CIMRMAN - DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU
Svěrák: Pane Kotku, jestli hledáte tyč, tak je u kliky. (Ozve se dutý úder a světla se rozsvítí.)
A teď už se, vážení přátelé, věnujme hlavnímu tématu dnešního večera, totiž okolnostem, za jakých vznikla Cimrmanova hra „Dobytí severního pólu“.
OBJEV ARKTICKÉHO SNĚŽNÉHO ČLOVĚKA
Ing. Jan Hraběta:
V pražské restauraci Pod Vyšehradem, kam Cimrman rád chodíval na rybí speciality, přisedl k němu jednoho večera majitel hostince a zeptal se ho, zda by pro příští ples ledařů branického pivovaru nesestavil živý obraz „Češi na severním pólu“. Cimrman nabídku přijal a rozhodl se, že prostuduje polární tématiku přímo na místě. O Cimrmanově arktické výpravě se dochovalo pouze několik útržkovitých zpráv. V Národní politice z března 1908 jsme našli noticku, v níž Cimrman píše, jakou neocenitelnou službu mu tento list na drsném severu poskytl, když si jím vycpal kabát a nohavice.
Jinou zajímavou vzpomínku zachytil Cimrman ve své etnografické studii „Národy a pronárody“. Na cestě Grónskem se dozvěděl o jednom primitivním eskymáckém kmenu, kde měla hlavní slovo v rodině žena. Byl to velice primitivní kmen. Na místě pak zjistil, že ženy tohoto kmene jsou velice pohostinné: v rodině, kde se ubytoval, mu hned po příjezdu darovaly medvědí kožich, vybraly z chlívka nejlépe vykrmeného tuleně a uspořádaly slavnostní hostinu. Večer pak mu paní domu, mimochodem velice krásná Eskymačka, osobně ustlala lože a na důkaz nejvyšší úcty mu na noc přivedla svého manžela. Ještě že měl Cimrman s sebou karty. Naučil chápavého Eskymáka lízaný mariáš, a tak jim noc příjemně utekla.
Nejcennějším přínosem Cimrmanovy cesty do Arktidy byl jeho objev sněžného člověka. Cimrman se s ním osobně setkal a popisuje tohoto tvora jako samotářského, plachého savce, vyznačujícího se vzpřímenou chůzí po dvou, a to zadních končetinách. Jen při pozorování ryb v trhlinách mezi krami se opírá o pravou končetinu přední, přičemž levá je zapřena v bok.
Ve srovnání se sněžným mužem spatřeným před lety v Himalájích uvádí Cimrman některé rozdíly. Arktický druh má na levém boku výraznou lysinu od častého opírání levé ruky při rybolovu. Také vlasová pokrývka vykazuje odlišnosti: zatímco u himalájského typu trčí vlasy od slechů směrem vzhůru (takzvaný punk), polární odrůdě splývají vlasy dolů přes uši a uprostřed lebky jsou rozděleny pěšinkou. Vysvětlením jsou různé povětrnostní podmínky. Punk je způsoben tím, že himalájský muž trpí větry vanoucími zdola nahoru, od úpatí hor k vrcholům, polární sněžný člověk vzdoruje větrům vanoucím horizontálně proti jeho skloněné šíji.
Výrazný je také rozdíl ve velikosti: himalájští badatelé přisuzují svému sněžnému muži výšku desetiletého chlapce; Cimrman tvrdí, že sněžný člověk má výšku chlapce jedenáctiletého.
Cimrmanův popis pohlavního života tohoto tvora soudobé biology doslova šokoval, všeobecně se hovořilo o sexuální bombě století. Zdrženlivější Sigmund Freud razil termín „Sexuelhandgranat“.
Arktický sněžný člověk je podle Cimrmana samosnubný. K rozmnožování nepotřebuje partnera. Proto je v jeho případě zvlášť důležité přeložit správně původní anglický termín „snowman“ jako „sněžný člověk“, a nikoli, jak se u nás vžilo, „sněžný muž“. Jde totiž o muže a ženu zároveň.
Nevystačíme tu však s pojmem hermafrodit. Jeho dvojpohlavnost jde mnohem dál. Dobře je to vidět na způsobu jeho rozmnožování. Cimrman měl to štěstí, že ho mohl skrytě sledovat právě v době říje, a shrnul svá pozorování do výstižného termínu „polární samohana“.
Ještě překvapivější je skutečnost, že sněžný člověk se jako biologický pár nejen rozmnožuje, ale i chová. Cimrman zřetelně viděl a slyšel, jak tento tvor gestikuluje a mluví sám se sebou. „Jeho řeči jsem sice nerozuměl,“ píše, „z intonace a výrazu jsem však poznal, že nejde o samomluvu, nýbrž o vyslovený dialog, někdy přecházející až v hádku. Vysokou, pištivou fistulí vyčítá a obviňuje, hlubšími hlasovými tóny pak zaujímá pozici obrannou a omluvnou. Kdybych měl překládat podle intonace a gest, řekl bych:
Kolik bylo hodin, když jsi přišel domů?
Já nevím. Bylo ještě světlo.
Světlo je pořád. Máme polární den.
Slavil jsem tvoje narozeniny.
Nelži! Kdovíkde lítáš, a mě z toho pak bolej nohy!“
A právě dualita této řeči, toto splynutí 1. osoby „já“ s 2. osobou „ty“ vedlo Cimrmana k pojmenování sněžného člověka výstižným slovem „játy“, které později Angličané zkomolili na „yeti“.
Samotářství a plachost sněžného muže poněkud kontrastuje s tím, jak se chová k lidem. Cimrman i pozdější badatelé si všimli, že „játy“ se při spatření polární výpravy drží v uctivé vzdálenosti, ale radostně tleská. Někdy dokonce vyskakuje a vymršťuje pravou pracku vzhůru. Amundsen to přirovnal k počínání fotbalového hráče, který právě vsítil gól. Jak si jeho chování vysvětlit? Cimrman dospěl k závěru, že sněžný člověk nevidí v polárnících nepřátele, ale tvory, kteří mu přinesou žrádlo a zmrznou.
Svěrák: Děkuji kolegovi Hrabětovi. S Cimrmanovou cestou za polární kruh souvisí i jedna z jeho drobnějších dramatických prací. Je natolik zvláštní, že jsme si s ní dlouho nevěděli rady. Jasno do celé věci vnesl teprve profesor Vondruška.
CIMRMANOVA ZÁHADNÁ HRA PŘETRŽENÉ DÍTĚ
Prof. Pavel Vondruška:
Jedním z nejvýznamnějších objevů uplynulé sezóny byl nález Cimrmanovy hry „Přetržené dítě“. Text, a to je velice důležitá okolnost, nebyl psán Cimrmanovou rukou. Kritickou revizí hry byl pověřen docent Weigel. Přetržené dítě jsme loni jednorázově sehráli pro novináře a odborné zájemce a nutno bohužel konstatovat, že s ne příliš velkým úspěchem. My si tady můžeme interně říci, že to bylo fiasko. Dodnes nám chodí dopisy charakterizující hru jako málo veselou, zmatenou, morbidní, a diváci, kteří si, jak říkáme, neberou servítky, ji dokonce označují za abstraktní. Hra nebyla dobře přijata ani v tisku, ani v tlači.
Mladá fronta DNES loni napsala: – Nic proti snaze označovat choulostivá místa lidského těla eufemicky, ale Cimrmanův termín „zadní brada“ se ve slovníku naší mládeže asi sotva ujme.
Časopis Nový Slovák napsal: – Máme dosť pekných slovenských slov a netreba nám „zadných brád“ z Prahy, ktorej bolo aj tak dosť. – Divadelní časopis Scéna uzavírá svou recenzi škodolibou otázkou, zda onen „debil v divadle“, o němž se v Přetrženém dítěti tolikrát mluví, je v případě Cimrmanovy hry na jevišti či v hledišti.
Já jsem hledal příčiny tohoto nezdaru a dospěl jsem k závěru, že vinu na tomto neúspěchu nenese Cimrman, ale – docent Weigel odpustí – docent Weigel.
Cimrman totiž diktoval svou hru sousedu Padevětovi, když u něj po návratu z Arktidy ležel se silným zánětem horních cest dýchacích. Nepříliš vzdělaný výminkář zapisoval slova tak mechanicky, jak je slyšel, a neuvědomoval si, že rýma může smysl některých slov úplně změnit. Například „m“ se v důsledku neprůchodné nosní dutiny mění v „b“. Takže máma vyjde z nastydlého člověka už jako bába. Nebo žádá-li nachlazený člověk letenku na Maltu, může se mu stát, že přistane na Baltu, což ho jistě nepotěší.
Tak jsme se zasmáli a teď k vlastnímu dramatu. Věc je zcela jasná. Hra, ve které Cimrman vzpomíná na své dětství prožité v otcově krejčovské dílně, se pochopitelně nejmenuje Přetržené dítě, ale Přetržené nítě. Nikdo v ní také nikoho nepouští zadní bradou, nýbrž zadní branou. Kritikům dáme rovněž za pravdu, že krejčí může těžko volat „Bol! Bol!“, a přitom radostně tleskat. Ale jak se tento výjev promění, víme-li, že ho v tu chvíli netrápil bol, nýbrž mol. Sami teď už lehce poznáte, že herečka Jelinková neoznačuje manžela za debila, když mu vyčítá: „Všichni byli na mé prebiéře, jenom ty jsi debyl!“
Nikdo z vás jistě nebude krejčovského mistra podezřívat, že se chce sám propustit ze své živnosti, neboť si větu „Je mi nějak divně. Dám si padáka!“ správně přeložíte. Docent Weigel také nemusel pátrat v okolí vídeňského hotelu Sacher po místních nadávkách, když chtěl zjistit, proč rozzuřená žena volá na své zlobivé děti: „Deserte, deserte!“ A celá tragičnost hrůzyplné noci, v níž podle docenta Weigela dojde k zavraždění dítěte, se rázem promění v obyčejnou starostlivost rodičů o synkovu hygienu. Tak totiž musíme chápat dialog: „Už leží?“ „Leží.“ „Ubil jsi ho?“ „Ubil.“
Pokud jde o zoufalou hmotnou situaci v rodině, krejčovské dítě nemělo takový hlad, že by muselo okusovat dehet. Docent Weigel to, jak vidíte, sám dělá dodnes. (Jmenovaný si totiž v rozpacích nad kritikou právě okusuje nehty.)
Abych byl k docentu Weigelovi spravedlivý: jeho omyly nepramení snad z nějakého lajdáctví. Naopak. Kolik času např. musel strávit tím, aby změřil v muzeu lidových nástrojů exponáty celého jednoho oddělení. Tím smutnější ovšem je, že k objasnění pojmu „nejširší lidové basy“ to bylo zcela zbytečné. Závěrem ještě poznámku. Z jednoho místa textu vysvítá, že v Padevětově domku došlo k jisté smutné příhodě. Věta „Potřebuji nutně vybočit“ svědčí o tom, že Padevět zřejmě nepochopil, oč ho Cimrman žádá, a místo aby mu pomohl z lůžka, větu pouze zapsal.
Svěrák: Děkuji za přednesenou zprávu. Má k tomu doktor Weigel nějakou připomínku? Nemá. Vyvodil jste z toho pro svou další práci nějaký závěr?
Weigel: Ano, já jsem to celé pozorně vyslechl a vyvodil jsem z toho ten závěr, že bude-li ještě někdy příležitost a budu požádán o nějakou další rekonstrukci, že se vám na to vyseru.
Svěrák: Nevím, jestli je to nejvhodnější reakce na dobře míněnou kritiku, ale i tak děkuji docentu Weigelovi za jeho závazek.
ŽIVÉ OBRAZY JÁRY CIMRMANA
Dr. Bořivoj Penc:
Kolega Hraběta se ve svém referátě zmínil, že popudem k Cimrmanově arktické cestě byla objednávka živého obrazu pro restauraci Pod Vyšehradem. Už sám fakt, že se známý pražský restauratér obrátil se zakázkou právě na Cimrmana, je výmluvný. Jára Cimrman skutečně patřil k uznávaným mistrům tohoto dnes už zapomenutého žánru. V současné době dožívá toto umění už jen ve formě výjevů na alegorických vozech. Ovšem to nejsou pravé živé obrazy, neboť se pohybují. Jednak se natřásají vlivem nerovnosti dlažby a jednak dochází i k dílčím pohybům uvnitř zobrazovaného výjevu – rolník brousí kosu, kapitalista třese měšcem, Baťa šije kecky apod.
Pravý živý obraz se liší od obrazu na plátně jen tím, že jako materiálu je tu použito živých lidí a reálných předmětů. Živé obrazy tvořily v Cimrmanově době neodmyslitelnou součást probuzeného národního života. Nesměly chybět na žádném plese či sokolských šibřinkách. Jejich obliba tkvěla nepochybně v tom, že se tu mohli umělecky uplatnit i lidé bez jakéhokoli talentu. Měly většinou masový ráz, aby se jich mohlo zúčastnit co nejvíc účinkujících. Někdy byl počet účinkujících tak velký, že už nezbyl nikdo, kdo by se na živý obraz díval. Tak tomu bylo např. v pražské Malostranské besedě r.1904 při výjevu „Sokolové vyprovázejí Jana Ámose do vyhnanství“. Nebýt policejní patroly, která vstoupila do sálu přilákána podezřelým tichem, nebylo by nikoho, kdo by o díle mohl podat svědectví.
Z Cimrmanových velkých živých pláten nutno jmenovat jeho historický triptych „Bitva u Lipan“, „Bitva na Bílé hoře“ a „Sedláci u Chlumce“, uváděný pod souhrnným názvem „Naše slavné prohry“.
My se však nejprve zaměříme na Cimrmanovy komorní živé obrazy. Byly komponovány pro předvádění v domácnostech jako náplň dlouhých zimních večerů. Musíme si uvědomit, jak se tehdy žilo. Lidé přišli z práce domů, něco pojedli a pak celý večer seděli a dívali se do zdi. Televize tehdy ještě nebyla. Cimrmanovy domácí živé obrazy byly jejím předvojem.
Cimrman jich vymyslel nepřeberné množství – někdy pro dvě, většinou však pro jednu osobu. Vaše babičky si možná vzpomenou na taková oblíbená dílka jako například „Jirásek se dívá do minulosti“, „Libuše se dívá do budoucnosti“, „Koniáš se dívá do díry“, početnějším rodinám byl určen „Hus před koncilem kostnickým“, početnějším rodinám s krbem „Hus po koncilu kostnickém“. Pro trpělivý lid lesních samot koncipoval poněkud zdlouhavý obraz „Lomikare, do roka a do dne“ apod. Byly mezi nimi dokonce i seriály, například trojdílný „Palacký“: první díl se jmenoval „Byli jsme před Rakouskem“, druhý „Budeme i po něm“ a třetí „Kdoví jestli“.
Rádi bychom vám několik těchto komorních výjevů předvedli. Nejprve si však řekneme, jak se na takový živý obraz dívat. Když se objeví, necháme ho na sebe plně působit. Jakmile pochopíme jeho smysl, zatleskáme. To bude pro nás signálem, že můžeme obraz ukončit. Čili nedojde-li k potlesku, hrozí nebezpečí, že se ten obraz, jak my říkáme, zasekne. Zhasneme prosím světlo.
(V jakémsi rámu se osvětlí postava muže v kožešinové čapce, jak hledí do dáli.)
Jan Žižka těsně před tím, než mu vystřelili levé oko. Ano, počkáme na potlesk, a můžeme zase zhasnout.
(Tma, pak světlo. V témže rámu jiný herec. Má normální civilní kalhoty, je však jen v nátělníku. Stojí rozkročen s rukama sepnutýma na temeni.)
Miroslav Tyrš vynalézá stoj rozkročný s rukama v týl.
(Po chvilce tmy opět světelný kužel osvětlí rám. Stojí v něm dva herci a cení přední horní zuby po způsobu hlodavců.)
Vynálezci ruchadla bratranci Veverkovi.
Teď si předvedeme takzvané obrazy podvojné. Jde o dva po sobě jdoucí obrazy, přičemž druhý vznikne z prvního nepatrnou změnou, často jen změnou názvu.
(Znovu se ve tmě ozáří výjev: herec v košili volně visící přes kalhoty se v nakročení opírá o pomyslná držadla pluhu.)
Přemysl Oráč před příchodem Libušina poselstva. Hlava, jak vidíte, je už otočena směrem k příchozím.
(Znovu tma a světlo. V rámu týž herec ve stejné póze, má však na hlavě šátek na babku.)
Vidíte, malá změna a už je to jiný obraz: Čechie vyorává naše stará práva. Zřejmě už je unavena a obrací se ke strahovským hradbám, protože má slíbeno, že až nebude moci a zavolá, přijde ji vystřídat sokol.
(Po tmě se osvítí v rámu muž ve vestě a s knírem. Sedí na židli a soustředěně hledí na kostlivce v životní velikosti.)
Karel Havlíček Borovský hledí smrti vstříc.
(Zhasne se a hned zase rozsvítí. Týž výjev bez jakékoli změny.)
Doktor Conrad Roentgen při práci.
MASOVÁ SCÉNA ŠKODU NEZJISTÍ, KDO SE POJISTÍ
Dr. Zdeněk Svěrák:
Na závěr této přehlídky Cimrmanových živých obrazů se pokusíme o inscenaci jednoho z jeho velkých výjevů, který Cimrman zkomponoval pro Vzájemně pojišťovací banku Slávii a který nese název „Škodu nezjistí, kdo se pojistí“. Bankovní úředníci ho předváděli každou sudou hodinu ve dvoraně pojišťovny jako náborovou akci.
(Svěrák nahlédne do náčrtku.)
V centru obrazu stojí pojišťovací agent.
(Do středu scény se postaví herec v buřince a s aktovkou v ruce.)
V pozadí vpravo je trojice nepojištěnců.
(Tři herci se postaví na určené místo.)
Vlevo se postaví pojištěný rolník.
(Herec ve venkovském s hráběmi zaujme své místo.) Víc už nás není, takže teď bychom potřebovali pomoc z publika. Potřebujeme tři muže. Nebojte se, jenom se posadíte tady na tu lavičku. Jde vlastně jen o kompoziční vyvážení obrazu.
(Předpokládáme, že dobrovolníci z publika se nechají získat. )
Po rolníkově boku má stát jeho žena, takže bych prosil jednu z divaček, stáří nerozhoduje…
(Získaná dobrovolnice přijde na jeviště.)
A nyní ten výjev propracujeme.
Představitelé nepojištěnců se charakterově odlišují. První nepojištěnec je už pevně rozhodnut, že se dá pojistit. Zvedne tedy ruku a hlásí se o příslušné tiskopisy. Druhý je na vahách, zda má uzavřít pojistku plnou, anebo jen částečnou. Vyjádří to tak, že bude hledět zamyšleně do publika. Konečně třetí by se také rád pojistil, ale pro jistotu kontroluje výši své hotovosti. Vydržte prosím v těchto pozicích.
Nyní tito pánové na lavičce. První bude představovat zatvrzelého odpůrce pojišťovací myšlenky, který na to jaksepatří doplatil. Nebyl pojištěn a vyhořel. Ale ani to ho nepoučilo, tváří se zpupně, pojistit se nedá. Je to postava nesympatická, záporná, možná, že by bylo lepší, kdybyste si přesedl s tím pánem vedle, ten se mi na to zdá lepší typ.
Druhý sedící také vyhořel. Proti požáru pojištěn byl, ale nezaplatil včas pojistnou splátku.
Třetí sedící pán je nešťastný – také vyhořel. Pojištěn sice byl, ale proti krupobití.
Teď přejdeme k levé části obrazu: Pojišťovací agent ukazuje váhajícím nepojištěncům i zdrceným pojištěncům šťastně pojištěnou rodinu. Vyhořela, ale byla pojištěna a včas splácela pojistné částky. Proto může být po požáru spokojena. Té mladé paní dáme šátek, aby nám dostala venkovský charakter, a pan manžel bude tak laskav a udělá vás maminkou.
(Technik přinese dobrovolnici loutku dítěte.)
A chybí nám už jen ústřední postava obrazu, máme tady pro ni připraven piedestálek. Je to Slávie, symbol banky Slávie. Mělo by to být mladé děvče, nebo mladá paní, která ponese na tácku tady ten dům a bude ho nabízet pohořelcům.
Takže bych prosil další dobrovolnici z řad diváků, úkol je to celkem jednoduchý, jenom, jak tady vidím (nahlédne do náčrtu), je tu takový drobný detail, ta dívka musí být nahá.
Tak úplně nahá ne, má přes prsa, respektive mezi prsy šerpu v národních barvách.
Tak, kdo se hlásí? – Vy jste se hlásila? Ne? Ale už jste byla na vahách… Skutečně, není třeba se toho obávat, ta scéna má vždycky velký úspěch.
Než se rozmyslíte… nedávno jsme dostali zajímavý dopis z Pardubic. Jedni manželé se nám v něm svěřují, že se na základě účinkování v tomto živém obraze před dvěma lety seznámili. Ten pán si prý koupil lístek až do poslední řady a viděl svou budoucí ženu prvně v životě, a hned jako banku Slávii. Často na to prý vzpomíná. Paní doslova píše: „Manžel často lituje, že tenkrát nesehnal lístek někam dopředu, aby lépe viděl.“
Už se některá divačka rozmyslela? Ne? Takže sáhneme opět k nouzovému řešení. Svlékněte doktora Pence.
(Dr. Penc vejde v plavkách a s šerpou přes prsa. Dostane tácek s modelem domku a v nakročené póze ho nabízí rodině s dítětem.)
A my na sebe necháme Cimrmanův živý obraz tiše až do přestávky působit.
Ještě si všimněte takové zajímavosti: postava váhajícího nepojištěnce, je to tenhle (dojde k zmíněnému herci), má jednu zvláštnost. Ať ho pozorujete z kterékoli strany, vždycky se na vás dívá. To je takové tajemství starých mistrů – na Hluboké mají například takový obraz. My dodnes nevíme, jakou techniku k tomu efektu Cimrman použil.
Můžeme se o tom přesvědčit. Teď se přesvědčí levá půlka sálu… (zmíněný herec nepokrytě stočí oči naznačeným směrem)… ano, vidíte? A teď pravá polovina sálu. (Hra se opakuje.) Takže odměníme Cimrmanův živý obraz potleskem a uděláme si přestávku.
CIMRMAN
SMOLJAK / SVĚRÁK
DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU
Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909
(severské drama)
Osoby:
NÁČELNÍK KAREL NĚMEC
POMOCNÝ UČITEL VÁCLAV POUSTKA
LÉKÁRNÍK VOJTĚCH ŠOFR
VAREL FRIŠTENSKÝ
AMERICKÝ ČECH
Obraz 1
(Prázdná scéna. Zvuk zastavujícího vlaku, bouchání vagónových dveří. Vejde Frištenský s kufrem, položí ho a napřáhne paže za portál do výše okna vozu, odkud mu někdo podává další zavazadla. Pak vejdou ostatní členové výpravy: učitel, lékárník a náčelník. Pomáhají s vykládáním zavazadel a výstroje. A tak se na scéně u hromady kufrů a ranců octnou i sáně a čtvery lyže s holemi. Z portálu začne také foukat pára oddychující lokomotivy. Členové výpravy se loučí a konverzují s cestujícími ve vlaku.)
UČITEL: Tak šťastnou cestu a děkujeme za všechno!
LÉKÁRNÍK: Na shledanou, blahorodí! Cože? Ano, na severní točnu. Tak. Pěšky. U nás lyže. Tak. Cože? Ano, náčelník ten.
UČITEL: Sabáky? Nemáme. My místo psů máme tohohle. On silák. On jako (ukazuje na prstech) deset sabák.
NÁČELNÍK: Z Prahy. Österreich, Austria. Ale my také Slované. Češi.
LÉKÁRNÍK: Jídlo máme. Tri husy, špek, chleba, všechno. Prodat? Nemůžeme. Nám treba. My musíme daleko.
(Vlak odjíždí.)
VŠICHNI: Sbohem, na shledanou, nazdar!
NÁČELNÍK: Tak, přátelé, možná, že to byli poslední lidé, které jsme viděli. Máme všechno?
UČITEL: Všechno. Lyže, potraviny, kompas, lékárnička, vařič, rezervní prádlo…
LÉKÁRNÍK: Míč! Já zapomněl ve vlaku míč.
NÁČELNÍK: Co?
LÉKÁRNÍK: Nafukovací míč. Mě to mrzí, náčelníku, ale snad se bez něj obejdeme.
NÁČELNÍK: To to pěkně začíná.
LÉKÁRNÍK: Mě to opravdu mrzí, náčelníku.
FRIŠTENSKÝ: Čert vem míč. Hlavně že máme co jíst.
NÁČELNÍK: Ten míč, uvidíte, nám bude setsakramentsky chybět. Víte, jak dlouho trvá polární noc?
LÉKÁRNÍK: Sto dní.
NÁČELNÍK: Ano! Sto dní šera, mrazu a samoty. Vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá? Ze šestatřiceti polárních výprav zahynulo osm hladem, šest mrazem, čtyři vysílením a – sedmnáct trudomyslností! Sedmnáct!
LÉKÁRNÍK: Promiň, náčelníku, ale to je pětatřicet. Jedna výprava chybí.
NÁČELNÍK: Jak to? Osm hladem, šest, čtyři, sedmnáct, to je...
LÉKÁRNÍK: Pětatřicet.
UČITEL: Pravdu má náčelník. Náčelník správně neuvedl americkou výpravu profesora Mac Donalda, která zmizela neznámo proč.
NÁČELNÍK: To není sranda! Chci to vidět! Bez míče.
UČITEL: Náčelníku, nechával jsem si to jako překvapení, ale když teď víme, že jsme bez míče, řeknu to hned. Zatímco jste ve vlaku spali, složil jsem píseň do nepohody. A myslím, že se povedla. Kromě toho jsem si připravil jeden komický převlek, ale to nebudu prozrazovat. Já myslím, že se trudomyslnosti nemusíme bát.
NÁČELNÍK: Chci to vidět. Amundsen, chlap z ocele, a plakal jako kluk. Ale už tu kvůli blbýmu míči stojíme dost dlouho. Do lyží!
(Všichni si připnou dlouhé lyže a uchopí hole.) Zapřahat!
(S holemi v rukou a s lyžemi na nohou, překážejíce jeden druhému, nasadí Frištenskému postroj, jeho druhý konec upevní k saním a na saně naloží zavazadla. Lyžařská prkna a bodce holí rachotí o podlahu jeviště.)
LÉKÁRNÍK (tiše k učiteli): Nechci náčelníka kritizovat, ale nejdřív měl dát povel „Zapřahat“, a teprve potom „Do lyží“. Tak bych to viděl já.
(Konečně stojí všichni v klidu připraveni vyrazit k levému portálu.)
NÁČELNÍK: Určím sever. Směr sever… (pohlédne na kompas) bohužel, jednotlivě, levotočivě, stoosmdesát stupňů – vzad!
(Zmatek s lyžemi a holemi se opakuje.)
LÉKÁRNÍK: Nerad bych vypadal jako kverulant, ale já bych ze všeho nejdřív určil sever.
NÁČELNÍK: Polární výpravo, v pořadí náčelník Karel Němec…
UČITEL: Náčelníku! Faktická poznámka. Mohu? Nevadí ,že je tam pešuňk a koleje?
NÁČELNÍK: Vím o nich. Lyže sejmout!
LÉKÁRNÍK (k učiteli): Možná, že vám bude připadat, že stále kritizuji, ale já bych nejdřív…
UČITEL: Já vím.
NÁČELNÍK: Polární výpravo! V pořadí náčelník Karel Němec – zde! Potah Varel Frištenský…
FRIŠTENSKÝ: Zde! (Zařadí se za náčelníka.)
NÁČELNÍK: Lékárník Vojtěch Šofr…
LÉKÁRNÍK: Zde! (Zařadí se.)
NÁČELNÍK: Pomocný učitel Václav Poustka…
UČITEL: Zde! (Uzavře zástup.)
NÁČELNÍK: Směr Severní ledový pól… hajdy VPŘED!
Před oponou 1
UČITEL: Jako učiteli připadl mi přirozeně úkol vést deník naší polární výpravy. Přečtu vám prvních třicet sedm stran:
Kapitola první: Zrod velkého projektu.
S nápadem dobýt severní pól přišel minulé úterý magistr Šofr. Když jej na schůzce naší Jednoty podolských otužilců přednesl, byli všichni návrhem nadšeni. Ale nikdo se nechtěl výpravy zúčastnit. Většinou z rodinných důvodů. Nakonec se přece jen tři odvážlivci našli: náčelník Jednoty Karel Němec, ledař branického pivovaru Varel Frištenský a já, učitel Václav Poustka. Všichni staří mládenci bez rodinných důvodů.
Datum odjezdu bylo stanoveno na 9. prosince 1908. Dopoledne jsme ještě lehce trénovali ve vltavské ledové tříšti u Národního divadla a ve 13 hodin unášel nás již vlak z druhé koleje nádraží Františka Josefa směrem na sever.
Do slavnostní nálady odjezdu padl i stín. Téhož dne měl totiž pohřeb bratr Janouch, a tak nám Praha dala sbohem bez hudby, neboť hudba, která měla hrát u vlaku, musela hrát u hrobu.
Vyprovodil nás vlastně jen Frištenského bratranec Gustav. Tento světový šampión v řecko-římském zápase, který v Německu porazil Schichtla, porazil doma prase a přinesl nám k vlaku bohatou výslužku.
Když už hovoříme o Frištenských, nemohu smlčet jednu obavu. Člen naší výpravy Varel Frištenský silou sice nahradí osm až deset tažných psů, ale nevím, zda jeho duševní schopnosti stačí na náročný úkol polárníka. Zatím se chová, jako bychom jeli na odpolední výlet do Průhonic. Již od Náchoda se neustále ptá, kdy už tam budeme, a ze všeho nejvíc se těší, jak se v oblasti věčného sněhu zkoulujeme. Často, když ho poslouchám, napadá mě, že jsme přece jen měli vzít psy.
Na cestě z nejsevernějšího sibiřského nádraží k pobřeží Ledového oceánu se nestalo nic mimořádného, a proto přečtu pouze názvy kapitol:
Kapitola 5. – Slavnostní překročení 70. rovnoběžky.
Kapitola 6. – Frištenskému omrzly obě nohy.
Kapitola 7. – Vrátíme se?
Kapitola 8. – Simulant dostal na pamětnou.
Kapitola 9. – Ztratili jsme kompas.
Kapitola 10. – Vlci.
Kapitola 11. – Bloudíme v mlze.
Kapitola 12. – Prohlídka petrohradské Ermitáže.
Kapitola 13. – Další překročení 70. rovnoběžky.
Kapitola 14. – Frištenský simuluje zánět slepého střeva.
Kapitola 15. – Zdařilá operace.
Kapitola 16. – Frištenský simuluje pooperační slabost.
Kapitola 17. – Táhni a srůstej.
Kapitola 18. – Konečně moře.