Život a smrt – dvě strany jedné mince. Jedna bez druhé není ničím, nemohou    bez sebe existovat. Pokud se pokouším si být vědom jen jedné strany a schovávám se, odvracím od druhé, žiju v bláhové a nesmyslné iluzi, šálím a podvádím sám sebe.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Čas počátku jara je v přírodě časem   nejtěsnějšího kontaktu, nejintenzivnější konfrontace těchto dvou projevů naší existence. Je to velkolepý střet, konflikt dvou mocných sil, velkolepý také v tom, že je to konflikt tvůrčí, ve kterém je obsažena spolupráce. A jak tak na to v sobě i kolem sebe už nějaký čas koukám, jsou to ty nejlepší podmínky k probouzení nového života. Ano, v bezprostřední blízkosti smrti přichází nový život ve své čerstvě nadšené, smělé, průbojné intenzitě, intenzitě jíž vyživuje totální zaměření na přítomnost..

 Tak hovoří i mé zkušenosti. S téměř notoricky bláznivou oblibou často zapomínám na smrt, na její určitou všudypřítomnost...jenže pak jaksi tím víc zapomínám na skutečný život...Často se na život rozvzpomínávávm, jsem v něm naplno přítomný a živý, když smrt je skutečně a reálně hodně blízko. Do paměti každé mé buňky se zapsaly nesmazatelně prožitky z času, kdy jsem stál u lůžka svého dědy, z jehož těla vycházel jeho poslední výdech, kdy jsem doprovázel svého otce při jeho dlouhém umírání, kdy můj život za velmi dramatických a mé tělo doslova drtících okolností visel na vlásku a kdy stačil jeden okamžik a jeden méně přítomně zvolený krok a mohl to být můj krok poslední. A tak se do mých buněk zapisuje i momentální prožitek blízkosti a přítomnosti smrti všeobecně lidské, jež v těchto náročných časech lidské životy ohrožující epidemie ťuká či doslova buší do naší oblíbené komnaty zapomnění. A to bez ohledu na srovnávací statistiky a data, která ukazují, kolik lidí na jakou nemoc ročně na celém světě zemře...smrt a umírání lidí je mi teď prostě blíž...a často při tom pláču...hodně přítomně...

 Ano, pak vnímám a žiju život v plné své intenzitě a přítomnosti, není nic důležitějšího než tento okamžik. A podobně je to s každým mým novým smělým a odhodlaným krokem do neznáma – vždy jsou tam přítomny život i smrt. Zároveň se něčeho v sobě a ve svém životě vzdávám, něco pouštím, něco umírá a ruku v ruce s tím dělám ten první, tolik obávaný a zároveň tak vzrušující a živý krok...nebo někdy i skok. Život a smrt jsou si zde velmi blízko...

 Čas prvního kroku – to je dobrá parketa pro Berana. Pro Berana, jež v těchto časech tančí v přírodě svůj jedinečný part. Berana, jehož energie, tak jako energie všech ostatních znamení, je obsažená v celé přírodě, tedy i v každém z nás...alespoň tak hovoří můj pohled a má zkušenost. Pro Berana, jehož nadšení, dychtivost po novém, smělost nedávají prostor pochybnostem, váháním, obavám o to, co vše se může stát, přílišným starostem o to, co bude zítra. Berana, jehož síla je nesmírně důležitá pro každý můj první krok. Síla, která se rodí v časech, kdy život a smrt jsou si velmi blízko...

 A tak jako si každá buňka mého těla pamatuje všechny mé prožitky spojené s tancem života a smrti, tak si každá buňka Matky Země pamatuje všechny své prožitky tohoto tance od počátku její existence až do těchto dnů. 

A každá buňka mého těla je zároveň buňkou Matky Země...