Byl jednou Kapitán Kid
Kladl jsem si za úkol připomenout tu desáté výročí úmrtí spisovatele Jaroslava Velinského alias písničkáře Kapitána Kida, ale prošvihnul jsem. Ony se děly jinačí události. Tak až teď, když jsem si opět vzpomněl.
Následující rozhovor měl kdysi dávno vyjít v jistém měsíčníku, leč nevyšel. Takže až teď:
Jaroslav Velinský je ročník 1932. Kdysi prošel úctyhodnou řádkou profesí - pracoval v dolech, v divadle i v zoologické zahradě. Kromě detektivek s amatérským detektivem soustružníkem Otou Finkem psal sci-fi i jiné dobrodružné příběhy. Zatoulá se tu do Antarktidy, tu na Měsíc nebo do dob před mnoha staletími. Formou literatury faktu se vyslovil k záhadě Atlantidy, zaujali jej i Vikingové. Tím, jak dokáže pracovat s reáliemi mnoha míst a dob, může být inspirací nejen začínajícím adeptům spisovatelství, ale všem lidem, kteří se hodlají věnovat třeba sběratelství nebo historickým řemeslům.
Rád bych v rozhovoru doplnil nevšední soupis vašich bývalých profesí i o vaše vzdělání. Mohl byste se o něm zmínit? Případně jak moc jste kormidloval svoji životní dráhu k současné profesi a jak moc „to plynulo samo“?
Po stránce vzdělání jsem spíš samouk. Gympl jsem přežil jen do kvarty, grafickou školu do druhého ročníku. Psát jsem chtěl odjakživa, skládat písničky asi od patnácti – a ruku v ruce s tím šlo kreslení a malování. „Plynulo to samo“ až do časů po vojně a mého odchodu z Prahy na sever; potom už jsem na tom začal pracovat plánovitěji. Jenže to, že člověk něco chce, ještě neznamená, že to hned má – a cesty mnohdy bývají zarúbané. Vlastně jsem vždycky hledal takovou práci, aby mě uživila a přitom mi nebránila ve psaní, které jsem považoval za svoje hlavní „zaměstnání“ – i když mi dlouho žádný zisk nepřinášelo.
Oproti mnoha jiným autorům žijete jako „venkovský spisovatel“, přesto si dokážete najít dost podkladů i pro knihy s historickými náměty nebo sci-fi. Vystačíte si s internetem, nebo máte jinou metodu? To by asi zajímalo všechny, kdo by rádi uspokojili svou zvídavost v různých oborech a chtěli by se vyvarovat přejímání informací zastaralých nebo zcestných. Poraďte.
„Venkovský“ spisovatel, to snad platilo za dob K. V. Raise. Venkov se už přece dávno od měst neliší; stejně jako se krátí čas, zmenšily se vzdálenosti i rozdíly a přístup k informacím je všude stejný. Navíc mám sám velkou knihovnu literatury faktu: vesmír, zemské póly, atlasy nové i staré, slovníky – a když potřebuju být ještě konkrétnější, seženu si třeba i automapu Oklahomy. Poučit se lze ledaskde – dokonce i ve spolehlivé modernější beletrii. Tak třeba o Japonsku z doby kolem roku 1900 se dovíte mnohem víc z cestopisů Kořenského, dnes vskutku archaických, než z povídek Julia Zeyera nebo z Madame Butterfly – ale o Americe třicátých a čtyřicátých let minulého století jsem se dověděl nejvíc z detektivek Dashiella Hammetta nebo Raymonda Chandlera, stejně jako o barokní Číně z van Gulikových příběhů soudce Ti. Je třeba mít hodně „načteno“, aby člověk věděl aspoň pravděpodobně, kde by potřebnou informaci (pokud si ji nepamatuje) mohl najít. Dnes je to samozřejmě usnadněno internetem; ale mnohé knihy nebo mapy mi nenahradil dodnes.
Napsal jste knihu uzavírající příběhy Rychlých Šípů ve Stínadlech, vydáváte příběhy rodokapsového detektiva Cliftona. Jedna česká spisovatelka vydala dva díly Barbara Conana, objevují se nové zahraniční příběhy se Sherlockem Holmesem. Existuje vůbec nějaký copyright na literární postavy? Co až se v knížce někoho jiného objeví váš detektiv Ota Fink?
Rychlé šípy, to bylo splnění klukovského snu a úmysl onu knížku napsat má svou dnes už šedesátiletou historii, do které se zapsal i sám Jaroslav Foglar. Cliftonky nevydávám, to bylo kdysi dávno – vlastně v souvislosti se znovuvzkříšením Rodokapsu začátkem devadesátých let (dnes už opět pohřbeného). Mám vlastních hrdinů dost.
S Finkem už se to dokonce stalo, byť ho autor před vydáním přejmenoval na Oldřicha Finche; u autora to byl úlet…
Takový spisovatel nemusí chodit do práce, dělá si, co chce, a když má náladu, něco napíše a dostane za to majlant. Myslíte, že tyhle představy ještě mezi současnými lidmi jsou? Mohl byste třeba nastínit obsah několika svých pracovních dní?
Jsem už sedmnáct let v důchodu; pravda ovšem je, že na „volné noze“ jsem od roku 1983. Objemem práce se to tehdy od současnosti nijak nelišilo – nemusel jsem sice napsat a vydat dvě nebo tři knihy ročně, ale zase jsem si s tím víc hrál. Proč jsem nemusel? Za prvé bych byl nesehnal nakladatele; za druhé byly náklady mnohem větší, a tudíž byly větší i honoráře. A navíc tu byla jistota, že je dostanete! Dnes je všechno jinak a já bych se velice nerad řadil mezi ty autory, kteří div že neplatí nakladateli za to, že jim vůbec něco vydal… Proto mám vlastní nakladatelství; pokud někoho jak se říká „beru na hůl“, tak leda sám sebe. Náplň pracovních dnů: Napřed třeba říct, že o sobotách a nedělích nic nevím. Píšu osm až deset stránek denně; pak zalamuju sazbu, vytisknu ji, odešlu do Prahy jedné ostrozraké paní, podle jejích korektur potom sazbu opravuju a zrcadlově obrácenou odesílám tiskárně. Taky zařizuju grafiku obálky, někdy ji dělám sám, jindy mi výtvarný návrh dělá dcera (přitom je momentálně na delší dobu v cizině, takže nebýt internetového spojení, nešlo by to), já doplňuju typografii. Když celý náklad přivezu z tiskárny, všechny knížky podepíšu, dám do obálek a rozešlu členům svého Klubu čtenářů; samozřejmě zaznamenám odeslání, pak je na mně zanést do kartotéky platby. A mezitím už vymýšlím další knihu, pokud právě nepracuju na nějaké písničce, nenahrávám CD nebo neaktualizuju internetové stránky www.kkkk.cz. Tak to běží po celý rok – snad s výjimkou dnů, kdy někde koncertuju (těch už v současnosti není mnoho).
Byl jste (a jste) více spisovatelem, nebo muzikantem Kapitánem Kidem? To jméno vám přiřkl někdo jiný nebo vy sám?
Chci být více spisovatelem, leč známější jsem jako muzikant. To jméno… ehm… No jo; to jsem si dal sám. Měl jsem před sebou odstrašující případ jistého Franty, který snil o tom, že by mu kamarádi mohli říkat Hvízdavý Dan – a tak kudy chodil, tudy si pískal. Začali mu říkat Pisklavej František.
Kolik bylo vás, nadšenců, kteří jste uvedli do života Portu, festival trampské, country a folkové hudby, který se ve své době stal celonárodně známým fenoménem?
Kolik nás zakládalo Portu? Byl to hlavně štáb vzniklý kolem Zdeňka Friedla, Zbyňka Jelínka, Jirky Šosvalda a Zdeňka Lukáška v Domě kultury v Ústí nad Labem. Přidali se další (mezi nimi i já) – Jan Oliva z Čs. Rozhlasu, Jindra Beránek a Pavel Svoboda z Průboje, Ruda Žemlička ze Severografie… Byla to šťastná konstelace: jeden zajišťoval prostory, další styk s country kapelami, já s trampy. Měli jsme rádio, noviny i tiskárnu a všechny výhody menšího města, které celou akci podporovalo. Tak se to osvědčilo i později v Karviné, Svitavách, Olomouci… Bohužel vždycky jen na tak dlouho, dokud se nenašel nějaký mocný kazisvět plný nenávisti k trampům i country music. Ta nenávist existuje stejně dlouho jako tramping (viz války trampsko-paďourské).
Mimochodem, kdo vlastně dneska ví, co to Porta je? Trošku se bojím, že trampská píseň ani folk nepřežijí tuhle éru MP3 přehrávačů; éru, kdy jediný oheň, ke kterému se lidé scházejí, je ten v zahradních grilech. Vy jste v tomto ohledu optimista?
Není třeba se bát. Tramping přežije všechno – dokonce i bez Porty. Lidé, kteří se scházejí jen u zahradních grilů, přece nejsou trampové. A o ty přehrávače ani tolik nejde; spíš o to, jestli bude kde trampovat.