Bolestné vzpomínky

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla za své dítě zabojovat a udělat všechno pro to, abych ho byla schopna donosit, jsem nastoupila do nemocnice, protože jsem na tom po zdravotní stránce byla hodně špatně. V podstatě byl velký zázrak, že jsem vůbec otěhotněla a tak jsem celé těhotenství musela být hlídaná. V první polovině těhotenství mě museli dát do kupy a vyživit mé podvyživené tělo a pak jsem nastoupila na psychiatrii na oddělení poruch přijmu potravy, kde jsem zůstala až do porodu, a kde jsem se seznámila s jednou paní, která v té nemocnici ležela taky. Byla hrozně fajn a začala se tam o mě starat. Bylo jí mě líto, protože když jsme se tam potkaly, měla jsem monokla pod okem a samé modřiny (před nástupem na psychiatrii jsem byla na pár dní "doma" u manžela), a tak jsem se pořád schovávala v pokoji. Jí to ale nedalo a tak se ke mně začala pomalu přibližovat, až jsme se nakonec skamarádily a začaly spolu trávit nějaký ten čas. Nakonec jsem jí i přiznala, čeho je můj manžel schopný a ona řekla, že to takhle nenechá a že si mě vezme k sobě domu, protože nedovolí, aby mně nebo mému ještě nenarozenému miminku někdo dál ubližoval. A tak jsem u ní nakonec doopravdy skončila.

Její rodina (manžel a dva skoro dospělí synové) s mým příchodem do jejich rodiny souhlasili. Klukům to bylo jedno, stejně nebyli věčně doma a její manžel byl nakonec docela rád, protože ona byla nemocná a potřebovala, aby se o ní někdo staral. A tak jsem se o ní mohla alespoň postarat a on mohl v klidu chodit dál do práce. Byla jsem ráda, že můžu být alespoň trochu užitečná, když už jsem jim tu rodinu narušila svým příchodem k nim.

Začali jsme se seznamovat a učili jsme se společně žít. Já byla vděčná za to, že mě nenechali jít do azylového domu, kam jsem původně chtěla jít, protože už jsem věděla, že k manželovi se vrátit nesmím! Byla jsem vděčná, že mi nabídli patřit do jejich rodiny. A tak jsem se moc snažila jim jakkoliv zavděčit a dát jim tak najevo, jak moc si toho vážím. Pár dnů na to, co mě k sobě vzali mi nabídli, že pokud chci, přijmou mě za svou dceru a mého syna za vnoučka. A já s nadšením souhlasila. Byla jsem štěstím bez sebe! Konečně jsem se dočkala své maminky a poprvé v životě jsem měla být součástí nějaké rodiny! Pořád jsem tomu nemohla uvěřit a každý den jsem za ně děkovala Bohu! Mé nadšení ale netrvalo dlouho....

Přišla jsem k nim asi tři týdny před porodem. A když jsem pak porodila krásného a zdravého syna, byla jsem vděčná za to, že mu můžu nabídnout i někoho jiného než jen samu sebe. Díky téhle rodině mohl mít i babičku s dědou a dva strýce, které by bez jejich nabídky nikdy neměl. A to bylo úžasný! A tak jsme všichni začali žít jako jedna velká šťastná rodinka. Ale netrvalo dlouho a celé to kouzlo šťastného rodinného života se najednou začalo rozplývat. Klukům se moc nelíbilo, že tam s nimi bydlím, ale mého syna rádi měli. "Mamka" nepotřebovala mě, ale mého syna, kterým si zahojovala ránu po svém zemřelém synovi a neuměla mi dát najevo tu mateřskou lásku, kterou jsem tak potřebovala. A já si tam začala připadat jako služka. A to samé si myslela i moje první psycholožka, která si všimla, že mě to tam neskutečně ubíjí. Měla jsem své první dítě a nemohla jsem s ním být, protože jsem se starala o rodinu, která nás přijala. Navíc jsem se musela té "mamky" pořád ptát, jestli si můžu své dítě pochovat, jestli ho můžu jít vykoupat, jestli mu můžu obléknout oblečení, jaké bych chtěla nebo jestli ho můžu nakrmit. Starala jsem se hlavně o ní, protože na tom psychicky byla hodně zle a často se potácela v křečích. A všechno, co jsem dělala se svým synem, bylo špatně. Špatně jsem ho krmila, špatně jsem ho položila, špatně jsem ho přebalila, špatně jsem ho držela, atd... Byla jsem z toho zoufalá! 

A další věc, která mě trápila, byla, že můj nový "taťka" si přestal dávat pozor a začal se chovat stejně, jako před mým příchodem k nim. Začal být agresivní, sprostý a zlý a já pochopila, proč se ho všichni bojí a proč ho i lidi venku berou obloukem. Křičel, že ho bylo slyšet snad až na druhé straně dědiny, nadával těmi nejsprostějšími slovy a mlátil do všeho nebo se vším, co mu přišlo pod ruku! Hrozně jsem se bála, hlavně o svého syna a nechtěla jsem, aby v tom musel vyrůstat a tak jsem to nakonec vydržela asi rok a při první příležitosti utekla o kus dál, do podnájmu.

V té době se na "scéně" objevila moje obvodní doktorka s manželem.....

(Během pár následujících let se v této rodině stalo pár dost podstatných změn. Můj nový a výbušný ˇtaťka" zemřel a "mamka" si našla nového přítele se kterým se přestěhovala do malého městečka, ve kterém bydlíme teď my. O jejich baráček podvodem přišli a tak jim nic jiného nezbylo. Kluci se osamostatnili a "mamka" se ještě víc stáhla. A jako "mamka" fungovala ještě míň, než před tím. A postupem času přestává fungovat i jako babička!)