Miki's stories

V podzimním odpoledni se na stromech v podvečerním větru pohupovaly poslední listy. Několik z nich náhlý proud nevydrželo a sneslo se k nohám mladíka, sedícího na lavičce. Ten zarmouceně pročítal poslední zprávy se svou nejlepší kamarádkou. 

Já: Hele nechci bejt hnusnej, ale už mi prosím nepiš. Jediný co se stane, když napíšeš je, že začnu brečet a je mi smutno
Ona: A nezdá se ti to trošku přehnaný?
Já: To je fakt
Ona: Tak vidíš...
Já: Myslím to co jsem napsal
Ona: Tak si mě dej třeba do bloku...
Já: Já myslel že přestaneš, ale jak chceš
Ona: Dospěj prosím...
Já: Jdi někam

Jak málo slov stačí, aby skončilo velké přátelství. Přátelství, od kterého si oba slibovali, že bude na celý život. Plánovali spolu bydlení na internátě. Plánovali spolu maturitní ples. Plánovali spolu bydlení na vysoké. Plánoval, že jí jednou požádá, aby mu šla za svědka, hned jak gayům povolí manželství. A jak málo stačí? Jedna myšlenka. Jedno rozhodnutí. Jedna volba.
,,Je to její vina." Zašeptal mladík pro sebe s naprostým přesvědčením, že má pravdu. ,,Je to jenom a jenom její vina." Zopakoval skálopevně, když mu kápla slza na display telefonu.
V jeden moment ho vítr znovu udeřil s novou silou, s takovou silou, že byl nucen vzhlédnout od mobilu. Hnala se bouřka, o tom nemohlo být sebemenších pochyb. A právě proto zůstal na lavičce v parku ještě o chvíli déle, s pohledem upřeným na řeku hluboko pod ním. Chvílemi se podíval i na cestu, kterou často chodívali.

,,Jdete se projít?" Zeptal se přísný profesor tělocviku, když k němu naklusala dvojice připravená k hodině.
,,Jop." Odpověděla s úsměvem dívka.
,,Tak jděte. Tady jste stejně na hovno." Popustil profesor uzdu svému slovníku a hodil zbytku třídy do tělocvičny fotbalový míč.
Oba dva spolu vyběhli ze školní tělocvičny do parku.

Mladík natočil hlavu a naskytl se mu pohled na onu tělocvičnu. Pousmál se nad tou veselou vzpomínkou, ale přes úsměv mu hned přejela další slza s tím, že už se to nikdy nebude opakovat. Vyhnal ji.
,,Ale je to její vina..." Zopakoval znovu. A pořád tomu stoprocentně věřil. Zavrtěl hlavou, aby zahnal slzy a před očima mu proběhly dvě smějící se postavy. Pohledem je sledoval až na dětské hřiště.

,,Co to děláš?" Zeptal se chlapec zadýchaně dívky, která se zastavila před dětským hřištěm.
,,Pojď se mnou." Chytila ho za ruku a skočila na kolotoč. On se jí ale vytrhl.
,,Ty jsi blázen." Usmíval se chlapec s rukama v bok. Snažil se tvářit dospěle a zastavit otáčející se kolotoč. Bez výsledku. Dívka ho vtáhla k sobě. Oba ztratili rovnováhu a spadli na podlahu kolotoče. Obloha nad nimi se točila vysokou rychlostí a oni neodolali nutkání se začít nekontrolovatelně smát.

Chlapec se odtrhl svůj zrak od kolotoče. V celé délce parku by dokázal najít hromadu podobných vzpomínek, kde se spolu nasmáli tolika věcem. Tolik vzpomínek které mu připomínaly jen to, jak moc mu chybí. Chtěl je pohřbít, ale vracely se s každým místem, kudy prošli, s každou věcí, které se dotkla, a s každým slovem, které řekla.
Začalo pršet. I tak ale seděl dál na lavičce a oddával se chmurným myšlenkám. Myšlenky ho pohltily natolik, že nevnímal čas. Seděl a zíral na Labe s Vltavou, dokud mu v kapse nezazvonil budík. Čas jít na intr. Pomalu se zvedl a šel směrem k budově internátu. Ale když jí míjel, nezastavil se a šel dál. Šel pořád rovně, dokud nedošel do středu mostu. Opřel se o zábradlí a díval se na západ slunce. Komu by scházel? Rozhlédl se, nikde ani noha. Shodil tašku z ramene a váhavě přelezl zábradlí. Teď se hloubka pod ním zdála ještě větší. Bude to bolet? Jak dlouho to bude trvat? V mysli se mu vyrojily snad desítky, snad stovky otázek. On se ale rozhodl, že na žádnou z nich nepotřebuje znát odpověď, pokud má odpověď na tu jednu. Uleví se mu? Ano.
Už už se chystal skočit, ale v kapse mu najednou zavibroval mobil. Vyškrábal se zpátky do stoje na okraji mostu, lokty se zapřel o zábradlí a vylovil mobil v kapse. Přečetl jméno odesílatele a... Je to ona. Pomyslel si z části nadšeně, z části zhnuseně.

Ona: Chybíš mi. Připadám si, jako by mi nějaká moje část chyběla. Nechtěl by ses někdy sejít?

Mladík přelezl zábradlí zpátky na chodník. Nezapomněla na něj. Ale teď měl dilema, bylo to dobře nebo špatně? 
,,Je to její vina." Zopakoval se skálopevným přesvědčením. Ze svého pohledu měl pravdu. Zradila ho. Nechala ho samotného. Nezáleží na tom, že se snažila s ním udržet kontakt. Lhala mu! Vrazila mu kudlu do zad! Nezáleželo mu na tom, že jí pořád jen odmítal a odstrkoval, je to její vina!  Opustila ho! Je to její vina, že se teď cítí takhle mizerně! 
A přece by stačil jeden pohled na ní, jedno prohozené slůvko, aby jí odpustil. To ale nehodlal připustit. Nemohl jí odpustit. Zradila ho jednou, zradí ho i podruhé. Jidáš bude pořád Jidášem
Prstem roztřesené ruky ťukl do políčka 'Napsat zprávu'.

Já: Už mi nikdy nepiš. Nechci tě už nikdy vidět. Nechci o tobě už nikdy slyšet. Pro mě jsi mrtvá. Kéž by to byla pravda. Doufám že se máš hnusně, a že se nikdy neshledáme.

Bez přemýšlení ťukl na tlačítko 'Odeslat' a s dobrým pocitem, že jí oplatil tu bolest, se vrátil na internát.

***

Dívka snad posté četla jednu a tu samou zprávu. Těch pár řádků, těch pár slov na ní mělo takový vliv, jako nikdy nic předtím. Dokázala snést nadávky bývalých spolužáků bez sebemenšího problému. Dokázala snést tlak ze všech stran ve svém okolí. Co ale nedokázala snést, byla nenávist od jejího někdejšího nejlepšího přítele.
Musela si onu zprávu přečíst ještě jednou. Nemohla tomu uvěřit. Jak se to mohlo stát? Jak se to stane, že se z velkého přátelství stane taková nenávist?
Už to bylo několik týdnů, co jí tahle zpráva přišla. Pořád se z toho nemohla vzpamatovat. 
,,Není to moje vina..." Zašeptala v modrém světle telefonu s očima upřenýma na zprávu. ,,Není..." špitla, jako by se sama sebe snažila přesvědčit. Nemohla za to, že jí první škola nesedla, tak přešla na jinou. Nebo ano? Kdyby nebyla pokrytec a šla na svou současnou školu rovnou, ušetřila by tím svému někdejšímu nejlepšímu příteli i sobě spoustu bolesti, ale za jakou cenu? Byl by ochotný se vzdát všech těch vzpomínek? Ona měla jasno. Za nic na světě by se nedokázala vzdát nejlepšího roku svého života jen proto, aby unika současné bolesti.
Už mi nikdy nepiš. Nechci tě už nikdy vidět. Nechci o tobě už nikdy slyšet. Pro mě jsi mrtvá. Kéž by to byla pravda. Doufám že se máš hnusně, a že se nikdy neshledáme.
Ta slova jí zněla v hlavě, jako by stál přímo za ní a šeptal jí je do ucha. Byla stálé hlasitější, nebylo před nimi úniku. 
Se slzami v očích se schoulila v rohu postele opřená o zeď. Pohledem kmitla po pokoji mezi svými bratry. Oba tvrdě spali. Uprostřed noci se spustil co nejtišší pláč. Přitáhla si kolena k tělu a skousla citlivou kůži na zápěstí v zoufalé snaze převést psychickou bolest na fyzickou. Nebylo to moc platné. 
,,Je t-to mo-je vi-na." Vyrazila ze sebe tiše mezi vzlyky. 

Příběh je na základě reálného podkladu, ale je vytržený z kontextu.

Postavy jsou smyšlené. 

Jestli někoho psychologie postav zajímá více do hloubky, neváhejte mě kontaktovat a dozvíte se víc o Vině, o které v celém příběhu jde a můžete získat na věc i příběh a jeho samotné chápání zcela jiný pohled.