Bolestné vzpomínky

Mé nitro ve verších:

Všechno je černé a stín se kolem rozlévá,

Celý svět se točí a horko mě polévá.

Přesto se celá nekontrolovatelně chvěju

Zadržuju dech a zemřít si přeju.

Snažím se zadržet své slzy a nedat na sobě nic znát,

Snažím se být milá a na všechny se stále jen smát.

Chtěla bych konečně zavřít oči a alespoň na pár hodin v klidu spát,

Chtěla bych mít sílu, abych mohla na svých nohách bez problému stát.

Přeju si žít bez bolestí a bez všech hnusných vzpomínek, co mě tolik mučí,

Potřebuju se dokázat najíst a nevnímat, jak mi v břiše stále hlady kručí.

Chci se dokázat bez problémů nadechnout a přestat se všeho tak bát

Chci zažívat víc krásných chvil a nemuset se s každým dnem tak hrozně prát.

Chci zapomenout na trápení, mučení a na tu hroznou bolest, co vydržet se nedá,

Chci se přestat všeho bát a zbavit se té úzkosti, která na mě sedá!

Potřebuju obejmout, pohladit a schovat se před tím krutým světem,

Potřebuju přestat závidět všem cizím i svým vlastním dětem.

Chci si prožít svoje dětství, díky kterému mám ve svém srdci velkou díru,

Chci vrátit svou naději, radost ze života a najít zase víru,

Víru, která by mi dala důvod proč dál žít, bojovat a snít,

A šanci na to, že jednou dokážu tu nechutnou špínu ze sebe konečně smýt!

Chybí mi domov a rodina, do které bych patřit směla.

Toužila jsem po mamince, která by mě vychovávat chtěla!

Chci se cítit v bezpečí a nemuset se bát,

 Moct se zase radovat a upřímně se smát.

Chci zapomenout na všechno, co tak hrozně bolí,

Potřebuju najít lék, co všechny mé rány zhojí!

Vnímám, jak mi puká srdce bolestí , křičím z plných plic,

Cítím hroznou prázdnotu, co mě trápí čím dál víc!!!

Modlím se a zoufale prosím Boha každou noc,

o slitování, vnitřní klid, o úlevu a o pomoc.

Je toho ve mně tolik, co zahojit se musí,

Vyřčené a nevyřčené věci, které mě tak dusí!

Možná že je na čase, s tím nevyřčeným vyjít ven,

Začít mluvit o všem a poprat se i s tím nejhorším zlem.

Byli mi teprve čtyři, když se mi to začlo dít,

Tehdy jsem začala po večerech panický strach mít.

Byl to manžel mojí sestry, kterého jsem měla ráda,

Do té doby jsem ho měla za dobrého kamaráda.

Nosil mi hračky a sladkosti a pořád si se mnou hrál,

Všichni se jen hádali a on jediný se smál.

Ostatní mi nadávali a pořád mě jen bili,

Jen on byl ke mně do té doby moc hodný a milý.

Pak se ale po večerech příšera z něj stala,

Přicházel za mnou do pokoje, ve kterém jsem spala.

Chtělo se mi zvracet, z toho co po mně chtěl

Byla jsem k smrti vyděšená a on z toho radost měl.

Utekla jsem za svou mámou, které jsem věřila,

A se vším co mi dělal, jsem se jí s důvěrou svěřila.

Ona ale začla křičet a zbila mě až do krve,

Měla na mě děsný vztek a nebylo to poprvé.

Neměla jsem nikoho, za kým bych s tím mohla jít,

A tak jsem tajně začala o jiné mamince snít.

Strachy jsem se počůrala skoro každou noc

A neznala jsem nikoho, komu si říct o pomoc.

Nikdo o tom nevěděl, nikoho jsem neměla,

Máma mi dost jasně řekla, že jsem to nikomu říct nesměla.

A já tiše trpěla a pak plakala celé dny,

V noci jsem pak mívala dost nechutné a zlé sny.

Oni u nás nebydleli, dojeli, jak se jim chtělo,

Mně však vždy když přijeli, ztuhlo celé tělo.

Když to ségra zjistila, bylo mi sedm let.

A její drahý manžel to na mě celé sved.

Ona na mě křičela a chtěla mě zabít,

Já však, ale musela, celou dobu všechno tajit.

Oni se pak rozvedli, on si našel jinou,

Ona ale věřila, že já jsem tou hlavní vinou!

Všechno mi to vyčetla, vždycky když mě viděla,

A mě to strašně mrzelo a hrozně jsem se styděla.

Už je to všechno pryč, ale pořád mě to bolí,

Pořád jsem ta holčička, co se v noci bojí.

Má sestra mě nenávidí a pořád mi to dává znát,

Chtěla se mi pomstít a nehodlala se jen tak vzdát.

A tak mi vzala svoje děti, které poštvala proti mně,

A udělala ze mě, černou ovci v rodině!

Život je krutej, svět je zlej,

každej chlap je „oplzlej“!

Jsou odporní, nechutní a zlí!

Ať si každej říká co chce, ale já vím o nich svý!

Štítím se jich, hnusí se mi, mám z nich husí kůži,

Ublíží, poníží, někteří se omluví a přinesou růži!

Odpustíme, uvěříme a pak ublíží znova,

Vše co řeknou na omluvu, jsou jen lživá a bezcenná slova!

Rodiče, co mají své děti milovat a chránit,

Co se o ně mají bát, hlídat je a bránit,

Tak vymění své rodičovství za nechutný chlast,

A v utrpení svých dětí prožívají slast!

Klidně své holčičky za skleničku prodají,

Nebo o ně hrají v kartách a bez lítosti je prohrají.

Je jim to jedno, jsou věčně ožralý a chladný,

Být však jejich dítětem, vůbec není snadný!

Umírám v bolestech a nemám nejmenší chuť s tím vším žít,

Jsem už tak unavená a vyčerpaná z toho všeho, že už ani nemám sílu snít.

Bloudím rozpálenou pouští, mám velké bolesti a strach,

Kolem mě je jen horký písek, občas suchý strom a prach.

Hlady a žízní už umírám a nikdo o tom neví,

Potřebuju obejmout, ale nikdo se mnou není.

Neumím popsat, ten pocit, který mám,

Je to ale jediný společník, kterého v té poušti mám.

Drží se mě jako klíště a bere mi dech,

Dohání mě k šílenství a nedá mi pokoj, ani v mých snech!

Je mu jedno, jestli jsem vzhůru a bdím,

Cítím ho stále, i když vyčerpáním usnu a na pár minut spím.

Jsem z toho unavená, tak moc, že nedokážu ani stát,

Ztrácím sílu dokonce i na to, se na kohokoliv smát.

Bývala jsem statečnější, silnější a měla jsem svou víru,

Dnes už všechno vzdávám, nemám na nic sílu.

Bože, prosím odpusť, že nechci už dál žít,

Zkus se ale na chvilku, do mé kůže vžít.

Dal jsi mi život a pak mě přenechal těm lvům,

Nechals mě věřit, svým dětským a naivním snům.

Díval ses, jak hrozně trpím a neudělal jsi vůbec nic,

Já toužila jen po rodině, domově a po lásce, nic víc.

Stačila mi maminka, která by mě chtěla,

která by mě ochránila a která by mě ráda měla!

Mohla být i ošklivá, chudá, nemocná či stará,

Já bych tenkrát o jakoukoliv maminku stála!!!