Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Při jednom z mnoha navštívení Brna jsme zavítali do jeho částí Slatina, Černovice a Komárov, kde jsme postupně poznali několik zajímavých míst.

Cesta po dálnici uběhla rychle a bez problémů a tak jsme se po několika desítkách minut ocitli na území jihomoravské metropole. Nejprve jsme zamířili do čtvrti Slatina, kde jsme si v muzeu prohlédli legendární traktory Zetor. Auto jsme po příjezdu nechali na obrovském parkovišti téměř přímo před vchodem do budovy muzea a vydali se dovnitř. V pokladně jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a získali jsme zde i razítko do památníku.

Poté jsme se vydali na prohlídku expozice v přízemí budovy a v první části jsme shlédli nejmodernější traktory současné produkce. Nejvíce nám do oka padl po vzhledové stránce nejkrásnější stroj z dílny italského designérského studia Pininfarina, který spatřil světlo světa teprve roku 2015. Kromě nádherných tvarů nás ohromila také jeho poměrně rozměrná velikost, protože ostatní stroje byly o hodně menší.

Hned vedle se nacházel další červený traktor, tentokrát řady Proxima z roku 2004, které dokážou plnit nízké emisní limity a vyznačují se nízkými náklady či spolehlivostí. Posledním z moderních strojů pak byl červený krasavec řady Forterra, jenž vynikají svou robustností a sílou. Do traktoru, který se vyrábí od roku 2014 jsme si vylezli. Kabina byla sice poměrně vysoko, ale zvládli jsme to a vyzkoušeli si, jak vypadá svět z pohledu řidiče.

Poté jsme přešli do vedlejší historické expozice, kde jsme našli několik kousků, které jsme si ještě pamatovali z dob, když běžně jezdily po poli. U modelu 7711 nebyla zapotřebí žádná sloní paměť, protože ten se vyráběl v letech 1986 až 1992. Nahlédli jsme pod jeho kapotu se čtyřválcovým motorem a také jsme se usadili v jeho klasicky hranaté kabině. Když jsme se uvnitř všichni vystřídali, totéž jsme si zopakovali ve vedlejším stroji.

Tím byl důvěrně známý Crystal 12045, výsledek Československo-polské spolupráce. Kromě šestiválcového motoru nás zaujal fakt, že se ve své době jednalo o první traktor na světě s hladinou hluku v kabině nižší než 85 decibelů. V Polsku se vyráběl pod jménem Ursus, což jsme ale vůbec netušili. Na závěr jsme si přečetli, že se v roce 1981 výroba přesunula na Slovensko a vzápětí jsme pokračovali dál.

Pak jsme se již věnovali modelu s označení 4911, který měl tříválcový motor a byl vyráběn v letech 1977 až 1980. Na základě licence se montovaly v zahraničí, hlavně v Barmě, Iráku a Ghaně, ale u nás se prý vůbec nevyskytovaly. Samozřejmě jsme si tento otevřený traktor bez kabiny také vyzkoušeli a potom jsme si prohlédli podobný, ale starší model 3045.

Ten jsme si pamatovali díky typické oválné kapotě motoru, dvou do stran vyčuhujících světlometů a vysokého výfuku. Vzápětí přišel na řadu typ 2011, což byl výkonově slabší traktor s kabinou, určený na všechny lehčí zemědělské práce. Zjistili jsme, že na domácí trh bylo dodáno 1 043 kusů a že jeho modifikací byly typy 2012 jako kultivační stroj a 2023, pracující na vinicích.

V jeho sousedství pak stál úzký traktor s nízkým těžištěm, který byl specializovaný pro sady a vinice. Tento stroj se vyráběl mezi lety 1963 až 1967 a nám spíše připomínal malý buldozer bez radlice. Posledním modelem v přízemí galerie byla opravdová lahůdka, jeden z nejstarších brněnských traktorů s označením 25. Vystavený model s lopatkovými koly do těžkého terénu měl pouze dvouválcový motor a vyráběl se od roku 1946 do roku 1961.

Na naleštěného krasavce se vylézt nemohlo a tak jsme se z přízemí přesunuli do prvního patra, kde jsme si jako první prohlédli zelený traktor s kabinou a označením Super 50. Přečetli jsme si, že do poloviny šedesátých let 20. století to byl nejsilnější traktor, který měl dokonce na přístrojové desce nově budík pro měření otáček motoru, rychlost jízdy a počítadlo provozních hodin. 

Ještě jsme se dozvěděli, že se vyvážely do 66 zemí světa a celkem bylo vyrobeno 150 506 kusů. Pár metrů od něj se pak nacházel model 15, jediný jednoválcový traktor, který Zetor vyrobil. Byl to opět jednoduchý model bez kryté kabiny s oválným krytem motoru, vysokým výfukem a vystrčenýma očičkama. Zjistili jsme, že byl vyráběn v letech 1947 až 1949 a brány závodu opustilo pouze 2 215 kusů.

Vedle zelené patnáctky pak stála oranžová pětadvacítka, což byl vzhledově podobný stroj, ovšem zmodernizovaný a vyráběný od roku 1954 do roku 1961. Tím skončila výstava historických krasavců, nicméně jsme se ještě podívali, jak vypadá podvozek moderního stroje, jeho kola či kabina, postavená na zemi. Vedle rozebraného traktoru jsme se krátce zdrželi u interaktivních počítačů a pak jsme přešli do vedlejší místnosti.

Zde jsme shlédli exponáty krátkodobé výstavy s názvem Dobové propagační materiály a prospekty. Viděli jsme zde třeba materiály a dokumenty týkající nejstarších brněnských traktorů i těch novějších a dále jsme si přečetli pár výstřižků z tuzemských a zahraničních novin. Následně jsme se pokochali pohledy z ptačí perspektivy na moderní traktory Zetor pod námi, kde jsme svou prohlídku začali a také skončili.

Výstava tradičního výrobce zemědělské techniky se nám sice líbila, ale mohlo zde být více exponátů, takže jsme se moc dlouho nezdrželi. Z prvního patra jsme sestoupili do přízemí, nahlédli do nabídky fanshopu, kde jsme si ale nic nevybrali a poté jsme budovu muzea opustili. Vzápětí jsme se vydali pro nedalekou kešku Na plovárně. Jelikož však kalendář ukazoval polovinu měsíce března, rozhodně jsme se neměli v úmyslu koupat, což jsme naštěstí nemuseli provést.

Stačilo totiž nalézt u budovy vodárny skrytou schránku a tak jsme se suchou nohou mohli vydat pro další kešku s dosti zajímavým názvem. Keška byla totiž pojmenována takto : Kočka leze dírou, pes oknem a kačer... Tři tečky nechávaly odpověď zahalenou tajemstvím a tak jsme byli zvědaví, kam vlastně budeme muset vlézt. Keška pojednávala kanalizační stoce, jejímž úkolem bylo dostat srážkovou vodu ze sídlišť Vinohrady a Líšeň pryč do bezpečí a tak jsme se obávali nejhoršího.

Kdybychom schránku hledali o nějaký ten rok dříve, museli bychom opravdu lézt do kanálu, ale opět jsme měli štěstí. Mezitím totiž autor finální souřadnice keše změnil a tak jsme si poklad vyzvedli na bezpečném místě kousek od našeho auta. Následně jsme naším vozem odjeli za přírodní památkou Stránská skála, která se nacházela na druhé straně továrny na traktory. Celou jsme ji tak museli objet a po několika minutách jsme konečně přijeli na ulici Stránská. Na jejím konci jsme naše autíčko nechali odpočívat a vyrazili jsme za krásami národní přírodní památky Stránská skála.

Jen pár metrů od parkoviště, které nám připomínalo točnu autobusu, jsme narazili na přístřešek, jehož nabídku jsme vzhledem k nízké teplotě vzduchu odmítli. Zároveň jsme stanuli u rozcestníku, který nám sice nabídl jen jednu barvu, zato hned dvě možné turistické trasy. Mohli jsme si vybrat cestou na vrchol skály a odchodem na zastávku tramvaje, což jsme pochopitelně neměli vůbec v úmyslu. Zvolili jsme tedy první možnost a začali stoupat kamenité cestě na půl kilometru vzdálený vrchol skály.

Stoupání nebylo nijak prudké, přesto se nám brzy otevřely pěkné výhledy na město Brno s budovami různých typů, stáří, velikosti i vzhledu. Naším očím neunikly ani blízké továrny, silně frekventovaná ulice Ostravská či nedaleká dálnice D1, po které jsme sem z Olomouce o pár desítek minut dříve přijeli. Výhled to byl sice zajímavý, nicméně bychom jej raději vyměnili za pohled na lesy, louky a jiné přírodní krásy. Proto jsme se rozhledy nekochali nijak dlouho a brzy jsme pokračovali ve výstupu.

Cesta vedla zpříma bez zbytečných zatáček, přičemž jsme sem tam museli dávat pozor, abychom nezakopli o nějaký ten čouhající vápencový kámen. Díky jeho krásné bělostné barvě jsme se všem nástrahám bezpečně vyhnuli a nepoznali jsme tak povrch Stránské skály z příliš velké blízkosti. O několik desítek metrů dál jsme narazili na malou informační tabuli, ze které jsme se dozvěděli několik zajímavých faktů o této skály, jenž byla v roce 1992 byla vyhlášena za národní přírodní památku.

Zjistili jsme, že 300 metrů dlouhá skála z jurského vápence poskytovala člověku útočiště od nepaměti a že se stala nejstarší lokalitou s doloženým užíváním ohně lidmi druhu Homo erectus ve střední Evropě. Zaujalo nás, že se zde od středověku až do 19. století těžil stavební kámen, ze kterého byla postavena řada významných budov ve městě a blízkém okolí. Vápenec byl nalezen i v románských základech katedrály sv. Petra a Pavla, uplatnil se na Zderadově sloupu či kašně Parnas na Zelném trhu.

Když jsme dočetli poslední řádky, pokračovali jsme dál ve výstupu, přičemž jsme se průběžně pohybovali v nadmořské výšce mezi 240 - 310 metry. O kousek dál jsme spatřili vyvýšeninu, v níž se nacházel vchod do podzemí, který však byl zavřený. Nebyl to ovšem jediný vstup do nitra skály, neboť za druhé světové války zde byla budována továrna na výrobu součástek do leteckých motorů. Systém propojených jeskyní, bunkrů a šachet o třech horizontálních patrech ale nebyl dokončen.

Německá továrna Flugmotorenwerke Ostmark, základ pozdějšího Zetoru, byla zničena 25. srpna 1944 náletem amerických letadel, ale i tak Němci stihli vyrubat přibližně kilometr chodeb, přičemž většina z nich byla volně přístupná i v době naší návštěvy. Na průzkum podzemí jsme však nebyli připraveni a upřímně řečeno, do království pavouků a netopýrů se nám vůbec nechtělo. Navíc se vstupy do štol nacházely dole pod námi, přičemž jsme většinu během naší procházky ani nenašli.

Kráčeli jsme dál po travnaté pláni, která si ještě po zimě nestačila obléci nové zelené šaty a následně jsme dorazili na rozcestí s názvem Nad Zetorem. V létě bychom zde byli jistě obtěžování různým hmyzem, který si určitě oblíbil místní teplomilnou květenu, nicméně v březnu jsme zde byli takřka sami. Nerušeně jsme se tak mohli z tohoto návrší pokochat další vyhlídkou, nicméně pohled na paneláky v brněnské čtvrti Líšeň či komíny Zetoru a spalovny nebyl zrovna příjemný.

V dálce nás potěšil alespoň vysílač Hády či městské dominanty Petrov a Špilberk. Poté jsme šli dál a po 200 metrech jsme dorazili k pyramidě na vrcholu Stránské skály. S těmi egyptskými však měla společný jen tvar, protože byla ze dřeva a sloužila jako trigonometrický bod. Našli jsme zde také kámen s nakreslenou mapou celé lokality, takže jsme se výborně zorientovali a záhy se mohli vydat správným směrem za dalšími krásami Stránské skály.

Kráčeli jsme po zelené značce podél okraje skály, přičemž se dole pod námi klikatila cestička, značená pro změnu žlutou barvou. Chůze po ní nás však teprve čekala o pár minut později. Cestou jsme si prohlíželi stěny skály a po 100 metrech nás alej ovocných stromů dovedla k vodárně. Doprava vedla odbočka zelené trasy k rozcestí U vodárny, odkud bylo možné se na Stránskou skálu také vydat. My jsme však pokračovali rovně a po několika malých zákrutách a jsme přišli k zelenému zábradlí.

Podél tohoto bezpečnostního prvku vedla úzká pěšina po samotném okraji skály až na rozcestí U zahrádek, které se před námi opravdu vyskytovaly. Opatrně jsme k tomuto rozcestníku došli a vzápětí jsme prudce odbočili doleva, takž jsme se v podstatě vydali přesně opačným směrem, než kterým jsme sem přišli. Nepříliš široká stezka klesla dolů a během chůze jsme tak krásně viděli celý areál továrny na výrobu legendárních traktorů, který jsme měli před sebou jako na dlani.

Zanedlouho jsme dorazili na rozcestí s poněkud záhadným názvem Zadní prátle. Samozřejmě nás zajímalo, co asi to slovo prátle znamená, leč se nám nepodařilo o něm nic zjistit a to ani ve slovníku brněnského hantecu, zdejšího lidového nářečí. Na tomto rozcestí jsme opustili zelenou značku a napojili se na žlutou, která nás nejprve vedla po pěšině mezi holými keři a malými stromky. Absence listí a zeleného porostu nám otevřela pohledy na obnažený skalní pás, kterých jsme rádi využili.

Po několika desítkách metrů sevření křovin povolilo a za šípkovým keřem jsme si za jarního sluníčka užívali krásy zdejšího místa. Vápencová skála sice byla docela dost poškozena zmíněnou těžbou kamene, ale i tak se nám zde moc líbilo. Krajina se o kousek dál ještě více otevřela a tak jsme se bez omezení procházeli i mimo stezku po světoznámé paleontologické a prehistorické lokalitě, kterou proslavily nálezy otisků zubů tygra šavlozubého, žraloka a další kosterní nálezy či fosílie mořských živočichů.

Kdybychom se zde stepním porostem s roztroušenými keři procházeli před 40 000–30 000 lety, bylo by nám poněkud větší teplo než dnes. Díky příznivým klimatickým podmínkách bychom se zde setkali třeba s lesními slony, stepními nosorožci, bizony, velkými koňmi a jeleni. Nohy na ramena bychom vzali tygrem šavlozubým, lvem, hyenou, vlkem a řadou dalších menších psovitých a kunovitých šelem a v neposlední řadě před medvědem jeskynním.

Jeskyně se však nacházely ještě o něco níže pod námi, nedaleko zmíněné tramvajové zastávky. Do těchto míst jsme se však již nevydali a pokračovali jsme po žluté trase podél skalního bloku dál. Na jednom místě jsme se vyfotili, abychom splnili podmínky takzvané earth keše a o něco dál jsme odlovili tradiční schránku. Nad námi se tyčila dřevěná pyramida, u které jsme o pár minut dříve byli a kde nás vystřídal nějaký jiný turista. Další lidi jsme pak spatřili blížeji k vodárně, takže jsme již nebyli až tak úplně sami.

Často jsme si totiž kladli otázku, jestli jsou na světě ještě nějací jiní blázni, kteří chodí v zimě nebo za deště na zdánlivě obyčejná místa jako my. Dlouhodobým zkoumáním jsme museli konstatovat že ano, nebyli jsme jediní. Pod pyramidou jsme sestoupili do jakéhosi propadliště, vytvořeném pravděpodobně těžbou vápence a ocitli se tak na asi nejkrásnějším místě Stránské skály. Několik chvil jsme se zde zdrželi a poté nás cestička dovedla zpět na rozcestí Nad Zetorem.

Odtud jsme sestoupil k našemu autu, které odpočívalo před dalším putováním po jihomoravské metropoli. Vzápětí jsme vyrazili do Černovic, kde jsme navštívili pěkně upravený pramen, pojmenovaný po patronovi hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů. Auto jsme zaparkovali na Mírové ulici v těsné blízkosti dětského hřiště, které zde bylo otevřeno roku 2014 a vydali se do jeho areálu.

Neměli jsme však zájem o prolézačky a jiné dětské atraktivity, nýbrž o minerální pramen svatého Floriána se železitou vodou. Asfaltový chodník nás dovedl až k altánu, pod jehož střechou se ukrýval zmíněný pramen životodárné tekutiny. Po několika kamenných schodech jsme sestoupili do vydlážděného a poměrně širokého prostoru, uprostřed něhož vyvěrala železitá voda s mírným zákalem a obsahem síranů, vápníku a hořčíku.

Tekutina vytékala ze dvou kovových trubek a i když podle všeho byla pitná, raději jsme ji neochutnali. Chvíli jsme pozorovali tekoucí vodu, jak se ztrácela v pod kovovou mříží poté, co se sotva stihla objevit na povrchu země. Poklidnou atmosféru místa dokresloval ozdobný kámen, položený na mříži a také absence dětí, které se na přilehlém hřišti naštěstí nevyskytovaly. Po několika minutách jsme z místa obehnaném kamennou zídkou vylezli ven a šli se podívat na Boží muka.

Na bílém kamenném sloupu z roku 1994 jsme si prohlédli vyobrazení piety a svatého Floriána a následně jsme šli odlovit kešku. Po úspěšném nálezu jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli do čtvrti Komárov do sportovního areálu s názvem Komec, který byl vybudován na bývalé zahradnické ploše. Auto jsme zaparkovali přímo u budovy relaxačního centra a vydali se dovnitř. V pokladně jsme si koupili známku a vstupenky a rovněž jsme zde získali razítko do památníku.

Vzápětí jsme se vydali po schodech na 25 metrů vysoký komín, přičemž jsme nejprve vyšlapali 28 betonových schodů na střechu bývalé kotelny, jenž sloužila do roku 1997 k vytápění okolních skleníků a poté jsme po ocelovém točitém vystoupali po dalších 106 roštech až na vrchol komína. Za odměnu jsme se mohli kochat výhledem zejména na jižní část Brna a vrcholky na západě a severu v okolí moravské metropole.

Byl odtud vidět samozřejmě celý sportovní areál Komec, dále třeba Špilberk, věže kostela na Petrově, výšková budova AZ Tower, silo v městské části Chrlice či vysílač Hády na okraji Brna. Jelikož docela foukal svěží, jarní a studený vítr, dlouho se nahoře nezdrželi a sešli dolů do vyhřáté restaurace. Vzápětí jsme se odebrali k našemu autu, do kterého jsme si odložili pár věcí, které bychom sebou zbytečně tahali.

Měli jsme totiž v úmyslu zamířit po již zmíněné lávce na druhou stranu Svratky, kde jsme si chtěli prohlédnout Jižanský dvorek. Svůj plán jsme hned naplnili a po pěkné moderní lávce jsme suchou nohou překročili řeku a na druhé straně jsme ihned zabočili doprava. Chvíli jsme kráčeli po nábřeží brněnského veletoku a zároveň jsme po levé ruce míjeli pěkný areál přírodního koupaliště, které bylo v polovině března zcela opuštěno.

Asfaltová cyklostezka s magickým číslem 1 se poté dvakrát zakroutila a záhy nás dovedla k zavřenému občerstvení U Řeky. Zároveň jsme se ocitli na Dufkově nábřeží, které lemoval plot malé městské ZOO, jenž zde začala vznikat v roce 2009 na zarostlém a neudržovaném pozemku. Malá skupinka dětí s rodiči, postávající u ohrady a hladící mohutné zvíře, nás utvrdila v tom, že jsme přišli na to správné místo.

Okamžitě jsme se k nim přidali a zblízka pořídili fotografie možná největšího obyvatele Jižanského dvorku, kterým byl jeden příslušník skotského náhorního skotu. Již z jeho názvu nám bylo patrné, že pochází ze Skotska, kde jsme se s ním také o pár let dříve osobně setkali. Nicméně nás poněkud překvapilo, že jsme na něj narazili zde v Brně, poněvadž by se spíše hodil do horských a podhorských oblastí.

Když se shluk nadšených dětí rozptýlil, využili jsme příznivé situace a také jsme si huňaté zvíře pohladili. Bylo vidět, že obyvatelé Jižanského dvorku byli už dávno zvyklí na lidské návštěvy a i přes veliké výběhy neváhali přijít až k plotu. To se ovšem netýkalo kozy domácí, jenž bez zájmu ležela opodál. Menší domestikovaný přežvýkavec, patřící mezi nejstarší užitková zvířata, jenž člověk choval bezmála 10 tisíc let, na nás pouze nezúčastněně hleděl.

Stejně se zachovala také koza kamerunská, nejmenší plemeno koz, původem pocházející ze západního pobřeží Afriky. Hnědý i černý exemplář napodobil svou bílou kamarádku a nejevil zájem o návštěvu z lidské říše. Pochodující svetr v podobě ovce domácí přežvykoval starou trávu, nicméně ovečka se k nám alespoň na chvíli otočila, aby vzápětí opět sklonila hlavu dolů a pokračovala ve své poněkud stereotypní činnosti.

Po chvilce jsme se vydali na obhlídku dalších částí zvířecího dvorku a cestou jsme si prohlíželi již zmíněné obyvatele. Došli jsme na roh ohrady a pokračovali v chůzi až k jezírku, které bylo obsazeno několika druhy kačen a hus. Naši pozornost zaujala také pěkně upravená studna, kterou majitelé před několika lety vyčistili a získali tak přirozený zdroj vody. Dále jsme si zpoza plotu prohlédli 130 let starý stroj k nabírání vody, který byl objeven ve staré studni na ulici Kšírova.

Pouze z dálky jsme viděli výběh s koněm, poníkem a s daňky. U každého výběhu byla informační tabule, ze které jsme se dozvěděli zajímavé informace o zvířatech, která v něm trávila svůj život. Na konci dvorku se pak nacházelo dětské hřiště s malým posezením, které jsme však nevyužili a raději jsme se vydali hledat ukrytou schránku s pokladem. Brzy jsme kešku úspěšně odlovili a tak jsme se spokojeně vydali na zpáteční cestu k autu. Když jsme k němu přišli, odjeli do nákupního centra AVION, u něhož jsme odlovili ještě další dvě kešky.

Potom jsme již vstoupili do útrob obchodního bludiště, nicméně o tom, co jsme zde viděli se již v žádném mém příspěvku nedočtete. Raději se mrkněte na příspěvky, věnované toulkám po naší vlasti, ty jsou mnohem zajímavější, než návštěva obchodních domů. Pro vášnivé čtenáře je pak v sekci Velké povídání o výletech připraveno několik dalších článků, z nichž se dozvíte podrobnosti o našich jiných výletech do města Brna.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Brne_osedlali_traktor_a_vylezli_na_komin/