Naše pracovní záležitosti nás několikrát do roka zavedly do Východních Čech, přičemž hlavním důvodem naší časté přítomnosti v tomto kraji byl dovoz našich produktů do velkoobchodu s mýdly nedaleko Chocně. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili i pro poznávaní zajímavých míst, kterých zdejší krajina nabízela opravdu nespočet a jeden takový výlet jsme využili k procházce po naučné stezce s názvem Nedošínský háj a zajímavostem v obci Tržek. Nutno dodat, že jsme se do zmíněného háje vydali už podruhé, přičemž dvě podzimní výpravy od sebe dělilo šest let a shodou okolností jsme naučnou stezku pokaždé prošli od závěrečného zastavení k tomu úvodnímu, což se nám nestalo poprvé a ani naposledy.

Bylo to na začátku října, kdy nám podzim ukázal svou vlídnou tvář v podobě sluníčka, příjemné teploty a modrou oblohu. Tentokrát jsme sem přijeli černým SUV korejské výroby, které jsme zaparkovali prakticky na stejném místě jako předtím a vzápětí jsme vyrazili na známou trasu naučné stezky. Kráčeli jsme naprosto stejným směrem jako poprvé, jenže nyní jsme si to tak naplánovali schválně a tak jsme se vydali po lesní cestě vstříc pozůstatkům bývalých lázní. Bílé turistické značky se zeleným pruhem vypadaly téměř jako nové a bezpečně nás tak vedly správným směrem. Po pravé ruce se nacházel hustý hájový porost, zatímco po levé ruce prosvítal okraj lesa, za nímž jsme sem tam zahlédli pole a domy v Nedošíně, nicméně naše cesta vedla přímo rovně k prvnímu zastavení.

Po pouhých 200 metrech jsme opět stanuli u Sklepního pramene, jenž nám otevřel svá bezzubá ústa jakoby nás zval, abychom i tentokrát vešli dovnitř. Poslechli jsme a vyškrábali se po mírném svahu ke vstupu do sklepa, do něhož jsme rádi nahlédli a posléze i vstoupili. Sklep byl zaplněný vodou po kotníky, takže jsme se uvnitř rozhodně nemohli utopit, ale dlouho jsme v ní vzhledem k teplotě životodárné tekutiny nevydrželi. U zadní stěny dole vyvěral pramen, jehož jemnou sílu jsme pocítili na vlastní kůži a pak jsme zase rychle vylezli ven. Rychle jsme se usušili a sestoupili dolů k informační tabuli, ze které jsme se dozvěděli několik zajímavých faktů. Už z dřívějška jsme věděli, že se Nedošínský háj u Litomyšle na počátku 19. století zcela proměnil, když jej hrabě Jiří Josef Valdštejn-Vartenberk nechal upravit do podoby parku.

Prozíravý šlechtic háj zaplnil drobnými romantickými stavbami, pavilony a chrámky, čímž se stal vyhledávaným výletním místem. Dokonce zde bývala restaurace s tanečním sálem a konaly se zde studentské majálesy, jenž ve svých knihách s názvem Filozofská historie popisoval Alois Jirásek. Nacházela se zde také zelinářská zahrada se skleníkem, kde se pěstovaly fíky, chmelnice a ovocný sad. Musela to být opravdu krása, když se tu před 200 lety lidé bavili, klábosili, tancovali a popíjeli místní pivo nebo přivezené víno. Většina staveb však již v druhé polovině 19. století zanikla a i když nám to bylo líto, svým způsobem nám to vyhovovalo. V lese panoval klid, ptáčci nám zpívali nad hlavami a dokonce jsme neslyšeli žádný hluk z přilehlých vesnic, takže jsme si užívali dary přírody plnými doušky.

Dále jsme se dočetli, že malá tůňka uvnitř sklepa sloužívá k rozmnožování obojživelníků v čele s kuňkou obecnou, ropuchou obecnou a skokanem hnědým. Ještě že jsme sem přišli vždycky na podzim, kdy už měli žáby a žabáci tyhle hrátky za sebou, takže jsme je nijak nevyrušili či jim dokonce nešlapali po zádech. A také jsme ještě hlavami nenaráželi do visících vrápenců malých, kteří klenutou klenbu sklepa občas využívali, zřejmě hlavně v zimě. Jejich kolegové netopýr rezavý, vousatý a večerní pro změnu obydleli dutiny stromů kolem nás, ale čekat do večera až opustí své domovy se nám nechtělo. Byli jsme také rádi, že nás někde na cestě nevyděsila užovka obojková, jediný had v Nedošínském háji, pro něhož však v říjnu nepanovaly příznivé podmínky pro opuštění svého bydliště v podzemí.

Na závěr jsme se dozvěděli, že se nad pramenem usadil datel černý, který při ošetřování stromů vyzobal dutiny pro nový domov holuba doupňáka a v okolí bychom mohli vidět šplhavou žlunu zelenou či její méně barevnou příbuznou jménem šedá. Když jsme dospěli na konec textu, naposledy jsme se kolem sebe rozhlédli a pak jsme se vydali na další cestu. Po 30 metrech se pěšina stočila v pravém úhlu doprava a vzápětí jsme museli znovu zdolat prudší stoupání, které nebylo nijak dlouhé. Jako odměnu za vynaloženou námahu jsme obdrželi zákusek v podobě skromných zbytků lázní, skládajících se z několika kamenných zídek, přičemž tu nejvíce zachovalou objímal strom svými kořeny jakoby se do kamene zamiloval. Bylo vidět, že si příroda postupně bere zpět to, co jí před lety člověk vzal.

Popošli jsme kousek dál a u cesty nám na přivítanou jiný dřevěný bohatýr nabídl svou ruku, kterou představovala změť kořenů ve tvaru lidských prstů na horní končetině. Rázem jsme si připadali v háji bezpečněji, neboť jak se zdálo, tak nás příroda přijala mezi sebe a nehrozilo nám tak zde nějaké nebezpečí. Nemuseli jsme se tedy bát, že by nám na hlavu spadla větev či rovnou celý strom, že by se na nás vrhlo stádo rozzuřených divokých prasat nebo že bychom zakopli o bludný kořen a pochroumali si tak nohy. V klidu jsme se tak vydali po úzké pěšině, jenž mírně stoupala vzhůru starým úvozem a k naší radosti nás při chůzi sem tam polaskalo sluníčko po tváři, když se mu podařilo proniknout lesním porostem. Netrvalo dlouho a došli jsme k dalšímu zastavení naučné stezky s číslem, odpovídajícímu počtu jednoho fotbalového týmu na hřišti.

Jedenáctka nám poskytla informace bezobratlých obyvatelích nedošínského háje, například dravých střevlících se jmény kožitý, Preysslerův či fialový. Rovněž jsme si přečetli, že si v rozpadlých stromech vybudoval hnízda náš největší zlatohlávek s nepříliš voňavým jménem páchník hnědý a že občas stejné situace využívá nosorožík kapucínek. Nepřekvapilo nás, že v háji můžeme šlápnout na hlemýždě zahradního, jehož naši předkové ještě nedávno sbírali pro kuchyňské účely. Při představě ulity na talíři se nám udělalo trochu nevolno, ale proti gustu žádný dišputát. Z bylinek bychom v létě kolem sebe mohli najít vraní oko čtyřlisté, jehož černé plody by naopak nejedl žádný rozumný člověk a také bršlici kozí nohu, mající přes svůj podivný název přesně opačné účinky, neboť ji pro léčivé schopnosti dříve cíleně pěstovali v klášterech a byla považovaná za vzácnou rostlinu.

Naše oči sklouzly až na spodní okraj tabule a tak jsme se vydali na zdolání zbytku úvozové stezky, která nás po několika desítkách metrů dovedla do pravoúhlé zatáčky. Za ní nás čekalo brouzdání nízkou trávou, které by nebylo samo o sobě nijak obtížné, jenže se v zeleném porostu skrývalo jiné nebezpečí. Museli jsme dávat pozor, kam pokládáme podrážky naší pevné obuvi, neboť deště v předchozích dnech vytvořily v trávě mokré pasti, do nichž jsme rozhodně nechtěli zapadnout. Kráčeli jsme tedy velmi pomalu a teprve když podmáčený terén vystřídal pevnější povrch, mohli jsme se rozhlédnout kolem sebe. Již podruhé jsme se totiž ocitli v lesním divadle s dřevěnými herci a zelenými kulisami, jejich dramatickou činohru jsme si nenechali ujít a tak jsme se pohodlně usadili na volná místa v hledišti.

Sezení však bylo jen pomyslné, neboť jsme se šourali pomalu mokrou trávou a po obou stranách jsme hledali nějaké zajímavosti, jež by nám padly do oka. Stejně jako při naší první procházce bylo potřeba se dívat těma správnýma očima a hledat třeba i zdánlivě banální věci, na něž turista či obyčejný návštěvník lesa může běžně narazit. Pod jiným úhlem pohledu se nám ovšem i zdánlivé maličkosti vyjevily v jiném světle a rádi jsme na nich spočinuli svým zrakem. Hromada klestí nám s troškou fantazie připomínala architektonický skvost Austrálie z roku 1973, kterým nebylo nic jiného než slavný operní sál. Kus zlomené větve v podobě anakondy nás pro změnu přenesl do povodí Amazonky a stromy s holou spodní částí kmene a kapkovitou korunou vypadaly jako obrovská zelená lízátka z pouti.

Když jsme se vrátili z exotických destinací do reality, došli jsme na jednu z mnoha křižovatek Nedošínského háje. Už z minula jsme věděli, že kdybychom pokračovali rovně, cesta by nás dovedla na okraj lesa s výhledem na obec Tržek, ale zároveň bychom tak vynechali několik zastavení naučné stezky, což jsme samozřejmě nechtěli. Ovšem ještě než jsme se vydali dál, prozkoumali jsme nabídku panelu s číslem 10, na které jsme našli fotografie krásné lišky, roztomilého zajíce polního či mladých srnek. Jakmile jsme získali informace o těchto pěkných zvířátkách, došlo i na méně atraktivní hraboše, mezi nimž byl třeba norník rudý, který své jméno získal podle barvy srsti na hřbetě či myšice lesní a její druhová kolegyně křovinná. Při naší procházce jsme naštěstí nepotkali rejska vodního, který spolu s černým bráškou patří mezi naše jediné jedovaté savce.

Jakmile jsme dočetli text na desítce, opět jsme odmítli laskavou nabídku lavičky k posezení a cestou vlevo jsme vyrazili na další pouť. Kráčeli jsme po prakticky rovné přímce a při tom jsme i zde pozorovali úkazy v lese. Na divadelním jevišti se totiž objevil výkonný osvětlovač v podobě sluníčka, které svými paprsky ozařovalo lesní herce a ti nám předvedli pár ukázek ze svých naučených činoher. Českou verzi Spidermana jsme zahlédli na pavučinou opředeném výhonku stromu a za ním se váleli zlosynové v provedení padlých kmenů. Tomuto výjevu jsme imaginárně zatleskali a obohaceni další kulturní vložkou jsme rychle přišli k zastavení naučné stezky s číslem devět, na němž jsme si v naší paměti osvěžili fakta z historie obce Tržek a také samotného Nedošínského háje.

Dočetli jsme se, že ve starých dobách v háji rostly především duby, které však buď zanikly kvůli zisku orné půdy nebo listnáče nahradily jehličnany. Zaujalo nás, že v 17. století se zde hospodařilo pařezovým systémem, který spočíval v tom, že se během 10 – 12 let lesy vymýtily a pařezy se nechaly znovu obrazit, přičemž výsledkem byl nízký les. Dále jsme si přečetli, že roku 1719 byla v jednom cípu háje založena kobylnice, která ovšem roku 1862 vyhořela a už nebyla obnovena. Na tomto místě pak začátkem 20. století vznikla bažantnice, v níž byla chována žlutá forma bažanta obecného s přízviskem český. Na závěr jsme se dozvěděli, že háj pročesávají hledači hub, kteří si do košíků vkládají bedle vysoké, hřiby žlutomasé, dubové či hnědé a dokonce tu prý v zimě roste penízovka sametonohá nebo opěnka měnlivá.

Když jsme je dočetli poslední řádky, pomalu jsme se přesunuli na rozcestí s prozaickým názvem Nedošínský háj, kde se křížila naše bílo-zelená značka se žlutou kolegyní, která turisty vedla buď do nedaleké obce Tržek nebo na druhou stranu na Šibeniční vrch u Litomyšle. Vydali jsme se vstříc městu se zámkem, ale stejně jako minule jsme po 60 metrech zabočili doprava na úzkou pěšinu a mírným klesáním jsme kráčeli dál a dál mezi stromy, stromečky, keři a keříky. Stezka vedla po okraji háje a tak po naší levé ruce mezi stromy prosvítalo pole, zatímco napravo byl porost hustější. Minuli jsme padlé březové kmeny, které takřka tvořily kříž, jen ten Kristus na něm chyběl. Kráčeli jsme za sluníčkem a díky jeho svitu jsme nešlápli do koblížků, které by si nikdo z nás nechtěl dát ke kávě nebo k snídani.

Úzká pěšina nás brzy dovedla k další zákrutě, kde jsme odbočili doprava na širokou lesní cestu, objevila se před námi další tabule naučné stezky, jenž nám prozradila informace o říčce Desné a obyvatelích v jejím toku i okolí. Také jsme si přečetli, že nad říčkou roste prudce jedovatý oměj vlčí mor s krásnými květy, který své jméno získal podle toho, že se extraktem z této rostliny trávili vlci. Kromě zrádné byliny bychom zde mohli vidět lilii zlatohlavou, kruštík širokolistý či violku divotvárnou. Když jsme přečetli všechny informace, opustili jsme panel s pořadovým číslem osm a vydali jsme se po široké lesní cestě dál. Krátký úsek s modrým nebem nad hlavou po chvíli vystřídal příkrov zelených stromů a zanedlouho jsme na konec lesní aleje, kde na nás čekalo další zastavení naučné stezky.

Opět jsme se nacházeli na nejvzdálenějším bodě od našeho zaparkovaného auta a jen pár metrů od nás háj končil. Za ním se pak nacházelo pole a přilehlá obec Tržek, o které se zmiňoval panel číslo sedm v souvislosti s rybníkem Abraham a vodním mlýnem na okraji obce. Ke klapáči jsme o pár desítek minut později odjeli autem a nejen k němu, ale vydali jsme se i za dalšími zajímavostmi historické obce. Jako malou ochutnávku jsme nasáli pár informací o ptačích obyvatelích rybníku Abraham a v rámci lepšího trávení jsme nepohrdli ani rostlinami v jeho okolí. Konvalinka vonná ovšem nebyla zrovna tou nejlepší volbou a tak jsme si chuť vylepšili pohledem na fotku další rostliny vyskytující se na vlhkých loukách, okrajích lesů a potoků, kterou byl krásně zbarvený kakost červenohnědý.

Po přečtení posledních řádků jsme opět zabočili doprava a poté nás úzká pěšina vedla po okraji lesa, vedle něhož se rozprostírala mýtina, za kterou jsme stále viděli domy v obci Tržek. Nezapomněli jsme se dívat i na bližší věci a tak naším očím neutekla dřevokazná houba rostoucí prakticky po celém světě se jménem outkovka pestrá. Docela nás překvapilo, že tato nevábně vypadající hnědá houba s bílými okraji je používána po staletí jako skvělé léčivo se silnými antibakteriálními, protivirovými a protinádorovými účinky. O kus dál jsme pro změnu objevili červenou bundu s nějakým bílým textem, visící z útlého stromku a marně čekající na svého pána, který ji tady zřejmě kdysi ztratil. Jen o několik metrů dál jsme si udělali obrázek o zmíněném pařezovém systému, když z uřezaného stromu trčely větévky nového dřevěného bohatýra.

Následně jsme již došli na širokou lesní cestu, jíž vedla tatáž žlutá turistická značka, na kterou jsme už narazili u rozcestí Nedošínský háj a vzápětí jsme kolem červenobílé závory zamířili k tabuli s číslem šest, díky níž jsme se seznámili s opeřenými obyvateli háje. Šestka sice jiné informace než o ptácích neposkytovala, ale to nám nijak nevadilo a tak jsme si je na fotkách rádi prohlédli. A když jsme si nastudovali i všechny dostupné fakta, pokračovali jsme v našem putování dál. Definitivně jsme dali sbohem žluté značce a zůstali věrní naší zelené trase, která nás stále vedla po okraji lesa a trochu si s námi zašpásovala. Nabídla nám totiž hned několik variant dalšího pochodu, takže jsme byli rádi, že jsme si z minulé výpravy pamatovali správný směr a také nám pomohly šipky na stromech.

Stezka začala mírně klesat a jelikož jsme nechtěli na listí uklouznout, sestupovali jsme opatrně dolů k Mlýnskému potoku, jenž líně tekl pod námi a který nás od té chvíle doprovázel až k našemu povozu. Před zpáteční cestou jsme se ovšem nejprve zastavili u tabule naučné stezky s číslem pět, ze které jsme se dozvěděli informace o rybníku Malý Košíř, jehož vody se líně pohupovaly za již zmíněným potokem. Seznámili jsme se různými druhy motýlů v okolí rybníku a také s travinami, vyskytujícími se na jeho břehu. Kromě nich tu prý rostou světle zeleně kvetoucí pcháče zelinné nebo rudofialové krvavce toteny, jejíž název nás trochu vyděsil a poněkud nám pomotal hlavu. Mohli jsme však být klidní, neboť se jednalo o planě rostoucí bylinu, hojně rozšířenou po celém území naší republiky, která se stala jedinou živnou rostlinou housenek motýlů modráska očkovaného a modráska bahenního.

Krvavec toten prý dokonce ve svém oddenku skrývá hodně saponinů, tříslovin, flavonoidů a fytoncidních látek, takže nás nepřekvapilo jeho využití v lidovém léčitelství. Po přečtení všech písmenek na tabuli jsme poněkud zariskovali, když jsme vkročili na betonovou lávku přes Mlýnský potok, po níž jsme se přesunuli na břeh Malého Košíře. Jenže namísto poklidné vodní hladiny nás přivítalo bahno, neboť na rozdíl od návštěvy před šesti lety byl rybník vypuštěný. Dlouho jsme se zde tedy nezdržovali a po lávce jsme se vrátili na trasu naučné stezky. Cesta opět mírně klesla a tak jsme se ocitli na stejné úrovni jako hladina rybníka a potoka. Zároveň se objevila další tabule s informacemi, které pojednávaly o lese nad Malý Košířem, tvořený hlavně duby letními a habry.

Chytrá tabule nám prozradila, že na vodní hladině můžeme pozorovat poláky velké, přičemž bychom neviděli obyvatele sousedního severního státu na člunech, nýbrž potácivou kachnu, hojně se vyskytující na velkém území Evropy a Asie, která k životu preferuje hlubší a rozsáhlejší typy stojatých vod. U Malého Košíře bychom mohli spatřit ještě menší kachnu čírku obecnou a její modrou kolegyni nebo volavku popelavou a dravého orlovce říčního, jak požírá ulovenou rybu. Vzhledem k absenci vody však nic takového nehrozilo a tak jsme se vydali na další cestu, přičemž jsme se již pohybovali ve stejné výškové úrovni jako byla pomyslná hladina rybníka. Po 150 metrech jsme dorazili k nejvýraznějšímu prvku celé naučné stezky alias kapli sv. Antonína Paduánského, která zde byla postavena v letech 1809 – 1810 přímo na vodním prameni.

Na rozdíl od první návštěvy jsme prohlídku kapličky vzali o něco poctivěji a tak jsme zde strávili zhruba dvojnásobek času. Znovu jsme tak obdivovali církevní stavbu, kterou nechal na počátku 19. století postavit hrabě Jiří Josef Valdštejn-Vartenberk v rámci proměny Nedošínského háje do parkové podoby. Stavitelé kapli částečně zapustili do zalesněného svahu, zpevněném kamennými terasami, aniž by ji oplotili či jinak znepřístupnili okolojdoucím lidem. Naopak její otevřená předsíň, držící na dvou pilířích, jakoby zvala všechny věřící i nevěřící , aby do ní vstoupili a zblízka přes kovanou mříž nahlédli dovnitř. Výzvu jsme přijali a do kryté předsíně jsme již podruhé vstoupili. Uvnitř jsme ve výklenku spatřili sochu sv. Antonína s děťátkem v náručí, kolem které interiér zdobily umělé květiny, položené na oltáříku i na zemi.

Vnitřek svatostánku byl na rozdíl od venkovní fasády bíle omítnutý a na bočních stranách kaple jsme si všimli kruhových oken s mřížemi. Potom jsme vyšli z předsíně ven, abychom prozkoumali zbytek exteriérů, přičemž nás nejvíce zaujala lucerna na vrcholu střechy, kterou stavitel vytvořil ze silných pískovcových desek. Další věcí, jenž nám na první pohled padla do oka, byla voda vytékající z prostoru pod kaplí, která byla vzápětí spoutána do kamenného koryta, jímž odtékala do Mlýnského potoka. K němu jsme se také zašli podívat a nezapomněli si svatostánek vyfotit i z tohoto místa. Následně jsme zamířili k informační tabuli s číslem tři, která stála před kaplí na malém plácku a z níž jsme si přečetli několik skromných faktů o kapličce i o okolní přírodě.

Zjistili jsme, že dříve čistá voda se v 21. století už nedala pít, jelikož byla znečištěna herbicidy z nedalekých polí a nikdo by si domů určitě nechtěl odvézt suvenýr v podobě nějaké té bakterie. Dále jsme se dočetli, že u kapličky paradoxně žije milovnice čisté vody ploštěnka potoční, také zadožábrý plž jménem praménka rakouská, který od sousedů zabloudil do Česka a vodní korýš blešivec potoční. Co se týče rostlin, tak bychom u pramene v různých ročních obdobích mohli najít prvosenku jarní, jaterník trojlaločný, bíle kvetoucí sasanku hajní a její žlutou kolegyni sasanku pryskyřníkovou či hrachor jarní a plicník tmavý. Připadlo nám, že co jméno rostliny, to vítaná surovina pro koktejly středověkých čarodějnic, takže nám byli mnohem bližší ptáci, obývající stromy v háji v čele se sýkorkami, strakapoudem velkým či brhlíkem lesním.

O kousek dál jsme pak našli druhou informační tabuli, z níž jsme načerpali fakta o mrtvém dřevě v lese a pak jsme se již vydali k autu stejnou cestou jako před šesti lety. Pohodlná široká cesta kopírovala mlýnský náhon a velkým obloukem se stáčela směrem k našemu výchozímu bodu, kam jsme se nezadržitelně blížili. Nacházeli jsme se na části trasy, kterou nejvíce osvětlovalo sluníčko, tak jsme se zastavili a rádi mu nastavili své tváře, aby nás žhavý kotouč polaskal třeba šesti nebo i sedmi paprsky. Když jsme pak otevřeli oči, kochali jsme se pohledem na krásně modrou oblohu, ke které vysoké stromy okolo nás natahovaly své větve, jakoby se jí chtěly dotknout. Nebo nám snad chtěly snést modré z nebe ? Kdo ví. Stromy nám to nepoví. A vůbec jsme se nemohli divit tomu, že s námi nechtěly mluvit.

O kousek dál jsme totiž narazili na nechutnou lidskou tvorbu, která dřevěné velikány zostudila a nám zkazila dojem z příjemné procházky. Spatřili jsme sprosté obrázky vyryté lidskou rukou do stromové kůry, na jiném kmeni pro změnu lidé vyjadřovali lásku k jinému člověku srdíčkem, ale že tím zničí srdce nešťastné dřeviny, na to v onen okamžik nikdo nemyslel. Styděli jsme se za ohavný čin našeho druhu a objetím kmene jsme se snažili alespoň trochu lidské počínání napravit. A jakoby by nám stromy porozuměly, v bezvětří nám několik z nich pokynulo větvemi, čímž snad naše maličkosti přestaly považovat za nepřátele. O něco spokojeněji jsme tak vykročili na další cestu a na jiném kmeni jsme našli houby, které ač byly na mrtvém dřevě, tak vypadaly o mnoho přirozeněji, než zmíněné lidské výtvory.

Vzápětí jsme se využili nabídku lavičky, na kterou jsme se posadili a opět nechali laskat naše tváře slunečními paprsky. Když jsme se cítili dostatečně nabití solární energií, zamířili jsme k nedaleké tabuli s číslem dva, která nás informovala o lesu v okolí říčky Loučná, protékající kousek od nás. Dozvěděli jsme se, že zde původně rostly hlavně duby a habry, které postupně nahradily rychle rostoucí dřeviny v čele s javorem ztepilým a olší lepkavou. Staré duby tak byly zastíněny vyššími jasany a po 300 letech života uhynuly, jenže byly pomstěny roku 2007 parazitickou houbou s názvem voskovička jasanová. Ta oslabila jasany natolik, že když o 10 let později přišla podzimní bouře, vzrostlé stromy padly a lidé je nahradili opět duby letními. Kolečko života tak bylo prozatím uzavřeno, ale kdo ví, co se v okolí Nedošína bude odehrávat v následujících staletích…

Na závěr jsme si přečetli fakta o místních bylinách a pak jsme šli dál. Po pár krocích jsme si v trávě všimli princezny zakleté v žábu, kterou však nikdo z nás nechtěl políbit a odvézt si tak šlechtičnu na zámek v Litomyšli. Nechali jsme skokana skřehotavého svému osudu a pak jsme rychle došli zpět k úvodní tabuli s mapou Nedošínského háje. Druhá procházka lesem se nám líbila možná více než ta první, ale každá měla svoje kouzlo, takže jsme vůbec nelitovali, že jsme si stejnou cestu prošli hned dvakrát. Vzápětí jsme se vrátili k našemu korejskému SUV, kterým jsme odjeli do již několikrát zmíněné obce Tržek. Čekal nás zde výjimečný areál vodního a dosud funkčního mlýna, který se skládal z vlastního areálu mlýna, ubytovny mlynářské chasy a mlýnského skladu u železniční trati.

Vzhledem k tomu, že jsme se po příjezdu do Tržku nejprve setkali se železničním přejezdem, nedaleko něhož leželo vlakové nádraží, jako první z výše uvedených budov jsme viděli sklad mlýnských výrobků. Šedivá budova z roku 1913 stála těsně vedle té nádražní a nebýt nápisu Skladiště mlýnu Faulhammer Tržek na boční straně, byla by jen obyčejnou, nijak zvláštní halou. Ovšem text jakoby na nás fouknul trochu odéru pomletého zrna, díky němuž v našich hlavách sklad získal zašlý lesk a připomněl nám staré dobré časy moučného řemesla. Jako ve filmu jsme najednou viděli mumraj kolem vlaku, který ke skladu přijel po speciální a již neexistující koleji, aby u rampy naložil produkty z nedalekého mlýna na vagony a rozvezl je na jiná nádraží blíže ke konečným zákazníkům.

Když jsme se myšlenkami zase vrátili do reality všedního podzimního dne 21. století, nasedli jsme do našeho černého SUV a pokračovali po asfaltové silničce dál. Po několika stovkách metrů jsme zastavili podruhé, neboť jsme po pravé ruce spatřili druhou část komplexu, kterou byl na první pohled běžný patrový dům. Pomyslnou třešničku na dortu opět nasadil text na fasádě Domov mlynářských, znak rodiny Faulhammerových a letopočet 1910, tedy jeho datum výstavby. Stáli jsme před jakousi ubytovnou, která poskytovala na tehdejší poměry vysoký standard bydlení pro zaměstnance mlýna či jejich rodinu. Jelikož i v době naší návštěvy bylo vidět, že dům slouží stále svému účelu, nechtěli jsme rušit klid jejich obyvatel a nesnažili se vniknout dovnitř či se snad toulat po chodbách.

Po chvilce jsme opět nastartovali korejský automobil, popojeli pár desítek rovně a pak jsme odbočili doleva. Vzápětí na nás vykoukla obrovská několikapodlažní budova Faulhammerova mlýna, která nás svou velikostí docela dost překvapila. Projeli jsme kolem mlýnského náhonu a po pár vteřinách jsme zastavili před dvojicí nákladních automobilů, patřících k moderní výbavě mlynářské rodiny. Raději bychom se zde setkali s koňskými povozy a bodrými zákazníky, nakládajícími pytle s mouku či krupami na žebřiňáky, ale i tak jsme byli rádi, že mlýn v Tržku na rozdíl od jiných stále sloužil svému původnímu účelu.

V 50. letech 20. století byl totiž veškerý rodinný majetek Faulhammerových znárodněn a mlýn v Tržku byl převeden na výrobu krmných směsí. Pokud bychom tady po vystoupení z auta potkali nějakého pamětníka té doby, jistě by nám povyprávěl, jak ve své době velmi moderní zařízení mlýna bylo po demontáži vyhazováno z oken. Byla to jistě hrozná představa, ale o hodně děsivější byla realita, se kterou jsme se setkali poté, co jsme obešli pospávající nákladní vozy a spatřili starý mlýn, respektive to, co z něj zbylo. Než jsme se do Tržku vydali, jako vždycky jsme si předem připravili informace o navštívených místech, takže jsme měli jakousi představu i o podobě Faulhammerova mlýna, který se skládal z několika objektů.

Věděli jsme tedy, že ke starému trojpatrovému klapáči byl roku 1870 přistavěn automatický pětipatrový moderní mlýn a v tom původním se pak bydlelo a sloužil i jako sídlo správy. Samozřejmě jsme si prohlédli i staré fotky a na jedné pořízené tak okolo roku 2010 jsme jej ještě viděli v původním stavu. Jenže před námi stálo už jen torzo staré mlýnice s obnaženým komínem trčícím k nebi jako vztyčený prst, který jakoby varoval okolojdoucí před pomíjivou slávou. Za své tedy nedlouho před naší návštěvou vzal mlýn s vlašskou střechou, obytnými místnostmi se starou výmalbou a svatým obrazem na čelní fasádě. Zbourána byla také část ohradní cihlové zdi a my jsme nechápavě přemýšleli, z jakého důvodu byl původní klapáč rozebrán a co komu na něm vadilo.

Škoda, ve starém mlýně mohlo být třeba malé muzeum, ale zřejmě byla budova v tak špatném stavu, že musela být zbořena. Následně jsme se krátce prošli podél Mlýnského potoka, na jehož břehu jsme narazili na dva mlecí kameny a chvíli jsme zírali do poklidných vod, mizejících pod mlýnem. Potom jsme se již vydali na obhlídku nového mlýna, na jehož průčelí jsme si přečetli nápis K. Faulhammer, automatické obchodní mlýny a dva letopočty. První s datem 1871 poukazoval na rok dostavění pětipodlažního mlýna se čtyřmi mlýnskými složeními a druhý letopočet 1932 znamenal jeho nezbytnou modernizaci v podobě válcových stolic, které značně zrychlily výrobu obilných produktů. K další modernizaci pak došlo poměrně nedávno a to roku 1906.

Při pochůzce kolem mlýna jsme za okny zmíněnou technologii jen mohli tušit, například se dochovala funkční Francoisova turbína nebo tzv. tobogán, dřevěná skluzavka pro pytle s moukou. V přízemí se jistě nacházely hnací stroje, transmisní rozvod, násypky dopravníků a kartáčovačka, v prvním patře bývala loupačka, mlecí stolice, váha a právě zde probíhalo zde pytlování, ve druhém patře byly kdysi zásobníky na obilí sila a aspirační jednotka, ve třetím stávala čistička, vysévače, reforma na třídění krupice a otrub či prachové filtry a nejvýše se nacházel podstřešní transmisní pohon a hnací zařízení zrnových výtahů. V kontrastu s touto budovou z 19. století působily příšerně dvě přistavěná sila ze stříbrného plechu, přičemž na jednom z nich se hrdě vypínal velký nápis Faulhammer.

Za budovou mlýna jsme pak narazili na vilu rodiny Faulhammerových, kterou si zřejmě dobře prosperující mlynáři postavili někdy v průběhu třicátých let 20. století. Už na první pohled jsme totiž rozpoznali funkcionalistický styl, který byl v období první republiky moderní, praktický a hlavně umožňoval rodině pohodlný život. Když jsme si vilu zvenku prohlédli, vrátili jsme se k našemu povozu a odjeli ke kapli Panny Marie v Tržku, postavená ve druhé polovině 19. století nad Mlýnským potokem. Už podle názvu vodního toku bylo jasné, že to od mlýna k drobné církvení památce nebudeme mít daleko a kdo by si na to vsadil poslední groš, ten by vyhrál, jelikož jsme opravdu ke kapličce za pár desítek vteřin dorazili.

Kaplička stála u hlavní cesty v mírném svahu, takže jsme ji bez problémů objevili a vzápětí jsme nedaleko ní zaparkovali naše černé SUV. Následně jsme se vydali na její obhlídku a jelikož se k nám malá čtvercová kaple se skosenými nárožími natočila bokem, nejprve jsme shlédli tuto stranu s malým okénkem. Naším očím nemohla uniknout poměrně velká střecha s mohutnou lucernou, ve které se nacházel malý zvon, používaný při zpěvu Sanctus a také v rámci pozdvihování během mše. Ulila jej slavná zvonařská dílna rodiny Schneiderových z Hradce Králové, která vytvořila mimo jiné zvony pro katedrálu svatého Ducha v témže krajském městě a samozřejmě mnoho dalších pro obce, vsi a městečka východočeského kraje.

Potom jsme zamířili k zadní části svatostánku, která měla plochý tvar a na níž jsme nenašli žádné okénko. Pouze pod římsou se nacházel nějaký čtvercový otvor, jehož účel nám zůstal utajen, nicméně jsme se domnívali, že sloužil k odvětrávání interiéru. Dlouho jsme se vzadu nezdržovali a vydali se prozkoumat přední stranu kapličky, která vždy bývala nejzajímavější a nejvíce zdobená. Za několik vteřin jsme tedy stanuli před průčelím stavby, jemuž dominovaly pěkné dřevěné dveře, které byly bohužel zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pokračovali jsme v obhlídce exteriérů a v polokruhovém okénku nad vchodem jsme spatřili nevelkou sošku Panny Marie, které byla kaplička v roce 1879 zasvěcena.

Více jsme toho na průčelí drobné církevní stavby nemohli vidět a tak jsme se chtěli přesunout za roh k druhé boční straně, jenže nám v tom zabránil jakýsi vzrostlý keř, přes který jsme stěží objevili totožné okénko jako u protější kolegyně. Po kompletní obhlídce kapličky jsme ještě prozkoumali kamenný kříž s ukřižovaným Kristem, který stál jen pár metrů od vchodu. Na jeho zadní straně jsme našli letopočet 2004, kdy byl kříž opraven a text s nadpisem Památka Antonína Juvy. Další písmenka byla obtížně čitelná, ale podařilo se nám vyluštit, že se jednalo o poddůstojníka u c. k. 5. dělostřeleckého pluku, který se narodil 25. května 1857 a zemřel v Budapešti dne 5. dubna 1880. Text pak pokračoval tklivou básničkou, po jejímž přečtení nezůstalo jediné oko suché.

Veršované dílo znělo takto : Ach již spíš ten věčný libý sen, tvé pozůstatky kryje cizí zem, my pozůstalí v žalu zármutku, slavíme pomník tento v památku. Když jsme si všechno přečetli, přesunuli jsme se k přední části kříže, kde jsme pohlédli do očí ukřižovaného a pak jsme již církevní památky opustili. Po trávě jsme sestoupili na silnici a pak jsme se již vrátili k našemu korejskému vozu, jímž jsme odjeli na konec Tržku, kde na nás čekal Zamastilův mlýn, který vystavěl roku 1720 Jakub Abraham pod rybníkem s názvem Štít poblíž tehdejšího Tržku. V 18. století se klapáč nacházel mimo obec a i když bylo do té doby v Tržku postaveno mnoho nových domů, tak i v době naší návštěvy stál na úplném konci vesnice.

Museli jsme se tak protáhnout úzkými uličkami mezi rodinnými domky až na konec ulice, kde asfaltová komunikace končila u potoka Desná a dál vedla už jen polní cesta. Na tomto místě jsme ponechali naše černé SUV a ještě než jsme se vydali ke mlýnu, chvilku jsme pozorovali krásné koně v ohradě na druhé straně cesty. Louka v ono říjnové odpoledne stále poskytovala těmto ušlechtilým zvířatům dostatek pastvy a tak jsme je mohli nerušeně pár minut pozorovat při jejich poklidném hodování. Následně jsme se již vydali ke mlýnu, k němuž jsme došli po štěrkem zpevněné cestě a začali si prohlížet jeho průčelí s pěticí oken v přízemí a dvěma v patře, za nimiž jsme jen mohli tušit přítomnost dochovaného mlecí zařízení.

V prvním válcovém patře se totiž nacházela vzácná stolice od firmy Ganz – Budapešť z konce 19. století a více než sto let přežily další dvě dvouválcové stolice od firmy Julius Škrland a spol. – České Budějovice a J. Prokop a synové – Pardubice, vyrobené po roce 1909. Jelikož jsme neměli rentgenové oči, museli jsme se spokojit s jinou dochovanou upomínkou na mlynářskou činnost, kterou byl nápis Válcový mlýn a jméno patrně posledního mlynáře Oldřicha Zamastila. Jeho mlynářská práce pravděpodobně skončila okolo roku 1953, kdy komunistický režim zlikvidoval tuto řemeslnou činnost a vše centralizoval do prostor velkých mlýnů. V době naší návštěvy mlýnská budova sloužila k bydlení a tak jsme se otevřenou bránou neodvažovali vstoupit na dvorek.

Jednak jsme nechtěli rušit klid obyvatel domu a také jsme neměli v úmyslu probudit potencionálního hlídacího psa, neboť jsme už měli atletické roky za sebou a tak by byl vítěz dostihů předem znám ! Vydali jsme se v trávě vyšlapanou cestičku vzhůru do svahu, která nás dovedla na břeh rybníka Abrahám. Nebylo třeba zapojit veškeré mozkové buňky k tomu, abychom se dovtípili, že rybník získal jméno po první mlynářské generaci, když předtím nesl název Štít. Na jeho poklidně hladině jsme vyrušili mladou labuť, která pod dohledem opeřených rodičů brázdila zdejší vody. Jakmile nás uviděla, důstojně a zároveň rychle zamířila zpátky k tatínkovi a mamince, kde záhy našla bezpečí pod bíle zbarvenými křídly.

My jsme zatím kráčeli po sotva znatelné pěšince mezi vodstvem a mlýnem, přičemž jsme každou chvíli uskočili leknutím, když stejně vyděšené žáby prchly pod hladinu rybníka. Zatímco pohyb obojživelníků byl tak rychlý, že jsme je nedokázali identifikovat, labuť velkou s krátkým ocasem, černýma nohama a dlouhým, esovitě prohnutým štíhlým krkem, jsme poznali poměrně snadno. Chvíli jsme vznešené ptáky, patřící mezi největší opeřence v České republice, pozorovali a následně jsme došli k mlýnskému náhonu. Betonové stavidlo porostlé mechem stále pouštělo vodu z rybníka do úzkého náhonu jako za starých časů, jen to dřevěné kolo na svrchní vodu už chybělo.

Životodárná tekutina tak padala dolů naprosto zbůhdarma, přitom ještě mezi první a druhou světovou válkou roztáčela vodní kolo s dřevěnou hřídelí, které pak pohánělo celý mlecí systém. Schováni pod stromy jsme se snažili celou situaci představit a alespoň v duchu jsme se přenesli do období první republiky, kdy od mlýna odjížděli povozy a později automobily s pomletou moukou či jinými produkty v podobě šrotu, krupice. A že to rodina Abrahamova neměla lehké svědčí historická fakta z různých kronik nebo pouhé vyprávění. Už dávno jsme věděli, že než došlo k vynálezu automatických mlýnů, tak se v těch venkovských pracovalo často i 16 hodin denně v prachu, hluku i mrazu.

Pracovní den začínal kolem páté hodiny, mnohdy však mlýn mlel nepřetržitě i v noci. Těžké pytle s obilím se ručně vynášely po schodech, výsledné melivo a mouka se opět přemisťovalo ručně. Celoroční práce mlynáře se ovšem neomezovala jen na mletí mouky, i když obsluha zákazníků, příjem obilí na mletí, vydávání výrobků, evidování účtů a kontrola plateb byly hlavní náplní mlynářského řemesla, neboť bylo potřeba mlýnské zařízení seřizovat a opravovat. Takové živobytí jsme si už vůbec nedokázali představit a rozhodně bychom si s mlynáři nechtěli svá řemesla vyměnit. Od náhonu jsme se pak po břehu rybníka vrátili zpět k autu, ovšem zatím jsme areál mlýna neopustili, pouze jsme kolem vozu prošli a zastavili se na malém mostě.

Ten umožňoval bezpečný přechod přes potok Desná a právě z něj se nám naskytl celkový pohled nejen na budovu mlýna, ale i přistavěnou obytnou část. Zaparkované dodávky svědčily o tom, že se někdo z obyvatel posledního stavení ve vsi už vrátil domů, ale nikoho jsme neviděli. Po chvilce jsme již zamířili k našemu korejskému vozu, zamávali pasoucím se koníkům a definitivně Tržek opustili. Tím jsme tento říjnový výlet ukončili a vrátili se domů do Olomouce, kam jsme v pořádku a bez komplikací dorazili. Snad vás tento článek z okolí Litomyšle inspiroval k návštěvě tohoto pěkného kraje a pokud máte chuť přidat vlastní postřehy z Nedošína nebo Tržku, napište komentář. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_navstivili_Trzek%2C_kdyz_jsme_se_predtim_neztratili_v_haji/