Druhé Vánoce
Patřím mezi ty šťastné lidičky, kteří jsou schopni si udělat radost i tehdy, kdy to úplně na nějaké odvázání nevypadá. Mozek pracuje na plné obrátky a rozum říká jedno, ale city by se draly raději úplně jinou cestou. A ještě ke všemu je tu ten „ďábel“-pokušitel.
Moderní prostředky jsou neodmyslitelné pro dnešní dobu. Bez nich bychom se spoustou lidí ani nesetkali, i když v některých případech by to bylo jedině dobře. Najednou mi přišla zpráva, že se chce se mnou- zasloužilou učitelkou- seznámit nezadaný muž. Což o to, také žádné závazky tohoto typu nemám, muž, který je vysokoškolák, pohledný, vysoký, bez „socialistických“ závazků, ale ouha- ten věk? To se spletl? Snažím se mu decentně vysvětlit, že to prostě nejde. Jeho urputnost mě překvapuje, po fázi vysvětlovací nadchází fáze ignorace. Kupodivu zájem neopadá. Píše dost rozumně, tak tedy ano, dám mu kontakt na Messenger. Tak dobře jsem si dlouho s nikým nepopovídala. Má stejné názory a dokonce mi svým chováním, nadšením a rozhledem připomíná bratra. Tak tedy ano, souhlasím s tím, že se setkáme. A v tu chvíli opět přispěchá s dobrým nápadem technika, na FB přidá kamarád upoutávku na představení Studia Dva. Ano, to je přesně ono. Ten správný prubířský kámen- cesta, povídání a kulturní zážitek, ale ne tak obyčejný, fantastická hra Líbánky na Jadranu s nepřekonatelnými protagonisty Evou Holubovou a Bobem Kleplem. Jen jsem naznačila a už byly vstupenky koupené.
Nadchází den D. Přijíždím autobusem na vlakové nádraží. Ještě „musím“ koupit jízdenky na vlak…trochu takové alibi, abych uklidnila svou matku. Nevím, zda to znáte, ale stále nad něčím přemýšlí a usměrňuje. „To nemyslíš vážně, že bys jela s cizím chlapem autem?“ říká. Už mám dospělou dceru, ale nějak to nevnímá. Fakt někdy mám pocit, že už konečně využiji uzemňovací prostředek, který mi doporučil kamarád jako odpověď na dotaz typu, kam jdeš? No, přeci zašuk… si. Přiznávám, zatím jsem v sobě odvahu nenalezla, ale myslím si, že ten čas se již blíží mílovými kroky. Již ve dveřích nádražní haly potkávám toho kouzelného mladého pisatele, přiznávám, dost se mi podlomila kolena. Jednoduše řečeno- krásný muž! A ještě velmi galantní- otevírá dveře, ptá se, co bych chtěla…V Praze podnikneme procházku i zajdeme na jídlo. Pak chvátáme do divadla. Vše stíháme. Celou dobu se stále smějeme, do tváře si v divadle moc nevidíme, protože musíme mít předpisově roušky. Mé pocity jsou nadmíru pozitivní, snad létám. I malé pozornosti- polibek, pohlazení. Když už jsem doma, tak než vystoupím z auta, požádám svého společníka o maličkost: „Mohl bys mě štípnout? Tohle musel být sen…“ Štípnul a nebyl. No prostě a jednoduše- druhé Vánoce.