Projíždíme krajinou, která se zdá být tak suchá, že už snad víc suchá být nemůže. Ten dojem ještě umocňuje jemný světlý prach, kterého je plný vzduch, a i nejmenší vánek jej dokáže zvednout ze země. V širokém říčním korytě teče jen malá stružka vody, spíše kaluž než nepřerušovaný proud. Černá dešťová mračna nad stálezelenou vysočinou Ngorongoro jsou přímém kontrastu s touto suchou krajinou porostlou akáciemi, pryšci a trnitým křovím.

Silnice tu jsou písečné, vylepšené ostrými kameny. Projíždíme vesnicemi, kde jsou jednoduché domky postaveny většinou z betonových prefabrikátů se střechami z vlnitého plechu. Ty lepší stavby mají i omítku a fasádu pomalovanou reklamními nápisy. Ty horší jsou jen z prken, nebo tenkých kmínků s mezerami vymazanými hlínou.

Zdejší lidé pro vodu chodí ke studním vzdáleným několik kilometrů. Vodu dopravují v sudech na kárkách tažených oslíky, nebo přímo na hřbetech zvířat. Ke studním pastevci zahánějí svá stáda, aby se tu napojila a samozřejmě se tu odehrává i čilý společenský život.

                Ve světlém písku září jako smaragdy zelená políčka. Díky podzemní vodě vyvěrající z půdy bohaté na minerály, je tato oblast největším producentem cibule ve Východní Africe. Však také v každé vesnici jsou vyskládány pytle cibule, čekající na odvoz.

                Jak sjíždíme níž a blíž k jezeru, vesnice jsou menší a ne tak časté. Domy jsou postaveny z hlíny a vyztuženy pruty, střecha je pokryta listy. Tuto zvláštní, zaprášenou krajinu projasňují pastevci zamotaní do svých barevných dek, nebo ženy v pestrobarevném oblečení.

                Projíždíme úzkým pásem palem, zelených akácií, vysoké trávy a křoví. Známka, že jsme blízko jezera. Tady jsou chatrče velmi primitivní. Je to vlastně kostra z větví a stěny i střecha jsou pokryty listím. Tady žijí rybáři od jezera Eyasi.

Jezero Eyasi je sezónní mělké alkalické jezero na dně Velké příkopové propadliny, na úpatí náhorní plošiny Serengeti, jihozápadně od kráteru Ngorongoro v kráterové vysočině. Sezónní výkyvy hladiny jsou rozsáhlé. V období sucha může jezero téměř vyschnout, takže pastevci Datoga a lovci Hadza využívají suché dno jako zkratku na svých cestách. V době dešťů voda zaplavuje břehy a jezero láká hrochy ze Serengeti. I za vysokého stavu vody je hloubka jezera sotva jeden metr. Jezero vzniklo před šedesáti pěti milióny let, krátce po zániku dinosaurů, na počátku formování Velké příkopové propadliny.

                Krajina kolem jezera Eyasi je zvláštním způsobem divoká. Je převážně písčitá a suchá, porostlá sukulenty a trnitými akáciemi. Krom zeleného pásu vegetace blízko břehu jezera je tu málo barev. Různé odstíny hnědé, blankytně modrá obloha a žluté žhnoucí slunce, jehož paprsky se odrážejí na drobných vlnách jezerní hladiny a na solných krystalcích. Však taky jméno jezera je odvozeno od slova Njarasee, zkomoleniny svahilských a německých slov, která znamenají „třpytivé moře“.

                Sluncem ztvrdlé hnědé bláto tvoří břeh jezera. Hnědá voda navazuje na hnědý břeh a za jezerem obrazně přechází na šest set metrů vysoké útesy Velké příkopové propadliny, taky hnědé. Je dusivé horko. Slunce pálí a snaží se mi uvařit mozek v lebce. Vzduch je cítit slanou vodou a rybami. Po ztvrdlém blátě se povalují vysušená rybí tělíčka, kousky plastů, prázdné nádoby, kusy provazů a další odpadky, ať už naplavené, nebo přinesené větrem. Po břehu se pohybují čápi marabu hledající mezi odpadky nějaké sousto. Dál, již ve vodě, se červená několik plameňáků, filtrujících zobákem slanou vodu. Jako tropický dovolenkový ráj to tu rozhodně nevypadá.

V brakických vodách jezera loví zdejší rybáři sumce, okounům podobné cichlidy a bahníky. Sítě zaváží na malých lodích dál do jezera a pak stojíce ve slané vodě s pH 9,3 sítě přitahují ke břehu. Jakmile jsou sítě vytaženy, ryby putují do velkých košů a už se jich ujímají ženy. Ty sedí na otočených vědrech, prknech, lodích a celý den ostrým nožem otevírají rybí břicha a vyhazují vnitřnosti. Vykuchané ryby se suší na prudkém slunci a po dokonalém usušení se přesypávají do velkých pytlů a posílají na tržiště.

                Akvaristy by jistě potěšily velké cichlidy žijící v tomto alkalickém jezeře, ale zajímavějšími rybami jsou bahníci. Bahníci patří mezi ryby dvojdyšné, dýchají atmosférický kyslík plícemi vytvořenými z plynového měchýře. Sucho přečkávají zahrabáni v bahně a dýchají ústním otvorem. Jsou velmi starou skupinou ryb, která se na Zemi vyskytuje už od období devonu. V současnosti žijí jen tři rody, které obývají vody Afriky, Austrálie a Jižní Ameriky. Největší z nich dorůstá délky dvou metrů, ale pravěcí zástupci byli mnohem větší.

                Objev bahníků v roce 1937 vzbudil zoologickou senzaci. Pro svoji podobnost s obojživelníky byly tyto ryby považovány za přechodnou formu mezi vodními obratlovci a suchozemskými čtvernožci. Po desetiletích výzkumů je velmi pravděpodobné, že tyto ryby jsou nejbližšími žijícími příbuznými suchozemských obratlovců.

                 S žádostí o fotografování rybářů nemám moc úspěch. Rybáři při práci pokuřují marihuanu a kát, a protože tresty za drogy jsou v Tanzanii vysoké, není tu fotoaparát zrovna vítán. Upřímně, pochybuji, že by se sem policie plahočila několik hodin špatně sjízdnou cestou, aby řešila tyto prohřešky. Rybáři od jezera Eyasi žijí ve vlastním izolovaném světě a jejich jediné spojení s naším světem je občasný náklaďák odvážející pytle nasušených ryb.