Svitavy jsme navštívili během zpáteční cesty z pobytu v Letovicích, kde jsme strávili čtyři jarní dny v místním penzionu na okraji tohoto jihomoravského města. Když jsme po poslední snídani v penzionu nasedli do našeho auta, sjeli jsme dolů na Pražskou ulici a pak jsme již nabrali kurz směrem na Svitavy. Návštěvu tohoto města na hranici Čech a Moravy jsme měli v plánu už dlouho, ale vždy jsme projeli okolo za vzdálenějšími cíli a tak jsme se rozhodli, že náš rest smažeme právě v rámci cesty dolů z Letovic do Olomouce. Velice frekventovaná silnice číslo 43 byla v ono nedělní dopoledne poloprázdná a brzy jsme do Svitav bez problémů dorazili. Toto město začalo psát svou historii již ve 12. století a tak nám nabídlo širokou škálu památek a zajímavostí, které jsme všechny zvládli poznat za jeden den.

Během putování Svitavami jsme nemohli vynechat ani centrum města s památkovou zónou, kam jsme přijeli po obhlídce poměrně velkého počtu turistických cílů na jeho okraji. Naše auto jsme zaparkovali u pomníku vojáků Rudé armády na ulici T. G. Masaryka a zamířili jsme na náměstí Míru se spoustou historických domů s podloubím, starým katolickým kostelem a dalšími drobnými zajímavostmi. Když jsme se protáhli zmíněnou ulicí, pojmenovanou po našem prvním prezidentovi na začátek náměstí, ocitli jsme se v jeho nejširší části. Během procházky po něm jsme si totiž uvědomili, že se náměstí směrem k druhému konci pořád zužovalo, až skončilo běžnou ulicí u Ottendorferova domu. Než jsme však k němu došli, dostalo se nám bohaté porce historických památek, kterých jsme se imaginárně přejedli.

V nejširší části náměstí se po naší pravici nacházel kostel Navštívení Panny Marie, jemuž jsem věnoval samostatný článek, tak si jej ve volné chvíli také přečtěte. Když jsme tedy stanuli na začátku náměstí Míru, zvědavě jsme shlédli první domy kolem nás a hned jsme poznali, že nás nečeká žádný jednotný sloh. A když jsme poté vyrazili na procházku, nestačili jsme se divit, neboť zde byly zastoupeny snad všechny známé slohy od gotiky, renesance a baroko přes klasicismus, slohy historizující, novorenesanční, secesní až po výstavbu z druhé poloviny 20. století. Ale vraťme se na počátek do roku 1250, kdy náměstí vzniklo podél středověké cesty a tehdy bychom na něm našli dřevěné domy. Postupně jich bylo 83 a všechny držely jedno z nejdůležitějších a nejvýdělečnějších středověkých městských práv.

Bylo jím právo várečné, které legalizovalo vaření piva, díky němuž mohl ve svém domě pivo vyrábět a šenkovat každý plnoprávný měšťan. To přinášelo městu, pevně sevřeném do krunýře středověkých hradeb, zisky a tak pro měšťany nebyl problém po požáru v roce 1590 postavit nové kamenné domy. O století později se přidaly nové barokní domy se zdobenými fasádami, které tu stály až do obrovského požáru v roce 1781, který téměř všechna obydlí zničil. Proto bylo celé jádro v následujících desetiletích znova přestavěno či opraveno a z původních nízkých měšťanských domů se toho příliš nedochovalo. To nám však nijak nevadilo a rádi jsme si prohlédli jejich dnešní podobu, kterou spolu s náměstí získaly v letech 1993 – 1994 během rekonstrukce. Ta započala již v roce 1982, kdy byla veškerá doprava z náměstí odkloněna na obchvatovou komunikaci.

Mariánský sloup se sochou Panny Marie

Naši obhlídku jsme započali u barokního mariánského sloupu z roku 1703, postaveném městem Svitavy jako poděkování Panně Marii za její ochranu před morem, ohněm a jiným nebezpečím. Dílo vytvořil neznámý sochař, který na vysoký sloup posadil sochu Panny Marie na zeměkouli v nadživotní velikosti. Sloup vycházel z hranolového podstavce, kolem něhož jsme našli čtyři sochy světců se svatozářemi. Na jednom rohu stála socha sv. Šebestiána u kmene se zlacenými šípy, na druhém byl sv. Roch, který si pravicí ukazoval na morovou ránu nad kolenem, na třetím stál sv. Florián v brnění se zlaceným praporcem na kopí, hasící dům u svých nohou a čtvrtém rohu byla socha sv. Jana Nepomuckého, v levici držící kvadrátek, v pravici zlacený kříž. Sousoší stálo na centrálním hranolu s jeskyní ve svém středu, v němž jsme přes zamřížované okénka viděli ležící sv. Rozálii.

Kašna se sochou sv. Floriána

Když jsme si Mariánský sloup prohlédli, zamířili jsme ke 40 metrů vzdálené barokní kašně z roku 1783, v jejímž středu jsme našli sochu patrona proti požárům sv. Floriána v tradičním ikonografickém provedení. Socha stála ve čtvercové nádrži z umělého kamene se skoseným nárožím na hranolovém podstavci, na němž jsme spatřili kartuš se zlaceným letopočtem 1783. Světec byl oděný jako římský voják v přilbici a levou rukou přidržoval praporec, zatímco v pravici svíral vědro, jímž hasil hořící dům. Z vědra prýštila voda, přiváděná trubkami na zadní straně sochy. Svatý Florián zemřel roku 304, pocházel z území dnešního Rakouska a byl důstojníkem římské armády. Skončil u soudu v Lorchu, když chtěl osvobodit křesťany patřící snad i k jeho armádě. Po trýznivém mučení pro víru byl s mlýnským kamenem přivázaným k hrdlu svržen z mostu do řeky Emže.

Budova školy č. 73

Kašna stála u budovy bývalé chlapecké školy, která byla postavena roku 1878 podle návrhu arch. Karla Frimla z Brna. Tehdy byl zbořen dům č. p. 38 a objekt městské vinopalny na nároží a na jejich místě byla postavena škola ve tvaru písmene U. Ve středové části budovy jsme našli mírně předstupující rizalit a přízemí naším očím neunikla trojice vstupních dveří. Škola disponovala třemi řadami oken a vrcholovou atikou, na kterou v hřebenové části střechy navazovala malá věžička. Architekt fasádu školní budovy oděl v duchu pozdní renesance a přizpůsobil ji tehdejším dobovým potřebám. Jejím základem se stala mělká pásová bosáž se zvýrazněním na nárožích, ovšem nejvýraznějším architektonickým prvkem byly okna se šambránami a korunní římsa. Jelikož jsme zde byli v neděli, panoval okolo školy klid a my jsme tak měli dostatek času na její obhlídku.

Městský dvůr č.71

Na protějším nároží jsme si prohlédli bývalý zájezdní hostinec Zur Goldene Kron, postavený v 18. století na místě právovárečného domu, který si v roce 1758 vybral k noclehu pruský král Fridrich II. Veliký. Stalo se to v době válečného konfliktu Pruska s císařovnou Marií Terezií. V dalších letech dům střídal majitele, dokud jej v roce 1896 nezakoupil svitavský podnikatel a starosta města Johann Budig. Ten jej zcela přestavěl, vybudoval luxusní restauraci, hotelové pokoje a překrásný zrcadlový plesový sál, který se na dlouhou dobu stal kulturním centrem města a dokonce v něm probíhalo promítání filmů. Johann Budig se rozhodl rekonstruovaný dům, přejmenovaný na hotel Městský dvůr, bezúplatně věnovat městu. Po 2. světové válce se dům stal majetkem podniku Restaurace a Jídelny, který jej v rámci malé privatizace odprodal soukromému majiteli. Dům byl včetně interiéru zcela zdevastován, naštěstí byl zčásti opraven a dnes je využíván ke komerčním účelům.

Další měšťanské domy

Následně jsme se věnovali ostatním domům, na nichž se nám líbilo podloubí a kterých bylo na náměstí opravdu hodně. Psát o každém z nich by bylo zdlouhavé a tak se zmíníme jen o některých. Tak třeba na zeleném domě č.63 se nám líbily béžové architektonické detaily v podobě vpadlých čtvercových polí či obdélných pásů s úponky a kruhovým terčem s motivem kytky uvnitř. Pěkné byly také záklenky arkád, přizdobené navíc bosáží s dekorativním motivem ve vrcholu. Dům č.61 se světle červenou fasádou se pyšnil bosovanými arkádami, které měly ve vrcholu klenák zdobený ženskou hlavou, sousední nárožní dům č.59 nám nabídl vchod s profilovaným segmentovým záklenkem, římsovými hlavicemi, odrazníky a klenákem s nápisem Josef Mariance a protější jednopatrový nárožní dům č.55 nás zaujal přidaným patrem.

Na první pohled nám padl do oka pěkný žlutý dům č.53, jenž byl okolo roku 1870 opatřen historizující fasádou a atikovým patrem, který zdobily římsy se zubořezy. Dále můžeme zmínit například dům č.58a taktéž se žlutou fasádou a bílými architektonickými detaily. Pod korunní římsou jsme spatřili vlys se štukovým obdélným rámem a třemi kruhovými terči s rozetami. Střechu poněkud hyzdila satelitní anténa, což jsme však brali jako nutné zlo moderní doby, bez něhož se obyvatelé domu zřejmě nemohli obejít. Vzhledem k tomu, že náměstí Míru se svou délkou téměř 500 metrů patří k nejdelším oboustranně loubeným náměstím v České republice, viděli jsme zde neskutečně velký počet domů s různými obchody, hospůdkami, bankami a dalšími firmami v přízemí, přičemž horní patra obývali nájemníci či v nich bydleli přímo majitelé bytů. Těm už pohled na architektonické skvosty určitě připadal fádní, zato my jsme se nemohli na tu krásu vynadívat.

Ottendorferův dům a muzeum esperanta

Kráčeli jsme tedy kolem jednoho domu za druhým, aniž bychom si uvědomili, že náměstí mírně klesalo níž a hlavně se zúžilo tak, že připomínalo spíše ulici. Každopádně jsme přišli na úplný konec náměstí, kde narazili na nádherný Ottendorferův dům, jenž byl postaven jako veřejná knihovna a čítárna v letech 1891 - 1892. O jeho stavbu se zasloužil Oswald Ottendorfer, který se zde narodil a svůj rodným prodal, aby zde mohla knihovna vzniknout. Budovu navrhl americký architekt a pro rakouské normy ho upravil brněnský stavitel Germano Wanderley. Ottendorferova knihovna byla slavnostně otevřena 21. srpna 1892 a provoz knihovny byl zahájen 1. listopadu 1892. O sto let později proběhla nákladná rekonstrukce, která Ottendorferově knihovně vrátila její bývalý půvab, takže jsme na budově z červených cihel s býlími architektonickými prvky ve stylu německé neorenesance mohli oči nechat. Dovnitř jsme ovšem nešli, jelikož muzeum esperanta nebylo v tento den otevřené.

Fontána života

Po obhlídce Ottendorferova doma jsme nabrali zpáteční kurz a po 50 metrech jsme přišli k moderní kašně, nazvané Fontána života a smrti. Původně v dolní části náměstí stávala Pohádková kašna, která bývala druhým veřejným zdrojem pitné vody vedle již zmíněné barokní kolegyně se sochou sv. Floriána. Fontána života a smrti vznikla na spodní části náměstí během přestavby centra v letech 1993 – 1994 podle návrhu architekta Romana Svojanovského, který vytvořil celkovou koncepci rekonstrukce svitavského centra. Spirálovitě tvarovaná fontána z kamene se nám docela líbila, pouze jsme si mysleli, že se na ni posadil drak. Byli jsme naprosto střízliví a teprve při bližším prozkoumání jsme zjistili, že nás kovová nástavba řádně oklamala. Každopádně moderní tvar kovové konstrukce sloužil jako vodotrysk, jenže v době naší návštěvy z něj životodárná tekutina ještě netekla.

Měšťanský dům č.26 s pamětními deskami

Pokračovali jsme dál a o kousek výše jsme se zastavili u zeleného domu s atikovým patrem, jehož průčelí bylo upraveno kolem roku 1910. Nicméně až o 40 let později byla nad střední pilíř podloubí osazena kovová kruhová deska s reliéfním poprsím generála Suvorova a nápisem „GENERALISSIMUS A.V. SUVOROV. PŘENOCOVAL ZDE 2. ÚNORA 1800 a právě kvůli ní jsme udělali malou zastávku. Desku z roku 1950 od akademického sochaře Josefa Kadlece jsme si prohlédli a později jsme se dozvěděli, že zmíněný generál ve Svitavách přenocoval na své zpáteční cestě ze Švýcarska do Ruska. A to ještě nebylo vše, neboť v roce 1994 byla na domě odhalena pamětní deska svitavského rodáka Viktora Felbera, rektora Českého vysokého učení technického v Praze, popraveného i se svým synem v roce 1942 nacisty. Samozřejmě jsme si prohlédli i tuto desku a pak jsme šli dál.

Dům U Mouřenína

Přibližně v polovině náměstí jsme narazili na nejstarší dochovaný měšťanský dům ve Svitavách s původním právem vaření piva, který nesl jméno U Mouřenína. Byl postaven v roce 1554 v renesanční dispozici a je jedním z mála ve městě, u něhož je znám rok výstavby. Byl pojmenován podle busty mouřenína na nároží domu a původně sloužil jako obydlí purkmistrů, přičemž byl propojen se sousední radnicí. Později v něm byl zřízen zájezdní hostinec a ve sklepení býval trezor městské spořitelny. Na domě se nám líbil zachovalý historický vzhled, naopak zklamáni jsme byli ze zavřeného informační centrum, které se v něm nacházelo. Zaujala a pobavila nás pověst, týkající se návštěvy císaře Josefa II. v roce 1776, který v tehdejším hostinci nocoval. Obsluha hostince se prý velice starala, aby se císař měl u nich jako v bavlnce, ovšem ač se snažili sebevíce, schody vrzaly a rušily Josefa ze spaní. Ráno prý vstal a při placení za pobyt přidal hostinskému 50 tolarů na pořízení nových schodů.

Stará radnice

K další památce jsme to neměli daleko, neboť Stará radnice stála naproti domu U Mouřenína. Jak napovídal název, tak červená budova s barokní věží sloužila ke schůzkám radních, kteří se předtím scházeli v domech purkmistrů a primátorů. Až s rostoucí agendou bylo nutné zakoupit dům na náměstí, který by sloužil jako radnice a proto město koupilo v roce 1538 dům od Michla Dittricha. Budova prošla mnoha přestavbami, tou nejzásadnější byla rekonstrukce po největším požáru města v roce 1781. Rozsáhlá přestavba celé budovy se uskutečnila v roce 1849, kdy byla zrekonstruována osmiboká věž a klasicistně opraven interiér. Z té doby pochází i městský znak na čelní fasádě domu. Dům sám je opředen pověstmi - hvězda a půlměsíc na zakončení věžní báně pochází snad ze 17. století jako připomínka tureckého vpádu na Moravu. K zasedání představitelů města sloužila radnice až do roku 1933, kdy se městský úřad přestěhoval do Langrovy vily a budova sloužila jen k vykonávání drobné agendy. Během druhé světové války a po jejím skončení zde byl sklad konfiskovaného majetku. Dnes je objekt využíván ke komerčním účelům.

Následně jsme proklouzli ulicí Jiráskova, abychom se podívali na zbytek městského opevnění, které se nacházelo na ulici s příznačným názvem Hradební. Když jsme si baštu a kousek zdi prohlédli, vrátili jsme se zpátky na náměstí Míru, které neslo v historii různé názvy. Kdysi bylo nazývané Trhové, později Městské, během druhé světové války muselo být pojmenováno podle Adolfa Hitlera, v období komunistické vlády si náměstí moc nepolepšilo, jelikož neslo jméno maršála Stalina a teprve po roce 1989 získalo mírumilovný název. Potom jsme již náměstí opustili a vrátili se k autu, jímž jsme odjeli na parkoviště v blízkosti Ottendorferova domu. Vzápětí jsme zamířili do městského muzea, které se nacházelo ve vile Johanna Budiga, o němž však již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme ve Svitavách viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme Svitavy prošli křížem krážem a dozvíte se víc.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Svitavy_-_namesti_Miru/

Historie čerpána z těchto webových stránek 

http://www.muzeum.svitavy.cz/

https://pamatkovykatalog.cz/

https://cs.wikipedia.org/

Město Svitavy má svou turistickou známku č.633.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/svitavy-c633