Moudra Wabi Ryvoly - část dvacátáprvní - Wabi a podzim
Ahoj kamarádi,
jsem tu zas se svým občasníkem "MOUDRA WABI RYVOLY" ....opět jsem část dnešních Mouder převzal ze stránek, které vytvořil Boko a obsahují vše možné o Wabi a Miki Ryvolových... Odkaz na stránky
V neděli jsme se vraceli po dálnici D10 od Staré Boleslavi do Prahy a uchvátila mě příroda okolo, jak se krásně podzimně barví. A to mě inspirovalo k napsání podzimních Mouder Wabi Ryvoly ... .Miluji podzim a toulky podzimní přírodou ...i Wabi o podzimu psal a složil o něm i písně.
Takhle krásně vypadá podzim ve skalách
Podzim v Příhrazských skalách
Ale pojďme na „podzimní" písně od Wabiho.
Zas žloutne zem a stromy svlíkaj listí
rána sou kalný a slunce nezná stín
blíží se den kdy nejste si moc jistý
až vlak zahouká že nevodjedete s ním
To je část textu jedné z podzimních písní Wabiho Ryvoly - Vodjíždím.....Wabi ji vytvořil 4.10.1971 a byla to jeho 90. píseň. Moc krásně to Wabi napsal.
Modrý podzimní dny se krátí
listí spadaný trávu zlatí
chytám do rukou pápěří
smutnej zaleh čas do vopratí
a já stojím líně u dveří
A mám tu pro vás další Wabiho „podzimní píseň" ... Sochám brečí déšť na obočí. Tohle je Wabiho 140. píseň a vytvořil ji 30.10.1975
Než podzim přes štíty hor
přinese sníh a barevný stíny
než přijde říjnovej spleen
pomalej déšť a začátek zimy
V téhle písni Wabi popisuje období mezi koncem léta a začátkem podzimu ... Barevný stíny ... tuhle píseň miluju. Wabi ji vytvořil 25.9.1970 a je to jeho 73. píseň.
No a ještě jednu Wabiho píseň, kde se zpívá o podzimu, tu pro vás mám ... Hejno vran .. to je hodně stará píseň. Wabi ji napsal v roce 1962 a je jeho „2. píseň"
...podzim se hlásí chladem jasných rán
v tom ránu prochází se sám a sám
kdo městu dávno sbohem dal
A nakonec ještě „podzimní" povídka .... Wabi napsal povídku o podzimu a tady vám ji nabízím .... Tak tedy Wabi Ryvola a Podzim.
Podzim Ilustrace Martina Beneše k povídce Podzim Venku se zdvihl vítr. Zesílil chvílemi a přes dvojité široké okno bez záclon foukal dovnitř, náruče hvízdavých akordů. Mraky byly bílé a černé, jenom takové cáry a letěly nízko, hodně nízko. Okno bylo na lígr a jeden zvlášť silný poryv větru ho rozrazil. Do místnosti s ním vtrhl podzimní chlad a ostrá, barevná vůně. Chutnal po mokrých skalách a pošlapané trávě. Ležel jsem opřený o zeď na přízemní posteli, vyrobené z drátěnky, matrací a přikrývek a díval se na protější stěnu, počmáranou odzdola až nahoru. ....než podzim přes štíty hor přinese sníh a barevný stíny...Někdo se asi pokoušel odstranit chlebem úplně černé šmouhy od zatýkajícího deště, které dělaly ze stěny mapu přízračné pekelné země. Kdo přišel, napsal na tu zeď nějakou moudrost. A tak tam byl Munthe vedle Danteho, nad ním bůhvíproč obtažená stopa nohy s datumem, někdo měl narozeniny a Líba přinesla tu slíbenou flašku. Pod oknem přes celou stěnu nízká knihovna, malé rádio, postavené na bok, přes místnost závěs a za ním skříňky z ubikací, jaké mají na celém světě. No a já tam ležel. A pak se otevřelo to okno. Tak jsem si pomyslil, jak strašně pěkně voní ten vítr a jak jsem zavíral a díval se ven, viděl jsem daleko do kraje, hory a město, vzduch byl průzračný a zářivý a já najednou věděl, tak už je tu zase, tak už je tady zase podzim. Měl jsem z něčeho radost, chtělo se mi asi jít ven a toulat se tam někde v kopcích, nevím. Jenom jsem však zavřel okno, a sedl si znovu na tu nízkou, měkkou postel, ozvalo se důrazné, ale klidné zaklepání. Na okno! Nedůvěřivě jsem otočil hlavu k zasklené stěně a opravdu? Za oknem stál Veliký Moudrý Pták a dýchal si na zmrzlé prsty. Chtěl znovu zaklepat, ale skočil jsem k oknu, otevřel a pokynem ho pozval dál ... Usedl vedle mne, rozhlédl se kolem, usmál se koutkem úst a povídá - co tak sedíš? Proč nejdeš ven, když jsou mraky tak nízko a tak rychle letí a vítr voní po mokrých skalách a pošlapané trávě? Pojď, něco ti ukážu. Vstal, otevřel okno, vysadil si mě na záda, roztáhl křídla a zamířil se mnou rovnou tam dozadu, co jsou hory a skály a louky a paseky a potoky a stromy. Letěl se mnou údolím prudkého potoka, kde seděli jen ptáci Tmáci a nad vysokým lesem se formovaly vrány do velikých černých mraků. A zanesl mně až úplně nahoru, kde v malém, uzavřeném údolí na loučce jak dlaň, u potoka jak stříbrná stužka, seděli podivně oblečení lidé kolem malého ohýnku, dýchali si na ruce, něčemu se smáli a byli šťastní a voní, jako ten podzim. Velký Moudrý Pták mně jemně složil pod velkou sosnou na té loučce, mrkl na mně a odletěl. Šel jsem k ohni, ti lidé mi udělali docela samozřejmě místo v kruhu a já usedl. Byl jsem šťastný, podali mi nádobě grog, napil jsem se a zůstal s nimi. A vítr má od té doby pro mne mnohem více vůní. Podzim je stejně krásný |
No...a to už je zase vše.
Všechny díly (už jednadvacet) najdete zde, když kliknete na odkaz
Doufám, že se vám moudra Wabiho líbí...užívejte si krásné podzimní vandry a indiánské léto vůbec ... a někdy třeba zas ahoj.