Zámek Miroslav jsme navštívili v rámci jednodenního výletu, během něhož jsme navštívili hned dva zámky. První z nich byl v nedalekých Bohuticích, o němž pojednává jiný můj článek a druhý se nacházel v malém městečku s chlapeckým jménem Miroslav. Naše auto jsme zaparkovali na okraji silně frekventované silnici, vedoucí kolem zámku, k němuž jsme se vzápětí vydali. Vstupní bránou jsme vešli dovnitř zámeckého areálu a bývalé šlechtické sídlo se před námi okamžitě objevilo. Nebyla to však žádná výstavní budova ve stylu Hluboké nad Vltavou nebo Lednice, protože zámek Miroslav vznikl složitějším vývojem z původní gotické tvrze, označované někdy v písemných pramenech dokonce jako hrad.

Nám připadal jako veliká šišatá tvrz s dalšími přistavěnými paláci, díky čemuž neměl pravidelný tvar. Kráčeli jsme po chodníku mírně do kopce a prohlíželi si vysoké zámecké zdi, za nimiž by mohly být klidně čtyři podlaží. Bylo nám tedy divné, že jsme napočítali jen dvě řady oken nad sebou, navíc spodní byla menší než o ty patro výše. O pár metrů dál jsme se zastavili u sochy kněžny Miroslavy, která nechala podle pověsti vodní tvrz postavit na malé skále uprostřed bažin již kolem roku 912. Takové datum nám nicméně nepřipadlo pravděpodobné a od průvodce jsme se později dozvěděli, že první písemná zmínka o zdejší tvrzi pochází až z roku 1387. Každopádně se nám líbilo umístění sochy na jakémsi kamenném kruhovém podstavci připomínajícím studnu a krásné květiny okolo uměleckého díla.

U sochy začínal zámek obíhat obezděný příkop, chránící obyvatele sídla před nevítanými návštěvníky, nicméně nás zajímalo hlavně východní křídlo, na němž nám do oka padl malý arkýř a vedle něj bývalá renesanční vstupní brána, k níž se přicházelo po padacím mostě. Silnička nás ovšem dovedla k mnohem pohodlnějšímu kamennému mostu, překlenující nejužší místo zámeckého příkopu. Na mostě jsme se chvíli zastavili a dívali se dolů do příkopu a na masivní zeď s opěráky. Při prozkoumávání této části starého hradu jsme si všimli zazděného gotického bývalého vchodu do zámku, před nímž byl podpěrný sloup přistavěný ke zdivu. Průvodce nám později řekl, že zde býval také padací most, po němž se vodily koně do stáje.

Poté jsme se již otočili k současnému vchodu čili barokní bráně, nad níž jsme si prohlédli desku s erbem Louckého kláštera ve Znojmě, kterému zámek v letech 1692 - 1784 patřil. Následně jsme vešli na malý dvorek, kde se vpravo nacházely zmíněné bývalé stáje, do nichž tentokrát byly dveře otevřené. Této neodolatelné nabídky jsme využili a vstoupili dovnitř, ale žádné koně jsme zde nenašli. Zato kolem nás bylo plno pálených cihel se značkami výrobců, které jsme viděli o rok dříve v rámci výstavy v muzeu ve Vysokém Mýtě. Po chvilce jsme se vrátili na první nádvoří a zamířili k pokladně. Po cestě jsme si prohlédli hodně starý dřevěný kříž na zdi, ale více nás zaujal samotný portál do renesančního paláce Valečských z Mírova, kde se pokladna nacházela.

Vstup byl totiž v oblouku nad našimi hlavami zdobený postavami dvou biřiců, které lze datovat do doby krále Vladislava Jagellonského. U nich jsme našli erby Valečských z Mírova a dole u země dvě lví hlavy. Pak jsme již vstoupili do místnosti s pokladnou, kde jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a také jsme získali razítko do památníku. Do začátku prohlídky zbývalo asi deset minut, které jsme strávili prohlížení paláců na prvním nádvoří. Když konečně průvodce přišel, zkontroloval vstupenky a pak jsme se turniketem protáhli na začátek prohlídkové trasy. Vzápětí jsme prošli valeně zaklenutým průchodem na druhé nádvoří trojúhelníkového půdorysu.

Kolem nás se tyčily vysoké gotické budovy bývalé tvrze s nejvyšším renesančním patrem. Průvodce nás upozornil na skálu, viditelnou na části nádvoří, na které byla tvrz ve středověku postavena. Vyslechli jsme si také kompletní historii zámku a pak jsme dveřmi v přízemí vstoupili do prostor bytu žalářníka, kde jsme shlédli první výstavu. V úvodní místnosti jsme obdivovali cennou sklípkovou klenbu nepravidelného tvaru, prohlédli si staré fotografie zámku a na stole jsme našli váhy, knihy, lahve a další potřeby lékárníka. Ve vedlejší místnosti jsme pak viděli předměty běžné potřeby jako byla valcha, necky, stará žehlička, dřevěná pračka a další věci. Na staré fotografii na nás hleděl manželský pár, ale pravděpodobně se nejednalo o zmíněného strážce vězňů a jeho paní.

Také v sousedním pokoji se nacházela klenutá klenba, ale dlažbu vystřídala dřevěná podlaha. Viděli jsme tady jídelní stůl s lavicemi, truhlu s biblí a křížkem, svědčící o tom, že i žalářník byl věřící člověk. Pak jsme potkali i majitele bytu, ale samozřejmě se jednalo pouze o figurínu. A protože jeho byt byl přímo spojený s vězením, vzápětí jsme vešli do míst, kde měl ubytované vězně. Vězení se nacházelo hned vedle jeho soukromého bytu, takže si tehdy žalářník s jistým nadhledem nosil práci domů. Nejprve jsme se ocitli v lehčím vězení pro méně provinilé, kde bylo alespoň malé okno. Nechyběly ani řetězy s okovy a pouty či sláma na studené podlaze na spaní. Průvodce nám pak řekl, že těžcí zločinci patřili do kobky, kam denní světlo vůbec neproniklo a my jsme byli rádi, že tam jsme jen nakoukli.

Vzápětí jsme ze tmy unikli na denní světlo, neboť jsme se vrátili na trojúhelníkové nádvoří, po schodech vystoupali ke dveřím a vešli do renesančního paláce. Další schodiště nás přivedlo do bývalé soudní síně, jednoho z největších sálů na zámku, kde nechyběla krásná sklípková klenba a v němž jsme na panelech shlédli výstavu osobností Miroslavi. Mezi těmito osobnostmi byl třeba řezbář, vědec, podnikatel, rekordmanka ve skládání puzzle nebo tým hasiček, přičemž snímky doplňovaly texty a střípky z jejich životní cesty. Pak nás průvodce nás zavedl do levé místnosti, kde architekt Zdeněk Fránek vystavoval modely rozhleden, obytných domů i veřejných budov, již postavených i těch, které nebyly realizovány.

Po chvilce jsme se vrátili do sálu, kde panská feudální spravedlnost vynášela své rozsudky až do roku 1851 a následně jsme zamířili do arkýře, skrytém za starobylými dveřmi se zamřížovaným okénkem, jaké bývaly ve vězeních. V arkýři z podlahou z lehkých cihel jsme si prohlédli židovskou plastiku, krásné červené křeslo podobné královskému trůnu a malý model hradu Miroslav ze dřeva. Opět jsme vstoupili do sálu, z něhož nás průvodce vedl do dalších, již menších místností renesančního paláce, ve kterých jsme míjeli jeden dřevěný model od zmíněného architekta za druhým. Když jsme shlédli všechny, stejnou cestou jsme se vrátili zpět do sálu, sešli po schodech dolů na trojúhelníkové nádvoří a přesunuli se do nejstarší části bývalé tvrze.

Po schodišti s červenou dlažbou jsme vystoupali do prvního patra, kde si jako první prohlédli bývalou zámeckou kapli s malým nepůvodním oltářem. V několika dalších místnostech nás čekala výstava Pavla Krbálka, akademického sochaře, malíře, šperkaře a rodáka z Miroslavi. Jeho dílo jsme moc nepochopili a rozličné předměty se nám ani moc nelíbily. Zatímco jsme si s údivem prohlíželi obrazy, sochy a další artefakty nepochopeného autora, průvodce nás čekal v dalším sále, které patřilo Slovanské epopeji. Pochopitelně zde nevisely žádné originály, které byly dlouhá desetiletí vystaveny v Moravském Krumlově než se převezly do Prahy, nicméně dvacet obrazů složených z puzzlů se nám hodně líbilo.

Dozvěděli jsme se, že více než sto šedesát tisíc dílků skládalo dvě stě šedesát šest lidí po dobu čtyř měsíců a my jsme jejich práci opravdu obdivovali. Když jsme si je poctivě všechny prohlédli, kolem zajímavého jídelního výtahu jsme přišli do místností plných poskládaných stavebnic  z Lega, které do zámku zapůjčil místní sběratel barevných kostiček Daniel Sterzik. Bylo ji opravdu hodně, hlavně se zde nacházely stavební stroje, dopravní vozidla, lokomotivy, modely domů, vesmírné rakety, ale také třeba hrad. Průvodce nám dokonce jeden stavební stroj spustil a tak jsme se chvíli dívali co dokáže. Na stěnách jsme ještě našli další obrazy různých velikostí poskládaných s puzzlí, tentokrát značně avantgardních témat.

Prohlídka pak pokračovala dál, když tu se nám do cesty postavil jakýsi černý blok. Průvodce nám vysvětlil, že se jedná o toalety, které byly kvůli památkářům vloženy do interiéru místnosti. Nechápavě jsme kroutili hlavou nad nesmyslným požadavkem moderních ochránců památek, ale ještě více jsme se divili o kus dál. Zastavili jsme se totiž u výklenku, ve kterém kdysi bývala latrína pro šlechtičny. Průvodce se nás zeptal, jestli víme, čím se dámy a páni utírali, na což jsme odpověděli že obvykle třeba lněným hadrem, levou rukou či slámou. Byli jsme však překvapeni tím, že na zámku v Miroslavi prý používali chlupatá koťata, která pak kočka očistila, aby byla připravena k novému použití. Chudáci kočičáci !

Následně jsme po schodišti sešli dolů do malé místnosti, kde visel jeden z mála původních zámeckých obrazů. Dále jsme zde shlédli staré dveře a dřevěný vodovod. Potom jsme tvrz opustili a vrátili se na první nádvoří, nicméně naše prohlídka ještě neskončila. Průvodce nám otevřel dveře, ukrývající původní vchod do zámku, který jsme viděli předtím zvenku. Vešli jsme do úzkého průjezdu a prohlédli si zde kamenný erb a naproti torzo Krista, které bylo předtím dlouhodobě zapůjčené v Olomouci. Přes malé zábradlí jsme nahlédli do někdejšího vodního příkopu a poté jsme se s průvodcem po skoro dvou hodinách rozloučili. Vyšli jsme ven současnou bránou a vydali na obhlídku jeho exteriérů. Kráčeli jsme po cestičkách i trávě kolem zámku a díky tomu, že stál uprostřed louky, pohodlně jsme jej celý obkroužili.

Během obchůzky se nám dostalo potvrzení, že hrad byl opravdu postaven na skalnatém ostrohu. Kdybychom se zde procházeli o tisíc let dříve, brodili bychom se močálem, jenž sídlo tenkrát přirozeně chránil. Minuli jsme kašnu naproti vchodu, o kousek dál jsme se naposledy podívali na zazděné dveře do konírny a pak jsme sešli dolů do příkopu. Zabočili jsme za roh a shlédli část zámku, která však v době naší návštěvy ještě nebyla opravena. Na křídle budovy jsme uviděli dvě řady stejných oken nad sebou, zatímco na vedlejší tvrzi byly okénka různých velikostí a také nebyly úplně pravidelně rozmístěny. Nejvyšší a nejstarší část zámku pak plynule přešla v druhé křídlo s třemi patry oken, nicméně o kousek dál byla zase jen v nejvyšším patře.

Na nároží nás zaujal krásný arkýř, v němž jsme ještě před několika desítkami minut obdivovali červené křeslo. Pod velkým čtvercovým oknem arkýře jsme spatřili kamenný erb Zikmunda Valeckého z Mírova. Tím jsme dokončili okružní procházku kolem zajímavého a po desetiletích zpřístupněném zámku. Vzápětí jsme pěšky zamířili na náměstí Svobody, kde jsme našli sochu svatého Floriána z období okolo roku 1775. Co jsme však nemohli najít, byla pěkná restaurace, kde by dobře vařili a tak jsme se vydali zpět k autu. Následně jsme odjeli do Pohořelic, kde jsme si dali brzkou večeři a po jídle jsme se vrátili domů do Olomouce. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme navštívili Bohutice a pak nás přivítal Miroslav.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Miroslav_-_zamek_a_muzeum/

Podoba zámku Miroslav v roce 1750 na pohlednici z vydavatelství Putujme

https://www.putujme.cz/

Historie :

Miroslavský zámek byl podle pověsti vybudován dcerou českého vévody kněžnou Miroslavou kolem roku 912 původně jako vodní tvrz na malé skále uprostřed bažin. Její potomci údajně v Miroslavi žili až do 12. století. První písemná zmínka o miroslavské vodní tvrzi je však až z roku 1387, kdy panství patřilo starobylému rodu pánů z Myslibořic. Ve 14. století si zde postavili tvrz a ta se poprvé pod označením „hrad neboli tvrz“ připomínala roku 1387, kdy Zikmund a Hartleb z Myslibořic prodali Miroslav Hanušovi staršímu z Hardeggu. Po vystřídání několika majitelů v 15. století přešlo roku 1497 zboží na Ludmilu z Miroslavi a jejím prostřednictvím na Markvarta Valečského z Mírova. Markvart miroslavskou tvrz přestavěl ve slohu pozdní gotiky a částečně snad i nastupující renesance. Ve stavební činnosti na miroslavské tvrzi pokračoval i Markvartův syn Zikmund. Roku 1569 Valečští směnili Miroslav s Hodickými z Hodic za Hostim. Hodičtí pak rozšířili goticko–renesanční tvrz v renesančním stylu, takže od té doby může být zvána zámkem. Hynek Hodický z Hodic se v letech 1618 – 1620 zúčastnil stavovského povstání, za což mu byl zkonfiskován majetek. V téže době, roku 1619, byla Miroslav zpustošena vojskem císařského generála Dampierra.

Po Bílé hoře získali zkonfiskovaný statek Březničtí z Náchoda, kteří miroslavský zámek přestavěli barokně. Březnickým náležela Miroslav do roku 1661, poté Rudolfovi z Kounic, hraběti Ferdinandu Morzinovi, delší dobu louckému klášteru ve Znojmě. Když byly císařem Josefem II. kláštery zrušeny, připadl majetek v Miroslavi roku 1784 náboženskému fondu. Roku 1824 koupil panství MUDr. Josef šlechtic Hopfen za 130 000 zlatých. Po jeho smrti v roce 1846 vše zdědil jeho adoptivní vnuk František Xaver z Hopfenů. Ten byl nejen velmi významný finančník ale i politik. Zasedal v moravském zemském sněmu, později byl dokonce delegován do Říšské rady. Roku 1864 byl jmenován ředitelem banky a od roku 1874 zastával úřad prezidenta císařsko-královské jižní dráhy. Koncem 19. století celý miroslavský majetek koupila cukrovarnická rodina Stummerů, majitelem se stal August svobodný pán Stummer z Tavarnoku. Zámek v roce 1911 zdědila jeho dcera Amalie Crescentie Hardt-Stummer z Tavarnoku. Poslední majitelkou zámku byla baronka Bettyna von Langenhan, která zámek vlastnila až do konce 2. sv. války. Po roce 1945 získal zámek do správy Městský národní výbor, který jej využíval například jako muzeum nebo různá ubytovací zařízení. Od počátku 90. let je zámek majetkem města. Rekonstrukce pak probíhala v letech 2014-2015 a podařilo se opravit větší třetinu zámku. Zámek byl slavnostně otevřen 18.7. 2015 a byl poprvé zpřístupněn veřejnosti.

Historie čerpána z těchto webů

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_(z%C3%A1mek)

http://www.castles.cz/zamek-miroslav/

http://www.miroslavskyzamek.cz

Zámek Miroslav je držitelem turistické známky č.966.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/miroslav-c966