Čachtický hrad, stojící na vápencovém kopci nad obcí Višňová, jsme poprvé navštívili v rámci pětidenní dovolené, kterou jsme střídavě trávili na Slovácku a Slovensku. Byli jsme totiž ubytováni v podkroví malého vinařského domku v Mikulčicích v srdci Slovácka a daleko jsme to neměli ani k našim východním sousedům, čehož jsme rádi využili. Třetí den této červnové dovolené jsme celý strávili v okolí Nového Mesta nad Váhom, kde se naším cílem staly hned dva hrady, přičemž jedním z nich byl právě ten Čachtický. Po dlouhých letech se nám tak splnil jeden z našich snů a sídlo legendární Alžběty Báthoryové jsme konečně viděli na vlastní oči. Tehdy jsme naším stříbrným francouzským autem projeli obcí Čachtice a po velmi úzké asfaltové silničce jsme začali stoupat směrem k hradu, dokud se šedý had nezměnil v polní cestu.

Stalo se tak přibližně půl kilometru od hradu, který jsme však odtud neviděli, což ještě více umocnilo naši zvědavost. Auto jsme po náročném výkonu nechali odpočívat na malém písčitém plácku a po zmíněné cestě jsme vyrazili k vytouženému cíli. Záhy jsme však polní cestu opustili a po úzkých pěšinkách ve svahu na levé straně jsme vyšlapali na hřeben kopce, odkud se nám naskytl nejkrásnější výhled na zříceninu hradu. Světlé zdi hradu nás naprosto ohromily a tak jsme ani moc nevnímali povrch pěšiny pod nohama, na níž se zelená tráva střídala s hlínou a kterou lemovaly nízké jehličnaté stromky. S otevřenými ústy jsme hleděli na tu středověkou krásu, k níž jsme se zároveň pomalým krokem přibližovali a sem tam jsme se zastavili, abychom si vyfotili hrad, jenž byl vystavěn v druhé polovině 13. století, aby chránil hranice Uherské říše.

Když jsme přišli na konec hřebenu, minuli jsme bílé skály, vylézající z povrchu země jako dračí hřbet a pak jsme se vrátili na polní cestu, u které jsme narazili na informační tabuli. Samozřejmě jsme se zde zastavili, abychom se o hradu dozvěděli fakta z jeho historie, která se začala psát roku 1276, kdy o něm existuje první písemná zmínka. Nicméně postaven byl již okolo roku 1260 na základě rozhodnutí uherského krále Bely IV., aby bránil zdejší panství před divokými tatarskými vojsky. Zaujalo nás, že v té době čachtický hrad tvořil pouze palác a dvě věže, přičemž k dalšímu rozšíření stavby došlo až na začátku 15. století. Tehdy jej vlastnil nejbohatší feudál v Uhersku Ctibor I. z Beckova a po něm jeho syn se stejným jménem a číslovkou II., kteří měli dost finančních prostředků na to, aby ze strážního hradu vybudovali honosné šlechtické sídlo.

Starý hrad se zvětšil o velké nádvoří s gotickou kaplí, byl obehnán parkánovými zdmi s ochozy a cimbuřím a dále byly vybudovány hospodářské budovy, dílny a vchod ve tvaru tunelu. Hrad se po tomto rozšíření začal členit na dolní, střední a horní část, které jsme si po přečtení historických informací prošli. Ještě předtím jsme o kousek vedle spatřili rozcestník, podle něhož jsme se nacházeli v nadmořské výšce 350 metrů a který nám také prozradil, že do vsi Čachtice bychom kráčeli 39 minut. Rovněž jsme zde našli šipku s reklamou na park miniatur v obci Podolie, který jsme tento den také navštívili. Potom jsme již první bránou vstoupili do dolní části objektu a vzápětí jsme se ocitli na nádvoří jižního předhradí.

Mírně stoupající cesta nás vedla k druhé bráně, přičemž jsme po pravé ruce míjeli hradební zeď s pozůstatkem jedné bašty, která za vlády Františka Nádašdyho vyřešila ochranu přístupové cesty do hradu. Ve stejnou dobu vznikla druhá brána, která byla v době naší první návštěvy podepřená bedněním, aby návštěvníkům volně přístupného hradu nespadl nějaký uvolněný kámen na hlavu a když jsme jí prošli, ocitli jsme se na nádvoří severního předhradí. Nalevo nad námi se nacházel zmíněný Horní hrad, zatímco napravo bývaly hospodářské budovy, které však odvál čas. Na první pohled nám padla do oka obrovská díra ve zdi, díky níž jsme však dobře viděli směrem k obci Višňové, která se rozkládala hluboko pod námi. Sotva jsme se stačili rozhlédnout, přistoupil k nám sympatický pán, z něhož se vyklubal spisovatel, věnující se fenoménu Čachtické paní.

Andrej Štiavnický se nás nejdřív zeptal, odkud jsme přijeli, co nás na hrad přilákalo a pak se rozvykládal o historii hradu, který byl v té době volně přístupný a celá desetiletí jen chátral. Velice ho to mrzelo, mimo jiné zmínil zřícení obranné zdi mezi první a druhou bránou, která nám opravdu přišla poněkud nízká, aby plnila svůj účel. Spisovatel zaníceně vyprávěl nejméně půl hodiny a samozřejmě nezapomněl na Alžbetu Báthoryovou. Jelikož o dva roky dříve slovenský režisér Juraj Jakubisko natočil o této paní s nechvalnou pověstí populární film, bylo to celkem aktuální téma, které nás pochopitelně velice zajímalo. Nicméně Andrej Štiavnický s režisérovou verzí o činech čachtické paní rozhodně nesouhlasil a poskytl nám logická vysvětlení, neboť osobně strávil v archivech drahný čas. Nabyté znalosti pak sám zúročil při sepsání několika knih, které nám na konci rozhovoru nabídl ke koupi.

Vzali jsme si čas na rozmyšlenou a pak jsme se vydali na průzkum horního hradu. Došli jsme na konec severního nádvoří, zabočili doleva a mírným stoupání jsme takřka ihned dorazili k dělové baště. Ta se nacházela napravo od nás a strávili jsme v ní docela krátký čas. Pak jsme další bránou vstoupili na nádvoří horního hradu, kde se nacházely zbytky paláce, který byl vystavěn na konci 15. století. Nalevo od nás jsme spatřili torzo původního obytného paláce s novější obrannou věž a kaplí, které tvořily výrazný krajinný prvek zříceniny. Během pozorování této části hradu jsme si na modré obloze všimli dravých ptáků, kteří nad námi kroužili jako v dobrém hororovém filmu ze středověku. Ostatně jsme vždy věřili tomu, že lidské skutky nechávají v krajině nějaké energetické stopy a čachtický hrad určitě nebyl výjimkou.

Samozřejmě se kvůli krvavým činům Alžběty Báthoryové nejednalo o žádnou pozitivní energii a tak jsme byli rádi, že jsme na téměř opuštěný hrad zavítali v brzkém odpoledním čase a nikoliv v noci či dokonce za úplňku. Následně jsme pod dohledem ostrého zraku dravců vstoupili na parkán, odkud se nám naskytl nejkrásnější pohled do údolí pod námi. Z výšky vypadala obec Višňové jako součást železničního modelu, nicméně pěkný byl také výhled na kopečky, rozprostírající se na hranici České republiky a Slovenska s vrcholem Javořiny, dále na Bílé a Malé Karpaty či Považský Inovec a do údolí Váhu. Nijak jsme nepochybovali o tom, že stavitel pro hrad vybral skvělé místo a několik minut jsme se kochali výhledem, stejně jako středověcí strážci během své nekonečně dlouhé služby.

Jakmile jsme se výhledy dostatečně nasytili, zamířili jsme do nejvyššího místa původního strážního hradu, který v roce 1981 posloužil při natáčení filmu Oldřicha Lipského Tajemný hrad v Karpatech. Z místa bývalé věže jsme snadno přehlédli dělostřelecký parkán s baštou čili nejmladší část hradu, včetně přístupové cesty, po které jsme na malebnou zříceninu přišli. Pak jsme již horní hrad opustili a sestoupili na severní nádvoří, kde jsme se znovu setkali s Andrejem Štiavnickým. Rozhodli jsme se od spisovatele koupit tři knihy za 30 euro, do nichž nám vepsal věnování s jedinečným datem a místem podpisu. Obtěžkáni nečekaným břemenem jsme pak již čachtický hrad opustili a vrátili se stejnou cestou k autu, jímž jsme odjeli obce Podolie na prohlídku parku miniatur.

Mimochodem jsme zde našli i model hradu Čachtice v podobě, kdy se ještě hrdě vypínal k nebi v plné kráse, ale také spoustu jiných šlechtický sídel či kostelů, o nichž však již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také někdy přečtěte. Chcete-li se seznámit s našimi zážitky na Slovensku, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme marně obléhali hrad Beckov, ale úspěšně dobyli Čachtice. A pokud jste tento magický hrad rovněž navštívili, nezapomeňte prosím napsat pod články své vlastní zasvěcené komentáře. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o daném místě, za což vám předem děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k navštívení našich východních sousedů, potažmo přímo Čachtic, které si zcela jistě vaši pozornost zaslouží.

Hrad Čachtice jsme podruhé navštívili o dlouhých 12 let později a v průběhu této doby se toho hodně změnilo jak na zřícenině, tak v dalších ohledech. Naše druhá návštěva totiž neproběhla v červnu, nýbrž v půlce listopadu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v příjemném hotelu v Novém Meste nad Váhom. Hlavním důvodem této víkendové dovolené sice byla návštěva hradu Beckov, jehož brány nám kdysi zůstaly uzavřeny, ale protože čachtický hrad pro nás vždy představoval magický turistický cíl, využili jsme situace a zajeli se podívat i na něj. Protože jsme dění na čachtickém hradě sledovali prostřednictvím internetu, tak jsme předem věděli, že se mezitím dočkal různých oprav a vylepšení. Byli jsme tedy zvědaví, co všechno se na něm změnilo a proto jsme si na druhý den pobytu naplánovali jeho návštěvu.

Po skvělé snídani v hotelu Diana jsme osedlali náš černý korejský povoz a vyrazili do nedalekých Čachtic, kde jsme si nejprve prohlédli kapličku sv. Jana Nepomuckého a poté jsme již začali stoupat známou asfaltovou silničkou vstříc hradu. Tentokrát jsme však nedojeli tak daleko jako o 12 let dříve, protože nás zastavila značka zákaz vjezdu, kterou jsme v rámci úspor museli poslechnout. Auto jsme odstavili na parkovišti, které se táhlo podél silnice směrem k obci, přičemž nás potěšilo, že v listopadu jsme za parkování už nemuseli platit a pak jsme se již vydali pěšky na hrad. Čekala nás kilometrová procházka s mírným, ale neustálým stoupáním, které v podstatě skončilo na louce, kde jsme minule zaparkovali naše staré auto. Nicméně nám takové krátké putování vůbec nevadilo, protože nám listopad, co se týče počasí, ukázal vlídnou tvář.

Panovalo totiž příjemné slunečné počasí a teploty atakovaly 15 stupňů ve stínu, přičemž na nekrytých místech jsme si dokonce mohli rozepnout bundy, aby nám bylo fajn. Za parkovištěm jsme minuli cedulku s informací, že jsme právě vstoupili do CHKO Bílé Karpaty a potom se úzký šedý had dvakrát zakroutil, snad abychom si trochu prodloužili procházku. V jednom místě jsme narazili na dřevěný stojan, který nám na otočných kostkách ukázal věci, které nepatří do lesa. Když jsme kostku otočili na druhou stranu, dozvěděli jsme se, jak dlouho trvá než se sklo, dětská plena, plastová láhev nebo žvýkačka v přírodě rozloží. Jelikož jsme už podobné ekologické prvky viděli na jiných místech, nebyly tyto údaje pro nás velkým překvapením, ale dovedli jsme si představit, že 250 roků rozpadu dětské pleny nebo tisíce let u skla, mohly někomu vyrazit dech.

Po ekologickém okénku jsme pokračovali v putování po zelené turistické značce a brzy jsme na stromě spatřili dřevěnou šipku s nápisem Plešivec. Trochu nás to zarazilo, neboť jsme o rok dříve navštívili místo s tímto názvem, ale to bylo odtud vzdáleno stovky kilometrů, protože se jednalo o známý lyžařský areál v Krušných horách. Nicméně po rychlém pohledu do map na mobilním telefonu nám bylo všechno jasné. Šipka totiž okolojdoucí posílala opravdu na Plešivec, ovšem v tomto případě bychom došli na pěkné místo s výhledem do krajiny, z něhož ke svým letům startují vyznavači paraglidingu. Tuhle lákavou nabídku jsme museli odmítnout, protože to i na slovenský Plešivec bylo docela daleko a tak jsme pokračovali ve stoupání po asfaltové silničce. O kousek dál jsme ovšem narazili na další šipku, svádějící nás z cesty.

Tentokrát šipka ukazovala doprava a lákala nás k procházce po 2,5 kilometru dlouhé trase naučné stezky, která zde byla otevřena jen o půl roku dříve. Jelikož však byla spíše určena dětem a také jsme měli jiné plány, opět jsme nabídku odmítli a šli dál za naším původním cílem. O kousek dál se na stromě konečně objevila upoutávka na samotný hrad. Z docela velké tabule jsme se dozvěděli, že se na zřícenině můžeme občerstvit, koupit suvenýry či dárečky a tak jsme mimoděk přidali do kroku a po chvíli jsme došli na místo, kde jsme před lety zaparkovali naše staré stříbrné autíčko. Vzápětí nás přepadla troška nostalgické nálady, ale brzy jsme ji odehnali pryč a soustředili se opět na přítomnost. Dále už jsme kráčeli po pěkné zpevněné cestě, která nás po několika desítkách metrů přivedla k další tabuli.

Text na ní nabádal ke správnému chování ve zdejší přírodě, což jsme pochopitelně měli v úmyslu a vůbec nás nenapadlo něco ničit nebo třeba odhazovat odpadky jinam, než do koše. Když jsme výchovnou tabuli nechali za sebou, nalevo se objevil svah, po němž jsme před 12 lety vylezli nahoru, abychom spatřili čachtický hrad. Tentokrát jsme však naše obutí pokládali na zpevněnou cestu, která nás o chvilku později dovedla k našemu cíli a ještě před vstupem do hradu jsme zaregistrovali pár změn. Nalevo, odkud se nám kdysi naskytl krásný pohled na zříceninu, jsme si všimli rámu se siluetou hradu. Stačilo si stoupnout na správné místo a člověk viděl šlechtické sídlo v dobách jeho největší slávy, nicméně jsme tak učinili až později, protože jsme nejprve zamířili k dřevěnému plotu, který zde mezitím vyrostl.

Za ním jsme narazili na rozcestník s názvem Hradný poludník, na němž bylo poměrně dost směrovek, přičemž se jednalo vesměs o další hrady a jeden z nich se dokonce nacházel v naší domovské zemi. Vedle se pak tyčil klasický rozcestník, který sice od minule doznal pár změn, ale ty nebyly nijak výrazné. Stejně tak se nelišila informační tabule, na které jsme si opět mohli prohlédnout půdorys hradu, seznámit se s jeho historií a stavebním vývojem. Nejvíce nás zaujalo, že v roce 1467 byl před hradem na příkaz krále Matěje Korvína popraven husitský velitel Jan Švehla a tak jsme možná zrovna stáli na místě, kde se tato smutná událost stala. Samozřejmě nás také zajímalo, proč se čachtický hrad proměnil ve zříceninu a tabule nám prozradila, že počátkem jeho zkázy byly boje mezi císařským vojskem a povstalci Františka Rákociho II. na začátku 18. století.

Tuhé boje hrad značně poškodily a dva požáry v 18. století jej definitivně zničily, takže se od té doby hrad rozpadal. Svému osudu byl překvapivě ponechán až do roku 2012, kdy jej získala obec Čachtice a konečně se začalo s opravami světoznámého hradu, do něhož jsme vzápětí podruhé vstoupili. A hned za první bránou jsme si všimli změn, které zříceninu změnily k lepšímu, nicméně tím hrad zároveň ztratil určité kouzlo, nádech tajemnosti a možnost rozjímání mezi starými zdmi, mezi nimiž se toho tolik odehrálo ! Kdyby tak mohly poskládané kameny vyprávět, rádi bychom se zatajeným dechem poslouchali třeba několik dní či nocí a možná bychom zde strávili i více času, než když krásná Šahrazád vyprávěla králi Šahrijárovi příběhy plné tajemství, kouzel a dobrodružství. To by byla převelice dlouhá dovolená….

Od první brány jsme kráčeli předhradím a zároveň nejmladší částí hradu pomalu vzhůru, přičemž jsme si všímali hlavně lešení v nejstarší části zříceniny, která nám připadala jaksi pevnější než předtím. Během chůze jsme po pravé ruce míjeli hradby jižního předhradí, které stále čekaly na svou opravu. Hradby vypadaly stejně jako při naší první návštěvě, nicméně u nich přibyly informační cedulky pro lepší orientaci návštěvníků, kterých tu v brzkých dopoledních hodinách ještě moc nebylo. Když jsme ve zřícené zdi minuli malou ochranou baštu, ocitli jsme se před vstupní bránou do severního předhradí. Nová mříž, pěkně opravené zdi a lešení prozrazovalo, že i tato část byla zachráněna před zkázou, což bylo dobře. Na nic jsme nečekali a pod zvednutou mříží jsme vešli do druhé části hradu, kterou představovalo severní nádvoří, na němž jsme kdysi potkali spisovatele Andreje Štiavnického.

Toto nádvoří se změnilo opravdu výrazně a k nelibosti mnoha turistů byla za vstupní bránou zřízena budka s pokladnou. V ní jsme k naší radosti získali razítko do památníku a také jsme si zde koupili vstupenky, čímž jsme rádi přispěli na další obnovu hradu Čachtice. Následně jsme si začali obhlížet prostory nádvoří a nestačili jsme se divit. Terén byl upraven pro snazší pohyb turistů, návrší pod věží a starým hradem bylo zpevněno a protože jsme sem přijeli v listopadu, našli jsme zde různé připomínky již proběhlého svátku zesnulých. Pod obranou věží s kaplí jsme objevili budku s dýní, které z pusy čouhala kost, jež patrně nebyla pravá, jelikož by jistě neodolala útokům psích návštěvníků. Další dýně pak pracovníci hradu umístili na špalky a také na dřevěný trůn s nápisem Čachtice, kde jsme se rádi vyfotili.

Roh nádvoří za pokladní budkou sloužil k zázemí dělníků či zedníků, kteří malebnou zříceninu zachraňovali a jeden z nich nám dovolil, abychom vstoupili za natažené lana se zákazovými tabulkami. Vzápětí jsme prošli kolem několika prodejních stánků, v nichž už nikdo žádné zboží nenabízel a pak jsme se ocitli u velké díry ve zdi, kterou jsme už při první návštěvě pozorovali obec Višňové dole pod námi. Protože od této zdi zmizely podpůrné dřevěné kůly a hradby vypadaly pevně, nemuseli jsme se bát, že by nám při kochání se výhledem spadl nějaký kámen na hlavu. Nacházeli jsme se v místech, kde stávaly hospodářské budovy, v nichž bývalo menší zvířectvo, stáje pro koně a kde v podkroví spávali obyčejní vojáci. Ze dvou dřevěných budov, jež bývaly tradičně přilepeny k hradbám nezbylo nic a proto zde mohla být při rekonstrukci postavena jakási replika.

Když jsme do této novodobé kamenné budovy vstoupili, neběhaly kolem nás slepice, v rohu se líně nepovalovala prasata a u sloupu nebyla přivána koza, nýbrž jsme se setkali s nejslavnější majitelkou čachtického hradu. U dveří nás totiž přivítala Alžběta Báthoyrová, která se s námi ochotně vyfotografovala a tak nám vlastně ukázala svou přívětivou tvář. Čachtická paní žila v letech 1560 – 1614 a protože jsme nedisponovali strojem času, nefotili jsme se živou legendou, ale museli jsme vzít zavděk dřevěnou sochou v životní velikosti. Ve vitríně jsme si prohlédli jedny z jejich šatů a na zdi jsme našli obraz s podobiznou čachtické paní, doplněný o dobovou výzbroj, tvořenou mečem a halapartnami. Pak jsme se již začali věnovat samotné expozici, zaměřenou na dějiny hradu a hlavně na život a osudy čachtické paní Alžběty Báthoryové.

Spousta panelů nám přiblížila život neblaze proslulé hraběnky Erzsébet Báthory velmi podrobně, takže jsme získali dokonalý přehled, co vše vlastnila a jak si v Uhrách žila. Alžběta Báthoryová se narodila 7. srpna 1560 ve městě Nyírbátor ve východní části dnešního Maďarska a její rodiče pocházeli z různých větví stejného rodu, což v té době ovšem nebylo nic neobvyklého, ale na druhou stranu to mohlo jisté degenerativní následky pro její myšlení. Báthoryové vlastnili rozsáhlé majetky zejména v Sedmihradsku a podle legendy jejich prapředek Vid v ečedském močále zabil draka, takže měli v erbu tři dračí zuby. Alžběta dětství strávila na hradě Esced a na svou dobu byla velmi vzdělaná, dokonce ovládala několik jazyků. Když dovršila 15 let, provdala se roku 1575 za Františka Nádasdyho, člověka s velkým politickým vlivem.

Nepřekvapilo nás, že díky svatbě oba získali obrovské majetky. Postupně se jim narodilo pět dětí, které dostaly jména Anna, Uršula, Kateřina, Ondřej a Pavel, z nichž dva zemřeli ještě v dětství. Alžběta byla velmi schopná správkyně svého majetku, na druhou stranu uměla být nekompromisní, sebemenší přestupky krutě trestala a služebnictvo se jí bálo. Lidé si v té době vyprávěli, že hraběnka provozovala lidové léčitelství, díky čemuž mohla být spojována s ďáblem a podle některých pramenů byla prý bisexuální se sklonem k perverzím. Možná se na svých panstvích nudila, protože její manžel byl voják srdcem i duší a často pobýval na nějakém válečném tažení nebo na politických jednáních. Doma se zdržoval minimálně, ale údajně o manželčiných sadistických praktikách věděl, nicméně nijak proti nim nezasáhl.

Také díky jeho nečinnosti vznikly legendy o krvavé Čachtické paní, posedlé touhou po kráse, která se dopustila stovek vražd  a týrání, a to nejen v Čachticích, ale i ve svých dalších panstvích. Byla přesvědčená, že bude-li se koupat v krvi mladých děvčat, omládne a na sběr krve údajně využívala železnou pannu, která oběť probodla. Patrně se však jednalo pouze o legendu, což však hraběnčiny činy nijak neomlouvá. Počtem spáchaných zločinů se stala největší ženskou masovou vražedkyní v dějinách lidstva, díky kterým se smutně zapsala do Guinessovy knihy rekordů. Přisouzeno jí bylo, dle výpovědi svědkyně, která údajně našla Alžbětin deník s evidencí obětí až 650 vražd, s nimiž jí pomáhali komplici. Nejvěrnějším z nich byl Johannes Ujvary, přezdívaný Ficko, který byl jediným mužem, jenž se účastnil mučení.

Pomahačkou hraběnky při zločinech byla kojná svých dětí Ilona Jo, dále velmi silná žena Dorothea Szentes, která byla údajně i čarodějnici, dále pak nejaktivnější sadistka a snad i milenka Anna Darvuliu, za jejíhož vedení  spáchala Čachtická paní největší zvěrstva. Anna zemřela v roce 1609, tedy ještě před vykonáním rozsudku. Později hraběnce sloužily Erszi Majorová a  Katarina Beneczky. Dále jsme se dozvěděli, že sluhové pomáhali se sháněním obětí, jejich mučením, zabíjením a odklízením mrtvých těl. Alžběta nejdříve pro své potěšení mučila své mladé služky, také dívky z okolí či dcery  rolníků vylákané na hrad a později svůj repertoár rozšířila i o dívky ze šlechtických rodin, které se šly učit dvorské etiketě do Alžbětiných sídel. Záhadné ztráty dívek nezůstaly bez povšimnutí a proti Čachtické paní se zvedla vlna odporu.

Na příkaz krále Matyáše Habsburského v roce 1610 věc začal prošetřovat Juraj Thurzo, který byl při neohlášené návštěvě hradu Čachtice svědkem zvěrstev. Vzápětí došlo k zatčení nejbližších spolupracovníků hraběnky, jejich mučení a odsouzení k smrti, které se vyhnula pouze Katarina. Samotná Alžběta Báthoryová nikdy nepředstoupila před řádný soud, snad díky příbuzenskému vztahu s polským králem Štěpánem. Na druhou stranu, kdyby byla Báthory odsouzena k smrti, její jmění by získal právě král, takže ji před popravou patrně zachránil palatín Juraj Thurzo, bývalý přítel Alžbětina manžela, kterého František I. Nádasdy těsně před svou smrtí písemně požádal o ochranu jeho rodiny. Thurzo chránil Alžbětu před odsouzením nejen kvůli dodržení tohoto slibu, ale chtěl také zabránit skandálu a samozřejmě měl vlastní zájem o její bohatství.

Z těchto důvodů byla Alžběta v roce 1610 za své činy Thurzem uvrhnuta do doživotního domácího vězení na hradě v Čachticích. Dle informace z jiných pramenů se Alžběta mohla volně pohybovat  v určitých prostorách hradního komplexu a přijímat jisté návštěvy. Přes panovníkovy snahy o nový soudní proces se dařilo Thurzovi tuto záležitost zdržovat a to až do smrti hraběnky, která zemřela na selhání srdce 21. srpna 1614 v 54 letech, což byl mimochodem na tehdejší dobu požehnaný věk. Hraběnka byla pohřbena v Čachticích, ale  kvůli pochopitelné averzi vesničanů bylo její tělo převezeno k rodišti Esced a dnešní umístění těla je neznámé. Na závěr jsme si přečetl, že po smrti Alžběty získaly majetek děti, ale těch informací bylo na panelech tolik, že bychom jimi strávili celý den, takže jsme si vytáhli jen ty pro nás nejzajímavější.

Potom jsme si v jednom rohu místnosti prohlédli maketu čachtických paláců, do nichž jsme díky průřezu mohli nahlédnout a seznámit se tak s možnou podobou vnitřních prostor. V druhém rohu jsme shlédli ukázku předmětů, jež v té době lidé či vojáci používali. Viděli jsme zde kolovrátek, velkou dřevěnou misku, truhlu a jiné drobné věci. Na zemi ležely kožešiny lišky či divokého prasete, které představovaly předchůdce moderních koberců, díle na zdi visely bylinky s portrétem ženy a na dvou dřevěných stojanech jsme našli drátěné košile, které chránily rytíře během válečných tažení, popřípadě v rámci soubojů, které na hradech pořádali jejich majitelé, aby si zkrátili dlouhou chvíli při dlouhotrvajícím nudném míru. Pak jsme již expozici opustili, za dozoru dýní vyšli ven a pokračovali v obhlídce hradních exteriérů.

Zabočili jsme doprava a po štěrkem vysypané cestě jsme se vydali na konec severního nádvoří, kde jsme prozkoumali zákoutí v hradním nároží. Pak jsme se otočili a našim očím se naskytl zajímavý pohled na celý komplex dolního části čachtického hradu s pokladnou, hospodářskými budovami, východní dělovou baštou a zaoblenou obranou věží. Pak jsme ještě jednou dírou ve zdi, jež měla tvar dvojitého W, pohlédli do slovenské krajiny a spatřili tak zvlněné vrcholky Bílých Karpat s nejvyšším kopcem Velká Javorina. Za těmito kopečky se nacházela Česká Republika, ale zatím jsme po návratu domů netoužili a dál si užívali luxusního listopadového počasí a úžasné atmosféry legendárního hradu. Po chvilce jsme se vrátili kousek zpátky a trochu se polekali lidské lebky, která obsadila malý výklenek ve zdi, odkud s imaginárním úšklebkem neexistující tváře strašila jednoho procházejícího návštěvníka za druhým.

Ještě než jsme se pod krytým průchodem vydali do horní části hradu, vstoupili jsme na včelí cestu, která vznikla úpravou náspu pod dvoukřídlým palácem. Nacházela se zde malá expozice nejen o včelách, ale také o jiném hmyzu, jehož údělem se stalo opylování květů od jara do podzimu. Z nevelkého panelu, který sem umístila farma z Čachtic vyplynulo, že nejusilovnějším opylujícím hmyzem byla vždy včela, kterých bychom v Evropě napočítali neuvěřitelných 200 druhů, což k našemu údivu představovalo pouze 10 procent veškeré populace na světě. Dále jsme se dozvěděli, že touha po sladkém nektaru ke květinám láká také brouky, mouchy, motýly nebo vosy, které také přenáší pylové částice z jedné rostliny na druhou, čímž se nevědomky zapojují do zmíněného procesu opylování. V expozici jsme ještě našli úly, medomet pro vytáčení medu a jiné předměty, po jejichž obhlídce jsme již vstoupili do krytého průchodu.

Na střeše průchodu jsme spatřili několik kamenů, takže bylo rázem jasné, z jakého důvodu zde byl tunel umístěn a když jsme prošli skoro až nakonec, zabočili jsme doprava k západní dělové baště. Díky okénkům ve zdivu jsme viděli pod hradem obec Višňové a část údolí se železniční tratí, směřující do větší vesnice Hrachovište. Byla to nádherná podívaná, která se slovy dá těžko popsat, to se prostě musí vidět na vlastní oči ! Když jsme se tou krásou nasytili, pokračovali jsme do hradního jádra, které během rekonstrukčních prací prošlo největší proměnou, protože jej archeologové zbavili mohutného nánosu sutí ze zříceného zdiva. Světlo světa tak spatřily nové sklepní prostory, které se následně před námi k našemu překvapení objevily a trochu váhavě jsme po dřevěných schodech začali sestupovat dolů.

Absolutně jsme totiž netušili, co nás dole čeká a tak byla trocha opatrnosti namístě. Odvahu nám dodávali návštěvníci, kteří se ze sklepení v pořádku vraceli na světlo Boží a záhy se ukázalo, že naše obavy byly plané. Přístupné podzemí hradního paláce s klenutým stropem tvořilo dvě místnosti, přičemž v té první jsme narazili jen na dva dřevěné stojany a teprve druhá polovina nám nabídla zajímavější podívanou. Ke vstupu do ní totiž všechny návštěvníky lákalo mihotavé světlo svíček, které osvětlovalo mučené a krví zborcené tělo mladé dívky na dřevěné lavici, připoutané železnými obručemi, aby se nešťastnice nemohla bránit. Hrůzná scenérie měla pochopitelně připomínat zločiny obávané čachtické paní a podle našeho názoru se tvůrcům povedlo navodit takovou strašidelnou atmosféru velmi dobře.

Když jsme si mučírnu prohlédli, s úlevou jsme vylezli ven a bránou vešli na nádvoří v nejstarší části hradu. Plocha ústředního nádvoří doznala také obrovských změn, když byl zdejší terén krásně srovnán a vydlážděn. Část obytného paláce a celou hradní kapli zakryla střecha, zamezující erozi hradního zdiva a byly zazděny různé díry, které ve zdivu během chátrání hradu vznikly. Na konci ústředního nádvoří jsme narazili na zákaz vstupu, takže jsme se nedostali do pětiboké obytné věže, nicméně jsme zde našli jednu zajímavost. Jednalo se o zasypané torzo středověkého prevétu neboli výsernice, kam panstvo chodilo na záchod. Pak jsme se šli podívat do několika přízemních místností dvoukřídlého paláce, které naopak přístupné byly a dokonce se v něm nacházelo několik zajímavých předmětů.

Hned v první místnosti jsme si prohlédli legendární železnou pannu, kterou Alžběta Báthoryová údajně používala pro mučení a zabíjení dívek. Jednalo se o jakousi sochu, do které byla nešťastnice zavřená a vzápětí její tělo probodly ostré hroty, které byly uvnitř sarkofágu umístěny tak, aby nepropíchly životně důležité lidské orgány. Oběť tak pomalu umírala na následky vykrvácení, avšak skutečná existence tohoto krutého mučícího nástroje nebyla prokázána. První železná panna totiž byla sestrojena až v roce 1793 a tento podvrh byl vydávaný za originál ze 16. století. Čachtická paní ji tak pravděpodobně používala jen ve zvrácených představách lidí, což ovšem nijak nesnižuje hrůznost jejích zločinů. Naproti železné panny jsme našli velký džber, v němž se měla Alžběta Báthoryová koupat poté, co byl naplněn krví z umučené oběti.

Ve vedlejší místnosti jsme se na několika panelech seznámili s existencí Čachtického krasu, o němž jsme předtím nikdy neslyšeli. Dozvěděli jsme se, že se jedná o soustavu dvanácti jeskyní v masivu Drapliaka, které byly objeveny v roce 1956. Čachtická jeskyně se díky nálezu speleologů stala nejvýznamnější a nejdelší jeskyní v Chráněné krajinné oblasti Malé Karpaty a docela nás překvapilo, že délka známých chodeb dosahuje více než čtyř kilometrů. Dále jsme se dočetli, že podzemní prostory mají převážně menší rozměry s ojedinělými dómy a síněmi, které vznikly hlavně korozívní činností prosakující vody podél zlomů a puklin. Na některých místech se zachovaly stopy po činnosti proudící vody, v jiných částech podzemních prostorů se vytvářela sintrová výplň ve formě nátoků, stalaktitů a stalagmitů různých tvarů a velikostí.

Když jsme si chytré panely prostudovali, přesunuli jsme se třetí místnosti, kde jsme narazili na draka. Okřídlený plaz zde nebyl náhodou, protože draka měl rod Báthoryovců ve znaku. Jejich prapředek Vid totiž v ečedském močále zabil podle legendy draka a proto se v erbu uherského panstva objevily tři stříbrné klíny v červeném poli, jež měly představovat dračí zuby. Později k nim přibyl i samotný drak, který býval vyobrazen i na tolaru, vydaném Gabrielem Báthorym v roce 1611. Drak na čachtickém hradě v období 21. století však byl naštěstí pouze dřevěný a proto jsme se mohli bezpečně posadit na královský trůn, stojící v bezprostřední blízkosti bájného tvora. Potom jsme dračí prostory opustili a prošli si zbytek přístupných místností v přízemí dvoukřídlého paláce, které ovšem sloužily pro odpočinek návštěvníků nebo se v nich poskytovalo občerstvení, protože jsme zde našli pár lavic a jakousi pec.

Dlouho jsme se uvnitř nezdržovali, vyšli ven na nádvoří a po schodech začali stoupat do prvního patra dvoukřídlého paláce, v němž od založení hradu bydleli majitelé, kteří ve velkém sále přijímali hosty či delegace. Bohužel jsme však nekráčeli po původních kamenných schodech, které teprve čekaly na svou opravu, ale po nově vybudovaném dřevěném schodišti. Následně jsme se ocitli na ploše s prkennou podlahou a střechou, která nám trochu připomínala divadelní jeviště a odkud byl opět hezký výhled na obec Višňové a okolí. Tímto směrem také mířilo dělo, které stálo na okraji plošiny, ale protože se jednalo pouze o imitaci, mohli jsme si vystřelit pouze sami ze sebe či jiných návštěvníků hradu Čachtice. Raději jsme tak neučinili a přesunuli se k plakátu, na němž byli vyobrazeni nejznámější majitelé panství.

Prvním na seznamu byl uherský šlechtic a vévoda Matúš Čák Trenčianský, svého času nejmocnější muž a nekorunovaný král západního a středního Slovenska, který roku 1299 hrad i s přilehlou osadou Čachtice dobyl. Následovala liška ryšavá, jak se přezdívalo českému a uherskému králi Zikmundu Lucemburskému, který hrad daroval Ctiborovi I. z Beckova roku 1392, taktéž vyobrazeného na plakátu. Vedle jsme shlédli portrét rakouského císaře Maxmiliána I. Habsburského, který usiloval o uherskou korunu po smrti Matyáše Korbona, dále tu byla poslední dědička uherského šlechtického rodu Ursula Kanizsay, která se roku 1535 provdala za Tomáše III. Nádasdy. Po četných léčebných kúrách a dvaceti letech manželství otěhotněla a porodila jediného syna Františka Nádasdyho , který se vyznamenal zejména v tureckých válkách. Muž, kterému se přezdívalo Černý Bej či rytíř se roku 1575 oženil s neslavnější majitelkou hradu Alžbětou Báthoryovou, takže oba manželé nemohli na seznamu chybět.

Posledním klukem z plakátu byl jeden z nejbohatších pánů v Uhersku František II. Nádasdy, vnuk slavné Alžběty, který se roku 1622 v Čachticích narodil. Tento muž bohužel skončil neslavně, jelikož se roku 1670 zúčastnil povstání proti císaři Leopoldu I., za což byl popraven, jeho majetek zkonfiskován a císařské vojsko hrad vyrabovalo, podpálilo a poničilo. Když jsme si nejvýznamnější majitele Čachtic prohlédli, sestoupili jsme dolů na nádvoří a šli se podívat do obranné věže, v níž se nacházela kaple. Dovnitř jsme však pouze nahlédli, protože podlaha modlitební prostory byla o dvě patra níže než my a celá věž byla jinak dutá. Nahlíželi jsme dovnitř a při představě, že zde byla možná mrtvá hraběnka s krvavou pověstí pohřbena, nám běhal mráz po zádech. Patrně se však jednalo pouze o pověst, ale tělo po její smrti určitě pár dní v kapli zůstalo, než bylo převezeno jinam.

Obranná věž byla jedním z nejvýraznějších prvků hradu i v 21. století a u ní naše prohlídka malebné zříceniny skončila. Mohli jsme tedy začít rekapitulovat změny, jimiž Čachtice za těch pár let, tak titěrných v dlouhé historii hradu, prošly. Ačkoliv se nám úplně všechno nelíbilo, museli jsme uznat, že rozsáhlá rekonstrukce v letech 2012 - 2014 Čachtice posunula do kategorie prvořadých turistických atrakcí. Samozřejmě jsme byli rádi, že byl hrad zachráněn před rychle pokračujícím samovolným rozpadem a jako milovníky tajemství nás potěšilo, že archeologové odkryli mnoho netušených prostor a zákoutí, do té doby zasypaných sutí. Po rekonstrukci však hrad zároveň nadobro ztratil jisté kouzlo tajemnosti a utrpěl tím rozvoj divokých fantazií návštěvníků, toužících po krvi, tak jako před 500 lety hraběnka Alžběta Báthoryová.

Pomalým krokem jsme se vydali na dolní nádvoří a záhy jsme čachtický hrad přenechali novým turistům, kterých bylo u pokladny už docela požehnaně. Prošli jsme vstupní bránou, zasypaný suchý příkop překonali po již neexistujícím padacím mostě a vzápětí jsme zamířili na vápencovou skalku, na které vznikl další nový hradní prvek. Jednalo se o rám, v němž byly na průhledném plexiskle naznačeny obrysy hradu v dobách jeho největší slávy. Rádi jsme si jej takto připomenuli a snažili se představit, jaké to tady asi v 17. století bylo, protože právě tehdy měl hrad již definitivní podobu. V rámu jsme si dále přečetli informace o opevnění středověkého sídla, na jehož vzhled měly velký vliv války s Turky, ovšem paradoxně to byla domácí vojska, která hrad poničila tak, že přestal být obývaný a začal se měnit v malebnou zříceninu.

Rádi jsme z tohoto místa hrad zalitý podzimním sluníčkem pozorovali, přičemž atmosféru místa dotvářely světlé vápencové skály a krásný výhled po okolí, který byl k dispozici téměř odkudkoliv. Ani se nám odtud nechtělo, ale nastal čas čachtický hrad podruhé opustit. V duchu jsme si však slíbili, že pokud nám bude osud příznivě nakloněn, rádi se sem v budoucnu zase vrátíme. Další naše kroky vedly po vápencovém hřebeni, z něhož se nám ještě několik desítek metrů při každém otočení naskytl pohled na zříceninu, kterou po celém světě proslavila jediná osoba. Pak již cestička sklouzla trochu dolů, takže jsme stavbu ztratili z dohledu a dál se kochali jen pěknou přírodou. Stezka se vinula mezi nízkým jehličnatým porostem a my jsme během chůze sledovali modro-zelenou turistickou značku. V lesíku jsme objevili malé tábořiště, kde se s námi zelená barvička rozloučila a dál jsme sledovali jen její modrou kolegyni.

O několik desítek metrů dál se pěkné jehličnaté stromoví změnilo v běžný smíšený les a úzkou stezku vystřídala klasická lesní cesta. Modrá trasa odbočila jinam a dál jsme kráčeli po neznačené cestě přírodním tunelem obklopení holými stromy, jež se v této část Slovenska již připravily na příchod zimy, která měla brzy převzít vládu na krajinou. V místech, kde rostly převážně listnaté odrůdy, jsme naše obutí pokládali na koberec zažloutlých listů a po této přírodní podlaze jsme dorazili k asfaltové cestě, po níž jsme předtím mířili ke zřícenině. K našemu překvapení jsme se ocitli na místě, kde na stromě visela značka Plešivec a tak jsme zde uzavřeli malý hradní okruh. Pak jsme již došli rychle k autu, jímž jsme odjeli do Beckova za dalším hradem. Chcete- li vědět, co jsme dalšího ten den prožili, nahlédněte do sekce Velké povídání o výletech a přečtěte si cestopis Jak jsme napodruhé úspěšně dobyli hrady Čachtice a Beckov.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Cachtice_-_zricenina_hradu_s_krvavou_historii/​

Podoba hradu Čachtice v roce 1600 na pohlednici z vydavatelství Putujme

https://www.putujme.cz/​

Historie :

První písemná zpráva o hradě Čachtice pochází z roku 1276, kdy sloužil jako hraniční královská pevnost, ale založen byl pravděpodobně o šestnáct let dříve. Na nejvyšším místě kopce jej nechal kvůli vpádu Tatarů postavit uherský král Bela IV. a tehdy jej tvořil palác a dvě věže. Roku 1299 hrad i s přilehlou osadou Čachtice dobyl Matúš Čák Trenčianský a v roce 1392 hrad i s panstvím získal ve své době nejbohatší feudál v Uhersku Ctibor I. z Beckova darem od krále Žigmunda. Když Ctibor I. roku 1414 zemřel, majetek po něm zdědil jeho syn Ctibor II. a následně jeho syn, kteří hrad drželi do roku 1434. Právě v té době došlo zřejmě k rozšíření starého hradu o velké nádvoří s gotickou kaplí, obehnání parkánovými zdmi s ochozy a cimbuřím, dále byly vybudovány hospodářské budovy, dílny a vchod ve tvaru tunelu. Hrad se díky narůstání své velikosti začal členit na dolní, střední a horní část. Prostory dolního a středního hradu sloužily převážně pro hospodářské a obranné účely. Nacházely se tu ubytovací prostory pro hradní personál, zásobárny a kuchyň. V horním hradě byl hradní sál, místnosti kastelána, jídelna, klenotnice a také cisterna na vodu. O pouhé dva roky později král Žigmund daroval hrad svému přívrženci Michalovi Orságovi a členové jeho rodu drželi hrad až do roku 1567, kdy bez potomků zemřel Kryštof. V roce 1467 byl před hradem na příkaz krále Matěje Korvína popraven husitský velitel Jan Švehla. V tomto období došlo k velkému rozvoji palných zbraní a tak bylo potřeba přizpůsobit této skutečnosti i opevnění hradu Čachtice. Byl vybudován druhý široký parkán, který na jižní straně vyústil do předsunuté opevněné bašty s dělovými střílnami, vznikl nový palác u západní hradby a bašta byla zvýšena do podoby věže. Po smrti posledního člena Orságovců čachtické panství s hradem přešlo jako korunní majetek do rukou panovníka.

Maxmilián I. hrad spolu s panstvím propůjčil 4. dubna 1569 Uršule Kaniszay a jejímu synovi Františkovi Nádašdymu za 50 000 zlatých, který Čachtice roku 1602 získal do trvalého vlastnictví za dalších 36 000 zlatých. Když František v lednu 1604 zemřel, hrad s panstvím zdědila jeho ovdovělá manželka Alžběta Báthoryová. Po odhalení jejích zločinů byla odsouzená k doživotnímu pobytu na Čachtickém hradě, kde 21. srpna 1614 zemřela. Po její smrti zdědili majetek její děti Pavol, Katarína a Anna. Pavol Nádašdy měl tři syny, Juraja, Františka a Tomáše. František roku 1639 získal polovinu čachtických majetků a tento muž v letech 1664 – 1670 provedl na hradě rozsáhlé úpravy, jelikož v zemi řádilo turecké vojsko. Opravena byla například střecha, okna, dřevěné stropy nebo vybudován nový padací most do poschodí. Roku 1670 byl František Nádašdy II. jako účastník vešeléniovského povstání proti Leopoldu I. popraven, jeho majetek zkonfiskován a císařské vojsko hrad vyrabovalo, podpálilo a poničilo. Roku 1695 zkonfiskovaný hrad připadl Krištofovi Erddymu a když pak začalo povstání Františka Rákociho II., sídlila na hradě císařská posádka. V květnu 1708 se hrad krátce dostal do rukou povstalců, ale ještě toho roku ho opět dobylo císařské vojsko. V těchto bojích se hrad pomalu, ale jistě měnil v malebnou zřícenu. Dva požáry v 18. století již hrad definitivně zničily a od té doby se hrad rozpadal. Svému osudu byl překvapivě ponechán až do roku 2012, kdy jej získala obec Čachtice a byl zde konečně proveden archeologický výzkum, jenž prokázal, že hradní kopec byl osídlen již v pravěku. V průběhu let 2012 - 2014 na hradě probíhaly rozsáhlé rekonstrukční práce, které památku zachránily před úplnou devastací. Proběhla rozsáhlá stabilizace narušeného zdiva, odlesnění, odkrytí a zpřístupnění několika zasypaných historických hradních struktur a místností, zastřešení kapličky a hospodářského objektu či vybudování historické expozice.

Čachtická paní alias Alžběta Báthoryová :

Čachtická paní se narodila v srpnu roku 1560 a díky svým činům se stala celosvětovým fenoménem. Hlavně kvůli ní na její bývalý hrad proudí turisté ze zámoří, západní Evropy či Japonska. Kromě čachtického hradu ovšem Alžběta Báthory- Nádasdy vlastnila v Uhrách, Rumunsku či Chorvatsku okolo 32 hradů a v Čachticích strávila jen část svého života. Když František Nádasdy v roce 1604 zemřel, Alžběta Báthoryová se rozhodla usadit v Čachticích, kde jí kromě hradu náležel i zámek a 17 dědin v okolí Nitry. Na všech místech páchala hrozné činy, když došlo na vraždy mladých dívek, mučení a zvrhlé sexuální praktiky. Tato velmi vzdělaná žena propichovala lidi jehlicemi, pálila otevřeným ohněm a do genitálií jim vkládala žhavé železo. Její oběti umíraly v strašných mukách. Za 25 let zabila údajně okolo 600 děvčat. Oběti čachtické paní přihrávali její služebníci, kteří verbovali převážně dívky, sirotky, ale dokonce i potomky chudých šlechtických rodin do výhodné služby. Čachtická paní zcela jistě a prokazatelně týrala a zabíjela své oběti kdekoli, a to i na cestách ve svém kočáře. Dívky potom byly pohřbívány nejen na hřbitovech ale i podél cest, v polích a zahradách, nebo jen tak pohazovány v lese a ponechány svému osudu a čelistem nenasytných a hladových zvířat. O tom, že by se ale koupala v krvi mladých dívek kolují opravdu spíše bajky, než aby se tato skutečnost opírala o nějaká svědectví či pravdivá tvrzení. Ačkoliv se o jejích činech vědělo, teprve až v roce 1610 byla s pomocí Juraje Thurza usvědčena. Zatímco její pomocníci byli odsouzeni k smrti, Alžběta Báthory ve věži Čachtického hradu strávila poslední čtyři roky svého života a v roce 1614 zde zemřela ještě před vynesením rozsudku nad ní samotnou. Pohřeb proběhl v tichosti a šlechta místo posledního odpočinku krvavé paní z Čachtic pečlivě utajila. Jedna z verzí hovoří o tom, že její tělo bylo po smrti několik dní vystaveno v čachtické kapli a poté tajně převezeno do kostela v Čachticích. Vše se událo v noci, s pomocí vojenské eskorty, protože jinak by obyvatelé obce hraběnčino tělo roztrhali.

Historie čerpána z těchto webových stránek

http://www.cachtice.sk

https://www.hrady.cz/hrad-cachtice-zricenina

Hrad Čachtice je držitelem slovenské turistické známky č.214.

https://www.turisticke-znamky.sk/znamky/detail/cachticky-hrad/214