Jak se lze mýlit
Nikdy nefilmujte zvířata, pokud chcete mít jakž takž situaci pod kontrolou,zní rada zkušených režisérů. Přesto se zvířata na filmovém plátně opakovaně objevují a komplikují život nejen režisérům. Při práci v pražské zoo jsem několikrát doprovázel filmové štáby, abych jim byl k dispozici radou a pomocí ohledně chování zvířat a provozu zoo (= abych je v zájmu zoo ohlídal a krotil v jejich tvůrčí fantazii).
Záběry zvířat pro dokumentární film Příroda okolí Mariánských Lázní byly koncem 80. let kompletně natočeny v pražské zoo. Filmaři brali vše, co bylo k dispozici - puštík, kalous, výr, liška obecná, čáp bílý i černý, různé druhy kachen. Ano, vše v klecích a výbězích, jaké v zoo existovaly. Pohodová spolupráce skončila ve chvíli, kdy jsem se odvážil nabídnout kameramanovi, že mu pootevřu dveře do klece se spícím psíkem mývalovitým, aby neměl v záběru pletivo (nepochopím, proč chtěli natočit i jeho) a on hned pravil, že si jej tedy za ocas vytáhne na trávu, aby měl lepší záběr. To už bylo moc.
Později v "devadesátkách" jakýsi štáb chtěl natočit reklamu s černou kozou, černým beranem a černým jaguárem - čert ví, na co tahle reklama měla být. Zcela krotkého jaguára si dovezli z Liberce, černou kozu kamerunskou jsme pro ně odchytli v dětském koutku, stádo ovcí - ale rozhodně ne černých - jsme měli v zázemí. Filmaři byli očividně zaskočeni barvou ovcí, ale po delším telefonování (pamatujete první mobily?) pravili, že se to prý dá trikově obarvit. Když pak ještě prozradili tvůrčí záměr, kde měla všechna zvířata - kromě jaguára zcela neochočená - samostatně přejít jedno po druhém rovně přes neohraničenou louku, došlo nám, že tohle natáčení by raději proběhnout nemělo. Naoko plní suverenity a odhodlání jsme s kolegy vešli do ohrady k ovcím a velmi jsme se snažili berana ve skutečnosti nechytit. Beran sám vytušil a za chvíli proháněl on nás. Filmaři pochopili a nefilmovalo se.
Ale jak jsem se mýlil:
Rozhlas chtěl jednou natočit jenom hlasy tučňáků. Vysvětluji jim: "Tučňáci troubí hlavně při námluvách a na začátku hnízdění. Ani jedno teď není. Marně rozmísťujete mikrofony po výběhu, je to zbytečná práce!" Tučňáci byli vypuštěni do výběhu a snad se chtěli zavděčit nebo co, začali o překot troubit. Za největšího troubu jsem byl já.
Jindy měl štáb jasnou představu: ten kasuár přejde středem výběhu přímo ke kameře. To nám stačí. Ukazuji jim cestičky vyšlapané ve stínu keřů podél plotu - tudy chodí pořád, je to pralesní pták, nemá rád otevřený prostor. Máte nereálné představy. A jak to dopadlo? Kasuár spatřil u výběhu kameru a středem travnaté plochy se vydal přímo k ní. Jedinou mojí satisfakcí bylo, když režisér pravil: "Fajn, tak teď to sjedeme naostro." Nedočkali se.
Tak takhle jsem se mýlil v oblasti, ve které jsem rozhodně nebyl amatér. Nejsem sám. Bude nás víc, kteří jsme se mýlili a mýlíme ve své profesní sféře. Bohužel, já jsem tehdy měl své chybné úsudky hned před očima. Jiní se svými falešnými prognózami pomalu upadli v zapomnění (mrazáky na ulicích plné mrtvol), u některých prognóz zatím nevíme, zda se naplní nebo ne. Zato na všechny prognózy horlivě reagujeme, tu vášnivě souhlasíme, ondy chceme někoho lynčovat. Až budeme znát výsledek, budeme moudřejší. Budeme? Ba ne, objeví se další prognózy s nejistým výsledkem. Ten pocit "teď jde o všechno a JÁ o tom můžu rozhodnout" je tak sladký. Show must go on.