Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Théra - Folegandros - Amorgos - Naxos

V roce 2001 jsem se při uvažování, kam do Řecka pro tento rok (už jiná alternativa nebyla, „muselo“ to být Řecko!! – pro mě už počtvrté), nechal kamarádem přemluvit ke změně a místo (opět uvažované Kréty jsme se rozhodli pro Kyklády. Souostroví historicky důležitých ostrovů na jihovýchod od pevninské části Řecka a zhruba ostrovem Kréta. Ostrovy jsou tvořené vlastně vrcholy podmořských pásů hor starobylé Egeidy. Udělali jsme si napřed hrubou představu co a kde a vyšlo z toho, že by to měl být určitě ostrov Théra (Santorini), pak taky určitě Folegandros (pro který mluvila jeho malá turistická vytíženost), zřejmě taky Naxos, kolem kterého se to všechno mělo odbývat, a do úvahy jsme „nezávazně“ vzali i Amorgos (stejný důvod, jako u Folegandru – menší turistický zájem); a nezavrhli jsme ale ani jinou alternativu, na kterou bychom přišli až v průběhu dovolené a na kterou bychom měli čas, chuť a finance.

První starostí při uskutečňování byla pochopitelně doprava Praha – Athény. Na počátku století/tisíciletí nebyly ještě tolik k mání nízkonákladové aerolinky do jižních destinací a v tom roce 2001 nebyly zrovna ani chartery do Athén, a tak jsme nakonec letěli pravidelnou linkou a nejlevnější byl tehdy maďarský Málév. Ale oproti stavu o třeba deset, patnáct let později to bylo hrozně mastný!! Praha – Budapešť, Budapešť – Athény, a stejně zpět, za asi 10,5 tis. pro jednoho!! Hrůza!! (O pár let později by za to mohli letět třeba do Soluně tři lidi!!) No ale nic jiného holt nebylo (Možná že jsme to taky jen nedovedli najít, ale za blbost se platí, že…) a tak jsme vyrazili.

 16.09 Spojení bylo dobré, letadla na sebe navazovala tak, jak měla, bágly se nám neztratily, a tak jsme odpoledne, tak po čtvrté vystoupili v Athénách. Před letištěm jsme nasadili letní obleky, protože bylo najednou horko, našli bus (za 1100 drachem) do přístavu Piraeus a před šestou jsme tam byli. Tady jsme začali oblejzat kanceláře jednotlivých lodních společností (sice jsem měl výpis vhodných lodních linek, jak jsem si je nalezl na internetu, ale moc to nefungovalo) a hned ve druhé jsme koupili „loděnky“ na Théru (za 6900 drachem, společnost Lane Lines). Měli jsme ještě trochu času, naloďovat jsme se měli až k sedmé, tak jsme se koukli trošku kolem přístavu, dali si oblíbenou dvojkombinaci pivo a kafe a pak už rychle zabrat pohodlná lehací sedadla (na palubě, která zřejmě sice pro nás nebyla, ale nikdo to na lodi už nekontroloval) a mohli jsme vyrazit. Při cestě to ani moc nehoupalo, na pohodlných křeslech se podřimovalo celkem dobře a tak jsme někdy v půl třetí ráno, ještě za tmy, vystoupili v přístavu Athiniós na Théře.

17.09 Tenhle přístav je pro velké lodě, trajekty. Přímo pod hlavním městem ostrova – Thíra (také Fíra) – je taky přístav, ale jen pro menší lodě. No a když jsme se vymanili s hejna nadháněčů (kteří čekají všude v každém přístavu na příjezd každé lodi, aby ulovili nějakou oběť do toho kterého ubytovacího zařízení), vznikl problém co teď. Nahoru totiž vede snad nekonečná a strmá silnice, kroutící se ve srázu, a to se nám moc jít nechtělo. Jel tam nahoru ale bus a tak jsme se domluvili a oni nás z busu celkem ochotně vyhodili hned jak se dojelo nahoru (stále tma). Kolem tam bylo pár spících baráků okolo křižovatky a jinak nic. Situaci jsme zkonfrontovali s mapou a vydali se napřed doleva po místní hlavní silnici, která prochází ostrovem z jednoho konce na druhý, a pak jsme z ní uhnuli doprava, na nějakou menší silničku, která začala stoupat do kopce. Chtěli jsme se dostat hned na začátku návštěvy ostrova na jeho nejvyšší kopec – Profitis Ilias, 566 m. jenže až nahoru jsme nedošli, silnice končila u nějakého zřejmě vojenského objektu, a tak jsme se kousek vrátili a ustlali si na betonovém výjezdu z jakési garáže. Byla hustá mlha, takže jsme ani zpočátku nemohli rozeznat, jestli náhodou už nesvítá. Kolem sedmé jsme usoudili, že už jo, sbalili jsme hodně zavlhlé (prakticky mokré) spacáky a vyrazili po silničce zase o kousek níž, k místu, kde jsme si všimli už před tím, že z ní odbočuje dolů stezka, označená na kraji silnice šipkou s nějakým nápisem. Vedla po kamenech dolů a pak se klikatila terénem, o kterém ale nedovedu dohromady nic říct, protože byla stále dost hustá mlha s minimální viditelností. Vím jen, že jsme šli po nějakých kamenech kolem balvanů, taky tam začaly být nějaké jehličnany, až najednou jsme vyšli z mlhy do slunečného dne!! To bylo kousek nad sedlem, kde se cesta rozdvojovala. Doprava se šlo do vesnice Perissa a k moři, doleva k archeologickým vykopávkám Archaea Thira. Cesta přestala být pěšinou a začala to být docela regulérní téměř silnice, po které by se však auty asi stále moc jezdit nedalo. Byla hodně kamenitá. Pod námi se postupně začaly objevovat domy vesnice, byly celkem řídce rozeseté a jen u moře se hustota zástavby výrazně zvýšila. Taky se u té osady objevila modrá kupole baziliky Zoodochos Pigi ("Toho, kdo dává život"), výrazný orientační bod. Došli jsme do vesnice, rychle něco nakoupili (taky plechovky piva), mírně se občerstvili a „rychle“ šli hledat, kde se ubytovat, abychom se mohli konečně vykoupat, smýt ze sebe „prach cest“ a dospat probdělou noc. Mezi tím se k polednímu zvedla i mlha, do té doby visící na kopcích, a celý hřeben, přes který jsme šli, se objevil v celé své kráse. Vydali jsme se tady po pláži. Napřed ale po komunikaci podél ní a až když ta skončila, vlezli jsme do písku. Na kraji u vody byly kousky pemzy, místy bílé, místy černé, a i v písku se tyhle barvy střídaly. „Slušná“ pláž se postupně měnila na „hanbatou“ a tak jsme tam konečně zakotvili. Pod tamaryšky. A bylo fajn. Byla koupel, jídlo, teplo, odpočinek… a krásný den.

18.09 Ty tamaryšky nám daly!! Po ránu se na nich třpytily drobné kapičky, vypadalo to nádherně, ale jen do té doby, než jsme zjistili, že to není ranní rosa, ale nějaká šťáva, na kterou přímo na větvích chodí hejna mravenců, a která nám navíc umatlala stan, protože to kapalo dolů. Ale užili jsme si jinak hezkého rána – koupel, poklidná snídaně a pak jsme se pomalu sbalili a vydali se na další pouť. Kousek od místa, kde jsme měli stan, jsme v písku pláže objevili takové krásné bílé květy, podobné liliím, které vyrůstaly přímo z písku. Už jsme je znali z Kréty. Jmenuje se to česky „lír přímořský“ (anglicky Sea Daffodil a latinsky Pancraticum maritimum) a patří to skutečně k liliovitým rostlinám. Přes místo  Exomitis a vesničku Vlychada jsme se dostali do terénu, po nějakých polních cestách směr hřeben Gavrilos. Pod ním jsme prošli kolem na svůj věk docela zachovalého, i když zřejmě už neobývaného, benátského domu, před kterým jsme objevili polouschlý keřík s už zralými pistáciemi. Šli jsme celkem nezáživnou, zemědělsky využívanou (vinice) a plochou krajinou bez kouska stínu, až jsme přišli ke kostelu Agia Anna. Je to nádherné místo, se stínem velkých eukalyptů a lavicemi. Odpočinuli jsme si před další cestou do Akrotiri, kam jsme mířili za kulturou – jsou tam docela známé vykopávky se zachovalými domy tak, jak je dávní obyvatelé někdy v 15. stol. před n. l. opustili před hrozícím sopečným výbuchem (který pak skutečně nastal – jak je známo – a hnedle půlka ostrova přitom vylétla do vzduchu). Archeologové sídliště vyhrabali ze sopečného popela, nad celým areálem se postavila střecha, aby se zabránilo poškozování nějakými klimatickými vlivy, a začalo se vybírat vstupné. Na můj vkus a na to, jak dlouho obchůzka trvá (10 min?) docela mastné. Pro tento den jsme tedy měli příděl kultury vyčerpaný a tak jsme se mohli začít věnovat materiálním potřebám, např. kde sehnat vodu a tak. Dostali jsme se do vesnice a k cestě, která vede na „Red Beach“ – známou pláž, posetou slunečníky, a rozkládající se pod rudohnědými útesy z drobivých hornin. Kousek před sestupem k pláži byl konečně kiosek s hledanou balenou vodou. Sestoupili jsme hnedle kozí stezkou na pláž, nezastavili jsme se tam (přelidněno, přeslunečníkováno a přelehátkováno) a pokračovali dále. Za pláží jsme se dostali po nějaké stoupající zase kozí stezce opět nad zde už písčité „útesy“ a na jedné plošince, porostlé už dávno uschlou trávou, jsme zakotvili na noc. Dolů, ke koupání, to sice bylo docela krkolomné takovým písčitým žlebem s nějakým křovím, ale dalo se. Stan jsme ani nestavěli, bylo horko a zdálo se nám, že ani žádný hmyz nikde nelítá.

19.09 Ráno napřed klasika a pak zase na cestu – „do vnitrozemí“. Vydali jsme se směrem od moře s cílem dostat se za protilehlý břeh ostrova, ke kaldeře, co zbyla z té dávné sopečné erupce. Šli jsme docela zajímavým územím, kde se najednou údolí, kterým jsme mírně stoupali, rozšířilo, objevily se mohutné opuncie, terasovitá políčka a nějaký kostelík, ve skalách byly jeskyně i uměle vytesané dutiny. Když jsme se dostali nahoru, byli jsme na zase plochém území a před námi byl jihozápadní cíp ostrova jako na dlani. Došli jsme přes silnici až ke srázům, spadajícím do mořem zatopené kaldery. Uprostřed hnedle polokruhovitého „zálivu“ jsou dva ploché ostrůvky – Palea Kameni a Nea Kameni. To zbylo z jícnu bývalé sopky. Ale není to asi tak úplně nevinné – vulkanická aktivita tu stále je a čas od času se projeví, poměrně mělké dno moře kolem Nea Kameni je stále ohřívané sopečným teplem, a toho v hojné míře využívají jak turistické kanceláře, tak i jednotlivci k výletům s potápěčským vybavením do těchto míst. Je tu prý díky teplejší, a snad i na minerály bohaté vodě i hodně zajímavý podmořský život. Jinak je to pohled nádherný, je vidět celý obvod toho, co zbylo po sopečném výbuchu, na cípu naproti se bělají domky městečka se zajímavým (a hodně krátkým) jménem – Ia. A taky ovšem „hlavní“ město Thira, jak sestupuje dolů po svahu k přístavišti. Když jsme se nasytili jedinečných pohledů, vydali jsme se směrem k lidským obydlím. A kde se bydlí, tam musí být i nezbytný kostelík. Klasika. Našli jsme autobusovou zastávku, občerstvili se a busem se přesunuli do Thiry. Bylo to asi 15 km. Městečko je nádherné, na kopci nad ním tomu všemu vévodí nějaký asi benátský hrad, ale nejkrásnější jsou úzké uličky ve svahu, lemované domky tak různých tvarů a vzhledů, že se to jinde asi nevidí. Stavby se musí hodně přizpůsobovat terénu a proto asi ta rozmanitost. Od přístavu dole vede do města schodiště a pokud si na ně někdo netroufá, může si pronajmout oslíka (chudáka!!) a nechat se vyvézt. Taky lze ovšem využít kabinové lanovky (za což se asi bude taky platit a asi víc, než za nebohé zvíře). Lanovka je dost zajímavá, jsou to vlastně jednotlivé kabinky (je jich 2x 6ks), které jsou ale navlečené na lano jedna za druhou na dvou místech, jako korále. Když jsme se dost vykochali městem, sebrali jsme se a těch asi 10 km (nebo o něco málo víc) jsme došli do trajektového přístavu, koupili loděnky a v 19:00 vyrazili. Tak jsme měli možnost konečně si prohlédnout i kolmé stěny kaldery z moře (když jsme připlouvali, byla tma) i městečko Ia z větší blízkosti. Na ostrov Folegandros, s přestupem na ostrově Ios (první část za 1700, druhá za 1600 drachem = € 9,68, Hellas Flying Dolphins). Ten přestup na ostrově Ios nebyl zrovna top. Trošku jsme poodešli z přístavu a vydali se podél vody, pak jsme se vrátili a dali si v nějaké hospodě pivo a potom jsme se natáhli na zem u nějaké brány. Bylo už k půlnoci a náš trajekt měl vyplout až po jedné.

20.09 Trajekt připlul, vzal nás a kolem půl třetí ráno, ještě za tmy, nás vyhodil na ostrově Folegandros, v jediném přístavu pro trajekty – Karavostasis. Z přístavu jsme se vydali (zase po úniku před nadháněči!! i v půl třetí ráno nás honili!!) doleva, městečkem, podle vody, pak po silnici, která rovněž jde kolem přístavní zátoky a dostali jsme se, dost daleko za posledními domy, na jakousi pláž (Lívani), která byla vystlaná nánosy mořských řas. Nevěděli jsme ale, jestli to není mokré a jak to vlastně vypadá (byla stále ještě tma), a tak jsme se utábořili na betonové terásce nějakého domku, který na kraji pláže stál. A tam jsme si trochu spíše poleželi než pospali (ne moc dlouho) do doby, než vylezlo slunce. No a pak už to bylo hned všechno mnohem příjemnější. Snídaně, koupání, odpočinek... Ještě dopoledne jsme se sebrali a vydali se zpět k přístavu. Jednak jsme potřebovali nakoupit proviant a vodu a jednak jsme se chtěli vydat dál do vnitrozemí ostrova a bylo nutné zjistit jak. Jak – to bylo jednoduché, jeli jsme busem, jedinou linkou, která na ostrově jezdí. Po jediné asfaltové silnici, která na ostrově je. Dojeli jsme do původního správního střediska ostrova (asi 3 km?), které se na všech ostrovech nazývá prakticky stejně – Chóra, tedy něco jako „vesnice“. To je nejkrásnější městečko, jaké jsem kdy v Řecku a asi i všude jinde - zatím viděl!!! Stará Chóra – to jsou jen úzké uličky, kterými auta nejezdí (ani se tam většinou nevejdou!!) mezi domky jak z pohádky, všude spousta kytek (vévodí popínavá bouganvillea) a zákoutích a náměstíček se židlemi a stolky taveren, dosud ještě ne úplně probraných k večernímu životu, prostě nádhera. Pod městem ve svazích k moři je nepočítaně terasovitých políček, která asi v „plodném“ období roku (po polovině září, kdy jsme tam byli, je už vše sežehlé sluncem) poskytují zeleninu a možná i nějaké obilí či něco jiného. To už nám ale jel další bus a tak jsme s lítostí ten poklid opouštěli. Po pár km jsme ale už zase vystoupili a byli na silnici, ve vesnici Ano Meria (zvláštní, to "ANO" znamená "horní", ale žádná "dolní" Meria v okolí nebyla...) Silnice dál už nevede, je tu konec světa. Diametrální rozdíl oproti udržované Chóře!! Baráčky nebarevné, očividně chudé, takové trochu smutné. Chtěli jsme se dostat podle mapy do jedné zátoky a chtěli jsme se tam dostat terénem. Tak jsme tedy do něj vyrazili. Napřed to byly nějaké jako polní cesty kolem a přes terasovitá políčka a najednou jsme tedy byli tam, kde jsme chtěli – mimo cesty. Sledovali jsme takovou kozí stezku do překvapujícně zeleně zarostlé rokliny. Tou jsme se potom dost drali, po balvanech šplhali, až to v jednom místě nešlo, a tak jsme se začali šplhat po kamenitých svazích nad roklí. Ta rokle ústila k moři a již z dálky jsme viděli, že jsme tu dobře. Malá zátoka s oblázkovou pláží (Lívadaki, ale na Mapy.cz je její jméno Ampéli/Ambéli), na které bylo několik naháčů, se nám na následující 3 noci stala „domovem“! Bylo tam z kamenů postavené závětří (od „pevniny“ směrem k moři protahovalo a zvlášť v noci to bylo až nepříjemné). Závětří jsme po odchodu naháčů zabrali a měli celou tu krásu na následujících pár dní jen pro sebe. Jo – dělili jsme se o ni vlastně ještě s nějakým potkanem, který se nám, hned jak se smrklo, snažil dostat do našich zásob. Napřed jsme ani nestavěli stan, ale v noci lítal nějaký hmyz a tak jsme nevydrželi a v hluboké noci nakonec aspoň vnitřní stan postavili.

21., 22., 23. 09 Po jednom dni naprostého lenošení v zátoce jsme se další den už vydali do civilizace, pro proviant (hlavně pro vodu). Vyšplhali jsme po stezce na skalách naproti cestičce, kterou sem lze dojít z Ano Meria. Klasická kozí stezka v trní. Došli jsme k nějakému majáku, který tam varoval lodě před útesy, pokochali se nádhernou modří moře pod nimi, a pak jsme to vzali nějak jako stále nahoru, až jsme došli do vesnice. Našli jsme i obchod, ale hlavně jsme tam objevili senzační pekárnu!! Zastrčenou mimo hlavní cestu, ale s tak „ukrutně“ dobrýma mňamkama, že to bylo až neskutečné. V zálivu jsme pak měli k večeři hody. A pak byla už poslední noc tady, a potom i ráno a cesta do Ano Meria, už tentokrát po jiné, trochu víc používané cestičce a s bágly. Došli jsme na zastávku busu, zase se svezli těch pár km do Chóry, doplnili si zásoby a vydali se na nejvyšší kopec cestou necestou. Nakonec i tu cestu jsme nějakou potkali. Kopec nic moc, něco málo přes 400 m (Agios Eleftherios, 414 m), plochý vršek s betonovým sloupem nahoře, ze kterého ale byl celkem slušný rozhled. Byl vidět na protejším kopci klášter nad Chórou, asi poutní místo, ale taky vedlejší ostrov Sikinos i s malými ostrůvky kolem něj, byla vidět nějaká další sídla – spíše „samoty“ – i na „našem“ ostrově a tak jsme se sebrali a zase slezli dolů, na druhou stranu, a dostali jsme se zase na naši první pláž – Lívani. No a tam jsme se na nějakou tu dobu zabydleli, najedli se, poplavali a ustlali si na vyplavených řasách – bylo to jak na nejměkčí matraci. Moc jsme si toho luxusu ale neužili, po půlnoci jsme museli vstát a dojít do přístavu – k ránu nám jela loď.

24.09 Den odjezdu. Spíš by se mělo napsat noc odjezdu, loď (na Naxos) nám vyplouvala ve tři ráno!! (2500 drachem = € 7,34, Hellas Flying Dolphins). No tak jsme se někam upíchli, že si jako trochu dospíme, ale už za nějakou tu hodinu jsme se blížili k nějakému ostrovu. Sice tam mají ampliony, ze kterých cosi hlásí, a to dokonce nejen v řečtině, ale málokdy tomu bývá rozumět. Jenže nám ten ostrov připadal nějaká známý – a nebylo divu, zase jsme byli na Théře!! Ono to na Naxos jelo takovou hroznou oklikou!! Co jsme měli dělat, tak jsme jeli dál, znovu si zopakovali cestu od Théry, ale tentokrát už jsme neskončili na ostrově Ios, ale východněji, na Naxu. Při příjezdu nás vítala antická brána, která zbyla z nikdy nedostavěného chrámu k oslavě snad boha Jupitera. V přístavu jsme se zase s obtížemi prosmekli z houfu nadháněčů (tentokrát to bylo dost obtížné, jedna nadháněčka byla dost neodbytná a pořád chtěla vědět, kde že budeme spát a tak, ale nakonec jsme se zbavili i jí). V místní kanceláři pro turisty jsem šel zjistit dvě věci: jednak jednu hodně důležitou – jestli a hlavně v kolik nám jede loď, kterou bychom se za nějaký ten den (na začátku října) dostali do Pireaus (a odtud na letiště a domů). Byl jsem ujištěný, že lodí jede spousta, a to i přes moje upozornění, že s posledním dnem září končí i sezóna a mění se „jízdní“ řády tak, že se počet linek výrazně omezí. Trvala na svém, že není problém. A druhá věc – loď na ostrov Amorgos, pro který jsme se nakonec rozhodli. Jela, a nebyla nijak veliká, nebylo to trajekt, kam se dají taky nalodit i auta. Nebyly tam ani jednotlivé kajuty pro pasažéry a sedělo se podél boků. Moře bouřilo a posádka na přední část prostoru pro sezení natáhla plachty jako ochranu před vodní tříští. Cesta to byla sice hezká, pluje se (a staví se tam) přes tři malé ostrůvky (Ikaria, Schinussa a Donussa), ale až konečně už za tmy jsme byli na ostrově Amorgos. Vystoupili jsme, a až mnohem později jsme přišli na to, že jsme měli asi zůstat sedět vystoupit až v dalším přístavu tohoto ostrova – je tu totiž luxus dvou přístavů!! No ale byli jsme tu, v zálivu (Ormos) Egiali v přístavu stejného jména a vyvstala tradiční otázka, co teď. Zase je tma, zase nic není vidět, člověk je v úplně neznámé krajině… No a tak jsme orientačně vyrazili doleva (vesnice Lakki) směrem svahy, které jsme viděli z lodi a které se nám (už ani nevím proč) zdály být dost nadějné pro nalezení nocležiště. Vyrazili jsme po silnici, ale tu jsme hned za cedulí konec vesnice opustili a vydali se doleva po – u nás by se řeklo polní – cestě ve svahu, spadajícím k vodě. Nakonec jsme našli malé a už viditelně nepoužívané terasovité políčko s olivou a tam jsme se ubytovali na kusu nějaké lepenky, která tam někde kdoví proč byla. Bylo to docela dobré místo.

25. 09  Ráno jsme vstali docela brzo, protože jsme spali prakticky kousek od cestičky, po které jsme si mysleli, že by se mohlo chodit, a slezli jsme dolů k vodě, takovým žlebem po kamenech a menších skalkách, i skrz nějaký porost, a po celkem ne zrovna jednoduchém závěru se dostali na písečnou minipláž. A byla snídaně a koupání a slunce a klid. Ale ne na dlouho, za chvíli se na nás připlavali podívat kámošky – docela obyčejné, bílé domácí kachny. Byly dost voražené, do všeho si šly klovnout, všechno je zajímalo.. Po poledni jsme se sbalili a vydali po cestě, kterou jsme sem přišli, dál. Celkem vysoko nad námi byla nějaká stavba, snad hotelu, a rozhodli jsme se, že k ní nějaká cesta musí vést a tu že využijeme k přesunu do vesnice Tholaria, která je poměrně vysoko nad přístavem. K hotelu (rozestavěnému) jsme došplhali terénem, a zvolili jsme pak zcela evidentně starobylou cestu šplhající mezi zídkami zahrad a políček údolíčkem až kousek k vesnici. Ještě před vesnicí byla značená odbočka k vykopávkám dávného sídla s názvem Mínoa. Ve vesnici jsme vyhledali obchod, ale bylo zavřeno – majitelka měla siestu. Tak jsme s nějakým dědulou o holi, který tam taky čekal na otevření – šel na kafe – zapředli rozhovor a ačkoli jsme neuměli my řecky a on zase jinak, než řecky, tak přesto jsme porozuměli, že Američani někam shodili bomby (Irák?) a byli jsme z toho dost znervóznělí. Říkali jsme si, copak se z toho vyvine, jestli se přes moře dostaneme domů, letenky máme sice zaplacené, ale jestli chytneme letřadlo (a jestli vůbec poletí!! aby nebyla nějaká neletová zóna někde nad východním Středomořím...) letadlo atd. atd. No ale pak přišla majitelka, uvařila přímo senzační kafe, dali jsme si i pivo, a myslím si, že jsme i někde u nějakého kostela natočili vodu a vydali se po značené (!!) cestě směr klášter Panagia Epanochoriani. K němu jsme ale nedošli a zůstali na noc v ruinách nějaké asi kaple, ze které zbyly jen tři zdi a kousek klenutí. Ale měli jsme odtud krásný výhled dolů na přístav.

26. 09 Ráno jsme došli ke kostelu/klášteru Panagia Epanochoriani, nasnídali jsme se tam na lavičkách, nechali bágly schované v křoví a vyrazili na Kroukellos – nejvyšší kopec ostrova (826 m)(na Mapy.cz se ale jmenuje Chorafakia a má 523 m). Napřed jsme došli k jiné, udržovanější a o hodně víc používané cestě, vedoucí k zřejmě něčemu jako poutnímu klášteru (Agios Ioannis Theologos). Ale tam, kde k němu odbočuje cesta, jsme se vydali opačným směrem a po krátkém zaváhání přece jen našli pěšinu do hor. Ta napřed ale vede víceméně po vrstevnici, stoupá jen zvolna. Přetíná celkem prudké srázy, spadající do moře a celé je to poměrně dost divoké. Pěšina dokonce občas začne šplhat po menších skalkách, kde se musí použít i ruce, a vyjde pak do sedla, kde se objeví – co jiného než bílý kostelík!! Tenhle cíp ostrova – východní – je opravdu dost divoký. Dole, na druhé straně, než odkud jsme přišli, jsme taky ne daleko od břehu viděli další bílý kostelík (na Mapy.cz není). Tady se někde (údajně) točil film „Deep Blue“, v češtině asi „Hlubina“  (Mimochodem, na mě ten film zanechal hluboký dojem a ani nevím proč. O potápění jsem se nikdy zvlášť nezajímal, filmový fanoušek taky nejsem… Prostě nevím, ale občas mě přeběhne mráz po zádech, když si na film vzpomenu..). To už to ale k vrcholu (už bez pěšiny, terénem), což je takové ploché místo, označené betonovým sloupem (aby bylo vůbec poznat, že jde o vrchol; bylo jen kousek nad terénem) moc daleko nebylo. Ani jsme se tam nezdrželi a vyrazili zpět, i pěšinou nad srázy, a za nějakou tu hodinu jsme byli zpátky u báglů u kláštera. Ještě za světla jsme stačili dojít přes osadu Lagada do přístavu, tady si dát nějaké kafe a dojít na známé spací a koupací místo. Kachny to neobsadily, tak to bylo dobré.

27.09 Ráno jsme se zase vydali do přístavu a prošli jím dál a hlavně výš, protože jsme se chtěli dostat na hřeben, táhnoucí se ostrovem. Napřed jsme prošli vesnicí Potámos (tj. řecky "řeka" – netuším, proč vesnice na kopci se jmenuje Řeka), ze které vedla dál docela slušná cesta. Vypadala dost starobyle, byla pečlivě vystavěná se zídkami nad svahy – a značená!! Z vesnice jsme viděli přístav zase z jiného úhlu, i moc hezky vypadající a lákavý ostrůvek Nikouria, který vybíhá k "mateřskému" ostrovu písečnou kosou, o které by se z té výšky dalo myslet, že při odlivu bude bez vody a na ostrůvek by se mohlo přejít suchou nohou. Jak je to ve skutečnosti, to ale nevíme. Podle mapy jsme měli narazit na jinou vesnici – Asfodilitis (nazvali jsme si ji pracovně Asfaltovice) a pokouknout se tam (podle mapy) po vodě, ale to byl kec. Mapa kecala, vesnice tam sice kdysi nejspíš byla, ale nyní z ní zbylo jen pár zdí a zídek kolem bývalých polí a zahrad. (Poznámka z doby o snad 20 let později: aplikace Mapy.cz žádnou takovou vesnici neukazuje, ale naopak tu vesnici Potámos ukazuje jako vesnice dvě – Ano a Kato Potámos; tedy Horní s Dolní Potámos; a měly by tam být dokonce i ubytovací kapacity a nějaká kafírna. Jak se ten čas mění!!) O vodě jsme si mohli nechat jen zdát. Ale dostali jsme se po cestě až do jakéhosi sedla na hřebeni, kde to bylo rozježděné buldozery. Budovala se tu totiž nějaká silnice po druhé straně ostrova a zatím jí bylo vybagrováno jen tak asi kilometr. Dál už pak pokračovala tradiční stezka, na které byla sem tam nějaká značka či šipka a došli jsme po ní k fascinujícímu klášteru Chozoviotissa. Ten je nalepen na skalní masiv, ve kterém jsou snad veškeré obytné místnosti a vystavěná je tedy "do prostoru" jen poměrně malá jeho část. Jeho počátky spadají snad až to 11. století. Údajně nikdy nebyl dobyt, a to ani v dobách turecké nadvlády. Nevedou do něj žádné dveře, jak osoby tak zásoby a ostatní materiál se dovnitř dopravují výtahem do docela slušné výše. Prostor kolem kláštera je oplocen a v plotech jsou protikozí branky, a pod klášterem dolů k moři jsou vybudovány terasy, na kterých se zřejmě pěstovala zelenina a ovoce (a možná i dál pěstuje, vypadalo to, že v něm nějací mniši stále jsou). Na druhou stranu od kláštera vzhledem odkud jsme se tam dostali my, vede už pečlivě vystavěné a zcela zřetelně renovované kamenné schodiště dolů k silnici, po které se dá buď dojít k moři a nějaké malé pláži, nebo naopak vystoupat do správního střediska – do (jak jinak) Chóry. Nad ním je v dáli vidět na hřebeni řada větrných mlýnů a je vidět i dolů do přístavu Katapola. Městečkem jsme jen prošli a pokračovali po silnici, dokud jsme se před začátkem serpentýn nevšimli, že se dá dolů jít taky po původní cestě pro pěší, která zákruty silnice překračuje a celou cestu výrazně zkracuje. Místy to bylo i jako schodiště, ale bylo to jasně neudržované a nepoužívané. Kdo z Řeků dneska chodí pěšky!! Došli jsme do druhého (a většího) přístavu ostrova – Katapola. Trochu jsme se najedli a zásobili a vydali se hledat nocleh, protože se už smrákalo. Šli jsme od města pryč, stále ve svahu nad vodou po pěšině, která se nám sama nabízela. Došli jsme tak ke kapli, postavené v takové úžlabině a na její terase jsme strávili docela větrnou noc.

28.09 Druhý den jsme se rozhodli změnit nocležiště, vrátili jsme se zpět do přístavu a zaskočili tam do hospody a na nákup, a pak ho celý obešli a po druhé straně zálivu šli hledat písčitou pláž, kterou jsme z přístavu viděli. Lehce jsme ji našli, byla opuštěná, s jakýmsi zrezavělým kempinkovým přívěsem coby stánkem s občerstveném, nyní však již uzavřeném. Všude prostě pusto a prázdno. Jen slunce svítilo. Nad námi byly nějaké skalnaté srázy, po kterých se dalo celkem dobře vylézt až nahoru a tam se otevřel pohled na druhou stranu, kde byly k vidění také takové menší uzavřené pláže s pískem, možná, že některé přístupné jen od vody. Pak už byl poslední večer na ostrově. Na noc jsme si vyhrabali v písku lože, s menší hradbičkou coby ochranou před dotírajícím větříkem. Ta ale nezabránila nějakému potkanovi, aby se na nás nepřišel podívat a aby nevyšplhal po stolku s kovovýma nohama, který jsme použili pro odložení báglů, zjistit, co neseme.

29. 09 Další den dost brzo ráno odjezd zpět na Naxos (6:15, 2500 drachem = € 7,34, Minoan Flying Dolphins). Při příjezdu byl vidět vlevo přes vodu blízký ostrov Paros a v přístavu nás zase vítala obří kamenná antická brána, pozůstatek nikdy nedostavěného chámu. A z přístavu jsme odjeli busem do Apollonas, letoviska na severním konci ostrova. Dorazili jsme tam nějak po poledni. Nebylo příjemné počasí, sice slunce, ale hodně to foukalo, moře bylo bouřlivé, a tak jsme ani nepřemýšleli o nějaké koupeli. Sem se ale stejně jezdí za jiným účelem – v blízkém lomu zde leží polotovar sochy kúrose – chlapce. Tyto sochy se dělaly jak na běžícím pásu a byly hlavně bohatými občany věnovány věštírnám a podobným zařízením za nějaké služby. No a u téhle sochy kameníci ještě před tím, než ji začali vůbec připravovat k vyzvednutí, objevili v kameni nějaký závažný kaz, který by nejspíš vedl k jejímu zřícení nebo rozlomení. Tak ho tam nechali ležet a dneska je z toho turistický cíl. Ono toho – po pravdě řečeno – zase tak moc k vidění není, a tak jsme se raději vydali na cestu. Kolem pláže s bouřícím mořem. Za ní jsme začali stoupat po nějaké docela široké cestě, až jsme došli k silnici. Tu jsme přešli a pokračovali dál po jiných cestách, pak už to byly cestičky, potom stezky a když i ty skončily, tak jsme byli na terasovitých políčkách a nevěděli jak dál. Prodrali jsme se tedy po nějaké zídce větvemi tamějších klasických pichlavých dubů (dub kermesový)  a notně poškrábaní jsme vylezli na nějakou cestu. Po té jsme přešli kopec a dali se zase dolů a po nějakých dalších peripetiích jsme se dostali k večeru do zátoky Lionas. Byly tam dva penziony s hospodou a my se nechali zlákat hlasitěji lákající bábou do jednoho z nich. Kuchyně – hrůza. Jídlo dost mastné, viditelně nebyli na to, že by tam vůbec mohl někdo zavítat ke konci září, připraveni… Tak jsme se ani moc nezdržovali a po jídle hned vypadli. Moře i tady bouřilo, a tak jsme vzdali koupání a vydali se údolím pod asfaltovou silnicí směrem od moře. A pod nějakými stromy si našli celkem dobré místo na spaní. Výhodné bylo, že když jsme opustili domky v Lionas, šli jsme kolem nějaké cisterny. K té jsme se pak po ubytování na střídačku vrátili a umyli se. Nebylo to špatné.

30. 09 Ráno jsme se vydali k silnici a po ní, mírně stoupající, jsme pokračovali pryč od moře. V oblasti se těžil (a dosud těží) smirek a ve skalách podle silnice byly vykutané díry, ve kterých se ta hornina kdysi dobývala. Nebylo tam ale jen tohle, taky jsme potkali smrdutou skládku, která byla sice oplocená, takže asi ne nějaká divoká, ale produkovala jednak smrad a jednak spousty much. A byla na začátku rokle, která vlastně sbíhala až k moři do místa Lionas a kde jsme taky spali. Když tam začne pršet, tak se asi skládka hezky vylouží a pak to všechno teče k lidským sídlům dole. A pak do moře... Dost nevábná představa!! No ale dostali jsme se na hlavní silnici a po ní – s nějakým kratším stopem – do vesnice Apiranthos. Celkem zajímavé, turisty rozhodně nepřeplněné a příjemné městečko. Využili jsme nějakou zprvu jakoby značenou výletní cestu, ale ta se nám pak zdála jako nevýhodná a tak jsme pokračovali do dalsí vesnice, Filoti, po silnici. Tam sámoška, proviant a pokračovat dál, směr nejvyšší kopec jak ostrova, tak i celé naší dovolené – Zás (1001 m). (Pod tímhle jménem – Ζaς – je ta hora vedená jak na mapách, tak i v různých příspěvcích na internetu, ale s tím jménem bude asi v českém prostředí trochu problém. Řecká verze jména té hory je taky totiž Ζευς, což by se ale mělo číst jako zhruba "Zevs", ovšem u nás se tak nějak vžilo čtení "Zeus" – což je, jak známo, nejvyšší velitel řeckého panteónu.) Na noc jsme si našli kousek před tím, než se cesta přiblíží ke stoupání, opuštěný kamenný přístřešek – domek, s plochou střechou, porostlou už uschlým mechem, a okolo spousta kamených zdí a zídek, a na té střeše jsme se celkem pohodlně vyspali. Místo bylo vlevo ve svahu nad přístupovou, už bezasfaltovou silničkou, za zdí, která byla na jednom místě pobořená a tudy jsme se dostali dovnitř. Byl to luxusní apartmán, obrácený na východ, s překrásným výhledem dolů do kraje, na – v této době bohužel již sluncem spálené – svahy pastvin a sadů. A navíc asi 5 min chůze do něj dolů po cestě je bohatý pramen vody, ale to jsme bohužel večer po příchodu nevěděli, takže jsme museli vodou šetřit.

01. 10  Ráno jsme se sbalili, bágly nechali uvnitř domku a nalehko se vydali „dobýt“ Zás. Nebylo to nic obtížného, pěšina napřed stoupá širokým žlebem, mine jakousi asi význačnou jeskyni (je u ní nějaký nápis, jen si nepamatuju, jestli ta význačnost je mytologická nebo třeba archeologická) a pak se začne kroutit napřed po svahu a pak už mezi kameny přímo nahoru. Mezi kameny kvetly nějaké žluté asi krokusy a pak taky bramboříky. Celkem vzácný pohled, za celou dobu dovolené jsme viděli akorát při sestupu do přístavu Katapola na ostrově Amorgos nějaké květy – fialové, jakoby s náznakem nějaké kostkaté kresby, vyrůstající evidentně z nějaké cibulky na místě totálně holém a vyprahlém, mezi kameny. Připomínaly mi nějaký ocún nebo „podzimní“ krokus (byl to ocún Colchicum macrophyllum). Na vrcholu (zase betonový sloup!!) jsme potkali nějaké Angličany a docela jsem si s nimi popovídal – o dolech na smirek s pánem, amatérským geologem a o kytkách zase s paní. A do toho nám nad hlavou kroužila rodinka nějakých orlů a bylo báječné počasí, byly i krásné rozhledy do hornatého vnitrozemí ostrova ... nemělo to chybu!! Dolů jsme se dostali celkem snadno a rychle, napili se z pramene, pak vzali bágly a pokračovali dolů, do Filoti a přes vesnici Chalki (taverna na úžasném náměstíčku se sezením pod velkými stromy!!). Za Chalki jsme uviděli jeden příklad „pyrgi“ – benátské obytné věže, pozůstatku z doby, kdy ostrov tvořil Naxoské Vévodství, pod vládou šlechtického rodu z Benátek. O kus dál jsme chytli stop a na korbě s prázdnými včelími úly jsme se dostali až kus od silnice, co vede od města Naxos podél západního pobřeží na jih. Tady jsme si nechali zastavit, silnici jsme přešli a dostali se na poměrně rozsáhlou – a díky konci sezony i prázdnou písčitou pláž – a vydali se po ní k jihu, kde byly vidět nějaké písčité svahy a duny. Skutečně tam byly, zarostlé jalovci, vřesovci a množstvím jiných, většinou pichlavých keříků. Bylo to místo s názvem Alyko. Tak jsme si chvilku odpočinuli, zahrabali do písku naše bágly (nevěděli jsme jak to tam po okolí chodí) a vydali se zpět za obligátní nutností – sehnat vodu. Podařilo se, v chladícím boxu nějaké hospody (na obchod jsme nikde nenarazili) jsme ji nakoupili a vydali se zpět. Uvařili, rozložili karimatky a nocovali  (bez stanu).

02., 03., 04. 10  Další den jsme se ale jednak přesunuli kousek dál – při průzkumu okolí jsme „objevili“ pláž na výběžku poloostrova, a jednak jsme se rozhodli, že musíme na noc postavit vnitřní stan – v noci něco lítalo. A tak jsme taky udělali a na Alyko strávili další dvě noci sladkým nicneděláním v naprosté izolovanosti: za celou tu dobu se tam mihli tak dva lidé. A jednou i pes. I když nicened+ěláním - jeden den jsme si udělali výlet busem směr Naxos, a ta jízda místní MHD měla velkou chrakteristiku – neustále tam řidič hrál nějakou místní úžasnou popovou vodrhovačku, z níž jsme rozuměli jen "hypokrisis" a nic víc, ale to se tam zato opakovalo nesčetněkrát. A běželo to i při návratru....dost horor. Pobyt na Alyko měl jen ten klasický nedostatek – pro vodu se muselo jít zase do hospody celkem daleko, ale byl v tom ten zájezd busem, tak to takový oproblém nebyl. Po poslední noci jsme se ráno, hned po snídani sbalili a vydali se pěšky k Naxu. Napřed po pláži, kde přibývalo – s přibližujícím se centrem ostrova – různých stavení, pak už to po pláži nešlo a tak jsme využívali různé silničky a cesty podél moře až jsme došli – pod přistávacím koridorem místního letiště – do kempu (Maragkas). Už prakticky končili, takže jsme tam byli hnedle sami a při stavbě stanu se na nás přišla podívat i děvenka, která nás v recepci přijímala, i s kočárkem s malým děckem, aby se prý koukla, jak se vlastně takový stan staví. Trochu zvláštní u obsluhy kempu, ale když se to tak vezme – ona celý den prosedí v přijímací kanceláři… no, stejně to bylo divný. Trochu jsme se dali do pucu, vyšli si na procházku na začátek přímořské vesnice Agia Anna, dali si tam kafe a nakoupili něco na rozlučku s dovolenou (flašku červeného, mimo jiné) a vrátili se do kempu. Tady jsme napřed podnikli důkladnější očistu – a vzhledem k tomu, že jsme se za celých 21 dní prakticky nemyli a jen se koupali v moři, tak docela nutnou – a pak jsme si udělali docela příjemný večer: zapálili jsme si i nějaké svíčky, co jsme tam našli, otevřeli vínko a rozloučili se tak s Kykládami.

05. 10 Ráno busem do města, kde jsem zjistil, že děvenka v turistické kanceláři před týdnem, když jsme na Naxos přijeli poprvé, kecala že nám jede loď v 11. Měl jsem pravdu já, když jsem upozorňoval na to, že v říjnu už bude po sezóně a počet spojení bude značně omezený. Taky jsem jí to dal dost vědět, až se přišel podívat nějaký šéf, proč je tam křik a když jsem mu to vysvětlil, tak ji vynadal a poslal pryč. No ale nic nebylo ztraceno, v 17:45 nám jela jiná, kterou jsme to taky celkem v pohodě měli stihnout (4300 drachem = € 12,62, Blue Star) do „Peiraias“ (takhle to píšou Řekové), jen jsme se museli rozloučit s časem na „nákupy“ v Pireaus (obyčejně tahám domů originál tzatziky a nějaká koření). Změna rozvrhu se ale promítla i do naší činnosti v Naxu. Nechali jsme tedy bágly v úschovně v kanceláři a vydali se na prohlídku. Nebyla to špatná alternativa, viděli jsme hlavici iónského sloupu, zasazenou do mnohem mladší zdi jako stavební kámen a došli jsme na hrad – Kástro, uličkami zase sešli dolů, kde na jedné zdi na nás koukala nevymazlená kočka siamka, a když ji kamarád chtěl teda pomazlit, tak se chvíli nechala a pak – asi v té extázi – mu prokousla prst. Cestou jsme se taky se nasvačili a celé to zakončili v taverně s gyrosem a jinými dobrotami a pak i návštěvou fantastického obchodu s kořením, domácími sýry a tak. To si člověk nevěděl co vybrat!! Teprve tam jsem přišel na to, že např. koření pro již zmiňované tzatziky není jen jedno, ale je to hned několik různých směsí, a navíc si každý ještě může z nabízených ingrediencí namíchat i svoje vlastní… No a pak už jen kafe v jedné z mnohých občerstvoven u přístavu a na loď. Tentokrát se s námi ta velká kamenná brána loučila. Do Pireaus jsme dorazili někdy kolem půlnoci, koupili si na poslední drachmy plechovkové pivo, sedli do busu a dojeli na letiště. Jedna taková perlička – při jízdě busem jsme si všimli u jedné benzinky, že tam ukazují teplotu +21 °C. Byli jsme v sandálech, kraťasech a tričkách a s námi se v buse choulily do tlustých péřovek dvě Řekyně, asi s pocitem, že nutně musí hned v následujícím okamžiku umrznout. Taková kosa!! Na letišti jsme měli spoustu času, a tak jsme si před budovou rozbalili vařič a udělali si poslední kafe; a pak zbylý plyn z bomby vypustili a bombu samotnout pak vyhodili.

06. 10 V 5:15 odlet do Budapešti a v 8:05 do Prahy. V Praze asi za hodinku – a to byl konec krásných a bezstarostných dní. Zase čekala akorát práce….