Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Při jednom z mnoha navštívení Brna jsme zavítali do jeho částí Slatina, Černovice a Komárov, kde jsme postupně poznali několik zajímavých míst.

Nejprve jsme zamířili do čtvrti Slatina, kde jsme si v muzeu prohlédli legendární traktory Zetor. Když jsme budovu muzea opustili, vydali jsme se pro nedalekou kešku Na plovárně. Jelikož však kalendář ukazoval polovinu měsíce března, rozhodně jsme se neměli v úmyslu koupat, což jsme naštěstí nemuseli provést. Stačilo totiž nalézt u budovy vodárny skrytou schránku a tak jsme se suchou nohou mohli vydat pro další kešku s dosti zajímavým názvem.

Keška byla totiž pojmenována takto : Kočka leze dírou, pes oknem a kačer... Tři tečky nechávaly odpověď zahalenou tajemstvím a tak jsme byli zvědaví, kam vlastně budeme muset vlézt. Keška pojednávala kanalizační stoce, jejímž úkolem bylo dostat srážkovou vodu ze sídlišť Vinohrady a Líšeň pryč do bezpečí a tak jsme se obávali nejhoršího. Kdybychom schránku hledali o nějaký ten rok dříve, museli bychom opravdu lézt do kanálu, ale opět jsme měli štěstí.

Mezitím totiž autor finální souřadnice keše změnil a tak jsme si poklad vyzvedli na bezpečném místě kousek od našeho auta. Následně jsme naším vozem odjeli za přírodní památkou Stránská skála, která se nacházela na druhé straně továrny na traktory. Celou jsme ji tak museli objet a po několika minutách jsme konečně přijeli na ulici Stránská. Na jejím konci jsme naše autíčko nechali odpočívat a vyrazili jsme za krásami národní přírodní památky Stránská skála.

Jen pár metrů od parkoviště, které nám připomínalo točnu autobusu, jsme narazili na přístřešek, jehož nabídku jsme vzhledem k nízké teplotě vzduchu odmítli. Zároveň jsme stanuli u rozcestníku, který nám sice nabídl jen jednu barvu, zato hned dvě možné turistické trasy. Mohli jsme si vybrat cestou na vrchol skály a odchodem na zastávku tramvaje, což jsme pochopitelně neměli vůbec v úmyslu. Zvolili jsme tedy první možnost a začali stoupat kamenité cestě na půl kilometru vzdálený vrchol skály.

Stoupání nebylo nijak prudké, přesto se nám brzy otevřely pěkné výhledy na město Brno s budovami různých typů, stáří, velikosti i vzhledu. Naším očím neunikly ani blízké továrny, silně frekventovaná ulice Ostravská či nedaleká dálnice D1, po které jsme sem z Olomouce o pár desítek minut dříve přijeli. Výhled to byl sice zajímavý, nicméně bychom jej raději vyměnili za pohled na lesy, louky a jiné přírodní krásy. Proto jsme se rozhledy nekochali nijak dlouho a brzy jsme pokračovali ve výstupu.

Cesta vedla zpříma bez zbytečných zatáček, přičemž jsme sem tam museli dávat pozor, abychom nezakopli o nějaký ten čouhající vápencový kámen. Díky jeho krásné bělostné barvě jsme se všem nástrahám bezpečně vyhnuli a nepoznali jsme tak povrch Stránské skály z příliš velké blízkosti. O několik desítek metrů dál jsme narazili na malou informační tabuli, ze které jsme se dozvěděli několik zajímavých faktů o této skály, jenž byla v roce 1992 byla vyhlášena za národní přírodní památku.

Zjistili jsme, že 300 metrů dlouhá skála z jurského vápence poskytovala člověku útočiště od nepaměti a že se stala nejstarší lokalitou s doloženým užíváním ohně lidmi druhu Homo erectus ve střední Evropě. Zaujalo nás, že se zde od středověku až do 19. století těžil stavební kámen, ze kterého byla postavena řada významných budov ve městě a blízkém okolí. Vápenec byl nalezen i v románských základech katedrály sv. Petra a Pavla, uplatnil se na Zderadově sloupu či kašně Parnas na Zelném trhu.

Když jsme dočetli poslední řádky, pokračovali jsme dál ve výstupu, přičemž jsme se průběžně pohybovali v nadmořské výšce mezi 240 - 310 metry. O kousek dál jsme spatřili vyvýšeninu, v níž se nacházel vchod do podzemí, který však byl zavřený. Nebyl to ovšem jediný vstup do nitra skály, neboť za druhé světové války zde byla budována továrna na výrobu součástek do leteckých motorů. Systém propojených jeskyní, bunkrů a šachet o třech horizontálních patrech ale nebyl dokončen.

Německá továrna Flugmotorenwerke Ostmark, základ pozdějšího Zetoru, byla zničena 25. srpna 1944 náletem amerických letadel, ale i tak Němci stihli vyrubat přibližně kilometr chodeb, přičemž většina z nich byla volně přístupná i v době naší návštěvy. Na průzkum podzemí jsme však nebyli připraveni a upřímně řečeno, do království pavouků a netopýrů se nám vůbec nechtělo. Navíc se vstupy do štol nacházely dole pod námi, přičemž jsme většinu během naší procházky ani nenašli.

Kráčeli jsme dál po travnaté pláni, která si ještě po zimě nestačila obléci nové zelené šaty a následně jsme dorazili na rozcestí s názvem Nad Zetorem. V létě bychom zde byli jistě obtěžování různým hmyzem, který si určitě oblíbil místní teplomilnou květenu, nicméně v březnu jsme zde byli takřka sami. Nerušeně jsme se tak mohli z tohoto návrší pokochat další vyhlídkou, nicméně pohled na paneláky v brněnské čtvrti Líšeň či komíny Zetoru a spalovny nebyl zrovna příjemný.

V dálce nás potěšil alespoň vysílač Hády či městské dominanty Petrov a Špilberk. Poté jsme šli dál a po 200 metrech jsme dorazili k pyramidě na vrcholu Stránské skály. S těmi egyptskými však měla společný jen tvar, protože byla ze dřeva a sloužila jako trigonometrický bod. Našli jsme zde také kámen s nakreslenou mapou celé lokality, takže jsme se výborně zorientovali a záhy se mohli vydat správným směrem za dalšími krásami Stránské skály.

Kráčeli jsme po zelené značce podél okraje skály, přičemž se dole pod námi klikatila cestička, značená pro změnu žlutou barvou. Chůze po ní nás však teprve čekala o pár minut později. Cestou jsme si prohlíželi stěny skály a po 100 metrech nás alej ovocných stromů dovedla k vodárně. Doprava vedla odbočka zelené trasy k rozcestí U vodárny, odkud bylo možné se na Stránskou skálu také vydat. My jsme však pokračovali rovně a po několika malých zákrutách a jsme přišli k zelenému zábradlí.

Podél tohoto bezpečnostního prvku vedla úzká pěšina po samotném okraji skály až na rozcestí U zahrádek, které se před námi opravdu vyskytovaly. Opatrně jsme k tomuto rozcestníku došli a vzápětí jsme prudce odbočili doleva, takž jsme se v podstatě vydali přesně opačným směrem, než kterým jsme sem přišli. Nepříliš široká stezka klesla dolů a během chůze jsme tak krásně viděli celý areál továrny na výrobu legendárních traktorů, který jsme měli před sebou jako na dlani.

Zanedlouho jsme dorazili na rozcestí s poněkud záhadným názvem Zadní prátle. Samozřejmě nás zajímalo, co asi to slovo prátle znamená, leč se nám nepodařilo o něm nic zjistit a to ani ve slovníku brněnského hantecu, zdejšího lidového nářečí. Na tomto rozcestí jsme opustili zelenou značku a napojili se na žlutou, která nás nejprve vedla po pěšině mezi holými keři a malými stromky. Absence listí a zeleného porostu nám otevřela pohledy na obnažený skalní pás, kterých jsme rádi využili.

Po několika desítkách metrů sevření křovin povolilo a za šípkovým keřem jsme si za jarního sluníčka užívali krásy zdejšího místa. Vápencová skála sice byla docela dost poškozena zmíněnou těžbou kamene, ale i tak se nám zde moc líbilo. Krajina se o kousek dál ještě více otevřela a tak jsme se bez omezení procházeli i mimo stezku po světoznámé paleontologické a prehistorické lokalitě, kterou proslavily nálezy otisků zubů tygra šavlozubého, žraloka a další kosterní nálezy či fosílie mořských živočichů.

Kdybychom se zde stepním porostem s roztroušenými keři procházeli před 40 000–30 000 lety, bylo by nám poněkud větší teplo než dnes. Díky příznivým klimatickým podmínkách bychom se zde setkali třeba s lesními slony, stepními nosorožci, bizony, velkými koňmi a jeleni. Nohy na ramena bychom vzali tygrem šavlozubým, lvem, hyenou, vlkem a řadou dalších menších psovitých a kunovitých šelem a v neposlední řadě před medvědem jeskynním.

Jeskyně se však nacházely ještě o něco níže pod námi, nedaleko zmíněné tramvajové zastávky. Do těchto míst jsme se však již nevydali a pokračovali jsme po žluté trase podél skalního bloku dál. Na jednom místě jsme se vyfotili, abychom splnili podmínky takzvané earth keše a o něco dál jsme odlovili tradiční schránku. Nad námi se tyčila dřevěná pyramida, u které jsme o pár minut dříve byli a kde nás vystřídal nějaký jiný turista. Další lidi jsme pak spatřili blížeji k vodárně, takže jsme již nebyli až tak úplně sami.

Často jsme si totiž kladli otázku, jestli jsou na světě ještě nějací jiní blázni, kteří chodí v zimě nebo za deště na zdánlivě obyčejná místa jako my. Dlouhodobým zkoumáním jsme museli konstatovat že ano, nebyli jsme jediní. Pod pyramidou jsme sestoupili do jakéhosi propadliště, vytvořeném pravděpodobně těžbou vápence a ocitli se tak na asi nejkrásnějším místě Stránské skály. Několik chvil jsme se zde zdrželi a poté nás cestička dovedla zpět na rozcestí Nad Zetorem.

Odtud jsme sestoupil k našemu autu, které odpočívalo před dalším putováním po jihomoravské metropoli. Vzápětí jsme vyrazili do Černovic, kde jsme navštívili pramen sv. Floriána a pak následoval výstup na Komec alias cihlový komín sloužící jako rozhledna. O těchto cílech však již pojednávají jiné moje příspěvky, tak si je nezapomeňte ve volných chvílích také přečíst. Pro vášnivé čtenáře je pak v sekci Velké povídání o výletech připraven článek Jak jsme v Brně osedlali traktor a pak vylezli na komín.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Brno_-_Stranska_skala_ve_Slatine/

Historie :

Stránská skála je národní přírodní památkou a jde o jeden z nejkrásnějších skalních útvarů ve městě. Archeologické průzkumy prokázaly první osídlení už v paleolitu, lokalita se také řadí k nejstarším doloženým sídlištím člověka typu Homo erectus v Evropě. Několik jeskyní, které se zde nacházejí, jsou i významnými paleontologickými nalezišti. Např. v Absolonově jeskyni bylo nalezeno 645 zkamenělých kostí pleistocénních ptáků, ve Woldřichově jeskyni zase zub nového druhu šavlozubé kočky. Výzkumy i návštěvy běžných výletníků vedly k nalezení mnoha dalších zkamenělin, především mořských bezobratlých živočichů, vzácně i žraločích a rybích zubů.

Od středověku sloužil zdejší vápenec jako stavební materiál, byl např. použit pro kašnu Parnas na Zelném trhu. Lokalita byla využívána i za druhé světové války. Byly zde hloubeny štoly pro potřeby blízké továrny na letecké motory, práce ovšem přerušil nálet amerických bombardérů v srpnu 1944. Po válce byl v těchto místech budován protiatomový kryt, jenž je dnes jako velitelské stanoviště civilní obrany připraven za zakovanými železnými dveřmi.

Historie čerpána z webu :

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stránská_skála

Město Brno je držitelem turistické známky č.480.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/brno-c480