2018 RCO Olomouc
CESTY Evy Pešákové
Výtvarné dílo má smysl, pokud je živé. A dnešní autorčiny práce svou spontánností, jasnou barevností, dynamičností člověka až zaskočí, je v nich náboj radostného přepětí, a zároveň uvolněnosti. Eva Pešáková si tak jistě vždy přála žít, nicméně tak tvoří; její životní filozofie se vždy dotýkala všeho, co je spojeno se svobodou, svobodou myšlení, jednání, pohybu a tvorby. V dobách „žízně“ minulých let jsme se mnozí napájeli sny o otevřenějších světech, kde by bylo možno přímo hmatatelně vnímat svobodný prostor, volnost ducha a ty jsme nacházeli v literatuře, nejvíce americké, Kerouac, Steinbeck, Ferlingetti atd. Evu třeba mezi nimi fascinoval rytmus jeho básně Dlouhá ulice jako podobenství dynamického a svobodného vnímání světa…
To, co člověk nachytá v mládí, nese se s ním jako stálý podtón života a v autorčině případu se nakonec tento vklad mohl zúročit i díky tomu, že mnohokrát navštívila rodinu své dcery Dagmary, která jako správná, dnes Američanka, změnila se svými dětmi několikrát bydliště v části mezi Los Angelos a San Franciskem a umožnila tak své matce i poznávat různé kouty těchto všeobecně opěvovaných krajů. Zdá se, že Evu i jako malířku přímo drapl úžas nad krajinami velkolepých přírodních prostor a útvarů, ale i nad civilizačními prostorami velkolepých amerických měst, dálnic, letišť. Nadechla se dychtivě a vstřebávala v sobě, aniž si to snad zvlášť uvědomovala, všechen ten neustálý pohyb - lety letadel, svištění aut na autostrádách, ale také pohyb poutníků po pěšinách, dráhy letu motýlů, lety tažných ptáků aj. A vstřebávala to bez předpojatosti. Zaznamenávala v sobě ty stále se měnící siločáry cest minulých, současných i těch, co nastanou. Všechnu svou prožitou „cestovatelskou“ dychtivost, doprovázenou nezbytně chaosem nepředvídatelných pohybu a zvuků se jí spontánně zhmotnil v dynamických obrazových básních současných obrazů, které všechny namalovala v tomto roce, a to technikou akrylu na kartony.
Nazvala cyklus dvanácti děl Cesty a už názvy obsahující jména třeba kalifornských parků (Baldvin, Grifithe či Moorpark), řek, lagun, měst prozrazují svůj inspirační zdroj. Všechno, co jsem řekla, je však vlastně jen komentář. To, co na mě obrazy s plynulými barevnými křivkami vysílají, je radost i vděk nad svobodou a proměnlivostí cest na této Zemi, byť je to seberelativnější. Jakási jásavost dnešních Eviných obrazů je posílena kalifornským Sluncem, které autorka miluje a je umocněna pro ni vzácnou přítomností dětí, jejích vnoučat, které miluje ještě víc (ale to se týká i těch francouzských!) Ty obrazy nejsou zatíženy konceptem, jsou bezprostředním záznamem proudění života, jsou šťastné. Vyzařují radost.
Užijme si toho, protože pro svobodného ducha je to jedna z korun života.
14. 5. 2018 Olomouc
