Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Čtvrtý den pobytu jsme celý strávili v jámě lvové, neboť jsme se pohybovali pouze po Velkých Karlovicích, abychom se seznámili s místními památkami, které jsme během této červencové dovolené samozřejmě nemohli vynechat. Celodenní putování jsme zahájili v místní části Jezerné, odkud jsme zamířili do středu obce, kde jsme se delší dobu zdrželi prohlídkami významných památek. Auto jsme nechali na malém parkovišti naproti fary, v níž měl svou ordinaci herec Miroslav Donutil, který si zahrál hlavní roli v seriálu doktor Martin a vzápětí jsme se vydali na prohlídku kostela Panny Marie Sněžné. Když jsme jej prozkoumali, zamířili jsme k neméně půvabné budově informačního centra, kde jsme si koupili dvě turistické známky, získali razítka do památníku a mapu, která se nám později hodila při dalším hledání památek ve Velkých Karlovicích.

Dále jsme si v pokladně informačního centra zakoupili vstupenky do muzea, hrnek a dřevěnou formu na máslo, která později zdobila naši chalupu. Když jsme vyšli z íčka ven, přes nádvoří bývalého kupeckého domu z počátku 19. století jsme se vydali za budovu, abychom pořídili další fotografie této krásné stavby. Jakmile jsme zabočili za roh, objevilo se před námi travnaté prostranství, kde se v seriálu Doktor Martin konal jarmark. Nebylo to jediné místo natáčení, které jsme dokázali rozpoznat, například u informačního centra měl svoji služebnu policista Tomáš Topinka, v budově naproti muzea herci popíjeli pivo v hospodě a o ordinaci excentrického lékaře už byla řeč a během dne jsme pak v jiných částech obce objevili ještě několik dalších scenérií, díky nimž jsme na seriál zavzpomínali.

Když jsme si budovu kupeckého domu vyfotili zvenku, vstoupili jsme dovnitř, kde nás přivítala pracovnice muzea. Paní přísným pohledem zkontrolovala vstupenky a pak nám vysvětlila, kde se všude můžeme podívat. Exkurzi jsme zahájili v přízemí prohlídkou expozic, které nám ukázaly charakteristický obraz života lidí v tomto rázovitém koutu Valašska. Nejprve jsme shlédli spoustu druhů zemědělských nástrojů, které tehdy rolníci běžně používali, například kosy, cepy, vidle na obracení sena, hrabě, síta různých průměrů, orací potřeby a další. Z domácích potřeb jsme tu našli především věci pro zpracování vlny a lnu, kde nechyběl tradiční předmět valašských chalup, jímž byl tkalcovský stav, kolovrátek, motovidlo, hřebeny na česání lnu a jiné drobné předměty. Našli jsme zde také včelařské potřeby a různé nádoby.

Dále jsme v místnosti shlédli předměty, které ve svých salaších používali bačové nebo lidé při zpracování a výrobě ovčího sýru. Viděli jsme kolovrátky, nádoby na mléko, dřevěné putny na vodu, gelety na dojení, škopek na odkapávanou syrovátku, máselnici na stloukané máslo, lis, váhy na odvažování sýra, pastýřskou kabelu, nádoba na brynzu, kotel na svařování žinčice a nádoba na její odnášení či putnu na ovčí mléko. Mezi pasteveckými exponáty nemohla chybět dřevěná ovčácká hůl, dále zvony, které měly ovečky uvázané u krku, nůžky na stříhaní vlny, rendlík na vaření nad otevřeným ohněm nebo šufánek na nabíraní polévky. Určitým zpestřením v letním období pro nás představoval pohled na několik párů lyží a sáně různých velikostí, které nesloužily jen pro zábavu, ale také pro dopravu v období tuhých zim.

A že jich tenkrát bylo ! Neměli to Valaši vůbec jednoduché jak v zimě, tak v období druhé světové války, kdy zde působilo mnoho partyzánských skupin. Jedné z nich se věnovala malá expozice, kterou jsme si prošli poté, co jsme opustili větší místnost se zemědělskými a domácími potřebami. Válečné období připomínala pamětní síň partyzánské brigády Jana Žižky, která se stala největší vojenskou skupinou tohoto druhu na území Protektorátu. Základ brigády tvořil výsadek ze SSSR, který v počtu 21 osob seskočil v roce 1944 ve dvou skupinách na území sousedního Slovenska a postupně se rozšiřoval do většího celku. Skupina se později s obtížemi přesunula na Moravu, kde uskutečnila celou řadu diverzních, přepadových a bojových akcí, čímž bohužel trpělo také civilní obyvatelstvo.

Německé velení armády proti partyzánům totiž podnikalo odvetné akce, ale to by bylo na dlouhé povídání. Z pamětní síně jsme se přesunuli do valašské kuchyně s původním vybavením, která sice byla skromně zařízena, ale moc se nám líbila. Nemohla zde chybět pec z hlíny a kamen, na níž se připravovalo jídlo, spávalo, sušilo prádlo, ohřívala voda a která v chladných dnech vyhřívala zbytek domu. Na vaření jednotlivých pokrmů se roznítil větší či menší ohníček a vybrala patřičná nádoba, například železný hrnec, litinový nebo hliněný rendlík různé velikosti. Už dávno jsme věděli, že Valaši nejvíce jedli brambory, jež se vařily ve vysokých hrncích železňácích, a také zelí, které dávali do jiného menšího hrnce. Ve velkém rendlíku pak připravovali kaši či omastek a v menším třeba zásmažku nebo jiné jídla.

V muzeu jsme viděli na vlastní oči, že všechno nádobí a nářadí k vaření bylo rozestaveno na výstupcích kolem pece a hospodyně je tak měla snadno po ruce. Poblíže pece stávala putýnka, džbán s pitnou vodou a jiné nádoby. Dále jsme zde spatřili vidlice do pece, pometla a jiné předměty potřebné k udržování ohně a k sázení do pece. Vedle pece stála skříň se svátečním nádobím a naproti v druhém koutě jsme narazili na stůl a lavici. U stolu patřilo čestné místo hospodáři, na něhož se vždy s jídlem čekalo a teprve pak hospodyně pokrm přinesla, vysypala z hrnce na mísu uprostřed stolu a mohlo se začít jíst. Lžící se nabírala polévka, zelí, kaše, v ruce se drželo maso, knedlík, někdy i brambor. Zaujalo nás, že na stole se pouze jedlo, nesmělo se na něm sedět, ani na něj položit dítě vybalené z plenek.

Vedle stolu jsme uviděli jakousi pohovku, na níž byla položená ovčí kůže a panenka. Nahoře visela polička s hrnky a menšími nádobami, nad nimiž jsme si prohlédli svaté obrázky. Když jsme vybavení kuchyně prozkoumali, vstoupili jsme na chodbu s dřevěnou podlahou, kde jsme shlédli několik černobílých fotografií s tvářemi valašských obyvatel, jejich chaloupek a okolní krajinu. Další obličeje obyvatel jsme pak našli na protější stěně, kde visely obrazy od nějakého malíře. Na chodbě naším očím neunikly předměty řezbářského řemesla, neboť významné místo v životě valašských lidí zaujímala dřevovýroba, především štípání šindelů a loučí. Byly zde různé pily, hoblíky, dláta, svěrky a další. Zaujalo nás, že když se louče během zimních prací vyrobily, musely se nechat rok nebo raději i déle nechat vyschnout.

Následně jsme z chodby vstoupili do místnosti s ukázkami řezbářských výrobků. Viděli jsme zde různé nádoby, dětskou malovanou postýlku, sošky a obrazy. V prosklené vitríně se nám zalíbil model valašské vesnice s postavami obyvatel či kroj z Velkých Karlovic zajímavý svou jednoduchostí a výtvarnou čistotou, ale největší pozornost přitahoval betlém od J. Kacerleho a další kousky od lidových řezbářů M. Žitníka, J. Petřeka a F. Gajdy. Oči jsme mohli nechat na krásných figurkách ze dřeva, které přestavovaly obyvatele zdejšího kraje s ovečkami, při zabijačce, orání, zpracování dřeva a dalších činnostech. Barevný betlém jsme shlédli opravdu detailně a i když místo v kalendáři zaujal červenec, snažili jsme se nasát atmosféru adventního období, kdy se naši předkové těšili na to, až si doma nějaký betlém postaví.

Když betlém dostatečně nasytil naše oči, odebrali jsme se po schodech na půdu, kde jsme shlédli výstavu obrazů Ilji Hartingera, který se narodil roku 1935 v sousedním Novém Hrozenkově. Přípravou pro vlastní výtvarnou a grafickou tvorbu mu bylo studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením profesora Strnadela, jehož muzeum jsme viděli o den dříve ve zmíněné Hartingerově rodné obci. Po studiích se vrátil na Valašsko a některé obrazy tohoto malíře, který se stal známým i v zahraničí, především v Německu a v USA, jsme předtím shlédli v muzeu sklářství v Karolínce a další nás čekaly zde v karlovském muzeu. Většinou byly namalovány akvarelem či olejem, ale našli jsme zde také díla grafická. Po prohlídce obrazů jsme sešli dolů do přízemí, kde se nás ujala průvodkyně a zavedla nás do sousední budovy.

Zde nás čekala samostatná expozice o historii výroby lisovaného a foukaného skla ve zdejších, již zaniklých sklárnách. Dozvěděli jsme se, že první takovou sklárnou na území Velkých Karlovic byla od roku 1826 Františčina huť, která stávala v dnešním centru obce pod vrchem Kyčera. Když se v roce 1840 do Velkých Karlovic přistěhovali bratři Samuel a Salomon Reich, panskou Františčinu huť si o dva roky později pronajali, neboť jako židé nemohli vlastnit žádné nemovitosti. Když se zákon změnil, v roce 1888 sklárny odkoupili a provoz dále rozvíjeli, dokud roku 1912 nebyla výroba ukončena. Zaujalo nás, že Salomon Reich byl dlouholetým starostou obce Velké Karlovice a čeští i němečtí obyvatelé si ho velmi vážili. Dále jsme se dozvěděli, že v obci bývala od roku 1863 druhá sklárna, nazývaná Mariánská huť, který byla v provozu téměř 50 let.

Kromě historických informací jsme si v místnosti prohlédli vitríny se skleněnými výrobky, které ve zdejších sklárnách vznikly. Našli jsme tu poháry různých tvarům velikostí i barev, skleničky, misky, podnosy, vázy, petrolejky a další. Sklo pak doplňovala malá výstava předmětů, které se při výrobě skla používaly. Expozici jsme si prohlédli a pak jsme se s naší průvodkyní rozloučili, neboť jsme již viděli celou nabídku muzea. Následně jsme u muzea vyluštili souřadnice kešky a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme popojeli k nádraží. Kousek od vlakové stanice jsme o chvíli později v lese ukrytou schránku objevili a potom jsme zamířili ke kapli sv. Cyrila a Metoděje, o které však již vypráví jiný můj článek. Jak dále probíhal čtvrtý den naší dovolené na Valašsku, to se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vášnivé čtenáře připraven cestopis s názvem Jak jsme strávili celý den poznáváním památek ve Velkých Karlovicích.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/velke-karlovice-karlovske-muzeum​

Historie :

Karlovské muzeum se nachází v historickém středu Velkých Karlovic. Ve dvou budovách památkově chráněného objektu bývalého kupeckého domu z počátku 19. století lze shlédnout expozice, které poskytují výmluvný a charakteristický obraz života lidí v tomto rázovitém koutu Valašska. Jádrem národopisné sbírky je doma vyráběné zemědělské a salašsnické nářadí, postupy zpracování vlny, lnu a výroby ovčího sýru. Atmosféru dokresluje prostá valašská kuchyně s původním vybavením. Významné místo v životě Valachů zaujímala dřevovýroba, zastoupená především štípáním šindelů a loučí. Minulou i současnou lidovou uměleckou tvořivost přibližují soubory řezbářských prací spolu s originálním betlémem. Etnografickou část završuje karlovský kroj zajímavý svou jednoduchostí a výtvarnou čistotou. Samostatná expozice dokládá výrobu lisovaného a foukaného skla ve zdejších, již zaniklých sklárnách. V architektonicky překrásných půdních prostorách jsou pravidelně pořádány výstavy výtvarného umění, které dotvářejí neopakovatelnou atmosféru Karlovského muzea. Z poměrně krátké historie Velkých Karlovic je připomenuto především založení obce, období zbojníků, portášů, pohraniční spory, odboj za druhé světové války i další zajímavosti. Bohatý kulturní život dokumentují publikace vydávané ve Velkých Karlovicích, ukázky děl významných spisovatelů, hudebních skladatelů a malířů, které inspiroval zdejší kraj a lidé.

Historie čerpána z webu

https://www.velkekarlovice.cz/infocentrum/o-karlovskem-muzeu/

Velké Karlovice jsou držitelem turistické známky č.908.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/velke-karlovice-c908​