Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Když jsem se připravoval na horské etapy již zmiňované trasy E4 (má dvě větve – jednu pobřežní, kterou popisuji v rubrice „Trasa E4 Paleohora - Chora Sfakiona“ a jednu vnitrozemskou, horskou), zkoušel jsem získat nějaké informace jednak (pochopitelně) na internetu a pak taky z nějaké průvodců v knižní podobě a také z map. Vše se ale projevilo jako naprosto nedostatečné a nakonec se ukázalo, že nejlepší informace je možné získat z mapy, kterou jsme ale bohužel objevili v obchodě až po treku, v Agia Roumeli (viz rubrika Odkazy). (Do té doby jsme se museli orientovat podle mapy 1:100000, což je pro terén naprosto nedostatečné!! To nedoporučuji!!)

S popisy cesty v průvodcích a nakonec i na internetu je to tak, že se tam člověk prostě špatně orientuje. Když se třeba píše, že „před sebou vidíte horu se zvláštní rozeklanou vrcholovou partií“ tak je to informace k ničemu; co člověk to jiná představa, co je to „zvláštní rozeklaná vrcholová partie“; nehledě na to, že když se pozorovatel otočí o pár stupňů doleva nebo doprava oproti tomu, kde stál ten, kdo situaci popisuje, tak může vidět něco úplně jiného a taky třeba „rozeklaného“. Lepší je klást důraz na věci, které se jen tak nezmění a které lze popsat nějak jednoduše. Proto se o něco takového pokusím i pro různé zmiňované horské trasy E4 a další na ni navazující horské túry (včetně fotografické "dokumentace"), i když výsledkem si jistý nejsem.

(Chania) – Nerokouros – Kambi – chata Volika – hora Spathi – místo Livada – chata Katsiveli – vrchol Pahnes – planina Anopolis – Loutro

Do Chanie – východiště trasy  - se lze dostat přímo letadlem - je tu mezinárodní letiště a z Česka se tam taky lítá, ale v poslední době jen cestovky; ani chartery sem už v poslední době nejsou a pokud by se sem člověk chtěl dostat z jiného města (Vídeň, Frankfurt n. M. atd.) vyjde to nakonec docela draho a na dost dlouhou cestu. Nebo lodí – to znamená nějak do Athén (letadlo – SmartWings za jakžtakž přijatelnou cenu) a odtud z přístavu Piraeus lodí (z letiště do přístavu přímá busová linka); společností, které na Krétu linky provozují, je více a plavba trvá několik (dost) hodin (viz rubrika Odkazy). Poslední možnost je dostat se na Krétu je letět napřed do Iraklia (SmartWings tam létají pořád) a odtud busem. Tohle spojení preferuju.

Po příletu do Iraklia a odbavení se musí na městský (zelenomodrý) bus na zastávku přímo před letištní budovou. (Musí se však k ní přejít asi 2 parkoviště.) Lístky se kupují v takové boudičce, lze se tam jakžtakž domluvit anglicky. Linek odtud jede více, pozor tedy na výběr té správné – té, kterou se dostanete na „Bus Station“! Cena v roce 2006 byla € 1,10. Je dobře ještě při nástupu řidiči říct, že chcete na ten autobusák. Zastaví kdesi ve městě a houkne na vás, že máte jít ven. Na této stanici když vystoupíte, se dáte trošku zpět, tak 20 - 30 m, k silnici, která z té hlavní odbočuje dolů, směrem k moři (to ale není vidět). Touto ulicí se pak jde bez odbočení, až se dojde na to nádraží. Taky je druhá možnost – řidiči nic neříkat a jet tím busem, dokud se nevyšplhá pod cihlovými šancemi (foto) na velké náměstí (uprostřed je vydlážděné a osázené velkými stromy, hlavně eukalypty). A hned jak to tam zastaví, tak vystoupit. A jste v takovém centru Iraklia. Kolem spousta hospod, rychlého občerstvení, obchodů, taky muzeum a tak. Ze šancí je taky pěkný rozhled na část města s přístavem v dáli. Tohle místo rozhledu je taky docela důležité si zapamatovat, zde kolem chodníku jsou totiž stanoviště různých linek autobusů (třeba i na Knóssos), a z prvního to jede zpátky na letiště!! Na autobusové nádraží je celkem lehké se odtud dostat. Od prvního stanoviště busů se musí jít stále dopředu, přejít širokou silnici (zespoda jste po ní přijeli z letiště) na druhou stranu a pak jít stále nad šancemi (dole jsou vidět nějaké tenisové kurty). Ulice se pak trochu stáčí doleva a klesá, po pravé ruce začnou domy, přejde se jedna menší ulice (přichází zprava) a za takovým docela velkým hotelem se zahne doprava a po schodech, které tam za rohem jsou, dolů  - a to už jsou vidět stojící autobusy. Z náměstí to trvá tak max. 10 min. V pokladně nádraží se lze dobře domluvit anglicky, jízdenka do Chanie stojí (2006) € 11,45. Busy jezdí od časného rána do asi 22:00 (viz rubrika Odkazy), ve špičce (dopoledne a odpoledne) v půlhodinových intervalech, jinak po hodině. Stanoviště busu do Chanie (stanoviště nejsou nějak výrazně označena!!!) je vpravo po východu z nádražní budovy.

Bus přijede do Chanie tak po 2,5 hodinách (jediná větší mezizastávka v městě Rethymno) na autobusové nádraží. Pro orientaci na tom nádraží: když se stojí zády ke vchodu do nádražní budovy, přímo před vámi je (za stojícími busy) zeď a v ní je - trošku vpravo – u nějaké jiné malé budovy, branka. To se vyjde na chodník a od ní asi 30 m vlevo je důležitá zastávka busů – mimo jiné i do Nerokouros, což je skutečný výchozí bod popisované trasy, odtud se teprve začíná jít. Lístek se dá koupit v kiosku hned vedle - € 1,10, je to do zóny „B“ (2006). Další důležitý východ z nádraží je (opět když se stojí zády ke vchodu do budovy) v rohu vlevo vepředu; taky za stojícími busy. Odtud když se vyjde a pokračuje po chodníku vpravo, se dojde po pár metrech na náměstí s parkem. Na jedné dlouhé straně náměstí je dobře zásobená sámoška IN.KA (mají tam např. i napichovací bomby k vařiči, ty ale jsou k dostání v i malinkých „supermarketech“ na vesnicích) a kolem spousta příležitostí k rychlému občerstvení (hlavně výtečné gyrosy). Když se přejde náměstí (po podélné osé) a přejde se taková velká ulice, jste na tržišti se spoustou stánků hlavně se suvenýry, ale taky jídlem, a hadry a odkud dál se dostanete ke starému přístavu s přístavní „kolonádou“ se spoustou taveren, kaváren a hospod obecně.

Busem se dá samozřejmě odjet přímo do toho horám nejbližšího východiště trasy – do vesnice Kambi, ale ten tam jezdí jen 2x týdně, v úterý a ve čtvrtek v 7:00. Před odjezdem do Nerokouros je dobré prozkoumat předem jízdní řád (viz rubrika Odkazy). Většina spojů linky (č.8) totiž v Nerokouros končí a cesta je tedy dlouhá, jen asi 2x za den jedou jakoby obráceně (v roce 2006 jeden takový odjížděl v 11:00) – napřed městem, pak do N. (za asi půl hodiny) a pak teprve do dalších okolních vesnic a míst.

V Neroukoros bus zastaví (hned za nějakou křižovatkou), zacouvá do jedné z ulic, aby se obrátil a pak teprve vypustí cestující. Takže sebrat bágly a hurá směr vzhůru po silnici ke kostelíku (foto). Přímo proti kostelíku je sámoška, kde lze dokoupit třeba vodu (nahoře v horách je hodně vzácná!!!) a taky je tam silnička-ulice, která kolem sámošky jde vzhůru. Tou se vydat. Pokračování je dost klikaté a zhruba vpravo, napřed malou uličkou, pak mezi ploty až na vedlejší silnici a po ní na hlavní, co šplhá po svazích (je viditelná už od kostelíka, jak po ní vysoko ve svazích kopců jezdí auta). Po té se jde dost úmorně. Snad zkusit stop (pro trasu přes vesnice Kondopoula, Katohori a do již zmiňované Kampoi), ale nebyli jsme úspěšní. Silnice se kroutí, občas ze zatáček odbočují doprava do kopců nějaké cesty – polňačky, ale ty nejsou důležité. V jednom místě je taky taková stavba za plůtkem. Je to vodárna, ale jen s malinkým čůrkem bůhvíjaké vody; kolem je to samý kozí bobek. Důležitá je až odbočka asfaltová, u nějakého křížku. Na tu se odbočí. Jde napřed dost příkře vzhůru a po asi 2 serpentýnách se narovná, přejde hřeben a začne klesat. Dole se otevře planina (foto), se stromy, zahradami a sady a taky s (výše zmíněnými) vesnicemi. Přes ty se musí přejít nebo přejet stopem (ve vesnici Koundopoula je sámoška s proviantem a pivem!! důležitý bod cesty!!) až do Kampoi, kde se už skutečně začne.

V Kambi je dobrým orientačním bodem zase kostelík (foto). Je na návsi, ze které vychází několik ulic. Vedle kostela je velký strom a pod ním nějaký kohout s vodou. Na něm byla sice hadice, ale vodu jsme nezkoušeli. Pít se ale možná dala, nevím. Jsou tam taky 2 taverny, ale obě byly (odpoledne, spíše už k večeru) zavřené. Moc živo kolem rozhodně není. Další cesta vede po asfaltové silnici kolem kostelíka mírně dolů, jižně, k horám. Po necelém 1 km je rozcestí. Doleva je to (podle mapy) silnice, která později přestane být asfaltovou, povrch se změní na písek a po mnoha a mnoha zákrutách a km skončí pod chatou Volika. Taky se z ní asi dá odbočit (odbočka bude zřejmě značena kamennými mužíky) na pěšinu, vedoucí do a přes rokli, kterou se na chatu lze dostat taky. Ze zmiňovaného rozcestí silnic doprava vede taky asfaltová silnice a navíc  tím směrem ukazuje i dřevěná, hodně amatérská směrovka s obrázkem chodce a nápisem Volika. My se vydali tím směrem. Musí se ale dávat pozor, další cedulka je až docela daleko: z asfaltu odbočuje vozová cesta (asi po 1 km) doleva trochu dolů, kolem pole a pak zase trošku nahoru k nějakému domu. Tam je teprve další směrovka. Ukazuje na pokračování vozové cesty. Ta napřed vede chvilku po rovině a pak začne trochu stoupat po levé straně mělké úžlabiny. Po pravé ruce jsou už ohrady s kozami a ovcemi. Až u poledního kozince je další (a poslední) směrovka. Je tam jednak zarostlá vozová cesta kolmo vlevo přímo do svahu, a pak ta směrovka, ukazující na taky zarostlou pěšinu, která vede také vzhůru, ale šikmo doleva. Vyjde se na takovém rovnějším a hodně kamenitém místě a další orientace je již jen na citu. My tam zůstali na noc: stále nahoře ale jakoby trochu zpět je pobořená zídka a za ní staré, kamenité a již asi neužívané pole s velikou olivou. Tam se dá po vysbírání kamenů a odstranění pichláků dobře přenocovat. Voda není.

Další směr cesty je „cestou-necestou“ vzhůru. Sice se občas zdá, že někde je vidět náznak nějaké polní cesty, ale většinou nikam nevede a hned ten náznak zase skončí anebo směřuje dolů, což je směr nevhodný. Prostě jít po kozích stezkách stále nahoru, přelézt nejmíň 2x ploty (přelézají se blbě, jsou to kymácivé, jednotlivé díly, spojené dost silným drátem, který nejde rozplést). Cílem je písčitá silnice, která vede asi o necelých 100 m výše (vzhledem k místu, kde jsme spali). Jak je člověk na silnici, hned je lépe. A navíc je z ní vidět trchu vlevo dost hluboko ve svazích zaříznutá rokle, na jejímž horním konci se dá uvidět oranžová maringotka (foto)(aspoň to tak zdálky vypadá), což je již zmiňovaná chata Volika. Dál je to celkem snadné – po silnici doleva. Silnice překoná jednu menší rokličku, projde se asi 2x brankou v protikozích plotech a než silnice začne klesat to hluboké rokle, je nutné z ní odbočit doprava do svahu, na takovém místě, kde jakoby trochu začíná nějaká cesta. Je to ale klam, cesta to není, končí hned po několika metrech na takové menší plošince, která je jen tak o 2 – 3 m výše, než je silnice. Tudy se jde. Odtud stále vzhůru, chvíli to vypadá, že korytem nějakého asi občasného potoka, chvíli se poskakuje po kamenech i menších skalkách (foto). Musí se ale stále dodržovat víceméně to, že se jde po jakési hraně: doleva je to dolů do rokle (ne nijak dramaticky příkře), doprava je to rovnější. Pokud se drží tento směr, dojde se k poslední ohradě, která se dá překonat snadno, protože jeden díl plotu je oddělávací. Toto místo se dá najít podle výrazně vyšších tyček plotu, mezi kterými je ten mobilní díl přichycen. Nalezení tohoto průchodu je poslední trochu zapeklitá část cesty-necesty, protože na brankou je již docela dobrá, místy i vystavěná a i udržovaná pěšina!! Teď už zbývá se jí držet. Kolem ní a občas i přes ní se plazí také černá hadice, kterou ale asi moc vody neteče, protože je na několika místech přerušená. Pěšina vede po pravém svahu, aby tak někde v polovině přešla na druhý svah. Dojde se dokonce k místu, kde se žlab trochu dělí, zde je nutné vybrat si levou část. Brzy nato se dojde k první žlutočerné tyči a to už „je vyhráno“. I odtud je vidět oranžová maringotka Volika, když se trošku povyleze nad stromy, ale je už jasné, že je to regulérní chata a ne žádná maringotka! Tady se už nedá ztratit. Pěšina je čím dál tím víc patrnější, občas se trochu zaklikatí v serpentinách a ve finále jde podél celkem hluboko zaříznutého koryta občasného potoka (po levé ruce), nad kterým je ve svahu vidět silnice (to je ta, která vychází z osady Kambi, levá na silničním rozcestí). Pěšina vyústí také na silnici a zde je možné si vybrat dvě varianty. Buď přímo do svahu k chatě nebo doleva po silnici až k jejímu konci (nějaké kozí ohrádky) a tam napřed přejít zaříznuté koryto suchého potoka a pak navázat na mnohé kozí stezky a vybírat z nich vždy tu, která vede nahoru k chatě. Druhá varianta není tak příkrá, ale je zase delší.

Chata se rekonstruuje (2006), což znamená, že se obkládá a zatepluje (to je to oranžové)(foto) a taky se na její jedné straně budují asi toalety. Je zamknutá, ale údajně se dá dojednat v Chanii v místním horském klubu (EOS) zapůjčení klíčů. Nevím ale, jak to funguje, kde se vrací klíče, jestli a případně kolik se platí a tak. Adresu kanceláře a telefon lze zjistit na internetu a je také v rubrice „Odkazy“. Nejdůležitější informací ale je, že tam NENÍ VODA (volně k dispozici), i když do chaty trubky s touto vzácnou tekutinou vedou. Ale podle mapy (viz Odkazy, mapa „Páhnes“) by od chaty doleva (při pohledu odspodu) měla vést zeleně značená stezka ke zdroji vody pro chatu, asi 400 vzdálenému. To nevím, zkoušeli jsme jít podél trubek, které vedou od chaty napřed po povrchu a potom i lehce pod zemí, ale pak i náznaky kudy to vede zmizely a my se vrátili po asi 150 m. Zeleně značené pěšiny jsme si nevšimli, ale možná jen proto, že jsme ji nehledali (v té době jsme zmíněnou mapu ještě neměli a tudíž o této údajné pěšině ani nevěděli).

Další postup je samozřejmě stále do kopce. Od strany chaty, kde je do ní vchod (zamřížovaný a důkladně zamčený), vede nahoru pěšina směrem ke skalám. Je v nich i od chaty viditelný žleb a nad ním je tyč. To je další postupný cíl. Když se pěšina od chaty dostane k dolnímu konci žlebu, jsou tam asi dvě dobrá místa (rovná, písčitá) pro přespání, přímo u skály. Jinak je všude kamení a pichláky. Žlebem se vyleze nahoru (občas přijdou ke slovu i ruce) - je to tak 30 m - a člověk se ocitne na mírném svahu, po kterém vede spousta kozích stezek. Je to jedno, kterou si kdo vybere, ale důležité je dostat se na oblý vrcholek tohoto kopce, protože tam je další žlutočerná tyč. Za ní je vidět dolík, který má ploché dno, porostlé různými pichláky, ale je v nich taky možné najít místečko pro karimatku a vyspání se. Nad dolíkem na skále je další, předposlední, tyč a poslední je zase na vrcholu dalšího vrchu. Tím končí značená cesta a dál se musí podle mapy,  podle citu a orientačního smyslu anebo podle nějakých rad. Zásada je, že se jde pořád nahoru a pořád víceméně jižně. My jsme za poslední tyčí, za kterou se jde dokonce kousek velmi mírně dolů po takové planince, uviděli poněkud vpravo velkého mužíka - hromadu kamení, a protože jsme šli podle (naprosto nedostatečné!!) mapy stovky, mysleli jsme si, že cesta je dál značená takto. Nebyla to pravda, ale nic jsme nepokazili, jak se ukázalo. Šli jsme tedy - vzhledem k původnímu směru - doprava, protože jsme na kopci po pravé ruce viděli kamennou stavbu (foto) - takový asi ovčácký úkryt přímo na vrcholku. Je to docela dobré pro odpočinek v závětří a určitě by se tam dalo nouzově ukrýt v případě nějaké nepřízně počasí a je odtud nádherný rozhled směrem.k severnímu pobřeží. Od úkrytu jsme zase slezli dolů už zase jižně do sedélka a pokračovali dále napřed vlevo nad útesy, kde byla celkem dobře znatelná pěšina a po asi 100 m jsme ji opustili a vydali se rovnou do kopce terénem. Zase se svah po nějaké chvíli trochu vyrovnal, zploštil a přišel poslední dokopec a zase s nějakými lidskou činností nahromaděnými kameny na vrcholu (foto). To už ale vlevo, východně, je po nějakou dobu vidět krásná hora, z této strany ve tvaru pravidelné pyramidy (foto). To je Spáthi (2041 m). Ta může být orientačním bodem prakticky už od osady Kampoi: viděli jsme ji odtud, akorát jsme nevěděli, že je to ona!!

Z místa na kopci jihojihozápadně od Spáthi je na jejím jihozápadním a západním svahu vidět (nejlépe dalekohledem, pokud je, foto) náznak pěšiny a když se dojde přímo na ten svah, tak tam opravdu je!! A zase značená mužíky!! Jde se po ní zhruba jižně až jihovýchodně trochu nahoru do sedla. Tady se člověk dostane do měsíční krajiny (foto), jsou tu tu hlubší tu mělčí propasti, všude jen kamení a v jedné takové malé prohlubenině jsou postavené zídky u malého převisu až jeskyňky - možnost třeba přenocování nebo úkrytu při nepřízni počasí. Hora Spáthi na druhé straně od místa, kde se po jejím svahu začalo jít do sedla, pokračuje dolů hřebenem a po tomto hřebeni se jde, tam je nutné se dostat. Opět se objevují, i když velice spoře, mužíci. Najednou se ale „cesta“ stočí ostře doprava a dolů, po obou stranách jsou - no hnedle by se to dalo nazvat propasti. Značení mužíky pokračuje stále ve stejném směru dolů po levém svahu údolíčka, do kterého se došlo. Dojde se jím hnedle až do místa, kde klesání se vyrovná. To je místo pro další a důležitou změnu směru: zahne se doprava a přímo nahoru do kopce!! Nahoře se to trochu kroutí, stáčí se to zase trochu doleva, ale z vršku je dole vpravo vidět zase plošší dno údolí, místo s písčitými cestičkami koz mezi porosty nějakých pichláků. Sedlo se jmenuje Stavrou Seli. Tam se člověk musí dostat, tam je další orientační bod - celkem velká hromada kamení!! No a to už je konec nejkritičtějšího úseku co se týče orientace, protože když se sleze dolů k tomu velkomužíku, vpravo za hranou srázu je vidět hodně dole veliká sníženina - deprese. Je to rozsáhlé ploché místo na nějž se nusí slézt po celkem nepříjemném kamenitém svahu. Dole se ale jde parádně, po rovině, až se dojde k místu, kde se jakoby setkávaly tři taková plochá údolí a po levé ruce je vidět vyvýšenina se zbytky staveb nahoře (foto). Toto místo se jmenuje Lívada a setkávají se zde cesty jednak od Kástra na východě Levka Ori, jednak od chaty Katsiveli v srdci hor (to je horská větev E4 od západu na východ) a jednak od chaty Volika (po které se sem došlo). Ale co je důležitějšího, je tady VODA!!! Musí se jít od místa setkání údolí stále rovně, nechat po levé ruce a za sebou onu vyvýšeninu s kamennými stavbami a objeví se dolík s betonovými nádržemi s vodou, která je tam přiváděna černou hadicí (foto). Pili jsme to a nic se nestalo. Odtud se pak pokračuje stále stejným směrem údolím, které mírně stoupá a za krátko se dojde k první tyčí E4!! Po tyčích se pak dorazí poměrně zakrátko pod místo, kde je vlevo nahoře na hřebeni už vidět stavba chaty Katsiveli (foto), nejvýše položeného ubytování v těchto horách (1970 m - v roce 2006 měla zbořený jeden roh!!) Orientace je tu jasná - musí se k chatě.

Zde bych rád upozornil na stránky http://www.kretavdetailech.cz/cz/informace-o-krete/zdenek/treky/bile-hory-lefka-ori-2007, na kterých kamarád Zdeněk (který coby člověk nesportovní s dcerami a jejich partnery "prorazil" z planiny Omalos přes chaty Kalerghi a Kastiveli k Pánhes a dolů na planinu Anopolis) docela svěže a poutavě popisuje strázně celého treku z pohledu člověka bez zkušeností s horskými treky. Do tohoto mého popisu pak zapadá popis poslední třetiny jeho treku - z Katsiveli na Anopolis.

Chata je na hřebeni a je z ní docela hezký rozhled jednak kolem po okolních horách a jednak i dolů na planinu pod chatou. Ve svahu pod chatou jsou také dvě mitata – jedno větší, s novou střechou (2006), které je využíváno celkem dost i turisty (jak to vypadá uvnitř – přiznám se – nevím, nějak nemám chuť se tam ubytovávat, raději jsem ve stanu) a druhé menší, které bylo vždy, kdykoli jsem tam byl, obydleno ovčáky. Na dně planinky jsou jednak kamenné zídky, jednak betonová do země zapuštěná nádrž na vodu (pokud tam nějaká je, tak NEPOUŽÍVAT!!) a jednak koryto, do kterého je vyvedena hadice, zásobující jej vodou. V roce 2003 z ní voda v září tekla, ale např. v roce 2006 se z ní voda nedala dostat, jen pokud ji člověk přímo vysál – byla hnusná, teplá, smrděla plastem, ale nic nám po ní nebylo. Dole u koryta je také rozcestník, který ukazuje jednak směr na Páhnes (2456 m) a jednak směr k chatě Kalerghi Refuge nad planinou Omalos. Mám tam oblíbené místo pro přenocování: jak člověk schází dolů od chaty, kolem mitatos a k vodnímu žlabu, po pravé ruce je taková skalka nebo spíš skalnatý hřebínek, který u koryta končí (foto). Ten když se obejde, je za ním další kamenná ohrada, místy zborcená, ve které se najdou moc příjemná místa ke spánku!! (foto) Kolem této ohrady na její druhé straně od popisovaného hřebínku vede již zmiňovaná cesta na Kalerghi.

Cesta na Páhnes začíná dole u rozcestníku. Vede zhruba směrem na východ. Napřed se kroutí mezi skalami (foto) občas i do celkem příkrého svahu až vyleze na malý hřebínek s kamenným mužíkem. Za hřebínkem je poměrně rozsáhlá sníženina – deprese – s ne moc rozsáhlým plochým dnem. Pěšina z hřebínku pokračuje vpravo od deprese napřed dokonce trochu dolů, projde „brankou“ ve skalnatém hřebínku asi 2 m vysokém (foto), a jde ještě kousek dolů, aby pak zase vyšplhala na malou vyvýšeninu, se slušným rozhledem. Odtud se již prakticky nedá ztratit, cesta je dobře patrná (foto, foto), protože je dost využívaná i ovčáky – je to nejkratší, ale hlavně jediná spojnice k nejbližší silnici, odkud se stěhují zásoby. Jde se takovým neustále mírně stoupajícím údolím po dobré cestě, značení i mužíky. Konečná je v sedle-hřebínku, na kterém je i tyč se směrovkou „Páhnes“. Jak se člověk dostane sem, má před sebou krásnou, majestátní a přísně pyramidální horu Trocharis (2405 m), druhou nejvyšší v Levka Ori. Před ní je její „předhora“, takové černé mrně (foto), které dosahuje tak do třetiny její výšky, vyrobené z úplně jiných sedimentů. Doprava od vrcholu hory se táhne hlavní hřeben, který se poněkud stáčí a vytváří tak veliký kuloár. Hřeben pak pokračuje dále na západ až do místa, kde z něj vystupuje Páhnes. Od tohoto místa pak začíná klesat a končí vlastně až svahem krásné pravidelné hory Madháki (2225 m), spadajícím na planinu pod Katsiveli. Hned pod sedlem na druhé straně je vidět ve svahu krytá nádrž na vodu a vedle mitato, kde se lze schovat, když by byla nutnost. Toto místo se jmenuje Rousiés. Voda v rezervoáru je výtečná, chladivá. Neteče odtud sama, musí se použít hadice, která tam je připravená. Postranním otvorem se strčí dovnitř tak, aby byla pod hladinou uvnitř, a trochu se z ní potáhne – docela jako když se stáčí třeba víno. Na Páhnes ukazuje směrovka na kůlu a cesta je to taky docela příjemná. Vyšlapaná a široko daleko jediná, takže ani tady není dost dobře možné zakufrovat. Od Katsiveli k odbočce na Páhnes to trvá – pokud by člověk nezastavoval, neodpočíval a byl na to dostatečně mladej, nekochal se krásami kolem a šel bystře a nalehko – tak do hodiny, hodiny dvacet a na vrchol pak za stejných podmínek dalších asi 30 - 40 min.

Cesta na vrchol vede po úbočí (foto, foto)a když se dostane na hlavní hřeben do sedla pod Páhnes, je už vidět i na jižní stranu ostrova, daleko na moři jsou rozeznatelné ostrovy Gavdos a Gavdopoula (foto), ale přímo na pobřeží vidět není – brání tomu jednak jeden nižší horský hřeben a jednak skutečnost, že břeh moře je vlastně pod někdy i dost vysokými srázy. Na samotném vrcholu Páhnes je klasická kupa kamení s dřevěným křížem a vrcholová kniha v plechovém pouzdře (foto).

Po návratu z vrcholu do zpátky do sedla Rousiés se pokračuje po dobré cestě (foto). Cesta stále klesá, vpravo jsou dole vidět hnedle černé sedimenty – vypadá to tam jak vchod do pekla (foto) – a vyústí na konci kamenitopísčité silnice, která sem jde z planiny Anopolis. Další sestup k moři už je po této silnici (foto). Po nějaké době je sice na kameni na pravém okraji silnice světle modrou barvou vyznačena odbočka – zkratky – ale nedoporučuju ji. Vede špatným terénem s volným kamením po nepříliš patrné stezce. Je zde sice jedna zajímavost – asi nekonečně hluboká propast (Tavkos Tis Lagonias), prostě díra do země, po jejímž okraji se jde, ale to nemůže vyvážit skutečnost, že se ze zkratky dá jen těžko slézt zase na silnici. Stezka totiž končí na místě nad silnicí, kde je asi tak 2 - 3 m vysoký a téměř kolmý suťový svah z drobnějších a hodně klouzavých kamenů. Dá se to jedině snad sjet do zadku. Myslím, že výrazně lepší, protože pohodlnější a ne zase o tolik delší, je silnice. Toto místo se jmenuje Amoutsara. Na jednom místě je podle mapy další zkratka, přes planinku s nějakým kamenným baráčkem, ale protože jsem o ní nevěděli, ani nás nenapadlo ji hledat. Nejdůležitější je ale poslední zkratka – u silnice je zase na velikém kameni světle modrá šipka, ukazující do údolíčka (foto). Je to začátek rokle s původní starou cestou na planinu Anopolis. Ten začátek rokle je ale snad nejkouzelnější místo na spaní, které jsem zde viděl a zažil. Přímo starobylé cypřiše, plochá písčitá místa pro stan (foto), kolem naprostý klid (dokonce ani kozí zvonce tu nebyly slyšet!!) – k naprosté dokonalosti tu chybí jen pramínek vody. Silnice se od tohoto místa kroutí docela daleko, roklí po docela dobré cestě je to výrazně kratší. Voda by se možná dala najít v jednom místě asi tak po jedné třetině sestupu, nazývaném Sópata. Zde se rokle poněkud rozšiřuje, jsou tam klasické kozí ohrady, nějaká cisterna a zbytky kamenných staveb. V poslední části, kdy se jde už naprosto regulérním, piniovým lesem, je cesta horší díky velmi klouzavým napadaným vrstvám jehličí, skrývajícím kameny.

Z rokle se na planinu Anopolis (foto) vyjde u písčité silnice na místě nazývaném Ghoniá. Kousek se jde po ní, pak se z ní dá odbočit a její asi dvě zákruty „střihnout“ zkratkou mezi řídkými stromy (foto). Pak už jen ta silnice, dokonce se na ní objeví i ukazatele pro kolaře, projde se kolem kostelíka a plotů sadů, ale to už je tu asfalt (foto) a po něm se dojde do civilizace – osady Kambos, kde je hned po ruce hospoda a kousek dál po silnici směr pobřeží (tzn. doleva od místa, kde se asfaltka v osadě připojí k „hlavní“ silnici, vedoucí do vsi Aradhéna a k Agios Ioannis) je senzační pekárna. Do další osady planiny – Kambia – je to jen tak do 2 km. I tam lze dodržovat pitný pivní režim a mají tam v poslední hospodě neskutečně senzační, velké (když si člověk řekne) řecké kafe. Dávám si ho tu pokaždé, když se tu objevím, a nikdy mě nezklamalo.

Do Loutra na pobřeží se musí cesta v této osadě trochu hledat. Po příchodu k popisované kafové hospodě jde pod silnicí na její pravé straně silnice souběžná. Tou je nutné se vydat chvíli v protisměru, silnička pak udělá vlevo v bok a po asi 100 – 150 m je tu její konec. Zde se musí zase vpravo v bok a vnořit se mezi dvě zídky s ploty kolem zahrad. Po asi dalších 100 m to vyústí na kamenité planince, nahoře na kopci je vidět kaple Agia Ekaterina (foto). Planinka se svažuje se k moři. Tím směrem se najde stezka, která se pak vine po svahu dolů (foto) do osady Loutro (foto) a tedy k moři.