Zříceninu hradu Vikštejn, tyčící se nad Podhradím u Vítkova, jsme navštívili během jednoho květnového výletu, který jsme strávili v tomto pro nás dosud neprobádaném kraji. Ještě než jsme na hrad přijeli, zastavili jsme se ve Vítkově, kde jsme si v informačním centru na náměstí koupili turistickou známku Vikštejna, občerstvili se v cukrárně a prohlédli si místní novogotický kostel. Pak jsme již naším stříbrným autem vyrazili do Podhradí, společnými silami zdolali serpentiny a o chvíli později jsme nechali náš povoz odpočívat ve stínu stromů na malém parkovišti. Ihned poté, co jsme vystoupili z auta, padla nám do oka malá zděná kaplička, kterou jsme si pochopitelně také rádi prohlédli. Podle nápisu nad kovanou mříži se nazývala Roderichova a později jsme se dozvěděli, že roku 1837 nahradila starou dřevěnou předchůdkyni.

Nechal ji postavit majitel panství hrabě Ferdinand von Arz-Wasegg na počest narození svého syna Rodericha. Uvnitř visel kdysi obraz Panny Marie, který později nahradil Cyril a Metoděj, ale po druhé světové válce kaple chátrala. V roce 2012 byla naštěstí kaplička opravena a znovu vysvěcena. Když jsme si sympatický svatostánek prohlédli, vydali jsme se k hradu, který od nás byl vzdálen pouhých 300 metrů, takže jsme k němu záhy dorazili. Stanuli jsme před mostem, který překlenoval hluboký obranný příkop, ale ještě než jsme na něj vkročili, prohlédli jsme si památník slavného německého minnesängerovi Waltera von der Vogelweide, který měl být údajně hostem zakladatele hradu, jímž byl Vítek z Kravař. Na tabuli jsme si přečetli něco o lyrickém básníkovi, z jehož tvorby se dochovalo asi 500 písní a básní, a pak jsme šli dál.

Díky mostu jsme pohodlně vpadli do hradu, který kdysi patřil největším a nejmocnějším pevnostem Slezska a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. Za okamžik nás přivítali dva lidé a dali nám zdarma klobásu s chlebem a čaj, neboť nás považovali za účastníky turistického pochodu Vítkovská 50, který se ten den zrovna  konal. Nabídku jídla jsme nemohli odmítnout a stejně tak jsme si s potěšením dali razítko do památníku. Když jsme dojedli, vydali jsme se na průzkum celého hradu, který byl chráněný plášťovou zdí s vyvýšenou severní částí opatřenou břitem, jehož okosení snižovalo účinky střelby z té strany, odkud jsme sem právě přišli. Dalšími obranými prvky hradu byla parkánová hradba, dobře dochovaná především na východní straně a ve skále vylámaný příkop se studnou.

Hrad jsme viděli v podobě po renesanční přestavbě, která zahrnovala demolici starého gotického paláce na jižní straně hradního jádra a jeho rozšířením dále jižním směrem do příkopu, ve kterém byly vystavěny tři vzájemně propojené sklepy. Celý prostor hradu byl v severozápadní části rozšířen o druhé nádvoří a obehnán renesanční hradbou, na severní straně opatřenou bránou, u které jsme shlédli dodnes dochované budovy. V přízemí bývala vrátnice a stáj pro koně, v patře pak byly umístěny místnosti pro úředníky, čeleď a posádku. V jižní části jádra stával palác, ze kterého jsme však viděli jen nepatrné relikty zdí. V severozápadním koutu se nacházelo také hospodářské stavení s dochovaným sklepem, do něhož jsme se pochopitelně šli podívat. Neměli jsme sice baterky, ale naštěstí jsme nikde nezakopli a suterén si ve zdraví prošli.

Ve sklepení patrně mohly být značné zásoby potravin a jiných životních potřeb, aby pevnost odolala i déletrvajícímu náporu, o které ve středověku nebyla nouze. V jednom z výklenků byla při archeologických průzkumech v 19. století objevena kostra ženy, která zde byla zřejmě zazděna, ovšem nepodařilo se nám zjistit proč. Každopádně jsme byli rádi, že jsme těmi objeviteli nebyli zrovna my. Když jsme z podzemních prostor vyšli ven na světlo Boží, prozkoumali jsme třetí nádvoří, které vymezovala v jižní části rozšířeného jádra dlouhá budova se stájemi v suterénu, komorami a světnicemi ve zvýšeném přízemí a sýpkou v podkroví. V její východní části se nacházela malá pekárna, zatímco na západní straně jsme vkročili na nádvoří, uzavřené branskou budovou s klenutým průjezdem.

V jejím sousedství stávala kovárna, která zaujala prostor středověkého parkánu a do druhého nádvoří byla větrána širokými arkádami. Následně jsme vystoupali na vyhlídku, z níž byla pěkně vidět část města Vítkov – Podhradí. Spatřili jsme tak největší úpravnu pitné vody v Moravskoslezském kraji, ale nejvíce nás uchvátil pohled do údolí řeky Moravice. Jakmile jsme se pokochali výhledy, sestoupili jsme dolů na nádvoří a posadili se na lavičky, kde jsme se seznámili s historií hradu Vikštejn, jenž postavil v polovině 13. století Vítek z Kravař k ochraně jižní části opavského knížectví. V 15. století patřil Vikštejn přímo opavským knížatům a na hradě sídlili purkrabí. Pravděpodobně posledním purkrabím, který získal Vikštejn do zástavy a potom do vlastnictví byl Budivoj z Moravice, loupeživý rytíř, který přepadal statky okolní šlechty.

Dále jsme se dočetli, že v roce 1464 koupil opavské knížectví král Jiří z Poděbrad pro svého syna knížete Viktorína a právě tehdy byl hrad pravděpodobně přestavěn na lépe opevněnou pevnost. Vikštejn obýval odpůrce krále Matyáše, Hynčík Bírka z Nasile, ale roku 1474 Matyáš Korvín přitáhl se svými vojsky, hrad dobyl a rozbořil. V roce 1525 koupil hrad i s panstvím Jan Planknar z Kynšperka, který se stal nejvyšším opavským zemským sudím a hrad důkladně přestavěl. Při renesanční přestavbě, která trvala několik desítek let byly vylepšeny obranné prvky, příkopy a hradby. Nový majitel nechal postavit i nový palác a hrad se tak stal jednou z nejmocnějších pevností opavského knížectví. Zaujalo nás, že poblíž hradu vzkvétaly také ovocné zahrady a chmelnice, dole stál na řece pivovar i pila s mlýnem.

Za třicetileté války, roku 1626, obsadilo hrad dánské vojsko generála Mansfelda, kterému se hrstka obránců hradu vzdala bez boje, ovšem již za rok jej osvobodilo císařské vojsko. Posléze ho císařovi vojáci preventivně pobořili, aby opět nepadl do rukou nepřítele. Po velkém úsilí získal Vilém Alexandr Oderský z Lidéřova hrad zpět, udělal ho opět obyvatelným a bydlel v něm až do své smrti. Jeho potomci však hrad neudržovali, takže začal chátrat, posléze zpustl a změnil se ve zříceninu. V 18. století na hradě ještě nějaký čas pobýval poustevník Martin, poslední obyvatel kdysi slavného sídla, ale pak se již stal pouze vděčným turistickým cílem. Na závěr jsme si přečetli velmi smutnou pověst, podle které si Vítek z Kravař liboval v rytířských turnajích a při jednom klání, údajně s Ješkem z Držkovic, se měl dopustit porušení pravidel.

Když byl sražen Ješkem k zemi, nechal se svými lidmi zvednout a svému soupeři zasadil nečekanou ránu, takže zvítězil. Ješek přísahal pomstu. Počkal, až Vítek odjede z hradu, navštívil jeho ženu Annu, kterou pak zabil a shodil z hradeb. Na znamení pak vtrhli do hradu Ješkovi lidé ukrytí v lese a vyloupili ho. Podle jiné pověsti se tím zločincem stal rytíř jménem Tunkl, který byl po zmíněném turnaji vykázán z hradu Vikštejn. Počkal si, až Vítek z Kravař odjede do boje, potají se vkradl do komnat, vyvlekl Vítkovu ženu ven a tam ji na cimbuří rozsekal mečem a svrhl do vod řeky Moravice. Dodnes se prý na hradě zjevuje postava ve zkrvaveném rouchu. Podle třetí pověsti koncem 16. století získal Vikštejn Mikuláš Bravantský, který se dal na loupežnickou dráhu a navíc pobláznil hlavu Magdaléně.

To byla budoucí dědička části panství a neteř bývalého držitele hradu Jana Planknara a když loupeživý rytíř zabil fojta z Čermné, byl zajat. Potom byl přinucen ke slibu, že do začátku soudního procesu neopustí Prahu, ale slib nesplnil a uprchl do Polska i s Magdalenou Planknarovou. Ta pak byla zvláštním dopisem císaře Rudolfa II. v květnu 1600 označena za bezectnou a mrtvou. Když jsme dočetli poslední pověst, zvedli jsme se z laviček a kolem našich hostitelů jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Brzy jsme k němu dorazili a odjeli k přehradě Kružberk, o které však již vypráví jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co jiného jsme onen květnový den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme na hradě Vikštejn dostali zadarmo klobásy.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/vikstejn-zricenina-hradu​

Historie :

Hrad Vikštejn nad místní částí města Vítkov – Podhradím kdysi patřil k největším a nejmocnějším pevnostem Slezska, a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. První zmínku o něm lze nalézt v zápisu z roku 1369, kdy byl Vítek ze Šostýna veden jako svědek manského soudu olomouckého biskupství. Podle mohutnosti hradeb můžeme i dnes usuzovat, že to byl nedobytný hrad. Původní majitel hradu Vítek ze Šostýna byl také zakladatelem města Vítkov. Jeho syn Bernard zemřel roku 1394 a hrad zabavil vévoda Přemysl I. Jeho synům hrad náležel až do roku 1461, kdy jej vévoda Arnošt postoupil Budivoji z Moravice, který byl často u zemského soudu v Opavě žalován za neoprávněné odcizování majetku. Až soudu došla trpělivost a Budivoj byl v květnu 1464 jako zemský škůdce odsouzen ke ztrátě majetku a hrdla. Hrad zkonfiskoval král Jiří z Poděbrad a svěřil jej Hynčíku Bírkovi z Násilé. V srpnu 1474 obsadil hrad uherský král Matyáš Korvín, brzy byl ale navrácen panu Hynčíkovi. Bírkové obnovili poškozený hrad. Když kolem roku 1525 získal statek a hrad do dědičného vlastnictví Jan Planknar, hrad byl obehnán zdí a střílnami. Na méně chráněné severní straně byl vykopán suchý hradní příkop a nad ním postaveny bašty. Původní gotická obytná část hradu byla stržena a nahrazena novou, renesanční stavbou, která probíhala až do 80. let 16. století. Po těchto úpravách se Vikštejn stal nedobytným. Přestože Jan Planknar prodal část svého panství již zmíněnému rodu Bravantských za dvaadvacet tisíc zlatých, žil nadále na Vikštejně, a po útěku Mikuláše Bravantského s Magdalenou Planknarovou do Polska se stal znovu majitelem celého panství. Zemřel pravděpodobně v roce 1601. Majetek zrádné Magdaleny získal její bývalý muž Adam Oderský.

Třicetiletá válka dopadla tvrdě i na hrad Vikštejn V roce 1626 obsadilo hrad dánské vojsko generála Mansfelda. V roce 1639 byly jeho některé části pobořeny, vlastně měl být dle rozkazu generála Gonzagy vyhozen do povětří, aby se ho nezmocnili Švédové. Rozkaz ale nebyl důsledně splněn a hrad byl stále obyvatelný. Roku 1646 byl hrad preventivně pobořen císařskými vojsky. Nejstarší částí je nepravidelný ovál ohrazený plášťovou zdí. Byla zde nejméně čtyři podlaží a jižní konec jádra byl snad původně ukončen patrovým palácem. Na západě byl široký průjezd, kterým mohly na nádvoří projet i vozy. V hradu je rozsáhlé sklepení, které dotvrzuje, že zde mohly být i značné zásoby potravin a vůbec životních potřeb, aby pevnost odolala i déletrvajícímu náporu. Na jižní straně bývala provozní budova se stájemi a velkou pekárnou, dále tam byly světnice a komory, v podkroví pak sýpka. V polovině 19. století odkoupil Vikštejn Emanuel Glaser, ale o třicet let později ho prodal hraběcímu rodu Razumovských. Ti ho vlastnili až do roku 1946. Zajímavé také je, že na jižní stráni hradního kopce bývaly v pozdním středověku zahrady a chmelnice. Dnes je zřícenina hradu zakonzervována tak, aby se zdi dále nerozpadaly a byly dále romantickým místem pro výlety s úžasným výhledem na krajinu Nízkého Jeseníku a řeku Moravici. Vikštejn je jedním z nejzajímavějších míst Opavského Slezska a výstupem k němu se dá skvěle zkombinovat návštěva nedalekého města Vítkov.

Pověsti :

Hradní pán Vítek z Kravař rád pořádal na Vikštejně rytířské turnaje, kterých se osobně účastnil. Při klání – údajně s Ješkem z Držkovic – se měl dopustit porušení pravidel. Když byl sražen Ješkem k zemi, nechal se svými lidmi zvednout a svému soupeři zasadil nečekanou ránu, takže zvítězil. Ješek přísahal pomstu. Počkal, až Vítek odjede z hradu, navštívil jeho ženu Annu, kterou pak zabil a shodil z hradeb. Na znamení pak vtrhli do hradu Ješkovi lidé ukrytí v lese, a vyloupili ho.

Dále se ústně tradovalo, že když koncem 16. století získal Vikštejn Mikuláš Bravantský, postavil se on a jeho bratr Vilém do čela loupeživé bandy. Dokonce Janu Planknarovi, někdejšímu majiteli hradu, obloudil neteř Magdalenu, dědičku části panství. Mikuláš dokonce zabil fojta z Čermné. Byl zajat a přinucen ke slibu, že do začátku soudního procesu neopustí Prahu. Uprchl pak do Polska i s Magdalenou Planknarovou. Ta pak byla zvláštním dopisem císaře Rudolfa II. v květnu 1600 označena za bezectnou a mrtvou. V podzemí Vikštejna měl být zakopán poklad získaný loupežemi, ale zatím ho nikdo nenalezl.

Historie čerpána z těchto webů

https://www.hrady.cz/hrad-vikstejn-opava

https://www.pamatkovykatalog.cz

Hrad Vikštejn je držitelem turistické známky č.1370.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vikstejn-c1370​