Kdo vlastně jsem?
Ahojky, ty na druhé straně. Jmenuji se Natka, je mi 18 let a jsem bulimička.
Bydlím v domě se ségrou, mamkou a svou milovanou fenkou. Chodím na střední školu do 3. ročníku, miluji zpěv, hru na klavír, procházky se psem a běhání.
Jako malá jsem nestrádala, byla jsem velmi šťastná a energická holčička, která se často smála. Když jsem nastoupila na základku, začala jsem přibírat na váze. Myslím, že za to do určité meze mohlo sezení v lavici, které mi kradlo pohyb, nejvíce však sladkosti a nezdravé stravování.
Jedla jsem vše ve velkém množství ,a bohužel, nikdo mě v jídle nehlídal. Stravovala jsem se nerozumně, což se na mně později podepsalo. Na druhém stupni jsem byla vážně tlustá. Největší holka ze třídy. Mou přezdívkou se stala "mamutice".
Vždy jsem byla jednou z nejvyšších holek, teď měřím asi 177 cm, a tak jsem si jednou řekla, DOST, musíš, začít něco dělat. Začala jsem se tedy zajímat o "zdravý životní styl". Hlídala jsem si příjem cukrů a nezdravého, kalorického jídla, začala jsem cvičit. Vše jsem zvládala dobře, mým klíčem k úspěchu byly drobné změny a pozvolné přidávání zátěže. Začínala jsem s chůzí, postupně se dopracovala k běhu a posilování vlastní vahou. Kila jsem pomalu ztrácela, vše šlo skvěle. Cítila jsem se dobře, ostatní mě chválili, vše se zdálo být super.
Byly to Vánoce, dva roky zpět, kdy jsem začala ubližovat sama sobě. Jedla jsem všechno to cukroví, seděla u televize a nehýbala se. Nebylo to dlouho po Štědrém dni, kdy jsem se přejedla tak, že se mi udělalo špatně a pozvracela jsem se..... A hle... Bylo mi lépe, cítila jsem se, a také vypadala, štíhleji....." Pááááni, to je nápad," řekla jsem si. Od té doby jsem se záměrně přejídala a zvracela, a přejídala a zvracela... Snažila jsem se to tajit před rodinou, před všemi... Věděla jsem, že to není správné. Stala jsem se na zvracení závislou.
Psychicky jsem se cítila stále hůř a hůř. Skončila jsem na antidepresivech Rozhodně jsem nehubla. Spíš naopak. Začala jsem zadržovat spoustu vody, a možná i opravdu něco přibrala.
Když už jsem zvracela, i když jsem nechtěla a nedokázala v těle udržet ani tekutinu, svěřila jsem se se svým problémem mamce. Vzala mě k doktorovi, k několika doktorům... Aktuálně nezvracím, není to zatím dlouhá doba, ale jsem na to pyšná. S vnímáním sama sebe mám ale velký problém. Přijdu si tlustá a ošklivá... Nemám žádnou ventilaci, a tak mě napadlo, jen tak psát. Doufám, že tu najdu někoho, kdo mě podpoří, pomůže, ale hlavně, že v těch myšlenkách získám znovu sebe...