Jak ulovit byt - Život s handicapem (9)
Původní datum publikace: 31. 8. 2018
Pokaždé, když jedinec na invalidním křesle hledá byt, mění se v lovce. V lovce s pořádnou dávkou trpělivosti. Co hledá? V první řadě asi byt s bezbariérovým přístupem. V překladu to znamená bezproblémový vstup do bytovky. Ať už tím, že případné schůdky překlene nájezd, nebo tam žádné vůbec nejsou. V překladu to znamená žádné schody uvnitř bytovky. A pokud ano, aby nepřekážely při cestě do bytu. V překladu to znamená adekvátně prostorný výtah, pokud bydlíte v patře. V překladu to znamená bezproblémový vstup a pohyb po bytě. Jsme na začátku a už je toho hrozně moc, nezdá se vám?
Příklady ze života. Pěkný prostorný byt, hezká lokalita, přijatelný nájem... ale před vstupem do bytu je deset příkrých schodů. Po nájezdu ani památky. Byt se škrtá. Další byt. Přízemní vstup do bytovky. Ale na chodbě jsou dva nesmyslné schody, po jejichž zdolání se teprve dostanete k výtahu. Ale ani tady žádná plošina. Byt se škrtá. Třetí pokus. Nikde žádné schody až k výtahu. Jenže ten výtah je tak malý, že tam sotva vlezu s mechanickým vozíkem. O elektrickém ani nemluvím. Byt se škrtá. A ano, velice často se potřebujete vejít do výtahu, protože bytů v přízemí moc není. Počtvrté se dostanete až k bytu. Ovšem práh před bytem je tak vysoký, že mě šokuje, že ho električák nedokáže přejet a hrabe na místě, jako by stál před zdí. Byt se škrtá. Bez cizí pomoci bych se nikdy nedostala domů. Pátý byt má vysoké prahy v celém svém prostoru, šestý má nečekaně úzké dveře, takže se v něm nedá pohybovat, sedmý má podkluzující koberce, které tam nechcete, aby se neušpinily od kol vozíků. Ale majitel na nich trvá. Byt se škrtá.
Já k tomu dodám, že osobně škrtám byty v přízemí (necítím se tam dobře) a preferuji byty nevybavené. Abych si to zařídila podle sebe. Což celý výběr ještě zužuje.
A pak ho najdete. Byt bez problémů. Dlouze vydechnete, široce se usmíváte. Člověk by řekl, že tady příběh končí. Omyl. Zkušení vědí, že tady ta sranda teprve začíná. Důvodem jsou majitelé bytu. Oni mají bezbariérový byt k pronájmu, kde byste bez problémů konečně mohli existovat - v horším/lepším případě - záleží na úhlu pohledu - i s koupelnou pro vozíčkáře (!), ale odmítnou byt pronajmout někomu invalidnímu. Důvod? Strach. Obavy, že jim nezaplatíte nájem. Což je paradox, protože i kdybych většinu času nechodila pracovat, tak, jak chodím, důchod vám na rozdíl od mzdy (když vás nedej bože propustí) jen tak neseberou. Obavy, že nedokážete bydlet sami. A co kdyby se vám v jejich bytě něco stalo? Jako by snad za to nesli nějakou nesmyslnou odpovědnost. Je majitel bytu trestně stíhán, když vy uklouznete ve vaně a rozbijete si hlavu, nebo zlomíte ruku? Jedním slovem absurdní. Někdy majitelé nevymýšlí nic a jen sdělí nekompromisní ne. Jejich byt, jejich právo. Blbé ovšem je, pokud před vámi nic neřeknou. Mlčí a nazítří slibují podpis smlouvy. A druhý den vám makléř volá, že jsou věci jinak, že si to majitelé "nechali projít hlavou" a rozmysleli si to. Šok. Zklamání. Pocit diskriminace. A zoufalství. Jste zase na začátku. Jo a k tomu všemu - zmínila jsem, že mám kočku? A všichni víme, jak je to s mazlíčky v bytech...
Při hledání pronájmu víc než kdy jindy cítím, že jsem jiná. Nejde jen o prohrabávání se hromadou inzerátů a hledání něčeho bez schodů a s výtahem (ještě ke všemu v přijatelné cenové relaci), ale taky o to, že jste vydáni na milost a nemilost majitelům, kteří vás mnohdy hodnotí jako zvláštní živočišný druh. A pak vás bez logického důvodu pošlou do háje, protože vozíčkáře v bytě nechtějí. Stejně jako rasista by pronájmu nevydýchal černochy. Ani jedno nechápu. Nechápu a zcela otevřeně - protože proto tento "seriál" vznikl - vždycky to bolí. Připadáte si méněcenní. Skoro jako - proč se vůbec namáhat, nepatříte do normálního světa. Jste jiní. A proto vám byt jen tak kdekdo nedá.
Přiznám se, že když jsem to zažila poprvé (ještě to byl krásný nezařízený byt s koupelnou rekonstruovanou vozíčkářům, kterou prý mysleli, že udělají spíš radost důchodcům) nerozdýchala jsem to. Po dlouhém hledání byt a oni řekli jen - manžel tam vozíčkáře nechce. Tečka. Když majitelka odešla, rozbrečela jsem se před makléřkou jako malá holka. Nic jsem tím nesledovala. Jen to bylo nečekaný a zlý a já si připadala jako špína, méněcennost. Brečela jsem poprvé a naposledy. Tedy aspoň před nimi ne. A že jsem to od té doby slyšela nespočetněkrát...
Nenávidím hledání bytu. Takže když mi skončila poslední nájemní smlouva a ceny za pronájem zase vyletěly nahoru, naštvala jsem se a vzala zavděk nabídkou kamaráda. Bydlíme tu čtyři. A já si v klidu uvažuju nad hypotékou... a mezitím tu mám jistotu doby neurčité. Mám čas a neplatím tolik.
Nenávidím hledání bytu, protože když s vámi jedná diskriminačně někdo na poště, nebo kdekoli jinde, můžete se ozvat. Bránit se, stěžovat si, nadávat... Jste zákazník. Ale jako ten, co potřebuje někam složit hlavu? Nemůžete majitele seřvat, když ten byt chcete, že pokud má bezbariérový byt a prostě tam vozíčkáře nechce jen tak, je to ignorant a blbec. Mlčíte, doufáte, mnohdy uplácíte nájmem na tři měsíce předem a tak dál...
Jste lovec. A když ulovíte, boucháte bublinky a slavíte týden v kuse. Tedy po tom, co dlouze vydechnete a utřete všechen pot z čela.