Nejen třináct vůní
Studio Ypsilon před mnoha lety uvádělo hru Třináct vůní, kde si hrdinka vybavovala okamžiky svého života podle vůní s nimi spojených. Vůně jsou pro nás důležitější, než si připouštíme.
Obecně veškerá příroda, člověka nevyjímaje, registruje důležité molekuly v okolí automaticky. Nemůže je neregistrovat. Pro organismus je důležité pohnout se tam, kde je bezpečno nebo něco k snědku. Tyhle molekuly vnímáme jakožto libě vonící. Je důležité vyhnout se predátorům nebo infekčním a jinak závadným předmětům. To vše náš mozek vyhodnotí jako odporný puch. Vyhnout se nebezpečnému a hledat prospěšné. O nic jiného v čichových vjemech nejde - prapodstata života.
Jakožto myslící tvorové své čichové preference dokážeme přenastavit. Potřebujeme k tomu jednak návyk (= snížení prahu citlivosti), jednak nějaký příjemný podnět s dříve odpornou vůní spojený. Tak jako Pavlovovi psi slinící při zaznění zvonku. Takové přenastavení někteří lidé provedou například k odéru olomouckých tvarůžků nebo doutníků.
Molekuly z okolního prostředí vnímáme automaticky a ty, které se vyskytují nejčastěji, už díky návyku ani nepouštíme do bdělého vědomí. Ani ty libě vonící, ani jejich opak - leda bychom se na ně soustředili. Chytře to matička Příroda vymyslela, všechna čest! Jenom jí nedošlo, že v naší civilizaci budou pachy spojené s něčím nebezpečným natolik běžné, že i je přestaneme vnímat. A že přenastavit si pach něčeho nebezpečného v libou vůni bude pro nás tak snadné.
Byli jste někdy v parfumerii? My muži se jim pokud možno vyhýbáme a jsouce uvnitř pokoušíme se prchnout. Taková koncentrace bůhvíjakých silic je evidentně nezdravá a navíc vysloveně nebezpečná - pro naši platební kartu! Zato ženy své preference přenastavily a parfumerie je vábí jako světlo hejno můr.
Podívejme se na jiný případ. Spaliny z fosilních paliv - samý karcinogen, jed, dráždivé plyny. Pryč od toho! Nicméně u lidí už pradávno vznikl návyk. Kouř z ohně nás neodhání od tepla kolem táboráku, zatímco jiní tvorové se raději vzdálí a proto jim ráno nesmrdí kožíšky tak, jako naše oblečení.
V dětství jsem byl zvyklý na to, že v kamnech se topí hnědým uhlím. Kouř dobře táhnoucích kamen mi nevadil - a že ho tehdy bylo všude dost! I v současnosti, když se v Praze ojediněle z některého komínu rozline kouř z ilegálně spalovaného hnědého uhlí, beru to jako příjemnou změnu oproti všudypřítomnému smradu z aut a plynového topení. Před nějakými dvaceti lety jsme ovšem jezdili v zimě za čerstvým vzduchem do Kašperských Hor a v noci jsme museli utěsňovat okna, protože dobře táhnoucí kamna tam široko daleko nikdo neměl a kvalitní hnědé uhlí už jim na rozdíl od PET lahví došlo.
Motoristické časopisy občas píší o "vůni benzínu". Ano, kdysi jsem fotografoval například na závodech motokár nebo na ploché dráze, a to, co tam bylo cítit, mi v tu chvíli skoro až zajímavě vonělo. Ovšem také jsem v dětství pár týdnů trávil v Peruci, nedaleko od stavby ropovodu Družba; před tím, co se linulo z výfuků sovětských náklaďáků, by utekl i otrlý kamioňák. Zvykli jsme si chodit ulicemi plnými aut a všechny ty aromatické uhlovodíky, sloučeniny dusíku, polétavý nano- a mikroprach už ani nevnímáme, přestože bychom před tím vším měli v zájmu zdraví prchat do dáli. Až pobyt v podzemním parkovišti supermarketu nebo v podpalubí trajektu nám čichově připomene, že automobilové zplodiny asi nebudou na seznamu nejzdravějších čichových vjemů. Jenže co s tím? Kam utéct? Do lůna přírody? Fajn, ale určitě si tam budeme chtít rozdělat ohníček a opéct ulovenou veverku s plackou z mletých žaludů. A jsme tam, kde jsme byli.