Clay-Eva
V noci 13.4.1944 se uskutečnil na poli v katastru obce Hostišová na Zlínsku výsadek Clay-Eva exilového Ministerstva národní obrany v Londýně.
Tento výsadek patřil pod velení plk. gšt. Františka Moravce. Velitelem desantu byl četař aspirant Antonín Bartoš, šifrantem četař aspirant Jiří Štokman a radiotelegrafistou četař aspirant Čestmír Šikola.
Nočními pochody přes Hostýnské vrchy se během 3 dnů dostali do Bystřice pod Hostýnem, kde našli úkryt na předem známé adrese. Parašutisté začali poté budovat informační a vojenskou síť na Valašsku a Slovácku, tvořenou důstojníky bývalé Československé armády, železničními a poštovními zaměstnanci, četníky a učiteli. Skupina je pronásledována gestapem, často mění sídla působení. Skrývají se v Tvrdonicích, tam je však vypátrá gestapo a po přestřelce skupina prchá do Hrušek a potom do Josefova. Tam bylo obnoveno spojení s Londýnem. Potom ještě skupina vystřídala několik míst, včetně Zlína.
Celý rok udržela skupina radiotetegrafní spojení, přičemž odeslala 800 depeší a přijala 300 pokynů. Skupina a její spolupracovníci se zařadili mezi nejúšpěšnější paraskupiny, vysazené na území Protektorátu Čechy a Morava. Příběh paradesantu je zpracován v románově – reportážní knize Radimíra Kunce Clay-Eva volá Londýn z roku 1946.
V těchto místech na okraji Hostišové se uskutečnil seskok parašutistů z desantu Clay-Eva. Čtyřmotorové letadlo Halifax s kanadskou posádkou startovalo z jihoitalského Brindisi večer 12. dubna 1944 a společně s tříčlennou skupinou Clay byla na palubě i čtyřčlenná skupina Carbon s velitelem npor. Františkem Bogatajem, vysazená mezi Vacenovicemi a Ratíškovicemi.
Foto z roku 1943. Zleva radiotelegrafista Čestmír Šikola, šifrant
Jíří Štokman a velitel Antonín Bartoš.
Oldřich Procházka z Bystřice p. Hostýnem, u něhož skupina
Clay našla první pomoc. 13. února 1945 byl gestapem zatčen
a 10. dubna 1945 v Mauthausenu popraven.
Ovanul je studený proud vzduchu. Hned po seskoku Bartoš zvedl hlavu a zahlédl již jen nepatrný světelný bod jeho otevřeného otvoru v podlaze letadla, které se rychle vzdalovalo. Na delší pozorování nebyl čas. Padák se trhnutím otevřel a pád se zvolnil. Klesal pomalu k zemi. V matném světle měsíce zahlédl ještě padáky Šikoly a Štokmana a snažil se zapamatovat si jejich směr a tvar okolního terénu. Před sebou i za sebou, ve vzdálenosti asi tří až čtyř kilometrů, viděl obrysy nějakých vesniček. Po pravici byl temný lesík, po levici pole a za nimi temný pás lesa. To bylo nutné si pamatovat, poněvadž u malého lesíka přistanou asi Šikola se Štokmanem. Dole byl úplný klid a nikde se nic nepohnulo. Pád se zdál Bartošovi již dlouhý. Snad to byl jen dojem, poněvadž seskočil asi z výše šesti set metrů, zatímco při výcviku skákali z výše asi tří set metrů.
Teď pozor! Přitáhnout, pokrčit nohy v kolenou a již se dotkl země. Rychle uvolnil popruhy padáku a ten se rozložil po zemi. V prvním okamžiku Bartoš nic kolem sebe neviděl. Jeho oči si musely přivyknout na okolní tmu. Seskok se zdařil. Po čtyřech letech opět na rodné půdě. Doma. To vědomí ho současně blažilo i znepokojovalo. Dlouho však nemohl uvažovat, protože každá minuta byla vzácná. Proto padák jen sbalil a nechal ležet na místě společně s radiostanicí. Pozorně se rozhlédl po okolí a za slabého měsíčního svitu se snažil vštípit si do paměti místo dopadu, aby se mohl později vrátit, odstranit padák a stanici odnést.
Zamířil přes pruh volného pole k tmavému pozadí, ve kterém tušil lesík. Tam doufal, že nalezne Šikolu a Štokmana. Pro všechny případy svíral pistoli v ruce, připraven při nenadálém překvapení k okamžité střelbě. Prošel křížem krážem okolní terén, ale po kamarádech nikde ani stopy. Nikde se nic nepohnulo. Také na smluvené znamení nikdo neodpovídal. Nezbývalo mu nic jiného, než riskovat silnější zapískání, a když ani to nepomohlo, začal volat kamarády jmény.
Teprve po několikerém zavolání se na okraji lesíku vynořila tmavá postava. Bartoš volání opakoval: „Čiki?“ „Antoš,“ ozvala se odpověď. Byl to Šikola. Bartoš došel až k okraji lesíka. „Jaks dopadl? Všechno v pořádku? Kde máš materiál? To byly první tři otázky, pronesené ke kamarádovi. „Všechno v pořádku. Zdá se, že nikdo nic nezpozoroval. Materiál jsem si už snesl sem ke křoví. Jura se však dosud neozval,“ odpovídal Šikola. „Půjdeme se po něm podívat. Nevisí-li někde ve větvích, musí být někde tady v blízkosti lesíka,“ rozhodl Bartoš. Přešli malý potůček. Uslyšeli zasyčení a zastavili se. Oba téměř současně tlumeně zavolali: „Juro?“ Odpověď přišla vzápětí: „Antoš, Čiki!“ Skupina byla tedy pohromadě a v pořádku. /Z knihy Radimíra Kunce Clay-Eva volá Londýn, MELANTRICH 1992, str. 79-80/.
Čestrnír Šikola ještě ke konci války nastoupil jako spojař v hodnosti poručíka ke štábu ministerstva nár. obrany. V srpnu 1945 nastoupil jako velitel v hodnosti nadporučíka na Vojenskou radiovou ústřednu v Praze. 1. října 1948 byl již v jiné funkci poslán na dovolenou. V dubnu 1949 byl na Labské boudě zatčen a uvězněn v Pankrácké věznici. V červnu 1949 byl odsouzen známým soudcem Karlem Vašem „pro neoznámení trestného činu“ na dva a půl roku těžkého žaláře. Rovněž mu byla odňata voj. hodnost a všechna vyznamenání. V říjnu 1951 byl Čestmír Šikola z vězení propuštěn. Potom nastoupil jako dělník při opravě tunelu na Malé skále. V r. 1957 začal Šikola studovat dálkově na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a v červnu 1963 promován inženýrem chemie.
Poznámka: Radiotelegrafista Čestmír Šikola byl v současné době jediným žijícím účastníkem ze tříčlenného výsadku Clay-Eva. V pondělí 25.2. 2008 uváděla ČT dokumentární střihový film Neznámí hrdinové, jehož hlavním protagonistou byl právě plk. v.v. Čestmír Šikola. O 4 dny později, 29. února. 2008 tento hrdina odboje a nositel vyznamenání zemřel. Bylo mu
89 let.
Antonín Bartoš byl po válce zvolen za národně socialistickou stranu okresu Zlín poslancem Národního shromáždění. V branném výboru často kritizoval komunistické praktiky, zaváděné do naší armády, za což upadl v nemilost u komunistických představitelů. Již koncem ůnora 1948 byl zatčen, byla mu odebrána všechna vyznamenání, ale podařilo se mu uprchnout přes rakouské hranice do Švýcarska a Francie. Poté se odstěhoval do Německa a zde vstoupil do služeb gen. Františka Moravce (svého býv. velitele). Od r 1950 – 1952 vedl zpravodajskou skupinu kurýrů, která dodávala na západ vojenské a ekonomické zprávy. V roce 1952 se usadil i s rodinou ve Spojených státech v New Yorku, kde pracoval jako dělník a později jako konstruktér.
Jiří Štokman byl přidělen v hodnosti npor. koncem srpna 1945 do Vojenské akademie v Hranicích jako učitel šifrování. V říjnu 1946 byl v hodnosti kapitána určen instruktorem bojové zdatnosti ke skupině důstojníků z povolání. 17. dubna 1948 mu byla vnucena dovolená a 2.8.1948 mu byla odňata voj. hodnost a všechna vyznamenání. I on emigroval do Německa a Anglie a poté do Spojených států, kde vyučoval češtinu na armádní jazykové škole v Monterey v Kalifornii. 17. července 1981 zemřel.
Antonín Bartoš (uprostřed) a Čestmír Šikola na setkání
s Václavem Havlem v červnu 1990.
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den,
chtěl bych upozornit, že u příležitosti seskoku paraskupiny se každoročně koná noční pochod na trase, kterou paraskupina CLAY podstoupila 3 dny po seskoku. Tedy od místa vysazení až do Bystřice pod Hostýnem. Stránky pochodu jsou http://clay-eva.wz.cz Tímto Vás všechny srdečně zvu na pochod.
Potom bych chtěl jenom poupravit jméno velitele skupiny, nebyl to František Bartoš, ale Antonín Bartoš.
Re: Noční pochod CLAY-EVA
Anonym, 11. 3. 2016 22:00Ano, je to tak, Antonín a okolnosti konce paraskupiny jsou plny otazníků, ne kvůli osobě velitele, ale kvůli osobě jistého F.F.
Re: Re: Noční pochod CLAY-EVA
Anonym, 11. 3. 2016 22:03A samozřejmě čest jejich památce. Bartoš byl tvrdý chlap a nezradil, jsou to nedocenění lidé. Ti z východu nesmíme donekonečna vynechávat. Nejsme jako oni, nebo jo :-)
Pomník
Milan Vik, 14. 4. 2014 19:0813.4.2014 byl v Malé Skále (okr. Jablonec n.N.) odhalen pomník plk. Ing. Čestmíru Šikolovi.
Malá nepřesnost.
Jan Štokma, Buchlovice 360, 26. 4. 2009 12:22
Dovoluji si upozornit,že můj strýc Jiří Štokman zemřel 17.7.1981 v Monterey. PhDr. Zdeněk Sládek se patrně v doslovu CLAY EVA volá Londýn přepsal.
Potkal jsem
rocky c1, 9. 1. 2009 2:58se a znal Tondu Bartosem v New Yorku. Jednou paragan na vzdy paragan. Tvrda palice mu zustala.
Bartos-Babenak
Gardenson, 24. 10. 2008 19:18
Znal jsem peni Bartosovou/maminku/ ,jak sedavala u RD /u Obecne skoly/nad kamennou zitkou,babicka v satku/ Pan Bartos /Babenak/ se po prevratu vratil do Lanzhota, kde jsem jej videl. Je smutne,ze nasadili to nejcennejsi v boji proti fasismu a za rude zrudnosti byli odsouzeni,trpeli ...
Nesmime zapomenout
Clay Eva
František Sláma, 1. 2. 2008 14:06
Měl jsem to štěstí poznat pana Čestmíra Šikolu - jednoho z výsadkářů - osobně. Můj kamarád mne s ním seznámil počátkem osmedesátých let v Jablonci n.N.
Pak jsem se s ním několikrát setkal také na Malé Skále, naposledy koncem devadesátých let. Možná ještě žije.
Noční pochod CLAY-EVA
Marek Bartošek, 9. 4. 2007 14:17