Brněnskou vilu Tugendhat, která je jedinečným dílem meziválečné funkcionalistické architektury, jsme si prohlédli během výletu, jež jsme celý strávili v jihomoravské metropoli. Protože zájem turistů o exkurzi byl veliký, museli jsme si prohlídku vily objednat 14 dní předem, ale nijak nám to nevadilo, spíše naopak. Mohli jsme tak jsme s klidným srdcem odjet do Brna za prohlídkou památek, mezi něž jsme si pro tento zařadili i jedinečnou vilu. Když jsme k ní přijeli, naše zelené korejské autíčko jsme zaparkovali v ulici nad pozoruhodnou stavbou a vydali se do pokladny. Zde jsme si koupili vstupenku a turistickou známku, nicméně nás překvapilo, že neměli vůbec žádné razítko do památníku.

Po chvilce čekání se nás ujala průvodkyně, která nás provedla volně stojící třípodlažní vilou, zasazenou ve svažitém terénu. Když jsme vstoupili do vily, kupodivu jsme se nacházeli ve třetím nadzemním podlaží s názvem ložnicové patro. S průvodkyní jsme vešli do vstupní haly, kde jsme se dozvěděli úvodní část informací. Bylo nám řečeno, že vila byla zapsána v roce 2001 mezi památky UNESCO, či že stavbu navrhl proslulý německý architekt Ludwig Mies van der Rohe pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovi. Vila byla postavena v letech 1929 - 1930 a nám bylo na první pohled jasné, že na tu dobu se jednalo o mimořádně moderní stavbu, která musela stát obrovské peníze. Průvodkyně nám také pověděla, že konstrukci omítnuté stavby tvořil ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné výplňové zdivo.

Subtilní nosné sloupy křížového profilu byly zakotveny v betonových patkách a procházely zčásti zdivem a zčásti volným prostorem mezi všemi podlažími. Dozvěděli jsme se, že v domě byl rozvod pitné a užitkové vody a byl zde zaveden systém vzduchotechniky, kombinace topení, ochlazování a zvlhčování. K technické dokonalosti patřilo i bezpečnostní a signalizační zařízení. Po sdělení těchto základních informacích jsme nahlédli do pokoje chlapců Ernsta a Herberta. Bílý interiér nám než dětský spíše připomínal nemocniční pokoj, ve kterém stála postýlka, menší postel, stůl a židle. Vedlejší pokoj dcery Hanny se nám líbil už více. Našli jsme zde dokonce dvě postele, stůl se třemi vyplétanými židlemi, police na knihy či skříně. Z obou místností jsme přes velké okna viděli na horní terasu, kam jsme se však nedostali.

Měli jsme odtud ale i tak slušný výhled na Brno, který jsme majitelům mohli pouze závidět. Pak jsme opět vstoupili dovnitř vily a podívali se do obydlí vychovatelky, jenž sousedil s dětskými pokoji.V jejím pokoji nechyběla samozřejmě postel, komoda nebo police na knihy. Dále jsme zde viděli stůl s vyplétanou židlí a křeslo s názvem Tuhendhat. Zaujalo nás, že umyvadlo bylo zavřené do poloviny skříně a do druhé si mohla vychovatelka ukládat věci. Následně jsme se vrátili do vstupní haly a vešli do rodičovské sekce. Jako první jsme shlédli luxusně vybavenou koupelnu a WC, která by ještě v dnešní době mohla konkurovat leckterým jiným. Poté jsme poznali ložnici pana Fritze, ze které byl opět hezký výhled na město.

Zde nás zaujal psací stůl, u kterého stála vyplétaná židle, postel, vestavěné skříně či obraz ženy na stěně. V ložnici paní Grety jsme si prohlédli postel, další vestavěné skříně, nezbytné zrcadlo a všimli jsme si lenošky, poskytující dámě odpočinek. Průvodkyně nás upozornila křeslo Barcelona, ale hlavně na židli s názvem Brno, která byla navržena přímo pro vilu a stala se nejslavnější židlí světového designu 20.století. Opět jsme se vrátili do vstupní haly a nahlédli do WC, v němž jsme viděli krytý jídelní výtah. Následně jsme zamířili ke schodišti, u něhož jsme viděli jeden z 29 ocelových nosných sloupů na půdorysu kříže, které tvoří nosnou konstrukci stavby. Pak jsme již po mramorovém schodech sestoupili do druhého podlaží a vstoupili do přípravny jídel.

Místnosti byly opět laděny do bílé barvy, včetně vedlejší kuchyně, kterou jsme shlédli vzápětí. Linka, skříňky, stůl s hnědou deskou, bílé židle, radiátory i dveře byly celé bílé. Zaujal nás již zmíněný jídelní výtah a točité schodiště dolů do technických místností, kam jsme se ovšem nedostali. Neviděli jsme tak strojovnu vzduchotechniky, kotelna, strojovnu pro elektrické spouštění oken, prádelnu, fotokomoru či trezor na kožichy, kde se oblečení dokonce zbavovalo případných molů. Bohužel nám unikla také temná komora Fritze Tugendhata, který byl vášnivým foto a kino amatérem. Potom jsme kuchyň opustili a vstoupili do jedné velké obytné místnosti, která však byla nábytkem a příčkami rozdělena na různá zákoutí.

Navíc jsme zjistili, že dalšího oddělení prostor bylo možno dosáhnout zatažením závěsy ze šantungového hedvábí a sametu. Uprostřed místnosti jsme si všimli příčky z medově žlutého onyxu s bílou kresbou, který pocházel z pohoří Atlas v africkém Maroku. Napravo od nás jsme uviděli půlkruhovou stěnu, původně z makassarského ebenového dřeva vytěženého na ostrově Celebes v jihovýchodní Asii. Dále jsme zde spatřili kruhový stůl s černou deskou a čtyřmi židlemi typu Brno. Před námi u stěny se nacházel klavír se židlí na koberci. Prošli jsme kolem něj a sametového závěsu a vstoupili do prostoru knihovny. Uviděli jsme bílou sedačku, před nimiž stály židle Brno a malý čtvercový stolek.

Přes celou šíři stěny jsme pak obdivovali samotnou dřevěnou knihovnu, vyvedenou podobně jako stolek v hnědé barvě. Před knihovnou jsme dále viděli tři menší stolky na koberci, zasunuté částečně pod sebou a u nich křeslo Tugendhat. Všimli jsme si dalšího nosného sloupu a celkem velkého, podlouhlého stolu na dalším perském koberci, u něhož stály dvě vyplétané židle. Dozvěděli jsme se, že byly poprvé představeny v roce 1927, nazývají se Stuttgart a během prohlídky vily jsme je viděli v několika velikostech. Za prosklenou stěnou knihovny jsme pak mohli vidět krásnou zimní zahradu. Dovnitř jsme však nešli a místo toho jsme opustili knihovnu a vstoupili okolo onyxové příčky do části, v níž byli přijímáni hosté, kteří si sedli do křesel Barcelona.

Naproti sobě pak měli tři křesla Tugendhat nebo se dalo posadit na dlouhou lavici bílé barvy u onyxové stěny. Mezi nimi jsme pak viděli nízký skleněný stolek. Pak jsme postoupili kousek dál, abychom se pokochali pohledem do zahrady, i když už od reprezentativního posezení byl na rostliny také pěkný pohled. Všimli jsme si, že celá stěna domu směrem k zahradě je ze skla, takže prosklené zdi zcela spojovaly dům s okolím. Překvapilo nás, že některá okna bylo dokonce možno pomocí elektromotorů zcela spustit do podlahy a celý prostor tak spojit s terasou. Poslední částí místnosti, kterou jsme si prohlédli, byla jídelna, kterou na jedné straně obepínala půlkruhová stěna a na druhé opět prosklená zeď s výhledem do zahrady.

Zaujal nás kulatý stůl s jednou kovovou nohou, která měla přesnou formu železných sloupů a byla zapuštěna do podlahy. Líbila se nám stolní deska z černého hruškového dřeva, na jejíž spodní straně byly kovové kolejnice na zvětšení stolu, takže bylo možno stůl dvojnásobně zvětšit. U stolu stálo 14 židlí Brno, stačilo se jen posadit. Na závěr prohlídky jsme se ještě dozvěděli, že vše o historii domu a jejich obyvatelích. Poté jsme se s průvodkyní rozloučili a skleněnými dveřmi jsme vstoupili na terasu. Pak jsme po schodech sešli dolů do zahrady a v krátkosti si ji prošli. Po hodinové prohlídce jsme se vrátili k autu a odjeli na Kraví Horu, kde jsme v planetáriu zakončili náš výlet. Jak celý den probíhal, zjistíte v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis s názvem Jak jsme v Brně navštívili radnici, katedrálu, vilu a hvězdárnu.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/brno-vila-tugendhat​

Historie :

Manželé Tugendhatovi pocházeli z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci a byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren. Když byla stavba domu za čtrnáct měsíců hotova, tak se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Ernstem a Herbertem do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely, kde se v Caracasu narodily dcery Ruth a Marie-Daniela. Počátkem října 1939 byl dům konfiskován gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. Již na podzim 1940 chyběla ve vile zaoblená příčka z makassarského ebenu a většina mobiliáře. Dokonce došlo k radikálním stavebním změnám, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně. Ten dal například zazdít prosklenou mléčnou stěnu v uličním průčelí a průchod na horní terasu, zvýšit komín a vestavět další příčky v interiérech. Při osvobozování Brna sovětskou armádou v dubnu 1945 se na devastaci domu podepsal jezdecký oddíl maršála Malinovského. Sověti odbourali plot zahrady asi v délce šesti metrů a tudy na koních jezdili po Černých Polích, kde plenili byty. Z nádherné společenské místnosti si udělali stáj pro koně, zbytky nábytku posloužily jako palivové dřevo, linoleum na podlaze bylo zničeno koňskými kopyty, prosklené stěny byly následkem tlakových vln při bombardování rozbité. Tento stav domu působil opravdu děsivě, ale hned po válce byl odstraněním škod byl pověřen brněnský stavitel Albín Hofírek. Od srpna 1945 do června 1950 ve vile působila soukromá taneční škola profesorky brněnské konzervatoře Karly Hladké a v říjnu 1950 byl objekt převeden do vlastnictví československého státu. Bylo zde zřízeno rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře, které zde působilo jako součást nedaleké dětské nemocnice až do konce sedmdesátých let. V roce 1980 přešla vila Tugendhat z majetku státu do majetku města Brna a v letech 1981 - 1985 proběhla první rekonstrukce. Druhá velká oprava za 150 miliónů korun pak byla uskutečněna v letech 2010 - 2012.

Historie čerpána z těchto webových stránek

www.tugendhat.eu

Vila Tugendhat je držitelem turistické známky č.1625.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/vila-tugendhat-c1625