ke stažení ZDE

V Africe vraždí bílé farmáře. Muslimové vyhánějí Židy z Francie. Ale rasisti jsme my.

Duhový národ, černobílé vidění

"ZABIJ BĚLOCHY!", transparent na černošské demonstraci v Jihoafrické republice.

   "Povede to k anarchii i nedostatku potravin jako ve Venezuele nebo v Zimbabwe," brání se záboru své půdy bílí jihoafričtí farmáři.

"Nevolám po zabíjení bílých lidí. Alespoň prozatím ne." jihoafrický levicový černošský politik Julius Malema v roce 2016

   Bílí farmáři jsou zavražděni často velmi brutálně a jen tak, z plezíru... Lidi na farmách jsou stříleni, znásilňováni, upalováni, topeni v horké vodě. Farmy jsou většinou na samotách, takže než na místo dojede laxní policie, je pozdě. Podle mnohých se útočníci chovají jednoduše tak, jako by se mstili.

článek zveřejněný 9. srpna 2018 v časopise Reflex na str. 32 - 35

   Jsou, pamatuju si je dobře, na svou půdu pyšní. Hospodářství dědí z generace na generaci, na pomoc v domácnosti i na poli mají tým slušných, levných lidí. Taky paní na vaření, další na uklízení, na hlídání dětí. Tři sta dní v roce u nich svítí slunce, ovoce i zelenina rostou samy, a i když je to dřina, daří se jim díky zkušenostem i bez státních dotací. Hodně je baví farmy modernizovat, v Evropě i USA nakupují nové technologie. JAR je největším producentem kukuřice na kontinentu a druhým největším vývozcem citrusových plodů na světě. Ráj na zemi, řeklo by se. Taky vám to zavání smlouvou s ďáblem?

Fotky obětí z řad bílých farmářů. Problém vraždění bílých majitelů zemědělských usedlostí trvá již dvě dekády. (pro zvětšení klikni ZDE)

   Úrodná půda. Možnost na ní pracovat, ovlivnit okolní krajinu. Vydělat si na živobytí, nakrmit děti. Kolektivizace takovým věcem neprospívá, to známe od nás. Také v Jižní Africe má půda pro všechny její občany historicky hluboký, symbolický význam. Hodně emocionální význam.

   Ano, jednou zákon, který bílým vezme půdu bez jakéhokoli odškodnění, přijít musel. Přichází ale náhle a tahle největší pozemková reforma současného světa je, shodují se zatím bílí i černí, zcela nepřipravená.

ČERNÝ POHLED

   Ve velkých městech černým Jihoafričanům tři sta slunných dnů v roce ke štěstí moc nepomáhá. Tísní se na okrajích v takzvaných townshipech, v lepším případě obývají dřevěné domky v zahradách bílých lidí. Mladí squatují v centru aglomerací s takovou samozřejmostí, že si toho - třeba v Johannesburgu - nikdo nevšímá. Veřejná doprava neexistuje, a tak lidé utratí čtvrtinu výplaty za dopravu za špatně placenou prací. Jejich - z Mandely kdysi nadšení - rodiče už dávno ztratili iluze a žijí, často ne tak staří, ale unavení, s nimi v oněch přeplněných chatrčích. Nebo zemřeli na AIDS, alkoholismus, na chudobu. Mladí od nich, zvlášť v posledních pár letech, často slýchají absurdní výrok, že "za apartheidu bylo líp".

   Těm mladým se říká generace "born-free", narozeni svobodní. Vidíte je všude. Jihoafričané, jejichž rodiče před 25 lety vítali svobodu. Je to taková dravá, zdravá, optimistická, jihoafrická verze mileniálů. Mandelu si pamatují jenom z obrázků na tričkách. Chtějí se mít líp a fakt, že jejich země stála v roce 1994 na prahu občanské války, je celkem nezajímá. Slibů už mají plné zuby a mají pravdu. Vládnoucí černošská ANC nesplnila téměř nic z toho, co celé čtvrtstoletí od pádu apartheidu slibuje. Zhoršila se úroveň bydlení, kdysi vynikající vzdělávací systém žije z podstaty, infrastruktura se hroutí, občas nejde proud a je minimálně 30% nezaměstnanost. Ve městech, ale i na vesnicích roste stres, násilí a nervozita, horší, než tomu bylo za apartheidu. Volební preference ANC, i když je stále nejsilnější stranou, klesají. A v tom je právě zakopaný pes: zabrání půdy je, stejně jako kdysi v Zimbabwe, úplně posledním krokem, jak si udržet moc.

   Každá černošská rodina, bohatá i chudá, si svoje historky, spojené s tím, že jsou ve své vlasti bezzemci, navíc předává z generace na generaci. Jak dědeček pracoval na bílé farmě do úmoru a - nakonec ho to zabilo. Jak pradědeček musel odejít za prací do zlatých dolů, aby vůbec uživil děti, které ho pak vídaly jen jednou ročně... Tyhle příběhy jsou zakořeněné v jihoafrické kolektivní psychice, nikdo nikdy už je nevymaže a přesvědčit masy, že vzít půdu bílým je nesmysl, je už teď vlastně pozdě. Už dávno před apartheidem, v roce 1913, byl uzákoněn takzvaný Land´s Act, který dovoloval vlastnit půdu převážně jen bílým. John Dube, první předseda politické strany ANC (jmenovala se ještě SANNC), tehdy řekl: "Nemáme-li půdu, na které bychom mohli žít, nejsme tedy lidé."

   V zemi je v současné době jenom 8% bělochů, vlastní a starají se ale o 73% půdy. To je jenom o 12% méně než v roce 1994, kdy oficiálně skončil apartheid a kdy bílí vlastnili 85% úrodných lánů. Takže: statistický důvod pro zabrání je tu taky.

V roce 2016 řekl jihoafrický politik Julius Malema (na snímku uprostřed): "Nevolám po zabíjení bílých lidí. Alespoň prozatím ne."

BÍLÝ POHLED

   Bílí jihoafričtí farmáři, kteří tuto zemi přetvořili v jednu z nejplodnějších na kontinentu, se ale za současný postapartheidovský stav země odpovědni necítí. Právem.

   Celé čtvrtstoletí už nemají téměř žádný politický vliv a nedělají nic jiného, než že poctivě a tvrdě pracují. Právem se necítí být ani Francouzi, ani Holanďany, ani Brity. To jsou země, odkud kdysi, před 350 lety, přišli jejich předkové. Vytvořili si tu vlastní národnost vlastní jazyk, afrikánštinu. Tahle země, jimi obdělaná a zvelebená, je jednoznačně i jejich, narodili se tady, celý život tu platí daně. I když odjakživa - apartheid neapartheid - někde v hloubi duše cítí, že jejich kultura tvrdé práce a plánování do budoucna sem byla importovaná. A není tu zrovna s láskou přijímaná. "Farmáři žijí ve strachu, protože hospodařit v Jižní Africe je nejnebezpečnější povolání na světě," řekl už před dvěma lety Henk van de Graaf, mluvčí Transvaalské zemědělské unie TAU. Na videa, která na sociální sítě v posledních měsících navěsily jihoafrické farmářské rodiny, se snad radši ani nedívejte. Nejdou pěkná.

   Jenom za první tři měsíce letošního roku došlo podle některých aktivistických skupin k 90 útokům na farmách: jeden bílý farmář teď zahyne v JAR každých pět dní. Mezi lety 1998 a 2016 bylo zavražděno 1 187 farmářů a 490 rodinných příslušníků - a to jsou jen konzervativní čísla.

   Zavražděni jsou často velmi brutálně a jen tak, z plezíru, protože by se svého majetku vzdali dobrovolně, kdyby si tím zachránili život. Často, jako právě na jednom z videí, po sobě oběť zanechá těhotnou manželku a kopu malých dětí. Lidi na farmách jsou stříleni, znásilňováni, upalováni, topeni v horké vodě. Farmy jsou většinou na samotách, takže než na místo dojede laxní policie, je pozdě. Podle mnohých se útočníci chovají jednoduše tak, jako by se mstili.

   Vláda soustavně popírá, že by byly "farmaattacks", útoky na farmách, což už je dávno oficiální terminus technicus, rasově podmíněné. Často není nikdo obviněn ani souzen. O vraždách bílých farmářů se v JAR hodně mluví a poměrně málo píše, čísla jsou nejasná a statistiky se mění.

PRAŠTI A SEBER

   Letos na jaře Cyril Ramaphosa, zbrusu nový jihoafrický prezident, řekl: "Je třeba napravit nespravedlnost minulosti, prvotní hřích, který se táhne od 17. století, kdy evropští kolonialisté sebrali půdu domorodým kmenům." Tento plánovaný záměr pak Ramaphosa minulé úterý potvrdil v televizním projevu a zatím se zdá, že by neměl být problém reformu zcela demokraticky a podle zákonů JAR na konci léta prosadit.

   Farmáři už teď odcházejí hospodařit do jiných afrických zemí, kde je přijímají rádi, další zvažují údajnou nabídku odejít klidně i do Ruska nebo vlastně - kamkoli.

   Cyril Ramaphosa zatím slibuje jen to, že převzetí neproběhne metodou "smash and grab", tedy "prašti a seber". Tak, jak se to děje už od roku 2000 v sousedním Zimbabwe. Zatím ale ani nenaznačil, v čem to bude v JAR jiné. Komu a jak se půda předá? Kdo na ní bude - úplně bez zkušeností - pracovat? Kdo, komu a jak předá sofistikované výrobní procesy, které už dávno nepoužívají rýč, motyku a koně zapřaženého do povozu?

   A jak se to celé stalo?

   Na řadu přišel pomocník v každé krizi, populismus, který si rád hledá obětní beránky. Bílí farmáři, jichž bylo v 90. letech 60 000 a teď jich v JAR zbyla jen polovina, jsou pro takovou roli ideální.

ČAS NA SPRAVEDLNOST

   Africký národní kongres (ANC), který vládne v zemi od roku 1994, mluví o předání půdy do rukou původních obyvatel léta. Ne nijak explicitně, ale mluví. Nikdy by si to ovšem nedovolil říct úplně naplno.

   Na to bylo třeba nové levicové strany, vzniklé v roce 2013. Jmenuje se EEF, Bojovníci za ekonomickou svobodu. Momentálně má v parlamentu poměrně malé, 6% zastoupení, 25 křesel ve 400členném Národním shromáždění. To ale stačí.

   "Čas usmiřování skončil. Teď je čas na spravedlnost," řekl v parlamentu právě šéf EFF Julius Malema (37) letos v únoru. Byl to on, kdo návrh na vyvlastnění bílých farmářů bez nároku na odškodnění představil.

   Košile s nápisem Půdu nebo smrt už se ostatně prodávají dobře.

   Právě levicový politik Julius Malema byl postrachem jakéhokoli demokratického směřování země už před 8 lety, v době začátku vlády šíleného prezidenta Zumy. To mu ještě nebylo ani 30 let a byl "jenom" šéfem Ligy mladých vládnoucí strany ANC. To je historicky mocná pozice, kterou svého času, když byla ANC ještě v ilegalitě, zastával i Mandela.

   Jenže Julius Malema byl, na rozdíl od Mandely, velice brzy přistižen u obrovských korupčních skandálů. Rozšiřování rasové nenávisti se stalo jeho jedinou zbraní, jak odvrátit pozornost od obrovského bohatství, které během pár let v politice získal. Začal systematicky objíždět chudé vesnické oblasti (na vesnicích žije téměř polovina obyvatel JAR, 20 milionů lidí) a zpívat Zabijte Búra, což je píseň, jež přímo vyzývá ke genocidě bílých farmářů. Vznikla za apartheidu a je v ní výzva: Zabijte farmáře, zabijte Afrikánce, zabijte bělocha."

   A tak milionář Malema už pár let systematicky naléhá na černé, často zubožené Jihoafričany, aby vzali půdu zpět do svých rukou. Zpět od bílých nájezdníků - těch "holandských buranů", Búrů. "Vidíte tu krásnou zemi? Vezměte si ji, patří vám!" vyvolává na politických mítincích a jeho slova jsou přijímána s obdivem a povděkem. Ano, jeden populista ke zničení země stačí.

ZLIKVIDUJTE TY NEJSCHOPNĚJŠÍ

   Britský deník Independent upozorňuje, že i v JAR, stejně jako tomu bylo v sousedním Zimbabwe, představuje korupce a nezkušenost farmářů největší překážku v redistribuci půdy. Mnoho farem, které dostali v průběhu času na starost černoši, nevydělává, jsou zanedbané - to vidíte všude kolem sebe.

   Australský ministr vnitra Peter Dutton letos v březnu oznámil, že zkoumá možnosti, jak urychleně poskytnout farmářům z Jižní Afriky víza z humanitárních důvodů. Nyní zatím mlčí, protože vláda JAR tehdy v reakci na Duttonův výrok rezolutně odmítla, že by v zemi docházelo k nějakým větším násilnostem. Podle ní vraždy na farmách prostě souvisejí jen s vysokou kriminalitou.

   Brutalita útoků na jedné straně a rostoucí hněv bělošské komunity na straně druhé ale oprávněně vzbuzují znepokojení: země nestojí na pokraji občanské války, země už v jednostranné občanské válce s bílými farmáři, těmi obětními beránky, dávno je. Populisté jsou nadšeni.

   Zemědělci se přes svou organizaci nechávají slyšet, že vládní plán je "katastrofální a může vést k anarchii a nedostatku potravin jako ve Venezuele nebo v Zimbabwe". Generální ředitel důležité komerční organizace AfriForum, Kallie Kriel, minulý týden varoval před odchodem zahraničních investorů, kteří, jak se ví ze zkušeností, nebudou dávat peníze do země, jež nemá vyjasněné majetkové poměry. Ian Cameron, šéf bezpečnosti komunit z organizace AfriForum, pak varuje, že země "skutečně míří k anarchii, pokud se něco dramaticky nezmění".

   Jenže nezmění. Nelson Mandela sice vyvlastnění bílých rezolutně odmítal, ale už je mrtvý. Jeho kdysi tak slavný duhový národ se chce vrátit ke svým původním barvám. A bohužel to vypadá, že už mu v tom nikdo nezabrání.

"ZABIJ BĚLOCHY!", transparent na černošské demonstraci v Jihoafrické republice.