Miki's stories

Šplouch. Ozvalo se šplíchnutí, jak jsem hodila šedočerný hadr do kýble se stejně zbarvenou vodou. Kamenná podlaha na jedné z mnoha chodeb se myla opravdu špatně. Všude byla voda, cákance byly dokonce i na stěnách. Chodbou se najednou začaly ozývat kroky. Natočila jsem hlavu mírně doleva a zahlédla jednoho z mnichů, kteří žijí v klášteře s námi. Na čerstvě vytřenou podlahu dupl a voda cákla i na můj obličej. Nabroušeně jsem se na něj podívala, ale nic jsem neřekla. Nesměla jsem. Mnichům jsme nikdy nic říct nesměli, dokud jsme nebyly vyzvány. A i když jsme vyzvány byly, naše rozhovory se většinou týkaly Boha a náboženství.
Vytírání podlahy už mě nebavilo. Ono mě to vlastně nikdy nebavilo, ale co můžu dělat? Neuposlechla jsem Matku představenou. Vytírání každé chodby v klášteře je tedy dostačující trest. Ne že bych neposlechla poprvé, jsem tím mírně řečeno proslulá v našem klášteře. I když se není čím chlubit, jsem na sebe pyšná. Dokazuje to mou nezlomnou vůli. Tedy aspoň já to tak beru. 
Pomalu jsem se zvedla ze země a protáhla jsem se. Zvon odbyl sedmou hodinu. To znamená, že se jdou všichni navečeřet a já tu budu sama. Ušklíbla jsem se. Teď začne ta pravá zábava. Pár minut jsem stála na chodbě a poslouchala. Bez hnutí jsem vyčkávala, dokud jsem neslyšela bouchnutí těžkých kovaných dveří jídelny. S úsměvem na rtech jsem mávla rukou a vyskočila na zábradlí směrem do zahrady. Hadr se najednou sám zvedl z kýble a začal vytírat podlahu. Nechápu, co je na tom špatného, sem tam použít nějaké to kouzlo.
Chodby byly po pár minutách vytřené a já si mohla jít lehnout. Ještě před tím, než jsem vešla do spalny, odchytila mě sestra Tereza. Sestra Tereza je velmi mladá a hodná jeptiška. Není o tolik starší, než já, přesto je ale můj přesný opak. Poslouchá na slovo, ale mě z nějakého zvláštního důvodu chrání. „Nekouzlila jsi, že ne?“ Zeptala se mě tichým, bojácným hlasem. V jejích očích se jasně zrcadlil strach z přistižení. Nevím, proč o mě měla takovou starost, ale věděla jsem, že jí nechci působit starosti. Zavrtěla jsem proto hlavou, jako by to byla naprostá samozřejmost. Sestra pak úlevně přikývla, dala mi dobrou noc a odešla.
Dívala jsem se na její záda, dokud nezmizela ve tmě. Poté jsem vešla do spalny, kde dohořívaly několik týdnů staré svíčky. Natáhla jsem se do své postele a porozhlédla se po svých společnicích. V místnosti vládlo hrobové ticho. Nesmělo se tu mluvit a přesně proto se mi právě tady chtělo mluvit nejvíc.
„Zítra prý přijede nový mnich.“ Promluvila jsem do tmavého ticha, když už zůstávala hořet jediná svíčka. Hned nato jsem slyšela šustivý zvuk, jak vzduch z plic proudí kolem prstu před ústy. Slyšela jsem ho ze všech stran. Ušklíbla jsem se a pokračovala: „Jsem zvědavá, jaký bude. Nemusel by být tak upjatý, jako všichni ostatní. Výjimka přeci potvrzuje pravidlo, tak by nám sem mohli přivézt mnicha, který si umí povídat i o něčem jiném, než o Bohu.“ Slyšela jsem kroky. Na chvíli jsem tedy zarazila příval slov, který se mi dral na jazyk. Bylo to ale jako snažit se odklonit koryto řeky papírem. Nevydržela jsem dlouho a z mých úst se vyvalil další slova: „Ráda bych si promluvila s někým, kdo není tak upjatý. Občas by se nás třeba mohl někdo zeptat, jaký máme den, neb-“ Zničeho nic vysoký mnich rozrazil dveře. Bez zaváhání přešel k mojí posteli a za paži mě táhl do kostela uprostřed kláštera. Smýkl se mnou o zem, jako bych nevážila víc, než peříčko v mém polštáři a cákl na mě svěcenou vodu. Hned jak se ujistil, že nejsem posedlá, na mě začal křičet: „Jak se opovažuješ promluvit, když máš nakázáno mlčet?“ Na jazyku jsem měla spoustu odpovědí, ale bylo mi jasné, že právě teď by nebylo zrovna moudré jakoukoli z nich pronést.
Mnich po mě hodil kýbl a malý kartáč se slovy: „Umyj každý milimetr! Předtím ale odříkej padesát otčenášů!“ Pak odešel.
Znuděně jsem se zvedla, sedla si do lavice a spustila: „Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé...“ Za mnou se mezitím vznášel kartáček a drhl zadní lavice.

Ráno jsem se vzbudila na jedné z lavic kostela, když zvon začal svolávat k modlitbě. Posadila jsem se a s hlavou opřenou o přední lavici jsem čekala, až přijdou ostatní. Najednou jsem ale zahlédla něco, co upoutalo mou pozornost. Můj kartáč a kýbl, stáli před oltářem, kam nemáme povolený vstup. Mávla jsem rukou a kyblík s kartáčem se začali neochotně sunout k mým nohám. Proč tady moje kouzla nefungovala tak, jako venku? Může za to snad kostel?
Dveře se najednou rozletěly a do kostela vešly desítky sester. Za nimi důstojně kráčeli čtyři mniši. Jeden z nich po mně střelil pohledem. Dál mi ale nevěnoval pozornost.
Po mši jsme šli na snídani. Zejména na tu jsem se těšila. Třetí den jsem nic nejedla a do této chvíle jsem si neuvědomila, jaký příšerný mám hlad.
Po snídani jsme ale nezamířily do místnosti, které říkáme “třída“, ne. Byly jsme svolány na náměstí, kde byla postavená veliká hranice.
„Už ji vedou!“ „Podívejte se na ní!“ „Čarodějnice!“ „Na hranici s ní!“ „Ať vás nezačaruje!“ Ozývaly se výkřiky ze všech stran. Opatrně jsem vykoukla z davu, abych se na ní podívala. Chtěla jsem vidět, jak vypadá čarodějnice, ale přes dav křičících lidí jsem nic neviděla. Jedna jeptiška mě zničeho nic zatahala za rukáv a ukázala na volné místo. Stouply jsme si tam ve chvíli, kdy kat čarodějnici přivazoval na hranici. Pomalu jsem vzhlédla. Kolem hubených nohou se jí ve větru pohupovaly cáry šedé látky, pravděpodobně to kdysi byly bílé šaty. Měla poměrně silné ruce a dlouhý krk, na kterém se jí pohupoval stříbrný přívěsek ve tvaru  lipového listu. Hlavu držela hrdě vztyčenou. Hrdost byla to poslední, co jí zbylo. Jasnýma očima přejížděla z jedné jeptišky na druhou. Najednou se její oči zastavily u mě. Bezděky jsem si sáhla na kříž, který mi visel na krku. Odtrhla jsem od ní oči, nevydržela jsem její pohled. Když se její oči daly zase do pohybu, cítila jsem úlevu. Vrátila jsem se ke studování jejího obličeje. Byla velmi krásná. Černé zacuchané vlasy jí rámovaly pohublý obličej a oříškově hnědé oči byly nyní zabodlé do soudce, který vstal a s Biblí v ruce promluvil: „Po zvážení důkazů jsem rozhodl.“ Volnou rukou pohladil hřbet bible, než pokračoval: „V Knize se píše, že čarodějnictví je výsledek lidské svévole. Proto bude čarodějnice upálena na hranici!“ Hned nato se ozval jásot. Nevím proč, ale nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Na tom, jak tam stála, bez hnutí, beze strachu. Něco prostě bylo špatně. Mluvila, ale já jí neslyšela. Nic jsem neslyšela, ani jásot. Jediné, co jsem slyšela, byl pronikavý výkřik. Než jsem si uvědomila, že výkřik byl můj, sunula jsem se k zemi a plamen na hranici mi začal olizovat konečky prstů. Nebolelo to. Zvedla jsem unavené oči k čarodějnici, která se na mě usmívala. Její oči ve mně už nevyvolávaly strach. Cítila jsem, jak se mi v těle rozlévá úleva. Byl to příjemný pocit. Nebála jsem se ničeho a všechno mi bylo jedno. Zahýbala jsem špičkami prstů, plamen se začal šířit k mojí paži. Vítala jsem ho, jako výmluvného společníka. Po ruce se mi rozlilo příjemné teplo. Chtěla jsem, aby se rozšířilo po celém mém těle. Byla jsem zoufalá a v myšlenkách jsem prosila, aby se už oheň rozlezl až ke konečkům mých prstů.
Najednou mě ale někdo zatáhl za nohy dál od ohně. Na horní polovinu mého těla někdo vylil vodu, která zapůsobila, jako rána rákoskou. Slyšela jsem dusot koňských kopyt a něčí povel k tasení mečů. Sestra Tereza ke mně rychle přiběhla a zvedala mě ze země, ale já byla jako v tranzu. Chtěla jsem se zvednout, ale moje tělo mě nechtělo poslechnout. Teprve teď jsem to cítila. Cítila jsem pach spáleného masa. Pomalu jsem sklonila hlavu a podívala se na mojí ruku. Moje ruka hrála červenočernými odstíny seškvařené kůže. Dusot kopyt sílil, koně se přibližovali. Už jsem je mohla i vidět. Z několika koní seskočili muži i ženy a začali rukama ve vzduchu kreslit různé obrazce. Vypadalo to jako dokonale nacvičený tanec prstů a zápěstí. Vlastně, každý jejich pohyb vypadal jako prvek tance. Najednou jsem si vybavila vytírání podlahy v klášteře a drhnutí lavic v kostele. Přála jsem si k nim patřit. Chtěla jsem na ně zavolat, ať mě vezmou s sebou, že jsem jedna z nich, že jsem taky čarodějka. Ale moje rty se nepohnuly.
Sestra Tereza mě najednou pustila a odběhla se schovat. Moje tělo těžce dopadlo na zem. Ležela jsem na boku, bezmocná. Pohnout se byl pro mě nemožný úkol. Přestala jsem se tedy snažit, zavřela jsem oči a vše nechala na osudu. Děj se vůle Boží. Problesklo mi hlavou těsně předtím, než jsem ztratila vědomí.

Žiji? Zeptala jsem se sama sebe i když jsem věděla, že na tuhle otázku si sama odpověď poskytnout nemůžu. Pohla jsem prsty na ruce a okamžitě mě zaplavila bolest. Zkusila jsem pohnout druhou rukou. Tentokrát mě nic nebolelo. Nahmatala jsem něco měkkého. Bylo to jemné, jako srst koťátka. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že ležím v posteli s čistě bílým povlečením. Moje hlava odpočívala na péřovém polštáři. Ruka, ve které jsem cítila ono nepříjemné tepaní a vystřelující bolest, byla přesně ta, kterou jsem vztahovala k ohni s přáním, aby mě pohltil. Popálenou ruku jsem měla ovázanou mokrým hadrem, okolo kterého bylo omotané ještě něco zeleného v místě prstů a zápěstí. Teď jsem zaměřila pozornost na svojí druhou ruku, která nahmatala onu hebkou věc, jako kočičí srst. Na mé neporaněné ruce spokojeně funělo koťátko a mávalo ve vzduchu ocáskem s bílou špičkou.
„Vidím, že už jsi vzhůru.“ Pootočila jsem hlavou a zahlédla čarodějnici z hranice. Seděla za masivním dřevěným stolem s hromadami knih a pergamenů. Když jsem neodpovídala, dodala: „A jsi zmatená. To je pochopitelné. Nech mě, abych ti vše vysvětlila.“
Pomalu jsem se posadila a vytáhla svou ruku zpod spícího kotěte. Zvedla jsem se a zjistila, že už nemám svůj řeholní oděv. Místo něj jsem měla plátěné kalhoty a chlapeckou tuniku. Bosýma nohama jsem docupitala k oné čarodějnici, která se mi představila jako Anna, patronka čarodějů a čarodějek.
Šly jsme dlouhou chodbou. Podle kamenných zdí jsem usuzovala, že budeme na nějakém hradě. Nebyla tu zima, ale od podlahy táhlo, takže na hradě nebylo ani žádné velké teplo. Výsledkem byla snesitelná teplota. Anna mě odvedla k dlouhému točitému schodišti. Vystoupaly jsme do věže, kde byly ubytované čarodějky. Intuitivně jsem došla k jedné posteli a přejela po ní rukou. Povlečení bylo tak příjemné na dotek a vonělo po lučním kvítí. Nemohla jsem uvěřit, že by to mohlo být skutečné. 
Anna mezitím došla ke skříni vedle mé postele, aby odhalila prázdnotu uvnitř. Mávla rukou a skříň najednou prázdná nebyla. Objevily se v ní pečlivě narovnané tuniky a kalhoty. Přesně takové, které jsem právě měla na sobě. Ve druhé části skříně ale viseli pláště s vyšitým lipovým a dubovým listem. Pod plášti stály pečlivě poskládané boty. Pomalu jsem se natáhla po jednom páru. 
Po návštěvě dívčích komnat jsme pokračovaly v prohlídce. Tentokrát mě Anna zavedla do zahrady, kde rostly záhony s všelijakými rostlinami. Poznala jsem mátu, mateřídoušku a heřmánek, ale většina bylin pro mě byla neznámá.
Naše další zastávka byla knihovna. Tam mě Anna opustila. Prošla jsem si knihovnu a zahlédla spoustu zajímavých knih. V jedné uličce jsem dokonce narazila na prvního studenta, kterého jsem ve škole zatím potkala. Byl to chlapec přibližně v mém věku. Měl tmavé rozcuchané vlasy a soustředěný výraz. Seděl na zemi v tureckém sedu opřený o zeď pod oknem a kolem sebe měl otevřené tři různě tlusté knihy. Po pravé ruce měl hromadu knih, po levé ruce měl malou knížečku, pero a inkoust. Nechtěla jsem ho rušit, ale zoufale jsem si potřebovala s někým promluvit. Proto jsem ho opatrně pozdravila: „Zdravím.“ Usmála jsem se, když chlapec okamžitě zvedl hlavu od knihy. Měl zarudlé modré oči. Vypadalo to, jako když dlouho nespal a veškerý svůj volný čas trávil v knihovně. I přes očividnou únavu měl široký zářivý úsměv. Okamžitě mě přivítal: „Ty jsi tu nová? vítej. Jak se jmenuješ? Já jsem Mikuláš.“ Zvedl se od knih, aby mi podal ruku. 
„Já jsem Marie.“ Představila jsem se a přijala nabízenou ruku. Mikuláš mi navrhl, že bychom se mohli projít po okolí hradu, zatímco mi řekne, jak to tu chodí. Nabídku jsem s radostí přijala. Potřebovala jsem poznat místní pravidla a režim. Mikuláš s úsměvem vykročil z uličky, do které mávl rukou a knihy se samy začaly uklízet.

Ráno jsem se vzbudila s novým nadšením. Nemohla jsem se dočkat první hodiny. Podívala jsem se na noční stolek vedle mé postele. Stála tam hromada knih. Rozhlédla jsem se kolem sebe. 
„Už jsi vzhůru.“ Usmála se světlovlasá dívka a posadila se na mojí postel. Ostatní dívky v pokoji dělaly všelijaké činnosti. Některé se oblékaly a odcházely na snídani, jiné si prohlížely knihy, nebo si četly.
„Promiň, já jsem Zuzana.“ Představila se dívka. „Jsem tu nová, jako ty.“ Znovu se usmála. Okamžitě jsem se musela usmát taky. Bylo mi jasné, že dívka přede mnou je plná optimismu. Vytáhla mě z postele, otevřela mou skříň a hodila po mně čisté oblečení. Pak zavelela: „Oblékni se, ať můžeme jít na snídani.“ Neodvažovala jsem se jí odmlouvat. Rychle jsem si oblékla kalhoty a tuniku. Už jsem si na chlapecké oblečení zvykla a nepřišlo mi tak zvláštní nosit kalhoty. Dále jsem si rychle obula boty a jedním pohybem si připla plášť. Ten pohyb mi přišel tak přirozený, jako bych to dělala léta.
Zuzana se usmála a vyrazily jsme spolu na snídani. Usedly jsme k velkému stolu a začaly si mazat chléb. Hned mi hlavou probleskla myšlenka. Proč bych chléb měla mazat, když to zvládnu udělat mávnutím ruky? Pomalu jsem položila nůž a nacvičeným pohybem jsem mávla rukou. Nestalo se ale to, co jsem chtěla. Máslo odletělo až k vedlejšímu stolu a přistálo Mikulášovi na hlavě. Bez dechu jsem ho sledovala a čekala, co se bude dít.
Mikuláš položil pero a zavřel knihu, než pomalu vyšel k nám. Máslo se mu z malé části rozpustilo a našlo si svojí cestu skrz rozcuchané vlasy až k jeho uchu. Zastavil se u našeho stolu, položil na bílý ubrus jiný talířek s máslem a zašeptal: „Věřím, že jsi chtěla udělat tohle.“ zvedl jednu ruku do vzduchu, spojil palec s malíčkem a klepl do nich ukazováčkem. Jedním ladným pohybem udělal zápěstím půlkruh a napnul prsty. Nůž se okamžitě zvedl, nabral malé množství másla a začal mazat chléb. Mikuláš se pak otočil k odchodu.
„Počkej!“ Zastavila jsem ho a chytila látku v místě, kde jsem očekávala loket. V duchu jsem proklínala dlouhé pláště. „Omlouvám se za to máslo. A díky.“
Mikuláš se usmál a naklonil se k nám, než potichu promluvil: „Když jsem tu byl prvním rokem, stalo se mi to samé. Akorát jsem trefil Annu.“ Zakryl si rukou ústa, aby schoval úsměv. Pak se svými knihami odešel.
„Je milý.“ Usmála se zamilovaně Zuzana a sledovala jeho záda.
Povídaly jsme si o všem možném i nemožném. Po pár minutách se Mikuláš vrátil spolu s Annou. Vesele se na nás pousmál a přisedl si ke stolu kouzelníků.
„Přeji vám všem krásné ráno. Jménem všech čarodějů a čarodějek bych vás chtěla přivítat na této škole. Sejdeme se v zahradách za deset minut. Nezapomeňte si z pokojů vzít své zápisníky a knihu herbologie.“ Otočila se na patě a odešla.
Se Zuzanou jsme po sobě mrkly, pomalu a velmi neochotně jsme se zvedly a vydaly jsem se na cestu do naší komnaty. Když jsem se podívala kolem sebe, zjistila jsem, že  každá hromada knih je stejná. Knihy na každém stolku stály narovnané na sobě v tom samém pořadí, jako na vedlejším stolku. Rozložila jsem knihy na postel, abych si přečetla tituly. Mojí pozornost ale přitáhla zvláště jedna. Vzala jsem jí do ruky a nahlas přečetla: „Černá magie...“ Rychle jsem knihu pustila zpět na postel, do jedné ruky jsem vzala zápisník a velkou knihu herbologie, zatímco v druhé ruce jsem křečovitě svírala malou lahvičku s inkoustem a pero. Po chvíli jsem si ale lahvičku s perem položila na knihy, abych ulevila popálené ruce, ze které se mi začala šířit vystřelující bolest až do ramene.
Když jsme se Zuzanou dorazily do zahrad, velká část čarodějů už tam byla. To, že tam byl Mikuláš mě ani moc nepřekvapilo. Vzhledem k tomu, že si svůj zápisník nosí vždy s sebou a nějaké knihy má u sebe pořád, by mě ani nepřekvapilo, kdyby šel z jídelny rovnou sem. Pozdravila jsem ho a mávla na něj rukou, aby přišel k nám.
„Krásné dobré jitro, dámy.“ Pozdravil nás a rty se jemně dotkl hřbetu našich dlaní. Obě jsme se usmály. Nemohla jsem si nevšimnout jemného pohození hlavou a pohledu, který Zuzana věnovala našemu spolužákovi. Ti dva se spolu začali bavit, ale z Mikulášova chování mi hned bylo jasné, že Zuzanu bere jen jako mladší spolužačku. V budoucnu by se z nich možná mohli stát přátelé, ale takového vztahu, ve který Zuzana doufala, se moje spolužačka nejspíš nedočká.
Anna přišla na minutu přesně. Nejdřív se chodbou ozývaly její kroky, pravidelný rytmus klapání jejích bot měl na nás všechny uklidňující účinek. Nejdřív jsem se nervózně zachvěla, ale pak mnou prostoupila úleva a pocit vnitřního klidu. Poté jsme v chodbě zahlédly bílou siluetu, která se s každým klepnutím boty o podlahu přibližovala. Po chvíli stála přímo před námi. Vítr ze zahrad si jemně pohrával s jejími černými kudrlinkami a v bílých šatech se jí tvořily nové a nové záhyby, zatímco průsvitný závoj volně poletoval kolem zářivých rukávů. Boty měla jednoduché, tvořila je kožená podrážka a několik bílých pásků, mezi které měla vpletené barevné květiny.
„Prosím, račte vstoupit do zahrad.“ Usmála se na nás a rukama nás vyzvala ke vstupu. Výuka hned začala otázkou: „Kdo mi řekne, co je tohle za bylinu?“ Přešla po zahradě ke skromnému záhonku, kde se vyjímala zvláštní rostlina, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Měla bledě žlutou barvu a její stonek byl posetý krátkými jehličkami, které vypadaly jako chlupy. Zírala jsem na kytku a doufala, že mi své jméno sama prozradí. Nic se ale nestalo. Vzhlédla jsem k Anně a doufala, že si mě nevšimne. Toto byl jeden z okamžiků, kdy jsem si přála neexistovat. Anna vyvolala několik mých spolužáků. Z pohledů ostatních, převážně Mikulášova, jsem usoudila, že Anna vyvolávala jen nováčky. To znamenalo, že pokud nikdo z nás neodpoví, brzy budu na řadě i já. Bohužel jsem měla pravdu. Během omluvného krčení ramen jsem si ale všimla, že mi Mikuláš napovídá. Z pokrčení ramen se náhle stalo narovnání se. Z jeho úst jsem ale dokázala přečíst jen jednu slabiku: „Om-“ Zarazila jsem se. Nedokázala jsem přečíst zbytek slova. Jeho rty se na mě pohybovaly až moc rychle.
„Úctyhodná snaha.“ Usmála se Anna a střelila pohledem po Mikulášovi, než promluvila: „Už nemusíš napovídat, řekni to nahlas.“ 
Mikuláš se tvářil, jako by ho právě přistihli při krádeži, než správně odpověděl: „Oměj vlčí mor, nebo jen oměj vlčí.“ Zněl velmi sebevědomě. Byla jsem si jistá, že se s touto bylinou setkal během hodin strávených v knihovně už několikrát.
Anna přikývla a pokračovali jsme další bylinou: „A copak je tohle?“ Zeptala se a ukázala na květinu, která měla listy podobající se trojlístku, jen špičatější. S jemně fialovými kvítky jasně vyčnívala nad okolím. V celé zahradě byly jen dvě byliny s fialovými květy. Ráda bych odpověděla tentokrát, ale odpověď jsem znovu neznala. Přistihla jsem Mikuláše, jak se tentokrát snaží znovu napovídat, tentokrát Zuzaně. 
Zuzana chvíli kmitala očima mezi Mikulášem, bylinou a Annou, než váhavě vykoktala svou odpověď: „Je-jezerní ma-ceška?“ Mikuláš se frustrovaně plácl do čela. Anna se k němu zse zdviženým obočím znovu otočila. Ten okamžitě a bez přemýšlení vyslovil odpověď: „Jaterník podléška.“
Výuka pokračovala v tomto duchu. Ke konci hodiny jsme dostali náš první úkol. Do dalšího dne jsme si měli přečíst první kapitolu z naší velké knihy. Co mě ale zaujalo spíš byla výzva, aby se po večeři každá čarodějka a každý čaroděj dostavil do Anniných komnat. Nemohla jsem se dočkat, jaké překvapení tam na nás asi čeká.
Po opuštění zahrad nás čekal oběd. Když jsme vešli do jídelny, jídlo už bylo na stolech. Posadily jsme se se Zuzanou ke stolu pro tři. Rozhlédla jsem se po Mikulášovi, ale nikde jsem ho neviděla. Byla jsem si jistá, že ještě před chvílí byl s námi. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zaměřila svou pozornost raději na talíř před sebou. Uprostřed talíře se vyjímalo nějaké maso. Opravdové maso, ne zbytky, které jsme dostávaly v klášteře. Kolem byly ledabyle poházené brambory a zelenina. Pod určitým úhlem zelenina tvořila květovaný vzor. Musela jsem se usmát. Skoro se mi až nechtělo onen vzor ničit, nebo do naaranžovaného jídla nějak zasahovat, ale hlad mě přemohl. Možná to ani nebyl hlad, ale touha po ochutnání něčeho nového. Napíchla jsem na vidličku kousek masa a pomalu jsem si ho strčila do úst. Chvíli jsem ho jen tak převalovala, než jsem stiskla čelisti k sobě. V ústech se mi rozlila jemně slaná chuť, která v kombinaci s neznámým kořením působila i mírně nasládle. Připadala jsem si, jako by se mi v žilách rozproudilo i něco jiného, než krev. Jako by mě ta chuť naplnila úplně novou energií. Obličej se mi rozzářil, na tváři se mi rozlil široký úsměv a v očích se mi zračil unesený výraz. Netrvalo dlouho a cítila jsem, jak mě pod víčky pálí slzy radosti. Takhle chutná život. Takhle chutná svoboda. Tyto myšlenky se mi proháněly hlavou rychlostí blesku.
„... vůbec neposloucháš!“ Povzdechla si frustrovaně Zuzana a rozhodila rukama. Bylo mi jasné, že už na mě nějakou dobu mluvila, ale já bylo zkrátka uchvácená poznáním něčeho úplně nového. Přesto jsem se cítila provinile a přinutila jsem se soustředit na mou nevrlou společnici: „Omlouvám se. Můžeš mi to prosím zopakovat?“ Nevinně jsem se usmála. Jako vlk v rouše beránčím. Problesklo mi hlavou. 
Zuzana začala mluvit o bylinách, které jsme dnes viděli. Téma se postupně přeneslo na naše spolužáky, později svou řeč konkretizovala na Mikuláše a svůj monolog zakončila větou: „Když on je dokonalý!“ Musela jsem se usmát. Zamilování ostatních je tak zábavné. Když svou pozornost Zuzana přesunula na mě a ublíženě sledovala každý můj pohyb, promluvila jsem: „Pokud někdy začnu mluvit takhle, půjdu si dobrovolně stoupnout na hranici.“ Můj úšklebek se po těch slovech ještě rozšířil.
Po obědě jsme se znovu sešli. Tentokrát v podzemních prostorách. Anna na sobě už neměla ony bílé šaty z rána. Tehdy působila rozpustile, dětsky. Teď z ní ale šel strach. Byla oblečená v černém hábitu, který zahaloval velkou část její kůže. Viděli jsme jen její obličej a špičky prstů. Vlasy měla pevně stažené tmavou stuhou. Vyzařovala z ní ohromná energie a respekt. Bylo mi jasné, že kdyby mi těď řekla, ať začnu hledat Svatý grál, okamžitě bych poslechla. 
Podle připravených stolů nám bylo jasné, co máme dělat. Každý tedy přistoupil k jednomu ze stolů. Na každé straně byly dvě židle. Já seděla u stolu se Zuzanou, Mikulášem a nějakým dalším chlapcem. Mikuláš se s ním nejspíš znal. Zarazila jsem se. Teprve teď jsem si to uvědomila. Jak se sem Mikuláš dostal? A kdy se k nám vlastně přidal? Na jazyku mě pálilo nepřeberné množství otázek, ale ani jednu z nich jsem nevyslovila nahlas. Na to jsem se moc bála trestu, který by mohl následovat.
Anna se dala do pohybu, zatímco mluvila: „Černá magie není jen o moci. Je svůdná a velice lákavá. Má za úkol ničit nebo poškozovat. Kdo ale tvrdí, že musí být použita k temným účelům? I když vychází z té nejtemnější části naší duše, je jen na nás, jak ji použijeme.“ Anna přejela pohledem každého z nás, nováčků. Nejspíš si nás měřila, to nevím, ale po chvíli začala vyvolávat jména. Když skončila, jmenovaní se postavili a byli vyzváni k tomu, aby odešli. Důvod jim bude znám po večeři. 
Anna přede mně a Zuzanu položila hadrovou panenku a proužek látky. Mikuláš a ten druhý kluk zůstali bez hnutí stát. Mikuláš se naproti mně usmál. Dodalo mi to pocit sebedůvěry. Chlapec, stojící proti Zuzaně, sebou nervózně škubl.
Anna se vrátila ke svému stolu a mávla rukou. Přímo přede mnou se objevila kniha černé magie, kterou jsem tak vyděšeně pustila na postel dnes ráno. Kniha dopadla na stůl a sama se otevřela na straně pět. Naklonila jsem se nad knihu a tiše přečetla nadpis: „Oslepovací kouzlo?“ Očima jsem kmitla mezi Annou a Mikulášem. To nemůže myslet vážně? Nebo může? Jakoby vycítila naše obavy, promluvila: „Nejlepší metodou učení je pokus-omyl. Pokud se vám kouzlo nepovede, nic se nestane. Pokud se vám kouzlo povede, pomůžu vám ho zrušit. Teď se pusťte do práce!“ Pobídla nás a kočičíma očima sledovala každý náš pohyb.
Pomalu jsem vzala roztřesenou rukou panenku a přitáhla si knihu trochu blíž k sobě. Proužek látky jsem položila na volnou stránku knihy, zatímco jsem studovala kouzlo. Když jsem přečetla postup, začala jsem koktat zaklínadlo. Na poprvé se nic nestalo. Nikdo z nás očividně neočekával, že by se mělo na první pokus něco stát. Zkusila jsem to tedy podruhé. Tentokrát jsem se ani nezakoktala, tolik. Ani tak se ale nic nestalo.
Mikuláš se naklonil přes stůl a zašeptal: „Nemumlej a zkus to trochu sebevědoměji.“ Povzbudivě se usmál a znovu se opřel o stůl. Vyčkával. Působil klidně. 
Pronesla jsem zaklínadlo znovu, ani jsem se nezakoktala, ale pořád se nic nedělo. Zamračila jsem se a znovu si přečetla slova zaklínadla. Mikuláš se ale usmál a zabodl prst do jednoho slova. „Tohle se čte oculos, ne oculuos.“ Usmál se, jako by mi právě neradil, jak ho oslepit. Nechápala jsem jeho klid. Zkusila jsem proto zaklínadlo znovu. Už jsem začínala cítit sucho v ústech a kolem mě se začaly šířit veselé výkřiky po úspěšném provedení kouzla. Tentokrát jsem se k nim přidala i já se svým radostným zavýsknutím. 
Anna počkala, až se všem povede jejich první kletba. Pak zavelela, ať jí zrušíme. Uvědomila jsem si, že seslání kletby je jedna věc, ale její zrušení je věc úplně jiná. 
Po padesátém pokusu jsem už v podzemní místnosti zůstala sama s Mikulášem a Annou. A po stém pokusu jsem měla tak roztřesenou ruku, že už jsem v ní hadrovou panenku téměř neudržela. Byla jsem unavená a v ústech jsem cítila železitou pachuť krve. Nevím, jak se tam dostala, ale měla jsem takové tušení, že by tam neměla co dělat.
Po sto dvanáctém pokusu jsem to vzdala. Podlomily se mi kolena a panenka mi vypadla z ruky na stůl. Unaveně jsem se opřela o skříňku a tiše, bojácně jsem ze sebe vysoukala omluvu.
Anna teprve teď opustila své vyvýšené místo. Přešla na mé místo, s lehkostí pronesla ona slova, se kterými jsem zápasila několik hodin, a Mikuláš znovu viděl. S úsměvem mě odvedl, nebo spíš odvláčel, na pozdní večeři. 
„Neboj se. Jsou i jiná kouzla.“ Snažil se mě utěšit mezi sousty. „Určitě se do toho dostaneš. První den je vždy nejhorší.“ Povzbudivě se na mě usmál a do úst si pečlivě vložil další kousek vepřového spolu s trochou zeleniny.
Jídlo mi nechutnalo tolik jako odpoledne. Celý čarodějnický svět se mi zdál těžší teď, když prvotní opojení vyprchalo. Dokonce jsem začala i uvažovat o možnosti vrácení se do kláštera. Tam by mě pravděpodobně okamžitě upálili za čarodějnictví. Možná bych se mohla schovat do nějaké malé vesničky. Vdala bych se za mlynáře nebo rolníka a žila poměrně šťastný život. Kdo potřebuje čarodějnictví? Došla jsem k rozhodnutí. V noci opustím školu.
Po večeři se všechny nové čarodějky a čarodějové poslušně dostavili do Anniných komntat přesně tak, jak nám řekla. Když jsme vešlí, už stála připravená uprostřed místnosti. 
„V životě každého mladého kouzelníka přijde okamžik prozření. Váš přichází právě teď.“ Na chvilku se odmlčela, než pokračovala: „V každém příběhu o čarodějnici vystupuje kočka. Vězte, že kočka není jen vítaný společník. Je to mnohem víc. Je to osud. Kočka si vybírá svého majitele a její život bude pak navždy svázán s vaším. Dokud žijete vy, žije kočka. Dokud žije kočka, žijete vy.“ Anna zničeho nic mávla rukama s z poza stolu se vyřítila vlna roztomilých chlupatých kuliček. Každá běžela k někomu jinému. Já okamžitě poznala černé koťátko s bílou špičkou ocasu, které mi včera spalo na ruce. Vyzvedla jsem ho do vzduchu a jemně ho políbila na chundelatou hlavu, přesně mezi uši. Okamžitě jsem to cítila. Tělem se mi rozeběhla vlna něčeho, co jsem nedokázala popsat. Bylo to jako spojení. Jako bych se teď po těch letech cítila úplná, celá. Jako by mi nic nechybělo. Musím uznat, že to byl úžasný pocit. Cítila jsem, jak se zaplnila díra, kterou jsem celý svůj život cítila pod srdcem. Byla jsem si jistá, že jsem mohla dokonce i slyšet, jak každý dílek ve mně zapadl na své místo.
„Jak se jmenuje?“ Vytrhl mě z euforie Annin hlas.
Neodtrhla jsem oči od kocourka. Dívala jsem se mu přímo do očí. Nevím proč, byl to zkrátka instinkt. Bez hnutí jsem sledovala jeho temně černé oči. Dokázala bych se v nich ztratit, ale teď ne. Pátrala jsem v nich po konkrétní věci. Hledala jsem jeho jméno a byla sem si jistá, že ho najdu v jeho očích. Ani jsem si to neuvědomila a vydechla jsem svůj objev: „Alvar.“ Bez dechu jsem svá slova pro jistotu zopakovala: „Jmenuje se Alvar.“ Odtrhla jsem oči od kocourka a tázavě se zadívala na Annu. Přikývla a po chvíli přemýšlení promluvila. „Jméno Alvar pochází z Anglie. Znamená nadpřirozenou sílu. Bývá také často vykládáno jako moudrý rádce.“ Anna mě poučila.

Když jsem ležela v posteli, snažila jsem se to všechno pochopit. Jak je to možné? Otočila jsem se na bok a přetáhla přes funící kotě slabou peřinu. Alvar se protáhl a tiše zachrápal. Sledovala jsem zvíře ve spánku. Jeho nevinný výraz mi dal odpověď na mou otázku. Odpověď byla snadná: Vždyť je to vlastně jedno. Je jedno jak, proč nebo dokonce kdy se tohle vlastně stalo. Hlavní je, že se to stalo. Můj život se od základu změnil. Tohle je teď můj život. Bylo na čase si to přiznat. Tiše jsem promluvila do chladného nočního vzduchu němé místnosti: „Jsem čarodějka a učím se na škole kouzel.“ Teď, když jsem to řekla nahlas, vše působilo ještě skutečněji. Přitáhla jsem si k sobě spící klubíčko a vyrovnaně usnula. Spala jsem pokojným spánkem celou noc. Spala jsem tak jako nikdy.

Vzbudila jsem se do rušného rána. Všude kolem mě se míhaly dívky k pláštích a po zemi vesele pobíhala malá koťátka. Když jsem se posadila, jedno se namístě zastavilo. Alvar se na mě ohlédl a přicupital k posteli, kde se okamžitě začal dožadovat pohlazení. Zvedla jsem ho a začala ho hladit. Společně jsme sledovali ruch v místnosti a já měla jistotu, že sem patřím. Tohle je teď můj svět, ve kterém se cítím úplná. Tak proč ho opouštět kvůli jednomu nepovedenému kouzlu? Moje včerejší myšlenky se mi teď zdály bezvýznamné. Rychle jsem se oblékla a společně s Alvarem jsem vběhla do jídelny. S kocourkem na hlavě jsem se posadila mezi Zuzanu a Mikuláše. Naproti mně seděl kouzelník, který se nám představil jako Jan. Společně jsem se dali do jídla. Mikuláš nás naučil jak si namazat chleba a když se mi to znovu nepovedlo a máslo přeskočilo na vedlejší stůl, začali jsme se smát. Házeli jsme kousky šunky pod stůl, kde se o ní hravě postarali naši čtyřnozí ďáblíci. Smáli jsme se a povídali si o všem možném i nemožném. Protože kdo ví, co je kde leží hranice? Co je nemožné? Na to najdeme každý svou odpověď za pár let. Pro teď je pro nás ale všechno možné.