Bolestné vzpomínky

Celé to vyhrožování, vydírání a ohrožování celé naší rodiny trvalo přes rok, než nás připravili úplně o všechno, co jsme měli. Mě osobně připravili o dětství, o pocit bezpečí, o můj úsměv a bezprostřednost, o radost ze života, o rodinu, domov a o nevinnost. Ukázali mi, že nejsem vůbec nikdo a neznamenám vůbec nic. A díky nim jsem pochopila, že neexistuje nikdo, kdo by mě ochránil a kdo by mě chtěl. Můj život se najednou zhroutil a rozpadl na malinkaté kousíčky, které už nikdy nikdo nedokázal slepit.

Když k nám poslední den ti "chlapi" přišli, sebrali nám klíče od domu, ve kterém jsme žili a který sám táta s dědou postavili. Z minuty na minutu nás vykopli na ulici a my neměli kam jít. Neměli jsme vůbec nic! Zůstalo nám jen pár krabic, které jsme pobrali a které nám dovolili vzít. Stali se z nás bezdomovci a nikdo to neřešil. Všem to bylo fuk. A tak začal můj "život na ulici".

Rodiče byli nonstop zalezlí v hospodě nebo přespávali u svých hospodských známých a já každou chvilku u někoho jiného. Buď u máminý kolegyně, u nějaké mé spolužačky, ve sklepě paneláku nebo prostě někde venku. Nikdo neřešil jestli mám kde spát nebo co jíst. Nikoho nezajímalo, co se mnou je. Byla jsem ještě dítě a byla jsem odkázaná jenom sama na sebe a na to, co mi kdo dal nebo kde mě kdo nechal. Žili jsme takhle skoro dva roky, než si naši našli nějaký podnájem v bytě. A nebylo vyhráno, ani když rodiče sehnali ten byt, protože i když už jsme měli kam jít, neměli jsme ani kousek nějakého nábytku a ani peníze na něj. Takže jsme ještě dlouho žili v bytě bez postelí, bez ledničky, pračky, stolku a bez všeho toho důležitého, co člověk k životu potřebuje. A nebylo ani na jídlo! Jediné, za co se utráceli dennodenně peníze, byly cigarety a chlast.

A když nebylo ani na to, tak si máma poradila tím, že mě začala prodávat jejím ožralým kamarádům v hospodě, který jí za to tu vodku koupili. Nebo mě jen tak prohrála v té hospodě v kartách. Jako by nestačilo, že se o mě nestarala a že mě bila pokaždé, když jsem se jí dostala pod ruku. Předhazovala mě jako kus masa hladovým lvům! A to jenom pro trochu blbý vodky! Zradila mě! A ublížila mi tím nejhorším způsobem, jakým mohla! A tohle jí nikdy nedokážu odpustit! Byla jsem její dítě, její vlastní krev! A ona mě vyměnila za chlast a klidně mě nechala znásilňovat těma nejhoršíma a nejhnusnějšíma ožralama z hospody! Tolik se za to na ní zlobím!!! A vůbec to nechápu!

S hrůzou jsem čekala na to, až se vrátí ti chlapi, co nás napadli v tom našem baráku a celou tu dobu jsem žila ve strachu, kdy si mě najdou a ublíží mi zas. A najednou mě znásilňoval úplně někdo jiný, a to ještě na popud mojí vlastní mámy, která mi nikdy nedokázala říct, co tak strašného jsem provedla, že byla schopna něco takového udělat. Mohla být nešťastná, bolavá nebo v depresích, to jí ale pořád nedávalo to právo na to mi takhle hrozně ubližovat! Vrazila mi tím nůž do srdce a já ho tam dodneška mám! Proto to pořád tak hrozně bolí a ne a ne to povolit! Proto se ještě dneska nemůžu ani pořádně nadechnout a proto nemůžu v noci spát! A proto je ze mně dneska taková troska, co neumí a často ani nechce žít!

Nebylo pro mě bezpečno už vůbec nikde. A nebyl nikdo, kdo by mě ochránil. Nebyl nikdo, kdo by to věděl a kdo by mě zachránil. Žila jsem ve strachu každičký den a neustále jsem musela být ve střehu. A přitom jsem musela fungovat a před ostatníma dělat, že se vlastně vůbec nic neděje. A dál přede všema hrát tu máminu hru na to, že jsem jen děsně nešikovná, co věčně do něčeho naráží nebo co odněkud padá. Protože když mě zrovna máma nenechala znásilňovat, tak mě týrala a trestala jinak. Bila mě, házela po mně věcma a všechno mi zakazovala. Nesměla jsem jíst, ani spát, protože jsem si to nezasloužila. Nesměla jsem brečet, ani se smát, protože jsem na to neměla právo. Nesměla jsem promluvit a musela jsem "držet hubu", protože se mě nikdo na nic neptal. Nesměla jsem jí jít na oči, pokud mě ona sama nezavolala, protože se na mě nemohla ani podívat. Pořád mi opakovala, jak jsem jí zkazila život tím, že jsem se narodila a že jí "seru". Pořád mi otřískávala o hlavu, jak jsem k ničemu a že dělám jen samé problémy a proto mě nikdy nikdo nedokáže mít rád. Že to ani nejde, mít mě rád! A já jí to začala věřit, protože tady pro mě doopravdy nikdo nebyl. Nikdo mě nechtěl a všem jsem byla fuk! A já se přitom tolik snažila být hodná, poslušná a milá na všechny. Moc jsem si chtěla tu něčí lásku zasloužit, ale nebyla jsem pro nikoho dost dobrá. A tak jsem žila jen z úsměvů, které mi kdo kdy daroval. A za jediný takový úsměv jsem byla schopná se i "rozdat" a udělat všechno, co po mě kdo chtěl.

Byla jsem věčně bolavá, hladová a unavená. Slabá, vystrašená a cítila jsem se hrozně sama. A přitom jsem celou tu dobu chtěla jen někam patřit a někoho mít. Cítit se někde a u někoho v bezpečí a mít nějaké to svoje zázemí a domov. A tak jsem to hledala všude, kde jsem mohla. Záviděla jsem všem kolem mě a nechápala jsem, proč oni všichni to mít můžou a já ne. A nejvíc jsem záviděla všem svým kamarádkám ty jejich maminky a moc jsem si přála taky takovou nějakou maminku mít! Toužila jsem po tom se nějaké takové mamince schoulet do náručí a nechat se alespoň maličkou chviličku hýčkat a třeba hladit po vlasech. Moct se u ní vybrečet a dovolit si projevit jak se doopravdy cítím a jak mi je. Nemuset se jí bát! A nebo některé té mamince prostě jen tak usnout v náručí nebo jí moct při usínání držet za ruku a cítit její blízkost. Viděla jsem takovou maminku v některých ženách kolem mě, ať už to byly učitelky, zdravotní sestřičky, maminky mých spolužaček nebo třeba jen paní, co seděla naproti mě v autobuse a celou cestu se na mě tak příjemně usmívala. Tajně jsem je pozorovala a přála si k nim patřit a něco pro ně znamenat. Brečívala jsem kvůli tomu tajně na záchodech a prosila Boha, ať mi takovou nějakou maminku najde. A ať mi dovolí poznat jaké to je cítit, že mě má někdo rád a že na mě někomu alespoň trošičku záleží. Ale nikdo takový se nenašel a tak jsem žila v tom neuvěřitelným pekle bez pomoci pořád dál.

Spávala jsem i venku, v lese, na seníku u kamarádky, ve sklepě našeho paneláku a při troše štěstí se mi podařilo přespat někde u kamarádky, kde jsem někdy byla i několik dní nebo i týdnů, než někomu došlo, že není všechno v pořádku a já musela odejít od nich pryč. (U jedné spolužačky jsem byla skoro půl roku. Tehdy se nade mnou táta smiloval a pomohl mi tím, že šel za její maminkou a poprosil jí, jestli bych u nich nemohla nějakou dobu zůstat. Řekl jim, že je moje máma vážně nemocná a potřebuje mít klid. Tak jestli bych nemohla nějakou dobu zůstat u nich, aby se o mojí mámu mohl on v klidu starat. A oni souhlasili. Byla jsem v tu chvíli štěstím bez sebe, problém ale byl, když jsem po tom půl roce musela od nich odejít. Protože čím déle jsem tam byla, tím víc jsem si na ně začínala zvykat! Bylo mi tam dobře! A odejít od nich bylo pak pro mě neskutečně těžké! Odejít jsem ale musela. Ta moje spolužačka na mě začala po čase žárlit a brala mě jako vetřelce, který jí "okrádal" o tu pozornost její maminky a brášky. A tak na mě začala být i zlá. A mě to hrozně mrzelo, protože já jsem jí rozhodně její maminku ukrást nechtěla!!! Jen jsem chtěla být alespoň na chvilku jejich součástí! Součástí nějaké té rodiny! A alespoň na chvilku někam patřit!!! Ale ona to prostě neunesla. A tak jsem nechtěla dělat dál zle a odešla jsem pryč.)

I v nemocnicích jsem tehdy bývala ráda, protože jsem tam měla vlastně všechno, co jsem potřebovala. Jídlo, bezpečnou postel, hodné sestřičky a doktorky, teplo a sprchu! Všude mi bylo mnohem líp, než doma, protože doma pro mě nebylo bezpečno! Tam na mě čekali jen věčně ožralí rodiče a jejich kamarádíčci, kteří čekali jen na to, až mi ublíží. A takhle jsem žila a utíkala až do patnácti let, než jsem se dostala do rukou drogového dielera, který mi dokázal, že může být ještě daleko hůř, než do té doby bylo. A teprve tam začalo pro mě to pravé peklo, které mě dostalo až na úplné dno a kde jsem málem umřela.