Technické muzeum v Brně jsme poprvé navštívili v roce 2008. Měli jsme problém s parkováním, takže jsme auto museli nechat asi 300 metrů od budovy. Pak jsme si zašli na oběd, nicméně jsme měli problém, kde se slušně a za rozumnou cenu najíst. Hledáním vhodné restaurace jsme tak ztratili jsme čas, který nám poté chyběl při prohlídce expozic. Do muzea jsme přišli dvě hodiny před zavírací dobou, které jsme zde strávili celé a byli bychom se zdrželi i déle.

V pokladně jsme si koupili známku a získali razítko. V šatně naproti pokladny jsme si odložili bundy a vydali se na prohlídku. Postupně jsme si prošli neskutečné množství různých technických expozic. Viděli jsme třeba unikátní kolekci vodních strojů, která ve střední Evropě neměla obdoby. Zajímavá byla také expozice letecké historie a plastikového modelářství, kde jsme rovněž shlédli historická vozidla českých a moravských výrobců, přičemž zde nechyběly ani stroje na dvou kolech.

Velmi se nám líbila expozice různých řemesel, která byla umístěna v napodobenině městské uličky, tvořenou řemeslnými dílnami z dvacátých a třicátých let 20. století. Viděli jsme tak dílnu hodináře, knihaře, zámečníka, krejčího, holiče a ševce. Dětem se nejvíce líbila expozice zvaná experimentárium, což byla v podstatě technická herna, ve které bylo dovoleno s jednotlivými pokusnými modely volně manipulovat a sledovat výslednou reakci.

Vyzkoušeli jsme si řadu fyzikálních pokusů a uvedli do pohybu různé modely, abychom se na vlastní kůži přesvědčili o faktech z mechaniky pevných těles, plynů a kapalin, akustiky, optiky, elektřiny a magnetismu. Čtyři patra muzea jsme prošli celé a velmi se nám zde líbilo. Z muzea jsme pak autem odjeli do brněnské hvězdárny, nicméně o návštěvě dalšího zajímavého brněnského zařízení již pojednává jiný můj příspěvek, tak si jej nezapomeňte také přečíst.

Téměř o sedm let později jsme do Technického muzea zamířili podruhé. Tentokrát jsme sem přijeli již po obědě autem, které jsme nechali na parkovišti asi 100 metrů od muzea. Pak jsme se vydali dovnitř prosklené budovy, která nám nabídla exponáty v jedenácti expozicích na ploše přes 2600 metrů čtverečních. Jak jsme se dozvěděli z historie muzea, na současném místě byly exponáty vystavovány teprve od konce 20.století, ale v jiných prostorech v centru města bylo technické muzeum  založeno již o 100 let dříve a po několika stěhováních zakotvily muzejní kousky právě v moderní budově, do které jsme vstoupili a zamířili do pokladny.

Dřevěnou turistickou známku jsme již měli, takže jsme si pouze koupili vstupenku a požádali o razítko. Pak jsme si opět odložili bundy v protější šatně a vydali se na prohlídku expozic. Nejprve jsme narazili na nejmenší jednomístnou ponorkou na světě ve žlutém provedení, takže jsme si okamžitě vzpomněli na legendární písničku Yellow Submarine od slavné kapely The Beatles. Z popisky u ponorky jsme se dozvěděli, že plavidlo pochází z hlavy českých konstruktérů Pavla Grosse a Jaroslava Kohouta a že ho vyvinula švýcarská firma Underwater Systems UWS, která zkonstruovala i slavnou ponorku GEO 3. Potěšilo nás, že díky ní byla u Komorských ostrovů objevená i prehistorická ryba Latimérie.

Následně jsme vstoupili do uzavřené místnosti, ve které jsme se usadili na židličky, abychom sledovali obrázky ve stereovizi neboli prohlížecí přístroj na stereo diapozitivy, který mohlo používat až pětadvacet diváků současně. V kukátku jsme viděli trojrozměrné obrázky s motivem rakouských Alp, které jsou vytvořeny s využitím optických zákonů. Dozvěděli jsme se, že na přelomu 19. a 20. století byly světelné panorámy oblíbenou atrakcí a byly také předchůdkyní biografů. Po asi patnácti minutách se začaly nádherné momentky z Rakouska opakovat, takže jsme se zvedli a pokračovali v prohlídce exponátů.

V další expozici ovšem byly výtvory tak malé, že nešly zhlédnout pouhým okem, ale jen pomocí zvětšovacích čoček. Tímto způsobem jsme shlédli nejmenšího sněhuláka na světě, okovanou blechu a karavanu velbloudů v uchu jehly, která byla vysoká pouze mezi 80 až 100 mikrometrů. Dále jsme mohli vidět předměty vyhotovené v řezu vlasů nebo v zrníčku máku, takže jsme si vůbec nedovedli přestavit, jak někdo mohl něco takového vyrobit. Po procvičení očních svalů jsme si prohlédli exponáty o mnoho větší.

V muzeu probíhala zrovna výstava automobilů Babička zetka, věnovaná 90. výročí prvního automobilu vyrobeného v brněnské Zbrojovce, takže jsme si měli možnost prohlédnout několik naleštěných krasavců, kteří jezdili ještě po prašných silnicích za časů našich prababiček. Naše oči se pokochaly například pohledem na Z 18 roadster, Z 9 s karoserií Petera či poměrně unikátní Z 9 v dvoudveřové variantě. Velmi zajímavý byl také vůz Z 4-IV série s karoserií Dostál Praha, který byl ve stejném provedení jako vůz, s nímž jezdila manželka Vlasty Buriana.

Dále jsme zde viděli závodní vozy, mezi nimiž se nacházela také Mílovka, tedy vůz Z 4 se speciální v továrně upravenou karoserií pro závod 1000 mil československých. Podařilo se nám také nakouknout pod kapotu vozu Z14, které startovaly úspěšně na Masarykově okruhu v letech 1931–1937. Dále jsme shlédli výstavu motocyklů, které se kdysi proháněly po závodním Masarykově okruhu v Brně, na němž se závodilo od roku 1930, přičemž se o dvacet let později na okruhu objevily také motocykly.

Před námi se nacházely zahraniční i české silniční závodní motocykly ze soukromé sbírky Václava Svobody a nejvíce se nám líbil moderní stroj FTR M210 Cardion AB 2010 brněnského jezdce Karla Abrahama. Zajímavé byly také stroje, které byly stavěny soukromě leckdy jen v několika kusech a přesto dosáhly velice dobrých výsledků jako třeba FB Ravo 125, Perti 80) či dva motocykly z produkce Metalexu. V další části expozice jsme načerpali informace o historii legendárního Masarykova okruhu, jenž se proměnil celkem pětkrát a od počátku hrál významnou roli nejen ve vývoji automobilizmu, inspiroval konstruktéry a výrobce automobilů a motocyklů k hledání nových koncepcí.

Také další expozice se týkala dopravních vozidel, tentokrát těch se čtyřmi koly, jenž se vyráběly na Moravě. Nechyběly zde výrobky z Tatry Kopřivnice, Zbrojovky Brno, Wikov Prostějov a od některých malých firem, mezi nimž byla například brněnská firma Hrček a Neugebauer, známá z přestaveb dražších osobních vozidel na hasičské speciály. V expozici jsme si prohlédli podobu běžné dílny středního soukromého podnikatele z třicátých let 20. století s nejdůležitějším vybavením pro opravy motorových vozidel či jiné dopravní techniky, například vozů koňských potahů.

Pozoruhodný byl funkční model jednoho z prvních trenažérů, které byly využívány v autoškolách při výuce či replika prvního automobilu na světě, kterým byla motorová tříkolka Benz. Tento první motorový vůz předvedl v roce 1885 v Mannheimu Carl Friederich Benz,  který začátkem roku 1886 obdržel patent známý pod číslem 1. Po autech nás čekala expozice zaměřená na vývoj nožířského řemesla od doby kamenné až po současnost. Prohlédli jsme si nože pazourkové, bronzové, železné, z damascenské oceli i moderní z legovaných ocelí a seznámili se i s výrobními postupy a zaniklými technologiemi. Ve vitrínách byly běžné nože vyrobené v českých zemích a na Slovensku, dále jsme shlédli žiletky, břitvy, zavírací nože či útočné, obranné a vojenské výrobky.

Další expozice, kterou jsme viděli, byla věnována hutnictví železa na našem území od počátků znalosti jeho výroby do období průmyslové revoluce. Shlédli jsme velký hamr a různé pece spolu s ukázkou výrobků a také jsme se dozvěděli informace z novějších dějin výroby železa. Nový typ železářské technologie spolu s takzvanou vysokou pecí přišel na naše území na přelomu 16. a 17. století. Vysoká dřevouhelná pec mohla uspokojit stále se zvyšující poptávku po železe respektive litině až do počátku 19. století, kdy bylo v období průmyslové revoluce nahrazováno dřevěné uhlí koksem.

Ve stejné místnosti jsme následně shlédli expozici kovolitectví, řemesla starého více než šest tisíc let, díky němuž dnes máme k dispozici třeba kliky od dveří, rám zrcadla, hřející kamna, litinové nádobí, umělecké plastiky, lavičky v parku či svícen zahánějící tmu. Nechyběl zde ani popis základních slévárenských postupů, doplněný experimentální kovoliteckou dílnou umožňující ukázat formování a odlévání. Expozice litiny nebyla sice tak velká jako na zámku v Blansku, kterou jsme shlédli pár měsíců předtím, ale i tak byla zajímavá.

O kousek dál na nás čekaly věžní hodinové stroje, které byly po staletí neodmyslitelnou součástí městské architektury, hradů i klášterů. Popisky nás informovaly o tom, že přibližně od 13. století ve spojení se zvony plnily funkci sdělovacích prostředků pro všechen lid v okruhu viditelnosti a slyšitelnosti po celé Evropě. Dozvěděli jsme se také, že později docházelo k velkému rozvoji hodin a to v souvislosti s rozkvětem měst, řemesel a obchodu, což bylo celkem pochopitelné.

Po chvilce jsme tuto místnost opustili a vešli do další, ve které jsme našli pravé poklady pro kluky i dospělé chlapi, kteří si rádi hrají. Nacházela se zde totiž spousta modelů aut policejních, hasičských, zásobovacích, civilních a dalších, které jsme si jen mohli představit. Nejvíce nás asi zaujaly autobusy v červeném provedení, evidentně určené k převozu závodních formulí značky Ferrari či dodávky pro přepravu populární limonády Coca-Cola.

Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme do přízemí a vnořili se mezi velké, obrovské i docela malé parní stroje. Naše oči spočinuly na zařízeních z přelomu 19. a 20. století, vyrobené v období největšího rozmachu výkonných parních strojů a používání prvních parních turbín. Téměř okamžitě se nás ujal zaměstnanec muzea, který nám poskytl několik informací o exponátech, které si on sám zjevně zamiloval. Pár strojů uvedl také do chodu a i když o nich stále vykládal další a další zajímavosti a fakta.

Po deseti minutách jsme výklad opustili a pokračovali v prohlídce sami. Hned vedle parních strojů jsme našli expozici, ve které jsme si mohli prohlédnout prakticky všechny hlavní varianty proudových letadlových motorů včetně turbovrtulových, vzniklých vývojem z proudového motoru. Našli jsme zde motory Anzani, které pomohly do vzduchu velké spoustě leteckých průkopníků, například Blériotův letoun typ XI., se kterým přeletěl kanál La Manche, poháněl též trojválec Anzani. Z období první republiky jsme v expozici shlédli motor Walter NZ-60, první letadlový motor zcela vyvinutý a vyrobený v nově vzniklé Československé republice.

Důležitou roli sehrál v historii letadlových motorů také československé samostatné konstrukce a to proudový motor Walter M-701 pohánějící čs. cvičný letoun L-29 Delfín a turbovrtulový motor Walter M-601 pohánějící malý dopravní letoun čs. konstrukce L-410 Turbolet. Dále naším očím neunikl jeden z nejznámějších proudových motorů RD-45, jenž byl licenčně vyráběn v SSSR dle anglického motoru R.R. Nene. Dočetli jsme se, že tento motor poháněl slavný stíhací letoun MiG-15 i další stroje té doby.

Hned vedle leteckých jsme pak viděli vodní motory, ze kterých nás nejvíce zaujaly tři typy mlýnských kol, které kdysi roztáčely mlecí zařízení vodních mlýnů. V úvodní části expozice jsme se seznámili s konstrukcemi a využitím vodních kol používaných k pohonu mlýnů, dmychadel, stoup a čerpadel. Dozvěděli jsme se, že vodní kola byla postupně nahrazena vodními turbínami, které prošly za sto sedmdesát let své dosavadní existence složitým vývojem.

Starší konstrukce turbín byly prezentovány na modelech, Peltonovy, Francisovy a Kaplanovy turbíny tak, abychom snadno pochopili princip vodních motorů, včetně problematiky kavitací, regulace chodu turbín, vodních děl s turbínami souvisejících a jejich výroby. Část expozice byla věnována významnému vynálezci spjatému s brněnským prostředím, rakouskému Němci Viktoru Kaplanovi, profesoru Německé vysoké školy technické v Brně, konstruktéru nového typu vodní turbíny – turbíny Kaplanovy.

Potom jsme se po schodech vystoupali do druhého patra, kde jsme jako první shlédli modely letadel a vrtulníků. Z této expozice nás pochopitelně nejvíce zaujalo letadlo a vrtulník, které visely ve vzduchu hned u nepřehlédnutelných atomových hodin. Vzápětí jsme vešli do místnosti, kde hned na začátku děti zaujaly staré číselníkové telefony a budka. Několik minut si volali mezi sebou a v době mobilních telefonů se nemohli nabažit těch starých přístrojů.

Na začátku další expozice jsme spatřili skutečný africký signální buben a následně jsme obdivovali složitější přístroje. Začali jsme od prvních telegrafů a telefonů, fonografů, gramofonů a pokračovali jsme až k zařízením, která pro přenos zvuku a obrazu používaly elektromagnetické signály. Těmi byly rozhlasové přijímače, televizní přijímače, magnetofony a podobně, přičemž jsme si my starší připomněli doby, kdy jsme takové přístroje poslouchali při návštěvách našich dědů a babiček.

V následující expozici jsme si prohlédli i poslechli mechanické hrací strojky. Viděli jsme zde kolovrátky, hřebíčkové stroje, orchestriony, pianoly, flašinety a jiné přístroje, které uměly v době svého vzniku přehrávat hudební motivy, produkovat populární melodie na veřejnosti i v soukromí a upoutávat dokonalým řemeslným zpracováním okolo jdoucí chodce. Celou scenérii vhodně doplňovaly figuríny, oblečené pochopitelně do šatů z tehdejší doby.

Zlatým hřebem naší prohlídky však byla ulička řemesel. Dokonale provedená expozice nás uvrhla rázem do dvacátých a třicátých let 20. století. Postupně jsme si prohlédli dílny hodináře, knihaře, zámečníka, krejčího, ševce a holiče. Nasávali jsme zároveň atmosféru meziválečného Brna a celá expozice se nám líbila ze všech nejvíce. Dokonalý byl koloniál s pražírnou kávy, kde jsme poznávali staré obaly od potravin, z hrůzou jsme shlédli zubařskou ordinaci, hospoda se nám však líbila o mnoho více.

Zajímavá byla také část pavlačového domu a bytu s visícím prádlem u zábradlí. Se zaujetím jsme si přečetli krásné reklamní upoutávky na sloupu uprostřed uličky. Po důkladném shlédnutí všech dílen a obchůdků jsme uličku opustili a vystoupali do nejvyššího patra muzea. Zde jsme si nejprve prohlédli výstavu o první světové válce, jenž přivodila konec starého světa a zásadním způsobem změnila mapu Evropy. Líbily se nám napodobeniny zákopů, cenné pro nás byly některé informace o válce a docela nás překvapila rozlehlost expozice.

Pak jsme válečné pole vyměnili za vědecké. Vstoupili jsme totiž do Technické herny, která se nám při minulé návštěvě tolik líbila. Bohužel jsme našli několik exponátů nefunkčních, ale i tak jsme si zde vyzkoušeli spoustu fyzikálních zákonů. V herně jsme strávili asi půl hodiny a pak jsme se vydali zpět do šatny pro naše oblečení. Budovu technického muzea jsme sice opustili, ale nikoli jeho okolí. Synek zde totiž odlovil postupně tři kešky a pak jsme se pěšky vydali k nedalekému fotbalovému stadionu, kde jsme našli další dvě. Po úspěšných nálezech jsme se vrátil k autu, kterým jsme odjeli do obchodního centra Avion, kde jsme navštívili obchod s nábytkem IKEA.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Brno_-_Technicke_muzeum

Historie :

Technické muzeum v Brně začalo vznikat již v roce 1924, kdy byl založen výbor pro jeho založení na Moravě. Jeho předchůdcem byl Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, který byl založen v roce 1936, ale svoji činnost plně rozvinul až v roce 1948. V 50. letech bylo muzeum přesunuto do barokní budovy na rohu Orlí a Josefské ulice v Brně, také bylo zestátněno a stalo se součástí Národního technického muzea v Praze. V druhé polovině devadesátých let se muzeum přesunulo do nové budovy v Králově Poli na ulici Purkyňova 105, u níž zastavuje tramvaj linky 12.

Historie a některé fotografie čerpány z webu

http://www.technicalmuseum.cz/

Technické muzeum v Brně je držitelem turistické známky č.1181.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/technicke-muzeum-v-brne-c1181