Hlava otevřená
Po zimní romanci se můžu vrátit k jednomu z celé série drobných či větších průšvihů či komplikací mého života. Název jak pochopíte během čtení, by se z jedné strany mohl jevit jako trochu drsný, až cynický. Ale je to taková slovní hříčka, kterou mi snad odpustíte.
Příběh vlastně skoro navazuje na Případ se psem. Bylo to asi za půl roku. Pokojíček už byl vybudován, starší syn měl postel, mladší postýlku hned za dveřmi.
V době, kdy se moji kluci narodili ještě „kvetl“ socializmus a všichni jsme byli všeumělové, protože cokoliv sehnat byl problém. Sama tomu už pomalu nevěřím, co jsem všechno upletla a ušila. Od dětských tepláčků a kalhot s laclem (na jedny šedé jsem jako kapsu udělala myšku i s ocáskem), přes trička, dětské bundy na jaro i prošívané na zimu. Sukně, šaty, kalhoty pro sebe i pro manžela, prošívanou bundu a dokonce i kabát jsem si ušila. Sama se obdivuji, když na některé ty staré věci narazím, jak jsem uměla vypracovat kapsy, zip, dírky pro knoflíky a další detaily.
Dalšími věcmi, které jsem také šila, bylo např. nosítko Kangaroo, opajcované podle jednoho, které si přivezla kamarádka z Kypru a pytle na spaní, které dnes koupíte všude. Dítě se nemůže odkopat a vy nemusíte mít strach, že se nachladí. Je to prostě v pohodě.
Jednoho večera jsem dala kluky spát, zazpívala jim písničku a šla jsem se osprchovat. Po nějaké době jsem uslyšela strašný křik. Vyběhla jsem mokrá, jen v ručníku a letím do pokojíku. Tam na zemi, v krvi ležel mladší syn a měl na čele příšernou díru (hlava otevřená), ze které valila krev. Dostali jsme tenkrát od někoho skákací balón a já jsem ho dala na skříňku vedle postýlky. On si ho chtěl vzít a jak se v tom pytli pídil z postýlky na skříň, tak mu to ujelo a spadl hlavou rovnou na roh té skříně.
Hodila jsem rychle něco na sebe a tak, jak jsem byla, s mokrou hlavou, jsem zabalila synka do přehozu, vzala ho do náruče a držela prsty kůži na čele u sebe tak, aby ta díra nezela. Ani si nejsem schopna vzpomenout, co jsme udělali se starším synem. Snad jsme požádali sousedku, aby ho pohlídala, nebo jsme ho táhli s sebou. Vážně nevím. Každopádně jsme vlítli do auta a valili do dětské nemocnice.
Po cestě se chudák zraněný ještě pozvracel, protože měl nepochybně otřes mozku. Přijeli jsme do nemocnice, našli příslušnou ordinaci. Lékaři ošetřili ránu – naštěstí to byla jen rozseknutá kůže, ale kost zůstala neporušená – a nechali si syna na pozorování. V té době neexistovala možnost, že by matka mohla zůstat s malým dítětem v nemocnici, takže jsme se museli sbalit a jet domů a věřit, že o milované dítě bude dobře postaráno. Byla to ale docela hrůza, když si člověk představil to zvracející stvořeníčko, u kterého rozhodně celou noc nikdo neseděl.
Když jsme přijeli domů, teprve jsem si uvědomila, jak vlastně vypadáme, a přemýšlela jsem, jakým dojmem jsme museli působit na lékaře v nemocnici. V dnešní době by se asi řeklo – socky.
Syn měl v té době nějaké kožní problémy a tak jsem ho na noc mazala sírovou mastí, která všechno oblečení zničila. Byl tedy opravdu ukázkově postrojen. Oblékala jsem mu proto na spaní to nejhorší, co jsme měli s tím, že se to potom vyhodí. Ten večer měl na sobě děravé punčocháče a nějaké flekaté tričko. Byl celý od krve a od zvratků. Já jsem měla mokrou, neučesanou hlavu tak, jak jsem vylezla za sprchy a na sobě nějaký šílený model, ani nevím, co mi první přišlo do ruky, byla jsem také celá potřísněná vším možným….. Vůbec mě nenapadlo, že bych to zraněné děcko měla převlékat a sebe nějak lépe upravit. Prostě dítě bylo zraněné a potřebovalo se dostat co nejdříve do nemocnice.
Když jsem se takto s odstupem podívala na to, jak jsme asi v té nemocnici museli působit, „modlila“ jsem se, aby na nás neposlali sociálku, která by přišla prověřovat, jak se o to dítě vlastně staráme.
Také nám nemuseli věřit, že klučík spadl čelem na hranu skříně, když lezl pro balón.
Naštěstí tam nebyl žádný debil ani sociální pracovnice typu paní Zubaté, takže jsme synečka dostali domů bez boje.
A jaké z toho plyne poučení? Buď hlava otevřená a nesuď lidi podle toho, jak vypadají a co na sobě mají oblečené, ale spíše podle toho jak se chovají. Všichni přece víme, že na spoustu těch perfektně oblečených se přesně hodí pořekadlo naší babičky, která říkávala: …….. nahoře huj a ve spodu fuj.“