Ostrava se stala cílem mnoha našich výletů, neboť má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv a tak jsme do tohoto města na rozhraní Moravy a Slezska přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Jeden z mnoha těchto výletů jsme podnikli z ryze praktických důvodů, neboť jsme na internetu objevili inzerát s nabídkou velké sbírky turistických známek, kterou prodávala rodina z ostravské městské části Poruba. Domluvili jsme si tedy schůzku na jedno sobotní dopoledne a ono listopadové ráno jsme vyrazili do Slezska. Když jsme do Poruby v pořádku dorazili, sbírku dřevěných koleček jsme zakoupili, naskládali do kufru černého SUV a pak jsme se již začali věnovat některým místním pamětihodnostem.

Naším prvním cílem se stala kaplička na Klimkovické ulici, u které jsme zaparkovali a vydali se na její obhlídku. Před námi stála menší stavba s barokním štítem, na jehož vrcholu jsme viděli kříž a Významný podíl spodní části průčelí zaujímaly dřevěné dvoukřídlé dveře, ke kterým jsme následně přistoupili a přes prosklenou horní polovinu jsme nahlédli dovnitř. V interiéru jsme nad oltářem spatřili sošky dvou andělů, menší podobiznu Panny Marie a na bočních zdech naproti sobě visely obrazy větších rozměrů se stejnou světicí a Ježíšem Kristem. Na oltáři se pak nacházelo několik svíček, dvě sošky Panny Marie a ještě spousta dalších. Nechyběla ani bohatá květinová výzdoba a to bylo vše, co jsme uvnitř kapličky viděli. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby se žlutou fasádou, která byla zřejmě nedávno opravena.

Kaple na bočních stranách neměla žádná okna a její zadní část byla půlkruhově uzavřena. Bohužel jsme si církevní památku nemohli obejít kolem dokola, protože stála u rodinného domu na soukromém pozemku a tak jsme naši obhlídku brzy ukončili. Posadili jsme se do auta a pokusili se na mobilních telefonech vyhledat pár informací z historie kaple, ale nepodařilo se nám nic zjistit. Podle vzhledu a umístění jsme se tak mohli pouze domnívat, že kaplička byla pravděpodobně postavena někdy v 19. století, když na jejím místě původně mohla stát nějaká dřevěná předchůdkyně či zvonička, která byla později nahrazena kamennou stavbou. Důvod její výstavby nám také zůstal utajen, podle našich zkušeností mohlo jít o poděkování nějaké bohaté rodiny nebo statkáře Bohu za vyléčení z nemoci či narození vytouženého dítěte.

Kaplička mohla také sloužit kolemjdoucím k modlitbě při cestě do nedalekých Klimkovic a určitě se u ní pomodlili také rolníci, pracující na přilehlých zemědělských políčkách či havíři, mířící do některého z černouhelných dolů. Vzhledem k tomu, že pár stovek metrů odtud stál velký kostel sv. Mikuláše, mohla kaplička souviset nějakým způsobem s tímto chrámem. A právě zmíněný kostel byl naším cílem a protože ležel nedaleko, brzy jsme k němu přijeli. Auto jsme zaparkovali jsme u vstupní brány a vydali se na obhlídku jednolodního chrámu. Hned za bránou jsme narazili na hrob rodiny Bestových, jemuž dominovala vysoká postava, který nám svým vzhledem připomínala Ježíše. Na podstavci jsme si přečetli, že zde leží Antonie a Josef Bestovi se svou dcerkou Františkou, kteří zemřeli v letech 1921, 1922 a 1923.

Vpravo od brány jsme si pak prohlédli pomník padlých ze zdejší farnosti, kteří zahynuli během druhé světové války a vedle něj nás zaujal velký zvon. Ten byl položen na zemi a na jeho těle jsme si přečetli, že byl zhotoven v roce 1918 v brněnské firmě Janošek a spol. Pak jsme se již začali věnovat obhlídce jednolodního svatostánku s výrazně vystupující boční sakristií se samostatným oknem a několika okny. Na lodi jsme našli jen jedno okno u opěrného pilíře a pak jsme se přesunuli k průčelí kostela, jemuž dominovala předsunutá věž s cibulovou bání a lucernou, zakončenou křížem. Na 47 metrů vysoké věži, která byla ke kostelu přistavěna dodatečně roku 1808 a o 100 let později zrekonstruována do stávající podoby, jsme si díky ciferníkovým hodinám zkontrolovali přesný čas.

Pod nimi jsme se nacházelo zvonicové patro s oknem na každé straně, za nimiž jsme tušili přítomnost trojice zvonů. O pár minut jsme se totiž dozvěděli, že ve věži visí umíráček, dále zvon Josef Maria z roku 1950 a třetím byl Antonín z roku 1984, které nahradily původní předchůdce. Ve střední části věže jsme spatřili kulaté okno a pod ním se nacházelo další, tentokrát s půlkruhovým záklenkem, pouštějící světlo na hudební kůr. Dole jsme viděli dveře, ale vzhledem k pevným mřížím, které by nám evidentně zabránily v prohlídce interiéru, jsme k nim ani nepřistoupili a raději si prohlédli dvě umělecká díla, stojících na podstavcích po stranách vchodu. Napravo to byl kamenný kříž s pozlaceným Kristem, na jehož soklu jsme si přečetli text Pochválen buď Ježíš Kristus a Misie roku 1874.

Na levé straně dveří jsme shlédli sochu světice v rouchu, na jejím podstavci bylo napsáno pouze latinské slovo Ave, což znamenalo sláva. Okrajová části průčelí pak zdobily zazděné vedlejší vchody a nad nimi položené okna s klenáky, ale jestli někdy sloužily svému účelu, to se nám bohužel nepodařilo zjistit. Následně jsme se vydali k druhé boční straně svatostánku, na které nás na první pohled zaujalo ostění starého vchodu, jenž byl rovněž zazděn a nad ním jsme spatřili okno s půlkruhovým záklenkem. Za opěrným pilířem jsme pak našli opravdu velkou zajímavost v podobě náhrobní desky, na níž jsme si přečetli nápis : HIC ADAMI CORNICI COMITIS OSSA SUNT PII. A RISSIS QUI ORTUM DUXIT, TEMPLUM HOC DEVOTE STRUXIT TRECENTIS ANNIS POST MILLE E VIVIS DECESSIT ILLE.

Text by se dal přeložit takto : Zde odpočívají kosti hraběte Adama z Kornic, jenž z Ruska pocházel. - Tento kostel postavil ze zbožnosti. - Odebral se na věčnost L.P. Z toho by se dalo soudit, že základní kámen původního gotického kostela byl položen už ve 13. století hrabětem Adamem z Kornic, který pocházel z Ruska a žil právě v tomto období. Jisté to však nebylo, neboť deska byla při přestavbě kostela rozbita na dvě půlky a jedna byla zazděna u hlavního oltáře, zatímco druhá tvořila část dlažby mezi hlavním oltářem a dveřmi do sakristie. Do dnešních dnů se zachovala jen jedna část, kterou jsme právě viděli před sebou a část nápisu tak chyběla. Deska opředená záhadami a zajímavou historií nás natolik zaujala, že jsme málem přehlédli dřevěný kříž a to byl přitom vyšší než naše maličkosti.

Našim očím nicméně přece jenom neunikl a tak jsme si na jeho břevnech přečetli vystupující text JK vykupitel člověka 1983. Následně jsme se věnovali obdélníkovému závěru kostela, na němž jsme vedle tajemné desky narazili na samostatný vchod s trojúhelníkovým tympanonem, nad ním bylo malé okénko. Za rohem jsme spatřili velké okno, nad nímž se nacházelo ještě jedno menší a pak jsme zabočili za další roh a octili se tak znovu u sakristie. Při pohledu na jednotnost stavby nás vůbec nenapadlo, že přípravna kněžích byla k lodi kostela přistavěna až v sedmdesátých letech 20. století. Dokončili jsme tak obhlídku svatostánku, ale ještě jsme nikam neodjížděli, jelikož jsme se kolem církevního areálu s farou vydali k 50 metrů vzdálené kapličce, která byla zabudována do ohradní zdi.

Na jejím konci jsme shlédli drobný svatostánek s půlkruhovým závěrem a trojúhelníkovým štítem, jehož průčelí z velké části zabíraly dřevěné dveře. Díky tomu, že byly prosklené, mohli jsme nahlédnout do útrob kapličky, kde jsme spatřili sochu Panny Marie se svítící svatozáří kolem hlavy, která stála na malém oltáři. Interiér bohatě zdobila květinová výzdoba a na vnitřní zdi jsme si přečetli nápis Královno míru oroduj za nás. Když jsme si kapli prohlédli, vrátili jsme se podél zdi k autu a nasedli dovnitř. Ještě než jsme vůz nastartovali, přečetli jsme si na mobilních telefonech pár informací z historie kostela, jehož předchůdcem byl malý gotický kostelíček. V roce 1787 – 1795 proběhla z kapacitních důvodů jeho přestavba a změn doznal také interiér, který byl vybaven novým hlavním oltářem, dále dvěma bočními a pořízeny byly také nové varhany.

Rekonstrukci se o pár let později nevyhnula ani hřbitovní brána či zeď a bylo rovněž zbudováno nové schodiště k hlavním dveřím kostela. Dále jsme se dočetli, že v roce 1914 byla opravena fasáda kostela, střecha a provedeny další drobnější opravy. V letech 2011 – 2012 proběhla generální rekonstrukce střechy a věže, včetně výměny střešních krytin. Celý kostel tehdy také dostal novou fasádu a to byl možná důvod, proč se nám tak líbil, ale těch příčin bylo víc. Na závěr jsme si přečetli pověst o tom, že když se lidé rozhodovali, kde mají postavit nový kostel, naložili na vůz kamení, zapřáhli do něj voly a vyrazili na cestu. Tam, kde se zvířata zastavila k odpočinku, začali naši předkově stavět kostel. Další legenda hovořila o tajné podzemní chodbě, která údajně vedla od svatostánku k nedalekému zámku.

Patrně se však jednalo opravdu jen o bujnou fantazii. Když jsme dočetli poslední řádky, odjeli jsme hledat bludný balvan na Vřesinské ulici. Jelikož jsme na rozdíl od něj nezabloudili, brzy jsme u druhého největšího bludného balvanu v České republice zaparkovali náš povoz a vydali se jeho průzkum. O pár vteřin později jsme si již prohlíželi 3,7 x 1,7 x 1,2 metru velký balvan, tvořený červenou skandinávskou žulou s nápadnými černými skvrnami tmavých minerálů, popisovanou jako hrubozrnný porfyrický granit. V balvanu se nacházely vyrostlice růžových draselných živců o velikosti 1 - 2 cm, dále plagioklas, drcený křemen, biotit v protáhlých shlucích, magnetit, apatit, titanit a v menším množství ještě minerál epidot, jehož název pocházel z řečtiny a znamenal přídavek. Toto pojmenování bylo odvozeno od specifického tvaru jeho krystalů.

Balvan byl položen do kamenného lože obklopeného pochozí plochou z ocelových plátů, které při chůzi duněly, což nám mělo připomínat ozvěny války. Žulový kámen, který se Poruby dostal pravděpodobně ze středního Švédska nebo jižního Finska pohybem ledovce v období středního pleistocénu, byl totiž součástí památníku se zajímavou historií, kterou jsme si následně přečetli na jednom z ocelových plátů. Bludný balvan o hmotnosti 11 tun se původně nacházel v lokalitě zvané Doly na západním okraji tehdy samostatné obce Poruba. Zásluhou místního učitele Josefa Hurníka byl v roce 1928 vyzdvižen z koryta bezejmenného přítoku říčky Porubky a přemístěn na náves před obecní dům. Zde byl osazen pamětní deskou s nápisem Svornost v obci, mír ve státě, připomínající 10. výročí vzniku Československa.

Dále jsme se dozvěděli, že za okupace byl nápis odstraněn, ale balvan na svém místě zůstal až do roku 1968, kdy byl přemístěn na pietní místo na Vřesinské ulici, kde jsme se právě nacházeli. Pomník byl věnován obětem obou válek a zároveň připomínal 50. výročí vzniku republiky. Balvan byl zprvu umístěn na kamenný podstavec, ale v roce 2017 prošlo celé pietní místo rekonstrukcí a v této podobě jsme si jej našli i my. Když jsme si vše prohlédli, zamířili jsme k autu, které jsme zaparkovali u pamětní lípy, vysazené v roce 1968 a následně jsme odjeli do ulice V zahradách. Naším dalším cílem byla studánka Pod myslivnou, ke které jsme museli dojít po svých. Korejský povoz jsme tedy odložili na ulici V zahradách a pěšky vyrazili za zdrojem životodárné tekutiny, který se nacházel v lesním parku.

Během procházky nás sluníčko nejprve hladilo po tvářích, ale brzy jsme vkročili do míst, kam nedosáhly sluneční paprsky a tak se v něm držel sníh, který přes noc lehoučce poprášil sever naší země. Naštěstí jsme kráčeli po zpevněné cyklostezce, takže nám mokrý povrch nevadil a navíc bílá místa, v kontrastu se žlutohnědým listím na stromech a zelenou trávou, dodávaly krajině veselejší nádech. Mírně svažující se asfaltová stezka nás po 250 metrech přivedla na rozcestí Poruba – myslivna, u něhož se podle mapy měla studánka nacházet, ale nikde jsme ji neviděli. Proto nám přišlo vhod, že slunečné dopoledne vylákalo pár lidí na procházku s kočárky nebo se psy, takže jsme se měli koho na studánku zeptat. Vybrali jsme si jednoho pána se šelmou na vodítku a měli jsme štěstí, neboť o pramenu věděl.

Ukázal nám tedy správný směr, ale bohužel jsme museli opustit asfaltový povrch a dál jít po blátivé cestě, ale naštěstí se studánka nacházela kousek od rozcestí. Když jsme po mostě překročili bezejmenný přítok potoka Porubky, zabočili jsme doprava a záhy se před námi objevila zídka ve tvaru podkovy, kterou místní organizace dobrovolníků kolem pramene před lety vybudovala. Když jsme si doma připravovali plán výletu, viděli jsme fotky tohoto místa z roku 2013, kdy na zídce ležela pěkná dřevěná stříška, ale ta se někam ztratila, stejně jako lavičky pro posezení okolojdoucích. Navíc pramen díky poklesu spodní vody vyschl a tak zůstala jen zídka, která se tak vlastně stala jakýmsi pomníkem, připomínající kdysi příjemné místo k zastavení a odpočinku, nicméně i tak jsme si lehce pocukrovanou bývalou studánku vyfotili.

Pak jsme se vrátili blátivou stezkou zpátky na rozcestí Poruba – Myslivna, kde jsme se na chvíli zastavili a rozhodovali se, co podnikneme dál. Kdybychom chtěli pokračovat k autu, zabočili bychom doprava a stejnou cestou, jakou jsme sem přišli, bychom k němu po chvilce přišli. Nicméně my jsme se vydali vlevo, neboť jsme si chtěli za denního světla prohlédnout a vyfotit Planetárium, které bylo pro tento listopadový výlet naším posledním cílem. O pár dní dříve jsme si totiž koupili vstupenky na představení Vesmírné oázy, které v kinosále planetária začínalo v 17 hodin a bylo jasné, že areál hvězdárny bude již ponořen do tmy. Náš cíl byl odtud vzdálen pouhých 300 metrů vzdušnou čarou a protože do začátku projekce zbývala ještě spousta času, udělali jsme si k planetáriu malou zacházku.

Kráčeli jsme po mírně stoupající asfaltové cestě, značené zelenou turistickou značkou a zanedlouho jsme dorazili k jednomu ze zastavení místní naučné stezky. Cedule nesla název Člověk a dřevo, a návštěvníky lesoparku, mezi které jsme se nyní mohli počítat i my, seznamovala s využitím tohoto přírodního materiálu a vlastnostmi jednotlivých druhů stromů. Na fotografiích jsme si prohlédli některé výrobky ze dřeva a v dolní části chytré tabule se dozvěděli, že pokácený strom představuje plně využitelný zdroj materiálu a obnovitelný zdroj energie. Po pokácení se totiž zpracuje celý, přičemž kmen se odveze na pilu, z tenké špičky stromu se udělají polínka, větve jsou rozdrceny na štěpku a pařez se v lese sám rozloží nebo z něj vyroste nový strom. Na závěr jsme si přečetli, že na rozdíl od uhlí se při získávání dřeva neničí krajina a pak jsme šli dál.

Cesta stále stoupala a když se narovnala, ocitli jsme se na rozcestí Za myslivnou, kde končila čtvrť Poruba a začínala městská část s libozvučně znějící názvem Krásné Pole. Kousek od stromu se směrovými šipkami jsme spatřili další informační tabuli, ke které jsme se vzápětí vydali, abychom se dozvěděli zase něco nového. Našli jsme na ní nákres běžeckého lesního okruhu o délce přibližně 900 metrů, jenž byl pojmenován po Františkovi Oherovi, svérázném vysloužilém horníkovi a vášnivém běžci. Okružní trasa pro všechny běžecké nadšence zde byla podle chytré tabule otevřena na podzim roku 2019, nicméně jsme si její povrch ze směsi pilin a písku na vlastní obuvi nevyzkoušeli. Patníky, označující délku uběhnuté vzdálenosti, jsme tedy ani jednou neminuli a namísto běhu jsme pokračovali v klidné chůzi po chodníku.

Jen o pár desítek metrů dál jsme potkali další tabuli místní naučné stezky, kterou sem nainstalovala společnost Ostravské městské lesy a zeleň, přičemž jsme se tentokrát dozvěděli něco o ochraně lesa. Cedule nám prozradila, co nebo kdo nejvíce škodí stromům v různých obdobích jejich života a jakými prostředky tomu lesníci mohou zabránit. U nejmenších stromků se jednalo se o trávy, plevel, srnky, zajíce a také hmyzí škůdce. Dřevěné bohatýry v pubertálním věku 11 – 80 let prý nejvíce ohrožuje sníh a vítr, ale také jeleni, kteří juniory v zimě stáhnou z kůže, respektive z nich sloupnou kůru. Na závěr jsme si přečetli, že dospělý les trpí kombinací zmíněných přírodních vlivů. Stromům dále vadí nezvaná návštěva hub v čele s václavkou, ale první místo na nepopulárním žebříčku škůdců jednoznačně obsadil lýkožrout smrkový.

Když jsme dočetli zbytek textu, vykročili jsme na další cestu, přičemž jsme chvíli šli kolem zmíněného běžeckého okruhu, dokud se nestočil doprava a nezmizel v lese. Pak jsme dorazili na okraj lesa, kde cesta zabočovala vpravo k hvězdárně a protože se otevřeným prostorem proháněl čerstvý ledový vítr, řádně nám znepříjemnil zbytek putování. Zachumlaní do zimních bund jsme málem přehlédli 38 metrů vysokou věž, která stála pár metrů od hlavní cesty a protože jsme byli zvědavi k jakému účelu sloužila, zabočili jsme doprava a šli se na ni podívat blíž. Nad námi se tyčila věž z nemagnetických materiálů, jež se na konci sedmdesátých let 20. století stala součástí nově vybudované báňské měřické základny, kterou financoval někdejší těžební gigant Ostravsko-karvinské doly. Nový areál byl nejmodernější v celém tehdejším východním bloku.

V roce 1980 bylo zařízení převedeno na Vysokou školu báňskou v Ostravě a vznikla tři oddělení: výzkumné oddělení pro důlní měřictví, výzkumné oddělení pro seismiku a hvězdárna s planetáriem. Základna přestala sloužit po roce 1989, kdy se hodně začalo šetřit, ale původně bylo na měřickém úseku pět až šest pracovníků, na seismice tři až čtyři, jeden byl jako externí pracovník z České akademie věd. Ale vraťme se k věži. Půvabný pylon byl zakončen astronomickou kopulí, ze které se měla provádět triangulační měření pro celou Ostravu. Bohužel nepříznivé atmosférické podmínky ji odsoudily do podoby občas využívané školní pomůcky pro měřičská cvičení studentů, protože celá měřická základna včetně pylonu a Hvězdárny a planetária byla součástí Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské.

Byla to škoda, protože kdyby okolní stromy za ty roky věž nepřerostly, mohla by z ní být pěkná rozhledna. Když jsme si pylon prohlédli alespoň zvenku, za věží nás zaujala souvislá řada plechových válců zapuštěných do země. Jednalo se takzvané Laplaceovy body, z nichž se vycházelo při gyrokompasovém měření v dolech, které jsme předtím nikdy neviděli. Pak jsme se vrátili na hlavní cestu a záhy jsme dorazili k sousedním budovám třetího největšího planetária v Česku, které bylo otevřeno v říjnu 1980. Ovšem tehdy se nepřestřihávala páska hvězdárny a planetária, ale sdruženého pracoviště Báňské měřické základny. Brána areálu byla ještě zavřená, takže jsme si moderní objekty hvězdárny vyfotili pouze přes plot, ale nijak nám to nevadilo, protože jsme věděli, že se sem ještě večer vrátíme a prozkoumáme je zevnitř.

Po pořízení fotografií jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Ihned poté, co jsme zabočili doleva a ušli pár metrů, před nepříjemným ledovým větrem nás ochránil les. Mírně klesající stezkou jsme znovu prošli přes obě rozcestí a brzy jsme dorazili k věrně čekajícímu korejskému povozu na ulici V zahradách. Posadili jsme se do auta, posvačili z vlastních zásob a pak jsme odjeli do prodejny švédského výrobce nábytku, kde jsme zakoupili pár skříněk do nově zařizovaného pokoje. V obchodě jsme strávili přes dvě hodiny, protože jsme si jeho nekonečné uličky plné zatáček a odboček procházeli klidným tempem. Po zaplacení jsme naložili nábytek do auta a pak jsme vrátili zpátky do prodejny, v jejíž restauraci jsme si koupili kávu a zákusky. Po sladké tečce jsme odjeli do Krásného Pole a již za tmy jsme zaparkovali před planetáriem.

Pak jsme otevřenou bránou vkročili dovnitř areálu a pořídili pár venkovních fotografií osvětlených budov. Když se tak stalo, zamířili jsme ke vstupním dveřím do budovy a když jsme vešli dovnitř, zamířili jsme k pokladně. Sympatické obsluze jsme předložili potřebné údaje o zaplacených vstupenkách a na oplátku jsme obdrželi informace o představení, do jehož začátku zbývala ještě slabá hodinka. V pokladně jsme k naší potěše získali razítko do památníku a také jsme si koupili turistickou známku. A protože jsme měli ještě čas, vydali jsme se na prohlídku interaktivních expozic, rozdělených do pěti částí, které obsahovaly kolem 40 exponátů, díky nimž jsme měli hravou formou pochopit vybrané fyzikální, astronomické nebo geologické jevy. Začali jsme v přízemí expozicí, v níž jsme se vydali do hlubin Země.

Expozice nám umožnila bližší poznání seismických jevů, geologických procesů v zemské kůře i výzkumných metod vědního oboru, známého jako geoinformatika. Nejprve jsme si prohlédli vzorky různých druhů hornin vyskytujících se na Zemi, na obrazech viděli fotografie vesmírných mlhovin a dozvěděli se, že před miliony let naši planetu bombardoval skleněný déšť. V další části nás čekalo zemětřesení, ale naštěstí jsme jej nemuseli prožít na vlastní kůži, nýbrž v podobě panelů s neskutečným množstvím podrobných informací. Zjistili jsme, kde se tento jev vyskytuje v českých zemích, jak vzniká, probíhá, jak se měří a podobně. Seznámili jsme se s neničivějšími zemětřeseními v historii Země a nechyběla ani ukázka mořských vln tsunami před vznikem zemětřesení, i po něm.

Expozice Do hlubin Země obsahovala také několik interaktivních prvků, takže jsme spustili vlnu tsunami a dupnutím vyvolali vlastní zemětřesení, které nám změřil seismometr. V další místnosti nás čekalo seznámení s Marsem a když jsme si o rudé planetě na panelu přečetli pár informací, vyzkoušeli jsme řízení modelu robotického průzkumného vozítka. Autíčko jezdilo za plexisklem po červeném povrchu a na naše povely reagovalo s malým zpožděním, podobně jako by tomu bylo ve skutečnosti díky velké vzdálenosti mezi Marsem a naší planetou. Když jsme si přestali hrát, začali jsme se věnovat vulkanismu. Nejvíce nás zaujal nákres vybuchující sopky, na němž byly vidět všechny jevy, provázející tento pozoruhodný, ale nebezpečný jev.

V této místnosti jsme si ještě na interaktivním globusu prohlédli povrchy planet Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Země, Saturn, Neptun, Uran a také Slunce. S pomocí otočné desky jsme si vybrali těleso a jev, které jsme chtěli na projekční kouli vidět a k nim jsme vždy dostali základní informace. Nejdelší čas jsme věnovali Zemi. Podívali jsme třeba, jak se měnila poloha kontinentů během pohybů zemských litosférických desek nebo jsme viděli animaci průběhu tsunami a hurikánu Katrina, který na konci srpna 2005 způsobil obrovské škody na jihu Spojených států. Klidně bychom zde strávili ještě více času, ale čekaly nás ještě čtyři další expozice, takže jsme museli místnost po pár minutách opustit. Vyšli jsme na chodbu a po schodech vystoupali do prvního patra, kde jsme narazili na skutečný 20 kilogramový meteorit.

Respektive kámen, jenž byl kdysi jádrem malé planetky, narazil nejdříve do Země a teprve potom my na něj. S potěšením i respektem jsme si na něj sáhli a pak jsme začali prozkoumávat další prvky expozice s názvem K planetám, která nám ukázala vývoj Sluneční soustavy. Dozvěděli jsme se, že jakmile hvězdy vytvořily dostatek prvků těžších než vodík a helium, mohly vznikat i planety a celé planetární systémy. Na prosvětlených panelech jsme našli průběh vzniku těchto planet, jejich rozměry, délky dne a roku vůči Zemi, teplotu povrchu a počet měsíců, které je obíhají. Zjistili jsme, které planety mají pevný povrch jako ta naše a na modelu plynné planety jsme prozkoumali proudění plynů v atmosféře. Seznámili jsme se s procesem vzniku polárních září a docela nás překvapilo zjištění, že se Venuše otáčí opačným směrem, než jiné planety.

Když jsme si vše prohlédli, vydali jsme se chodbou za další expozicí nazvanou Ke hvězdám. Cestou jsme viděli obrazy s fotografiemi mlhoviny Koňská hlava a jejího okolí, snímek velké spirální galaxie NGC 1232 a pak jsme narazili na výklenek s kosmickými střelami. Panel pojednával o tělesech, které se během putování vesmírem střetly s jinými a vytvořily tak na jejich površích různě velké krátery. Zaujalo nás, že jeden z největších pozemských kráterů Chicxulub má průměr 180 kilometrů a vytvořila jej desetikilometrová planetka. Nárazem způsobila rozsáhlé změny klimatu a vymření dinosaurů. Ale zmíněný pozemský kráter nebyl nic oproti tomu na našem Měsíci, který dostal název South Pole Aitken. Je totiž kilometrů hluboký a jeho průměr měří úctyhodných 2500 kilometrů. Téměř stejně velká je pak pánev Valhala na Jupiterově měsíci Callisto.

O kousek dál jsme našli vzorky různých druhů meteoritů a následně jsme se s nimi seznámili na velkých panelech. Udělali jsme si jasno v rozdílech mezi meteoroidy, meteory, meteority a bolidy, dále jsme se dozvěděli jak vznikají meteorické roje, které se mohou změnit v meteorické deště a v tabulce jsme se seznámili s těmi nezajímavějšími, jež lze na obloze v průběhu roku sledovat. Další text nám odhalil rozdělení a původ meteoritů, dále některé zajímavé nálezy na Zemi a také to, jak bychom je poznali, kdyby se nám poštěstilo o nějaký zakopnout. O kousek dál jsme našli obrovskou mapu naší galaxie, na níž byly vyznačeny souhvězdí a také na gravitační studnu. Neobsahovala však žádnou vodu, ale model gravitačních polí mezi Zemí a Měsícem, do níž jsme vhodili kuličku, která představovala kosmickou sondu.

Kuličku jsme se snažili udržet v pohybu po naznačených trajektoriích a tak jsme si vyzkoušeli účinky gravitace na rychlost a směr letu kosmických těles. Dalším interaktivním prvkem této části expozice byla mlžná komora, v níž jsme měli vidět stopy prolétávajících částic mikrosvěta, ale moc se nám to nedařilo. Vedle jsme pak viděli holografický obraz a dozvěděli jsme se o tom, jakým způsobem se vytváří. Zaujalo nás, že takový obrázek nelze padělat a proto je využíván v bankovnictví, ochraně cenných papírů, cestovních pasů, vstupenkách a dalších důležitých předmětech. V expozici, představující vývoj vesmíru od jeho raných počátků až po vznik hvězd, jsme mohli zapojit svou fantazii a na projekční stěnu nastříkat virtuálním sprejem graffiti představující třeba exotické planety s mimozemšťany, ale to jsme vůbec nevyužili.

Raději jsme delší čas strávili studiem panelu s temnou hmotou, která nás vždycky fascinovala a navíc jsme se jí tady mohli dotknout ! Název hmoty byl odvozen od její vlastnosti, protože nesvítí a je pro elektromagnetické záření průhledná, ale na druhou stranu má mít gravitační vliv na své okolí. Když jsme vše prostudovali, minuli jsme dvě figuríny ve skafandrech a zahájili prohlídku další expozice. Už podle názvu Na oběžnou dráhu bylo jasné, že se nás čeká seznámení s kosmickými lety, které v historii lidstva zatím proběhly. Překvapilo nás, že jich byly už stovky, ať už pilotovaných či nepilotovaných a díky těmto letů lidé zjistili informace o tělesech Sluneční soustavy, objektech dalekého vesmíru, ale také o naši Zemi a všech živých organismech, které ji obývají. Na panelech jsme si pročetli poselství mimozemšťanům a shlédli nákres kosmického dalekohledu.

Dále jsme zde našli plány raketoplánu nebo vícestupňové lodi Saturn, které jsme navíc shlédli ve formě obrovských modelů, visících nad viděli malou mapou povrchu Měsíce. Tu velkou na stěně jsme míjeli během procházky expozicí. Byla provedena v měřítku 1:1 600 000, což znamenalo, že 1 centimetr na mapě odpovídal 16 kilometrům ve skutečnosti. Podrobně jsme tak viděli zvrásněný povrch našeho věrného souputníka, který po miliony let bombardovaly tisíce planetek. Díky tomu vzniklo třeba Moře dešťů, kráter o průměru 1200 kilometrů, jehož název rozhodně neměl nic společného s pršením vody. Nicméně v roce 2009 díky dopadu rakety do kráteru Cabeus a následnému uvolnění 5000 kilogramů měsíční horniny a 185 kilogramů ledu bylo prokázána přítomnost vody na Měsíci.

O kousek dál jsme si prohlédli Hubbleův kosmický dalekohled, jenž na oběžnou dráhu Země do výše 600 kilometrů vynesl v roce 1990 americký raketoplán Discovery a který předává na Zemi obrazy vesmíru neovlivněné zemskou atmosférou. Interaktivní prvky v této expozici představoval jednoduchý gyroskop pro vyzkoušení zatáčení kosmických lodi ve vesmíru a také možnost změření, do jaké výšky bychom vyskočili na povrchu Měsíce. Bohužel jsme tyto prvky z časových důvodů už nevyzkoušeli, ale expozice nazvaná Za světlem naším očím neunikla. Našli jsme ji v jiné části budovy a díky ní jsme se dozvěděli, že světlo bylo donedávna jediným zdrojem informací o blízkém i vzdáleném vesmíru. Když lidé zkonstruovali přístroje citlivé na rádiové, infračervené, ultrafialové, rentgenové a gama záření, rázem se jim otevřel nový svět.

A nám při návštěvě ostravského planetária také ! Ve světelné expozici jsme jako první shlédli exponáty ve vitríně, kde jsme našli přesýpací hodiny, větší či menší dalekohledy, sextanty, kompasy a knihu s mapami. V druhém výklenku jsme se seznámili s lidským okem jako takovým, jeho rozmanitostmi, způsobem vidění a stavbou nejcennějšího lidského smyslu. A konečně třetí výklenek obsahoval povídání o slavném italském astronomovi, filosofovi a fyzikovi, o němž jsme se učili už na základní škole. Jmenoval se Galileo Galilei a proslavil se vylepšením dalekohledu, rozmanitými astronomickými pozorováními, teoretickými základy klasické mechaniky. No a pak také sporem s církví, který vznikl protože tvrdil, že středem vesmíru není Země, ale Slunce. Kvůli tomu stanul dvakrát u soudu a když své pravdivé tvrzení neodvolal, dostal doživotní domácí vězení.

Za sklem jsme si rovněž prohlédli obrázek jednoho z jeho dalekohledů a kresby Měsíce, které tento muž nakreslil v roce 1610. Dále jsme se dověděli, že pozoroval planetu Jupiter, díky čemuž objevil jeho satelity, které pak byly na jeho počest pojmenovány Galileiho měsíce. O kousek dál jsme u schodiště objevili skutečný hvězdářský dalekohled, ale nijak jsme se u něj nezdržovali. Na dalších panelech jsme zjistili, jaké problémy mohou nastat během pozorování hlubin vesmíru, jak ohnout světelný paprsek a seznámili se s využitím spekter objektů a metod polarimetrie při výzkumu vesmíru. Následně jsme uviděli sami sebe v infračerveném světle a na další interaktivní zastávce jsme poznali, jak naše postavy dokáží deformovat různě pokřivená zrcadla a také jsme se zde setkali se sirem Frederickem Williamem Herschelem. Video najdete zde a druhé zde.

O tomto muži jsme slyšeli poprvé a přitom tento německý astronom a konstruktér zrcadlových dalekohledů objevil infračervené záření či planetu Uran. Když jsme si o něm přečetli pár informací, vyšli jsme z expozice ven a na panelu načerpali fakta o českých stopách ve vesmíru. Znovu jsme si tak připomenuli jméno prvního českého astronauta Vladimíra Remka, ale také jiných pánů, kteří se nějakým způsobem angažovali v tomto oboru. Následně jsme po schodech vystoupali o patro výše, odkud se nám naskytl pohled na expozicemi pod námi. Také se zde nacházela malá kavárna, ale byla zavřená, takže jsme brzy sestoupili dolů a pomalu se odebrali ke vchodu do Sférického kině. U dveří jsme vyčkali pár minut, než je otevřela pracovnice planetária, která nás poté pustila dovnitř kinosálu.

Vybrali jsme si ty nejlepší křesla, pohodlně se usadili a sledovali, jak se sál pomalu plní nově příchozími návštěvníky. Vyprodáno nicméně nebylo. Za chvíli se objevil moderátor, který nás během živého vstupu seznámil s hvězdnou oblohou, promítanou na kulatý strop kinosálu. Zajímavým způsobem vykládal o souhvězdích, které v průběhu roku můžeme na obloze vidět a u některých podrobněji rozebral jejich jednotlivé hvězdy. Díky prokresleným animacím jsme souhvězdí dobře viděli. Kromě hvězd moderátor promluvil o některých planetách a snažil se nám vysvětlit, jak nepředstavitelně dlouhý čas putuje světlo z hvězd vesmírem, než jej na vlastní oči můžeme spatřit v rámci pobytu na modré planetě. Po několika minutách nám zaměstnanec planetária poděkoval za směšně krátkou dobu, kterou jsme společně strávili a pak odešel.

Vzápětí začalo představení Vesmírné oázy, které trvalo asi 50 minut a díky němuž jsme se ponořili do nádherných obrazů, které nám na kopuli kina ukázaly krásu a tajemství naší galaxie. Projekce nás nejprve informovala o starém známém faktu, že jsme obyvateli vodní planety, která se řítí prázdným kosmickým prostorem mezi Venuší a Marsem. Voda formuje náš svět, její nedostatek v nás vzbuzuje obavy a jelikož víme, že se bez ní neobejdeme, na delší cestu si ji přibalíme sebou do batohu nebo kufru. Ale co kdybychom vyrazili někam opravdu daleko ? Třeba mimo Zemi, do vesmíru ? Právě na tyto otázky nám měl pořad dát odpovědi a společně s autory filmu jsme po vodě začali pátrat napříč sluneční soustavou. Vznášeli jsme se nad gigantickými ledovými příkrovy, utajenými oceány i mezi vodní tříští podivuhodných kryovulkánů, až nám bylo někdy z 3D projekce špatně.

Ocitli jsme se uvnitř hlubokých měsíčních kráterů, v žíravé výhni Venušiny atmosféry, v pouštích marsovských planin i na zamrzlých družicích Jupiteru a Saturnu. Když jsme po hodině opouštěli útroby kinosálu, byli jsme zase o něco chytřejší a hlavně spokojení, protože nás představení Vesmírné oázy opravdu velmi zaujalo. A líbily se nám také rozsáhlé moderní expozice, které v budově planetária vznikly v rámci celkové rekonstrukce, jež byla dokončena roku 2014. Vzápětí jsme vyšli ven z budovy planetária a přes potemnělý areál jsme zamířili k bráně, za kterou jsme měli zaparkované auto. Byli jsme rádi, že jsme přijeli o něco dřív a mohli si vybrat místo k odložení našeho povozu, protože jsme byli svědky toho, jak jiný řidič při couvání narazil do auta za sebou a pak rychle odjel pryč. Totéž jsme pak učinili i my a vrátili se domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-ostrave-navstivili-porubu-a-vecer-hledali-vodu-ve-ves