Big Man Japan, zrození bojovníka.
Big man Japan, zrození bojovníka
Našli mě v roce 2014 v babyboxu, měl jsem šest kilo a byl jsem velkým překvapením pro všechny zúčastněné, těch šest kilo jsem měl totiž v pouhých dvou týdnech. Nevyčítal jsem své matce, že mě odložila. Spíš jsem k ní celý život cítil lítost.
Vyrostl jsem v opravdu velkého a silného chlapa, už jako kluk jsem převyšoval všechny vrstevníky
i starší děti, možná proto jsem nikdy neměl žádného opravdového kamaráda. Lidi mě vždycky měli
za divnou hříčku přírody nebo se mě báli a vyhýbali se mi. Snažil jsem se to nevnímat a většinou se mi to i dařilo. Vychovatelé v děcáku ke mně měli zvláštní přístup, v podstatě moc nevěděli, jak se mnou zacházet, takže jsem dostával, řekněme, nadstandardní zacházení. Když jsem chtěl jet
na závody v těžké atletice, pokud jsem chtěl činky nebo jiné posilovací zařízení, vždy mi vyšli vstříc, vždycky jsem dostal, co jsem chtěl, a když jsem byl ve věku druhého stupně základní školy, občas jsem toho i zneužíval.
Všechny ostatní děti byly v pokojích po dvou, já měl pokoj sám pro sebe (ale možná jen proto, že se mnou nikdo na pokoji nechtěl být). Všechny děti měly pár papírových knih, když o ně stály, já jich měl v patnácti přes dvě stě. Když ostatní děti od patnácti do osmnácti let musely být v sedm zpět v děcáku na večeři, u mne nikdo neřešil, když jsem přišel v jedenáct (i když večeři jsem zmeškal málokdy a stejně jsem většinou nikam nechodil). Vzhledem ke své tělesné konstituci jsem toho snědl několikrát víc než ostatní a nikdy jsem nebyl odmítnut, když jsem chtěl přidat. Nejen díky tomu byla asi šedesátiletá kuchařka můj nejmilejší člověk na světě. Vždycky se na mě culila, i když ostatním dávala poznat, že má blbou náladu. Měla obrovskou radost, že mi všechno chutná a že si přidávám, tajně mi pak dávala ještě svačiny bokem, které sestávaly z několika štědře obložených chlebů se vším možným a ovoce. Protože, podobně jako někteří vychovatelé, bydlela v jednom z pokojů přímo v děcáku, občas jsem ji vzbudil v noci, že mám hlad, nikdy mě neodmítla, nikdy na mě nebyla protivná, že jsem ji vzbudil.
Díky mé spotřebě by člověk možná snadno došel k závěru, že jsem byl nějaký cvalík, no pravda byla taková, že jsem v patnácti letech měřil 193 centimetrů a vážil 125 kilo s minimem tělesného tuku. Doktor mi řekl, že jsem hříčka přírody (za což jsem ho upřímně nenáviděl), protože velmi vzácná genetická porucha, která pravděpodobně způsobuje můj nadměrný růst, má u druhých za následek poškození kloubů a selhávání orgánů v dospělosti a ačkoliv takoví lidé vyrostou do velké výšky, často nemohou ani chodit, kdežto u mě celé tělo rostlo rovnoměrně, kosti a svaly jsem měl pevné jako nikdo, svaly mi bujaře rostly z lehkého cvičení po celém těle. Byl jsem perfektně zdravý, i když jsem neměl být. V atletice jsem v patnácti letech všechny porážel, i dospělé soupeře a už v tak mladém věku jsem pokořil několik světových rekordů, v hodu koulí, oštěpem, do svých šestnácti let jsem pokořil i skok do dálky a výšky.
Pár týdnů po svých šestnáctinách, ke kterým jsem od kuchařky dostal velký čokoládový dort (ze kterého jsem jí kousek dal a zbytek snědl na posezení sám) jsem atletiky a cvičení nechal. Měl jsem toho dost, jak se o mě zajímala média, pořád se mnou někdo chtěl dělat rozhovor. Pozornost se mi zajídala. Měl jsem po krk toho, že si nemůžu být nikdy jistý, jestli mají zájem o moje sportovní výkony nebo mě zase mají za divnou hříčku přírody a jsem jen výstavní exemplář do freakshow. Tak jsem se na to vykašlal, snahy o rozhovory jsem odmítal, změnil jsem číslo (všechny děti v děcáku musely mít mobil povinně), jinak bych ho nechal v šuplíku. Na elektronickou komunikaci jsem nastavil velmi přísné filtry.
Nechal jsem cvičení, na činky jsem ani nesáhl, přesto jsem pořád rostl a svalstvo na mém, z mého pohledu ošklivém těle, rostlo i nadále bez mého přičinění. Přesto, že jsem se na několik dalších let zavrtal do knih, jsem byl pořád zdravý, nebolela mě záda a pořád jsem rostl.
Řekl jsem si totiž, že u takového monstra, jako jsem já, nikdo nebude čekat inteligentního vzdělaného člověka, proto jsem se vrhl na studia, kde to jen šlo tak dálkově, a kde to nešlo, tam jsem přišel
do školy za ředitelem osobně a můj vzhled způsobil, že jsem dostal výjimku. Po urychleném gymnáziu (což byla ta nejzbytečnější škola v mém životě a jsem rád, že jsem mohl přeskakovat ročníky) jsem díky výborným studijním výsledkům mohl studovat práva, medicínu, strojírenské inženýrství nebo tradiční ekonomiku - management. Začal jsem studovat všechny, ale z medicíny jsem odešel, musel bych na pitvy. Nevadily mi ani tak mrtvoly, ale ostatní studenti, se kterými bych musel přicházet do styku.
Zbývající obory jsem zdárně dokončil ve svých 23 letech, za celou dobu studia jsem vytahoval paty
ze svého pokoje jen na zkoušky. Nabízeli mi sice pokoj na kolejích, ale v děcáku jsem byl zvyklý
a vyhovoval mi ten režim, kdy jsem chodil z pokoje jen na jídlo a pro zápočet a jinak jsem se učil doma.
Občas se ještě někde v médiích objevil článek typu „náš známý supersportovec studuje tři vysoké školy současně“ a podobně, ale celkově zájem o mě vyhasínal a já tomu byl velmi rád.
Přišel čas opustit děcák. Stát se o děti z dětských domovů stará, já měl přece jen nadstandard, takže mimo pronajatý startovní byt (který jsem nemusel 5 let platit) jsem dostal i auto, nejprostornější, jaké na trhu bylo a ještě upravené, přesto jsem občas cítil, jak se vlasy otírám o strop. Skoro jsem v něm nejezdil. Neměl jsem kam.
Ve svých 24 letech jsem konečně přestal růst (aspoň do výšky), měřil jsem 216 centimetrů a vážil 145 kilo, stále s minimem tělesného tuku. Navzdory tomu, že jsem od šestnácti let nesportoval ani neposiloval, měl jsem postavu, kterou by mi záviděli i semifinalisté světového bodybuildingu. Ramena tak akorát, abych do dveří ještě nemusel chodit bokem, ale moc nechybělo. Já o to nestál, dělo se to samo a přišel jsem si ohyzdný a to, že mám velkou sílu mi nebylo k ničemu.
Dostal jsem (i díky své mírné popularitě) dost nabídek do právnických kanceláří a velkých firem, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Lidí jsem se bál, styděl jsem se vycházet z bytu, neměl jsem holku (ale snil jsem o tom, jen jsem si to dost dobře nedokázal představit), žádné přátele, žádný život, nic.
Na několik měsíců jsem se zahrabal ve svém novém bytě. Nechtělo se mi nic řešit, utápěl jsem se
ve vlnách deprese, ty jsem potlačoval četbou knih, sledováním filmů, hudbou. Vše jsem sledoval
na terminálu, který jsem si koupil ještě za studií, a servery mi poskytovaly víc online obsahu, než kdy budu schopen vstřebat. Dokud nenastoupím do práce, budu pořád dostávat peníze od státu, tak co řešit. Jídlo a všechno, co jsem potřeboval, jsem si objednával s donáškou až do bytu, to byl zároveň jediný kontakt s lidmi. Snažil jsem se při převzetí balíků a jídla schovat za dveřmi, přesto se mě někteří při prvním setkání lekli. Výjimkou byla slečna, která rozvážela pizzu (ani pizza bohužel nešla podstrčit pode dveřmi). Objednal jsem si tři pizzy se šunkou a sýrem (nechtěl jsem být moc přejedený, tak jen tři) a tradičně se třásl lehkou nervozitou z převzetí. Když zazvonil zvonek, škublo to se mnou jako rána lavičkou (rána klackem by se mnou asi moc neškubla). Pootevřel jsem dveře, ale krabice s velkou pizzou jsou přece jen široké, takže mě slečna musela vidět a abych se pro krabice mohl natáhnout, musel jsem sehnout hlavu (moje hlava pořád převyšuje futra dveří o dobrých šestnáct centimetrů. Čekal jsem údiv, leknutí, ale ne, že mě slečna s úsměvem sjede o pat až nahoru
a řekne jen „budou pánovi ty tři stačit?“ Tak mě zaskočila, že jsem něco zakoktal, popadl krabice
a zabouchl dveře, dobrých pár desítek vteřin jsem pak stál opřený o zeď vedle dveří a popadal dech. Nakonec jsem došel k závěru, že to nebylo tak hrozné a pustil se do už chládnoucích pizz.
Trvalo skoro dva týdny, než jsem se odhodlal objednat si pizzu zase ve strachu, jestli pizzu přiveze zase ta slečna, nebo nepřiveze? Co vlastně chci? To je strašné a jsem ubohý, jsem chlap, co by jen postavou zahnal na útěk stádo nosorožců (už dávno vlastně všichni vyhynuli..) a bojím se setkání s malou holkou, to jsem vlastně zapomněl zmínit, byla malá i na průměrnou ženskou výšku, mě sahala někam pod hrudník. Zazvonil zvonek, já jsem se zhluboka nadechl a vydechl a šel otevřít, BYLA TO ONA!!! „Ahoj“ vzmohl jsem se a byl na sebe hrdý, usmála se „no teda, pán se nám dnes nějak rozkecal“, „díky za jídlo“ a natáhl jsem se po krabicích. „ Ne tak rychle“ ucukla s pizzou, „jak se jmenuješ, habáne?“ Měl jsem to na zvonku, tak že by si se mnou chtěla povídat? „Viktor?“ Odkašlal jsem si „Viktor“ (jméno jsem dostal dost trapně podle svátku v den, kdy mě našli v boxu. Teď už se regulérně rozesmála „no neke, já jsem Viktorie, ale opovaž se mi tak říct, říkají mi Viki“. Strčila mi krabice „tak se měj, Viktore“, usmála se a byla pryč.
Tak Viki, teď si budu objednávat pizzu každý den.
Ne vždy mi přivezla pizzu Viki, to pak ten jiný dovozce nechápal mé zklamání po otevření dveří, ale mělo to i pozitivní efekt, jak jsem se pokaždé těšil na těch pár vět s Viki, úplně jsem přestal vnímat stres z ostatních lidí, nebyli důležití a já se pomalu osvobozoval ze své sociofobie. Dokonce jsem si i zašel do obchodu a dokázal prohodit pár slov s prodavačkou, aniž bych se rozklepal. Rozhovory s Viki ve dveřích byly čím dál delší, až mi jednoho dne řekla, že takhle přijde o práci a že můžeme jít někam na jídlo, „ne pizzu!“ Dodala. Když jsem řekl, že se moc necítím jít někam takhle ven, vůbec jí to nerozhodilo a řekla, že přinese něco k jídlu ke mně. V ten moment jsem zkameněl, aspoň jsem si tak připadal, jen jsem ze sebe vysoukal „super“ a byla pryč. Holka u mě, co jen budu dělat. Poprvé za svůj život mě začalo zajímat, jak to u mě doma vypadá, ne že bych byl bordelář, to zas ne, ale na vzhledu mého příbytku mi nikdy nezáleželo, až do teď. Uklidil jsem, všechno perfektně opucoval, chvíli jsem si hrál s rozložením nábytku, až jsem byl spokojený (méně nespokojený). Osprchoval jsem se, po chvíli ještě jednou a už byl čas, kdy měla Viki přijít. Tak nervózní jsem v životě nebyl, ani při zkouškách ne, při ničem. Přišla o deset minut později, to už jsem myslel, že se zblázním, projela pohledem po bytě „máš to tu pěkný, útulný, jen jsem čekala činky a tak.“ „No, asi tomu nebudeš věřit, ale neposiluju“, jen zvedla obočí, ale neřekla nic. „Ale jestli budeš chtít, někdy ti to povyprávím.“ „A co tak teď? Vzala jsem víc jídla, už jsem si stačila zpozorovat, jak jíš, tak jsem vzala pár burgerů, wrapů, salát, hranolky a quesadilly s šunkou a sýrem, tak jdeme jíst a ty vyprávěj, fakt mě to zajímá.“ Tak jsme začali jíst a já vyprávěl, všechno, o babyboxu, o děcáku, o škole, o svém těle a jak funguje, ani nevím, ale jak jsem jednou začal, už jsem nemohl přestat, postupem času jsem se uvolnil a šlo to ze mě samo. Jen přikyvovala, občas se na něco pozeptala a já si uvědomil, že takhle kecám už hodinu a půl, jídlo je dávno snězené (Viki snědla jen jeden malý wrap) a venku už je dávno tma. Asi proto, že jsem takhle otevřeně mluvil poprvé v životě, nebo že se mi fakt líbila, jsem se cítil skvěle, jako nikdy, uvolněně a přitom tak přihlouple šťastně. „Tak to byl můj život v kostce, teď ty.“ „No dobrá, že jsi to ty, ale nebude to takový trhák jako ten tvůj, začnu tím nejnudnějším, mám 22 let, vychovala mě babička, otec neznámý, máma umřela, když jsem byla malá a když před rokem umřela i babička, musela jsem nechat školu a začít se živit sama, rozvážím jídlo a jednou jsem dovezla tři šunkové s kukuřicí fakt velkýmu chlapovi, ale že vypadal jako sympaťák, teď mu u něj na gauči vyprávím o svém nudném životě.“ Usmála se na mě, já na ni a zeptal se „určitě toho je víc“. „No, co bych ti ještě mohla říct, chtěla bych doplatit byt po babičce, ale už toho moc nezbývá a splátky jsou snesitelný, tak to snad brzo zvládnu, a pak bych chtěla objet svět, rok nebo dva cestovat, ale na to potřebuješ prachy, aspoň nějaký, jinak nejsem náročná, nemusím spát v hotelech, stačí mi i málo, klidně pojedu stopem, kam až to půjde, tak se toho asi dá poznat nejvíc.“ Rozzářily se jí oči, mluvila nadšeně a já poznal, že je to její opravdový sen, já žádný neměl. Nebo možná, něco nového, právě se tvořícího. Sehnula se do tašky a vytáhla lahev vína, jestli si dáme. Nikdy jsem nepil, jednak protože nebylo s kým a pak, pít sám, mě nikdy nelákalo. Přinesl jsem dvě sklenky, nalila, přiťukli jsme si a napili se, chuť byla zvláštní, ale ne nepříjemná, vypil jsem sklenku, nalila mi další a já se najednou cítil poněkud, jak to říct, zpomalený a ještě víc uvolněný. Čas zmedovatěl a i prostor se po druhé sklence ještě víc zmenšil, dlouze se na mě podívala, pak vstala, sedla si mi obkročmo na klín a začala mě líbat. Srdce se mi rozbušilo jako o závod, až jsem se lekl, jestli mi to nemůže něco udělat, ale rychle jsem na to zapomněl a vložil se do toho. Po chvíli vstala, svlékla se a naznačila mi, ať udělám totéž. Po několika vteřinách, kdy jsem ztuhlý pohledem na její nahé tělo, které nijak neskrývala, udělal totéž. Jenže já se za své tělo styděl. Viki si mě ale prohlížela, nemůžu říct nic jiného, než.. zálibně. Na chvíli se jí rozšířili oči, když spočinula pohledem na mém rozkroku, ale pak už přistoupila ke mně, strčila do mě, což by se mnou normálně ani nehlo, ale teď jsem se podvolil tlaku a dopadl na postel. Co se dělo pak, v to jsem ani nedoufal, jen jsem se bál, abych tomu drobnému krásnému stvoření nějak neublížil, tak jsem se za celou dobu skoro nepohnul a dovolil jsem si jen velmi jemně ji hladit po těle.
Ráno byla pryč, ale když jsem se probudil, ještě jsem ji cítil, jemný odér, ani zápach ani vůně, prostě něco, co do mého bytu nepatřilo, ale přitom jsem to cítil velmi rád. Můj život najednou získal nádech něčeho nového, co to bylo? Štěstí? Deprese byly pryč a mě najednou bylo vcelku jedno, jaký bude můj život, jen jsem si byl jistý, že může být skvělý. Ale jeden problém tu přece jen byl, Viki mi na sebe nedala žádný kontakt, ani jsem neznal její příjmení, nic, podle čeho bych ji mohl najít a kontaktovat. Znal jsem jen její jméno, a že bydlí někde ve městě, které má přes půl milionu obyvatel (Ostrava se v posledních letech dost rozrostla). Uklidňoval jsem se myšlenkou, že by se ke mně přece jen tak neměla, kdyby mě už nechtěla nikdy vidět. V pizzerii otevírají v jedenáct, zavolám a přeptám se na ni, nebo si objednám pizzu (která mi už začínala lézt krkem) a snad ji přiveze Viki.
Po sprše a snídani jsem měl najednou chuť něco dělat. Otevřel jsem terminál a začal ze zvědavosti procházet mejly s nabídkami práce a za těch pár týdnů, co jsem se na to podíval naposled, se jich nakupilo přes sto nepřečtených, jen těch, co prošly filtrem. Všichni absolventi měli po dokončení studia automaticky vystavený veřejný pracovní profil na největší světové profesní platformě, a že jsem byl doktor práv, strojní inženýr a inženýr ekonomie a managementu (k tomu bývalý známý sportovec), ve všech oborech jsem dosáhl červeného diplomu, k tomu jsem měl státnice z angličtiny, ruštiny
a španělštiny, takže nabídky přicházely i ze zahraničních firem z celého světa.
Letmo jsem procházel mejly, bez odpovědi mazal ty úplně mimo, ale zaujal mě mezi nabídkami jeden email z dnešního rána od kluka z děcáku, co jsme se ještě celkem snesli, s předmětem „Nazdar prcku, něco pro tebe, určitě se na to podívej“, otevřel jsem náhled zprávy, kde byl pouze odkaz na článek nejčtenějšího českého online deníku, po kliknutí se mi otevřel celý článek s nadpisem „Životní příběh Viktora Pohánka tak, jak ho neznáte“ (to je mimochodem celé moje jméno tak, jak mi ho dali). Občas se o mě psaly ještě pořád články, ale už nikoho moc nezajímaly a rozhodně nebyly na hlavní stránce. Na to jsem byl zvyklý, ale z nadpisu mě přece jen zamrazil, a když jsem sjel trochu níž, vyloženě jsem ztuhl. V textu byla totiž fotka, jak stojím (hrbím se) ve dveřích svého bytu a připitoměle se usmívám. Tuhle fotku mohla udělat jen jedna osoba a mě začínalo být špatně. Začal jsem číst článek. Začínal „Mnozí z Vás si jistě pamatují na ostravskou sportovní hvězdu, která svojí svalnatou a vysokou postavou přitahovala pozornost na první pohled (už z dálky, ha, ha), a jejíž sportovní výsledky budily zájem i závist široké sportovní veřejnosti. Velice nás zajímalo, proč tak nadějný mladý sportovec náhle ukončil svoji kariéru v pouhých šestnácti letech. Někdo tvrdil, že kvůli zranění, jiný zase, že kvůli drogám, nevěřte tomu, ani jedno není pravda. Díky osobnímu nasazení a odvaze naší reportérky jsme získali exkluzivní rozhovor přímo s Viktorem Pohánkem.“
Následoval rozhovor s Viki, skoro slovo od slova tak, jak proběhl včera. Samozřejmě chyběla její část, kde vyprávěla o babičce a ona erotická část, ale jinak zde byl můj životní příběh kompletní. Kdyby mnou necloumal vztek, jaký jsem ještě nikdy nezažil, musel bych uznat, že odvedla dobrou práci. Takhle jsem ale nevěděl, co dřív, jestli něco rozmlátit, zavolat do redakce a seřvat je, zažalovat je nebo jít do redakce rovnou osobně a tam všechno rozmlátit. Po chvíli jsem se vydýchal a uklidnil. Pak chvíli meditoval a přemýšlel. Něco rozmlátit už postrádalo smysl, žalobou bych na sebe jen víc upozornil, možná bych vysoudil balík, ale o peníze mi nešlo. Pak jsem si zase vzpomněl na včerejší noc, co jsem zažil a získal a došel k závěru, že na tom vlastně nejsem až tak špatně, Viki mi sice něco vzala, ale taky mi něco dala. Něco, co za to asi stálo. Takže oboustranně prospěšný obchod. Sice to nevypadá, že budu mít holku, ale to teď bylo vedlejší. Podobné články vychází každý den, pravděpodobně ani teď nikoho nezajímají, a jestli ano, určitě se na to rychle zapomene. Navíc zas taková bomba můj život nebyl. Z omylu mě vyvedl ještě jeden pohled na článek, každý měl pod sebou počítadlo shlédnutí. Přes sedm milionů!!! Sedm milionů lidí četlo o mých osobních problémech a úvahách. Skoro polovina populace republiky teď o mě ví první poslední.
Podobnými úvahami jsem strávil skoro celé dopoledne. Objednal jsem si jídlo (tři porce číny od jiného dovozce) a uvažoval, co teď. Republika je malá a teď mě tu podle postavy poznají i ti, kteří nikdy neviděli, jak vypadá můj ksicht.
Vlastně mě tu nic nedrží, nemám tu nikoho, na kom by mi nějak zvlášť záleželo. A je to, rozhodl jsem se, vypadnu do světa. Vrátil jsem se k nabídkám práce. Německo, moc blízko a neumím německy (a nechci se učit, němčina mi vždycky přišla protivná). Anglie, to už je lepší, ale jen ve dvacetimilionovém Londýně žije skoro půl milionu Čechů. Takže ještě dál. Rusko, tam zrovna díru do světa nejspíš neudělám, ona to už díra je a navíc vztahy republiky s Ruskem stále zrovna přátelské. Tak kam? Amerika? Za prodloužené vlády prezidenta Walshe se v US snížila kriminalita, zpřísnily se zákony ohledně držení zbraní, podporují se firmy a vývoj technologií, takže to byla o mnoho lepší země, než jak si ji pamatuji ze zpráv jako malý kluk. Z Ameriky přišly nabídky jen čtyři, na tři z toho jsem odpověděl, že mám zájem a rád se dozvím víc. Všichni odpověděli během dne, na další den jsem měl domluveny video pohovory. Neubránil jsem se ještě vzpomínat na noc s Viki (příjemná vzpomínka), která byla nutně následována bodnutím, ale teď, když jsem měl nějaký plán, už onen osten nebyl tak špičatý a nešel tak hluboko, jako ještě toho dne ráno.
Všechny pohovory proběhly dobře, všude jsem upozornil, že jsem nositelem nestandardní postavy, která může vyvolávat pozornost, v kameře viděli jen hlavu a má široká ramena, takže to pochopili
a všichni mě ujistili, že to není žádný problém a typicky americky mi děkovali za mou upřímnost. Chtěli mě zaměstnat všichni a řekli mi to hned v prvním rozhovoru navzdory tomu, že tříkolové přijímací řízení bylo pořád standardem, na to jsem poděkoval a řekl, že rozhodnutí pošlu do 24 hodin, s tím zase nepočítali oni, ale zachovali profesionální úroveň. S tím jsem ale zase nepočítal já, že by mě chtěli všichni tři. Další den jsem věnoval důkladnému backround checku všech tří firem a nakonec si vybral firmu nejmenší, ale nejsympatičtější. WeFiSo, i když z nabídky nejmenší, pořád dost velká a vlivná firma, která hledá po světě ekologické problémy a hledá řešení, ať už technologické, společenské, politické či jiné. Proto mě chtěli, měl jsem univerzální profil manažera, právníka
i technika. Sice nabízeli nejmíň, ale pořád dost, navíc v tom bylo i ubytování hned u firmy a strava (takže mimo služebních cest jsem nikam nemusel). Zbývajícím dvěma jsem poslal omluvu a firmě WeFiSo, že se rád stanu jejich kolegou. Následovalo papírování, podpis smlouvy a další papírování. Zajistili mi dopravu, jako ekologická společnost používali na delší trasy výhradně vzducholodě, sice cesta z Prahy do Washingtonu trvala pět dní, až osm s nepříznivým větrem, ale bylo to levnější a hlavně s nesrovnatelně menší uhlíkovou stopou. Odlet byl za týden. Objednal jsem dva nové obleky a deset košil na míru (aplikace přes kameru naskenovala mé tělo a automaticky vyplnila všechny míry pro výrobu), taky boty a další civilní oblečení a velký cestovní vak s batohem značky TT, zavazadla sice drahá, ale špičková, z materiálu, který nejde roztrhnout, nebo proříznout (nejčastější způsob krádeží). Do vzducholodě si člověk, na rozdíl od letadla, mohl vzít i vlastní jídlo
a pití, tak jsem se zásobil i tímto způsobem. Obvolal jsem všechny, kteří nějak souviseli s mým odjezdem, odhlásil jsem byt, auto, pro klíče si přijde správce domu v den odjezdu. Začal jsem se těšit na změnu.
Tři dny před mým odjezdem zazvonila Viki. V první vteřině jsem na ni chtěl začít řvát a asi se mi to nějak projevilo na xichtě, protože se viditelně lekla a o krok couvla, ale hned jsem se uklidnil a místo pozdravu se zeptal „copak?“ „Můžu dál?“ Chvíli jsem váhal, „jestli musíš.“ Pustil jsem ji dovnitř, zavřel za ní dveře, sedla si, já zůstal stát. Chvíli jsem se na ni mračil, vydržela to sotva pár vteřin a spustila jako kulomet „mě je to strašně líto, nechtěla jsem tě takhle využít, ale to co jsem ti řekla, teda až na tu práci, dělám pomocnou redaktorku a pizzu jsem rozvážela, jen abych se k tobě dostala, jinak všechno ostatní je pravda, akorát těch splátek na byt je víc, než jsem říkala a tak bych asi byt nikdy nesplatila a nikdy bych nemohla vypadnout ven a poznat trochu svět a byla bych navždy zahrabaná tady, ale cítím se hrozně, protože se mi fakt líbíš a je mi to moc líto a ani vyspat se s tebou nebylo v plánu, ale tak nějak to prostě vyplynulo ze situace.“ Nadechla se, měl jsem pocit, že do teď všechno vychrlila na jeden nádech. „Dostala jsem za ten článek dost peněz, abych doplatila byt a mohla vypadnout, ale teď mám výčitky a jestli řekneš, ty prachy jsou tvoje.“ Ke konci proslovu už trochu natahovala a vypadalo to, že začne brečet. Napjatě mě sledovala a já hnán pocitem spravedlivé pomsty, jsem se na ni dál mračil a vychutnával jsem si její provinilost. Ale že jsem v podstatě dobrák, začalo mi jí být vlastně líto. Byla taková drobná a křehká. Tak jsem po cca patnácti vteřinách, což mi přišlo jako dostatečný trest, jsem se přestal mračit a řekl „Peníze si nech, splň si sen, já taky za pár dní opouštím republiku a nevím, jestli se vůbec někdy vrátím, tady už mě, mimo jiné díky tobě“ neodpustil jsem si rýpnutí „nic dobrého nečeká.“ Na to už začala regulérně natahovat
a nevím, kde se ve mě ten zvrat vzal, ale opravdu to byla moje první holka, takže jsem ji nedokázal nenávidět dlouho. „Jedu pryč, a jestli chceš, můžeš jet se mnou.“
Fakt jsem to řekl??
Nezbláznil jsem se někdy v poslední minutě?
V ten moment přestala potahovat, upřela na mě rozšířené oči a bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotuje. Kdybych nevěděl, jak chce pryč, asi bych jí nic takového nenavrhl. Po čase, který byl až na samé hranici konverzační slušnosti, vyhrkla „kdy jedeš?“ Opravdu by chtěla jet se mnou? „Za tři dny.“ Další pomlka, teď už roztřeseným pohledem bloudila po zemi, jak analyzovala možnosti „bude to na knop, ale když to stihnu, ráda pojedu s tebou, teda pokud se na mě nezlobíš..“ V ten moment, ze vteřiny na vteřinu, se ve mně probudila vychcaná svině dosud nepoznaná „zlobím, ale ty už určitě přijdeš na něco, jak to napravit.“ Usmál jsem se a myslel na něco velmi konkrétního. Pokud to pochopila, nevadilo jí to. Rozběhla se ke mně a objala mě, při své a mé velikosti mě objímala v oblasti ledvin.
Co jsem to udělal?
Nejhorší bylo, že jsem neměl ani náznak výčitek, ale zároveň jsem už ani neměl vztek. Vystřelila z bytu, že si musí zařídit pár věcí, těsně před tím ťukla svým telefonem o můj a tak mi na sebe dala telefon a ekontakty. I já jsem se musel ještě dobalit a přichystat byt a auto na předání, zbytek jsem vyřídil přes internet.
Tak, cítil jsem se přece jen trochu zjihle, když jsem zamykal byt a všechny klíče předával správci (který se následně postaral i o auto a další věci. Taxík na nádraží (stálo mi to za ty peníze, abych nemusel MHD). Řidič taxíku jen zvedl obočí, když mě viděl, jak se skládám na zadní sedačku (musel jsem jet s hlavou trochu skloněnou a koleny od sebe), ale neřekl na to nic. Viki už měla být na nádraží, psali jsme si o tom, kdy a kudy pojedu, koupila si dopředu jízdenku i letenku do Ameriky. Trochu jsem čekal, že se neukáže, ale už jak jsem lezl z taxíku, uviděl jsem ji před nádražím s velkým kufrem u nohy a batohem na zádech. Culila se na mě, dokonce těžký kufr táhla mě naproti, a když jsme k sobě došli, nátáhla se na špičky a přitáhla si mě za popruhy batohu, aby mě mohla políbit. Jako by byla moje holka. Pokud moje postava přitáhla za tu chvíli nějakou pozornost, teď čumilové museli dostat kolektivní infarkt. Na druhou stranu v ten moment přestali čumět a já pochopil, že s holkou, byť skoro poloviční než já, vypadám asi víc normálně, přece nemůžu být žádná příšera (jak mě jednou nazvala asi čtyřletá holka v obchodě), když mám holku. Cesta vlakem do Prahy byla vyloženě příjemná, povídali jsme si a naštěstí jediná maglev kolej vedla z Ostravy přes Brno do Prahy a dostavěla se před pár lety, takže v Praze jsme byli za hodinu a půl. Pak taxíkem na letiště vzducholodí. Vzducholoď jsem viděl jen na fotkách, i ta nejmenší byla v reálu prostě obrovská a ta největší? Nenacházel jsem slov. V Ostravě bylo v centru staré obchodní centrum, takový shluk krabic a tahle vzducholoď byla více než dvakrát velká. Až po odbavení a vážení nás i všeho, co vezeme, jsem se dozvěděl, že to je právě ta naše. Nebyl to ten klasický doutník, jako ze starých filmů, byl to složitý tvar plný deflektorů a úprav zajišťující co nejmenší vliv bočního větru a zároveň zajišťující i přes obrovskou velikost co nejmenší odpor vzduchu. S minimální spotřebou a bezpečně se s takovým strojem dal obletět na jeden zátah celý svět, i takové vyhlídkové lety se pravidelně pořádaly. Mísil se ve mně strach z letu s nadšením. „Ty už jsi někdy letěla?“ Viki se na mě zkoumavě podívala, a pak se zase začala culit „ale kdopak se nám to nebojí? Tak velkej a silnej, sní toho za čtyři a bojí se letět?“ Když jsem se na ni zamračil, jen se do mě zavěsila, aby bylo jasné, že patříme k sobě „neboj, tohle je ten nejlepší typ řízený počítačem po chvíli ani nebudeš vědět, že jsi ve vzduchu.“ Pak už jsme byli usazeni na svá místa, sice Viki neměla místo vedle mě, ale poprosila paní a seděli a spali jsme vedle sebe už pak celou cestu. Vzducholoď byla luxusní, prostorná, sedačky se jediným tlačítkem přeskupily do spací polohy, sice jsme neměli první třídu s terminálem, ale zase jsme mohli klidně používat svůj, takže jsme měli o zábavu na šest dní postaráno.
Letím do Ameriky do nové práce šíleně velkou vzducholodí a mám holku. Ze všeho jsem měl zvláštní smíšený pocit, hlavně strach s nadšením.
Na palubě druhé třídy bylo několik maličkých koupelen, které jsme s Viki při každé příležitosti využívali. Svět pozorovaný z výšky několika kilometrů ze scénických oken byl úchvatný, ale to, co se dělo na palubě s Viki, bylo ještě nesrovnatelně lepší. Jak jsem bez toho mohl těch 24 let žít? Byl to vůbec život?
Děkoval jsem všem větrům světa, že prodloužily let na sedm dní, přesto jednoho odpoledne s lehkým drcnutím vzducholoď přistála na letišti ve Washingtonu. Podle pokynů svého nového zaměstnavatele jsem se ubytoval v daném hotelu, kde byla na pokoji naštěstí velká manželská postel (stejně mi čouhaly nohy), Viki se ubytovala se mnou, i když jsme to neplánovali. Původně jsem jí nabídl jen cestu do US se mnou, ale za celou cestu nepadlo ani slovo o tom, co bude potom. „Já vím, že jsem chtěla cestovat a poznávat svět a že to vypadalo, že tě tady opustím, ale teď bych ráda zůstala s tebou, jestli budeš chtít.“ V některých momentech opravdu vypadala jako malá holka. „Budu rád“ řekl jsem jenom a to vystačilo na další divoký večer, tentokrát jsme nebyli omezováni malým prostorem minikoupelny na vzducholodi, tak jsem se (poprvé a poněkud nesměle) zapojil více i já.
Další den jsem vzal Viki do práce s sebou, respektive jsem ji nechal čekat před budovou
a po tradičním přijímacím ceremoniálu jsem se svého nového šéfa zeptal, jestli by se tu nenašlo místo i pro mou přítelkyni, která přijela se mnou. Josh, jak se můj nový šéf jmenoval, byl napřed zaskočen, ale když jsem mu vysvětlil, že Viki nemá žádné zvláštní ambice na pozici, ulevilo se mu a už zase vysmátý mi řekl, že to nebude problém, ať jí zavolám, sám zavolal nějakou kolegyni, která si pro Viki přišla a pak jsem ji viděl až večer.
WeFiSo měla vlastně několik divizí, ale ta moje hledala řešení ekologických problémů (We Find Solution – zjednodušeně najdeme řešení), tak například někde v Indii tekl z fabriky do řeky nějaký sajrajt, někdo od nás tam jel, zjistil, co je to za sajrajt a při jaké fázi výroby vzniká, jestli musí vznikat, čím se dá nahradit, případně pomoct firmě najít takové technologické řešení, aby sajrat do řeky netekl a oni nemuseli kvůli tomu platit extra navíc. Jindy to bylo zase diplomatické, to třeba když pytláci lovili zvěř na pokraji vyhynutí nebo káceli prales, pak se firma snažila dohodnout s tou či onou vládou, jak tomu zabránit, případně odhalit, kde hnije korupce a jak se jí zbavit. Při těch technologických otázkách vznikaly nové zajímavé nápady, které firma občas nechala patentovat a měla za ty nápady poplatky od dalších firem, které chtěly nápady a technologie využívat. To byl jeden zdroj peněz, pak tu byly granty a dotace od státu i velkých korporací, které chtěly čistější svět a zdravější spotřebitele, kteří by si mohli déle kupovat jejich produkty. Celkově to dávalo perfektní smysl a dávalo to i solidní životní náplň několika stovkám zaměstnanců jen v mojí divizi. Viki si dala pohovor, ale protože nebyla vůbec připravena a ani nevěděla, co by tu mohla dělat, musela udělat několik testů, které odhalily její schopnosti a psychologický profil. Pravděpodobně by ji normálně nevzali, ale protože ona kolegyně dostala jasný úkol „někam tu holku od vazouna šoupni“, dostalo se jí intenzivního vstupního školení
a hádejte co, udělali z ní moji asistentku! Teda ne jen moji, byla tak trochu holka pro všechno, připravovala prezentace, zajišťovala část komunikace ve všech směrech, ale hlavně měla zajišťovat, abych měl já, co potřebuji. Byla nadšená, práce ji chytla a začala bavit, i já jsem se rychle zapracoval. Byt, který jsme dostali se slovy Joshe „jeden Vám musí stačit“, byl dost velký pro nás oba
(já se samozřejmě musel pořád ohýbat do dveří).
Začala úplně nová etapa mého života, zdaleka nejšťastnější, jakou jsem doposud zažil.
Často mě vysílali na cesty, prvních pár měsíců jen po US, pak už po celém světě. Viki byla u vytržení, když na některé cesty mohla jako asistentka se mnou. Jednak ji bavilo se o mě starat a zajišťovat schůzky a itinerář cest, ale zároveň si plnila svůj sen o cestování. Při nástupu do práce jsme si mohli vybrat, jestli chceme volné pátky, nebo 8 týdnů dovolené (prostě Amerika), my si vybrali volné pátky a ty tři volné dny i dovolenou využívali k cestám po Americe. I můj strach z lidí se tady prakticky ztratil, stále se na mě sice lidi koukali jak na zjevení, ale bylo to jiné, než v Čechách. Lidé sice koukali, ale nikdo to neřešil. V práci si mě občas dobírali, ale spíše přátelsky a dobromyslně, hlavně od té doby, co jsem já jednoho kolegu s blbými kecy zvednul nad hlavu. Jednou rukou. Se smíchem, aby bylo jasně vidět, že je to přece legrace. Velmi rychle jsem tím získal respekt. I když ten jsem spíš získal časem svými pracovními výkony, byl jsem ve své práci dobrý. Zajistil jsem firmě několik lukrativních patentů a pravidelně mi zvyšovali plat. A navíc jsem chodil s Viki, která byla velmi rychle oblíbená skoro kýmkoli, s kým přišla do styku. Byla malá a roztomilá, to jí otevíralo spoustu dveří. To mi taky pomáhalo. Cítil jsem se tu svobodný, práce mě bavila, cestování mě bavilo. Dokonce jsem začal zase sportovat, ne, žádné posilování, i bez toho jsem vypadal jako hubenější brácha Hulka, ale běh, jóga. Viki ráda jezdila na kolečkových bruslích, a když mi kluci z dílny upravili jedny brusle, aby vydržely mou váhu, začal jsem jezdit s ní. Vůbec kluci z dílny byli fajn, jednou mě ukecali, abych s nimi šel na comic-con, že to bude paráda, že budu v masce a nikdo mě nepozná. Tradiční comic-con jsem vždycky chtěl vidět, tak jsem souhlasil. Ze speciální protetické pěny mi udělali kostým (samozřejmě v pracovní době z firemního materiálu, jak jinak), no v první chvíli jsem myslel, že je přetrhnu, ale pak mě to pobavilo. Jasně, že můj převlek byl Hulk. Pěnový oblek byl jen pár centimetrů silný (moc jsem nepotřeboval), ale po oblečení jsem vypadal jako velmi realistické monstrum. Vyhrál jsem první místo. O výhru jsme se rozdělili.
Takto uběhlo pět krásných let.
Jednoho letního odpoledne jsem si vzal svačinu (5 velkých „neuvěříte, že to není maso“ hamburgerů) a protože Viki měla nějakou jinou práci, sám jsem si sedl na lavičku (betonovou) v parku, co má budova firmy na střeše. Jedl jsem a pozoroval ptáky ve větvích, ale po chvíli můj klid vyrušil starší Asiat, který si sedl vedle mě, i když okolo bylo plno volných laviček. Zvedal jsem se, že si přesednu jinam, ale zadržel mě „počkej Viktore.“ To, že znal mé jméno mě trochu zarazilo, tak jsem si zase sedl a čekal. Zase se dramaticky odmlčel, ještě ho neznám a už mě štve. Když už jsem to nemohl vydržet a chtěl po něm vyjet, na co si to sakra hraje, řekl „jste trpělivý, to je dobře. Už dlouho se s vámi snažíme spojit, ale po odjezdu z Čech jste se nám na chvíli ztratil.“ Kdo to sakra je, ale čekal jsem dál, třeba se to dozvím.
„Najít Vás nám samozřejmě netrvalo dlouho, jen jsme Vás potřebovali až teď a tak jste se nám na chvíli ztratil z dohledu.“
„Kdo my?“ Neudržel jsem se. „Odpusť mi mou nezdvořilost. Mé jméno je Karushi a jsem svým způsobem Váš otec.“
COŽE?
COŽE???
Coby mladší jsem samozřejmě, jako asi každý, kdo nepoznal svoje rodiče, toužil po tom, aby jednou někdo přišel a řekl něco podobného, ale jednak jsem z toho už vyrostl a pak bych nikdy nečekal, že to bude starší Asiat a řekne mi to zrovna tady.
„Co to má sakra znamenat, jak můžete být můj otec a jestli je na tom něco pravdy, proč mi to říkáte až teď?“ To bude nějaký omyl nebo blbý vtip, napadlo mě. Pokračoval „vše se včas dozvíte, teď je nutné, abyste šel se mnou.“ To už jsem se vyloženě naštval. „Nikam nejdu a vůbec, dejte mi pokoj a už za mnou nikdy nechoďte!“ Sotva jsem vstal k odchodu, tiše řekl „je mi skutečně líto, že to musí jít po zlém“, něco mě píchlo do zátylku a svět zčernal. Něco velkého a těžkého žuchlo a moje poslední myšlenka byla, že to, co žuchlo, bylo asi moje tělo.
Probouzel jsem se pomalu, napřed jsem vzdáleně vnímal nějaké hučení, pak jsem ucítil, že mi je trochu zima a nakonec jsem si uvědomil, že někde ležím a to hučení je vzduchotechnika. Pomalu jsem otevřel oči, světlo mě do nich nepříjemně píchlo a mžoural jsem, než si zrak trochu zvykl. Byl jsem
na nějakém křesle a byl jsem připoután za zápěstí i kotníky. Vzpomněl jsem si na Asiata svůj poslední rozhovor. Vztek mě zaplnil od pat až do posledních závitů mozku, škubl jsem jednou rukou, druhou, pak pomohl nohám, kde byly pásy silnější, a byl jsem volný. Byl jsem? Měl jsem na sobě jen spodní prádlo, zbytek oblečení mi někdo sebral. Byl jsem v místnosti asi 10 na 15 metrů, která byla až
na moji „postel“ a pár starých kousků cvičebního nářadí jako švédské bedny a kruhy zapuštěné do betonového stropu, prázdná. Betonové zdi, podlaha i strop vypadaly dost bytelně, jediné dveře byly ocelové a jako do krytu. Vzduchotechnika měla průduchy jen asi 15 centimetrů v průměru, takže taky žádná cesta pryč, ať už je pryč kamkoli.
Začal jsem podrobnější průzkum a všiml jsem si, že každých pár metrů je ve zdi zapuštěná pod tlustým sklem kamera, dost malá, abych ji zpočátku přehlédl a sklo dost tlusté, že by mohlo být i nerozbitné. Vzal jsem vrchní díl ze švédské bedny a ze všech sil ho vrazil do dveří. Výsledkem byla hromada třísek z bedny a škrábanec v laku dveří. Až při druhém prohlížení místnosti jsem si v nejvzdálenějším rohu všiml menší sedící postavy, byla trochu ve stínu
a nehybná, takže jsem ji ze začátku snadno přehlédl. Vydal jsem se do toho rohu, najednou se sedící postavil a promluvil přehnaně hlubokým hlasem „Zdravím tě, bojovníku, jsem Mistr Katsu a v kapse mám klíč od dveří, když se ti podaří ten klíč získat, jsi volný.“
„Co to je zase za debilní hry, prostě mě pusťte ven!“ To už jsem zařval. S ním to ani nehlo, jen dál stál a pozoroval mě. Takový střízlík, svou silou bych ho musel zabít i nechtěně, v tom bude nějaký háček, ale opravdu jsem chtěl pryč. Vyrazil jsem za ním, napřed pomalu a obezřetně, ale postupně jsem zrychloval, pořád se nepohnul, a mám ho, ale prohrábl jsem jen vzduch a on stál o dva metry vedle, jako by tam stál už věky. V setrvačnosti jsem málem vrazil do zdi. Jak to sakra udělal? V hlavě jsem si pokusil přehrát, co se stalo, ale jestli jsem zahlédl nějaký pohyb, tak jen čmouhu. Začal jsem ho nahánět po celé místnosti, ale pokaždé, když jsem ho měl nadosah, zmizel a objevil se o kousek vedle. Zaměřil jsem se na jeho pohyb a při každém „skoro chycení“ se soustředil na jeho pohyby a skutečně, po několika takových situacích jsem začal vidět jeho pohyb jako čmouhu, velmi rychlý pohyb, asi jako když si co nejrychleji máváte rukou před očima, jen rychlejší. Zkusil jsem novou taktiku, sice nevím, na kterou stranu uhne, a já nemám šanci zareagovat, ale je to 50 na 50, že? Zkusil jsem to, uhnul na druhou stranu, ale pousmál se a kývnul. Evidentně mě zkouší. Tak znovu, znovu vedle. Teď to vyjde, zase jsem vyběhl hned jak se „přemístil“, těsně před ním jsem uhnul doprava a prakticky jsem ho shrnul, ještě zkusil uhnout, byl fakt neskutečně rychlý, ale už jsem ho držel za ruku. Reagoval okamžitě sadou kopů do nohou a boku, volnou rukou mě mlátil do břicha, ale když jsem zatnul svaly, bolelo to o dost míň, dalo se to skoro vydržet, ale hlavně jsem ho nepustil. Na svou velikost a postavu měl sílu velkou, ale na mě nestačil. Držel jsem ho nízko, takže mi na hlavu nedosáhl a pozice mu neumožňovala mě do hlavy kopnout.
Udělal nějaký chvat a zmáčkl mi loket, palec mi zarazil do brňavky, křeč mi projela celou rukou, kterou jsem ho držel, málem jsem ho pustil, ale vydržel jsem. Pak mi prsty zarazil do podpaží, tohle už fakt bolelo, křeč mi projela kolem krční páteře až do nohou a dokonce se mi trochu podlomila kolena, ustál jsem to, tak tak, ale tohle kočkování mě začínalo unavovat. Napřed jsem ho chtěl uzemnit ránou do hlavy, ale nechtěl jsem moc ublížit někomu, kdo je o tolik menší a slabší než já, přišlo mi to nefér i přes to, jak do mě bušil. Chytil jsem ho v ramenou tak, aby se nemohl moc hýbet a zvedl jsem si ho blíž k obličeji. Poprvé se mu z xichtu vytratil onen úšklebek, kterým mě celou dobu provokoval.
„Dáš mi klíč sám, nebo si ho mám vzít od tvé mrtvoly?”
Samotného mě to překvapilo, jak drsně jsem to pronesl. Chtěl jsem ho vystrašit, ale rozhodně ne zabít. Na chvilku to vypadalo, že se lekl, ale pak se opět pousmál. „Úkol zněl jasně, když se ti podaří klíč získat, jsi volný, ale nijak ti to neusnadním“, alespoň mě na chvíli přestal mlátit. Moment jsem opravdu zvažoval, že ho majznu po palici, ale přece jen jsem hodnej kluk, jak říká Viki. Sakra Viki, musí mít strach. Přechytl jsem si druhou rukou, otočil ho k sobě zády, pořád sebou mrskal, tak tento zdánlivě jednoduchý úkol chvíli trval. Přeručkoval jsem mu po rukách, až jsem mu mohl chytit obě zápěstí jednou rukou. Mám dost velkou ruku, přes celou půlku Vikina zadku, tak jsem ho bez problému udržel. Volnou rukou jsem ho začal šacovat, jestli se předtím mrskal, tak teď teprve začal tanec, přesto jsem po chvíli nahmatal kartu, to bude asi ono. Když už jsem věděl, co hledám, za chvíli jsem kartu měl. Jakmile jsem ji zvedl proti světlu, ozval se bzučivý zvuk a dveře se otevřely, dovnitř vešel můj starý známý Karushi, co jsem s ním mluvil naposled.
„Už mě můžete pustit“ řekl klidně ten, co jsem ho držel, v tu chvíli jsem byl asi nějak zblblý, tak jsem ho pustil, vzápětí jsem čekal kopanec nebo tak něco, ale jen si uhladil oblečení a důstojně se postavil.
„Výborně!“ zahalekal ryze nejaponsky Karushi „nepředpokládali jsme, že Mistra Katsu porazíš, rozhodně ne tak rychle,“ na to se Katsu jen mírně uklonil, ale neřekl nic. Měl jsem toho dost „kartu jsem získal, odcházím.“ Karushi v ten moment vypadal vyloženě zklamaně. „Nabízím dvě možnosti, dáme ti zpět oblečení
a dopravíme tě, kam budeš chtít, nebo ještě chvíli posečkáš a já ti rád řeknu víc o tvém původu,
a proč je nutné, abys co nejdřív posílil naše řady.“ Zaváhal jsem. Věděl toho o mě dost, možná je na tom i něco pravdy. Jak viděl moje váhání, ještě přisadil „ale musím tě varovat, pokud se rozhodneš dozvědět víc a pak nás opustíš, nesmíš o tom, co ses dozvěděl nikomu nic říct, jinak zemřeš.“ Řekl to naprosto klidně, možná proto jsem mu to věřil, ale zároveň, jak on jistě věděl, jen posílil moji zvědavost.
„Dobře, dejte mi moje oblečení a povídej.“ Na to se ze stínu dveří vynořila malá Asiatka
a na předloktích způsobně nesla hromádku mých šatů a moje na míru dělané boty číslo 48. Stála
u mě jako věšák, dokud jsem se neoblékl, ani pohledem neuhnula a dívala se stále stejně před sebe. Pokud jsem na ni nějak svým hranatým tělem zapůsobil, ať už tak, či onak, nedala to na sobě v nejmenším znát.
„Následuj mě prosím“ řekl Karushi a odešel dlouhým tunelem, po stranách měl další podobné ocelové dveře, ale my šli až na konec, kde byly poslední trochu menší ocelové dveře a za nimi už jen malá předsíň a normální dveře vedoucí do úplně normálně vyhlížející kanceláře s velkým stolem a několika židlemi. Karushi mi pokynul, ať se posadím a chvíli jsme jen tak seděli a koukali na sebe. Pak přišla zas ta malá pěkná Asiatka a přinesla občerstvení. Najednou jsem měl hlad jak smečka vlků.
„Jen jez, známe tvůj apetit, já ti mezitím budu vyprávět příběh.“ Kdyby mě chtěli zabít, udělají to jednoduše, když jsem byl v limbu, tak jsem se klidně pustil do jídla, nevím, co to bylo, ale bylo to výborné. Karushi začal „Já i Mistr Katsu jsme členy společnosti, která nemá jméno, za to už je hodně stará, je vlastně starší než Japonsko, přesto o její existenci nemá veřejnost ponětí a musí to tak i zůstat. Této společnosti, můžeme jí říkat prostě Společnost, má dvě hlavní činnosti, ta první je zřejmá, je to získávání prostředků pro svou hlavní činnost, proto Společnost nepřímo vlastní a vede mnoho firem a podniků po celém světě. Ta hlavní činnost tě zřejmě překvapí, ale ujišťuji tě, že každé slovo, které uslyšíš, je pravdivé, ale abys přijal skutečnost snadněji, mám tu jednu pomůcku.“
Na to otevřel padací dveře v podlaze, které až doteď zůstaly mému zraku skryty a pod těmi dveřmi byla hnusná hlava useknutá v krku, bylo to něco mezi krysou, psem a přejetým ježkem, ve velikosti koňské hlavy. Zápach, který se z pod dveří zvedl, mě ujistil, že to není žádná atrapa. „Toto stvoření mělo spoustu jmen, posledních pár století ho nazýváme Fukaiwaru. Po tisíce let tyto obludy, které dorůstají i do sto padesáti kil, v noci sužovaly lid, zabíjely vše, co se jim dostalo pod pařáty. Tato zvířata žijí hluboko v podzemí, mají rády tmu, vlhko a teplo. Světlo jim vadí. Využívají jak přírodní jeskynní systémy, také si hrabou vlastní chodby. Slyšel jsi někdy o Machu Picchu a o tom, jak bylo nevysvětlitelně vylidněno? Fukaiwaru stačilo několik nocí, aby povraždili a odtáhli do podzemí všechny obyvatele, kteří nestihli utéct. Takových případů bylo mnoho.
Po tisíce let bojují lidé proti Fukaiwaru a snaží se je zatlačit zpět do podzemí. Před téměř třemi tisíci let, nevíme přesně, vznikl řád, který cíleně bojoval s Fukaiwaru, odvážní bojovníci pronikali do podzemí aby jich pobili co nejvíce a třeba při tom i zemřeli. Nedokážeš si představit, kolik lidí takto zemřelo. Náš řád postupně rostl a moudřel, až došel k rozhodnutí, že ve strachu se nedá žít a aby ochránil lid nejen před Fukaiwaru, ale i před strachem a umožnil jim lepší život, utajil tuto skutečnost před veřejností,“ zvedl ruku, jako by věděl, že chci něco namítnout, „děláme to už hodně dlouho a dobře, dnes vlastníme mnoho médií, většina států je více nebo méně zapojena do tohoto největšího úkolu v dějinách lidstva. V posledních dekádách máme díky technologiím navrch, daří se nám Fukaiwaru držet dole, ale zároveň nemůžeme plošně rekrutovat schopné bojovníky, aniž bychom riskovali prozrazení.
Máme málo lidí a technika nám na to nestačí, drony v podzemí selhávají, dálkově řízené roboty nelze kvůli rušení použít, autonomní technika je nespolehlivá a neefektivní. Tím se dostávám k tomu, co tě nejspíš bude zajímat více, než Fukaiwaru. Už více než šedesát let se snažíme vytvořit superbojovníka, odolného, silného, rychlého, chytrého..“ Odmlčel se a já jsem začal tušit něco strašného. „Začínalo se nám dařit, ale bojovníci vychovaní u nás a cvičení pro boj měli tendenci k neutuchající agresi a brutalitě, až nakonec zabíjeli všechno, co potkali, ať už to byli Fukaiwaru, nebo lidé. Proto jsme přišli na to, že jedinci vychováni jinde v normálním světě mají větší šanci na normální vývoj psychiky a osobnosti. Vyhledali jsme náhradní matky různě po světě, zaplatili jim dost na to, aby se měly dobře a zajistily standardní výchovu. Jak už jistě tušíš, ty jsi jedním z nich, popravě první svého druhu, nový, nejlepší typ bojovníka. Bohužel tvoje matka ten psychický nápor nezvládla a krátce po tom, co tě odložila, spáchala sebevraždu.“
Ránu nečekal, moje velká pěst ho zasáhla brutální silou do lebky a poslala proti zdi, ani jsem si nevšiml, že se Mistr Katsu pohnul, ale najednou stál mezi mnou a Karushim. Normální člověk by takovou ránu nejspíš nepřežil, Karushi se ale pomalu zvedal, trochu mrkal, ale jinak vypadal, že mu nic není. Měl jsem chuť ho svýma rukama genetického pokusného morčete umlátit, vůbec jsem nepochyboval, že to co říká, je pravda, dobře to vysvětlovalo mou velikost, sílu i nestandardní zdraví.
Co ve mně zažehlo jiskru nepřekonatelného vzteku bylo, jak chladně a věcně mluvil o sebevraždě mé matky. Nepoznal jsem ji, ale stejně, nasral mě. Klidně si sedl naproti mně „Viktore, plně chápu tvé emoce, takže protentokrát to nechám být, ale pamatuj, pokud by se to mělo opakovat, tvé činy nezůstanou bez trestu.“ Vztek mě ještě neopouštěl, ignoroval jsem hrozbu v jeho hlase.
„Pošleš mě klečet do kouta? Ty nejsi můj otec ty zasranej úchyle. Vypěstoval sis pokusnýho králíka a teď se ti nelíbí, že neposlouchá na slovo? Je mi jedno, co máte za problémy, je mi u prdele nějaká vaše tajná společnost magorů, odcházím a zkuste mi v tom zabránit!“ Vyšel jsem ze dveří na druhé straně, než jsme vešli a sebou jsem ještě uslyšel, jak Mistr Katsu říká „jestli si vzpomenete, tak jsem vyjádřil svůj názor, že není dobré mu všechno říkat hned.“ Co odpověděl král idiotů, jsem už neslyšel.
Ocitl jsem se ve velké hale plné CNC obráběcích strojů, dělníci ve stejnokrojích kolem se zastavili a všichni vyjeveně hleděli na mě, ale nikdo se ani nepohnul aby mě zastavil. Proběhl jsem halou, vyběhl ven, na vrátnici se mě dva sekuriťáci pokusili zastavit, ale jen jsem se na ně podíval a zacouvali zpátky do vrátnice. Byl jsem na nějaké široké ulici, kterou lemovaly haly podobné té, ze které jsem vyšel. V kapse jsem nahmatal svůj telefon, napřed jsem zapnul navigaci, abych zjistil, kde jsem. No vynikající, jsem v Japonsku na ostrově Kjúšú a nemám nic než mobil, aspoň, že jsem si připlatil za lepší baterii, která vydrží na jedno nabití i měsíc. Zavolal jsem Viki, dlouho to nebrala a když to zvedla s pláčem mi řekla, že je jí jedno, kde jsem, že jí to nezajímá, že to, že jsem zmizel, jí pomohlo si uvědomit, že jsem byl jen cesta pryč z Čech a že mě vlastně nemá ráda a že cestuje do světa a až se vrátím, že ji tam nenajdu, že si balí věci a jede pryč, ať ji nehledám, pak mi položila telefon. Další pokusy o hovor nezvedala, pak už měla vypnutý telefon. Tohle jsem nechápal. Nedávalo to smysl. Obracel jsem to ze všech stran, analyzoval, ale nešlo mi to do hlavy, přece by se mnou nežila přes pět let, kdyby mě chtěla jen využít, něco bylo hrozně špatně. Začal jsem tušit, že to společenství magorů s tím má něco společného. Dlouho jsem jen tak seděl na patníku a snažil se vstřebat všechny informace. Bylo toho na mě moc.
Únos, divná rvačka někde ve sklepě, ty blbosti s příšerama z podzemí a teď docela brutální rozchod. Vypadal jsem asi hodně uboze, když u mě zastavila klasická japonská elektrická rikša, poněkud starší odřený model a starý Japonec na mě začal něco chrlit japonsky, tak jsem mu jen odpověděl anglicky, že nerozumím, přešel do angličtiny se silným akcentem „co tady sedíš, když den ještě neskončil, nemáš co na práci?”
„Nemám,“ popravdě jsem odpověděl.
„Tak pojď se mnou, pomůžeš mi a já ti za to dám najíst.“ Uvědomil jsem si, jaký mám zase hlad, aby ne, když jsem za poslední den a půl snědl jen ani ne čtvrtinu toho, co obvykle. Byla to nejlepší nabídka dne a to rozhodlo. Sedl jsem si za dědou, rikša zaúpěla pod mou vahou a velmi zvolna se rozjela.
Jak se ukázalo, děda byl kameník a měl plný dvůr různých kamenů, ty nejmenší byly jako pěst Viki (ach Viki, co jsem ti jen udělal), ty největší byly mnohem větší než já a vážily určitě k půl tuně. Nad dvorkem byl rezavý jeřáb, evidentně nefunkční. „Ty mi pomůžeš přeskládat materiál a já pak udělám večeři.“ Pokrčil jsem rameny, jakože klidně. Následující dvě hodiny jsem různě přenášel kameny, podle toho, jak děda řekl. K jeho překvapení jsem přesunul i ty největší, ty jsem ale nezvedal úplně, posouval jsem je po zemi, přesto, posouvat půl tuny, byť jen po zemi, překvapilo i mě.
„Jsi silný,“ řekl jen, pak mi přinesl kameninový džbán plný mě neznámé tekutiny, ale chutnalo to dobře a zahánělo to žízeň, zase jsem se ztratil v myšlenkách, takže ani nevím, jak dlouho to trvalo, než děda vyskočil z domku jako čertík z krabičky, že je jídlo na stole. Jakoby mě znal, čekalo na mě jídlo jako pro čtyři, nudle, rýže, nějaké mořské potvory, nějaké masozeleninové směsi a omáčky. Všechno jsem to snědl. Bylo to vynikající. Po jídle mi děda nabídl porcelánový pohár s alkoholem, jak nepiju, tak jsem to do sebe obrátil a natáhl ruku pro další, děda mi hned dolil. „Pohár sake dobrý po zdraví, víc pohárů dobré pro ostudu.“ Asi nějaké japonské přísloví.
„Co tě trápí?“ Zeptal se na přímo. „Dnes se mi kompletně změnil život a ta změna se mi vůbec nelíbí.“ Prohrábl si řídkou bradku „Změna je změna, není dobrá ani špatná, je to jen změna.“ Takže japonský mudrc, paráda. To mi ještě chybělo. Pokračoval „jen ty rozhoduješ, jak se změnou naložíš a tak jen ty rozhoduješ, bude-li změna na konci dobrá nebo špatná.“ Na tom už něco bylo. Pak mi ukázal postel v přístěnku, že se tam můžu vyspat, jestli chci. Chtěl jsem. Poděkoval jsem a šel spát. Bál jsem se, že neusnu, ale najednou bylo ráno a děda už s něčím šramotil v domku. Šel jsem za ním do domku se rozloučit, ale na stole byla snídaně, „bez snídaně špatný den, s plným břichem lepší rozhodnutí uděláš.“ Pod to bych se podepsal.
Jak jsem jedl, děda vařil a tancoval kolem vaření, vyhrnul si rukávy při mytí zeleniny a všiml jsem si, že má na vnitřní straně zápěstí vytetovaný malý japonský znak, neměl jsem ponětí, co znamená, ale podobný znak už jsem viděl. No jasně, vzpomněl jsem si až bolestně, Mistr Katsu měl taky takový znak, Karushi měl dlouhé rukávy, tak nevím, jestli ho neměl taky. Předtím jsem to nepovažoval za důležité, sotva jsem si toho všiml, ale teď mi to vytanulo na mysl naprosto jasně a taková náhoda neexistuje, takže děda je jedním z nich.
„Co mi můžete říct o Karushim?“ Děda ztuhl jako by ho někdo vypnul, ale pak se ke mě otočil a předchozí dobrácká tvář zmizela „PANU Karushim!“ štěkl po mě. Pak se uklidnil „pan Karushi je úctyhodný muž a měl bys mu projevovat úctu.“ Jeho lámaná angličtina najednou byla perfektní. „Zatím jsem ho neviděl udělat nic, za co by si moji úctu zasloužil.“ Sedl si naproti a řekl učitelským tónem „Jsi velký a silný, ale mladý a hloupý.“ Dosáhnu na něj přes stůl? Ale co, asi má pravdu. „Pan Karushi je velký muž této země i tohoto světa, obětoval svůj život ochraně druhých, obětoval mnohem víc, než si dokážeš představit.“
Na to už jsem odpověď měl „že obětoval sebe, by bylo úctyhodné, kdyby se nerozpakoval obětovat druhé.“ Teď už děda vyskočil „nevíš, o čem mluvíš!“ Teď jsem vstal i já „ale vím, nejen, že obětuje druhé, ale rozhoduje o jejich životě, ještě než se narodí, třeba o tom mém! Nestál jsem o to. Pro mě je to jen magor s vůdcovským komplexem!“ S tím jsem chtěl odejít, ale jakmile jsem se otočil, někdo mě praštil cihlou, aspoň jsem to tak cítil, ale to jen zdánlivě starý vetchý děda vyskočil a kopl mě do hlavy. Zákeřně a zezadu, asi jsem se ho fakt dotkl. Nebyl tak rychlý jako Katsu, takže jakmile vyskočil k druhému kopanci, jen jsem trochu uhnul ráně, chytl pod krkem a přirazil ke stěně „tak takhle ty ukazuješ, jak si mám někoho vážit a pak mě napadneš zezadu? Ty mi budeš něco říkat o úctě?“ S tím jsem ho pustil a odešel.
Doběhl mě na ulici a podle výrazu se vyloženě styděl „prosím přijmi mou omluvu, jsem starý a měl bych být i moudrý, ale tvá slova urazila mou pýchu.“ Ještě chtěl něco říct, ale utnul jsem ho „jsme v pohodě“ a šel dál. Ale tak snadno jsem ho neměl zbavit. „Pojď se mnou, něco ti chci ukázat, když i pak budeš chtít odejít, odvezu tě na letiště a už tě nebudu nikdy obtěžovat.“ To stálo za úvahu. Nešli jsme zpět k jeho domu, ale dál několika uličkami, pak jsme zapadli do jedné úzké boční, kde byly v rohu schované malé plechové dveře se špehýrkou, děda na ně zaklepal, špehýrka se skoro okamžitě otevřela a zase zavřela, pak se otevřely dveře, prošli jsme očividně tajným barem, hernou nebo tak něco, ale děda se ani neohlédl a prošli jsme až dozadu, kde byly další dveře, tentokrát ale solidní pancéřované, podobné jako u magorů ve sklepě. Děda vytáhl plastovou kartu, mávl kolem futer a zdánlivě odnikud vyskočil kryt a pod ním políčko pro otisk prstu a číselná klávesnice, děda otiskl prst a naťukal kód, teď už jsem si připadal opravdu nepatřičně. Sešli jsme několik desítek schodů do podzemí a došli do nějaké podzemní laboratoře, kde bylo různé vybavení, stroje a regály, ale šli jsme dál až dozadu, kde byl ve tmě nějaký velký válec, děda cvakl vypínačem a tubus se rozsvítil, chtě nechtě jsem couvnul. Ve velké nádrži se vznášela příšera, podle hlavy jsem hned poznal, že to je Fukaiwaru, ale Karushi mi ukázal jen hlavu, tahle potvora byla celá a měla bez ocasu tak dva metry na délku, odhadem určitě víc než 150 kilo, tady ta měla rozevřené čelisti s žlutými zuby velkými jako mé prsty, velké pracky s drápy rozhodně delšími než moje prsty a já se neubránil představě, jak tahle obludnost trhá Viki na kousky. Ve vteřině.
„Tak tohle se nám tu potuluje všude pod povrchem pevniny a proti tomu bojujeme.“ Nechal větu vyznít. Jak jsem se vrátil v myšlenkách k Viki, už jsem se na to musel zeptat.
„Co jste udělali s Viki?“ Děda hned pochopil, na koho se ptám „než mi urazíš hlavu, uvědom si, že to bylo její rozhodnutí, nabídli jsme jí peníze, když tě nechá. Hodně peněz. Přijala.“ Tentokrát jsem byl rychlý jako Katsu já, rychleji než mrknutím oka jsem byl u něj, chytil ho a zvedl
a byl bych ho roztrhl vejpůl, ale uvědomil jsem si, že má pravdu. Sotva jsem postřehl, že na mě najednou několik lidí míří zbraněmi. Bylo mi to jedno. Jestli jí nabídli peníze, tak to byla sice podpásovka, ale rozhodnutí bylo opravdu na ní. Navíc jsem si vzpomněl, jak jsme se před lety poznali. Sice litovala, že mě prodala, ale napřed mě prodala a až pak toho litovala. Položil jsem dědu na zem
a sám se sesunul vedle nádrže. Najednou jsem byl k smrti unavený a nadechovat se a vydechovat přestávalo mít smysl.
Jen vzdáleně jsem vnímal, jak mě někdo odvádí, bylo mi to jedno, někdo mě posadil na postel, bylo mi to jedno, dali mi do rukou lahev s alkoholem, nechutnal mi, ale bylo mi to jedno a pil jsem, bylo mi z toho špatně, ale by mi to jedno, pak jsem asi usnul.
Probral jsem se se strašnou kocovinou v malém pokoji, vzdáleně jsem slyšel tlumené hlasy zpoza papírových stěn a sotva jsem se posadil, posuvné dveře se tiše otevřely a vstoupila mladá Japonka s pěkným, ale takovým smutným obličejem, jen se přesvědčila, že jsem vzhůru a řekla pouze „pojď prosím se mnou“. Neměl jsem nic lepšího na práci, tak jsem šel. Prošli jsme chodbou papírových stěn až do jídelny, kde byl mimo tradiční nízké stolky, u kterých se sedělo na zemi, i klasický stůl a židle.
K němu mě slečna usadila a řekla, ať počkám tady, že mi něco přinese a odběhla. Za chvíli přišla s pohárem zeleného slizu, který smrděl trochu jako řasa na sushi, nevím jak jinak popsat polotekutou hmotu. „Včera jsi pil, tohle ti udělá dobře.“ Takže nějaký japonský vyprošťovák, chutnalo to přesně tak, jak to vypadalo, ale obrátil jsem to do sebe do dna. „Za chvíli přinesu snídani“ a zase odběhla. Ok, snídaně, to by šlo, navzdory nevolnosti jsem mě hlad a i nevolnost po vypití slizu odeznívala skoro zázračně a než mi přinesla jídlo, byl jsem už skoro v pořádku.
Čekal jsem zase nějaké japonské speciality, ale byla to velká miska míchaných, od pohledu tak patnácti vajíček se slaninou a malé čerstvé bagetky, celá ošatka a miska s nakrájenou čerstvou zeleninou. To si nechám líbit. Poděkoval jsem, na což se holka zatvářila dost překvapeně, ale neřekla nic a odešla. Pustil jsem se s chutí do jídla, bylo to výborné a bylo toho tak akorát na slušnou snídani. Když jsem dojídal, posadil se ke mně Karushi. Neřekl jsem ani slovo, ani se na něho nepodíval, teprve když jsem pečlivě dovytřel misku a poslední kousek pečlivě dožvýkal a polkl, odsunul misku a až teď mu věnoval pozornost. Trpělivost mu rozhodně nechybí. Ještě chvíli jsme soutěžili v čumění, ale nakonec jsem to byl já, kdo poprvé promluvil.
„Pokud bych, čistě hypoteticky, vzal ten váš job, jak by to probíhalo?“ Pousmál se, spíš mu jen tak cukly koutky „dostaneš výcvik, vybavení, ubytování, asistentku a pak půjdeš lovit Fukaiwaru tam, kam tě pošleme, jako bojovník Společnosti budeš mít plnou podporu a zázemí.“ Jakmile zmínil asistentku, bolestně jsem si vzpomněl na Viki, potlačil jsem tu myšlenku tak hluboko, jak to jen šlo. „Dobře, ale jedno si ujasníme hned, odmítám jakýkoli náznak, že jste můj otec nebo tak něco a odmítám se tak k vám chovat. Nevím, jak je ta Vaše Společnost strukturovaná, ale odmítám jakékoli velení, pokud bych měl někoho poslouchat na slovo a řvát ano pane, ne pane, jako v nějaké zasrané armádě, tak do toho nejdu a můžete se třeba stavět na hlavu.“ Znovu to cuknutí koutků.
„Náš vztah bude zaměstnanecký, budeš dostávat na nový účet plat, ten se bude měnit podle výsledků. Ber to tak, že já a Mistr Katsu budeme tví nadřízení. Po celou dobu smluvního vztahu budeš chodit jen tam, kam budeš mít dovoleno, absolvovat výcvik a pak bojovat. Nemusíš nikomu říkat pane, ale doporučil bych k nadřízeným trochu úcty, pochopte prosím, že toto je stará země a stará společnost s pevně danými pravidly, my uděláme určité ústupky, pokud jsi ty ochoten přijmout alespoň některá naše pravidla.“
Ale co, něco dělat musím. Sice mě trochu děsila představa, jak se svou postavou lovím ty evidentně dost nebezpečné potvory někde ve stísněném podzemí, ale jedno po druhém. Bavili jsme se o závazku na pět let. Po pěti letech jsem buď volný, nebo podepíšu další smlouvu.
Nebo budu mrtvý jako „neuvěříte, že to není maso“ hamburger.
Odvedl mě někam dolů. Jak jsem se po cestě dozvěděl, pod budovou Společnosti je celý podzemní komplex, který bude mým domovem. Karushi mě zanechal v mém pokoji, ať se zabydlím a odpočinu, asistentka přijde za chvíli. No, pokoji, spíš prostorném a zajímavě vybaveném bytě, s velkou postelí, evidentně připravenou pro někoho, jako jsem já, velkou televizí, terminálem, vedlejší místnost se ukázala být koupelnou a lázněmi v jednom. Masážní lůžko (opět xxxl) a to, co na první pohled vypadalo jako velká dřevěná káď, byla vířivka, taky tu byla malá parní sauna (v provozu a plně přichystaná k použití), velký sprchový kout s celou sadou masážních trysek.
Ve skříni jsem našel oblečení, podle velikosti a střihu přesně na mě. Pak něco, co na první pohled vypadalo jako kimono, ale byl to pružný celotělový overal na zip a pak klasické tepláky, trika a mikiny, ponožky, spodní prádlo, vše bylo z velmi kvalitních materiálů. Ze zvědavosti jsem si zkusil overal, padl mi perfektně, nikde netlačil ani nedřel, ani při pohybu. Jak jsem si ho svlékal, všiml jsem si, že za mnou stojí mladá Asiatka, nebo spíš míšenka a tvářila se, jako by tam stála už věky. Ztuhl jsem uprostřed pohybu.
„Jsem Hoshiko a jsem tvoje asistentka.“ Tak já mám asistentku. „Ahoj, já jsem Viktor. Můžu se zeptat, k čemu mám asistentku?“ „Ty se můžeš ptát vždycky, jsem tu pro uspokojení tvých potřeb.“ Mých potřeb? To zní dost jednoznačně. Necítil jsem se tak docela ve své kůži a ani jsem ji nechtěl nějak urazit, tak jsem se jen zeptal „mých potřeb? Co to znamená?“ Podívala se na mě, jako bych byl ten nejnechápavější žáček, ale hned se vrátila do svého neutrálního vzhledu typ socha.
„Starám se o tvé tělo. Bojovník potřebuje mít fyzickou stránku stoprocentní.“ Když jsem vypadal, že pořád nechápu, pokračovala „obstarávám ti jídlo, masáže, ošetřuji tvá zranění, máš-li nějaká, pomáhám ti s mytím a ošacením, když je to třeba.“ Ahá, takže osobní kuchařka, masérka, první pomoc a lázeňská v jednom. To nevypadalo špatně. „A kolik lidí máš takhle na starosti?“
„Jen tebe, jsem tu pro tebe neustále, proto mám pokoj hned vedle tvého. Pokud ti něco bude kdykoli chybět, jen zmáčkni tohle tlačítko a já přijdu“ a podala mi asi jako palec velký oválek s jedním jediným tlačítkem a očkem na pověšení.
„Teď, pokud nemáš jiné požadavky, tě můžu seznámit s tvým programem“ jen jsem přikývl. „Dnes máš ještě volno, od zítřka ti začíná výcvik. Tvým Mistrem bude samotný Mistr Katsu, je to pro tebe velká čest, je to nejlepší bojovník.“ Že jsem ho včera dostal, jsem si nechal pro sebe. „Vstáváš v 5:30, výcvik začíná v 6, končí ve 12. Během výcviku se nedoporučuje jíst, jen pít. 12 až 13 hodin přestávka na oběd. Od 13 do 17 školení, teorie boje, vybavení a technika, zbraně, cvičná střelba a další. Jsi ve skupině s dalšími třemi adepty, ale budeš s nimi jen odpoledne, Mistr Katsu trénuje jen tebe.“
Zaslechl jsem v jejím hlase něco jako závist? „Dnešní den bych doporučila odpočívat, vhodná by byla vířivka a masáž, pak oběd, odpoledne tě provedu komplexem.“ Sice jsem trochu cítil rány, které mi včera uštědřil Katsu, ale nebylo to nic hrozného, i když taková masáž od pěkné holky by nemusela být špatná. Asi jsem ještě nezmínil, jak je Hoshiko pěkná, její rysy nebyly tak docela japonské, o to ale byla pěknější a její postava taky nebyla tradičně japonsky štíhlá, skoro bych řekl, že měla postavu vyloženě českou, plné poprsí, oblé boky a kulatý zadek, silná stehna ukazovala, že cvičí nebo nějak sportuje, jen byla malá asi jako Viki.
Doporučila mi saunu, dvakrát po osmi minutách a pak že mě namasíruje, pak že se dorelaxuju ve vířivce. Do sauny jsme chodili s Viki v Americe, lázně byly součástí relaxační zóny v budově WeFiSo, takže to pro mě nebylo nic nového. Po sauně jsem si lehl ksichtem dolů na lehátko a Hoshiko se do mě pustila. Pěstmi, lokty, dokonce
po mě chodila (u stropu byly takové úchyty, za které se držela). Výborná masáž, ale nepřestával jsem myslet na to, že mě masíruje pěkná holka. Že na mě sahá pěkná holka a není to Viki.
Pak mě poslala do vířivky, kterou mi i zapnula a stáhla osvětlení, aby mě příliš světla nerušilo. „Cítila jsem z tebe napětí, ale abych ti mohla být dobrou asistentkou, je dobré, abys mi věřil.“ Chtěl jsem něco říct, jako že se známe pár hodin nebo tak něco, ale sotva jsem otevřel hubu k nádechu, zarazil jsem se, protože se rychle svlékla a vklouzla do vířivky za mnou. Chtěl jsem jako gentleman odvrátit pohled, ale nedokázal jsem to. Jestli jsem byl předtím napjatý, teď jsem vyloženě ztuhl.
„Vztah bojovníka a asistentky,“ proč pořád říká asistentka? „Se dá budovat, ale času je málo, proto se dá urychlit,“ vzápětí mě obkročmo objala a přitiskla se na mě, tělo na tělo, přitom mě hladila. Jestli jsem předtím ztuhl, teď jsem vyloženě ztvrdl, hlavně proto, že mi seděla rozkrokem přímo na mém podbřišku. Čekal jsem (a trochu doufal), že na mě nasedne, ale nestalo se tak, jen začala kroužit v bocích a rozkrokem a zadkem se mi třít o penis, bylo to velmi příjemné, a jak jsem po krátké chvíli zjistil, úplně to ke splnění účelu stačilo. Hashiko měla pravdu, najednou jsem se cítil naprosto uvolněný, přestal jsem se před ní stydět jako lusknutím prstu a bylo mi dobře.
Ještě tak na mě ležela dobrých dvacet minut, než vstala, rychle se oblékla a odběhla. Než sem se stačil osušit a obléct, byla zpátky s velkým tácem jídla a pití. Jedla se mnou a při jídle jsme si povídali. Řekla mi, když jsem se o ní chtěl něco dozvědět, že je podobně jako já zaměstnanec Společnosti, jen nemůže nikdy odejít, ale stejně nemá kam, Společnost jí dala život. To jsem nechápal a zeptal se na to.
„Moje matka byla prostitutka majetkem Jakuzy, otec byl nejspíš nějaký evropský turista. Jakuza mě vychovávala jako budoucí prostitutku, byla jsem také majetkem Jakuzy a když mi bylo asi třináct, měla jsem začít obsluhovat zákazníky.“
Tón, jakým to řekla, mi nedal ani stín pochybností, jakým způsobem je měla obsluhovat. "Můj první zákazník mi ale nic neudělal, ale odešla jsem s ním. Byl to pan Karushi. Nevím, jestli mě vykoupil, ale i Jakuza se bojí Společnosti, takže od té doby pracuji pro ně. Nemohu Společnost opustit, ale stejně bych neměla kam jít a dost možná by si mě Jakuza našla. Ale dokonce dostávám plat, mohu si něco koupit a mohu šetřit, až budu stará a pro Společnost neužitečná, můžu odejít, když budu chtít. Je to mnohem lepší život, než jaký mě čekal předtím. Do teď jsem se starala o kuchyň a úklid, ale můj nadřízený zná můj původ a teď jsem asistentka bojovníka. V podstatě jsem povýšila.“
„Doufám, že se mnou budeš spokojen.“ Jen jsem se usmál „nemám důvod ke stížnostem, ale řekni mi, to jak se staráš o mé tělo,“ udělal jsem neurčité gesto, ale pochopila, co mám na mysli „ti nařídili?“ „To s kým spím, je moje svobodná věc, Společnost není taková, aby mě nutili do něčeho takového, nebyli by pak lepší než Jakuza, ale co mě v Jakuze naučili, že je mnoho způsobů, jak učinit muže šťastným a přitom..“ zaváhala, hledala slova „jak ho při tom nepustit dovnitř,” řekla napřímo. „Takže ti někdo řekl, abys to dělala?“ Zeptal jsem se a připadal jsem si jako vykořisťovatel.
„Ne, mým úkolem je se starat o tvé potřeby, jak to budu dělat je na mě. Tvé tělo musí být připravené k výcviku a pak k boji. Jak se o tebe budu starat, mi nikdo neříká. Pokud bys byl nespokojen, přidělili by ti jinou asistentku.“ Nechtěl jsem jinou asistentku.
Pak mě provedla po komplexu, byl rozsáhlý, ale mě se týkala vlastně jen jedna, asi tři sta metrů dlouhá chodba, jejíž dveře ústily do pokojů, cvičeben, tříd a střelnice. Pokud bych si chtěl zaběhat, chodba na konci zatáčela, pokračovala asi sto metrů a pak zase zatáčela do stejné chodby souběžné s „tou mojí“ a na konci zase krátká vedoucí do té mojí. Tvořila tak obdélník celkem cca osm set metrů dlouhý, kde jsem mohl běhat pořád dokola, dokonce měla podlaha protiskluzový povrch.
Pak mě Hashiko nechala v pokoji o samotě. Vzal jsem si terminál, přihlásil se do svého účtu
a zjistil, že můj pracovní poměr ve firmě WeFiSo byl ukončen a poslední výplata už přišla na účet. No dobře, sice se mi nelíbilo, jak někdo řeší věci místo mě, ale zase jedna věc z krku. Pak jsem zjistil, že mám celosvětové vízum, které mi umožňovalo pohyb opravdu všude bez dalšího papírování, tohle byla rarita a měli to jen někteří státníci a pár vyvolených. Zajímavé.
Můj účet naskočil o sumu, která odpovídala dvěma měsícům práce ve WeFiSo, od japonské firmy, přiložena byla účetně neprůstřelná smlouva o poradenství. Zajímavé, asi první výplata v nové práci. Nepochyboval jsem, že moje aktivita na terminálu je sledovaná, ale bylo mi to jedno. Projížděl jsem mejly, zprávy, nakonec jsem se začetl do své oblíbené knihy. Už bylo jedenáct večer a nemohl jsem zabrat. Ráno vstávám brzo, ale problém byl, že jsem si za posledních pět let s Viki tolik zvykl usínat s ní v náručí (nejčastěji usínala na mě a až pak se svezla na postel), že jsem nemusel usnout ještě pár hodin. Jak že to říkala Hashiko? Že je tu pro moje potřeby kdykoli?
Chvíli jsem váhal a pak stiskl tlačítko na přívěšku, který mi dala. Trvalo to asi deset vteřin a otevřeli se dveře „Přeješ si?“ Zeptala se Hashiko v noční košili. „Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil, ale nemůžu usnout, je to všechno moc nové a posledních pět let jsem neusínal sám, mohla bys tu být se mnou?“ Čekal, jsem, že mě pošle do háje, ale usmála se na mě a vykročila k mé posteli, skoro u ní se zeptala „Co se s ní stalo?“ a já věděl, že myslí Viki. „Rozešla se se mnou.“
„To se bojovníkům stává často.“
Netušil jsem, jak to myslí, ale neptal jsem se. Vlezla si ke mně pod deku a přitiskla se ke mně. Bylo to příjemné, začal jsem se uvolňovat, až najednou zvonil budík a Hashiko byla pryč. Než jsem se umyl a oblékl, přinesla snídani. Pak už jsem šel na výcvik. Mistr Katsu mi dal pěkně do těla, běhal jsem a skákal přes překážky, pak jsem se musel chodit po rukou, podlézat pod sítí, na jedné noze chytat míče, kliky s tlesknutím, několik koleček běhu, s různými obměnami pořád dokola a nakonec jóga.
Nebylo to sice žádné zvedání činek, které jsem čekal, přesto jsem byl v poledne úplně hotový. „Jsi silný, ale pomalý a nemáš balanc“ řekl mi na konci výcviku Mistr. „Zapracujeme na tom.“ Na pokoj jsem měl problém dojít. Oběd jsem měl už nachystaný, ale skoro jsem neudržel lžíci, Hashiko mě nakonec nakrmila jako malé děcko. Pak jsme si dali společnou vířivku, kde mě přesvědčila, že na tom nejsem zas tak špatně a když jsem šel krátce před jednou do třídy, už jsem byl zase skoro funkční.
Odpoledne jsem se společně s dalšími adepty, z nichž ani jeden nedosahoval mé velikosti, ale očividně to byla stejná genetická pokusná morčata jako já, učil o Fukaiwaru, jejich anatomii a zvycích. Tak například jeden z nejnovějších poznatků byl, že to byla matriarchální společenství, jedna samice Matka byla zahrabaná někde hluboko v zemi a rodila jen samce.
Fukaiwaru byli inteligentní, spolupracovali, dorozumívali se složitým jazykem pištění, vrčení
a hrdelního štěkání, zatím vědci Společnosti dokázali rozeznat na 1200 různých „slov“, i když neměli páru, co znamenají). V podzemí byly kamery a mikrofony, které sledovaly jejich chování. Jenže Fukaiwaru na to nějak přišli, že jsou sledováni a zařízení začali ničit. Vědci přišli s mikro kamerami, které zapustili do skály, i přesto ty svině některé zničily, ale procento „přeživších“ kamer dávalo dost informací k analýzám a studiu.
Nová strategie boje se opírala právě o poznatky vědců, najít a zabít všechny Matky, průměrný život samce byl cca 15 – 25 let, takže bez Matek celý druh do třiceti let vyhyne. S tím souviselo i nové vybavení, v podstatě něco jako bojový skafandr s vlastním dýchacím systémem, který umožňoval nositeli sestup velmi hluboko do prostor, kde už byl vzduch pro člověka nedýchatelný a často hořlavý, s čímž souviselo druhé omezení. Tam dole byly často metanové kapsy, které střelba ze zbraní zapálila, proto měly hlubinné zbraně, jak se jim říkalo, detektor, který pokud zaznamenal výbušné prostředí, zbraň zajistil. Pro uživatele tu byl jednoduchý ukazatel, červená
a zelená kontrolka. Jakmile blikla červená, bojovník do toho musel jít „ručně“.
První ruční zbraní bylo krátké hi-tech kopí a pak katana. To byla ta pravá speciálka, čepel byla jedna z nejlepších ocelí, které kdy byly na světě vyvinuty, kosmický materiál, japonská superocel ZDP-189. Pro mě udělají jednu speciální trochu delší a dostanu ji na konci výcviku. Docela jsem se těšil, podle popisu je prakticky nezničitelná, můžete s tím sekat cihly a pořád bude dost ostrá pro boj, zlomí se až při tlaku přes 900 kilo na plocho, několik tun pokud je čepel vertikálně. K tomu je ještě ze stejného materiálu dýka se snadno přístupným pouzdrem vodorovně na opasku. Spousta školení se týkala vzduchotechniky, měřících přístrojů, orientace v neznámém prostředí (se zaměřením na podzemí), kurzy přežití a nechyběla cvičná střelba.
Z výcviku se rychle stávala rutina, ráno vstát, dopoledne utrpení pro tělo, odpoledne studium. Hashiko po první noci už sama začala večer přicházet a spala v posteli se mnou. Někdy mě uspokojila, když jsem na to měl chuť, ale pořád bez styku, sama s tím nepřišla a já to po ní nechtěl. I tak to bylo velmi příjemné a uvolňující. Po třech týdnech s Mistrem Katsu jsem byl vyloženě akrobat, nikdy bych neřekl, že takové věci jsou vůbec možné, natož abych je někdy dokázal sám. Byla jsem schopen chodit po rukou a každých deset „rukokroků“ udělat deset kliků, pořád nohy ve vzduchu, takhle klidně hodinu, díky józe jsem byl ohebný a pružný, díky cvikům na rychlost a postřeh už jsem byl skoro stejně rychlý jako Katsu.
Po těch třech týdnech mi řekl, že jsem připraven na další úroveň výcviku a přišel se dvěma kompozitovými cvičnými meči a hned jsme s nimi začali bojovat. Teď mi dal teprve pocítit, o kolik je zkušenější a ještě pořád rychlejší než já. Moje brutální údery vždy vykryl,
a i když ho z toho musely strašně bolet ruce, nedal to na sobě znát a po takových ranách mě vždycky švihnul přes stehna (měl to nejblíž) nebo přes žebra, ale i ruce. Změnil jsem taktiku, dával do ran míň síly a opravdu, už mě nestíhal tolik mlátit. Nebýt Hashiko, její péče, masáží, mazání modřin a posilujících koktejlů, asi bych nebyl ráno schopen vstát.
Ve výcviku jsem rychle zlepšoval své schopnosti, až asi po dalších dvou týdnech pro mě bylo snadné Mistra Katsu porazit. Dostal jsem svoji katanu, nebyl to ten umělecký kousek, jak jsem znal z filmů a online muzeí, byl to mírně zahnutý pás asi čtyři centimetry široké oceli na konci více do špičky než tradiční japonské meče, ve hřbetu u rukojeti skoro centimetr tlustý, směrem ke špičce se zužoval, výbrus ostří končil ve dvou třetinách šířky čepele a s ostřím se dalo oholit. Záštita byla jednoduchý ovál z kevlarového kompozitu, rukojeť byla taktéž kompozitová, ale černá a s výrazným protiskluzovým vzorem. Žádná rejnočí kůže a omotávka, samé moderní odolné materiály. Výcvik s ní už nebyl muž proti muži, ale Mistr Katsu na mě střílel tenisové míčky a já jsem je měl rozseknout ve vzduchu. Po třech dnech už mi neunikl ani jeden.
Byl jsem podle něj připraven pro skutečný boj.
Poslední den byl přípravný, běhal jsem a skákal ve skafandru se vším vybavením a dolaďoval mouchy, nastavoval a utahoval, testoval a vůbec se snažil, aby vše bylo v perfektním stavu. Pokud tam dole zařvu, nebude to kvůli podceněné přípravě vybavení. Dostali jsme tetování na zápěstí, jaké měli všichni bojovníci Společnosti, byl kolem toho celý rituál a mě to přišlo strašně k smíchu, ale udržel jsem se. Na večeři jsem dostal místo tradiční všehochuti jen jednu větší misku s rýží, smaženými mořskými potvorami a zeleninou, k tomu jeden pohár saké, že prý je to tradice, aby bojovník před prvním bojem lépe spal.
Hashiko byla nějaká zamlklá, ne, že by jindy byla ukecaná, jen dnes nepromluvila skoro vůbec. Neptal jsem se na to. Za ten společný více než měsíc jsme k sobě přece jen přilnuli a teď o mě asi měla strach. Nedávno mi řekla, že nejsem jako Japonec, že si vážím žen. Ale přece jen se dnes něco změnilo. Jak jsme šli spát, vzrušila mě, napadlo mě, že zítra už se nemusím vrátit, začal jsem jí líbat po těle, nebránila se a vůbec dávala najevo, že se jí to líbí a nemám přestávat. Dráždil jsem jí bradavky a udělal ji jazykem. Chvíli jen tak ležela a oddechovala, pak místo tradičního uspokojení na mě vyskočila a pak, k mému velkému překvapení pomalu nasedla, houpala se v bocích, zrychlovala
a zrychlovala, dokud svět nevybuchl. Podobně jsme se svým tělům věnovali během noci ještě několikrát.
Poslední kontrola vybavení a už nás čekal jen sestup do podzemí. Všichni jsme si dali povinně povzbuzující bonbon, který měl sice protivnou chuť, ale byl vyroben z kofeinu, taurinu a výtažku z nějaké tajné rostliny, výsledkem bylo odsunutí únavy, zbystření smyslů a snížení prahu bolesti. Úžasné, že? Pokud bych si vzal čtyři současně, zabije mě to a i po té jedné bylo dobré dát si den pauzu.
Dokonce nás přišel povzbudit sám pan Kashiro. Měl řeč o tom, jak je boj důležitý pro přežití lidstva a jak důležití jsme (až mnohem později jsem se dozvěděl, že podobných výcvikových center jsou po světě desítky a každé vycvičí maximálně kolem dvaceti bojovníků ročně), jak je naše mise nenahraditelná a náš cíl ušlechtilý. Ještě chtěl pak ještě něco říct, ale když uviděl můj otrávený výraz (byl jsem jediný, další tři spolubojovníci hltali každé jeho slovo) už nám jen popřál dobrý lov a odešel.
Mistr Katsu šel s námi, takže jak se tak říkávalo u nás doma, bylo nás pět. Ve svrchních patrech je dýchatelný vzduch, tak jsme zatím šli bez masek, důlním vláčkem se svezli někam dolů a až po hodině jízdy jsme si nasadili masky, dál už jsme museli po svých. Pár desítek minut po tom jsme narazili na první Fukaiwaru, vzduch zde nebyl výbušný, tak jsme je celkem snadno kosili střelnými zbraněmi, dokonce jsme se začali předhánět, kdo jich sejme víc. Potvory měly nejčastěji kolem jednoho metru v kohoutku a kolem sto dvaceti kilo, ale občas se objevil i kus přímo marginální, výška v kohoutku až stopadesát centimetrů a bylo tu i pár kusů ke dvěma stům kilům. A i přes svou velikost byly ty příšery rychlé, strašně rychlé.
Než jsme došli na hranici výbušného prostředí, dostali jsme celkem 147 kusů, já 35, jen o dva míň než Mistr Katsu. Utržili jsme nějaká zranění, ale jen škrábance, většinu zachytil bojový skafandr, největším problémem tak byla krev Fukaiwaru, ve světle čelovek a svítilen
na zbraních vypadala černá a když se k nám dostali moc blízko, to pak stříkala na průzor a omezovala vidění. Byl to sice moderní oleofobní a já nevím jaký materiál, ale stejně to vždycky pár vteřin trvalo, než ta strašná sračka stekla.
Ani nevím jak, uteklo už skoro šest hodin a Katsu zavelel k návratu. Zajímavé bylo, že dokud jsme postupovali kupředu/dolů, vrhali se na nás Fukaiwaru jako šílení, ale při ústupu nám dali pokoj a po celé cestě zpět jsme nepotkali ani jednoho (kromě těch už mrtvých). Za tři hodiny chůze do kopce jsme byli u vláčku a pak už „doma“. Mistr nás pochválil a řekl, že další den máme volno, tak ať si odpočineme.
Hashiko měla radost a namluvila toho snad víc, než za celou dobu předtím dohromady, že věděla, že budu výborný a prostě plkala, jak bych do ní neřekl, že je toho vůbec schopna. Zašila mi jednu drobnou ranku, které to potřebovala, všechny škrábance vydesinfikovala, dostal jsem nějaká širokopásmová antibiotika, pořádnou večeři a spal do rána.
Při další misi umřel Enrique. Moc jsme se ostatními nestihli poznat, natož spřátelit. Enrique byl výplodem stejného výzkumu, jako já a byl i podobně rozložitý, jen byl asi o hlavu menší. Jak mi řekl Katsu, Enrique byl vlastně po fyzické stránce povedenější exemplář, moje obrovitá postava byla nechtěným vedlejším efektem genetické manipulace a v podzemí je spíš nevýhodou, Enrique zase nebyl moc chytrý a měl sklony k výbuchům zlosti, jeho Mistr si s ním prý taky zažil svoje.
Dnes jsme sestoupili mnohem níž než posledně, všechny mrtvoly z minula byly už uklizeny. „Je to pro ně potrava“ řekl jen Katsu. Tentokrát už jsme byli ve výbušném prostředí, takže zbraně zajistit, připevnit a odjistit kopí. Každý měl svoje, v délce pod ramena. Kopí bylo navrženo pro přímé bodání před sebe, ale sneslo i sekání ze strany. Nápor těch potvor byl mnohem tužší než posledně a tentokrát jsme se už slušně zapotili.
Tam, kde byl užší profil tunelu, jsme se na špici střídali. Bodal jsem, sekal, když se mi nějaká ta svině dostala až na tělo, nezdráhal jsem se použít boxer, který byl součástí rukavic. S mojí silou to mělo na Fukaiwaru efekt jako rána palcátem, drtil jsem lebky jako ve filmu ze středověku. Dostal jsem při tom ale i pár zásahů a i když nebyly hluboké, zase šlo jen o škrábance, začínal jsem být unavený a na špici mě vystřídal Enrique. Zaútočili na něj dvě potvory najednou, první probodl krk kopím, ale druhá se mu zakousla do stehna. Enrique zařval jako raněný medvěd a rozběhl se vstříc nepříteli. Samotné kousnutí díky odolnému bojovému skafandru nebylo až tak vážné, ale udělal velkou chybu, že se poddal vzteku a opustil skupinu, navzdory volání, ať se vrátí.
Jeho potrhanou mrtvolu jsme našli o dvacet metrů dál, jedna z příšer jej chtěla odtáhnout hlouběji, ale vytáhl jsem katanu a „zajel“ jsem ji. Usekl jsem potvoře hlavu. Do teď jsem věřil v naše schopnosti, vybavení i výcvik, ale i když to byla jeho blbost, uvědomil jsem si, že stačí málo a můžeme snadno umřít. Nepřátel bylo zkrátka mnoho a my byli v jejich teritoriu.
Po pár týdnech se staly dvě věci. Zařval další člen týmu, není důležité, kdo to byl a jak se jmenoval, je po něm. Ta druhá byla zajímavější, vědcům se podařilo přijít na to, jak lokalizovat Matky. Zdálo se totiž, že jsou oproti svým samčím protějškům nesrovnatelně větší, až několik tun a hlavně jsou mírně radioaktivní. Proč? Jedna teorie říkala, že díky hloubkám, ve kterých přebývají, ale to nebylo důležité, důležité bylo, že máme způsob, jak je najít a pak snad zabít, sice zatím dost nepřesný, ale aspoň něco. Pár dnů na to přišla zpráva, že se ruskému týmu podařilo zabít první Matku. To byla pro celou Společnost obrovská senzace, nikdy dřív o tom nemohli ani snít. Nikdy za asi tři tisíce let. Rusům se to povedlo hlavně pro to, protože tamější oblast má žulové podloží a Matka tak byla jen asi čtyři sta metrů pod povrchem, z pětičlenného týmu se vrátil jediný, potrhaný a pokousaný a umřel dva dny na to. Ale stejně, obrovský úspěch.
V týmu už jsme byli jen tři, ale stále jsme pronikali hlouběji do podzemí, za více než měsíc už jsem dostal přes tisíc těch potvor, přestal jsem to počítat, ale navzdory tomu jsme pokaždé postoupili jen maximálně o pár set metrů. Několikrát jsem jel někam lovit Fukaiwaru do světa, ale jen v prvních týdnech, pak už jsem sestupoval do „japonské kolonie.“ Už jsme dokonce znali přibližnou polohu zdejší Matky, ta ale byla až někde v kilometrové hloubce a podle vědců, kteří stále zpřesňovali polohu i počet Matek, byla ta „naše“ nejhlouběji. Taky zdejší kolonie byla, alespoň dřív, ze všech nejpočetnější. Hloubka polohy Matky byla velké překvapení, nikdo nečekal, že tak hluboko pod úrovní okolního dna moře budou ještě „suché“ prostory, ale Fukaiwaru měli normální plíce, sice dokázali zadržet dech na asi dvacet minut a vystačili s mnohem nižším obsahem kyslíku, než člověk, ale to bylo vše. Neprostupné podloží musí být pod celým Japonskem.
Sestupovali jsme čím dál níž, občas po kolenou, ale pořád dál, počet zabitých kusů přibýval. Čím hlouběji jsme byli, tím větší bylo teplo a tím hůř se bojovalo. Naše neztupitelné meče už byly několikrát přebrušované, pokud dostatečně dlouho sekáte kosti, i taková superocel se časem ztupí. Po třech měsících od mého prvního sestupu do podzemí už jsme byli dost hluboko, podle ukazatele polohy Matky už nám chybělo pár posledních stovek metrů. Jak jsme předpokládali, odpor houstl
a vzdálenost, kterou jsme každý den urazili, se zmenšovala. K tomu se chodby vedoucí k Matce zužovaly, zatáčely a kroutily a to ještě víc ztěžovalo už tak obtížný postup.
Nejradši bych tady nechal nějakou bombu, ale vědci to zamítli s odůvodněním, že katakomby jsou příliš blízko vulkánu a dostatečně silný výbuch, který by Matku spolehlivě zabil, by taky mohl způsobit probuzení sopky a zničení poloviny Japonska. Ani otrávení nepřicházelo v úvahu, jednak jsou podzemní systémy velmi roztroušené a plyn i kapalina by se prostě rozplynuly někde v prostorách bez větší šance na úspěch, k tomu je tady problém čím trávit potvoru, která je schopná dýchat metan i další plyny a vystačí ji i jen s pěti procenty kyslíku ve vzduchu a je odolná vůči většině jedů? Zkoušeli pro tento účel odchycené Fukaiwaru trávit kyanidem, rtutí a dalšími jedy, ale v nejlepším případě potvora na pár dní odpadla a pak se probrala. Takže to chce takříkajíc osobnější přístup. Jedinou cestou zabití Fukaiwaru byla rozsáhlá devastace tkání, přerušení míchy nebo poškození mozku.
Po půl roce jsme zbyli už jen já a Katsu, ten mě už dávno bral jako sobě rovného. Ostatní lokalizované Matky po celém světě byly za cenu velkých ztrát zabity, v Africe dokonce obětovali velké, naštěstí alespoň nepříliš obydlené území a několik a použili hodně velkou vodíkovou pumu. Jinde vsadili na hlubinné vrty a následně bomby. Zdálo se, že Matky byly nepohyblivé a jakmile se někde usadily, už nemohly jinam. Zbývala poslední známá, ta naše, nejhlouběji zahrabaná. Měl jsem po těle neuvěřitelnou sadu jizev, ale vždy šlo jen o poměrně malá zranění, která se díky péči Hashiko rychle hojila a neměl jsem žádné následky. Díky své síle a výdrži jsem většinu času šel na špici a Katsu mi kryl záda. Podle ukazatele, který jsem měl na zápěstí, už zbývalo posledních zhruba 50 metrů.
Ukazatel totiž dokázal zobrazit pouze směr a přibližnou vzdálenost, ale s ubývající vzdáleností se přece jen zpřesňoval. Byl už čas jít zpět, ale už jsme byli tak blízko! Sekal jsem dál, v užších prostorách jsem katanou bodal před sebe. Bod, sek, potvoru dorazit, ujistit se, že je po ní, ať mě nehryzne do lýtka, jak ji budu překračovat a dál. Další metr. Průlez. Další chodba. Kolik těch potvor tu ještě může být?
Povzbuzovalo mě, že tady byli Fukaiwaru spíš menší a to znamená mladší, neměli tolik zkušeností, a když už postup znesnadňoval terén, alespoň ty svině se daly zabít celkem snadno. Prolezl jsem do širšího místa a zaútočily na mě tři najednou, první jsem přesekl páteř, druhé jsem boxerem rozbil lebku, ale třetí se mi stačila zakousnout do kolene. Katsu měl vlastní zákazníky, takže mi nepomůže. Špici vyčnívající z rukojeti meče jsem vrazil příšeře do krku, ještě jednou a ještě, sevření povolilo, ale její krev mi natekla do ran v koleni, docela jsem se lekl.
Když mě tady nesežerou, dostane mě později infekce, kdoví, co to má v krvi za sračky.
Sotva mi tahle myšlenka proběhla hlavou, svět zmizel a já najednou stál beze zbraně před velkou chlupatou neforemnou hromadou, jistě mnohatunovou, ze které trčely nepoužitelně krátké nohy, na jedné straně nepoměrně menší hlava, než bylo přetékající tělo, z druhého konce vypadávala mláďata velká asi jako kokršpaněl a taky štěňata připomínala nejvíc. Jen mnohem hnusnější. Nechápal jsem, jak jsem se tady ocitl, ale tohle byl přece můj cíl! O tohle se kdovíjak dlouho snažím! Chtěl jsem jít a holýma rukama to roztrhat, zničit, rozkopat, ale nemohl jsem se pohnout, natož něco rozkopat.
Před očima se mi mihly nějaké obrazy, jen takový stín, ale pak další a další. Bránil jsem se tomu a tak to na chvíli zmizelo, podíval jsem se té velké věci, která nemohla být nic jiného než Matka, poslední svého druhu, do očí a vzápětí jsem pochopil. Ta věc se se mnou snaží komunikovat! Tohle je způsob, jak se Fukaiwaru v podzemí dorozumívají na dálku. Telepatie! Nebo něco na ten způsob.
Dobře, řekl jsem si v duchu, ukaž, co mi chceš říct, než tě zabiju. Zavřel jsem oči a nechal obrazy plynout. Protože obrazy doplnily ještě pocity, dalo se pochopit, co mi chce ukázat. Dávná doba, Fukaiwaru spí v jeskyních a na lov se vydávají v noci, je to pro druh dobrá doba, doba rozkvětu kolonií. Napřed žili jako velké smečky samců i samic, ale jak se kolonie rozrůstala a vyvíjela, mezi samicemi začaly boje o postavení. Smečka se rozpadla na několik skupin, vždy jedna samice a několik samců, které se rozběhly hledat svá vlastní teritoria. Každá samice od té doby rodila jen samce, až když se blížil její čas, porodila samici. Z obrazů jsem pochopil, že ačkoli je život samce krátký, život každé samice byl delší a delší, nakonec i několik stovek let. Samci, kteří museli poslouchat, měli život pořád stejně krátký.
Časem se u druhu objevila schopnost komunikovat bez ohledu na vzdálenost, samice tuto schopnost rozvíjely, protože chápaly, že je užitečná, až dokázaly vidět očima svých samců, koordinovat velice efektivně útok, ale začal jiný problém, lidé se taky vyvíjeli a začali s Fukaiwaru bojovat, dlouho nikdo neměl navrch, ale lidé se vyvíjeli dál a Fukaiwaru už ne. Stáhli se do podzemí, využili svých silných tlap a tvrdých drápů a budovali podzemní říše, na lov stále vycházeli jen v noci, ale i v podzemí nacházel druh dost potravy, aby přežil.
Lidí bylo čím dál víc a Fukaiwaru chápali, že rozkvět lidí může být konec pro jejich vlastní druh. Bojovali, kde se dalo, podnikali Matkou koordinované noční útoky na sídla lidí, ale až na výjimky se časem lidí vrátilo víc, než jich tam bylo předtím. Dokonce začali lidé sestupovat do podzemí bojovat s Fukaiwaru i zde, v jejich domově.
Byli směšní. Zpočátku.
Jak Fukaiwaru ubývalo, podnikali čím dál zoufalejší výpady a zároveň se stahovali čím dál hlouběji do podzemí, kam až to šlo. Za cenu dýchání otráveného vzduchu, ale na to se dalo zvyknout. Za cenu čím dál horší potravy, ale na to se taky dalo zvyknout, ale nedalo se zvyknout na lidi, kteří druh pronásledovali až do hloubek a za cenu vlastních ztrát snižovali počty druhu. Jako by jim na vlastním životě nezáleželo. Matka to nechápala, každý přece má pud sebezáchovy. Snažila se to pochopit, nechala si dovléct svými samci živého člověka a snažila se proniknout do jeho mysli, ale ta byla tak složitá a divoká, že se o to mohla snažit po mnoho generací a nemusela by na nic přijít, člověk ale stejně brzo umřel. Nechala si tedy přitáhnout dalšího a pak dalšího a znovu, ale se stejným výsledkem. Nic se nedozvěděla a člověk brzy umřel. Já jsem první, s kým může Matka sdílet obrazy, asi díky spojení krve. Může sdílet obrazy, ale mou mysl nechápe a nemůže ji číst. Ale chápe, že já ji jdu zabít, chce mě přesvědčit, že ji nemůžu zabít, nemůžu zabít její druh. Její druh taky nezabil můj druh, když tehdy mohl.
Kecy.
Představil jsem si, že ji nechám žít, není přece fér zničit celý živočišný druh, který nás už ani moc neohrožuje. Zároveň jsem si ale uvědomil nebezpečí inteligentního druhu, pro který je člověk odvěký nepřítel a potrava. Nechám žít tuhle jednu bachyni, ta porodí samic kolik chce a za pár let tady můžeme mít invazi. Můžeme je sice hlídat, ale chceme si pustit nepřítele za záda? Poprvé mi ji začalo být trochu líto, ale hned mě to přešlo, když jsem si vzpomněl na všechny ty mrtvé, ať už ty, co jsem znal, tak na ty, o kterých jsem jen slyšel tak i ty, kteří padli v boji s touhle věcí v průběhu dějin. Kolik to mohlo být, miliony?
Ze všech sil, jsem zařval NE! I když to bylo jen v mé hlavě, ale stačilo to, abych přetrhl její vliv. Zase jsem byl v tunelu, Katsu za zády dorážel své zákazníky a já měl pořád pokousané koleno a řítil se na mě další Fukaiwaru, katanou jsem ho smetl v letu. Uběhla možná vteřina? Dvě?
„Obrázkový“ rozhovor musel trvat aspoň deset, patnáct minut. Vzpomněl jsem si na jeden starý film, kde se ve snu všechno odehrávalo mnohokrát rychleji, než ve skutečnosti a to byl vědecky ověřený fakt, takže pokud to, co se mi teď odehrálo v hlavě, bylo skutečné, mohlo to být nějak tak. Nápor polevil, kousek jsme se stáhli, navzájem jsme si ovázali zranění pružnou tejpou. „Už jsme blízko“ řekl jsem do ticha. „Už to dnes dorazíme, co ty na to?“ Katsu tušil, že to bude nejspíš znamenat naši smrt. „Lepší den pro vítězství nebo smrt si nedokážu představit,“ usmál se, ale věděl jsem, že to myslí vážně. Já ještě pořád doufal, že bychom to mohli přežít. „Dostaneme se až k ní, nahážeme tam granáty, utečeme, vrátíme se zkontrolovat, jestli je po ní a můžeme jít na pivo.“ „Pivo nemám rád, ale společně velké vítezství oslavíme!“ Moc jsem mu nadšení nevěřil.
K těm granátům, ošklivé věcičky. Jen asi jako slepičí vejce velké, s rýhovaným povrchem a tělem z ochuzeného uranu, cokoliv se nacházelo do deseti metrů v době výbuchu se v mžiku změnilo v kousky do sushi. Ještě jsem ho nepoužil ani neviděl použít, ale tady dole to celkem spolehlivě způsobí zával, nemluvě o tlakové vlně v tunelech. Jediná naděje spočívala v časované roznětce, která šla posunout až na jednu minutu. Snad to bude stačit.
Počkali jsme, až posilující bonbony zaberou a vyrazili vstříc zábavě. Jestli se doteď dali menší Fukaiwaru zabíjet snadno, teď začal opravdový odpor, vrhali se na nás po dvou po třech, jak prostor dovolil, v sebevražedných zuřivých skocích. Jestli můj mentální výlet byla skutečnost, už věděli, že jsme blízko k ukončení jejich druhu. Navzdory špičkovému prádlu se z nás pot jen lil, tady mohlo být ke čtyřiceti stupňům. Protáhnout se skulinou, rozseknout hlavu, pak další, půlobrat, nechat potvoru proletět kolem a při tom jí rozpárat bok. Ještě, že mám masku, to musí být smrad, že by z toho jeden pad.
Další mě stačil drápnout přes břicho, dokonce se dostal přes skafandr, ale zase je to jen škrábnutí, s useknutýma předníma nohama ztratil drajv. Jen zdánlivě lehce jsem ho seknul přes záda, ale těžký meč spolehlivě přerušil míchu. Další měl víc štěstí, než jsem se stačil otočit, už byl u mě a zakousl se mi do předloktí, to už dost bolelo, na chvíli mi paralyzoval ruku, ale hlavně zuby rozdrtil ukazatel směru k Matce. Sakra. Ale jsme tak blízko, teď už trefíme i bez toho.
Teď nás čekal asi metrový průlez, ve kterém čekal větší Fukaiwaru, několik bodnutí, ale zůstal v průlezu. Musel jsem určitě sto padesáti kilovou potvoru chytit za pracku a vytáhnout ven, hned jak jsem to udělal, se na nás vyřítilo dalších pět těch sviní. Chvíli jsme je zpracovávali na kompost, pak jsem se rychle protáhl průlezem, než dorazí posily, na druhé straně byl větší prostor, zatím bez nepřátel. Otočil jsem se, kde je Katsu. Ležel s utrženou rukou a rozervaným hrdlem. Kolem něj ležely tři mrtvoly, rozsekané jeho mečem, došlo mi, že jedna potvora musela přijít zezadu a zaskočit ho, ani nepípl. Ještě se trochu cukal a krev z něj stříkala, druhou rukou odepnul od opasku dva granáty a natáhl ruku ke mně, pak ruka klesla a můj učitel a za tu dobu i přítel, vlastně jediný přítel, byl mrtev.
Teď jsem věděl, že to dokončím. Vztek zahnal únavu i bolest. Vzal jsem si od něj granáty, zatlačil mu víčka a znovu se protáhl průlezem. Chtěl jsem se prosekat posledními několika metry, ale žádní další protivníci nepřicházeli, procházel jsem chodbami a průlezy bez odporu. Což bylo mé štěstí, protože ze ztráty krve se mi začínala trochu motat hlava. Ale bylo tu ještě něco, Matka se bránila. Poznal jsem to tak, že jsem se na chvíli zamyslel a najednou si uvědomil, že jdu zpátky. Tak to ne, znovu jsem vyrazil správným směrem. Ještě několikrát to na mě tak zkusila, ale s každým dalším pokusem jsem si to uvědomil za kratší dobu. Poslední průlez a už jsem ji uviděl, ještě slepá štěňata se belhala proti mně
a bezzubými čelistmi se mi snažila prokousnout skafandr na holeních, ale jen mě tak užužlávala. Ještě neměla zuby. Ignoroval jsem je. Začal další nápor, tentokrát mě vlna mentálního útoku přibila k zemi a zkroutila v křeči, řval jsem tak, že i štěňata se rozutekla.
CHCÍÍÍPNI!!!!!!!!!!!!!!!
Na okamžik jsem přerušil vliv, rychle na všech čtyřech granátech nastavil půl minuty (nastavení bylo po deseti vteřinách, takže po třetím cvaknutí jsem granáty odjistil), hodil jsem dva za Matku a dva před ni a zdrhal, co mi únava, bolest hlavy a profil chodeb dovolil. Na cestu dostala má těžce zkoušená mysl dalších několik pohlavků, ale už mě ani nezpomalily. Za půl minuty systémem otřásla dvojexploze, tlaková vlna mi i přes skafandr vrazila něco jako žhavé hřebíky do uší a zasypal mě zával, dostal jsem pár slušných šlupek do hlavy a svět zase jednou úplně zčernal.
Ležel jsem ve svém pokoji, ovázaný a na kapačkách. Sotva jsem otevřel oči, Hashiko mě zasypala sadou polibků, i přes bolest to nebylo nepříjemné.
Stalo se ve zkratce toto: ony granáty, nejen, že měly velkou ničivou sílu, ale zároveň mírně radioaktivní ochuzený uran sloužil k naší lokalizaci v podzemí. Takže když naši vědátoři zjistili, že všechny čtyři naše granáty vybuchly, poslali do podzemí další tým. Ten měl za primární úkol pokud možno potvrdit nebo vyvrátit smrt Matky, při odklízení cesty mě našli živého, ale polámaného a v limbu, pak i Katsuovo tělo a s velkou radostí nakonec i humus, který moje a Katsuovy granáty udělaly z Matky.
Další den, to jsem se pořád nemohl hýbat, kromě zranění z boje jsem měl i zlomených pár kostí a těžký otřes mozku, ale už jsem mohl aspoň normálně jíst, a že jsem měl hlad za osm, za mnou přišel Kashiro.
„Tvůj velký čin nebude zapomenut. Katsu měl pohřeb se všemi poctami, jak by si přál, jeho jméno bylo zaneseno do Národní knihy hrdinů a jeho rodina dostala všechny jeho peníze i odměnu za nalezení a zničení Matky. Teď už zbývá jen vyčistit podzemí od zbývajících samců, týmy po celém světě na tom pracují, ale i ti nejlépe schovaní nakonec pojdou věkem.“
Katsu měl rodinu? To jsou mi věci.
„Tak, Viktore, tvoje odměna už je na tvém účtu, ale protože tvůj přínos je nezpochybnitelný, můžeš mít ještě další přání.“ Je Kashiro zlatá rybka? Zkusíme, nad tímhle už jsem přemýšlel. „Mám dvě, to první, že už bych rád skončil, mám dost boje a zážitků na několik životů.“ Kashiro se trochu zamračil. „Ztrácím nejlepšího bojovníka nerad, ale budiž, trochu jsme s tím počítali. Od dnešního dne jsi volný, můžeš svobodně odejít, světové vízum ti zůstává jako malá pozornost. Samozřejmě můžeš zůstat, dokud se nezotavíš. A to druhé?“
Chvíli jsem váhal s odpovědí, ale byl jsem si jistý. „Hashiko.“
Teď Kashiro tentokrát zvedl obočí, ale pak se lehce usmál a řekl „Je tvá.“ Jak odešel, hned jsem se podíval na účet a teď vyletělo nahoru obočí mě. Částku, která tam byla, by mi i v práci v Americe trvalo vydělat tak deset let. Kdybych vydělával nadprůměrně. Jinými slovy slušný základ pro skoro cokoli.
Hashiko později přišla a vypadala naštvaně, sedla si na kraj postele a řekla chladně „byla jsem informována, že teď patřím tobě.“ Ty ženský, člověk se jim nezavděčí, ani kdyby pomohl zachránit svět nebo tak něco. „Hashiko, mým přáním byla tvoje svoboda, nepatříš nikomu. Budu rád, když se mnou opustíš Japonsko, ale pochopím, jestli nechceš, v tom případě můžeš zůstat, jistě bys mohla zůstat i tady ve Společnosti, kdyby to bylo tvým přáním.“ Nechal jsem to vyznít, ale už jak jsem mluvil, její tvář se rozjasňovala a po mém proslovu se na mě vrhla a zranění nezranění mě objala. Přes bolest jsem sykl „Znamená to, že odjedeš se mnou?“ „Ano, ano..“
Za dva týdny, jakmile jsem se dal úplně dohromady (má zranění se hojí rychle, to jsem ještě neřekl?), jsme luxusní vzducholodí s Hashiko opustili Japonsko. Přiznám se, že mi vůbec nebude chybět. Stejně jsem byl drtivou většinu času v podzemí, více či méně hluboko. Předtím, než jsme opustili komplex, kde jsem strávil tři čtvrtě roku života, přišel se se mnou rozloučit Kashiro „Viktore, je tu ještě jedna věc, kterou ti musím říct. Tu tvoji přítelkyni jsme neuplatili, jak ti bylo řečeno, ale pod pohrůžkou tvé i její smrti jsme ji donutili se s tebou rozejít a zakázali jí se pokoušet tě kontaktovat. Velice mě mrzí, že jsem to musel udělat, ale bylo to třeba. Ale přestože to bylo nutné, prosím o tvé odpuštění.“ Ach Viki. A já tomu uvěřil, že jsi mě prodala.
Tentokrát ránu čekal, ale uhnout nestačil. Moje velká pěst ho už podruhé poslala proti zdi, tentokrát se sbíral nějak dlouho. Sehnul jsem se k němu a šeptal mu „ani přesto, co jste tu dělali, nebo museli dělat, jsi nikdy neměl právo takhle ovlivňovat ostatní a nikdy ti to neodpustím.“ Čekal jsem proslov o úctě, nebo že se bude bránit, ale jen přikývl. Věděl, že teď už bych se nerozpakoval ho zabít, zároveň likvidace Fukaiwaru byla jeho celoživotním posláním a já tomu pomohl. Hashiko opodál jen zůstala stát s pusou a očima dokořán. Později jsem se od ní dozvěděl, co zaslechla, že část genetického kódu pro mé vytvoření, byla jeho a on sám byl první generací vylepšených bojovníků, takže to vlastně přece jen byl svým způsobem můj otec.
Zbývala mi poslední věc, kterou jsem chtěl udělat po rozhovoru s Hashiko. Chtěl jsem najít Viki a aspoň se jí omluvit. Využil jsem kontakty ze Společnosti (tetování na zápěstí pořád něco znamenalo), a nechal jsem si Viki najít. Kashiro se mi nijak nemstil a nechal nás být, jinak bych nemohl využívat žádnou pomoc ze Společnosti, tak jsem mu možná i nakonec odpustil. Teď jsme letěli do Melbourne, kde měla Viki pracovat.
Našli jsme danou adresu, dali si něco k jídlu a pak seděli a čekali na lavičce před domem. Po dvou hodinách přišla. Když mě zaregistrovala, zastavila a ztuhla jako prkno, pak si všimla i Hashiko a pomalým krokem se vydala ke mně. „Ahoj, můžu vás pozvat k sobě?” Proč ne, šli jsme k ní do malého dvojpokojáku. Sotva jsme zavřeli dveře, spustila na mě česky, zase jako kulomet. „Promiň, já se s tebou nechtěla rozejít, je mi to strašně líto ale řekli mi, že když to neudělám, zabijou nás oba a já se strašně bála a oni řekli, že tě potřebují, a že jestli se s tebou nerozejdu, nebudou tě potřebovat..“
Tady jsem ji zastavil „já vím, dozvěděl jsem se to před pár dny. To ty mi promiň, že jsem jim to sežral, promiň“. S pláčem se mi vrhla kolem pasu. Po chvíli se odtáhla a rozpačitě se koukala střídavě na mě a na Hashiko, až byl podiv, že ji z toho nebolelo za krkem. Po chvíli, která už začínala být trapná, ticho prolomila Hashiko, která sice češtině nerozuměla, ale domyslela si, o čem byl. „Můžeme si promluvit?“ řekla Viki a na mě „ty tu prosím zůstaň,“ a odešly do vedlejší místnosti, odkud se ozýval tlumený hovor.
Co tam asi tak můžou řešit? Po více než půlhodině, kdy už jsem se začínal bát, vyšly společně. „Pokud s tím souhlasíš i ty“ řekla mi Hashiko „my dvě jsme se dohodly, že jsi dost velký pro nás obě..
Komentáře
Přehled komentářů
Skvělá povídka! Byť bych osobně hodil hlavnímu hrdinovi pod nohy víc klacků, užil jsem si ji velice.
Autore, máš potenciál, piš a máš slušnou šanci být dalším Kulhánkem nebo Žambochem.
vynikající!
(Jazzman, 24. 5. 2022 9:51)