Úvod

Od dávnověku se lidé snažili vymyslet způsob, jak co nejvěrohodněji zachytit události kolem sebe. 

V období 16.-17. století totiž přišli chemici na to, že některé látky, pokud se ponechají v otevřeném prostoru, mění svou barvu. Tento jev má na svědomí světlo, ale tehdy se domnívali, že to způsobuje působení vzduchu a tepla. Až Johann Heinrich Schulz v roce 1725 objevil, že soli stříbra jsou citlivé na světlo. Trvalo ovšem téměř dalších sto let, než kombinací těchto dvou samostatných objevů vznikl první obraz na papíře. 

Už staří Řekové zjistili, že když světlo prochází skrz malý otvor do temné místnosti, zobrazí se v ní obraz toho, co je venku. V 9. století př. n. l. tento vynález používali Arabové v astronomii při určování polohy Slunce nebo slunečných zatmění. Leonardo da Vinci, italský učenec 15. století, popsal podrobně tento jev jako “camera obscura”, čili temná místnost. V 16. století Ital Giambattista della porta použil namísto malého otvoru čočku, čímž získal ostřejší obraz. Od té doby se camera obscura vyskytovala ve všech velikostech a to od nejmenších kapesních, až po ty velké umístěné na rozhlednách a majácích. 

Tak jak se vyvíjely fotoaparáty, má svůj vývoj i fotografie jako taková. S vynálezem fotografie vznikl nový druh obrazu, v němž podstatnou roli při jeho vzniku hraje technika a mechanizace přejímající manuální práci při tvorbě záznamu skutečnosti. Nová technologie nebyla už založena na rukodělném, nýbrž fotochemickém procesu. Po staletí lidé zachycovali obraz světa pomocí rukou, s vynálezem fotografie tak činil zprostředkovaně přístroj, což byla zcela nová kvalita v procesu zobrazování. Nejstarší fotografické techniky byly průlomem do tradičního zobrazování a jako takové byly chápány.