Nepopsaný list? 2. díl
Je hezké zkoumat, jestli je dítě spíše po dědečkovi Honzovi nebo po babičce Žofii, případně po sousedovi
. Důležitější ovšem bude, jaký člověk z něj vyroste. A tady je to, vážení rodiče, zejména na vaší výchově!
Poslední věta v sobě ukrývá jistý dvojsmysl. Rodiče vychovaní k dřepění s otevřenou lahví před televizí nejspíše ze synáčka vrcholového sportovce nevychovají. Naštěstí se občas škole podaří vliv nevychovaných rodičů trochu neutralizovat - zejména v prvních měsících školní docházky a pak ještě někdy s nástupem puberty.
Ve škole jde o cílené a profesionální výchovné působení (tedy mělo by), rodiče bývají ve výchově vesměs amatéři. Kéž bychom si my, rodiče, zavčasu připomínali stěžejní rodičovské moudro: nejvíce vychováváme, když si myslíme, že právě nevychováváme. Kázání ani pohlavek nemají takový výchovný vliv, jako pravidelné návraty domů "v náladě" nebo věčné půjčování peněz či občasné lži.
Lidská osobnost má mnoho rozměrů - už si nevystačíme jen s melancholikem, cholerikem atd. Důležitá je například závislost či nezávislost na odměně, stabilita emocí a postojů, schopnost či neschopnost vcítit se do druhých lidí, a ještě pár dalších důležitých osobnostních charakteristik. Každý z těchto rozměrů je určen dědičně (nebo přesněji prenatálně) ze 40-60 %, zbytek je ovlivnitelný výchovou. Je to málo nebo hodně? Je to dost na to, aby se nikdo nemohl vymlouvat na osud. A záleží jen na výchově, jestli rodiče budou říkat "on už je prostě takovej" nebo zda se odehraje pokus o zlepšení. Konec konců i lidé narození se zdeformovanými končetinami se mohou buď celoživotně litovat a žebrat na ulicích, anebo mohou prožít život aktivně a smysluplně. Můj kamarád, bezmála dvacet let vozíčkář, pracuje, vychovává své děti a sportuje. Jeho původní záliby, závodní tanec ani hra na kytaru, už pro něj nejsou, ale čert to vem, ne?
No jo, co vlastně ta výchova je? Můžeme si na její výsledek nějak sáhnout? Vidět něco hmatatelnějšího, než jenom chování (ne)vychovaného jedince? Můžeme. Pravda, vidí to lékaři na magnetické rezonanci, ale hmotný základ tu neoddiskutovatelně je.
Když napadne ve městě sníh a pár dní vydrží, objeví se na volných plochách trávníků vyšlapané cestičky. Ke kontejnerům, k autobusové zastávce, žlutě lemovaná z hospody...
Mozkové buňky nejsou udělané jednou provždy. Mají neuvěřitelné spousty vstupních vlákének a jedno dlouhé výstupní vlákno "roztřepené" na konci. Vstupní a výstupní konečky sousedících nervových buněk se vzájemně propojují podle toho, jestli je takové propojení momentálně užitečné a jestli je dlouhodobě využívané nebo ne. Počet propojení můžeme přirovnat k šířce těch cestiček ve sněhu závislé na počtu lidí, kteří je využívají. Pokud vás v dětsví nutili pár let cvičit na klavír, udělaly se vám velmi silné spoje mezi sluchovými vjemy, zrakovými vjemy not a jemnou motorikou prstů. Tahle velmi stabilní nervová síť vám v mozku zůstává i tehdy, když u vás namísto klavíru časem převládne třeba ragby. Když vás pak někdo po dvaceti letech posadí na firemním večírku ke klavíru, vystřihnete Yesterday sice s pár chybami, ale bez větších problémů. Nezapomněli jste, protože hmotný základ dovednosti hry na klavír - nervová propojení - ve vašem mozku přetrval. Trochu oslabený, ale přetrval.
Stejný hmotný základ najdeme i u jednotlivých prvků výchovy. Poděkovat, neubližovat, rozdělit se nebo se naopak nedělit s nikým... Čím dříve se s výchovou začne (vlastně vychováváme, i když o tom nevíme, takže raději: čím dříve se sami začneme kontrolovat a chovat vychovaně) a čím delší a soustavnější naše výchovné působení je, tím v mozku dítěte zanechá hlubší a trvalejší stopu. Trvalou schopnost hry na klavír také nezískáte za měsíc.
Dospěli jsme k závěru, že výchova rovná se vytváření trvalých nervových propojení v mozku. Pojďme se ještě příště zastavit u toho, proč si tolik učitelů stěžuje na nevychovanost žáků (každá třetí škola údajně zažila šikanu učitele ze strany žáků).