Totáč
Doba mého dětství a mládí. Neodmyslitelně se zapsala do našich životů, snad si ani nedokážeme představit, že by to mohlo být jinak. Fronty na pomeranče, banány, posléze i na toaletní papír, či vložky- takový neodmyslitelný rituál.
Ve třídě angažované spolužačky, které díky své aktivitě zvládly studovat na gymnáziu, vždyť jsou tak snaživé, dáme jim ještě šanci. Takže protekce tohoto druhu jen kvetla. Mně to bylo víceméně jedno, jsem klidný a hlavně v té době totálně pasivní jedinec, takže protěžování těchto spolužaček mi bylo úplně buřt. Bohužel až do okamžiku, kdy já a mně podobní byli povoláni do zbraně. Ano, jednalo se o pokládání věnců při všech významných výročí a to už třída musela jít jako jedno tělo. Vůbec nestačilo, že všichni jsme díky našemu akčnímu třídnímu byli organizováni ve Svazu mládeže, Svazarmu a Svazu československo-sovětské přátelství. Klást se muselo. Jako na potvoru bylo snad to nejhorší počasí- mžilo a bylo chladno. Jediné, co mě trochu rozehřálo, byla skutečnost, že se mnou ve dvojici šel ten nejhezčí kluk ze třídy. To dám, masáž oka, za to to stojí- na víc jsem si netroufla. Po hodině čekání zaznělo- ta tada..Pochod padlých revolucionářů- a my šli. Vše dopadlo dobře, jen spolužák mě nějak neviděl, nebo co. Asi jsem byla průhledná a dostatečně neangažovaná. První mravní políček. Udělej něco se sebou. Ale k srdci jsem si to nevzala, kvůli chlapovi? Ani náhodou.
Nevím, zda jsem se nerozhodla špatně. Určitě bych po absolvování gymnázia nebyla tak zaostalá. Naše svižnější kolegyně měly za sebou i zkušenost s potratem, ale já a mně podobné- knihomolky- jsme jen bezradně pátraly, jak žena může otěhotnět, když večer má na sobě- stejně jako muž- pyžamo. No řekněte, neujel mi vlak?