Historie šperků
Již naši prapředci se s oblibou zkrášlovali různými předměty a šperky. Tyto první šperky vznikaly primitivními technikami výroby a jako materiál sloužilo především dřevo, kámen, hlína. Ke zdobení se pro šperky užívala perleť, lastury ale i zvířecí zuby a kosti. Šperky a ozdoby z kovů se začaly nosit až někdy kolem roku 2700 před naším letopočtem. Teprve v této době se lidé naučili opracovávat kovy a začali se pyšnit stále krásnějšími oděvy a šperky. Šperky se také staly neodmyslitelnou součástí odívání každého, kdo něco znamenal. Šperky byly jednou z věcí vyjadřujících moc, bohatství a postavení svého nositele. Je historickým faktem, že touha vlastnit krásné věci a šperky patří mezi nejstarší lidské potřeby. Již od doby kamenné si člověk zhotovoval náhrdelníky a amulety. S objevem drahých kovů, zejména stříbra a zlata, světlo světa spatřily další šperky jako jsou náramky, náušnice, spínadla, prsteny nebo pečetítka. Ke zdobení se pro šperky užívalo stejně jako dnes drahých kamenů a perel.
bronzová spona
náramky
Za nejstarší šperky jsou považovány korálky a jiné různé ozdoby vyrobené z korálků, které se objevovaly již před více než padesáti tisíci lety . Již tehdy sloužily šperky zejména jako symboly moci a bohatství, také jako forma komunikace, taktéž se jim přisuzovala magická a ochranná moc. Korálky si pro šperky vyráběli lidé už v době kamenné a to z různých semínek, lastur, kostí, kamínků a drápů. V Anglii byly dokonce nalezeny drobné zkamenělé kousky mořské houby s přirozenými průduchy, které byly seřazeny dle velikosti do tvaru náhrdelníku. Až když lidé vynalezli nástroje, začali se vyrábět korálky i z materiálů, které nebyly přirozeným způsobem proděravělé.
Z doby před 38 000 lety př. n. l. byly nalezeny ve Francii korálky ze zvířecích zubů a kostí. V Austrálii byly z období 13 000 let př. n. l. objeveny korálky z klokaních kostí a v Africe byly nalezeny korálky z vaječných skořápek, které byly zhruba 12 000 let staré.
ŠPERKY VE STARÉM EGYPTĚ, ŘECKU A ŘÍMĚ
Se vzrůstající oblibou pro šperky, vzrůstala také prestiž řemeslníků, kteří šperky vyráběli. S narůstajícím zájmem o šperky, jako byli např. jehlice, náramky, náušnice se stále více kovářů a kovolijců začalo specializovat přímo na výrobu šperků a dovedli toto řemeslo téměř k dokonalosti. Šperky a ozdoby se nejčastěji vyráběly z bronzu, zlata a stříbra. O mistrovství tehdejších výrobců vypovídají četné nálezy v hrobkách egyptských faraónů nebo také šperky z Mykén. Právě egyptské a řecké šperky patří mezi ty nejkrásnější a umělecky nejhodnotnější, jaké kdy byly vyrobeny. Ve starověkém Egyptě nosili zlaté šperky pouze faraón a jeho žena, protože zlato bylo považováno za maso slunce a symbolizovalo věčnost. Až později se mohli zdobit zlatými šperky i kněží a hodnostáři. V tě době byli zlatotepci velmi dovední, dokázali vytepat zlaté plátky dvacetkrát tenčí, než jsou dnešní.
Ve starém Řecku strávili zlatničtí mistři nad některými obzvlášť náročnými šperky i několik let. Například výroba zlatého pásu se smaragdy a démanty pro císaře Antonia trvala 12 let.
Starověké šperky jsou známé především z bohatých nálezů v hrobech a svědčí o vysoké úrovni starověkého klenotnictví. Materiálem čelenek, náramků, náhrdelníků, pásů, náušnic, přívěsků a prstenů byl zlato, stříbro a bronz. Umělecká výroba šperků vyvrcholila v císařské době, kdy jemností řetízků se řeckém a etruskému zlatnictví nevyrovná žádné, řazení drahých kamenů do náhrdelníků lze srovnat s nejlepšími výtvory renesance.
Nejoblíbenější šperky té doby:
- Náramky v podobě spirál, kruhů, článkované, zdobené drahokamy se nosily na pravém zápěstí nebo nad loktem, i nad kotníkem
- Náhrdelníky složené z řetízků, článků, polodrahokamů i indických perel, navlečených na zlaté nebo stříbrném drátě, bývali ještě zdobeny medailónkem nebo rozmanitými přívěsky, v pozdní antice byly velmi oblíbené honosné pestré šperky, vykládané drahými kameny, chlapci ze zámožných rodin nosili na krku amulet ve zlatém pouzdře
- Náušnice byly velmi rozmanité: kruhové, s přívěskem, se skleněnou perlou a drahokamem apod.
- Spony, prsteny a drobné ozdoby ke zkrášlení účesu doplňovaly toaletu bohatých římských žen
Ve srovnání s řeckým bylo římské šperky hrubší, zdůrazňoval se spíše drahý materiál.
Dalšími oblíbenými šperky slavných se staly perly. Už ve starém Římě je směli nosit jen vysocí hodnostáři.
V Římě dosáhly šperky velké obliby
Ve starém Římě a Egyptě bylo šperkařství velice rozvinutým řemeslem. Řím se stal pro šperky dokonce jakýmsi centrem zlatnických dílen.
Jako průkopníky ve šperkařství lze též označit obyvatele Blízkého východu - Babylónu a Chetitské říše. Do skupiny nejužívanějších drahých kamenů pro šperky zde patřil tyrkys a karneol.
Omezená dostupnost a nákladné pořízení těchto drahokamů vedlo k výzkumu, jehož cílem bylo tyto drahé kameny nahradit lidskou činností.
Do historie korálků především razantně vstoupily osudy Řeků a Římanů. Jejich korálky měly zvláště typický barevný vzhled a vyobrazovaly krátký příběh chudých poddaných,ale i panské šlechty.
Dále pak velice zajímavý vývoj dali šperkům kmeny Indiánských předků.Ti korálky využívali k rituálním tradicím a samozřejmě v neposlední řadě k ozdobě svého těla. Vytvářeli pro šperky jednoduché, avšak vysoce originální korálky. Typická pro ně byla jejich jednoduchost, neboť splývaly s okolní přírodou.
ŠPERKY V RŮZNÝCH OBDOBÍCH
Gotika je umělecký sloh plynule navazující na sloh románský. Začíná se projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další tři století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.
Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudil s opovržením Giorgio Vasari a další italští humanisté; „gótské" umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival" - sloh lomený.
V době gotiky ovládly módu hlavně šperky slyšitelné - rolničky a zvonky. Nosily se zavěšené kolem pasu nebo lemovaly rukávy a výstřih.
Knoflíky byly známy již v pravěku, ale jejich význam stoupl až v gotice, která přinesla úzké oděvy. Ty se nedaly oblékat bez zapínání, a proto se používalo šněrování nebo knoflíky, které začaly být používány i jako šperky.
Napřiklad v období mezi 12. a 14.st. se lidé museli oblékat podle pravidel, aby nepobuřovali okolí. Pokud tento soubor pravidel nedodržovali, museli platit peněžní pokuty nebo byli dokonce vypovězeni z města. V oděvních pořádcích se psalo, jak se má která vrstva oblékat. Předepsané byly i barvy a množství metrů a typy látek, které budou určité vrstvy smět použít na zhotovení oděvu.
Jak se oblékali lidé v době gotiky víme jen z nástěnných maleb, obrazů a ilustrací knih. Těch se ale mnoho nedochovalo. Umělci byli fascinováni především křesťanskými a náboženskými motivy, kde se světský oděv a šperky příliš nevyskytovali, i když mnohdy zde nacházíme prvky z tehdejší módy.
Vrcholný středověk
Mužský oděv se skládal z košilové suknice, která se postupně zužovala. Měla dlouhé úzké rukávy. Dalšími částmi byly kabátec a plášť, který se nosil přes něj. Byl spojen šňůrkou přišitou na levé straně vedle knoflíku. Ve 13. stol. se objevují na obou stranách šperky - spony spojené stužkou.
Udatní rytíři nosili kroužkové nebo plátové brnění. Pod brněním pak vatovaný a prošívaný kabátec a suknici bez rukávů, kam se šperky nevešli. V létě tak chránili tělo před horkým brněním a v deštivém počasí brnění před vlhkem. Nohy navlékali do většinou bílých nohavic. Na hlavách nosili rytíři přilby. Důležitá byla heraldika (symboly šlechtického rodu, iniciály, barvy erbu), podle které mohli rytíře při turnajích rozpoznat.
Ženský oděv se přizpůsoboval ženskému tělu - poprvé se zužoval. Nosily košile s úzkými rukávy tzv. pachy. Dlouhé šaty se od pasu rozšiřovaly pomocí klínů. Na tuto spodnici si oblékaly surcot = svrchní oděv, něco mezi pláštěm a šatovou sukní. Dvouvrstvý oděv ale oblékaly ženy z vyšších vrstev. Obyčejné poddané měly jen jednu vrstvu. Ženské vlasy se kadeřily pomocí žhavých tělísek. Svobodné ženy chodily s copem nebo prostovlasé, vdané si hlavu zakrývaly rouškami. Ovíjely si je kolem hlavy nebo je měly jen tak položené. Roušky se doplňovaly korunkou. Vyšší vrstvy měly zlatou, nižší jen kovovou obroučku.
Důležitou součástí oděvu byly pokrývky hlavy. Muži nosili na hlavách čapky, kápě, kukly - buď samostatně nebo jako část oděvu. Velmi rozšířené byly také šperky. Dívky nosily již zmiňovanou korunku nebo vínek = věneček z živých, papírových, voskových květů nebo z perel a drahých kamenů - opět podle výšky postavení.
Oblíbené byly také zvonkové šperky. Lemovaly se jimi opasky, nosily se ve výstřihu nebo na obuvi. Ta se zužuje a protahuje. Vznikají špičaté boty. Obouvali si vázané sandály nebo uzavřené boty. Praktickým doplňkem byl kapsář. Nosil se uvázaný na těle, ne na opasku. V pozdější době se z něj vyvinula kabelka.
Rozvíjí se symbolika barev:
Červená = symbol života, souvislost s láskou, utrpení Krista, mučednická smrt
Bílá = symbol nevinnosti, čistoty, pannenství, nosily ji mladé dívky a světice
Zelená = barva naděje, nesmrtelnosti, vítězství = triumfu života nad smrtí, jara nad zimou
Modrá = barva nebes, věčnosti, Panna Marie (= královna nebes) chodila v modrém. Stálost, věrnost - ledňáček je modrý, trpělivost
Žlutá = ze šafránu, velice drahá - používaly ji jen vyšší vrstvy, ale postupně se stala barvou lidí na okraji společnosti (prodejné ženy, Židé), symbol podvodu, zrady
Černá = symbol smrti, hladu, smutku, neštěstí, pekla => stávala se moderní jako reakce na přemrštěnou barevnost nahoru
Renesance
Pojmem renesance (též renezance) je označován umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století. Vyznačoval se mj. zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem . Během poslední čtvrtiny 20. století se někteří historikové začali vyjadřovat v tom smyslu, že renesancí mohlo být více. Uvažuje se o renesanci 12. století a již zavedeným a obecně přijímaným pojmem je karolinská renesance. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, např. anglická renesance, italská renesance atd.
V době renesance získaly popularitu speciální šperky - rafinované perlové spony do vlasů a mohutné prsteny se schránkou na jed. Někoho otrávit bylo velmi módní.
Baroko či barok (zřejmě z port. pérola barroca - perla nepravidelného tvaru) je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období.
Nejpravděpodobnější výklad slova baroko je, že pochází z portugalštiny, výraz perles baroques se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. V sedmnáctém století je zaznamenáno užití termínu „barokní" ve významu „tordovaný" (kroucený). Podobně jako označení mnoha jiných slohů bylo však i baroko pojmenováno až zpětně a i v tomto případě mělo toto dodatečně používané označení pejorativní přídech. V druhé polovině osmnáctého a v devatenáctém století bylo pro baroko často používáno také hanlivého označení: „sloh copový", případně „sloh parukový".
Kovové knoflíky v barokní době oděv pouze zdobily. Nosily se také stříbrné knoflíky, které už představovaly určitý majetek. Ten se u méně zámožných občanů dědil a tyto šperky se stávaly dokonce předmětem soudních sporů.
Baroko a později i rokoko se v módě překonávalo. Šněrovačky, krinolíny, paruky, šperky, nádhera a přepych za každou cenu. K tomu oblaka pudru a těžké parfémy, které zakryjí nedostatek osobní hygieny.
Rokoko (z francouzského rocaille) je umělecký sloh, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného klasicismu, v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko, je chápaní rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu termín pozdní baroko.Jako samoúčelná ozdoba pánského obleku se knoflíky masivně rozšířily. Hustě lemovaly přední okraje vesty, kabátu, byly na rukávech i kalhotách
Jméno slohu se odvozuje od francouzského rocaille (česky rokaj), ornamentálního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího ušní boltec. Tento ornament nekonečných variačních možností vznikl počátkem 18. století v Itálii, avšak výtvarně byl akcentován hlavně ve Francii v době Ludvíka XV. Snad nejvýrazněji se mimo České země projevilo rokoko v oblasti odívání, líčení a účesů, což můžeme souhrnně nazvat jako rokoková móda.