Díl 3 - Stín
Selena se probrala v nemocničním křídle. Blaženě se protáhla a s ospalým úsměvem rozhlédla se po místnosti. Na vedlejší posteli leželo oblečení, na nočním stolku džus se snídaní. Džus s podivnou chutí už v ní nevzbuzoval obavy, ale představu něčeho domáckého, vztah, který si k Bradavicím za tu krátkou dobu vytvořila. Obrátila ho do sebe a s čokoládovým muffinem se zahrabala zpátky pod přikrývku. Chtěla si užít klidu, poprvé za poslední tři týdny. Tolik se snažila vyhovět nárokům…
Podívala se na hodiny a strnula, rázem bylo po klidu. Vystřelila z postele, nacpala si zbytek muffinu do pusy a oblekla se tak rychle, jak dokázala, aniž by skončila na zemi.
Madam Pomfreyová ji však místo na hodinu Bylinkářství nekompromisně nasměrovala ke kabinetu Přeměňování s tím, že si s ní chce profesorka promluvit. Selena vstoupila, nevěděla, co ji čeká. Čím víc se blížila ke kabinetu Přeměňování, tím rostl pocit, že všechny zklamala. Oni věřili, že to zvládne. Ale nezvládla… Pošlou ji nakonec pryč, protože neumí vše, co je třeba?
„Profesorko McGonagallová?“ zaklepala na dveře kabinetu.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř, Selena obezřetně vstoupila. Přísná profesorka pokynula k židli před jejím stolem: „Dobré ráno, slečno Everdeenová, posaďte se. Čaj?“
„Dobré ráno, ano prosím. Čaj si dám ráda,“ řekla tiše, zatímco přecházela k nabízené židli.
Než se stihla posadit, stály na stole dva šálky s vroucím čajem. Čekala, až profesorka naproti ní začne mluvit. Nechtělo se jí vyptávat, navíc, ona ji sem zavolala.
„Takže, slečno Everdeenová,“ nakonec přece jen promluvila profesorka.
Seleně se stáhlo hrdlo.
Je to tady, pošlou mě pryč.
„V první řadě bych se Vám chtěla jménem profesorského sboru omluvit. Nechovali jsme se adekvátně k Vaší situaci a tato chyba vedla k včerejšímu incidentu. Ujišťuji Vás, že nikdo z nás nechtěl, aby se něco takového stalo a už vůbec ne, aby se podobná věc opakovala.“
Seleně vyletělo obočí. Rozumí dobře?
McGonagallová pokračovala: „Je poslední týden před začátkem školního roku, jak jistě víte. I přestože chceme, abyste se i nadále připravovala, necháme Vám absolutní volnost. Žádné rozvrhy. Vyberte si, na co se chcete zaměřit, jen se domluvte s daným vyučujícím, bude-li to potřeba. I nám přibývá povinností… Madam Hoochová nabídla, že by Vám vysvětlila pravidla famfrpálu, pokud se na ni za včerejšek nezlobíte. Pro případ, že byste se chtěla ucházet o post v Havraspárském družstvu. A profesor Kratiknot s Vámi chtěl vyzkoušet kouzelnický souboj. Doufám, že kvůli našim chybám na Bradavice nezanevřete, slečno Everdeenová,“ dodala upřímně.
„Cože? Ne! Jak bych mohla?“ vyhrkla Selena. „Je to tu úžasné! I hodiny jsou skvělé! Pravda, Bylinkářství není zrovna nejlepší…“
Profesorka naproti ní se usmála: „Ano, slyšela jsem o Vašich pokusech vyvraždit skleníky profesorky Prýtové.“
„To nebylo záměrně!“ vyjekla poplašeně.
„Já to vím, nebojte se. Nikdo z nás si nemyslí, že máte potřebu těm rostlinám ubližovat.“
„I profesorka Prýtová…?“ zeptala se podezřívavě.
„Chvilku to sice trvalo, ale ne, ani ta si to nemyslí,“ ubezpečila ji s úsměvem.
Seleně se ulevilo. Vážně to nedělala schválně, ty kytky prostě umíraly, kdykoliv se přiblížila…
Napila se čaje, byl ještě příliš horký, takže využila příležitosti a začala se profesorky McGonagallové podrobně vyptávat na dění v průběhu školního roku.
Teprve po půl hodině dopila svůj čaj a s díky se s profesorkou rozloučila. Rozhodla se, že ke košťatům nemá dostatečnou důvěru na to, aby hrála famfrpál. Radši půjde najít Kratiknota…
Problémem však bylo, že profesor Kratiknot nebyl k nalezení. Prošla půlku školy – jeho učebnu, kabinet, Velkou síň, ptala se duchů, obrazů… Nikdo nevěděl. Až na jedné z chodeb narazila na Snapea.
„Dobrý den pane profesore nevíte kde je profesor Kratiknot?“ vychrlila ze sebe a rozdýchávala šok z náhlého setkání.
„Vím, slečno Everdeenová,“ pronesl temně. „Momentálně se nachází mimo školu a mne posílá, abych Vás uvedl do problematiky kouzelnických soubojů.“
„A-aha… Dobře…“
Cože, Snape? To bude hrozné… Ale odmítnout asi už nemůžu. A on mě nemůže vážně zranit... Že ne?
„Hm. Chcete začít ihned?“
Hned?! To nebudu mít ani čas se psychicky připravit?!
„Ano, chci. Cítím se dobře a ráda bych toho před začátkem roku stihla co nejvíce.“
Bože, to bylo slabé. Sežral mi to?
„Pojďte za mnou,“ pronesl otráveně a vyrazil pryč, v uctivé vzdálenosti ho následovala.
Snape ji odvedl do sklepení, do místnosti poblíž Zmijozelské koleje. Nebo si to aspoň myslela. Neodvažovala se potulovat po sklepení, takže trefila jen do učebny Lektvarů a matně tušila, kudy ke Snapeovu kabinetu. Upřímně doufala, že tam nikdy nebude muset.
Když vstoupili, otočil se k ní a významně pronesl: „Tato místnost byla přetvořena do současné podoby kvůli událostem v nadcházejícím školním roce. Její existenci odhalí Brumbál na počátku října. Očekává se od Vás naprostá diskrétnost.“
„Samozřejmě, pane profesore.“
Co ti na to jako mám říct jiného?!
„Začneme. Postavte se támhle. Dnes se zaměříme zejména na Protego. Jedná se o štítové kouzlo, čili jedno z nejužitečnějších, chcete-li mít naději vyváznout ze souboje bez větší újmy. Pokud se Vám náhodou podaří zvládnout jej dostatečně uspokojivě, přesuneme se k základům Expelliarmus.“
Profesor přešel k ní, stroze vysvětlil základní postavení pro kouzelnický souboj, přesunul se k inkantaci a pohybu hůlkou pro vytvoření štítu.
„Zaujměte postavení. Sešlu na Vás kletbu, Vy se ji pomocí Protega pokusíte zastavit. Je Vám to jasné?“
Selena polkla a drobně přikývla: „Ano.“
Mlčky zaujala požadovanou pozici – mírně bokem, levá ruka za zády, pravá s hůlkou mírně pokrčená. Stála a čekala.
Kdy Snape…?
„Expelliarmus!“
Co?
„Ah!“
Hůlka vyletěla do vzduchu.
„Soustřeďte se, slečno Everdeenová,“ zavrčel profesor podrážděně.
„Pardon,“ špitla a odběhla pro svou hůlku.
Severus si ji chvíli prohlížel, svou první kletbou ji překvapil. Doufal, že se jí štít podaří vyčarovat brzy. Brumbál vymyslel geniální, ale dosti troufalý plán, který závisel z velké části na jeho schopnosti naučit tu dívku bojovat.
Takže stále dokola sesílal odzbrojovací kletbu.
„Expelliarmus.“
Nechci ti ublížit… Snaž se, prosím…
„Protego!“
Kolem Seleny se konečně začal tvořil chabý štít, ale zbrzdil kouzlo natolik, že jí hůlka v ruce jen škubla. Severus viděl v jejích očích hluboké odhodlání.
„Expelliarmus.“
„Protego,“ pronesla jeho studentka překvapivě rozhodným, pevným hlasem.
Vytvořila dostatečně pevný štít, kletba se neškodně odrazila. V očích jí zazářil vítězoslavný záblesk.
Ano! Takhle se to musí! pomyslela si Selena vzrušeně. To půjde!
Ještě několikrát zaujala bojové postavení, další štíty na sebe nenechaly dlouho čekat, stále lepší a lepší. Snape dokonce jednou pronesl to své ‚Hmm‘ skoro obdivně. Petrificus totalus i Stupefy byly po chvíli stejně neškodné jako Expelliarmus. Byla na sebe hrdá.
Ať se tím Snape udáví…
„Bránit se umíte. Vyzkoušíme Expelliarmus,“ ozval se po nějaké době profesor. Předvedl jí příslušný pohyb a přešel zpět. „Prosím.“
Nejistě namířila hůlku, mířit na profesora byl zvláštní pocit…
„Expelliarmus…?“
Snape zůstal nevzrušeně stát, kletba jej minula o více než metr.
„Musíte mířit, slečno Everdeenová,“ řekl kousavě.
Pouze kývla. Jeho chování bylo k vzteku, jako by každý její úspěch byl nicotný proti tomu, co se jí nedaří. Vždyť vyslala kletbu na první pokus! Co je na tom, že o metr vedle?! A jenom o metr!
„Expelliarmus!“
Sežer si to!
„Protego. Lepší. Znovu.“
Poté, co konečně uznal, že je její odzbrojovací kletba uspokojivá, přešel ke Stupefy, jehož ovládnutí jí trvalo pouhé čtyři pokusy. Petrificus totalus zvládla napoprvé. Myslela, že Snape jejich trénink ukončí, on však zamýšlel něco jiného.
Nesmlouvavě jí oznámil, že s ní hodlá vyzkoušet kouzelnický souboj. Málem se jí podlomila kolena, ale zvládla znovu zaujmout postavení, roztřesenou rukou s hůlkou namířila na profesora.
Ten ještě okamžik počkal, než vyštěkl: „Expelliarmus.“
„Protego!“
Následující souboj trval překvapivě dlouho. Měla dost silné podezření, že ji šetří... Nebo spíš – byla si tím jistá. Myslela, že do pár vteřin bude po všem, ale teprve po dvou minutách přestala Snapea bavit. Vysílal stále silnější kletby, stále rychleji, okamžitě získal převahu. Ve finále se už Selena jen bránila a snažila se necouvat moc daleko. Pak přišel zlomový okamžik, který ani jeden z nich nedokázal předvídat.
Selena nestihla vytvořit štít proti Snapeově odzbrojovací kletbě. Ten ve stejné chvíli, kdy jí hůlka vystřelila z ruky, seslal další Stupefy. V tom okamžiku jednala naprosto instinktivně, podvědomě se přikrčila v očekávání kletby.
Protego! rozeznělo se jí uvnitř hlavy zoufale. Kdybych jen měla… Accio hůlka!
Hůlka jí poslušně přistála v ruce, kletba ji nezasáhla.
„Expelliarmus!“ vykřikla, aniž by se stihla zamyslet nad tím, co dělá.
Hůlka profesora Lektvarů dopadla na zem pět metrů za ním. Selena ztuhla.
Jak…?
Selena a Snape na sebe zírali dobré půl minuty, než se odvážila promluvit.
„Já… Ehm… Omlouvám, se, pane profesore,“ blekotala vyděšeně, „nevím, jak se to stalo! Já…“
„Mlčte.“
Selena se při zvuku jeho hlasu přikrčila.
Jak moc se zlobí? Jak velký problém mám? Vypadá, že mě rozkouše, já za nic nemůžu!
„Slečno Everdeenová, víte něco o bezhůlkové a stínové magii?“
Ne, nevím! Předstírat, že ano, nebo to raději přiznat? Ech, radši to přiznám, už tak mám dost velký problém…
„Ne, pane profesore. Na ty pojmy jsem narazila v nějaké knize, ale nepamatuji si, v jaké souvislosti.“
Snape její upřímnost v duchu ocenil.
„Zajděte do knihovny za madam Pinceovou. Řekněte jí, že Vás posílám. Zítra ráno budeme pokračovat,“ otočil se k odchodu.
„Pane profesore!“ vyjekla v náhlém sebevražedném záchvatu.
„Ano?“ otočil se, vypadal překvapeně.
„Bylo to… Ehm… Přijatelné?“
Severusovo obočí vyjelo nahoru: Přijatelné? Už teď je jasně nejlepší ze všech, které jsem kdy ve škole viděl! První den a ona mě porazila! Možná bych ji příště neměl tolik šetřit…
„Ne," odpověděl nevzrušeně.
Selenina ramena zklamaně poklesla.
Než stihla cokoliv říct, dodal: „Bylo to velmi… Nadprůměrné. Zítra v půl desáté, slečno Everdeenová.“
Rozhodně vyšel z místnosti. Nehodlal to rozvádět.
Stínová magie! Ona ovládá stínovou magii!
Severus nedokázal věřit tomu, co viděl. Magie, kterou naprostá většina kouzelníků nedokáže použít ani jednou ve svém životě, a ona ji použila sotva měsíc poté, co poprvé vzala do ruky hůlku! A ještě se ptá, zda to bylo přijatelné…
Merline, ví ona vůbec, jak je mocná?
Jakmile se ujistil, že ze ním nejde, přidal do kroku. Tohle musí říct Albusovi. I když netuší, jak je to pro lásku velkého Merlina možné… Mají šanci uspět.
Zaražená Selena si po večeři na Snapeovo doporučení (nebo to byla výhrůžka?) zašla do knihovny. Od velmi neochotné madam Pinceové vyškemrala potřebné knihy a chvatně se přesunula do Havraspárské věže. Dlouho do noci studovala stínovou a bezhůlkovou magii, s každým dalším odstavcem její údiv rostl. Tohle opravdu dokázala?
Druhý den ráno nesnídala. Byla tak nervózní z nadcházející hodiny, že sotva dokázala vypít svůj džus. Pořád nebyla s to pochopit, jak je možné, že zrovna ona dokázala stínovou magii použít. Vždyť kouzlí sotva měsíc! Myšlenky se jí honily hlavou zběsilou rychlostí.
Před místnost určenou pro souboje dorazila o čtvrt hodiny dřív, Snape tam už čekal.
„Slečno Everdeenová,“ pronesl odměřeně místo pozdravu.
„Dobré ráno, pane profesore.“
Proboha že mi nevynadá že jdu pozdě?! Vždyť jsem tu brzo!
Musí se pořád tvářit že by mě tu nejradši zazdil?
„Vypůjčila jste si knihy, které jsem žádal?“ zeptal se, zatímco vcházeli do místnosti.
„Ano,“ přikývla.
„Vysvětlete mi tedy, jaký je rozdíl mezi zmíněnými druhy magie.“
Selena se zhluboka nadechla, snažila se nekrčit před profesorovým upřeným výrazem a začala mluvit: „Nejběžnější formou magie je magie hůlková, kvůli jejímu rozšíření se jí říká také běžná či normální. Hůlka je nositelem magie, inkantace, čili to, co říkáme, jsou jejím zdrojem. Dohromady s kouzelníkovým… Umem, řekněme, vyvolají požadované kouzlo. Je to nejjednodušší, hůlka i slova jsou v podstatě podpůrné prostředky pro vytvoření kouzla. Bezhůlková magie je čistší a silnější, jelikož nositelem magie je přímo kouzelník, který ji pomocí příslušné inkantace zformuje. Obdobou je použití hůlky bez inkantace.“
Selena se odvážila střelit po Snapeovi rychlým pohledem: Nepřerušuje mě, protože je to správně? Nebo protože jsem četla úplně něco jiného, než chtěl?
„Nejčistší formou magie,“ pokračovala, „je magie stínová. Nepotřebuje hůlku ani inkantaci, pouze vůli kouzelníka. Je nejvzácnější a kvůli své nepředvídatelnosti zároveň nejnebezpečnější formou. Má také největší možnosti, jelikož kouzelník není vázán konkrétním kouzlem, jen svým… Přáním,“ dokončila nesměle.
Není to přímo definice z knihy, ale takto se jí to jeví. Nervózně čekala, co na to profesor.
„Velmi dobře,“ překvapil ji Snape, jek tak tak udržela pusu zavřenou. „Víte, kterou z nich jste včera použila?“
„Určitě tu běžnou, tak jako celý měsíc tady,“ začala nesměle. „Každopádně na Váš poslední útok jsem musela použít bezhůlkovou nebo stínovou, protože moje hůlka mi vyletěla z ruky. Nejsem si ale jistá, jestli jsem inkantace vyslovila nahlas nebo jen v duchu…“
Přestože si byla jistá, že nic nahlas neřekla, neškodí se ujistit.
„Použila jste magii stínovou, slečno Everdeenová. První, co jsem slyšel, bylo Expelliarmus.“
Selena nepatrně přikývla a uhnula před jeho upřeným pohledem.
Proč si mě tak prohlíží?!
„Mluvil jsem o Vašem včerejším úspěchu s ředitelem,“ pokračoval nevzrušeně Snape, poplašně zvedla hlavu. „Věří, že Váš… Talent, by se měl rozvíjet přednostně. Vzhledem k ředitelovu přání se zaměříme na Vaši stínovou magii. Pokud se naučíte využívat ji k souboji, souboj s hůlkou a inkantací pro Vás následně bude velmi jednoduchý.“
Ovládnout stínovou magii jí trvalo nepříjemně dlouho – aspoň oproti kletbám z předchozího dne. Jednou dokonce omylem vyslala kletbu na druhou stranu než zamýšlela, proletěla Snapeovi těsně kolem hlavy. Zpražil ji tak navztekaným pohledem, že měla chuť vzít nohy na ramena. Po tomto incidentu se snažila ještě víc, čistě kvůli pudu sebezáchovy.
Odpoledne se jí začalo dařit lépe, navečer už měla poměrně jasnou představu, jak stínovou magii kontrolovat. Zásadní zjištění bylo, že je to celé jen o pocitu – od té chvíle šlo všechno podstatně snáz.
Jen netušila, jestli profesorových měřítek postupuje dost rychle. Sama by to považovala za obrovský úspěch – vždyť většina lidí tuhle magii nezvládne použít vůbec nebo velmi málo a ona po jednom dni docela úspěšně sesílá kletby! Jenomže Snape se tvářil jako by byla nejhorší studentka pod sluncem a tohle byla jenom obrovská ztráta času.
Což ji nutilo používat stínovou magii téměř pořád. Hodlala tomu přerostlému netopýrovi (jak jinak byste ho s tím hábitem chtěli nazvat?!) ukázat, že není tak neschopná, jak si o ní myslí. Že by měl litovat, že není v tom jeho pitomém Zmijozelu.
Pozitivní bylo, že s hůlkou šlo najednou všechno snáz – přesně jak jí sdělil Snape. Cítila, jako by dosáhla nového spojení, hůlka se stala prodloužením její stínové magie.
Dařilo se jí vyhrávat souboje proti profesorovi Lektvarů (stále s jistotou, že ji bůh ví proč nechává vyhrát). Záhy zjistila, že stínová magie jí poskytuje mnohem víc prostoru pro kreativitu. Některým jejím výmyslům (například útočícím šavlozubým růžovým kočičkám) se Snape prostě nedokázal účinně bránit. Když se jí podařilo vyhrát poprvé, čekala ukončení veškerých lekcí a záchvat hněvu. Co však přišlo místo toho bylo překvapivé – Snape ji váhavě pochválil. Byla na sebe hrdá. Od té chvíle se soustředila, ale by se co nejvíce zdokonalila, Snapeova pochvala jí dodávala kuráž... A jinak začala vnímat i jeho poznámky ke všem chybám. Přestala se kvůli nim vztekat, místo toho překonala sama sebe a začala je brát jako rady. Rozdíl byl v podstatě okamžitý. Každý večer ležela v knihách, celé dny trávila sesíláním kleteb v místnosti určené k soubojům.
Posledního srpna se tak jako celý týden dostavila na trénink souboje. Jako pokaždé odložila hůlku, vzhlédla a chtěla přejít na svou pozici... Místo toho ztuhla. Na druhé straně místnosti stála dlouhá řada židlí, každá z nich obsazená někým z učitelského sboru. Dokonce se tu vznášeli i všichni bradavičtí duchové, včetně Protivy, který způsobně levitoval v koutě pod dohledem Krvavého barona.
Zatímco ona zoufale hledala únikovou cestu, ředitel jí vesele oznámil, že se přišli podívat na její pokrok, jelikož ji profesor Snape vychválil.
V tu chvíli přemýšlela, proč Brumbál považuje okrajovou poznámku o tom, že ještě žije za vrcholnou pochvalu.
Dospěla k názoru, že je to kvůli Snapeovi. U něj to pravděpodobně znamenalo nejvyšší možnou chválu.
Já nechci! zavyla v duchu, když mátožně kráčela na své obvyklé místo. Pak smířeně stočila svou pozornost ke Snapeovi, poslední dvě setkání začal útočit bez varování, takže co kdyby náhodou. Její protivník mlčky kývl a přesunul se na své místo. Nespustila z něj oči, přesunula se však také. Tentokrát počkal, až bude připravená. Souboj mohl začít…
„Měl jsi pravdu, Severusi. Je výjimečně nadaná,“ řekl Brumbál uznale svému unavenému příteli. „Možná až podezřele nadaná…“ dodal zamyšleně.
Severus seděl v křesle v Brumbálově pracovně, třel si levé rameno, do kterého jej kvůli chvilkové nepozornosti zasáhla jedna z neidentifikovatelných kleteb. Netušil, jestli byla tak odhodlaná vyhrát nebo ho vymazat z povrchu zemského za všechny kousavé připomínky, které k ní dosud měl.
Albusovu poznámku ignoroval. Přemýšlel nad tím celý týden, k žádným odpovědím však nedospěl. Jak se může někdo zlepšovat tak rychle a tak výrazně?! V životě nic takového neviděl.
Aspoň že se dnes obešla bez těch ohavných růžových věcí, pomyslel si smířeně. Ještě nepřišel na to, jak se proti růžovým kočkám vlastně bránit. Kdyby jen věděla… Byl si jistý, že se u toho vždycky výborně baví. Stejně tak tušil, že jeho Bubák pravděpodobně změnil podobu na růžovou šavlozubou kočku. Asi by nepřežil, kdyby to věděli ostatní.
I přes to byl na ni hrdý. Udělala úžasný pokrok a všichni to viděli. Kratiknot se mu dokonce omluvil, že o jeho učebních metodách pochyboval.
„Byl jsi skvělý, Severusi,“ přešla k němu Minerva a začala sesílat diagnostická kouzla na jeho rameno.
Nebránil se, nemělo to smysl. Hlavně ať k tomu nevolá Poppy…
„Díky tobě má náš plán naději. Větší, něž jakou měl jakýkoliv z našich předchozích plánů,“ pokračovala.
„Teď už jen stačí, aby vyšlo všechno ostatní…“ procedil mezi zuby.
Bylo toho tolik, co se mohlo pokazit. Pravda, méně než před týdnem. Ale stále příliš mnoho. A on jí chtěl pomoci, aspoň nepřímo. Zhluboka se nadechl. Tohle musí udělat dnes, lepší příležitost nebude…
„Minervo, ocenil bych, kdybys ji dokázala na nějakou dobu dostat z pokoje…“
Zatímco profesorka McGonagallová vyhověla jeho přání a spolu s Kratiknotem si ji zavolali, aby s ní probrali zítřek, dorazil Severus nepozorovaně až do Havraspárské věže a zamířil do dívčích ložnic. Jelikož byla v tu chvíli obsazena pouze jedna postel, nemohl se zmýlit. Položil na ni malou tmavomodrou krabičku, vedle ní kousek popsaného pergamenu.
Doufám, že ho nikdy nevyužiješ, pomyslel si. Víc pro tebe udělat nemohu…
Otočil se a spěšně opustil Havraspárskou věž.
Byl první den září. Začátek školy.
Selena se netrpělivě převalovala v posteli. Věděla, že ostatní studenti dorazí až odpoledne, Bradavický express vyráží z Londýna v jedenáct, ale byla z toho nervózní. Hlavou se jí honily ty nejdepresivnější scénáře, které byla schopná vymyslet. Od šikany přes nenávist až po vyhození z Bradavic. Uršula měla už od večera dost špatnou náladu, takže taky moc nepomáhala.
Po osmé hodině Selena rezignovaně vstala z postele a šla na snídani. Krásné, úžasné ticho… Bála se změny. Nějakou dobu jí trvalo, než si to dokázala přiznat, ale rozhodně to byla pravda. Bradavice, jak je znala, byly tiché a přívětivé. Jak budou vypadat, až se naplní stovkami studentů? Byla připravená na to, že si na ni budou ukazovat. Je nová. Je jiná, divná… Neví, kdo je, odkud pochází. Jak se tady ocitla. O tom, co se dělo na ministerstvu pravděpodobně budou ostatní vědět víc než ona. S nabídkou na obnovu vzpomínek zatím nikdo nepřišel, stejně o ni nestála. Nebyla na to připravená. Silou vůle se snažila vypudit těch pár, které měla. Neúspěšně, příliš často se v noci probouzela s křikem.
Snídani snědla v prázdné Velké síni u Havraspárského stolu, zbytek dopoledne pak bezcílně bloumala hradem. Vrátila do knihovny všechny vypůjčené knihy, uklidila svou část dívčí ložnice. V jedenáct ji přepadla nová vlna nervozity. Bradavický express právě vyjíždí…
Oběd si snědla v Havraspárské společenské místnosti, Velká síň se již chystala na příjezd studentů. Nevadilo jí to, užívala si klidu. Znovu a znovu procházela místností s nádherným výhledem, zkoumala knihy. Nakonec jednu vytáhla a zkoušela ji číst. Po několika pokusech svou snahu vzdala, nedokázala se soustředit.
Předešlého večera jí profesor Kratiknot sdělil, že by bylo vhodné neúčastnit se úvodní hostiny. I přes to, že fámy o ní jistě mnoho ze studentů slyšelo, nechtěl je vystavit takové bombě před zbytkem školy. Po hostině přijde s nimi, vysvětlí jim situaci a představí Selenu, ať se s tím srovnají v klidu své koleje. Chápala to. Na jejich místě by jí to také bylo příjemnější… A popravdě – ráda setkání odloží, i když jen o chvíli.
Zbytek dne se povalovala v křeslech v Havraspárské věži a přemýšlela nad záhadným přívěskem ve tvaru srpku měsíce, který předešlého večera našla v krabičce ve své ložnici. Byl k němu přiložen krátký vzkaz napsaný na kousku pergamenu: ‚To nejlepší, co pro tebe mohu udělat. Pokud budeš v nebezpečí, stiskni jej a zavolej. Přijdu.‘
Podpis chyběl. Přívěsek se jí líbil, ráno si jej dala na krk a schovala pod školní uniformu. Dodával jí sílu, přestože nevěděla, kdo jí ho do ložnice dal, kdo má přijít, když bude v nebezpečí…
Z okna sledovala nekonečný zástup studentů valící se do hradu. Bože, kolik jich tam je? Viděla anonymní skupinky červených, žlutých, modrých i zelených hábitů. Bude do některé z nich patřit?
Na hostině ve Velké síni panovala vypjatá atmosféra. Přesně jak předpokládala Selena, většina studentů o ní už slyšela. Proběhlo zařazování, během kterého všichni čekali, kdy se ta nová objeví. Neobjevila. Neobjevila se ani po Brumbálově úvodním projevu. Studenti byli tak rozrušení, že sotva vnímali, kdo je jejich novým učitelem Obrany proti černé magii.
Kde je ta holka?
Pouze Havraspárští prefekti tušili, že ta nová byla zařazena k nim. Proč by je jinak profesor Kratiknot žádal, aby všichni počkali před vstupem do jejich společenské místnosti, než přijde?
Selena seděla uvnitř, před společenskou místností slyšela hlasy. Ostatní už dorazili. Slyšela i profesora Kratiknota, přestože nevěděla, co přesně říká. Její nervozita ještě vzrostla. Ne, v tomhle nebude dobrá. Už v té chvíli jí chyběl tichý, prázdný hrad, který znala z prázdnin.
Najednou se otevřely vstupní dveře, vstoupil maličký profesor Kouzelných formulí a horda studentů v modrém. Selena instinktivně vstala a přesunula se do nejvzdálenějšího bodu místnosti.
Bože, kolik jich je?
Společenská místnost byla naplněná k prasknutí, přesto byl kolem ní dvoumetrový prázdný kruh. Všichni si ji se zájmem prohlíželi. Profesor Kratiknot se prodral až k ní a znovu promluvil ke svým studentům.
„Tohle,“ přešel k ní, přestože s jeho výškou se jakýkoliv efekt vytratil, „je Selena Everdeenová. Doufám, že si budete pamatovat, co jsem vám sdělil venku.“ Její noví spolužáci na ni mlčky hleděli. „Nastupuje do pátého ročníku. Nechám vás, abyste se seznámili. Uvidíme se na hodinách Kouzelných formulí,“ loučil se s nimi. „A letos ten pohár vyhrajeme!“ zvolal, než se za ním zavřely dveře.
Všichni přesunuli pozornost zpět k Seleně. Ne, v tomhle rozhodně není dobrá.
„Ehm… Ahoj všichni…?“ pronesla nejistě. Nejradši by se vypařila.
Poměrně rychle ji naštěstí zachránil jeden z prefektů: „Ahoj Seleno. Jmenuji se Chester. Doufám, že se ti u nás bude líbit. Myslím, že se chceš seznámit s ostatními ze svého ročníku. Takže všichni ostatní do svých ložnic! Ať už vás tady nevidím! Všichni prváci sraz v chlapecké ložnici pro první ročník, informace vám sdělím tam.“
Havraspárští se začali váhavě rozcházet, nakonec zbyla jen hrstka studentů. Opatrně se představili. Padma, Terry, Michael… Vyměnili si několik zdvořilostí, nabídek pomoci s předměty, nejisté díky. Všichni se cítili nesví, někdo z nich po chvíli navrhl, že by si měli jít lehnout. Selena vděčně souhlasila. Bylo jí jasné, že je probírána ve všech ložnicích. Její spolubydlící to jistě doženou zítra. Budou mít ještě stovky příležitostí.
Havraspárští se k ní chovali mile, přesto s odstupem. Cho Changová ji pozvala, aby zkusila dostat se do famfrpálového družstva, odmítla. Určitě by nebyla dost dobrá a má hodně věcí, které musí dohnat a na tréninky by neměla čas. Ale díky, přijdu na zápas. U snídaně s ní prohodila pár milých a překvapivě upřímných slov podivná dívka. Padma vedle ní jí šeptem sdělila, že se jedná o Střelenku Láskorádovou. Z jejího posměšného tónu usoudila, že je také vyvrhel. Třeba nová kamarádka? Chápala, že se s novou situací všichni musí srovnat, zejména, když si na ně ukazovaly všechny ostatní koleje.
Na prvních hodinách ostatním sdělila, že kvůli ní nemusí měnit zaběhlý zasedací pořádek, ona se přizpůsobí. Okamžitě viděla, že si u nich vysloužila pár bodů k dobru. Začali se k ní chovat malinko přátelštěji. Další plus získala, když zjistili, že se vyzná ve škole a oni jí nemusí dělat průvodce.
Přesto se k ní nikdo z nich neměl… A ona se nechtěla vnucovat.
Ve skupině Havraspárských studentů chodila jako poslední, bylo to zdaleka nejbezpečnější místo. Pořád se mezi svými spolužáky necítila dobře. Upřímně doufala, že to časem pomine, přece jen je teprve začátek druhého týdne...
Na druhou stranu si váhavě přiznala, že jejich společnost jí také není zrovna příjemná a že samotu vyhledává.
Což není zrovna nejlepší cesta, jak se seznámit…
Právě mířila z Přeměňování na Lektvary, lámala si hlavu s úkolem, který právě dostali. Chtěla ho napsat co nejlépe, profesorka McGonagallová údajně výrazně výjimečným pracím udělovala body… Byla tak zamyšlená nad úkolem, že si nevšimla zvětšující se mezery mezi ní a zbytkem skupiny.
Probrala se, až když do ní někdo surově vrazil a zlostně pronesl: „Koukej kam lezeš, šprtko!“
Zároveň se ozval dvojí hýkavý smích. Zvedla svou učebnici Lektvarů, kterou upustila a vhlédla. Dívala se na bledého chlapce s téměř bílými vlasy v hábitu se zeleným lemováním a odznakem prefekta. Všimla si ho už dřív… A ze všech sil se mu snažila vyhýbat. Až nebezpečně připomínal toho chlapa z léta. Nějak se neměla k tomu, aby se někoho zeptala, kdo to je.
Zmijozelský prefekt samolibě pokračoval: „Jsem Malfoy. Draco Malfoy.“
Bingo, pomyslela si chmurně.
„A tohle jsou Crabbe a Goyle,“ ukázal na dva pochechtávající se hromotluky za sebou. „A ty jsi…?“ zeptal se posměšně, očividně velmi spokojený sám se sebou.
Seleně stačila první věta, aby jí začal být nesympatický. Vzhledem k jeho původu a problémům, které už tak kvůli ní působil jeho otec, se rozhodla pro poměrně neutrální odpověď.
„Proč se ptáš na něco, co už dávno víš?“ podívala se na něj s předstíraným zájmem.
Malfoyovi na okamžik ztuhl úsměv na rtech, Selena si přičetla bod. Po vteřině se však vzpamatoval a nasadil jízlivý tón.
„Tomu se říká slušné vychování. To my, co máme rodiče, víme,“ řekl a povýšeně se na ni usmál.
„Dobře,“ odvětila nevzrušeně. „Ještě něco bych měla vědět?“
To už na něj zjevně bylo moc. Tipovala, že nebyl zvyklý na otevřený odpor.
„Dávej si pozor, Everdeenová,“ zasyčel výhružně, Selena však zareagovala jinak, než očekával.
„Takže moje jméno znáš! Výborně. V tom případě nevidím důvod v téhle debatě pokračovat,“ pronesla a prosmýkla se kolem nich směrem k učebně Lektvarů.
Bože, to je ale namistrovaný idiot…
K její smůle měli dvouhodinovku lektvarů právě se Zmijozelem.
Draco Malfoy se zlostně díval za spěšně odcházející Havraspárskou studentkou a kypěl vzteky.
Kdo si sakra myslí že je?! Zesměšňovat mě! Ti dva to sice nikde vykládat nebudou… To by museli pochopit, o co šlo. Ale stejně…! To té špinavé mudlovské šmejdce nezapomenu… Ta toho bude do konce života litovat!
Teprve až zmizela za rohem, štěkl na oba hromotluky a vyrazil do učebny. Nakráčel si dovnitř jako pán světa, přesně tak, jak byl zvyklý. Jeho obvyklé místo bylo volné, nikdo se neopovažoval vyhazovat ho z jeho místa. Přitočila se k němu Pansy, mlela něco o tom, jak je skvělé, že jsou oba prefekti… Povýšeně se usmíval, jako by mu její pochlebování dělalo dobře a z vysoka ji ignoroval.
Snape vrazil dovnitř, prohodil pár urážek na Havraspáry a stroze udělil pokyny k dnešnímu lektvaru.
Draco se pustil do práce a nenápadně si měřil pohledem tu Havraspárskou šmejdku.
Hodnotil ji, jak jinak. Hledal cokoliv, co by mohl využít proti ní.
Vzhledem poměrně obyčejná a nezajímavá. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy, rovné jako dráty. Docela vysoká, ne však vyšší než on. Postavou měla do modelky daleko, i když vždy korektní Cox by spíš použil obrat ‚výrazné křivky‘. Draco nakonec neochotně uznal, že oproti vyžrané Bulstrodeové byla v podstatě víla. Přesto se škodolibě uchechtl, dlouhé volné hábity byly v obou případech pravděpodobně požehnáním pro všechny. Ničím nevyčnívala z davu ostatních hloupých holek na téhle pitomé škole.
Krom toho zadku, zašklebil se pobavený sám sebou.
Seděla úplně sama v rohu učebny, Havraspáři se jí očividně stranili. Zato Zmijozelové si z ní otevřeně utahovali… V hlavě se mu začal rýsovat plán. A začínal právě teď.
Selena frustrovaně pročítala recept na přípravu dnešního lektvaru. Snape se snad rozhodl, že bude nejprotivnější učitel na škole. A to soutěžil s tou růžovou obludou, co měli na Obranu.
Mermomocí se snažila ignorovat Zmijozelské, kteří si na ni s určitě velmi vtipnými poznámkami ukazovali. Co se týče Havraspárů, tohle byla první hodina, na které z jejich strany nepadlo ani slovo. Což by bylo poměrně fajn, kdyby to studenti v zelených hábitech na druhé straně učebny bravurně nezvládali i za ně. A Snape své studenty převážně ignoroval. Díky faktu, že je zatím neokřikl, si Zmijozelští dodali odvahy a začali se do ní trefovat přímo, poznámky byly vždy následovány výbuchem smíchu. S každou další urážkou si Selena přála být někde jinde víc a víc. Ideálně v nedaleké místnosti pro souboje. A se všemi Zmijozelskými…
Jak hodina postupovala, rozšířil se její vztek i na Havraspárské před ní. To se jí vážně nikdo nezastane?! Všichni do jednoho se tvářili, že neslyší. Skvělé. Ciť se jako doma, ale jen do chvíle, kdy potřebuješ pomoct. S tím my nemáme co dělat, poraď si sama. K naprosté dokonalosti však její vztek dotáhl nakonec sám Snape. Právě si šla pro kořínky pamětníku, když se k ní k jejímu velkému nadšení připojil Malfoy.
„Copak, Everdeenová? Potřebuješ něco přečíst?“ ležérně se opíral o police.
Zmijozelové se skvěle bavili, Havraspárští se tvářili, že Selena neexistuje.
„Umíš vůbec číst? Promiň, já zapomněl! Ty…“ nestihl dokončit větu, stejně tak mu rozezlená Selena nestihla doporučit, aby sklapnul, jelikož se u nich najednou zjevil profesor.
„Pane Malfoyi.“ Oslovený zvedl hlavu a zatvářil se poplašeně. Zbytek jeho koleje okamžitě zmlkl, Havraspárští se zájmem (najednou) sledovali, co se stane. „Oceňuji, že slečně Everdeenové nabízíte pomoc v jejích začátcích. Věřím, že ji jistě ocení a přijme.“ Malfoy i Selena vytřeštili oči, Snape nevypadal, že by ho jejich reakce zajímaly. „V tom případě pro vás do konce týdne rezervuji tuto učebnu od sedmi do devíti hodin. Pomůžete slečně Everdeenové s lektvary z druhé půlky minulého roku, ano? Vraťte se na svá místa. Večer se mi oba budete hlásit. V sedm. Ani o minutu později,“ zpražil je nasupeným pohledem, aby si ty protesty rozmysleli a v hrobovém tichu se přesunul zpět za učitelský stůl.
Selenin vztek dosáhl závratných výšin. Trávit celý druhý týden po večerech u lektvarů? S Malfoyem?! Jak jí tohle má pomoct zapadnout do koleje?! Vždyť tohle je v podstatě školní trest! Jedinou pozitivní věcí bylo, že do konce hodiny už nikdo nepromluvil. Nikdo na ni vlastně pořádně nepromluvil až do večeře. Pár lidí ji politovalo a popřálo hodně štěstí a pevné nervy. Jak je jen možné, že to vůbec neznělo upřímně…?
Po večeři smířeně vyrazila směrem k učebně Lektvarů. Dorazila včas, naštěstí. Na rozdíl od Malfoye, jak zjistila se škodolibou radostí. A Snape byl přesný jako hodinky. Tři minuty po sedmé se dostavil i namyšlený Zmijozel s výrazem krále všeho tvorstva.
„Jsem rád, pane Malfoyi, že jste se konečně uráčil přijít,“ pronesl profesor suše. Prefekt se nadechl a chtěl něco říct – a podruhé toho dne mu to nebylo dopřáno. „Učebnice pro čtvrtý ročník, strana 268. Dvě hodiny by vám měly stačit, za předpokladu, že máte aspoň základní znalosti. Vaše lektvary budou hodnoceny stejně jako na běžné hodině.“
Profesor zmizel ve svém kabinetu a nechal v učebně oba studenty neschopné slova. Jako první se z překvapeného civění probrala Selena. Přešla ke knihovně, vzala potřebnou knihu a přesunula se do poslední lavice, stejně jako odpoledne. Malfoy se rozhýbal chvilku po ní, s učebnicí zamířil na opačný konec místnosti. Dlouho pracovali mlčky.
„Osm kapek,“ vytrhl Malfoy Selenu ze zamyšlení.
„Co?“
„Máš tam dát osm kapek, ne sedm. Neumíš počítat? Jestli to uděláš blbě, Snape to zas hodí na mě,“ odsekl podrážděně.
„Počítat umím, ale tvoje funění mě ruší,“ odpověděla mu (rudá až za ušima) a přidala do lektvaru ještě jednu kapku z lahvičky.
Hele, najednou to má správnou barvu… Že by se ten blb v něčem vyznal?
„Já ne-“ zbrunátněl.
Nebylo mu však dovoleno dokončit větu – opět: „Sklapni Malfoyi.“
Vyrazila mu tím dech. A byl to skvělý pocit. Zbytek vymezeného času ani jeden z nich nepromluvil. Selena si užívala své malé vítězství, Malfoy zuřil. Těsně před devátou se vynořil Snape, aby zkontroloval jejich lektvary. Jejich úroveň shledal, dle svých slov, uspokojivou. Stroze oběma připomněl, že se mají v sedm hodin hlásit po zbytek týdne a odešel. Prefekt nasupeně vyrazil ze třídy směrem ke vstupu do Zmijozelské společenské místnosti, Selena se ploužila k Havraspárské věži. V té chvíli Malfoyovi záviděla, že se nemusí škrábat do schodů.
Druhý den proběhl dost podobně jako ten předchozí. Přežila hodinu Bylinkářství s Nebelvírem, stejně tak Kouzelné formule a zbytek vyučování. Nakonec se přiblížila sedmá hodina a Selena odevzdaně zamířila do sklepení.
Malfoy už tam čekal, ani jeden však nic neřekl, jen se navzájem změřili nenávistným pohledem. Snape dorazil opět přesně v sedm, zadal lektvar a vytratil se někam pryč. Hodina proběhla v tichu a bez problémů. V devět, na minutu přesně, se profesor vrátil, opět zhodnotil oba lektvary jako uspokojivé a poslal je na koleje.
Ve středu už byla tak smířená se svým údělem, že k učebně lektvarů nedorazila v té nejhorší možné náladě. Jen skoro nejhorší možné. Opět mlčky počkali na Snapea, který jim opět stroze zadal práci a vytratil se neznámo kam.
Vymezený čas se blížil ke konci, Malfoy měl svůj lektvar hotový a čekal. V Selenině kotlíku to najednou začalo zuřivě bublat a vyvalil se štiplavý kouř. Zděšeně uskočila, Merline, co se to stalo?!
„Uhni,“ zasyčel vedle ní Zmijozel.
Vůbec si ho nevšimla, polekaně uskočila podruhé. Malfoy se nahnul nad kotlík, zakuckal se dýmem. Odspěchal k polici za učitelským stolem, chvíli se přehraboval ve sklenicích, až cosi vytáhl a vrátil se s tím zpátky. Spěšně to rozmačkal v hmoždíři, hůlkou ztlumil plamen a vsypal podivnou věc dovnitř, mezitím si mumlal pro sebe něco o neschopných šprtech. Během pár okamžiků lektvar dostal správnou barvu a dým se vytratil. Ještě chvíli obsah kotlíku míchal, pak se nasupeně podíval na Selenu a šel zpátky na své místo. Dosedl ve chvíli, kdy se rozrazily dveře.
Snape zkontroloval nejdřív Malfoyův kotlík, poté ho trhnutím hlavy propustil. Zmijozel spěšně opustil místnost, profesor se přesunul k Seleně.
Chvíli zkoumal její kotlík, pak se narovnal a zpražil ji pohledem: „Ten lektvar není správně.“
Selenu nepřekvapilo, že to poznal, takže se raději rozhodla neodporovat a kajícně zamumlala: „Ne, není, pane profesore.“
„Použít rozdrcený kořen nocokvětu byl Váš nápad?“ zeptal se odměřeně.
Selena svedla krátký morální souboj. Šplhnout si u něj a tvrdit že ano, nebo přiznat barvu?
„Ne, pane. To udělal Malfoy.“
Nevyplatilo by se lhát, ten blb je ze Zmijozelu. Snape by to zjistil.
Profesor nechal její lektvar zmizet.
„Deset bodů pro Havraspár.“
„Co?“ vyvalila oči.
Vážně mi teď dal deset bodů za to, že jsem podělala lektvar?! Zbláznil se?!
„Cením si upřímnosti,“ pronesl záhadně a opustil místnost.
Selena obrátila pozornost zpět k práci. Zanedlouho ji však vyrušil zvuk ještě podivnější než před tím. On… Chrčel?
„Co to zas…“
Slova jí zmrzla na rtech. Zírala na něj, nechápala, co se děje. Vyděšeně se držel za hrdlo a vydával podivné zvuky.
„Malfoyi?“ vstala a pomalu k němu zamířila.
To je zas nějaký blbý vtip? Pokud ano, je to rozhodně idiot.
V půlce učebny jí to došlo. Nebyl to vtip. Zmijozel na druhé straně místnosti se dusil.
XXX
„Jdete pozdě, slečno Everdeenová. Strana 391.“
Jako bych to nevěděla, pomyslela si.
„Já vím, omlouvám se,“ uhnula před zkoumavýma očima pohledem a upřímně doufala, že si v šeru podzemní chodby nevšiml, jak vypadá.
Protáhla se kolem profesora a tak rychle, jak jen byla schopná, vyrazila k učebně lektvarů. Nesmí brečet, nesmí…
XXX
Profesor Kratiknot stál na improvizovaném stupínku, aby byl aspoň tak vysoký jako studenti, profesor Lektvarů za ním. Stoly z Velké síně zmizely, vypadala podivně prázdně… Až do chvíle, kdy se přihrnuly desítky lidí.
Filius přelétl své obecenstvo pohledem. Mohou začít.