Město Holešov, rozkládající se východně od Kroměříže pod masivem kouzelných Hostýnských vrchů, jsme poprvé navštívili v rámci jednoho červnového výletu a poznali jsme zde dvě památky. První z nich byl holešovský zámek, volně stojící čtyřkřídlá dvoupatrová budova s mansardovou střechou a vnitřním obdélníkovým nádvořím, nedaleko něhož jsme na malém parkovišti nechali naše černé SUV. Vzápětí jsme se pomalým krokem vydali k bývalému šlechtickému sídlu, které vzniklo na místě původní tvrze z roku asi 1141 a následnou přestavbou středověkého hradu na přelomu 13. a 14. století. Před námi se k modré obloze pyšně tyčila budova, která nynější podobu získala v druhé polovině 17. století díky novému majiteli, jímž se roku 1651 stal Jan hrabě z Rottalu.

Díky němu zámek zničený za třicetileté války vstal obrazně z popela a stalo se z něj venkovské rodové sídlo, které rodu patřilo až do roku 1762, kdy připadlo dcerám Františka Antonína Rottala. Na budově nás ihned zaujaly nárožní šestiboké věže, převyšující budovu o jedno patro a když jsme přišli blíž, obdivovali jsme portikus neboli otevřenou sloupovou vstupní předsíň balustrádovým balkonem a erbem rodu Rotallů v trojúhelníkovém štítu. Bohužel v onu červnovou sobotu nám prohlídku krásného zámku ztěžovaly svatby, kterých bylo poměrně dost a dost. Postávající svatebčané brnkali na naše nervy a k pořízení fotek jsme si museli vždy najít příhodnou chvíli a někdy trvalo nekonečně dlouho, než tato příležitost nastala. Před vstupem do zámku dokonce stáli tak dlouho, že jsme se sem raději později vrátili, aby nám neutekl začátek prohlídky.

Vstoupil jsme tedy do průjezdu, který vznikl až při přestavbě zámku v 17. století, když se předtím dovnitř chodívalo se severní strany a ihned jsme začali hledat cedulku s nápisem pokladna. Chybělo totiž pouze 10 minut do startu exkurze a tak jsme byli trochu nervózní, abychom vše stihli. K naší úlevě jsme nehledali dlouho, jelikož se místnost s pokladnou nacházela přímo v průjezdu a tak jsme vešli dovnitř, koupili vstupenku, turistickou známku a také útlou brožuru Příběhy křížů, kapliček a božích muk na Holešovsku, která slibovala zajímavé počtení. Získali jsme zde i dvě razítka do památníku, takže jsme se spokojeně odebrali na nádvoří, kde jsme čekali na našeho průvodce. Zároveň jsme si prohlíželi částečně zasklené arkády, které bývaly otevřené a dokonce se nacházely také v obou patrech západního a východního křídla zámku.

Původní otevřené arkády ze tří stran dvora však byly zazděny v 19. století zabudováním obdélníkových oken, čímž ve třech křídlech dvoupatrové budovy vznikly pravidelné uzavřené arkádové chodby kolem vnitřního čtverce dvora. Na nádvoří jsme si také všimli dvojice vodních prvků, jimiž zámek a přilehlý park doslova přetékal. Našim očím neunikla kamenná studna s kovanou mříží a dále kulatá fontána, z níž mohutným proudem stříkala voda, což bylo v teplém červnovém dni docela příjemné. Jediným faktorem, který dojem z pěkného nádvoří kazil, bylo pódium pro umělce, kteří se měli do Holešova zanedlouho dostavit a předvést své dovednosti v rámci rodinného hudebního festivalu Regata, jenž se konal na zámku a v parku. V tom nás vyrušil příchod svérázného pána, z něhož se vyklubal náš průvodce a začal se ihned omlouvat.

Jak už bylo napsáno, v ten den se na zámku konalo několik svateb a  jedna z nich nám zkomplikovala naši exkurzi, která tak proběhla poněkud improvizovaně. Naštěstí to náš průvodce zvládl a provedl nás řádně všemi místnostmi prohlídkového okruhu, které jsme si prošli v jiném pořadí než obvykle. Po přivítání a přívalu omluv jsme dveřmi vstoupili do zaklené arkády v přízemí a po schodech s červeným kobercem jsme pokračovali do prvního patra. Během výstupu jsme si všimli, že schody nebyly nijak vysoké a vzpomněli jsme si, že po podobném schodišti na jiném zámku šlechtici na koních bez skrupulí jezdili až ke dveřím do přijímacích sálů. Vzápětí jsme vstoupili největší reprezentační prostory zámku, který za doby F. A. Rottala v polovině 18. století sloužil pro divadelní, operní a hudební produkce.

V sále, v němž až do konce feudální éry zámku bývala zimní zahrada s různými rostlinami a stromy místní i exotické zeleně, jsme se posadili na židle a náš průvodce nám začal vyprávět o stavební historii zámku a hlavně o šlechticích, kteří zde pobývali. Vyprávění vzal hodně podrobně, takže nás brzy přestala bavit a začali jsme se v těch datech, letopočtech a rodových jménech naprosto ztrácet. Nicméně některé historky nám zaujaly, leč nebyly nikterak veselé, naopak. Například jsme se dozvěděli, že poslední šlechtický majitel z rodu Vrbnů, kterým zámek patřil dlouho po Rottalech, nemusel na vojnu, ale přesto narukoval. V boji byl zraněn a v polním lazaretu ho ošetřovala krásná dívka, do které se zamiloval. Protože to však byla obyčejná žena, nepřipadal jejich sňatek v úvahu. Už proto, že jeho otec byl hrabě a matka bavorská princezna.

Dlouhých patnáct let jejich vztah trval a vzít se mohli teprve po smrti starého pana hraběte, který by na to za svého života nikdy nepřistoupil. Od jejich sňatku uběhlo šest let, když se jednu neděli roku 1936 jel hrabě projet a ze svých stájí si vybral mladého hřebce. Divoký a nevycválaný kůň se ho snažil setřást, ale jako zkušený jezdec si s ním šlechtic snadno poradil. Nakonec koni došla trpělivost, vrhnul se na záda a hraběte rozdrtil. Také další historika v nás nevyvolala žádný úsměv. Za války hraběnce zámek zabrali nacisté, po nich přišel socialismus a ze zámecké paní se stala osamělá stařenka, která bydlela ve dvou malých místnostech. Když ji pak odsoudili za údajné spiritistické praktiky, její majetek se prodával na holešovském náměstí. Kuriózní bylo, že řada lidí nakoupila nábytek nebo oblečení proto, aby je mohli hraběnce přinést, až se jednou z vězení vrátí.

Během vyprávění jsme si prohlíželi lunetové klenby velkého sálu, jenž byl vysoký přes dvě patra a jehož výzdobu tvořily mytologické náměty, inspirované Ovidiovými Proměnami. Zaujaly nás také mohutné postavy mužských polofigur atlantů, přičemž každý z nich měl jinou tvář a dále se nám líbily masivní římsové hlavice, které společně se všemi prvky tvořily vhodnou dekoraci k italským operám i činohrám, které se zde provozovaly. Když konečně průvodce dokončil půlhodinový monolog, upozornil nás na tři okna v horní části sálu, které byly ve skutečnosti zrcadly, jež opticky zvětšovala prostor. Dole jsme viděli krb, v němž se topilo a ze stropu visely krásné lustry z Kamenického Šenova. Následně jsme se vrátili na chodbu a poté jsme se odebrali do dalších místností, vybavených zámeckým mobiliářem.

V těchto místnostech jsme viděli zapůjčený nábytek a obrazy od rodiny Dohnalových, která zámek v roce 1995 získala v restituci a také inventář ze zámků Jaroměřice nad Rokytnou a Náměšť nad Oslavou. První místností byl společenský salonek, v němž jsme shlédli většinou empírový nábytek včetně zrcadel, kde nás průvodce upozornil na obraz s poslední hraběnkou a jejím chrtem, dále na etažér a skleněnou vitrínu, ve které panstvo prezentovalo to nejzajímavější z cest a ze svých sbírek. Uvnitř jsme našli různý porcelán a holičskou fajáns, což byl druh hrnčířských výrobků nažloutlé nebo načervenalé barvy, které byly pokryty bílou neprůhlednou glazurou. Kromě skla nás zaujal vzácný knoflík z livreje služebnictva, který zámku věnoval soukromý holešovský dárce. Průvodce nám jej dokonce osvítil, abychom si jej mohli řádně prohlédnout.

Následně jsme svou pozornost zaměřili na kolekci obrazů, na nichž byli vymalováni někteří majitelé z rodu Rottalů či polní maršál František Leopold z Nádasdy, který v roce 1763 převzal správu panství jménem svých nezletilých dětí. Jméno maďarského šlechtického rodu nám bylo povědomé a po chvilce přemýšlení jsme si vzpomněli, že to byl potomek Františka I. Nádasdy, manžela Alžběty Báthoryové, neblaze proslulé čachtické paní. Dále jsme zde viděli dobové fotografie z konce 19. století s tematikou koně, které natolik miloval rod Wrbnů, že se věnovali jejich chovu. V místnosti nechyběly ani obrazy císaře Františka Josefa I., jehož náš národ častoval přezdívkou starej Procházka a bavorské princezny z rodu Wittelsbachů, známé jako Sissi. Postavy návštěvníků s odrážely ve velkých zrcadlech se zlatým rámem a k odpočinku lákala lenoška s nabídkou dobových časopisů.

Bezpochyby nejpozoruhodnějším vystaveným předmětem byl reliéf výjevu Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, vyrytý do lastury, kterou si hrabě Jelačić v roce 1860 přivezl z Jeruzaléma, což prý lze vyčíst na její druhé straně. Podle průvodce se na holešovský zámek dostal buď jako dar Wrbnům nebo jako konfiskát Přílepských hrabat ze Seilernu. Když jsme si vše prohlédli, vstoupili jsme do loveckého salonku s bohatou kolekci zbraní a trofejí ze sbírek městského muzea. Na zdech visela pušky, které lovci používali na honech, dále tu byla nezbytná trubka, kterou trubači zahajovali začátek a konec lovu a samozřejmě nemohly chybět trofeje v podobě různého paroží. Předchůdce kovového hudebního nástroje jsme spatřili na kulatém stolečku, jímž nebylo nic jiného, než zvířecí roh.

Shlédli jsme také dva obrazy vznešených jelenů a poté jsme lovecký salonek, umístěný do jedné z nárožních věží opustili a vydali se přes společenský salonek do hraběnčiny ložnice. Právě v ní spávala poslední šlechtična na zámku, dokud ji komunistický režim nevyštval do domu na náměstí, kde strávila zbytek života. V ložnici samozřejmě nechyběla hraběnčina postel, oklopená obrazy a starým fotografiemi, na nichž byli podobizny a tváře majitelů či obyvatel holešovského zámku. Dále nad postelí viselo zrcadlo, v rohu ložnice jsme našli umývací soupravu s nočníkem a v dalším výklenku stál toaletní stolek se zásuvkami, ukrývající potřeby na líčení a kosmetiku, k čemuž posloužilo zrcadlo na stolku. V protějším rohu ložnice nás průvodce upozornil na šatní skříň a pak jsme se již odebrali do kaple.

Nejvýraznějším prvkem v kapli byl samozřejmě oltář s obrazem Neposkvrněného početí Panny Marie, nad nímž jsme spatřili znaky Rotallů a rakouského rodu Trautmannsdorfů. Dále po stranách oltáře stály dvě sochu světců, vlevo sv. Jana Nepomuckého a vpravo sv. Jana Sarkandera, který měl v kapli i svůj obraz. Posledně jmenovaný slezský katolický kněz v tomto zámku nemohl chybět, jelikož před třicetiletou válkou a na jejím počátku působil jako farář v různých moravských městech, ale především v právě v Holešově, kde se stal zpovědníkem Ladislava Popela z Lobkovic. Jako duchovního správce farnosti vedl dlouhé majetkoprávní spory se sousedním evangelickým pánem Václavem Bítovským z Bítova, což bylo příčinou nuceného odchodu z města do polského Krakova, když pán z Lobkovic ztratil vliv na dění v Holešově.

V kapli nás velice zaujaly dva obdélné kameny, z nichž se vyklubaly náhrobky z druhé poloviny 16. století, pocházející z místního kostela Nanebevzetí Panny Marie ještě z období, než Rottalové nechali kostel přestavět do dnešní barokní podoby. Jednalo se o jedinečnou památku na rod Šternberků, který holešovské panství vlastnil více než dvě století do roku 1574. Text na kamenech byl psaný starou češtinou a informoval nás o tom, že jeden z náhrobků patřil Markétě z Ludanic, druhé ženě Jana mladšího ze Šternberka a matce Jindřicha ze Šternberka, a druhý Janu Krušinovi z Lichtenburka, následujícímu vlastníkovi holešovské tvrze. Dále jsme v kapli našli dvě lavice, které zbyly původních šesti a naše oči spočinuly také na renesanční podlaze či na obrazu černé madony čenstochovské, držící malého Ježíška v náručí.

Na zdi dále visely dva obrazy zakladatelů řádu Nejsvětější Trojice pro vykupování otroků, který se nazýval jako trinitáři. Jedním z nich byl svatý Felix, hrabě z Valois, později poustevník, kněz a představený prvního kláštera v Cerfroid, druhým byl obraz svatého Jana z Mathy, což byl francouzský římskokatolický kněz a mnich. Průvodce nás zaskočil informací, že když řád neměl zrovna peníze na vykoupení křesťana z otroctví, dávali jako zástavu sami sebe. Následně jsme kapli opustili, vyšli do zámecké chodby, v níž jsme prošli kolem stěny plné namalovaných obrázků od zdejších žáků základní školy, kteří tímto způsobem vyjádřili svůj pohled na život šlechticů. Pak jsme sestoupili do přízemí a vzápětí jsme zasklenou arkádou zamířili do rohu chodby, kde se nacházel vstup do pozoruhodné salla terreny alias zahradního sálu.

Na konci chodby nás přivítala dřevěná socha mnicha, u které nás pobavila visící tabulka s prosbou, aby svatebčané neházeli rýži v obřadní síni a v prostorách zámku. Potom jsme vstoupil do místnosti, v níž visel kopie obrazu od španělského malíře, jehož originál visel v Madridu, ale rám pocházel z Holešova. Pak jsme již konečně vstoupili do sálu s vyzdobeného bohatým štukovým dekorem mimořádné umělecké kvality raně barokního původu, který pokrýval celou klenbu. Stropu dominoval obraz uprostřed klenby, připisovaný italskému malíři H. Cavallimu, na němž jsme mohli vidět bohyně Minervu a Herkula, nositele moudrosti a ctnosti. Apoteózu bohyně Minervy a Herkula, nositele moudrosti a ctnosti: Herkules byl opřený o kyj a seděl na oblacích, obklopený válečnými trofejemi a šlapal po poraženém nepříteli.

Minerva ve zbroji s ním promlouvala z oblaku v levé části malby a celek doplňovaly doprovodné postavy a putti, nesoucí atributy slávy, hojnosti, míru a spravedlnosti. Kolem velkého hlavního obrazu bylo několik oválných medailonů nesených postavičkami putti v celých figurách, navíc bohatě zdobených štukovým dekorem. Průvodce nám prozradil, že velmi hodnotná plastická výzdoba sala terreny byla dílem zatím anonymního umělecky zdatného štukatéra, jehož díla zdobila také reprezentační prostory prvního patra zámku. Našeho průvodce však již tlačil čas a tak jsme si vše v rychlosti prohlédli, za což se nám opět omluvil, neboť původně jsme měli naši prohlídku začít právě zde, ale svatebčané bylo proti. I tak jsme byli rádi, že jsme alespoň tímto způsobem mohli do salla terreny nahlédnout.

Pak se s námi průvodce rozloučil a my jsme zamířil k východu na opačné straně zámku, než kterým jsme do něj vstoupili. Když jsme prošli dveřmi, ocitli jsme se na dřevěném mostě, po němž jsme bezpečně překonali hluboký vodní příkop, pozůstatek obranného prvku staré tvrze. Naše obutí jsme dále kladli na příjemný pískový povrch, jimiž byly posypané široké parkové cestičky, které nám umožnily pohodlnou procházku po parku. Jelikož jsme nemuseli překonávat žádné výškové rozdíly, šlo se nám opravdu velmi dobře a když jsme se sem tam otočili, vždy jsme z různé vzdálenosti spatřili zámeckou budovu, nad níž se usmívalo letní sluníčko. Po několika desítkách metrů jsme dorazili k poklidné hladině vodního kanálu, který nás obklopoval kolem dokola, takže jsme si připadali jako na nějakém poloostrově v cizích zemích.

Kráčeli jsme podél jedné strany vodního kanálu až kam to šlo a pak jsme se zase pomalu vraceli zpátky kolem středového ramena. Při pohledu na mapu totiž celý vodní kanál vypadal jako mohutný Neptunův trojzubec o délce 980 metrů a jelikož jsme dosud nikdy nic podobného na vlastní oči neviděli, byli jsme z tohoto vodního prvku nadšeni. Proto jsme se prošli i kolem třetího ramene, dokud nás opět nezastavila vodní plocha. Za částí, která spojovala všechna tři ramena, jsme spatřili poslední díl kanálu, tvořící pomyslnou násadu vidlí, za kterou se nacházela divočejší část parku s oborou, v níž byla chována různá zvěř. Právě odtamtud vytékala z kaskádovitě upraveného pramene voda, větvící se na dvě široká ramena, která následně obtékala pravoúhlý parter a vrcholila pak v barokně tvarované nádrži uprostřed parteru.

Úžasný vodní prvek vznikl již v první polovině 18. století za F.A. Rottala a později byl upraven v duchu francouzského stylu s mostem, pravidelnými ornamentálními koberci a tvarovanými dřevinami. Tehdy byla vybudována kaskáda s umělými kopci, založeny bohaté a dlouhé linie tvarovaných živých stěn, vystavěny plůtky a loubí lemující kanály a protkávající i přilehlé užitkové zahrady štěpnice, přičemž vše bylo završeno bohatou sochařskou výzdobou. Bohužel mnoho ozdobných prvků skončilo propadlišti času, ovšem v dobách největší slávy byly v parku vodopády, bazény s kamennými figurami, mnoho sousoší od předních mistrů, kamenné vázy podél hlavních osních cest, nespočet zahradních altánů a altánků. To vše dávalo dohromady v tehdejší době nejkrásnější zahradu na Moravě, údajně spanilejší, než zahrady v Kroměříži.

Když jsme dokončili procházku podél úžasného vodního díla, další naše kroky vedly do růžové zahrady s kruhovým pavilonem, v němž jsme narazili na pomník skladatele F. X. Richtera. Podle textu na podstavci se tento člen zámecké kapely narodil roku 1709 právě v Holešově a zemřel o osmdesát let později ve Štrasburku, kde působil jako dirigent chrámové hudby v biskupské katedrále a dohlížel zde také na místní dvorskou kapelu a městský orchestr. Ve Štrasburku zůstal až do své smrti, dokonce tu byl velmi oblíbený a spoluobčané jej nazývali Náš pan kapelník. F. X. Richter přispěl k vývoji klasického slohu, napsal kolem 200 skladeb, z toho desítky symfonií, cembalové a flétnové koncerty, čtyřicet mší a řadu chrámových skladeb. Busta před námi byla do zámeckého parku umístěna v roce 1959 a vznikla v dílně sochaře Jana Habarty.

Od pomníku jsme se prošli dalšími částmi růžové zahrady, kde v rámci romantické přestavby parku vznikl oblíbený Čínský pavilon, který jsme ovšem už nemohli vidět, neboť byl roku 1957 přestavěn na hvězdárnu. Později jsme se dočetli, že za přestavbu svým způsobem mohl profesor místního gymnázia František Soják, nadšenec astronomie, který dlouhá léta toužil zapojit do pozorování hvězd obyvatele Holešova a širokého okolí. Sen se mu splnil, když byly do nové hvězdárny roku 1959 umístěny dalekohledy a ještě téhož roku proběhlo u příležitosti konání VII. krajské astronomické konference slavnostní otevření. Hvězdárna fungovala do roku 1987, kdy odešel poslední vedoucí a tím se rozpadl astronomický kroužek. V roce 2006 bylo započato s rekonstrukcí a o tři léta později se hvězdárna stala součástí prohlídky městského památkového okruhu.

Pozorovatelna byl bohužel zavřená, čemuž se ovšem nešlo divit, protože do západu slunce chybělo ještě mnoho hodin a tak jsme se pomalým krokem procházeli dál. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a během chůze jsme očima přejížděli různé druhy jehličnanů a listnáčů. Našemu zraku nemohla uniknout statná douglaska či poléhavý tis, z listnatých stromů jsme viděli třeba náš oblíbený červenolistý buk, kaštanovník jedlý, pajasan, lžičkový dub a další. Zaujalo nás také pár keřů, například dřišťál Juliin, hlošina stříbrná či ibišky. Celkově se nám park velmi líbil a i když jsme nikam nespěchali, zanedlouho jsme opět přišli k zámku. Nechtělo se nám chodit přes nádvoří a když jsme uviděli malou branku v plotu, neváhali jsme a prošli jsme jí na ulici. Minuli jsme autobusovou zastávku a jelikož nejen památkami jest turista živ, začali jsme hledat restauraci.

Naštěstí jsme nebloudili dlouho, protože takřka ihned jsme narazili na hospůdku V podzámčí, kde jsme se usadili a za rozumné peníze jsme skvěle poobědvali. Po jídle jsme ještě chvíli seděli, poručili si klasický i nealkoholický pěnivý mok na osvěžení a teprve po hodince odpočinku jsme vyrazili na další cestu. Zámeckou ulicí jsme se vydali k Zemanově kovárně, kde se nám moc líbilo, ale o tomto starém řemeslu již vypráví jiný můj článek. Nicméně prozradím, že když jsme se od kovárny kolem zámku vraceli k autu na parkovišti, ještě jednou jsme proklouzli bránou do parku a strávili zde dalších pár minut. Tak moc se nám zde líbilo….Chcete-li vědět, co všechno jsme v Holešově viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili města Hulín a Holešov a dozvíte se víc.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Holesov_-_zamek_a_zamecky_park/

Historie :

Předchůdcem dnešního zámku v Holešově byla středověká tvrz ze 13. století, obehnaná pravděpodobně vodním příkopem, která stávala na pahorku v místě severovýchodního nároží dnešního zámku. Na přelomu 13. a 14. století byla vesnice Holešov povýšena na město a zároveň došlo k přestavbě tvrze na pevnější hrad, jenž byl v době husitských válek dobyt a poničen. Poté se panství dostalo do držení rodu Šternberků, kteří v průběhu 15. století vybudovali nový hrad, jehož pozůstatky se částečně dochovaly v suterénu a přízemí dnešního zámku.

Kolem roku 1500 byla hradního paláce připojena rozměrná dvoukřídlá dvoupatrová palácová stavba, z níž se zachovaly především zaklenuté sklepy pod zámkem, ale také části zdiva ve vyšších patrech severního a západního křídla zámku. Na konci 16. století byla k nároží tohoto paláce přistavěna vysoká šestiboká věž, současné severozápadní nároží zámku. Renesanční výstavba zřejmě pokračovala i za dalších majitelů zámku, jimiž byli Žerotínové (1589–1604), začátkem 17. století bratři Haugwiczové baroni z Biskupic (Václav, Jan Vilém, Jan Bartoloměj, Alexander Jošt) synové moravského zemského hejtmana Hanuše Haugwicze z Biskupic (1517–1582) a posléze Lobkovicové.

Na konci třicetileté války však byl zámek několikrát vypleněn a v roce 1643 vypálen švédským vojskem. Zničené panství v roce 1651 zakoupil Jan hrabě z Rottalu, jenž zde zřídil rodové sídlo a započal s přestavbou zámku v honosné sídlo, kterou byl pověřen vídeňský architekt Filiberto Lucchese. Vznikl tak současný čtyřkřídlý, dvoupatrový zámek s pravidelnými šestibokými věžemi v nárožích. Vnitřní nádvoří zámku po celém obvodě obíhaly otevřené arkády, v původní fázi barokní stavby měla otevřené arkády s balustrádou také obě patra západního a východního křídla zámku. Původní severní vstup do hradního areálu byl zrušen a nahrazen průjezdem v západním křídle zámku, před nímž byl přistavěn portikus s balustrádovým balkonem a rottalovským erbem. V hrubých obrysech byla stavba dokončena v roce 1658, pouze křídlo směrem k náměstí bylo kompletní v celé výšce dvou pater. Po Luccheseho smrti v roce 1666 zámek dokončoval architekt Giovanni Pietro Tencalla.

Panství holešovské zůstalo v držení rodu až do jeho vymření v roce 1762, kdy připadlo dcerám Františka Antonína Rottala. V roce 1763 převzal správu panství jménem svých nezletilých dětí polní maršál František Leopold z Nádasdy, roku 1770 získala celé panství jeho dcera Marie Barbora, provdaná hraběnka Erdödy. Když její syn Karel hrabě Erdödy гoku 1833 předal Holešov své dceři Barboře, provdané hraběnce Bruntálské z Vrbna, přešel Holešov do vlastnictví hrabat z Vrbna. Po tragické smrti hraběte Rudolfa Wrbny (1892–1936) se dostal holešovský zámek do složitých vlastnických poměrů a v roce 1941 na něj byla uvalena nucená správa Zemského úřadu v Brně.

Po druhé světové válce byli v zámku přechodně internování Němci čekající na odsun. Nucená správa byla v říjnu 1945 zrušena, zámek byl vrácen do vlastnictví poslední majitelky Barbory Vrbnové a město Holešov založilo Družstvo kulturního domu za účelem odkoupení zámku za částku 3,5 milionu Kčs a jeho přeměnu na kulturní stánek. V březnu 1948 však byla na zámek opět uvalena národní správa a v říjnu 1948 byl zámek zestátněn a převeden na Družstvo. V 50. letech se pak majitelem zámku stal Okresní národní výbor v Holešově a po zrušení okresu Městský národní výbor. V únoru 1995 byl zámek v restituci vrácen příbuzným poslední majitelky. Následující desetiletí neúspěšného hledání nového kupce a chátrání zámku bylo ukončeno v březnu 2005, kdy zámek odkoupilo město Holešov za částku 13,4 milionu Kč a započala nová etapa obnovy zámku. Po rekonstrukci bylo turistům zpřístupněno několik místností, honosný sál, zámecká kaple a jedinečná sala terrena.

Historie čerpána z webu

https://www.hrady.cz/zamek-holesov-kromeriz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hole%C5%A1ov_(z%C3%A1mek)

https://www.region-kromerizsko.cz/misto/163/576-zamek-holesov-hanacke-versailles

Zámek Holešov má svou turistickou známku č.1730.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zamek-holesov-c1730