ZEL(e)NÉ LISTY

Podpučí aneb zaklínadlo na cibule

Přestože nejsem žádný botanický teoretik a moje (zatím stále chabé) praktické zkušenosti nedosahují měřitelných výšin, zkusím se protentokrát rozepsat na téma cibuloviny poněkud obecněji. Moje kytkové začátky se odehrávaly až po 25. roku mého věku a byly velmi krušné. Jako technik s minimem „zeleného“ citu pro rostliny jsem prováděl různé (i hrůzné) věci, ke kterým jsem ještě neměl odvahu veřejně se přiznat, jako před časem kolega tilandsiář. Nechme tedy všechny ty dobře míněné omyly a přehmaty mého mládí prozatím zahaleny v oparu tajemna.

Pokud mi nějaká kytka uhynula (a že jich bylo), všiml jsem si, že v naprosté většině to souviselo s kořeny. Proto jsem postupně začal při prvních náznacích nějakého divného chování mých chovanců (míněno rostlin) květináčky vysypávat a studovat kořeny. Zvláště ty dužnaté byly většinou v „háji“ a počaly od nich nastupovat hnilobné procesy výše do samotné kytky.

Stále častěji se mi tímto zákrokem dařilo i bez velké chemie, kterou dodnes příliš neoblibuji, poškozené rostliny zachraňovat. Odstraněním všeho mrtvého a zahnilého, mírným oschnutím zbylých kořenů a přesazením do vzdušnějšího substrátu jsem slavil svá malá vítězství. Tím jsem byl v podstatě nevědomky dobře připravený na pěstování cibulovin, které u mě naplno propuklo někdy na konci 2. tisíciletí, přesněji v letech 1998-99.

Dostávaly se mi do rukou různými cestami různé cibuloviny v různém stavu, často se zaschlým kořenovým systémem, nebo naopak s velmi ohnilým. To, co mi schází na botanických vědomostech, to mi přebývá v pečlivosti až přepečlivosti. Začal jsem ty cibulky preventivně obdělávat, očišťovat, odlupovat vše nadbytečné a odumřelé, A tím jsem na to (vlastně úplně sám!) přišel. Na spodku cibulovin je totiž něco, z čeho rostou kořeny a ty musí být zdravé, a když nejsou, musí pryč. Pak spokojeně narostou nové a vše je v pořádku. (Toť ve zkratce vše.) A tomu něčemu, tomu základu, jak jsem posléze zjistil v nepočetné české cibulářské literatuře, se říká PODPUČÍ. „Pod co?“ ptají se všichni, kteří tento „terminus botanicus“ ode mě uslyší. A já jako cibulový věrozvěst důrazně opakuji: PODPUČÍ! A opravdu (věřte – nevěřte) je to vážně jistá část pravé cibule, která je pro všechny cibuloviny alfou-omegou jejich bytí či nebytí.  Pro více zvědavé dodávám, že je to spodní část cibule, ze které rostou cibulové obaly a také kořeny. Pro ty, kteří stále ještě nechápou, je možná nejsnazším vysvětlením to, že podpučí je konec cibule, kterého se zbavíme, když chceme cibuli nakrájet na kostičky. Je-li podpučí v pořádku, je v pořádku celá cibulovina a naopak.

U klasicky nakoupených cibulí v bezlistém stavu je to už dnes pro mě klasická rutinní záležitost: očistit, oloupat, otrhat, nastimulovat, oschnout a zasadit. A ty velké špeky jen posadit na substrát (pemzu) a čas od čas nadzvihnout, jestli už nové kořeny raší. Ale nejúžasnější dobrodružství je zachraňování polovičních mrtvol. To si připadám jako „polní chirurg“ někde na bojišti, kam nosí raněné z bojů. S láskou a citem se probojovat k onomu rozhraní „živé – mrtvé“, správně odoperovat, ošetřit a pak to nechat na přírodě. Co já už měl v rukách vzácných a lokalitních cibulí, kterým už nebylo pomoci, ale těch pár, kterým jsem uměl včas pomoci a vdechnout jim nový život, za to vždy stálo. Takže ať už jsem, kde jsem, třeba i ve slavných sbírkách a vidím krásku - cibulku v nesnázích, jdu do toho a musím se jí podívat na podpučí. Vůle kytek obecně, a cibulí zvláště, po životě je úžasná a mnohdy stačí jen pomoci….a ony nám to vrátí!

A nezapomeňte přitom mumlat ono správné zaklínadlo: „Toto čisté podpučí, zdravou kytku zaručí!“ J.

Fotografie:

Kořeny a podpučí různých cibulovin.

Summary:
An article about part of the bulb of which grow bulb skins and roots.

Zpět na úvodní stránku (Home) www.zelenelisty.estranky.cz