Díl 5 - Jeden navíc
Od souboje s Malfoyem se Seleně stávalo tolik ‚nehod‘, že reálně uvažovala, zda se nepřestěhovat na ošetřovnu na trvalo. Madam Pomfreyová z toho sice byla nešťastná, přesto uznala praktičnost tohoto nápadu, její postel preventivně přestala obsazovat. Mnohem horší, než samotná bolest či ponížení byl fakt, že v těchto událostech neměli prsty jen Zmijozelští. Pečlivě naplánované a promyšlené ‚nehody‘ rozhodně nebyly dílem improvizace… Minimálně proto, že hadi by se asi těžko dostali do ložnic Havraspáru.
V průběhu jediného týdne se u ní vystřídala lítost, vztek i smíření. Na Halloweenské slavnosti seděla sama na kraji Havraspárského stolu. Ve své podstatě byla šťastná. Sama, s maskou nepřístupnosti na obličeji. Všichni studenti kolem ní vzrušeně čekali na losování dvojic pro turnaj. Potichu poslouchala, nesnažila se zapojit. Probíhaly vášnivé debaty o tom, kdo by měl s kým skončit, jaká dvojice by měla největší šanci na úspěch. Selenu nezaráželo, že není favoritkou. Ani se nepředpokládá, že by se do turnaje dostala, přestože bez problémů prošla výběrem Snapea a Kratiknota.
„Milí studenti!“ začal Brumbál obřadně. Celá síň jej napjatě sledovala. „Vím, na co všichni čekáte, a tak vás nebudu dále napínat. Navíc,“ pousmál se, „všichni se těšíme na výtečnou hostinu. Dvojice budou losovány z této nádoby,“ ukázal na podivnou kouli plující vzduchem, „kterou stvořila madam Maxime spolu se svými profesory pro účely turnaje. Krásnohůlky tedy už své vyvolené mají. Bylo vybráno šestnáct dvojic, předpokládám, že u nás tomu nebude jinak. Ještě k následnému tréninku. Pokud bude dvojice z jedné koleje, budou trénovat se svým ředitelem v přidělené místnosti. Pokud budou účastníci z různých kolejí, závisí na jejich domluvě, kde a s kým se budou připravovat. Případné vítězství však připadne oběma kolejím stejným dílem. První kolo proběhne na začátku prosince. Nyní přistoupíme k losování!“ vykřikl a studenti propukli v jásot. „Všichni zvolení poté přejdou dopředu a postaví se k hlavě své koleje,“ ukázal za sebe na čtyři profesory. „Zatímco budou domlouvat detaily, my se pustíme do jídla. Nyní prosím o klid, začneme.“
Kouzlem přivolal losovací kouli. Ještě jednou se povzbudivě rozhlédl po studentech, profesoři vstali a přešli za něj
„Pan Corner, slečna Changová. Pan Thomas, slečna Weasleyová. Pan Flint, pan Montague.“
Brumbál chytal lístečky v letu, předčítal jména. Byl sám se sebou nadmíru spokojen. Geniální nápad, se kterým ani Ministerstvo nemůže nic udělat. A všechny ty nebohé děti se naučily bránit - aspoň trochu.
Bylo vylosováno šest dvojic, ve kterých byli oba ze stejné koleje. Pak z koule vyletěla jména dvojčat Padmy a Parvati, následoval Potter a Grangerová. Albus nepochyboval, že se ihned stali favority. Další smíšená dvojice, chlapec z Havraspáru s Mrzimorskou dívkou. Přečetl ještě několik dalších jmen, než zpozorněl. Je to tady, teď se musí soustředit. Nikdo nesmí nic poznat. Věděl, že všichni čtyři profesoři za ním skrývají nervozitu. Minerva, Filius a Pomona pomocí úsměvů a blahopřání vybraným dvojicím, Severus se tradičně kryl za svou netečnou maskou. Jen strohé blahopřání čtyřem Zmijozelským studentům. Zbývala poslední dvě jména. Z nádoby před ním vyletěl předem pečlivě přichystané dva malé kousky pergamenu.
„A naší poslední vybranou dvojicí jsou…“ Přečetl si útržky ve své ruce, stejně věděl, co tam najde. Sám je tam dal a začaroval. Zatvářil se užasle. „Ehm…“ odkašlal si, tohle mi jde, pomyslel si spokojeně. „Pan Malfoy a…“ zadrhl se mu na oko hlas, od Zmijozelského stolu se ozval jásot. „Slečna Everdeenová.“
Studenti reagovali přesně tak, jak od začátku předpokládal. Zmijozelští přestali vyvolávat jméno svého prefekta, Draco ztuhnul uprostřed kroku. Všichni se jako jeden otočili ke vzdálenému konci Havraspárského stolu. Volaná se nakonec pomalu zvedla, rozhlédla se a rozešla se směrem k řediteli. Havraspárský a Zmijozelský stůl spolu sousedily, díky Merlinovi, že zvolila uličku vedle stolu Mrzimoru. S naprosto nečitelným výrazem přecházela Velkou síní, kroky se rozléhaly tichem.
Mění se, pomyslel si. Havraspár jí určitým způsobem svědčí. Není to pro ni lehké, ale postupně najde sebe sama. A tohle jí v tom pomůže ještě víc.
Počkal, až se s Dracem přesunou za něj. Viděl pohled, který si vyměnili.
Merlin ti pomáhej, Severusi…
Jakmile ředitelé kolejí odvedli všechny vybrané, popřál zbylým studentům dobrou chuť a sám se pustil do jídla. Kradmo sledoval dění ve Velké síni. Běžně byla Halloweenská slavnost plná smíchu a živých rozhovorů. Letos se smích neozýval, rozhovory se omezily na tiché šeptání mezi skupinkami. Zmijozelští nemluvili v podstatě vůbec. Severus ho varoval, že to pro ně bude rána. Draca zbožňovali, byl pro ně ztělesněním dokonalého Zmijozela. Přestože nahlas by to žádný z nich nepřiznal, byli pro něj schopní udělat téměř cokoliv. Zda si to pan Malfoy uvědomoval, bylo Brumbálovi i Snapeovi záhadou. Zajisté věděl, že jeho vliv v koleji je velký. To částečně souviselo s jeho původem, osobností a faktem, že byl prefekt. To, co pro něj jeho spolužáci dělali, patrně považoval za běžnou zmijozelskou loajalitu. Pravdou však bylo, že jejich činy dalece přesahovaly Dracovy představy. Věděl, co dělají. Jen neznal jejich opravdové pohnutky. Možná bylo dobře, že to nevěděl. Unesl by to? Zhroutil by se? Začal by svou moc nad Zmijozelem zneužívat? Albus nechtěl znát odpovědi. Chtěl vědět, jak se Draco vyrovná s touto situací. Bojovat proti sobě umí, Severus s Filiusem popisovali jejich střet jako naprosto dechberoucí. Ale umí bojovat spolu? Budou schopni se to naučit? Budou schopni postavit se tomu, co jim osud připravil? Ubohé děti. Neví, co je čeká… A není v jejich silách jim jejich úděl ulehčit.
Brumbál si unaveně povzdechl a dál se věnoval večeři.
„Jsou pokyny všem jasné?“ zeptala se přísně profesorka McGonagallová po skončení své řeči týkající se nadcházejícího tréninku. Studenti před ní mlčeli, předpokládala, že to znamená souhlas. „Nyní se můžete vrátit na hostinu nebo odejít. Domácí skřítci vám večeři přinesou. Smíšeným dvojicím,“ přelétla pohledem šest lidí, „doporučuji se domluvit ještě dnes a své rozhodnutí oznámit oběma profesorům. Plán pro vaši přípravu si již každý z nás zajišťuje samostatně. Můžete jít.“
Studenti se pomalu začali ubírat k východu, přiskočily k ní však sestry Patilovy.
„Paní profesorko, mohly bychom trénovat s Vámi?“ zeptala se vzrušeně Parvati, Padma vedle ní se nadšeně usmívala.
„Zajisté. Oznamte to profesoru Kratiknotovi.“
„Děkujeme!“ ozvaly se dva hlasy a sestry vyběhly ze dveří.
Minerva se podívala na druhou stranu místnosti. Zbýval Severus, Draco, čtyři další Zmijozelští a Selena. Jediný orel mezi hady. Nebo jsou snad všichni svým způsobem hadi, jen si to neuvědomují?
Kývla na Severuse, odešla. Tohle potřebují vyřídit sami a večer se stejně dozví, jak to probíhalo. Albus bude chtít znát podrobnosti. Sedla si zpět na své místo vedle ředitele.
„Jak to proběhlo?“ zeptal se jí konverzačním tónem.
„Uvidíme…“ odpověděla neurčitě. Až do konce hostiny řešili jen bezpečná témata, každému se však myšlenky ubíraly jiným směrem.
Severus v místnosti, jež Minerva právě opustila, zvažoval nejlepší postup. Přímo před ním stál rozhozený pan Malfoy v doprovodu znechucené slečny Parkinsonové a rozhněvaných pánů Zabiniho, Flinta a Montaguea. U dveří obezřetně vyčkávala Selena. Moudré rozhodnutí. Držel svůj netečný výraz a prohlížel si studenty.
Poté promluvil tichým hlasem: „Zítra v sedm hodin se dostavíte před učebnu Lektvarů. Všichni.“
„Ale pane…!“ vyjekla dívka v zeleném.
„Ano, slečno Parkinsonová?“
„A co… Ona?“ téměř vyplivla.
Co jiného by ti mohlo vadit, hloupá holko…
„Ona,“ napodobil tón své studentky, „se jmenuje slečna Everdeenová. A bude se spolu s panem Malfoyem na turnaj připravovat s vámi.“
„Proč?“ znechucení Parkinsonové rostlo.
„Jelikož jsem to byl já, kdo v srpnu slečnu Everdeenovou provedl jejími soubojnickými začátky, jevím se jako rozumná volba. Nemyslíte? Nebo byste snad chtěla, aby se pan Malfoy připravoval spolu se zbytkem Havraspáru?“ ledově se zeptal dívky před sebou. Zamračeně se snažila zpracovat informaci, kterou jí právě sdělil, stejně tak skrytou výhrůžku. „Máte s tím nějaký problém, slečno Everdeenová?“
„Ne,“ ozvala se prostá odpověď.
„Pane Malfoyi?“
„Ne.“
„Výborně. Zítra v sedm hodin. Přesně.“
Těsně před tím, než opustil místnost, si všiml stříbrného řetízku na Selenině krku, téměř dokonale schovaného pod školním hábitem a srdce mu vynechalo dva údery.
Nosí ho…
Selena zůstala sama se skupinou Zmijozelů. Chtěla odejít těsně za Snapem, zastavil ji však Malfoyův hlas.
„Já se tě nezbavím, že?“ zeptal se znechuceně.
Povzdechla si. Vážně chceš hrát tuhle hru? Dobře, budem ji hrát oba.
„Zbavíš. Hned na začátku prosince, jestli budeš chtít.“
„Co tím chceš říct?“ přiblížil se Malfoy s nebezpečným výrazem.
„Já vyhrát nepotřebuju. Můžu při prvním kole odhodit hůlku a počkat, až sejmou tebe. Třeba to bude zrovna Potter s Grangerovou…“
Zmijozel se začal tvářit nepříčetně.
„To si zkus…“
„Mám?“ vyzvala ho, udělala krok směrem k němu.
Stáli sotva metr od sebe, chvíli vypadal, že by po ní nejradši skočil. Vzdorovitě se mu dívala do očí.
Ty sis začal.
Pak se narovnal a výhružně pronesl: „Zítra v sedm. Neopovažuj se dojít pozdě, Everdeenová.“
Poté rázně odkráčel z místnosti, zbytek zelených za ním. Selena se za nimi ještě chvíli zamyšleně dívala.
Ne, rozhodně si netroufnu přijít pozdě. Vás je víc.
Večer strávila sama v ložnici, skřítka Winky jí přinesla večeři. Překvapivě se Selenou chvilku zůstala, než se vyděšeně vytratila s tím, že slavnost už končí a ona musí jít uklízet. Když ze společenské místnosti uslyšela hlasy, zatáhla závěsy a dělala, že tvrdě spí. Děvčata vtrhla do ložnice, snad měly něco upito. Rozhodně se tak chovaly.
„Na Padmu!“ ozvalo se několikrát.
„Pšššt, ona spí…“
„Jasně, nebudit… Ještě by na nás poslala hada.“
Ozval se tlumený výbuch smíchu. Snaha vlézt potichu do postele se taky zrovna nevyvedla, podle zvuků jedna z dívek netrefila své lůžko.
Selena ještě dlouhou chvíli poslouchala nejrůznější teorie snažící se vysvětlit, jak je možné, že je ve dvojici s Malfoyem. Některé byly prostoduché, až k pláči – oba jsou pitomci, proto jsou spolu. Jiné velmi kreativní – bude z ní večeře pro Zmijozelské. Některé byly prostě divné – spároval je sám Brumbál, aby se navzájem zlikvidovali a škola měla klid. Množství nenávisti čišící z dívek bylo obrovské.
Proč k sakru? Co jsem jim udělala? Já si přece nepřála účastnit se turnaje, natož být ve dvojici s ním! Nebo ano? Ne, ne. Malfoy je egoistický pitomec. Hezký pitomec… S něžnýma rukama…
Vyděšeně zaplašila tyhle myšlenky. Raději se zaposlouchala, jaké ‚nehody‘ pro ni na zítřek Havraspár plánuje. K jejímu překvapení však od plánování, co všechno by se Seleně mohlo stát, přešly na téma, které rozhodně nečekala. Začaly probírat Malfoye.
„…je vlastně docela hezký, že? S tím jeho pohledem, světlými vlasy… Chudáček, tu poslední kletbu si tehdy nezasloužil.“
Kdo tohle proboha byl?!
Neodvažovala se podívat, ale dala by cokoliv za to, aby to věděla.
„Myslíš hezký, když zrovna nepije ke snídani krev…“
„Malfoy nepije ke snídani krev, u Merlina, vždyť snídá s náma.“
„Jak můžeš vědět, že si to nevypije potom? Nebo před tím?“
„A proč by to podle tebe měl dělat?“
„Vidělas ho jak je bledý? Určitě je to upír…“ ozval se třetí hlas.
„Vidělas ho, ty náno pitomá, že hraje famfrpál? Na slunci?“
„Jasně, ale ne všem upírům to vadí!“
Poté se dívky, naštěstí, začaly zabývat upíry a jejich tolerancí slunečního svitu. Selena konečně usnula, zdál se jí však děsivý sen o Malfoyovi s upířími zuby v Havraspárském hábitu.
Druhý den Havraspárským pěkně pokazila, jelikož se všem nastraženým pastím čirou náhodou dokázala vyhnout. K učebně Lektvarů vyrazila s výrazným předstihem, kdyby náhodou svou kolej popudila tak moc, že by rychle vytvořili něco dalšího. Nic takového se naštěstí nestalo, před učebnu dorazila bez problémů čtvrt hodiny předem.
Deset minut po ní dorazil i Malfoy, Zabini, Parkinsonová, Flint a Montague. Všichni se tvářili na výsost otráveně, v tichu čekali na Snapea. Ten se vynořil přesně v sedm, přejel pohledem po každém z nich.
„Pojďte,“ řekl prostě a vyrazil směrem k místnosti, ve které Selena objevila svou stínovou magii.
Po cestě se k nim přidávaly další skupinky v zelených hábitech, Snape je ignoroval. A ona se vší silou snažila vypadat sebejistě.
V místnosti se Severus postavil doprostřed, šest jeho svěřenců v půlkruhu před ním. Selena na kraji, půl kroku za ostatními. Zbytek zmijozelské koleje se rozesadil na židle, parapety, zem… Kde se jim zrovna líbilo. Věděl, že tu budou, ze dvou důvodů. První byl ten, že byli zvědaví. Druhým byla prostá potřeba chránit se navzájem. Everdeenová byla vetřelec na jejich území, nedělal si naděje, že by to nechali jen tak. Jemu se to ale hodilo. Vždy dával přednost terapii šokem.
„Začneme. Utvořte dvojice. Podle rozlosování, slečno Parkinsonová,“ štěkl po ní, když se odhodlaně vydala k Dracovi.
Zamračila se, beze slova však zacouvala zpět k Zabinimu.
„První věc,“ začal přecházet po místnosti, „je ta, že je jedno, kdo z vás vyhraje. Důležité je, aby vyhrál Zmijozel. Aspoň jeden,“ zaletěl pohledem k Seleně stojící vedle Malfoye.
Promiň.
Jeho pohledu však neuhnula, jak čekal. Opětovala ho tvrdýma očima.
Velká změna, pomyslel si.
„Nejdříve si určíme taktiku každé dvojice vycházející z vašich silných a slabých stránek. Předvedete mi souboj, jeden na jednoho.“ Malfoy udělal krok směrem k jedné straně sálu, Selena o vteřinu později odevzdaně vykročila na druhou stranu.
„Vy ne.“ Překvapeně vzhlédli. „Vás dva už jsme viděli. Stačilo. Další hysterický smích pana Malfoye vidět nepotřebuji.“
Raději ten než růžové kočičky.
Selena i Draco se na něj chvíli nevěřícně dívali.
Oni se těšili, až se budou moc navzájem mlátit, došlo mu. Smůla, schovejte si svůj vztek třeba pro Pottera.
„Slečna Parkinsonová, pan Zabini. Začněte.“
Jmenovaní se postavili na daná místa, zbylým čtyřem přičaroval židle. Jak čekal, zelené hábity se semkly k sobě, modrý seděl opodál. Zaměřil se zpět na bojující studenty.
Merline, co mám s tímhle dělat? Vždyť používají jen čtyři kletby…
„Konec. Pan Montague, pan Flint. Začněte.“
Chvíli je sledoval, hodnotil. Tohle je lepší. Ne dokonalé, ale lepší.
„Dobře, teď si vyhodnotíme vaše schopnosti,“ začal směrem k Parkinsonové, při chůzi se však postupně díval na všechny v místnosti.
„Pan Zabini i slečna Parkinsonová mají velmi nedostačující zásobu kleteb, s těmi, které znají, pracují dobře. Tudíž musí do příště rozšířit své znalosti. Pan Flint neumí mířit, ale kletby jsou silné. Pan Montague naopak míří téměř dokonale, vzhledem k jeho nerozhodnosti jsou však jeho útoky výrazně méně účinné.“
Otočil se k Seleně. Tohle bude složitější...
„Slečna Everdeenová má jako jediná dostatečné znalosti. Její kletby jsou výjimečně silné,“ přešel k Dracovi, „což znamená, že obranná kouzla pana Malfoye taktéž dalece přesahují průměr. S každým z vás,“ rozhlédl se po místnosti, „by byla slečna Everdeenová hotová do dvou minut.“
„Ale prohrál jsem,“ utrousil Malfoy spíš pro sebe.
Jeden se tě snaží pochválit a ty si toho nevážíš, pomyslel si Severus nasupeně.
„Prosím?“
„Prohrál jsem, ty štíty asi nejsou tak silné, jak říkáte,“ odfrkl.
Ale, zhrzené ego…
„Prohráls, protože jsi předvídatelný,“ ozvala se nečekaně Selena vedle něj.
Všechny pohledy se stočily na ni. Malfoy nenacházel slova.
„Pokračujte,“ vyzval ji Severus netečně.
Pokrčila rameny, podívala se na zaraženého Zmijozela vedle sebe.
„Prohráls,“ zopakovala, „protože jsi předvídatelný. Máš ve svém souboji pravidelnost, od které se neumíš odpoutat. Rozhodila jsem tě, když jsem přestala útočit. Tvoje štíty byly najednou zbytečné, což ti narušilo naučenou posloupnost. Navíc se moc spoléháš na to, co slyšíš, takže šeptané inkantace byly tvůj konec,“ odmlčela se na chvilku. „A místo Rictusempra jsem mohla použít třeba Riddikulus.“
Slyšel jsem správně? Byla tohle výhrůžka?
„Výborně shrnuto. Zde máme další silnou stránku slečny Everdeenové, a to dobrý a rychlý úsudek. Měl byste se jejích rad držet, pane Malfoyi. Budete na nejlepší cestě k vítězství.“
Nakonec to nedopadlo až tak hrozně, jak očekával. Všem kromě Seleny zadal něco, v čem se musí pohnout. Protože všichni měli až zoufalé nedostatky. Parkinsonová a Zabini by neměli šanci, jakmile by jejich protivníci zjistili, že umí používat jen čtyři kletby. Flint s Montaguem se potřebovali naučit spolehnout se jeden na druhého, protože Flint musí rozhodovat. Bezpodmínečně. Malfoy trpěl zoufalým nedostatkem sebedůvěry, to mu však říct nemohl, takže jen doporučil dát na kritiku slečny Everdeenové. Tu důrazně upozornil, že s Dracem měla velké štěstí. Objevit pravidelnost v protivníkových útocích není běžná věc. Vzala to na vědomí bez mrknutí oka. Znovu užasl nad změnou, ke které v její povaze došlo od chvíle, kdy se poprvé probudila na ošetřovně.
Potřásl pro sebe hlavou a vydal se k ředitelně, tak jako téměř každý večer…
Snape je postavil proti sobě až po týdnu, zatímco vytrvale trýznil Parkinsonovou a Zabiniho. Snědý Zmijozel se docela snažil, zatímco umanutá Parkinsonová odolávala Snapeově snaze protlačit je prvním kolem. Selena si s tím lámala hlavu, zatímco sesílala kletby proti nebohému panákovi.
Asi se bál, že bych Malfoye proměnila v růžovou kočičku, napadlo ji.
Teď konečně stála proti Malfoyovi. Škodolibě se usmála na Zmijozela před sebou. Čekala.
Konečně si dáme třetí kolo, zmetku.
Malfoy zaútočil, jeho odhodlání vymazat ji z povrchu zemského ji na okamžik zaskočilo. Nechala jej, ať se snaží a znovu sledovala jeho rytmus.
Trochu to obměnil, všimla si. Ale ne dost. Kéž bych mohla použít stínovou magii, pomyslela si trpce. By vyletěl z okna…
„Flipendo!“ pokračoval Zmijozel vytrvale.
„Defensio.“
„Everte statim!“
Tohle už mě nebaví.
„Impetus, expelliarmus,“ téměř znuděně vyřkla inkantace a místo vytvoření štítu prostě uhnula.
Malfoy odletěl, hůlka dopadla do davu zelených hábitů. Ve všech obličejích byl čitelný výraz nekonečného pohrdání. Její soupeř se sbíral ze země, Snape stál nehnutě opodál, Zmijozel ji kolektivně vraždil pohledem, ona čekala.
„Neměli bychom se tak náhodou učit bojovat spolu a ne proti sobě?!“ hudral Malfoy.
„Ach, Draco…“ rozběhla se k němu Pansy.
Selena vyvrátila oči. Copak ta holka nevidí, že ji má na háku?
„Nestalo se ti nic Draco? Ukaž, pomůžu…“
„Nech mě, Pansy,“ nasupeně se zvedl.
Parkinsonová poslušně ustoupila a šla dva kroky za svým idolem. Malfoy mezitím dorazil ke Snapeovi.
„Jak nám má tohle pomoct?!“
„Pointou toho cvičení bylo poznat taktiku, s jakou se do soubojů vrhá váš společník,“ promluvil Snape na všechny.
„Pokud si myslíte, že to bylo zbytečné, posuneme se dále,“ odtušil. „Slečna Everdeenová, pan Malfoy vlevo. Na druhou stranu slečna Parkinsonová a pan Zabini. Máte dvě minuty na domluvu,“ oznámil a pomalu odešel do rohu místnosti.
Selena počkala, až se Zmijozel přesune za ní.
„Tak?“ zeptala se ho s hlavou nahnutou a předstíraným zájmem.
„Co?“ štěkl po ní.
„Jak to chceš udělat?“
„Každý jednoho.“
Och, jak originální. Nejblbější možný nápad, Malfoyi.
„Fajn. Koho chceš?“
„Parkinsonovou,“ vystřelil okamžitě.
Selena zvedla obočí.
„Fajn, aspoň si s ním vyřídím účty…“
Přešla dopředu, Malfoy se za okamžik postavil po její pravé ruce.
„Začněte,“ ozval se Snapeův hlas kdesi vzadu.
Mírná úklona… A v příštím okamžiku oba protivníci zaútočili na Selenu.
„Defensio!“ vykřikla, štít se vytvořil na poslední chvíli.
Malfoy ustoupil dva metry od ní a potěšeně se usmíval. Nevšímala si ho, měla dost práce sama se sebou. Parkinsonová a Zabini střídali jen šest kleteb, Parkinsonová první, Zabini stejnou okamžitě po ní.
Kdyby mi ten idiot vytvořil jeden blbý štít… Takhle přece nemůžu udělat nic!
„Malfoyi! Ty mi… Protego! Máš pomáhat! Protego! Expelli… Defensio!“ couvala pod neutuchajícím náporem kleteb.
„Já vím,“ prohlásil znuděně, „ale tohle mě baví víc.“
„Stop!“ Snapeův hlas bleskově ukončil souboj. „Pane Malfoyi, považujete tuhle taktiku za vhodnou pro nadcházející turnaj?“ zeptal se ledově.
Oslovenému zmizel ze rtů úsměv.
„Ne,“ ozval se nejistě.
„To je dobře. Takže teď,“ zasyčel Snape, „si stoupnete vedle slečny Everdeenové, domluvíte se na postupu a ten taky dodržíte. Rozuměl jste?“
„Ano,“ oznámil Draco a naštvaně přešel k Seleně.
Nadechoval se, ona mu však nedala šanci.
„Já útočím, ty bráníš. Jasné?“
Nestačil odpovědět, Snape zahájil další kolo. Selena začala útočit, doufala, že Malfoy pochopil.
Chyba. Při první příležitosti k útoku vyslala Parkinsonová Expelliarmus, vedle ní se vytvořil štít. Kletba se od něj odrazila přímo k ní, hůlka odletěla.
„Hej! Ten štít má být i přede mnou!“ vykřikla.
„Říká kdo?“ ozvala se ledová odpověď.
Odmlčela se, snažila se uklidnit. Rázovala pro svoji hůlku. Přišla zpět, věnovala Malfoyovi rozzuřený pohled. Snape opět zahájil souboj. Ten ukončil Zabini, když Malfoy opět vytvořil štít jenom pro sebe. Sectum ji trefilo do ramene, které okamžitě začalo krvácet. Nevěnovala pozornost vítězoslavně se usmívajícímu Zabinimu, naštvaně se otočila na Malfoye.
„Proč mi tohle děláš?!“
„A co jako?“ ustoupil o krok.
„Vlastně nic. Z toho ramene mi valí krev každý večer, to je vlastně v pohodě. Nic zvláštního. Co je těžkého na tom pochopit, že v tom souboji jsme spolu, ne proti sobě?!“ s vražedným výrazem postupovala směrem k couvajícímu Zmijozelovi.
„Já s tebou být nechtěl!“
„A já s tebou snad ano?! Pokud sis nevšiml,“ zastavila se, „jména byly vylosovány. Nevybírali jsme si.“
To už téměř vrčela. Malfoy přešel do posměšného tónu.
„Oh, tak moudrá a všímavá,“ pitvořil se, „nejsi náhodou z Havraspáru? Kde máš knížky, co? Musíš v nich přece všechno hledat, ne? Našlas v nich i tohle? To je dost dlouhá věta, tos musela někde přečíst,“ vysmíval se jí do očí. V Seleně to vřelo.
Narovnala se a s ledovým klidem řekla: „A ty jsi vypatlaný a ubohý. Nejsi ty spíš Nebelvír než had?“
Tři vteřiny zaraženého ticha v místnosti se zdály nekonečné. Poté se ze všech směrů na Selenu snesly desítky kleteb. Protego, pomyslela si. Tohle nemůžu vydržet, pravou rukou si svírala krvácející rameno. Téměř okamžitě se k ní přidalo další obranné kouzlo, štít zesílil. Snape…? Ve chvíli, kdy jí ta myšlenka bleskla hlavou, se ozval pronikavý, rozzuřený hlas profesora lektvarů.
„Defensio! Finite incantatem!“
Stála uprostřed místnosti, desítky hůlek mířily přímo na ni. Zraněná, unavená. Její štít se rozpadl sotva vteřinu poté, co zakročil. A Severus křičel.
Křičel na všechny kolem, na Parkinsonovou, která seslala kletbu jako první. Na Zabiniho, jehož Sectum jí způsobilo zranění. Na všechny ostatní, protože se přidali.
Křičel na sebe, protože tomu málem nedokázal zabránit…
Snapeův křik vnímala jen vzdáleně. Rozhlížela se po místnosti, tváře se jí však slévaly do jediné rozmazané šmouhy. V rameni jí tepalo, krev jí ušpinila téměř celý hábit. Musí na ošetřovnu.
Merline, kdy on přestane křičet?
Toužebně se podívala ke dveřím. Ty se najednou otevřely, u země na vteřinu uviděla tři páry nohou spěchající pryč. Dveře se neslyšně zavřely.
Co se to stalo? Vážně tam někdo prošel, nebo blouzním?
Dál zírala ke dveřím, čekala, že se přelud objeví znovu. Každým okamžikem měla blíže k mdlobám. Jen matně vnímala, že Snape za ní spílá všem kolem ní kvůli jejich snaze jí co nejvíce ublížit. Bylo jí to jedno. Jediné, po čem toužila, byl spánek.
„…mohl byste, pane Malfoyi?“ ozval se vedle Draca vzteklý Snape.
Cukl sebou.
„Eh, pane, já…“
„Ptal jsem se, pane Malfoyi, jestli byste mohl odvést slečnu Everdeenovou do učebny Lektvarů. Hned.“
Černé oči jej provrtávali pohledem, tohle nebyla žádost. Tohle byl příkaz s podtextem hrozby. Draco rychle kývl a přešel k Seleně.
Merline, ta vypadá…
V obličeji bílá, rameno krvácející, ruce se třásly. Vztáhl k ní ruku, trhla sebou a poodešla.
„Půjdu sama,“ uslyšel tichý naštvaný hlas.
Malátně se vydala ke dveřím, on těsně za ní. Kráčeli chodbou směrem k učebně lektvarů, Draco horečnatě přemýšlel.
Co teď?
Na mysli mu vytanul otcův znechucený výraz až zjistí, že z turnaje musel odstoupit. Na okamžik útrpně přivřel oči. Zase svého otce zklame. Zase bude o něco horší než Potter. Bradavice si z něj budou utahovat, do dějin turnaje vejde jako první, kdo se nezúčastnil. A všechno je to její chyba. Dorazili před dveře učebny. Draco je rozrazil dřív, než Selena stihla zvednout ruku. Držel je dokořán, beze slova kolem něj prošla. Hábit se mu otřel o nohy, neposlušný pramen rozcuchaných vlasů jej zašimral na ruce. Opět ten zvláštní pocit…
Posadila se na obvyklé místo, úplně ho ignorovala. Jen civěla před sebe, rukou stále svírala rameno. Draco přešel ke své židli, usadil se a čekal. Slyšel, jak přerývavě dýchá, něco v něm jí chtělo pomoci. Ale nechala by ho? Rychle myšlenku zaplašil. Nemá důvod jí pomáhat, nic jí nedluží. Stejně toho pro ni udělal až moc. Ale je tohle opravdu její chyba? Než stihl myšlenku rozvést dál, vstoupil Snape, opět klidný.
„Pane Malfoyi, předpokládám, že příslušnou mast umíte vytvořit. Začněte.“
Draco beze slova poslechl.
Ano, umím. Dělal jsem ji nedávno…
Soustředil se na práci, neodpustil si však opatrné pohledy směrem k Seleně. Snape kolem ní obcházel, sesílal kouzla, zkoumal reakce. Žádná kletba ji nezasáhla, díky Merline.
Nakonec se profesor narovnal a úsečně mu sdělil: „Postarejte se o to. Potřebuji ještě něco vyřídit.“
S těmito slovy vyšel z učebny a práskl za sebou dveřmi. Mlčky dodělal mast a donesl ji k Seleně. Posadil se, takhle se mu bude líp pracovat.
„Udělám to sama,“ zasyčela na něj výhružně a sebrala mast.
Fajn, pomyslel si dutě.
Odešel uklidit svůj pracovní stůl. Z monotónní práce jej vytrhlo bouchnutí dveří, Selena odešla. Miska zůstala z půlky plná. Draco se na ni chvíli bezmyšlenkovitě díval. Pak přivolal malou nádobku, obsah misky do ní vyškrábal. Umyl prázdnou misku, postavil ji na místo a opustil učebnu lektvarů.
Nemluvila na něj. Nepodívala se na něj. Neexistoval pro ni. Nevěděl, proč se tím tak trápí, proč ji opatrně sleduje na každé hodině, vyhlíží na chodbě. Ale musel to dělat. Jinak by se zbláznil. Strohé inkantace při večerních trénincích se Snapem byly to jediné, co mu příštích několik dní řekla. Užíval si je, bylo mu jedno, že hledí za něj, ale vyslovila to. Odhodlaně vedle něj sesílala kletby, bránila se. Nespoléhala se na něj, jen na sebe. Draco šílel. Sám nevěděl proč, ale ignorace z její strany mu přišla neúnosná. Do noci přemýšlel, jak ji rozmluvit. Nechal by ji na sebe křičet, odhodit se, jen mě vezmi prosím na vědomí… Přistoupil na jinou taktiku. I přes to, že si nedokázal vysvětlit, proč mu na tom tak záleží, nechtěl ji nechat tuhle hru zvítězit. Pokaždé, když ji viděl, utrousil nějakou poznámku. Zmijozelští jeho hru rychle pochopili, za chvíli dostávala kapky od každého v zeleném hábitu. Vydržela to tři dny.
Stáli v místnosti pro souboje, čekali na Snapea. Zmijozelští se z ní celou dobu dělali dobrý den, Draco se nakonec přidal.
„Hej, Everdeenová! Jak je nahoře ve věži? Vybouchlo tam poslední dobou něco?“
Věděl, že je to podpásovka, že se ji Havraspár snaží vystrnadit. Ale on potřeboval, aby se na něj aspoň podívala. Jednou.
„A co tvoje učebnice? Už sis je pochytala? Mám pocit, že jednu viděli letět směrem k Zapovězenému lesu!“
Jen jeden pohled!
„Dlouho tu nebyly dávivé dortíčky, copak jsi měla k večeři?“
Prosím!
Zmijozelští kolem něj se svíjeli smíchy. Konečně se otočila na něj, v očích nepříčetnost.
„Co je ti do toho, Malfoyi?!“
„Co je ti do toho, Malfoyi, sklapni, Malfoyi,“ pitvořil se.
Docházely mu nervy, Merline, prosím! V okamžiku vytáhla hůlku a namířila ji směrem k němu.
„Ale! Ono se to chce prát! Nepočkáš na Snapea, aby ti zase zachránil zadek?“
Existuji!
„Nepotřebuju Snapea. Nepotřebuju nikoho. Braň se, parchante. Stupefy!“
Na tohle nemám nervy. Ne, na tohle rozhodně nemám nervy!
Selena se ani nesnažila uklidnit. Vytáhla hůlku a namířila na Malfoye. Uviděla vítězoslavný pohled v jeho očích, o chvíli později škodolibou radost.
Ne, já vážně Snapea nepotřebuju. Ale ty se budeš modlit, aby tady byl!
Vyslala pár kleteb, čekala na jeho chybu. Vzpomněla si na posměšky, kterými ji častoval poslední tři dny.
Uvidíme, kdo se bude smát naposledy. No tak, zmetku, já vím, že to uděláš!
Vraždila Malfoye pohledem. Konečně vyslal Expelliarmus, Selena však nechala svou hůlku odletět.
„Někdo se nám zapomněl bránit!“ vykřikl okamžitě Malfoy. „No tak, Everdeenová. Utíkej si pro hůlku, ať můžeme pokračovat,“ zavrčel.
Selena se ani nehla, rty se jí roztáhly v úsměvu. Oči však zůstaly tvrdé.
„Chceš pokračovat, Malfoyi? Nemám problém.“
„Čekám,“ odpověděl ledově.
„Beru na vědomí.“
Zavřela oči, cloumal s ní vztek. Svíce po obvodu místnosti zhasly, vlasy jí začaly povlávat ve větru. V potemnělé místnosti byl najednou cítit strach. Nechala se prostoupit syrovou magií, pak otevřela oči a zadívala se na Malfoye. S očima vytřeštěnýma stál, neschopen pohybu.
„Tak pokračujem, Malfoyi.“
Tři vteřiny na rozkoukání… A na Zmijozela se začaly z ničeho nic snášet nejrůznější kletby. Nejdříve je odrážel jednotlivě, nakonec se stáhl pod Protego a snažil se ho udržel. Neznámé kletby bušily do jeho štítu s neutuchající zuřivostí, jedna střídala druhou. Zmijozelští ječeli, nikdo z nich se však neodvážil ke dveřím. Po pár minutách Malfoyův štít konečně povolil, stínová magie jej odhodila dozadu. Rozřezala paži. Odletěl na druhou stranu, za letu na něj útočili přízrační ptáci. Vláčen, odhazován, řezán, bodán… Přestal se bránit. Vybila si vztek, který se v ní hromadil téměř tři měsíce. Vztek na Malfoye, na Zmijozel, na Havraspár. Na Ministerstvo, na Snapea, na osud, na celý svět. Přivolala téměř bezvládného Malfoye doprostřed sálu. Dopadl, v příštím okamžiku však visel za nohy tři metry nad zemí, po šlahounu, jež jej držel, se směrem k němu plazil obrovský had. Dobitý a zkrvavený hleděl s výrazem bezmezné hrůzy na pomalu se blížící Selenu. Ta si dala na čas, snažila se uklidnit.
Za pár okamžiků se jí opravdu vrátila schopnost logicky uvažovat, rychle promýšlela další krok.
Co mám dělat?! Merline, vždyť jsem ho málem zabila! Všichni se mě bojí, zjistila nenápadným pohledem kolem sebe. Zmijozelští byli nacpaní na sobě v nejzazších koutech místnosti se stejně vyděšenými pohledy.
Strach je mocný nástroj, pomyslela si, zastavila dva metry před Malfoyem. Ten neměl daleko k pláči. Pak se rozhodla. Strach je mocný. Ale respekt ještě mocnější.
Draco vykřikl, padal. Nevěděl proč vlastně, vždyť umírá. Všechno jej bolelo, rány krvácely, neměl se jak bránit, hůlka byla bůh ví kde. A dopadl do obrovského polštáře. Překvapeně vzhlédl. Všechny rány se hojily, modřiny mizely obdivuhodnou rychlostí. Než se dohrabal ke kraji, byl v pořádku, oblečení bylo opraveno. Nechápal, co se děje. Snažil se zvednou, podíval se nahoru – a metr před sebou spatřil Selenu.
Zůstal strnule zírat do země.
Merline, co mi ještě chceš udělat?!
Nakonec bázlivě zvedl hlavu. To, co spatřil mu téměř vyrazilo dech. Stála před ním, v očích odhodlání… A podávala mu pravou ruku. Rozhlédl se kolem sebe, nikdo nevydal ani hlásku. Podíval se zpět na ni. Myslí to vážně?
„Řekla bych, že je fajn vědět, kdo ti kryje záda.“
Při zvuku jejího hlasu sebou škubnul. Význam jejích slov mu došel až o okamžik později. Stále čekala s nataženou rukou. Opravdu? Opatrně zvedl svou pravou ruku, chytil se té její. Pomohla mu na nohy, polštář zmizel. Nevěřícně na ni zíral. Pořád nemohl pochopit, co se stalo. Pustila jeho ruku a otočila se k odchodu. Rychle ji zachytil. Překvapeně se podívala zpět. Chtěl jí toho tolik říct, tolik se zeptat… Jen nenacházel slova.
„Hade…“ bylo jediné, na co se zmohl.
V Selenině tváři se objevil pobavený výraz.
„To byla urážka nebo lichotka, Zmijozele?“
Znovu mu vzala slova z úst. Vymanila svou ruku z jeho sevření a hrdě odešla středem. Draco nebyl schopen se pohnout.
Všechny pohledy v místnosti se upíraly na dveře, kterými právě prošel. Jako první se tiše ozvala Narcissa: „Je tak mladý… Je to jen dítě...“
„Je mladý, ale zajisté dokáže vše, co si náš pán bude přát,“ ozval se popuzeně její manžel.
„Bude skvělý, Cissy. Vychovali jste ho dobře. Ten hoch se nevzdává. Je to náš velký drak…“
XXX
Flint s Montaguem okamžitě přestali vysílat kletby. Severus čekal. Věděl, že situace před ním je velmi ošemetná, stejně tak věděl, že kdyby zasáhnul, všechno by zničil. Její stínová magie donutila Zmijozel ke strachu. Prohlášení směřované Dracovi jí vyneslo obdiv a respekt. Ale tohle?
XXX
„Nic nevíš…“ Po tváři mu začaly stékat slzy. „Nevíš, proč to chci udělat. Nevíš, čím jsem si prošel. Nevíš, co musím udělat!“ křičel.
„Ne, to nevím,“ odpověděla rozhodně, stále ještě se jí dařilo držet si klidnou masku. „Ale vím, že tohle není řešení. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nic mi neříkej, pokud nechceš, je mi jedno co za tím je. Ale nenechám tě to udělat.“