Socializace
Herec Miloš Kopecký kdysi moudře prohlásil, že většina lidí ve skutečnosti nemá ráda psy. Že má ráda jen svou představu o psech. O tom, jak by se pes měl chovat a jak moc je má mít rád.
Aktivisté brojí proti týrání (skutečnému nebo fiktivnímu) zvířat v cirkusech a ve velkochovech. Nikdo nepořádá demonstrace proti majitelům zvířat, kteří v místnosti s nimi kouří, případně svítí a hlučí dlouho do noci. Nikdo nežene k odpovědnosti majitele psů, kteří je překrmováním a zanedbáváním jejich pohybu mění v tukové artrotické válce. Přitom přesně toto zapadá do zákonné definice týrání - vystavování zvířete dlouhodobě škodlivým vlivům, aniž by se jim mohlo vyhnout, nesprávné krmení vedoucí k poškození zdraví a dlouhodobému utrpení (utrpení je dlouhodobě bolestivý nebo stresový stav, se kterým zvíře samo není schopno nic dělat).
Občas venčím psa (ne svého), kterého už jsem vychoval natolik, že může jít bez vodítka, poslechne běžné povely, počká na mě, aby věděl, kterým směrem má jít dál. Jeho majitelka si na totéž netroufne. Nese si na venčení mobil a cigarety. Ale doba se mění a čím dál méně můžu tohohle vcelku poslušného psa nechat na volno, když kolem nás jde někdo s jiným psem. "On ten náš nemá takhle velké psy rád." "On ten náš je už takový mrzout a občas po jiných psech vyjede." "Ten náš se bojí a někdy ze strachu kousne." "Mohl byste si ho zavolat? Obtěžuje nás." (Šel si čuchnout k pejskovi a celým postojem vybízí ke hře). A tak dále. Majitelé si žijí ve své uzavřené bublině a jejich pes je tam s nimi. Sami pro sebe. Nedokončená socializace obou členů takové dvojice.
Socializace je v životě psů superdůležitá fáze. Počínaje asi tak pátým týdnem života je nutné, aby si štěně zvykalo na normální kontakt s ostatními psy a cizími lidmi, na prostředí bytu, ulice, MHD, parku, zkrátka potřebuje načerpat neuvěřitelné množství vjemů a zkušeností, aby z něj vyrostl normální pes s vyrovnanou povahou. Pes jako živá hračka držená v bytě a na zahradě se hned tak nesocializuje. Ani dvě půlhodinové procházky pokaždé stejnou trasou spojené s vedením pejska na vodítku a s vyřizováním telefonních hovorů nejsou to pravé ořechové. Venčení není analogie lidského pobytu na záchodě, venčení je společná výprava smečky. Vůdce smečky vede výpravu za zážitky, velí, chválí, přiměřeně trestá, komunikuje, je aktivní. Alespoň v prvních letech života štěněte - až do jeho puberty - venčení rovná se výchova. Později sklidíte ovoce své práce, když si se svým psem budete rozumět beze slov a povelů (ale stejně pár povelů během venčení vydáte, aby se váš pes ujistil, že smečka funguje a že v ní má své pevné a důležité místo). To není psí láska, lásku ponechme lidem. To je absolutní psí důvěra, výsledek spousty času, práce a důslednosti. Výsledek socializace. (Mimochodem, jak moc se tohle liší od správné výchovy dítěte?)
---------------------------
Už navždy si v sobě ponesu vzpomínku na zážitek s člověkem, který mi ukázal, jak se také dá žít v lidské společnosti - socializovaně. A lituju, že asi nikdy nebudu "mít koule" na to, abych si to také zkusil. Do tramvaje kdysi nastoupil herec Boris Hybner a aniž by kohokoli z cestujících znal, přiměřeně hlasitě pozdravil. To je všechno.