V zajetí vipassany
Jsem zpět mezi Vámi! Na uplynulých 10 dní jsem se dobrovolně nechala uvěznit v tichu strohého zato silně vibrujícího meditačního centra v horách nad městem Jaipur v Rajastánu. Byla to dřina, dril a přísná disciplína. A snad právě proto považuju absolvováni kurzu vipassana meditace za jednu z nejcennějších zkušenosti v životě. Vezmu to tak trochu od konce vzpomínkou. Posledni den kurzu sledujeme video o vyučováni vipassany v indických věznicích a mně probleskne hlavou první setkání s tímto pojmem. Zhruba před 10 lety na jógovém semináři v Peci jsem se potkala s Joseffem. Čechem žijicim v Kanadě s 20ti letou minulostí právě v indické cele, kde se kromě jógy naučil pozorovat pocity a navazujíci reakce těla pomocí techniky vipassana, aby tak skončil s vnitřním utrpením ze všelijaké minulosti a nejisté budoucnosti. Moje seznamováni s technikou začalo vyplněním registračniho formuláře tázajíci se mimojiné na zdraví a duševní způsobilost, odevzdáním mobilu, hodnotných věcí a maly, kterou jsem za poslední měsíc témeř nesundala z krku. Zbavujeme se všeho co by nás mohlo rozptylovat, na čem jsme i nepatrně závislí. Vyfasuji ložní prádlo a ubytovávám se ve skromné funkční cele. Tak se tady skutečně říka malému pokojíku s vlastním vchodem a wc s umyvadlem. Vybaven je policii na oblečení a kovovou postelí, jejiz rošt nahrazuje prkno pokrývající tenká matrace. V tuto chvili zdaleka netušim s jakou pokorou tvrdé lůžko později ocením. Sjelo se nas kolem 80, z čehož, ku mému překvapeni, 2/3 tvoří Indky věku od dvacátnic po seniorky a zbylou třetinu mix Evropy a Asie. Za českou vlajku jsem zde jediná. Prvni setkání v meditační hale na přiděleném polštáři přináši pevně daný denní režim a započetí mlčení. Sebemenší neverbálni kontakt, gesta, znaková řeč či pohled do očí je zakázán. Nastává 1. den. Gong a svolávací zvonění zvonečkem asistentek zní ve 4h, abychom ve 4,30 už pečlivě usazené v meditačním sedu naslouchaly instrukcím učitelky. Dnes je naším cílem vnímat dech uvnitř nosních direk, druhý den vně na jejich okraji a třetí máme za úkol sledovat pocit na pomyslném trojuhelniku mezi nosními dírkami a horním rtem. Meditačnimi bloky dělí 5ti minutové přestávky na protaženi, v 6,30 na snídani a odpočinek, v 11h na oběd a hodinku pro sebe. První dny tento čas využívám k procházce v parčíku a stejně jako většina ostatních se sklopenou hlavou kroužím kolem dokola. Pobyt na přimém slunci mě zmáhá tak, že při následném odpolednim bloku bojuji s usínánim. Dalši dny vyměním hřejivé paprsky za hřejivou deku na lůžku k doplnění sil a srovnání páteře. V 17h se setkáváme v jídelně na poslední jidlo dne, lehkou svačinu v podobě rýže, kukuřičných křupek a čaje. Meditujícím, jež nejsou na kurzu poprvé je pro vyšší bdělost doporučena pouze voda s citronem. Nepovažuju se za zkušenou v meditaci, ale s vynecháním večeře už zkušenosti mám. Jdu do toho. Navíc jsem se rozhodla na celý pobyt vyřadit konzumaci cukru, laktózy a karbohydrátů. Žádná rýže, naan ani přeslazený tradiční chai. Moc mi toho na výběr z hlediska složení indických pokrmů nezbývá. Ale co, když už výzva, tak ať stojí za to. Zásoby tuku nabrané za pár dní v Indii mě podrží. Den zakončujeme závěrečnou meditací, abychom do půl hodiny byly připravené ke spánku a ve 21,30 měly zhasnuto. Po 17h tak trochu jiné práce nemám problém usnout jen co zalehnu. Napočítala jsem 11 meditačních hodin denně plných vědomého dechu, vnimání proudění energie, rozpoznávání pocitů a v prvních dnech až nesnesitelné bolesti zad, kyčlí a kolen. Od přírody jsem tichá bytost s klidnou povahou a díky výberu životního stylu, který mi vyhovuje a vnitřně naplňuje i celkem vyrovnaná. Přesto všechno jsem se párkrát dotkla dna. Dny se táhly, tělo křičelo a neklid duše se projevoval zlostí na sebe samu skrz vnitřní chvění a kritiky ostatních. Nezvládala jsem jak Indky chrchlaji a neřadí se do fronty, jak doprovodné mantry totálně nelahodí mému uchu a někdy ani zvuk vlastního dechu. Od čvrtého dne skenujeme celé tělo od temene hlavy až do konečku prstu u nohou, později přesouváme pozornost i opačným směrem a pozorujeme pocit na každičké části těla a jeho přirozenou pomíjivost. Tam kde vznikl hrubý pocit, bolest nebo úzkost při následujícím a nebo dalším kole zaniká a mění se na jemný. Každé takové nepohodlí je reflexem našeho trápení, které nám v danou chvíli promítne myšlenka souvisejicí s minulosti nebo očekávaní budoucnosti, přítomnost uniká a harmonie propojení dechu s tělem se tříští. Osmý a posledni dny kurzu pokračujeme ve skenování těla od temene k nohám a zpět a kdykoli narazíme na ztuhlost nebo nepříjemný pocit, zastavime se a trpělivě čekáme až povoli a nahradí ho volné proudění jemné energie. Klidná mysl a pohodlí meditačního sedu střídá absolutni neklid, bezmoc a pocit selháni 9. den. Nezvladla jsem to, nic jsem se nenaučila, tělo ani mysl mě neposlouchá. Propadám smutku a snažím se to přijmout. Pomáhá to. Jako zázrakem poslední den kurzu s přehledem ovládám vše o čem jsem včera tak pochybovala. Tělo i mysl mám plně ve své režiji a nedělá mi potiž bez hnuti v blaženém opojení meditovat 2h vkuse. Den co den v běžném životě sleduji kolem sebe a přirozeně i v sobě jak se pídíme po událostech minulých životů, rozebíráme donekonečna křivdy a obviňujeme ostatní kvůli kterým nás život netěší. Projektujeme si budoucnost dlouho dopředu, abychom mohli zažívat zklamaní z úplně jiného průběhu událostí. Těšime se na období až něco skončí a bude líp a zatím nám mezi prsty protéká radost, kterou můžeme, chceme-li , zažívat právě teď bez čekání na den D. Namlouváme si kdo skutečně jsme, předstíráme a skrýváme své opravdové já. Díváme se na svět skresleným pohledem. Malujeme si ho tak, jak chceme aby vypadal, abychom si tak připravili dalši zklamání. Vipassana a její umění života v harmonii bez náznaku utrpení mi ukázala pravdu. Pravdu o jednoduchosti života. Pravdu o sobě. Namasté
Náhledy fotografií ze složky Vipassana