Ještě tu žil devadesátiletý muzikus na Dolejším předměstí v svém zvláštním a přece nám tak blízkém světě, kde je nashromážděno v policích, truhlách a skříních tolik národopisného bohatství, že se zatočí hlava nad tím nepředstavitelným množstvím. Příchozího zarazí i naftalín svým pronikavým pachem, vydychnuvším z kožichů i šátků, z vyšívání, krajek i modlitebních knížek, které by se jinak proměnily v nerušenou pastvu molů. Toto chodské muzeum by samo o sobě mohlo být pýchou některé veřejné korporace nebo jejím celoživotním dílem, hodným závisti. Ze stěn se na tebe usmívají hezké světice, namalované na skle, a tytéž veselé barvy vykřiknou z klenčské keramiky i z pestrého dívčího oblečení. A což když se otevrou malované halmaře a truhly, to už se nedá vůbec vypovědět.

Národní umělec Jindřich Jindřich, který mne provázel tímto svým královstvím chodského folklóru, mohl mnoho vyprávět z bohatých životních a uměleckých zkušeností, ale tíha stáří už příliš dolehla na tuto celkem útlou bytost.

Narodil se jako nejmladší ze synů pana řídícího Jindřicha v klenčské škole a už od kolébky mu vložily sudičky lásku k muzice, nouzi kantořiny i „svaté nadšení", bez něhož nelze dobře dělat žádný kumšt - a konečně ani tu kantořinu ne...

Tatínek byl tvrdá hlava, která odmítla zahrát před vrchností rakouskou hymnu, ale v hospodě U Hausnerů a U Bartošů ještě jako učitelský spomocník vyhrával bez pobízení a rád Boženě Němcové, jak to pěkně vylíčil J. Š. Baar v knížkách o paní komisarce.

Nebudeme se dnes ptát národního umělce, jak se rád vracíval od klavíru ze starého domu pana Konáše v Hradské ulici ke svým žáčkům do školy, ale bez kantorského fortele také nebyl, a co dělal, dělal vždycky celým srdcem. Tato bídně placená kantořina byla přece jen záležitostí denního chleba, ale muzika je kumšt, a kumšt je přece také aspoň někdy radostí. Co se naběhal po vesnicích, aby zachytil ještě v poslední chvíli staré písničky, veselé i darebné, což obojí vyjadřuje chodskou náturu. Někde nepochodil, hlavně za první světové války, kdy hrdí sedláci řekli naplno, že nebudou dělat pánům „Hondákům" kašpary. Osmisvazkový Chodský zpěvník je výsledkem této * neúnavné sběratelské práce, masopustního putování po hospodách, kde žila ještě lidová píseň a muzika. Často byla z kapsy vytažena lahvička rosolky, která jako zázračný elixír probudila paměť babičkám a svou sladkostí pobídla šeplavá ústa, že čistě a jasně dovedla najednou zanotovat starou písničku, tak vzácnou, že o ní nevěděl ani pan Erben, Holas nebo Zich, a za tu jednu jedinou písničku stála ta noční cesta z vesnice domů.

A což když si do kufříčku složil frak a skoro tajně přeběhl od Piškuntálů Vodní ulicí, aby se dostal včas k vlaku, který jej měl zavézt do Prahy nebo do Plzně. Tam doprovázel na klavír své milé přátele-zpěváky Emila a Karla Buriana, nebo pěvkyni světové pověsti, jakou tehdy byla Ema Destinová. Jedinou lidskou slabostí, která si dovedla osedlat Karla Buriana, byla sklenička dobrého vína, a když k ní slavný pěvec zasedl, byl nadobro ztracen pro všechny své posluchače. Ach, kolikrát si takto i s Jindřichem zahřešil před tváří boží... A Ema Destinová ? - Bože, ta prožila léta takové slávy, že musí dnešnímu pokolení připadat jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci. Tato pěvkyně zažila ještě „zbožnění divadla v široké nádheře panovnických dvorů a v přeplněných ulicích", projevy takové úcty, jaké by se dnes dostalo jen národnímu mužstvu při vítězném návratu z mistrovství."

•

Posledním místem odpočinku se na přání Jindřicha Jindřicha stal klenečský hřbitov.