JAROSLAV ZAORÁLEK, překladatel
Jaroslav Zaorálek (1986 - 1947)
Jaroslav Zaorálek, syn venkovského učitele, se narodil 22. prosince 1896 ve Spytihněvi. Absolvoval klasické gymnázium v Uherském Hradišti, kde roku 1915 maturoval. Po skončení první světové války začal studovat v Praze. Jeden rok studoval v Praze také medicínu, avšak kvůli nedostatku finančních prostředků studium na nějaký čas přerušil. Z tohoto období pocházejí první Zaorálkovy překlady z Balzaca, Mauroise, Rollanda a Suarese.
Roku 1925 Jaroslav Zaorálek Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy definitivně opustil, aniž by studium češtiny a francouzštiny řádně ukončil. Rok pobýval ve Francii a od roku 1926 až do konce svého života(1947) se věnoval jenom překladatelské práci. Překládal především z francouzštiny, ale také z němčiny, italštiny, angličtiny i ze španělštiny.
Zaorálkova překladatelská činnost je úctyhodná. V časovém rozmezí dvaceti let přeložil dvě stovky svazků cizojazyčných knih, to znamená, že připravil k vydání průměrně deset knih ročně.
Jaroslav Zaorálek věnoval velikou pozornost nejen výběru autorů, jejichž knihy překládal, ale také výběru jejich děl. B. Štorek (1964) charakterizuje Zaorálkův přístup k překládaným dílům těmito slovy: „Jeho výběr autorů i děl představuje cílevědomý čin namnoze průkopnického významu. Překlady z francouzštiny tvoří takřka systematický průřez novodobou francouzskou prózou a esejistikou od Chateaubrianda, Balzaca, Flauberta přes Nezvala, Maeterlincka, A. France a Rollanda přes poválečnou avantgardu a moderní román až k posledním novinkám, jakými byly např. práce Célineovy nebo Chevallierovy.“
Podobně by se mohlo psát o Zaorálkových překladech také z ostatních jazyků. Při své překladatelské práci se J. Zaorálek snažil, aby přeložená kniha vyvolávala tytéž pocity a dojmy, jako její originál.
Pravděpodobně současně s překlady cizojazyčných knih vznikala Zaorálkova jedinečná sbírka lidových přísloví, úsloví a rčení, jež byla vydána pod názvem „Lidová rčení“ nedlouho před autorovou smrtí. Zaorálek uvádí tato rčení nejednou v původním nářečí (dialektu) včetně místopisných glos.
K této jediné autorské knize J. Zaorálka nelze přistupovat jinak než s velikou pokorou, úctou a vděčností. Deset let po smrti překladatele Jaroslava Zaorálka, roku 1957 – napsal spisovatel Pavel Eisner do časopisu „Nový život“ toto zajímavé sdělení: „Před deseti lety se v nakladatelství Svazu čs. spisovatelů o překot pospíchalo, aby byla včas dohotovena kniha jednoho autora. Včas, aby ji ještě uviděl, aby mohli podat výtisk umírajícímu tvůrci knihy, což se stalo.“
Veliký ctitel a obdivovatel českého jazyka Pavel Eisner (Chrám i tvrz, Čeština poklepem i poslechem) pochválil Zaorálkovu knihu „Lidová rčení“, jež byla vydána krátce před autorovou smrtí, těmito slovy: „Neodcházel bohém, člověk sympatický, ale i slabý, též provinilý, ježto se nedovedl postavit v cechu řadových dělných lidí. Odcházel velkolepě pracovitý dělník pera. Neumíral básník, jen básník – dodýchával člověk, který v sobě potlačil fakultu spisovatelskou, aby sloužil slovu jiných, a kterému v neobjemných sutkách života vybyla píseční zrnka na jedinou knihu původní – na krásnou knihu českých rčení a úsloví, kterou odcházeje pochválil nástroj své životní práce, hmotu, ze které tvořil, svůj jazyk mateřský.“
Jaroslav Zaorálek zemřel 20.října 1947 v Roztokách u Prahy ve věku nedožitých 51 let.