Timeo hominem unius libri. Tomáš Akvinský

Islám (4) - první část

Korán

text přejat z publikace "Proč nejsem muslim, Ibn Warraq, 2005" z páté kapitoly "Korán" str. 152-181

   Nárok na neomylnost, ať už ho vznesl kdokoli, způsobil nekonečné trápení. S nestrannou zlovolností se prokázal jako kletba jak pro ty, kdo onen nárok vznesli, tak pro ty, kdo ho přijali. Jeho nejzhoubnější podobou je neomylnost knihy. Posvátné korporace a školy filozofie dokázaly pod tlakem mínění opustit pozice, které se staly neudržitelnými. Mrtvá ruka knihy se ale usadí a zatuhne v textech a blocích a nakonec se stane pouhou zkamenělinou, která už se nehodí k ničemu jinému než k tomu, aby byla překážkou. Tuto funkci ovšem plní výborně. Kdekoli převážilo uctívání knihy, dostavila se i bigotnost a krutost. Je u kořene antagonismu mezi všemi typy církevnictví na straně jedné a svobody myšlení a ducha vědeckého bádání na straně druhé. Tento antagonismus je hluboce zakořeněný, někdy sice skrytý, ale vždy přítomný. Těm, kteří považují nevědomost za jeden ze zdrojů zla a kdo považují pravdivost nejen v jednání, ale i v myšlení za hlavní podmínku skutečného pokroku, a to jak morálního, tak intelektuálního, je jasné, že modlu Bible musí stihnout osud všech ostatních model. Pro neomylnost ve všech jejích podobách, ať už laických či klerikálních, platí slova Delenda est, a je třeba je opakovat s vytrvalostí ještě větší, než s níž je opakoval sám Cato.

T. H. Huxley, Věda a hebrejská tradice (Science and Hebrew Tradition)

   Pokud čtou tyto řádky nějací muslimové, kéž mi prominou, že mluvím otevřeně. Pro ně je Korán knihou Alláhovou a já jejich víru respektuji. Nicméně nesdílím ji a nechtěl bych podobně jako mnoho jiných orientalistů upadnout do obojakých frází, které by zastřely, co si opravdu myslím. To by mi sice možná pomohlo, abych zůstal zadobře s jednotlivci i vládami, které se hlásí k islámu, já však nechci nikoho vodit za nos. Muslimové mají právo tuto knihu odložit a neseznamovat se s myšlenkami nemuslimů. Pokud se ji ale rozhodnou číst, musí se připravit na to, že se v ní setkají s názory, které považují za rouhavé. Je totiž zřejmé, že nesdílím víru v Korán co by knihu Alláhovu.

Maxime Rodinson

   Korán je psán arabsky a je rozdělen do kapitol (súr) a veršů (ajáh, plurál ajat). Má prý zhruba 80 000 slov v 6 200 či 6 240 verších a 114 súrách. Všechny súry s výjimkou deváté a Fátihy (první súry) začínají slovy "Ve jménu Boha milosrdného a slitovného". Ať už prováděl redakci Koránu kdokoli, postupoval tak, že na začátek umístil delší súry - bez ohledu na chronologii, tj. bez ohledu na to, v jakém sledu byly údajně Mohamedovi zjevovány.

   Pro průměrného a nefilozofického muslima dneška zůstává Korán neomylným božím slovem, slovem, které Bůh poslal skrze prostředníka zvaného "duch", "duch svatý" nebo Gabriel, přímo Mohamedovi v dokonalé, čisté arabštině. Vše, co je obsahem Koránu, je věčné a nestvořené. Původní text je v nebi ("Kniha původní", doslovně "matka knihy" - 43,3; skrytá kniha - 55,77, "deska dobře střežená" - 85,22). Anděl diktoval Prorokovi zjevení a ten je po něm opakoval. Pak ho zjevil světu. Moderní muslimové rovněž tvrdí, že tato zjevení se zachovala přesně tak, jak byla Mohamedovi odhalena - bez jakékoli změny, dodatků či naopak ztráty. Korán se používá jako jakési kouzlo při slavnostních příležitostech - narození, smrti či svatbě. Podle Guillauma je Korán "svatyní svatých. Nikdy nesmí ležet pod jinými knihami - musí být vždy navrchu. Když se z něj předčítá, nesmí nikdo kouřit nebo pít. Je třeba mu naslouchat v tichosti. Je talismanem proti nemoci a katastrofám." Šajch Nefzáwí ve své erotické klasice Vonná zahrada dokonce doporučuje Korán jako afrodisiakum: "Říká se, že Korán je rovněž dobrou přípravou na soulož."

   Hurgronje i Guillaume poukazují na to, že děti se musí učit části Koránu (zhruba 6 200 veršů) zpaměti bez jakéhokoli přemýšlení, místo aby se učili kriticky myslet: "Děti naplňují tento obrovský úkol na úkor rozvoje schopnosti myslet. Jejich paměť je velmi namáhána, a na vážné přemýšlení zbývá málo."

   Hurgronje píše toto:

   Tato kniha, jež měla kdysi moc měnit svět, neslouží nyní ničemu jinému, než aby ji podle daných pravidel recitovali učitelé i laici. Pravidla sama nejsou nijak obtížná. Nikdo se ale nevěnuje smyslu recitovaných slov - Korán se předčítá jen proto, že se toto předčítání považuje za záslužnou činnost. Tato lhostejnost vůči smyslu slov jde tak daleko, že i ti, kteří studovali komentáře - o laicích ani nemluvě - si nevšimnou, když verše, které recitují, odsuzují jako hříšné to, co jak oni, tak jejich posluchači dělají dennodenně, ba dokonce i během samotného odříkávání.

   Inspirovaný kód mocných dobyvatelů, žijících před třinácti stoletími, se stal pouhou učebnicí posvátné hudby, jejímž studiem promrhají vzdělaní muslimové značnou část svého mládí.

BOŽÍ SLOVO?

   Sujútí, velký muslimský filolog a vykladač Koránu, uvádí pět míst, o nichž lze pochybovat, zda pocházejí od Boha. Některá slova těchto oddílů vyslovil sám Mohamed a jiná Gabriel. I Ali Dashti uvádí několik oddílů, kde mluvčím nemohl být Bůh.

   Kupříkladu úvodní súra, Fátiha:

   Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, Milosrdnému, Slitovnému, vládci dne soudného! Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.

   Tato slova evidentně směřují k Bohu a mají formu modlitby. Těmito slovy Mohamed chválí Boha a prosí ho o pomoc a vedení. Mnozí si všimli, že stačí na počátek súry přidat slůvko "Rcete" a problém je vyřešen. Tento imperativ se v Koránu vyskytuje asi 350 x a je zcela zřejmé, že ho doplnili pozdější redaktoři Koránu. Odstranili tím bezpočet podobných problémů. Ibn Masúd, jeden z Prorokových druhů a autorita na Korán, odmítl Fátihu a 113. a 114. súru, neboť obsahují slova "Utíkám se v ochranu Pána", a prohlásil, že nemohou být součástí Koránu. Podobně v súře 6,104 vyslovuje slova "já nejsem nad vámi dozorcem žádným" Mohamed, nikoli Bůh:

   "A již k vám přišly důkazy viditelné od Pána vašeho; kdo jasně je zří, ku prospěchu svému tak činí, a kdo slepý je, pak to k jeho škodě je a já nejsem nad vámi dozorcem žádným." Dawood ve svém překladu přidává poznámku pod čarou, že "já" na tomto místě označuje Mohameda.

   Ve 114. verši téže súry říká Mohamed tato slova: "Mám si snad žádat jako soudce někoho jiného než Boha, jenž je tím, kdo seslal vám Písmo jasně vyložené?" Júsuf Alí přidává na počátek věty slůvko "Rci", které ovšem v arabském originálu není. Přitom tak činí bez komentáře či jakékoli poznámky. I Ali Dashti považuje súru 111 za slova Mohamedova, a to z toho důvodu, že tato slova jsou Boha nehodná: "Nehodí se na toho, který udržuje celý vesmír, aby proklínal nevědomého Araba a jeho ženu nazýval nosičkou dříví." Tato krátká súra mluví o Abú Lahabovi, Prorokovu strýci, který byl jedním z nejzavilejších odpůrců Prorokových: "Zhyňte obě ruce Abú Lahaba, a zhynul již i on! A nebylo mu k ničemu jmění jeho ani to, co si vysloužil, však hořet bude v ohni plném plamenů on i žena jeho, jež dříví palivové nosí a jíž kol hrdla provaz z vláken palmových visí." Buď jsou to slova Mohamedova, nebo si Bůh libuje v poněkud ubohých slovních hříčkách - "Abú Lahab" totiž znamená "otec plamenů". Tato slova nejsou hodná Boha, nejsou ale hodná ani Proroka.

   Goldziher uvádí, že "zbožní Mu´tazilovci vyjadřovali podobné názory (podobně jako Charíjité, kteří pochybovali o spolehlivosti koránského textu) na ty pasáže Koránu, v nichž Prorok proklíná své nepřátele (např. zmíněného Abú Lahaba). Takové pasáže by Bůh nemohl nazývat "ušlechtilým Koránem na střežené desce". Jak ještě uvidíme, pokud bychom jejich argumentaci aplikovali na všechny části Koránu, máloco by nám zbylo jakožto boží slovo, neboť velmi málo z Koránu je hodno milosrdného, soucitného a moudrého Boha.

   Jiným příkladem, který uvádí Ali Dashti, je súra 17,1. I tam není jasné, kdo vlastně mluví - zda Bůh nebo Mohamed: "Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící je a jasnozřivý."

   Dashti k tomu uvádí:

   Chvála toho, kdo přenesl svého služebníka z Mekky do Palestiny, nemůže být Božím výrokem, protože Bůh nechválí sám sebe. Musí to tedy být Mohamedovo vyjádření vděčnosti za to, co mu Bůh prokázal. Další část věty, v níž se hovoří o "mešitě nejvzdálenější" (jejíž okolí "jsme požehnali"), vyslovuje Bůh, a stejně je tomu i se závěrečnou částí ("abychom mu ukázali některá Svá znamení"). Závěrečná slova ("A On věru slyšící je a jasnozřivý") patrně pocházejí od Mohameda.

   V zájmu dogmatu se překladatelé dopouštějí nepoctivosti, pokud jde o súru 27,91, kde je zřejmé, že mluvčím je Mohamed: "Bylo mi nařízeno pouze, abych uctíval Pána tohoto města." Dawood i Pickthall oba na počátek věty doplňují slůvko "rci", které ovšem v arabském originále není. V súře 81,15-29 se dá předpokládat, že je to Mohamed, kdo přísahá: "Hle, přísahám při planetách zpět se vracejících, spěchajících a mizejících, při noci, když v temno se halí, při jitru, když dechu nabírá..." Mohamed není schopen zcela skrýt své pohanské dědictví a znovu přísahá v súře 84,16-19: "Hle, přísahám při soumraku, při noci a při tom, co zahaluje, a při měsíci, když vchází do úplňku." Jsou i jiná místa, kde je možné, že promlouvá Mohamed, např. 112,14-21 a 111,1-10.

   Dokonce i Bell a Watt, jež by nebylo možno označit za nepřátele islámu, přiznávají, že

   předpoklad, že ve všech oddílech je mluvčím Bůh, je problematický. O bohu se často mluví ve třetí osobě. Jistě, mluvčí o sobě občas může ve třetí osobě mluvit, nicméně v Koránu je často osloven Prorok, a pak o Bohu mluví ve třetí osobě, což je velmi nezvyklé. Lidé se dokonce vysmívali tomu, že Bůh Koránu údajně přísahá při sobě samém. A nedá se popřít, že v některých pasážích používá přísahy začínající slovy "přísahám..." (např. 75,1 a 2;90,1) Výraz "Při Pánu" z úst božích je přinejmenším podivný. ... Je jeden oddíl, o němž se všichni shodují, že jeho mluvčími jsou andělé, a sice 19,64: "A nesestupujeme leč z rozkazu Pána tvého a Jemu náleží, co je před námi a co je za námi, i to, co je mezi tím; a Pán tvůj není věru zapomnětlivým, On Pánem je nebes a země a toho, co mezi nimi je. Uctívej Jej tedy a buď vytrvalý v uctívání Jeho. A znáš někoho se jménem stejným?"

   I v súře 37,161-166 jsou celkem evidentně mluvčími andělé. Pokud to však uznáme, dá se to vztáhnout i na oddíly, kde to tak zřejmé není. A vskutku, problémy mnoha oddílů zmizí, pokud pod slůvkem "my" rozumíme anděly a nikoli samotného Boha, který používá pluralis maiestaticus. Ovšem mezi těmito dvěma možnostmi není vždy snadné rozlišovat. Ta místa, kde se setkáváme s náhlou změnou, kdy se o Bohu mluví nejprve ve třetí osobě a pak oddíl najednou přechází do první osoby množného čísla a kde se pak mluví o věcech, které jsou zpravidla připisovány bohu, vyvolávají zajímavé otázky - viz např. 6,99 a 25,45.

Cizí slova v Koránu

   Mnozí muslimští filologové rozpoznali, že v Koránu je mnoho slov nearabského původu. Ortodoxie je ale na čas umlčela. Podle jedné z tradic "kdokoli předstírá, že v Koránu je něco jiného než arabština, vážně Boha napadá: ´Toto jsou Písma zjevného znamení, seslali jsme je jako Korán arabský´" (súra 12,1-2). Naštěstí filologové jako as-Sujútí vynalezli pozoruhodné argumenty, kterými ortodoxní námitky obešli. At-Thaálibí tvrdil, že v Koránu sice cizí slova jsou, ale "Arabové je používali a poarabštili je, a z tohoto hlediska tedy jde o slova arabská". As-Sujútí vypočítává sice jen 107 cizích slov, Arthur Jeffery však ve své klasické práci uvádí 275 slov, která lze považovat za cizí - slova převzatá z aramejštiny, hebrejštiny, syrštiny, ahmarštiny, perštiny a řečtiny. Samo slovo "Korán" je původu syrského a Mohamedovi je zřejmě zprostředkovali křesťané.

Variantní verze, variantní čtení

   Chceme-li pochopit problém variantních verzí a různočtení, musíme studovat dějiny koránského textu. Nicméně už sama existence variantních verzí a různočtení dokazuje nesmyslnost muslimského dogmatu o Koránu. Jak ještě uvidíme, "Korán" s velkým K vlastně neexistuje - definitivní text této svaté knihy nebyl nikdy pořízen. Když muslim dogmaticky tvrdí, že Korán je slovo boží, stačí, abychom se zeptali, "Který Korán?", a hned jistotu ztratí.

   Když Mohamed roku 632 umíral, žádná sbírka jeho zjevení neexistovala. Je jen pochopitelné, že mnozí z jeho následovníků se pokusili sesbírat všechna známá zjevení a sepsat je do nějaké autoritativní formy. Brzy vzniklo několik kodexů, pořízených učenci jako byli Ibn Masúd, Ubaj Ibn Kab, Alí, Abú Bakr, al-Ašarí, al-Aswad a jiní. Jak se islám šířil, vznikly tzv. metropolitní kodexy v centrech jako Mekka, Medína, Damašek, Kufa a Basra. Už jsme viděli, že Uthmán se snažil tuto chaotickou situaci vyřešit kanonizací medínského kodexu, jehož kopie byly rozeslány do ostatních center s příkazem, aby se všechny ostatní kodexy zničily.

   Uthmánův kodex měl sjednotit souhláskový text. Mnoho variantních předání tohoto souhláskového textu však přetrvalo až do čtvrtého islámského století. Problém byl o to závažnější, že souhláskový text nebyl punktován, tj. chyběly tečky, které např. odlišují b od t nebo th. Některá jiná písmena (f a q; j, h a ch; s a d; r a z; s a š; d a dh; t a z) nešlo rozlišit. To mělo za následek, že podle následné punktace (doplnění teček) se text dal číst různými způsoby. Samohlásky byly problémem ještě závažnějším. Arabové původně neměli žádné znaky pro krátké samohlásky - ty se zavedly až později. Arabské písmo je souhláskové. Krátké samohlásky se někdy vynechávají, jindy se doplňují v podobě pravopisných znamének umístěných buď pod písmeno nebo nad písmeno. Jedná se o tři znaménka v podobě čárky.

   Když muslimové vyřešili problém souhlásek, museli řešit problém další: jaké použít samohlásky. Použití různých samohlásek pochopitelně vedlo ke vzniku různočtení.

   Tento problém dal nevyhnutelně podnět ke vzniku různých center, jež měla vlastní tradice s vlastní punktací a doplňováním samohlásek. A přestože Uthmán nařídil, aby jiné kodexy než ten jeho byly zničeny, je zřejmé, že některé starší kodexy přetrvaly. Jak říká Charles Adams, "je třeba zdůraznit, že od doby Uthmánova rozkazu nepřetrval zdaleka jen jeden text; existovaly doslova tisíce různočtení určitých veršů. ... Tyto varianty se týkaly dokonce i samotného Uthmánova kodexu, takže je těžké rozhodnout, jak vypadala jeho původní verze. Někteří muslimové dávali přednost jiným kodexům než uthmánským - např. Ibn Masúd, Ubaj Ibn Kab a Abú Músá. Vliv velkého znalce Koránu Ibn Mudžáhida (zemřel 935) vedl k definitivní kanonizaci jednoho souhláskového systému. Rovněž byly stanoveny meze použití samohlásek, což vedlo k přijetí sedmi systémů, jejichž autory byli:

   1.  Náfi z Medíny (zemřel 785)

   2.  Ibn Kathír z Mekky (zemřel 737)

   3.  Ibn Ámir z Damašku (zemřel 736)

   4.  Abú Amr z Basry (zemřel 770)

   5.  Ásim z Kúfy (zemřel 744)

   6.  Hamza z Kúfy (zemřel 772)

   7.  Al-Kisá´í z Kúfy (zemřel 804).

   Byli ale učenci, kteří přijímali deset různých čtení, jiní dokonce čtrnáct. Dokonce i Ibn Mudžáhidova sedmice nabízela čtrnáct možností, neboť každá ze sedmi verzí měla dvě linie tradentů, a sice:

   1.  Náfi z Medíny Warše a Qaluna

   2.  Ibn Kathír z Mekky al-Bazzího a Qunbula

   3.  Ibn Ámir z Damašku Hišáma a Ibn Dhakwana

   4.  Abú Amr z Basry al Durího a al-Susího

   5.  Ásim z Kúfy Hafse a Abú Bakra

   6.  Hamza z Kúfy Chalafa a Challada

   7.  Al-Kisá´í z Kúfy al-Durího a Abul Harítha.

   Nakonec převážily tři systémy, a to z důvodů, které - podle Jefferyho - "nebyly ještě zcela objasněny". Jsou to Waršův (zemřel 812) systém Náfiho z Medíny, Hafsův (zemřel 805) systém Ásima z Kúfy a al-Durího (zemřel 860) systém Abú Amra z Basry. Zdá se, že v současnosti používá moderní islám dvě verze: systém Asima z Kufy předaný Hafsem, jemuž se dostalo jakéhosi oficiálního schválení tím, že vyšel v egyptském vydání Koránu z roku 1924, a Nafiho systém předaný Waršem, který se užívá v Africe mimo území Egypta.

   Nechme nyní promluvit Charlese Adamse:

   Zabýváme-li se variantními čteními Koránu, je důležité všimnout si možného zdroje nedorozumění. Sedmice (verzí) se týká skutečných rozdílů psaného a čteného textu - různých verzí koránských veršů. Tyto rozdíly nemusí být velké, nicméně jsou skutečné a podstatné. Jelikož sama existence různočtení a verzí Koránu je v rozporu s tím učením o svaté knize, které sdílí mnoho dnešních muslimů, dovídáme se od apologetů, že vlastně jde pouze o různé způsoby recitace. Ve skutečnosti jsou ale způsob a technika recitace zcela odlišnou záležitostí.

   I Guillaume mluví o variantách, "jejichž význam není zanedbatelný".

   Pro ortodoxní muslimy je vážným problémem jakékoli variantní čtení. Pochopitelně nás v této situaci nepřekvapuje, že se snaží utajit všechny exempláře Koránu, které se neshodují s uthmánským textem. Arthur Jeffery jedno takové utajování popisuje:

   (Zesnulý profesor Bergstrasser) připravoval fotografie pro Archiv a při té příležitosti fotografoval celou řadu starých kúfijských kodexů v Egyptské knihovně. Upozornil jsem ho na jeden kodex v Azharské knihovně, neboť měl některé velmi zajímavé rysy. Profesor tedy požádal o svolení, aby ho mohl vyfotografovat. Žádost však byla odmítnuta a kodex byl odstraněn, takže jsme k němu již neměli přístup. Ortodoxie nedovolovala, aby se západní badatel s takovým textem seznámil... Co se týče těch variant, které se dochovaly, dály se pokusy o jejich potlačení v zájmu ortodoxie.

Dokonalá arabština?

   Na stylistické nedostatky Koránu upozornil velký badatel Noldeke již dávno:

   Ačkoli mají některé části Koránu nesporně velkou rétorickou sílu, jež zasáhne i nevěřícího čtenáře, máme-li knihu hodnotit jako celek, pak se rozhodně nedá říci, že by oplývala vynikajícími kvalitami. ...Podívejme se na některé delší narativní úseky. Bylo již konstatováno, že tam, kde by bylo na místě epické zklidnění, jsou velmi naléhavé a příkré. Často chybí nezbytná propojení jak ve výrazech, tak ve sledu událostí. Proto těmto příběhům můžeme rozumět možná lépe než jejich první čtenáři, neboť většinu z nich známe z lepších pramenů. Přitom je v Koránu doprovází mnoho nadbytečných slov a vyprávění nikde nepostupuje ustáleným způsobem. Můžeme v tomto ohledu srovnat například příběhy Josefovy (súra 12), obsahující očividné nedostatky, s jejich nádherným podáním a nádherným vyprávěním v biblické knize Genesis. Podobné nedostatky shledáváme i v nenarativních částech Koránu. Myšlenky jsou propojeny velice volně a dokonce i syntax je někdy zoufalá. Anakoluty (syntaktické chyby, při nichž druhá část věty neodpovídá gramaticky části první) jsou velmi běžné a nelze o nich tvrdit, že jsou záměrným literárním nástrojem. Mnoho vět začíná slůvkem "když" nebo výrazem "v den, kdy", a přitom tato slova visí ve vzduchu, takže komentátoři musí doplnit "na to pomyslíš" nebo něco podobného. Neustálé a zbytečné opakování některých slov či obratů nesvědčí o nějaké literární zručnosti. Např. v súře 18 se slůvko "než" opakuje neméně než osmkrát. Stručně řečeno, Mohamed nebyl v žádném případě dobrým stylistou.

   Už jsme zmínili (v 1. kapitole), že Prorokův styl kritizoval Ali Dashti. Zde uvedu některé příklady gramatických chyb, které Ali Dashti v Koránu objevil. 162. verš 4. súry začíná "Avšak těm z nichž, kdož ve vědění jsou pevní a věřící... a dodržují modlitbu a rozdávají almužnu", přičemž slovo "dodržují modlitbu" je v akuzativu, ačkoli by správně mělo být v nominativu, aby se tvaroslovně shodovalo se slovy "kdož ve vědění jsou pevní", "věřící" a "rozdávají almužnu".

   V 9. verši 49. súry čteme: "Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je!" Sloveso, které znamená "začít bojovat" je v plurálu, ačkoli by mělo být v duálu, neboť podmětem jsou "dvě strany". (Arabština má podobně jako některé jiné jazyky nejen singulár a plurál, ale i duál, pokud je podmětem nějaká dvojice.)

   V 63. verši 20. súry, kde faraónovi lidé říkají o Mojžíšovi a jeho bratru Áronovi "Toto jsou dva kouzelníci", je slovo "tito dva" (hadhane) v nominativu, ačkoli by správně mělo být v akuzativu (hadhajne), neboť následuje po úvodní zdůrazňovací částici.

   Tento příklad Ali Dashti uzavírá slovy:

   Othmán a Aeša prý tato slova četli jako hadhajne. Poznámka muslimského učence je dobrou ilustrací fanatismu a intelektuálního zkostnatění pozdější doby: "Jelikož dle jednomyslného mínění muslimů jsou stránky této knihy, zvané Korán, Božím slovem, a jelikož Boží slovo musí být neomylné, je tvrzení, že Othmán a Aeša četli hadhajne místo hadhane zlé a lživé."

   Ali Dashti odhaduje, že v Koránu je více než stovka odchylek od pravopisných pravidel a struktury arabštiny.

Verše vypuštěné a verše doplněné

   Dle jedné z tradic se Prorokova manželka Áiša zmínila o "verši o kamenování", jenž nařizoval kamenování jako trest za smilstvo. Kdysi byl tento verš součástí Koránu, ale nyní je ztracen. První chalífové skutečně cizoložníky kamenováním trestali. Nicméně Korán, tak jak jej známe dnes, předepisuje pouze sto ran bičem. Pokud onen příběh o Áiše není pravdivý, zůstává hádankou, proč islámské právo i dnes nařizuje kamenování, vyžaduje-li Korán pouze bičování. Podle zmíněné tradice schází asi stovka veršů. Šíité v této souvislosti tvrdí, že Uthmán z politických důvodů vypustil řadu veršů, které vyznívaly příznivě pro Alího.

   Sám Prorok mohl některé verše zapomenout. I paměť jeho druhů patrně nebyla dokonalá. Některé verše mohli omylem vypustit opisovači. A konečně víme i o již zmíněných Satanských verších - tedy i o tom, že některé verše mohl potlačit sám Mohamed.

   Pravost některých veršů zpochybňovali nejen moderní západní badatelé, ale i sami muslimové. Mnozí z Cháridžovců, kteří se v dějinách raného islámu hlásili k Alímu, považovali súru obsahující vyprávění o Josefovi za urážlivou. Pro ně to byl erotický příběh, který do Koránu nepatřil. Mnoho západních badatelů už před Wansboroughem pochybovalo o autenticitě té či oné súry či toho či onoho verše. Byli mezi nimi např. Sacy, Weil, Hirschfeld či Casanova. Nutno ovšem poctivě přiznat, že jejich argumenty nedošly vždy obecného přijetí. Mladší generace islamologů, jež nemá zábrany typické pro jejich starší kolegy (jak jsem o tom psal v 1. kapitole "Trahison de Clercs"), ovšem Wansboroughovy argumenty vesměs přijímá.

   Na druhé straně jsou mnozí badatelé přesvědčeni, že v Koránu je řada interpolací. Řadí mezi ně výkladové poznámky k některým vzácným slovům, jež potřebují vysvětlení. Závažnější jsou ovšem interpolace charakteru dogmatického, případně politického. Sem patří např. 42,36-38. Tento text byl zřejmě doplněn, aby se ospravedlnilo povýšení Uthmána na úkor Alího. Dále jsou v Koránu verše doplněné kvůli rýmu, nebo verše spojující dva krátké úseky, jež by samo o sobě bez spojení nedávaly patřičný smysl.

   Bell a Watt pečlivě prošli mnohé z těchto oprav a revizí. O mnoha změnách v Koránu podle nich svědčí i nevyrovnanost stylu:

   Těchto kostrbatostí je v textu více. Dle našeho mínění jsou základním důkazem pro tvrzení, že Korán procházel revizí. Kromě věcí již zmíněných - skryté rýmy, části rýmů, které se do toku textu nehodí - nacházíme v Koránu i další: náhlé změny rýmů, opakování téhož rýmového slova či výrazu v sousedních verších, vložení cizorodého předmětu do jinak homogenního textu, odlišné pojednání téže otázky v sousedních verších, často doprovázené opakováním slov a výrazů, porušené gramatické konstrukce, které činí problémy při výkladu, náhlé změny délky veršů, náhlé změny dramatických situací, změny zejména ze singuláru do plurálu, z druhé osoby do třetí atd., evidentně si protiřečící stanoviska těsně vedle sebe, spojování oddílů z různých časových období, vkládání pozdních výrazů do raných veršů.

   V mnoha případech má určitý oddíl více pokračování, která jsou v současném textu řazena za sebou. Přitom druhé (alternativní) pokračování se vyznačuje zlomem jak ve smyslu, tak v gramatické stavbě - navazuje totiž nikoli na to, co bezprostředně předchází, ale na to, co je v textu o velký kus výše.

   Křesťan al-Kindi, píšící kolem roku 830, kritizoval Korán dosti podobně: "Výsledek (procesu, kterým Korán vznikal) je vám, kteří jste Písma četli, zřejmý. Vidíte, jak jsou ve vaší knize příběhy smotané dohromady, což je dokladem, že jej psaly různé ruce, které způsobily rozpory, jak přidávaly nebo naopak odstraňovaly to, co se jim líbilo nebo nelíbilo. Tak vypadá zjevení, seslané z nebe?"

   Snad bude vhodné, když uvedeme několik příkladů. 15. verš 20. súry je zcela vytržen z kontextu; jeho rým je odlišný od toho, který je jinak pro celou súru použit. 1. až 5. verš 78. súry byly evidentně uměle doplněny - zbytek súry je psán v jiném tónu a odlišným rýmem. V téže súře byly mezi verše 32 a 35 vloženy verše 33-34 a tím se oddělily verše, které na sebe navazovaly. I 31. verš 74. súry je zřejmým doplňkem ve zcela jiném stylu. Tento verš se rovněž od ostatních veršů této súry odlišuje svou délkou. V 50. súře byly uměle dopsány verše 24-32 a ocitly se tak v kontextu, do nějž nepatří.

   Je-li třeba vysvětlit nezvyklá slova či obraty, je do textu doplněna fráze "Jak jste poznali...?" (nebo "z čeho poznáte, že ...) po níž následuje krátká vysvětlivka. Tyto vysvětlující glosy - je jich celkem dvanáct - se do textu dostaly nepochybně někdy později, neboť v mnoha případech tyto "definice" neodpovídají původnímu významu daného slova či obratu. Jako příklad uvádějí Bell a Watt súru 101,9-11, kde by mělo stát "jeho matka bude hawija. A jak poznáte, co to je? Planoucí oheň." Hawija původně znamenalo "bezdětná" kvůli smrti či nehodě syna, nicméně vysvětlující poznámka toto slovo definuje jako "peklo". Většina překladatelů nyní uvedenou větu formuluje takto: "Propast bude jeho mátí. Víš ty vůbec, co je to Propast? Oheň planoucí!" (Viz i 90,12-16.)

   Pochopitelně i ta nejtriviálnější interpolace je fatální pro muslimské dogma, že Korán je doslovné boží slovo dané Mohamedovi buď v Mekce nebo v Medíně. Jak napsal Regis Blachčre ve svém klasickém Úvodu do Koránu (Introduction to the Koran), v této věci neexistuje způsob, jak smířit nálezy západních filologů a historiků s oficiálním islámským dogmatem.

   Máme rovněž příběh Abdalláha b. Sa´da Abí Sarha:

   Poslední jmenovaný byl nějakou dobu jedním z písařů, jenž byl v Medíně zaměstnán, aby zapisoval zjevení. Při mnoha příležitostech s Prorokovým souhlasem změnil závěrečná slova veršů. Když Prorok prohlásil "A Bůh je mocný a moudrý," Abdalláh navrhl, že by bylo lépe napsat "vědoucí a moudrý", proti čemuž Prorok neměl žádných námitek. Když si všiml vícero takových změn, zřekl se Abdalláh islámu a zdůvodnil to tím, že byla-li by ta zjevení z nebe, nemohl by přece jejich změny navrhovat pouhý písař jako on. Po svém odpadnutí odešel do Mekky a přidal se ke Kurajšovcům.

   Snad ani nemusíme dodávat, že po dobytí Mekky Prorok bez váhání nařídil, aby byl Abdalláh zavražděn. Nicméně Uthmán mu vyprosil milost, byť to nebylo snadné.

Rušení částí Koránu

   William Henry Burr, autor Rozporů v Bibli (Self-Contradictions of the Bible) by si na Koránu pochutnal, neboť Korán je rozporů plný. Nicméně neradoval by se dlouho. Muslimští teologové mají totiž velmi vhodné učení, které, jak to vyjádřil Hughes, "zcela odpovídá onomu přístupu ´jak se právě hodí´, který je tak charakteristický pro Mohamedovu prorockou kariéru." Podle tohoto učení jsou určité oddíly v Koránu zrušeny těmi verši, které mají odlišný či opačný význam a jež byly Mohamedovi zjeveny později. Mohamed sám to učí v súře 2,106: "Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný." Podle as-Sujútího se odhaduje počet takto zrušených veršů na pět až pět set. Margoliouth poznamenal:

   Podle Mohameda Bůh může takovou věc udělat: Jedno zjevení stáhne a nahradí ho jiným. Ano, nepochybně Bůh takovou věc udělat může. Ale něco takového je zřejmě i v moci člověka. Proto je překvapivé, že přátelé i nepřátelé dovolili, aby do celého systému byl vznesen postup tak podezřelý.

   As-Sujútí uvádí jako příklad súru 2,240. Tento verš byl nahrazen veršem 234, což je ovšem "rušící verš". Jak ale může starší verš nahradit verš pozdější? Odpověď je jednoduchá: tradiční muslimský pořádek súr a veršů není chronologický - redaktoři jednoduše soustředili delší súry na začátek knihy. Z doktrinálních důvodů ovšem musí komentátoři určit, jaké je chronologické pořadí; kromě toho vytvořili chronologické řazení i západní badatelé. V detailu jsou mezi těmito chronologickými řazeními značné rozdíly, panuje však obecná shoda v tom, které súry náleží do Mohamedova mekkánského (tj. raného) období a které patří do pozdějšího období medínského. (Nenechme bez povšimnutí, jak je "věčné" boží slovo časově podmíněno.)

   Muslimové se z jedné bryndy vyhrabali, jen aby spadli do druhé. Hodí se na Všemocného a Vševědoucího Boha, aby své příkazy tolikrát měnil? Musí vydávat přikázání, jež je třeba tolikrát revidovat? Pokud se mu to nepodaří na první pokus, je opravdu vševědoucí? Proč nezjevil ty lepší verše rovnou? Dashti píše:

   Zdá se ale, že i tehdy existovali provokatéři - a že byli hodně vtíraví. 103. a 104. verš 16. súry jim dává odpověď: "A když zaměníme jeden verš veršem jiným - a Bůh nejlépe zná to, co sesílá - říkají: ´Ty si to vymýšlíš!´ Však většina z nich nic neví! Odpověz: ´Duch svatý je přinesl dolů od Pána tvého s pravdou, aby utvrdilo ve víře ty, kdož uvěřili, a aby bylo vedením i zvěstí radostnou pro ty, kdož odevzdali se do vůle boží.´"

   Vycházíme-li z předpokladu, že Korán je slovo boží, pak by v tom, co bůh říká, neměla být ani stopa lidské intelektuální nedokonalosti. Zmíněné dva verše ovšem svědčí o něčem zcela odlišném. Pochopitelně že Bůh ví, co sesílá. Právě proto začali ti, kteří protestovali, větřit, jakmile byl jeden verš nahrazen jiným. Dokonce i ti prostí nevzdělaní Arabové z Hidžázu chápali, že všemohoucí Bůh, který ví, co je pro jeho služebníky nejlepší, by to nejlepší sdělil hned a nerozmýšlel by si to podobným způsobem, jako jeho nedokonalá stvoření.

   Učení o rušení je ovšem rovněž výsměchem muslimskému dogmatu, že Korán je věrná a neměnná reprodukce původních písem chovaných v nebi. Je-li boží slovo věčné a nestvořené a je-li univerzálně platné, jak můžeme vůbec vyslovit, že boží slova byla něčím nahrazena, nebo že zastarala? Jsou některá boží slova pravdivější než jiná? Zřejmě ano. Podle Muira bylo asi dvě stě veršů nahrazeno verši pozdějšími. Tak se ocitáme ve zvláštní situaci. Celý Korán je předříkáván jako Boží slovo, a přece některé oddíly nelze považovat za "pravé". Řekneme-li to jinak, pak se vlastně přiznává, že tři procenta Koránu jsou falešná.

   Uveďme příklad. Je všeobecně známo, že muslimové nesmějí pít víno, neboť súra 2,219 nařizuje prohibici. Mnozí pak budou překvapeni, když se v Koránu - v súře 16,67 - dočtou: "A z plodů datlovníku a z hroznů víno získáváte i stravu výtečnou a také v tom je znamení pro lid rozumný." Tak to překládá Rodwell. Dawood (a v češtině Hrbek) má "opojné nápoje"; Pickthall volí výraz "silný nápoj". Sale se svým šarmem osmnáctého století místo "vína" uvádí "opojný likér". Júsuf Alí předstírá, že uvedené arabské slovo "sakar" znamená "dobrý nápoj" a v poznámce zdůrazňuje, že se mluví o nápojích nealkoholických; nakonec ale přiznává, že pokud "pod slovem sakar rozumíme kvašené víno, týká se to pouze doby, než byly opojné nápoje zakázány - toto je súra z mekkánského období, zatímco prohibice byla vyhlášena až v Medíně."

   Takže vidíme, jak je učení o rušení užitečné k tomu, aby učence vysekalo z potíží. Samozřejmě samo toto učení přidělává problémy apologetům islámu, neboť všechny oddíly hlásající toleranci jsou v mekkánských, tedy raných súrách, zatímco oddíly doporučující zabíjení, utínání hlav a zohavování jsou z období medínského. Jinak řečeno, "netolerance" zrušila "toleranci". Například známý 5. verš z 9. súry "zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete," prý ruší 124 veršů, které nabádají k toleranci a trpělivosti.

NAUKY KORÁNU

Není jiné božstvo než Alláh (la ilaha illa llahu). Islám je nekompromisně monoteistický - jedním z nejhorších hříchů je tvrdit, že Bůh má nějaké druhy. Mnohobožství, modlářství, pohanství, připisování plurality Bohu - to vše je shrnuto v arabském výraze širk. Teologičtí apologetové a patrně i kulturní evolucionisté devatenáctého století všichni nekriticky předpokládali, že monoteismus je jaksi "vyšší" formou víry než mnohobožství. Zdá se mi, že až donedávna věnovali filozofové polyteismu velmi málo pozornosti. Je opravdu tak jasné, že monoteismus je filozoficky či metafyzicky "nadřazen" polyteismu? Nadřazen v čem? Existuje-li přirozený vývoj od polyteismu k monoteismu, nepokračuje pak dále, od monoteismu k ateismu? Bude monoteismus nevyhnutelně nahrazen vyšší formou víry, tj. ateismem - třeba cestou agnosticismu? V tomto oddíle chci tvrdit, že:

1. Monoteismus není nutně filozoficky či metafyzicky nadřazen polyteismu, neboť není žádný důkaz, že je jeden a pouze jeden Bůh.
2. Historicky viděno, na lidové úrovni monoteistická náboženství vždycky de facto skrývají polyteismus, ať už je oficiální dogma jakékoli.
3. Monoteismus neobsahuje méně pověr - pouze jsou koncentrovány do jednoho boha či jeho apoštola.
4. Historicky viděno se monoteismus často jevil jako zuřivě netolerantní, a to v kontrastu s polyteismem, v jehož jménu se nikdy nevedly náboženské války. Tato netolerance z monoteistické ideologie logicky vyplývá. Monoteismus může za mnohé. Jak říká Gore Vidal, velké zlo, které je v jádru naší kultury, je monoteismus. Mluvit o tom je ale zakázáno. Z barbarské doby bronzové pochází text známý jako Starý zákon, z nějž se rozvinula tři protihumánní náboženství - judaismus, křesťanství a islám. Jsou to náboženství, jejichž Bůh je na nebi. Jsou patriarchální - Bůh je všemohoucí otec - proto v těch zemích, které jsou postiženy nebeským bohem a jeho mužskými pověřenci ženy po 2 000 let trpěly. Nebeský Bůh je žárlivý. Vyžaduje absolutní poslušnost. Ti, kdo ho odmítají, musí být obráceni nebo zabiti. Jediná politika, která odpovídá záměrům nebeského Boha, je totalitarismus. Každé liberální hnutí ohrožuje jeho autoritu. Jeden Bůh, jeden král, jeden papež, jeden mistr ve fabrice, jeden otec - vůdce rodiny.
5. Islám nenahradil arabský polyteismus, protože by lépe naplňoval duchovní potřeby Arabů, ale protože jim nabízel materiální odměny zde a nyní. Názory historiků na příčiny, proč islám v Arábii zvítězil, byly neoprávněně ovlivněny předpokladem nadřazenosti monoteismu.
6. Islám rozhodně nezlepšil morální normy Arabů - naopak, ospravedlnil kdejaké nemorální chování.

   Vypadá to, že monoteismus zavedl určitý povrchní intelektuální pořádek do změti "primitivních" božstev a tím zdánlivě omezil pověry. Je to však pouhé zdání, nikoli realita. Předně, jak vypozoroval Zwi Werblowsky, "je-li polyteismus nahrazen monoteismem, božstva, která lidé uctívali dříve, jsou buď (teoreticky) zrušena, nebo jsou démonizována. Jindy se jednoduše redukují na úroveň andělů či služebných duchů. A tak systém, který je oficiálně monoteistický, může být nadále de facto polyteistický."

   Hume byl podobného názoru:

   Je zvláštní, že co se týče náboženství, dochází v lidských myslích k jakémusi přílivu a odlivu. Lidé přirozeně tíhnou od modlářství k teismu a pak zase upadají od teismu do modlářství. ... Tatáž mocná touha po štěstí, jež dává zrod myšlence oněch neviditelných, inteligentních mocností, lidstvu nedovoluje, aby si uchovalo po delší dobu jejich jednoduché pojetí coby mocných, nicméně omezených bytostí, jež sice vládnou lidským údělem, nicméně sami podléhají osudu a běhu přírody. Jak je lidé přehnaně uctívají, jejich představa bobtná, a tak lidé pozvedají svá božstva k hranicím dokonalosti. Tak se nakonec zrodí přívlastky jednoty a nekonečnosti, jednoduchosti a duchovnosti. Takové zjemnělé myšlenky ale ztrácejí kontakt s lidovým chápáním a tudíž se ve své původní čistotě neudrží dlouho. Je třeba, aby jim přišly na pomoc představy nižších prostředníků či podřízených agentů, kteří zaujmou místo mezi lidstvem a jejich nejvyšším božstvem. Tito polobozi či prostředníci mají povahu poněkud lidštější a jsou nám bližší. Posléze se stanou hlavními předměty uctívání a postupně se tak vrátí ono modlářství, jež bylo zaplašeno vroucími modlitbami a chvalořečením bázlivých a nuzných smrtelníků.

   Snad o žádném náboženství to neplatí tolik jako o islámu. Víra v anděly a džiny je v Koránu oficiálně schválena. Edward Lane rozděluje tyto druhy duchovních bytostí do pěti kategorií: džanové, džinové, šajtani, ifritové a maridové. "Ti poslední... jsou nejmocnější. Džanové jsou proměnění džinové, podobně jako některé opice a prasata jsou proměnění lidé. ... Výrazy džin a džan se zpravidla bez bližšího rozlišování používají pro všechny tyto bytosti, ať už jsou dobré nebo špatné. ... Výraz ´šajtan´ se zpravidla užívá pro jakéhokoli zlého ducha. Ifrit je mocný zlý duch, marid je zlý duch té nejvyšší kategorie." Mnoho zlých džinů zabijí padající hvězdy "vrhané na ně z nebe". Džinové se mohou množit spojením s lidskými bytostmi. Jejich potomstvo nese v takovém případě znaky obou rodičů. "Mezi zlými džiny vyniká pět synů jejich vůdce Iblise. Jsou to Tir, který působí nehody, ztráty a zranění, al-Awar, jenž podporuje zhýralost, Sut, který nabádá ke lhaní, Dásim, jenž působí rozbroje mezi mužem a ženou, a Zalambur, který má na starosti místa obchodu. ... Jsou tři druhy džinů: jedni mají křídla a létají, další mají podobu hadů či psů a třetí se pohybují z místa na místo v lidské podobě."

   Z toho, co bylo řečeno, plyne jasně, že tento systém je stejně košatý a pověrečný jako jakákoli jiná polyteistická mytologie, ať už řecká, římská nebo skandinávská.

   Uctívání svatých slouží v islámu právě tomu účelu, který zmiňoval Hume, když popisoval roli prostředníků mezi člověkem a božstvem. Goldziher to vyjadřuje takto:

   Pomocí představy o svatých se věřící... snažili v rámci islámu vytvořit prostředníky mezi lidmi a všemohoucím božstvem, aby tak ukojily ty potřeby, jež dříve naplňovala božstva jejich starých tradic, nyní islámem poražených. I zde platí to, co řekl Karl Hase o ctění svatých obecně: "Kult svatých naplňuje v rámci monoteistických náboženství polyteistickou potřebu překonat onu nezměrnou propast mezi lidmi a jejich bohem. Tento kult má své kořeny v půdě původního Panteonu."

   Muslimská nauka o Ďáblu se někdy blíží k diteismu, tj. k představě dvou mocných bytostí. O Ďáblu se dovídáme, že dostal jméno Azazil a že byl stvořen z ohně. Když Bůh stvořil z hlíny Adama, Ďábel se mu odmítl poklonit, jak mu to Bůh přikazoval, a proto byl z ráje vyhnán. Jednou ho Bůh zničí, neboť jen Bůh je všemocný. Zvážíme-li ale, kolik je ve světě zla - válek, hladomorů, nemocí, a vezmeme-li v úvahu i holokaust - klademe si otázku, zda není Ďábel nakonec mocnější. Hádankou zůstává, proč ho Bůh nezničil již dříve. Dále je určitá nekonzistentnost v tom, že Bůh nařizuje Satanovi, aby se Adamovi klaněl, když člověku Bůh zakazuje, aby se klaněl komukoli jinému než samotnému Bohu.

   Korán nikde neuvádí nějaký filozofický argument pro boží existenci - ta je prostě předpokládána. To, co je nějakému důvodu asi nejblíže, je koránské pojetí "znamení": různé přírodní úkazy se považují za znamení boží moci a hojnosti.

   Jevy, které (Korán) zmiňuje nejčastěji, jsou: stvoření nebes a země, stvoření či zplození člověka, to, jak člověk dokáže nejrůznějšími způsoby zužitkovat zvířata, střídání dne a noci, svit, slunce, měsíce a hvězd, proměny větrů, sesílání deště z nebe, oživení vyprahlé půdy a zeleň, úroda a ovoce, pohyb lodí na moři i stabilita hor. Méně často jsou zmíněny stíny, hromy, blesky, železo, oheň, sluch, zrak, chrápání a moudrost.

   Tento argument se ve filozofii nazývá argumentem teleologickým. Většina filozofů ho neshledává dostatečně průkazným - ostatně jako všechny další argumenty pro boží existenci. Všechny jevy, které Mohamed v Koránu zmiňuje, lze vysvětlit i jinak, bez předpokladu existence boha či kosmického tvůrce. Vraťme se ale k monoteismu. Proč by ostatně měl existovat pouze jeden kosmický architekt či plánovač? Hume klade otázku:

   A jaký náznak argumentu, pokračoval Filón, plyne z vaší hypotézy, kterou chcete dokázat jedinost božstva? Mnoho lidí se spojí dohromady, aby společně vybudovali dům či loď, aby dali povstat městu, aby vytvořili stát: proč by se nemohlo spojit několik božstev, aby vymyslela a vytvořila svět? Vždyť se to tolik podobá lidským záležitostem. Pokud se práce rozdělí mezi několik božstev, mohli bychom značně omezit atributy každého z nich; zbavili bychom se oné obrovské moci a nezměrného poznání, které musíme jinak předpokládat u jediného božstva, což podle Vás oslabuje důkaz jeho existence. Pokud se tak bláhová a zlovolná stvoření jako lidé dokážou často spojit, aby vymyslela a vykonala nějaký jednotný záměr, čím spíše ta božstva či démoni, u nichž můžeme předpokládat dokonalost o několik stupňů vyšší?

   Ano, množit příčiny bez nutnosti jde vskutku proti pravé filozofii; tento princip se však netýká našeho tématu. Kdyby vaše teorie již dokázala existenci jediného božstva, vládnoucího všemi atributy, potřebnými k stvoření vesmíru, uznávám, že by bylo zbytečné (byť ne absurdní - zvýraznění autor) předpokládat existenci jiného božstva. Jelikož je ale stále ještě otevřené, zda se všechny ty atributy spojují v jednom subjektu či zda jsou rozloženy na více bytostí, je vůbec možné, abychom tento spor rozhodli na základě pozorování přírodních jevů? Vidíme-li na misce vah nějaké těleso, a vidíme-li, že stoupá, můžeme předpokládat, že na druhé misce vah je něco, co váží stejně, i když je to našemu zraku skryto. Nemůžeme však tušit, zda je na skryté misce vah více předmětů nebo předmět jediný. A pokud požadovaná váha značně převyšuje cokoli, co jsme viděli v jednom tělese, je předpoklad, že na druhé misce vah je předmětů více, pravděpodobnější a přirozený. Inteligentní bytost (nebo, máme-li použít řeči staré filozofie, úžasný oduševnělý tvor) tak obrovské moci a takových schopností, jakých je třeba, aby povstal vesmír, se vymyká všem analogiím a všemu chápání.

   Tvrdí se, že jednou z největších Mohamedových zásluh bylo, že zbavil Arábii polyteismu. Snažil jsem se už doložit, že toto tvrzení je jen monoteistická arogance. Nejsou žádné přesvědčivé argumenty pro přesvědčení, že monoteismus je lepší než polyteismus. Jak ukázal Hume, na polyteismu není nic inherentně absurdního. Co se týče teleologického argumentu, obsaženého v Koránu, ukázal Hume, že všechny hypotézy o vzniku vesmíru jsou absurdní stejnou měrou. Není žádný důvod pro přijetí teleologického argumentu v jakékoli z jeho podob: "Nemáme data, na jejichž základě bychom mohli vytvořit jakýkoli kosmogonický systém. Naše zkušenost, sama o sobě tak nedokonalá, je příliš omezená jak co se týče rozsahu, tak co se týče času. Proto nám nemůže posloužit k vyslovení jakýchkoli domněnek týkajících se celku věcí. Pokud se potřebujeme na nějakou hypotézu upnout, jakým principem se budeme při své volbě řídit?"

   Je známo, že monoteismus je inherentně netolerantní. Ze samotného Koránu víme, s jakou nenávistí odmítá všechny víry označované za "modlářství" či "mnohobožství". Jak říká Islámský slovník (Dictionary of Islam), muslimští autoři "se shodují v tom, že arabských modlářů Prorokovy doby se žádná náboženská tolerance netýkala. Měli jedinou volbu: smrt nebo přijetí islámu." Všechny druhy monoteismu implikují dogmatickou jistotu, že on sám má přístup ke skutečnému Bohu, on sám má přístup k pravdě. Všichni ostatní nejen že zoufale bloudí, ale jsou odsouzeni k zatracení a věčnému pekelnému ohni. Lewis k tomu poznamenává: "Tradiční křesťanství a islám se lišily od judaismu a shodovaly se mezi sebou v nároku na pravdu, která je nejen univerzální, ale i exkluzivní. Jak křesťanství, tak islám si činily nárok na to, že jsou jedinými strážci konečného zjevení, jež dal Bůh lidstvu. Ani jedno nepřipouštělo spásu za hranicemi vlastního vyznání."

   Schopenhauer nás žádá, abychom se zamysleli nad "krutostmi, kterým dala povstat náboženství, a to zvláště křesťanské a mohamedánské" a "nad bídou, kterou vnesla do světa". Pomyslete na fanatismus, na nekonečná pronásledování, náboženské války, to krvavé šílenství, které si v antice nedokázali představit. Pomyslete na křižácké výpravy s jejich neomluvitelnými jatkami, které trvaly 200 let a kde bylo bojovým pokřikem "Je to vůle boží". Schopenhauer ve svém soudu křesťanství nešetří ve srovnání s islámem. Cílem křižáckých výprav bylo

   dobýt hrob toho, jenž hlásal lásku, toleranci a odpouštění. Pomyslete na kruté vyhánění a vyhlazování Maurů a Židů ze Španělska, na krvavé lázně, inkvizici a jiné soudy pro kacíře, a také na krvavé a hrozné dobyvačné války, které vedli mohamedáni na třech kontinentech. ... Zvláště nezapomeňme na Indii, ... kde nejprve mohamedáni a pak křesťané zuřivě a krutě napadali následovníky svaté a původní víry lidstva. Politováníhodné, svévolné a bezohledné ničení a pustošení starodávných chrámů a obrazů nám dodnes ukazuje stopy monoteistické zuřivosti (zdůraznění autor) mohamedánů, páchané od Mahmúda z Ghazny neblahé paměti až po bratrovraha Aurangzéba.

   Schopenhauer poukazuje na to, jak s historií hinduistů a buddhistů kontrastuje zloba a krutost monoteistů, a uzavírá:

   Vskutku, netolerance je bytostně spjata pouze z monoteismem; jediný bůh je svou povahou bůh žárlivý, který jiného žít nenechá. Na druhé straně polyteistická božstva jsou přirozeně tolerantní - žijí a nechávají žít. Předně rádi tolerují své kolegy, bohy téhož náboženství, a tato tolerance je pak rozšířena na cizí bohy, kteří jsou nejprve pohostinně přijati a později se jim, přinejmenším v některých případech, dostane stejných práv. Příkladem nám mohou být Římané, kteří ochotně přijali a respektovali frygické, egyptské a jiné bohy. Jsou to pouze monoteistická náboženství, která nám předvádějí náboženské války, náboženská pronásledování, soudy pro kacíře, ale také obrazoborectví, ničení obrazů cizích božstev, bourání indických chrámů a egyptských kolosů, na něž slunce shlíželo po tři tisíce let, a to vše jen proto, že jejich žárlivý bůh řekl "neuděláš si rytý obraz" atd.

   Hume se svou obvyklou genialitou spatřoval výhody polyteismu téměř o století dříve než Schopenhauer:

   Průvodním jevem modlářství je jedna zjevná výhoda, totiž omezenost moci a funkcí jeho jednotlivých božstev. Tím se mohou na božství podílet bohové jiných sekt a národů. Různá božstva, stejně jako rituály, obřady a tradice jsou pak navzájem kompatibilní. ... Jelikož (monoteisté) uznávají pouze jediný předmět uctívání, ctění ostatních božstev je považováno za absurdní či bezbožné. Ano, zdá se, že jedinečnost předmětu uctívání přirozeně vyžaduje jednotu víry a obřadů a dává lidem příležitost, aby své protivníky označovali za bezbožné a tudíž hodné boží i lidské pomsty. Jelikož každá sekta je přesvědčena, že jen její víra a uctívání jsou pro božstvo zcela přijatelné, a jelikož si nikdo nedovede představit, že by totéž božstvo mohlo najít zalíbení v odlišných obřadech či principech, upadají různé sekty zcela přirozeně do vzájemného nepřátelství a chrlí na sebe navzájem tu svatou horlivost a zavilost, které jsou nejzuřivějšími a nejnesmiřitelnějšími ze všech lidských vášní.

   Snášenlivý duch modlářů starých i moderních dob je zřejmý každému, kdo alespoň trochu zná historii či cestopisy. ... Netolerantnost téměř všech náboženství, která vyznávají jediného boha, je ve srovnání s polyteisty pozoruhodná. Neúprosný a úzkoprsý duch Židů je všeobecně znám. Mohamedánství vyrazilo kupředu se zásadami ještě krvavějšími a dodnes odsuzuje k zatracení, ne-li k ohni a červům, všechny ostatní směry.

   Profesor Watt ve svém velmi vlivném a důležitém dvousvazkovém životopise Mohameda interpretoval Prorokův vzestup a jeho zvěst způsobem, jenž je stále přijímán - i přes skepticismus badatelů jako byl Bousquet a později Croneová. Ani nás nepřekvapuje, že celé Wattovo podání je založeno na předpokladu nadřazenosti monoteismu kázaného Mohamedem nad polyteismem, jenž ve Střední Arábii převládal dříve. Watt tvrdí, že právě onen velký úspěch Mohamedovy zvěsti svědčí o tom, že tato zvěst odpovídala hlubokým duchovním potřebám lidí. Mekka tehdejší doby - tvrdí Watt - trpěla sociálními neduhy, ba dokonce duchovní krizí, na níž nebylo možno najít odpověď v místních kultech a u tehdy uctívaných božstev. Obyvatelé Mekky tonuli v morálním úpadku a modlářství - než se zjevil Mohamed, jenž je pozvedl na vyšší morální a duchovní úroveň. Tak to líčí Watt. Croneová i Bousquet ovšem upozorňovali, že o nějakých sociálních neduzích Mekky nemáme žádné přesvědčivé důkazy. Croneová píše:

   Ve skutečnosti se z tradic nedovídáme nic o nějaké krizi, jíž by Mekka procházela; ať už to měla být krize náboženská, sociální, politická či morální. Naopak, Mekkánci jsou líčeni jako neobyčejně úspěšní. Wattův dojem, že právě tento úspěch vedl k cynismu, je dán pouze jeho jinak chvályhodným pokusem vidět islámské dějiny muslimskýma očima. Důvod, proč (muslimské) prameny líčí Mekkánce jako morálně zkažené, nebyl v tom, že by se jejich tradiční způsob života hroutil, ale naopak v tom, že se jim dařilo až příliš dobře: Mekkánci dávali přednost svému tradičnímu způsobu života a o islám tudíž nestáli. Toto je ten skutečný důvod, proč je (islámské) prameny líčí negativně. Proto čím byl někdo svému způsobu života oddanější, tím cyničtější, nemorálnější či pokrytečtější se nám jeví: Když Abú Sufján (vůdce aristokratické strany v Mekce, jež byla vůči Mohamedovi nepřátelská) přísahá při pohanském božstvu, čtenář vůči němu pocítí instinktivní averzi. Čtenář je totiž spolu se svým pramenem přesvědčen, že přísahá-li někdo při falešném božstvu, jistě nevěří vůbec ničemu.

   Co se týče duchovní krize, pak se nezdá, že by se v Arábii šestého století cokoli takového odehrávalo.

   Jak tedy ale vysvětlíme, že se skoro celá Arábie obrátila na islám? V 2. kapitole jsme již viděli, že základní jednotkou společnosti byl kmen. Každá společnost měla nějaké hlavní božstvo, které uctívala a od kterého očekávala, že kmeni nějak prakticky pomůže: zejména že sešle déšť, zaručí plodnost, ochrání před nemocemi a poskytne celkovou ochranu před přírodními živly. Kmenová božstva neztělesňovala "poslední pravdy o povaze a smyslu života". Rovněž o nich neplatí, že byla "hluboce zakořeněna v každodenním životě". Proto bylo snadné se jednoho božstva vzdát a přijmout jiné; nevyžadovalo to totiž žádnou změnu světonázoru či chování. Kromě toho muslimský Bůh "schvaloval a zušlechťoval takové základní kmenové charakteristiky jako bojovnost a národní hrdost." Muslimský Bůh nabízel něco víc než původní modly: Nabízel "program vytvoření arabského státu a vedení dobyvačných válek: vytvoření ummy (lidu či národa) a zahájení džihádu (svaté války proti nevěřícím)". "Mohamedův úspěch nepochybně souvisel s tím, že Prorok kázal jak vytvoření státu, tak dobývání. Bez dobývání (nejprve Arábie samotné a pak ´Úrodného půlměsíce´) by se sjednocení Arábie nezdařilo." Když šel Mohamed v Medíně od jednoho úspěchu k druhému, jeho následovníků přirozeně přibývalo. Dospívali k názoru, že Alláh je opravdu velký - větší, než jejich božstva. Pravý Bůh je přece ten, který je úspěšný; falešný je ten, který odchází poražen. Někteří učenci (například Becker) měli za to, že Araby nutilo k dobývání postupné vysýchání Arábie. Croneová však tvrdí:

   Chceme-li vysvětlit, proč vynalezli dobyvačnou politiku podle svého vkusu, nemusíme se utíkat k tvrzení, že se materiální podmínky v Arábii zhoršovaly. Jakmile jednou začali s dobýváním ve své kmenové domovině, nebyl žádný důvod, proč by se Arabové a jejich vůdcové měli zastavit na hranicích úrodných zemí. Tam koneckonců mohli nalézt zdroje, aby mohli pokračovat; ostatně podobným způsobem je získávali už předtím. Mohamedův Bůh dobyvačnou politiku schvaloval a vedl své následovníky k tomu, aby bojovali proti nevěřícím všude, kde je naleznou. ... Mohamed zkrátka dobývat musel, jeho přívržencům se to líbilo, a božstvo mu to dokonce nařizovalo - potřebujeme něco více?

   Svatá válka nebyla nějakým pláštíkem pro hmotné zájmy - naopak, otevřeně je vyhlašovala. "Bůh říká ... ´moji spravedliví služebníci zdědí zemi´; toto je tedy vaše dědictví, toto je to, co vám váš Pán zaslíbil..." Arabští vojáci slyšeli v předvečer bitvy u Qadisije o Iráku: "Pokud vydržíte, ...jejich majetek, jejich ženy, jejich děti a jejich země bude patřit vám." Těžko mohl Bůh mluvit jasněji. Říkal Arabům, že mohou ostatní připravit o jejich ženy, děti a zemi, ba dokonce že je to jejich povinnost: ve svaté válce jde o poslušnost. Mohamedův Bůh tak povýšil kmenovou bojovnost a dravost na nejvyšší náboženské ctnosti.

   Když to shrneme, pak vůbec neplatí, že by Mohamed přinášel odpovědi na duchovní pochybnosti a otázky kmenů. O žádných takových pochybnostech či duchovních krizích nevíme. Mohamed utvořil národ a nabídl Arabům to, nač byli zvyklí, totiž dobývání se všemi materiálními výhodami, které je provázejí - kořist, ženy, půda. Alláh byl lepší než stará božstva jednoduše z toho důvodu, že je nezklamal a poskytl jim všechny tyto věci zde a nyní. Alláh neměl proti ostatním božstvům nějakou metafyzickou výhodu - Arabové se rozhodně nenaučili přes noc užívat Occamovy břitvy. "Co se týče chování," píše Croneová, "byla větší část Arábie pohanská ještě v 19. století."

   Dr. Margoliouth předpokládal Wattovu tezi už v roce 1909 a prohlásil ji za nedostatečnou. Důležité rovněž je, že Margoliouth ve svém díle popírá, že by islám nově obrácené pozdvihoval na jakousi vyšší morální úroveň: "Nic nenasvědčuje tomu, že by muslimové byli osobně mravnější nebo altruističtější než pohané." Naopak, mnohé svědčí o opaku:

   Demoralizující vliv začal být patrný pravděpodobně tehdy, když byl (Mohamed) vůdcem loupežnické bandy. Tehdy muži, kteří do té doby nikdy přísahu neporušili, pochopili, že nemusí svým závazkům dostát. Muži, pro něž krev jejich soukmenovců byla jako jejich vlastní, ji nyní začali beztrestně prolévat, neboť šlo o boží věc. Zjistili, že lhaní a podvodům v zájmu věci islámu se dostává božského schválení. Pokud někdo váhal, měl-li se v zájmu islámu dopustit křivopřísežnictví, považovalo se to za slabost. V té době začali být muslimové známí obhroublostí své mluvy. Tehdy se také začali otevřeně přiznávat k tomu, že jim jde o zboží a manželky (nevěřících), aniž by jim v tom Prorok jakkoli bránil.

   To však ještě není vše. Kritizovali jsme monoteismus, protože potlačuje lidskou svobodu. Mnoho vědců poukazovalo na to, že monoteismus nevyhnutelně vede k totalitarismu. Stále více moderních filozofů ale začíná v polyteismu vidět možný zdroj plurality, tvořivosti a lidské svobody. I feminismus kritizuje monoteistického boha jako mužského šovinistu, který odmítá změnu a který je necitlivý vůči "ženskosti".

Muslimské pojetí Boha

   Korán všude hlásá, že Bůh je všemohoucí. Lidská vůle je boží vůli zcela podřízena, a to až do té míry, že se o vlastní vůli u člověka ani nedá mluvit. Dokonce i ti, kdo v Boha nevěří, v něj nevěří, protože Bůh chce, aby v něj nevěřili. To vede k muslimskému učení o predestinaci, které vítězí nad učením o svobodné vůli člověka, jež se v Koránu ozývá také. Macdonald říká: "Protichůdné výroky Koránu o svobodné vůli a předurčení jsou dokladem toho, že Mohamed byl oportunistický kazatel a politik, nikoli však systematický teolog."

   "Taqdír", absolutní rozhodnutí o dobru a zlu, je šestým článkem muslimského vyznání víry. Pravověrní muslimové věří, že cokoli se na světě stalo či stane, ať už dobrého nebo špatného, pochází výhradně z boží vůle a bylo neodvratně stanoveno a zapsáno na střežených deskách perem osudu. Na doklad tohoto učení uvádím několik citátů z Koránu:

• 54,49: ...každou věc jsme vskutku v určených rozměrech stvořili.
• 3,145: Žádná duše nemůže zemřít jinak než z dovolení božího a podle zapsané a pevně stanovené lhůty.
• 87,1-3: Oslavuj jméno Pána svého nejvyššího, jenž vše stvořil a vyrovnal, každý osud předurčil a usměrnil...
• 8,17: Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal (oštěpy), nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal...
• 9,51: Budeme postiženi jenom tím, co nám Bůh připsal.
• 13,31: Bohu patří rozkaz každý.
• 14,4: A Bůh zbloudit nechává, koho chce, a cestou správnou též vede, koho chce.
• 18,100-101: V ten den pak představíme peklo nevěřícím rovnou, těm, jejichž oči se zavíraly před připomenutím Mým, a těm, kteří nebyli schopni slyšení.
• 32,13: Kdybychom chtěli, dali bychom duši každé vedení správné, leč nechť uskuteční se slovo Mé: "Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!"
• 45,26: Odpověz: "Bůh život vám dává a pak i smrt; a posléze vás shromáždí pro den zmrtvýchvstání."
• 57,22: A nepostihne žádné neštěstí zemi ani osoby vaše, aby nebylo zaneseno v Knize dříve, než jsme je stvořili.

   Nicméně v Koránu jsou nevyhnutelně i některé oddíly, z nichž se zdá, že člověk nějakou svobodnou vůli má:

• 41,17: A pokud pak se Thamúdovců týká, těm dali jsme správné vedení, však oni více slepotu než vedení milovali.
• 18,28: Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!

   Jak ale napsal Wensinck ve své klasické knize Muslimská víra (The Muslim Creed), v islámu predestinace jednoznačně vítězí. Není jediná tradice, která by hlásala svobodnou vůli. Dále máme svědectví Jana Damašského, jenž "žil v polovině 8. století a který islám dobře znal. Podle něj je v otázce předurčení a svobodné vůle jeden z hlavních rozdílů mezi křesťanstvím a islámem."

   Je zřejmé, že na sklonku svého života se Mohamed utvrdil ve své predestinační poloze. "Nejstarší vědomý muslimský postoj k této otázce se jeví jako nekompromisní fatalismus."

   Ještě než se vyjádřím k učení o předurčení, chci se zabývat koránským peklem. Korán používá několik výrazů k popisu onoho místa muk, o němž Bůh uvažuje s jakýmsi zvláštním zalíbením. Slovo džahannum, které se vyskytuje v Koránu asi třicetkrát, označuje očistec, jímž musí všichni muslimové projít. Podle Koránu projdou peklem všichni muslimové: "A mezi vámi není nikoho, kdo by k (peklu) nesestoupil, a to u Pána tvého nezvratné je rozhodnutí" (súra 19,72). Několikrát se vyskytuje slovo al-nar, označující oheň. Jiné výrazy pro peklo či pekelný oheň jsou

   Laza (plamen): "Laza popadne za kštici toho, kdo se odvrátil a odešel, aby hrabivě shromažďoval" (súra 97,5).

   Al-Hutama (drtič): "Víš ty vůbec, co je to Drtící? Boží oheň zažehnutý, až k srdcím šlehající..." (súra 104,5-7).

   Sair (plamen): "Ti, kdož nespravedlivě pohlcují majetky sirotků, věru pohlcují to, co v břichách jejich v oheň se promění, a spáleni budou jeho plameny (sairu)" (súra 4,10).

   Saqar: "A hříšníci věru budou v pošetilosti a v bloudění, a v den, kdy budou tváří k zemi vlečeni, zvoláno bude: ´Ochutnejte Saqaru pohlazení!" (súra 54,47-48).

   Al-Džáhim (Místo žáru) a Hawíja se vyskytují v súrách 2 a 101. Mohamedova obrazotvornost, jinak omezená, se rozdivočela, pokud jde o líčení pekla, které nám podává s odpuzujícími detaily: vařící voda, mokvající vředy, loupající se kůže, hořící maso, vyhřezlé vnitřnosti, lebky drcené železnými palcáty. V jedné súře za druhou nalézáme oheň, a to vždy stravující oheň, oheň věčný. Ze súry 9,69 plyne, že nevěřící se budou věčně smažit.

   Co si myslet o takovém systému hodnot? Jak to vyjádřil Mill, už sama myšlenka, že Bůh záměrné tvoří bytosti, jimiž hodlá naplnit peklo, je odpudivá a zlovolná. Vždyť jde o bytosti, které nelze žádným způsobem činit zodpovědnými za jejich jednání, neboť je to Bůh sám, kdo se rozhodl zavést je na scestí: "Uznat za předmět nejvyššího uctívání bytost, která dokázala stvořit Peklo a která dokázala tvořit bezpočet generací lidských bytostí a přitom přesně věděla, že je tvoří pro takový strašný osud... Vše ostatní, co je v křesťanském pojetí morálního charakteru božího v rozporu se základní spravedlností a s lidskostí, bledne ve srovnání s touto hrůznou idealizaci zlovolnosti." Millova slova lze mutatis mutandis stejně dobře aplikovat i na pojetí muslimské - či vlastně na kteréhokoli boha predestinace.

   Takový systém nelze vlastně vůbec nazývat systémem etickým. V jakémkoli smysluplném etickém systému hraje ústřední roli představa morální zodpovědnosti a morální bytosti, kterou lze volat k zodpovědnosti za to, jak jedná - bytosti schopné racionálního uvažování a rozhodování, bytosti schopné volby a rovněž nějak vybavené svobodou tuto volbu učinit. V koránském systému predestinace nejsou "lidé" nic než automaty stvořené rozmarným božstvem, které se baví pozorováním, jak jeho stvoření hoří v pekle. V koránském systému vlastně správně ani nemůžeme mluvit o vině či schvalování; člověk za své jednání není zodpovědný. Proto se jeví jako dvojnásob absurdní trestat ho tak sadisticky, jak to popisují různé súry, z nichž jsme citovali výše.

   Bousquet začíná své klasické dílo o islámském pojetí sexu strohým prohlášením: "V islámu žádná etika není." Muslimovi je prostě nařízeno, aby se poddával nevyzpytatelné vůli Alláhově, "dobro" či "zlo" je definováno jako to, co nejprve Korán a poté islámské právo považuje za dovolené či zakázané. Sokrates klade v Euthyfrónovi otázku: "Milují bohové to, co je zbožné a svaté, protože je to svaté, nebo je to svaté, protože to bohové milují?" Pravověrný muslim na tuto otázku odpovídá naprosto jednoznačně: Něco je dobré, pokud to Bůh chce, a zlé, pokud to Bůh zakazuje; nic není dobré či zlé samo o sobě či samo v sobě. Platón ovšem poznamenal, že taková odpověď nás nemůže uspokojit. Mackie k tomu říká: "Pokud by morální hodnoty nebyly dány ničím jiným než božími příkazy, takže dobrota by spočívala v pouhé konformitě s boží vůlí, pak by tvrzení teistů, že Bůh je dobrý a že mu jde o dobro jeho stvoření, nedávalo smysl."

(pokračování v další části)