GAVDOS
Praha – Vídeň (vlak) – Chania (letadlo) – město Sfakia (bus) – ostrov Gavdos, přístav Karave (trajekt) – Gavdos (některé pláže, pár kostelíků a nejjižnější bod Evropy – Tripiti s obří židlí) – destinace Plakias (trajekt) – města Rethymno, Chania a Sfakia (busy) – vesnice Agia Roumeli (trajekt) – východní pevnosti – město Sfakia (trajekt) – město Chania (bus) – Vídeň (letadlo) – Praha (vlak)
ST 18/09 – Vlak z hlavního nádraží v Praze do Vídně (tentokrát jsme letěli odtud, se společností Ryanair přímo do Chanie na Krétě, tedy bez obvyklého přestupu v Athénách, a ne jako obvykle z Prahy-Ruzyně linkou společnosti Aegean Airlines s přestupem) nám odjížděl v 9:20. Jeli jsme žlutým vlakem RegioJet, měli jsme místenky, a tak jsme nic dalšího nemuseli řešit. Napřed jsme se rozmýšleli, že bychom jeli žlutým busem, který by nás dovezl rovnou na vídeňské letiště ve Schwechatu, ale díky situaci na D1, kde každou chvíli hrozí zácpy a kolony, a taky díky tomu, že vlakem to bylo levnější, ale i taky proto, že vlakem je to přecejen pohodlnější než busem, jsme se tedy rozhodli pro koleje. A já, už senior, to navíc měl díky burešslevám dost levné. Takže nám pak zbyl jen jeden, a jak jsme doufali, malý problém – dostat se z vídeňského Hlaváku na letiště. Ve vlaku pohoda, kus výtečného koláče za deset, jídlo a pití za docela levno… Pohoda ale jen do Břeclavi. Tam jsme (podle jízdního řádu) zastavili, ale při tom stání se lokomotiva nějak posr*** a rozhodla se, že dál nepojede. Napřed se to snažil mašinfíra nějak opravit, ale neúspěšně. A tak jsme tam tak stáli a stáli a čas běžel, a my – přestože jsme měli několikahodinovou rezervu – jsme začali přemýšlet, jak se do Vídně dostat, kdyby se to prodlužovalo nějak extrémně, protože nikdo z personálu nám nebyl schopný říct, co se bude dít a kdy bychom případně mohli odjet. No, nakonec to dopadlo tak, že přijel žlutý vlak od Vídně, jeho lokomotivu odpojili a připojili ji k našemu vlaku a my mohli po asi třičtvrtěhodině pokračovat. Jak se pak ten vlak od Vídně dostal do Prahy, když mu vzali lokomotivu, to nevíme. Možná ho tam cestující dostrkali. Zanedlouho jsme byli tedy ve Vídni (doba jízdy vlaku se z předpokládaných zhruba 4 hodin trochu protáhla o ten čas, strávený na nádraží v Břeclavi), a co teď. Z perónu jsme sešli dolů, do takového prostoru – bylo to jako taková hodně široká chodba, nebo podjezd s kolejemi asi nějakého S-bahnu po jedné straně, a pod stropem byly různé cedule, kam vedou jednotlivé východy. Jenže info o nějaké hale s čekárnami a pokladnami, kde by taky mohly být i nějaké jízdní řády, mezi nimi nebylo. Ale byly tam tabule s odjezdy a taky automaty na nákup jízdenek. Tak jsme to vše prohlídli, zkusili automat a koupili (za něco málo přes 8 € pro oba) nějaké jízdenky na to letiště. Vyšli jsme zase nahoru na nástupiště, kde měl stát ten příslušný vlak a opravdu tam stál – vlak ČD RailJet!!! Odjezd na sebe nenechal dlouho čekat, jízdenky byly správné a během snad čtvrt hodiny jsme vystoupili na letišti. Takže dobrý, akorát osm euro na čtvrt hodiny jízdy...no...holt ČD...Času jsme měli hafo, tak jsme sehnali vozík na bágly a vyjeli ven. Tam slunce a teplo. Na lavičce jsme něco pojedli z dovezeného jídla (letěli jsme přece s Ryanair a ti cestujícím nic nedají), dali si taky jedno čepované, no a pomalu se přesunuli k odbavení. Check-in jsme měli sice hotový a teoreticky jsme mohli pokračovat, ale zavazadla se napřed musí odevzdat v drop-off boxu a až pak jsme se mohli loudat ke „gate“, odkud jsme měli odletět. Ještě jsme se zastavili v místním Duty-Free-Shopu a koupili půllitrovou Metaxu v placaté plastové flašce, kdyby se nám nějak přitížilo; a dobře jsme udělali – byla opravdu výtečná!! Do Chanie jsme doletěli tak nějak načas, bágly nám na karuselu vyjely taky hodně brzo, takže jsme chytili ještě předposlední bus do města, a dovolená mohla začít. Bylo nějak po jedenácté (v noci, pochopitelně) a před námi byl ve městě posvátný úkol – zakoupit první gyros a plechovku místního dobrého ležáku Mythos, a to všechno sníst na lavičce v parku na Náměstí 1866; tenhle úkon je pro mě (a nakazil jsem tím i kamaráda) něco jako náboženský obřad, je to vždycky už léta to první, co udělám po příjezdu do Chanie… Úkol jsme splnili a odebrali se na pláž Neo Chóra na přespání. Sice jsme měli na paměti nedobrou zkušenost z posledního nocování tamtéž (kdy někdo v hluboké noci zkoušel, jestli by se nedalo z pod předsíně našeho stanu něco odebrat), ale řekli jsme si, že to bylo něco ojedinělého, co se už opakovat nebude – a taky jo. Noc jsme strávili docela v klidu.
ČT 19/09 – Dneska nás čeká celkem pohodlný den. Musíme se na pláži, kde jsme přenocovali, vzbudit, vstát a nasnídat, jít se pak vykoupat, trochu hygiena a tak. A potom do města na druhý gyros v kombinaci s Mythosem (jinak taky dvojkombinace G+M), pak nákup bomby k vařiči a nějakého jídla (rajčata a kozoovčí sejra) a po poledni odjezd na jižní pobřeží do Sfakie busem, abychom přespali pro změnu tam a další den pak sedli na trajekt a dostali se jím na Gavdos. Všechno jsme splnili beze zbytku, den to byl krásný a ve dvě jsme vlezli do busu směr Sfakia. Ve městě jsme to pak obhlídli, zastavili se na další G+M tentokrát v taverně nedaleko mola, kam přijíždí trajekt, dali jsme si taky první frapé, no a tak nějak trávili čas, abychom se v pozdním odpoledni odebrali ke kostelíku nad přístavem, protože jsme se rozhodli další noc přečkat u něj na terase, pár metrů nad přístavem. Já tam přespal na jaře, protože tehdy od severu hodně foukalo a mně se zdálo, že to místo by mohlo být před tím severákem dobře kryté. Sice tak úplně kryté nebylo, vítr se tam točil, ale uložil jsem si to místo do paměti, že by se to dalo využít i v budoucnu; a tak jsme to teď teda zkusili znova. Ze skály před kostelíkem trčí kohoutek, ze kterého teď voda tekla (na rozdíl od března), spát se dá za asi téměř metrovou zídkou a jedinou trochu nepříjemnou skutečností je, že je tam hodně světla od lamp kolem přístavu. Ale jinak byl v noci celkem klid.
PÁ 20/09 – Den odjezdu na Gavdos. Nevstávali jsme nějak extrémně brzo, ale zase na druhou stranu – moc jsme si nepřispali. V noci nás pokrylo vlhko, byla docela rosa, a tak jsme trochu sušili spacáky, udělali si snídani (respektive jen čaj/kafe), vyčistili si chrup, pomalu se sbalili a odebrali se dolů do města. Koupili jsme v místní pekárně jednak nějaké chutné kousky ke snídani, ale taky chleba, abychom ho, alespoň zpočátku, nemuseli shánět na Gavdu. Trajekt odjížděl v 10:30. Jede napřed podle jižního pobřeží Kréty, se zastávkami v Loutro a Agia Roumeli, a až pak se vydá na širé moře směr jih. Jízda, resp. plavba kolem Kréty je hodně scénická, viděli jsme (opět, trajektem jsme se tam už párkrát pohybovali) z úplně jiného pohledu všechna ta známá místa na pobřeží, kde jsme už mockrát byli, nad nimi pak zalesněné svahy a nad/za tím vším kralovaly hory, jejich světlé hřebeny bez porostu s nejpůsobivějším vrcholem Zaranokefála s útesy, spadajícími na západě do rokle Eligias. No a pak teda byla Kréta najednou za zádí trajektu a my směřovali na jih k ostrovu Gavdos. Trochu foukalo a překvapilo nás, že jak jsme vypluli na otevřené moře, tak že ostrovy Gavdos a Gavdopoula nebyly vidět – z pobřeží i z hor jsou vidět celkem dobře. Poprvé bylo možné Gavdos zahlédnout až – odhadem – za polovinou cesty. Nad vodou byl nějaký opar. A pak už jsme konečně byli u ostrova. Trajekt pluje napřed kus kolem pobřeží a mohli jsme vidět, že tahle jeho část je samý písek, duny, které zasahovaly dost daleko od břehu a byly řídce porostlé jednotlivými keři/stromy (až na místě jsme zjistili, že to jsou výhradně jalovce, místní druh Juniperus oxycedrus; o něco výše pak rostou i borovice, které znám z Kréty – Pinus halepensis subsp. brutia, a taky další druh jalovce Juniperus phoenicea – a jinak jsme tam snad ani žádné jiné stromy nepotkali...no, abych nekecal – možná tu a tam nějaký osamělý listnatý...) Jediný přístav ostrova, Karave, je tvořený ne moc do "pevniny" zaříznutou zátokou, která je směrem k moři chráněná umělou hradbou betonových ingotů zvících obřích „ježků v kleci“, které známe již z Agia Roumeli a ze Sfakie. Jakmile jsme se dostali z trajektu, hned jsme se sháněli po autobusu. Měli jsme info, že při příjezdu každého trajektu tam čekají busy, aby zájemce rozvezli po ostrově. A skutečně tam busy byly, dva. Vlezli jsme do toho hned prvního, ale z toho nás vyšoupli, protože jsme chtěli do Agios Ioannis, ale tam jel ten druhý. Takže jsme přesedli a za chvilku vyrazili. Mají tam jednotnou cenu € 2,50 ať jede člověk kamkoli...údajně... Nebylo nás uvnitř moc, tak maximálně do 15 kousků. Vozidlo bylo hodně staré a hodně otřískané, žádná velká údržba a myslím, že v nějaké evropské STK by určitě neprošlo. Ale jelo to. Řidič byl povídavej, ve slamáku… Napřed se asfaltová silnice vyšplhala o asi 40 m výš a potom se její výškový profil už moc neměnil, snad jen v řádu několika metrů. Pak jsme odbočili, silnice se párkrát zatočila, její kvalita poklesla místy až na silnici s jen zpevněným povrchem, ale dalo se po ní jet pořád dobře. Jedna, první, zastávka byla v Sarakiniko – vesnici? osadě? Těžko to osídlení charakterizovat. Pak jsme se zase vrátili na tu „hlavní“ silnici a za chvilku jsme zastavili na konečné v Agios Ioannis. To není ani osada, to je jen jedna taverna hned vedle „ΣΤΑΣΙ“ (do latinky by se to asi přepsalo jako „STASI“, což ovšem není stará známá východoněmecká a proslulá tajná policie, ale zastávka autobusu). O trochu výš je ještě jedna taverna, která ale patří k nějakému malému ubytovacímu komplexu, pak je tam malá budova s generátorem (na ostrově není rozvedená elektřina) a veřejné sprchy, a o trochu níž je další taverna a za ní další sprchy. A to je všechno. Na trvalejší bydlení pod střechou (kdyby někdo potřeboval, jako že my rozhodně ne) jedno velký NIC. Hned jsme zakotvili v té nejbližší taverně a po dotaci dvou točených se vydali směr pláž Lavrakas. Je to značené. Napřed se překoná menší roklina, vyleze se na ploché (a hodně ostré) skalky a potom už jen a jen písek mezi řídkým porostem jalovců. Všude někdo „bydlí“, buď tam opravdu někdo aktuálně je, anebo to je sice prázdné přístřeší (a nemusí to být vždycky stan, přípražští bezdomovci by se tam se svým konstrukčním uměním dobře uplatnili), které ale čeká, až se tam zase „majitel“ rozhodne po nějaký čas pobývat. V hlubokém písku a s poměrně těžkým báglem na zádech (táhli jsme sebou hodně krámů, které bychom do hor nikdy nevzali, a taky zásoby jídla) se jde hodně blbě, boří se to. Když jsme se dostali na pláž Agios Ioannis, slunce se už naštěstí pomalu chystalo, že eventuálně taky zapadne, a tak už tak nepralo, ale horko bylo pořád. Za snad půlkilometrovou pláží cesta začne stoupat po svahu kopce a chvíli i docela příkře. Je to hodně prochozená pěšina, na které jsou v místech, kde dosahuje nejvyššího bodu, i části s hodně vysokými kamennými schody. No a pak už to bylo dolů a dolů a pak po rovině a byli jsme na pláži Lavrakas, kam jsme měli namířeno. I tahle je naturistická, potuluje se tam hodně zcela neoblečených lidí (vlastně všichni jsou jak je pánbu stvořil), a hodně z nich jsou takoví ti „alternativci“ s dredy a mnoha psy. Tahle pláž má výhodu v tom, že je na ní i voda – jednak v poměrně hluboké kryté studni s kýblem na provaze a rumpálem, pak v další studni s klasickou ruční pumpou a ještě tam je takový jako zářez vykutaný do písku v nejhlubším místě určitě dva metry hluboký, který má kameny zpevněné stěny a na jehož nejhlubším konci je něco jako mělká studánka. Přešli jsme celou pláž a pak se dali kolmo od moře po pěšinkách mezi jalovci a hledali, kde vystavět naše sídlo pro týdenní pobyt. Protože se mezi tím hodně rozfoukalo, tak jsme hledali i takové místo, aby bylo kryté před větrem, a nakonec jsme jedno takové, kam se náš stan i dobře vešel, našli. Po dobře vykonané stavební práci jsme se šli trochu ošplouchnout do už hodně bouřícího moře, nabrali u pumpy vodu do kanystru o obsahu asi 5 nebo o trochu víc litrů a dotáhli to s ještě nějakými petlahvemi do našeho ležení a naše pobytovka na ostrově Gavdos mohla začít.
SO 21/10 – Pro tenhle den jsme se už předem rozhodli, že bude „odpočinkový“. Že se budeme věnovat jen polehávání, koupání, prozkoumávání nejbližšího okolí a tak. A takhle taky ten den proběhl. Od moře jsme to měli asi 50 m, ale tam byla skaliska, a jak moře pořád ještě bouřilo, tak se tam moc vlézt nedalo. Tak jsme se šli kouknout doleva, západním směrem a přišli jsme na menší pláž, kde byl jednak přístup do moře po písku a pak – nebyla tam někde blízko u břehu skaliska, takže se tam dalo vlézt i při mírně rozbouřeném moři. Dalo se tam všude chodit naboso a nalehko až tak, že úplně bez oblečení. Moc lidí tam nebylo, většinou – pokud jsme přecejen na někoho narazili – tak ten dotyčný seděl hezky ve stínu a nic nedělal, aby se moc neunavil. Ono taky nebylo divu, teploměr jsme sebou sice neměli, ale muselo být dobrých +30. Ne-li víc.
NE 22/10 – Na neděli jsme si naplánovali první výlet, abychom úplně neshnili. Rozhodli jsme se pro „pobřežní“ trek přes několik vyhlášených (ale jak jsme viděli, tak i pustých) pláží. Vyrazili jsme až k polednímu, asi abychom si užili polední výhně dostatečně, ale zase když cestou člověk každou chvíli vleze do moře a zchladí se, tak to zas tak strašné nebylo. Minuli jsme jednu pláž bez jakéhokoli označení jak na místě, tak i na Mapy.cz, pak další – Stravolimni, označenou jen ukazatelem s tímhle jménem (na mapě to taky označené nebylo), potom jsme dorazili do krásné zátoky s několika přístřešky, odkud se trochu vystoupá a člověk je nad pláží Pirgos. Ta je hluboko dole, pod kolmými, a jakoby písečnými skalisky, ale je tam v nich strmá pěšinka, po které se dá dolů dostat. Což jsme tedy udělali. Dole paráda, úžasná písčitá pláž, nikdo tam, a ten písek zasahuje daleko do moře, dá se jít hodně daleko a pořád člověk dosáhne na dno. A klid. Moře se během noci trochu uklidnilo a během dne už hnedle úplně, takže na něm byly už jen menší vlnky a prostě všechno bylo, jak to má být. Zdrželi jsme se tam snad půl hodiny, snad hodinu – kdo by sledoval čas – a pak jsme se zase vyškrabali nahoru a pokračovali k další pláži. Pěšina od této pláže (Pirgos) docela vystoupá na plochý terén nahoře, a jakmile se zajde za ne moc prudký svah kopce, tak se v dáli dole objeví další pláž – Potámos. Drželi jsme se zhruba vrstevnice, ale pěšina po chvilce zmizela. Chvíli jsme se snažili jít v tom tady už poměrně prudkém kamenitém svahu (na nohou jsme měli jen sandály), ale moc se nám to nezdálo, tak jsme se zase vrátili a o něco výše, než jsme šli původně, jsme našli nějaké mužíky, kterých jsme se pak drželi, a to bylo správně – dostali jsme se tak na plošší místo už přímo nad tou pláží, kam přichází jedna pěšinka zleva jakoby „z vnitrozemí“, ale ta „naše“ pěšina zde pokračuje doprava dolů mírným svahem, aby pak v jednom místě ostře zahnula k hraně srázu a vydala se prudce dolů po skaliskách. Takhle jsme se dostali až úplně dolů, na další exkluzivní pláž. Koupel jsme hodně potřebovali, to jo. A tak jsme si našli místo ve stínu a po nějakou dobu tam pobyli, a ke koupeli jsme odtud vyráželi, jen když nám přišlo, že to potřebujeme. Moc lidí tam nebylo – vyjma nás jen celkem dvě dvojice a pak osazenstvo nějakého příbytku, kde byly snad i nějaké kozy… I na této pláži je voda, ale musí se jít asi 200-300 m od moře po jakési stezce, kde to vypadalo jako dno nějakého občasného potoka. Člověk tak dojde ke skalní stěně, ze které dole prosakuje voda, jež je schytávána do korýtek a potom je nějakou hadicí svedena do barelů. Dá se tam voda nabrat, ale je tam i sprcha; a taky upozornění, aby se vodou šetřilo, zdroj není moc vydatný a schytávat vodu jde dost pomalu. Na druhé straně pláže pokračuje ta pobřežní trasa ve svahu nahoru. Je to dobrý pevný chodník, opatřený zábradlím z kůláčů. Vyšplhá se poměrně vysoko a tam je rozcestí – buď se dá slézt zase dolů k moři na další pláž se zvláštním jménem Bo, nebo pokračovat nad pobřežím, anebo se vydat do vnitrozemí.
K tomu jménu – nepamatuju se, jak je to jméno napsané v řečtině, ale pokud je to „ΒΟ“, resp. "BΩ", tak by ten (fonetický) přepis do latinky měl být „VO“; totiž to řecké písmeno β, kterému my říkáme „beta“, Řekové čtou „víta“ a vyslovují ho jako „V“. Pokud chtějí napsat hlásku, kterou by pak četli jako naše „b“, tak pro to použijí písmena „mp“, v řečtině tedy „ΜΠ“. Ale to jen tak na okraj…Třeba pro slovo „BAR“ použijí písmena „ΜΠAP“…
My se dali doleva do vnitrozemí k jakýmsi ruinám, které jsou na Mapy.cz označeny jako nějaká (bývalá) pevnost Neveli, ale bylo to spíš takové hodně rozsáhlé mitato s rozsáhlými terasami s poli okolo. Je u toho nápis Metochi Eveli. Tady je pod stromem sezení – lavice a stůl, tak jsme tou nabídkou nepohrdli a na chvíli si do stínu sedli. Odtud jsme malinko zakufrovali – napřed jsme se vydali kamenitou cestou, co vypadala pomalu jak nějaká polňačka od výše zmíněného nápisu, po které by se sem asi dostal i nějaký teréňák, ale usoudili jsme, že je to špatně, obrátili se o 180° a po chvilce chůze terénem jsme se dostali k povalenému pletivovému plotu. Ten jsme přelezli a byli jsme na správné cestě pro pěší. Dobrá, bytelná, lesní cesta, která nás vyvedla nahoru k silnici a přes ni jsme se dostali do vesnice Ambelos. Domy sice nic moc, ale jinak překvapivě „výstavná“ – nové betonové silničky nebo široké chodníky se solárním osvětlením (!!) v podobě malých světel zabudovaných do nízkých zídek, které ty spojnice lemovaly. Taky tam byla nějaká infotabule, ze které jsme pochopili, že máme jít po žlutě značené cestě, abychom se vrátili „domů“. I jeden z busů by sem někam měl taky aspoň občas zajíždět. Cesta dolů jde kolem úplně nově vypadajícího kostelíka a za ním „zterénní“ – je z ní taková obyč polňačko-lesní napřed pěšina a pak dokonce i širší cesta. Z počátku spíš lesní, takže se jde ve stínu zde hlavně borovic a pořád mírně dolů – taková příjemná hnedle nedělní procházka. Tu a tam se minou ruiny nějakých menších staveb, taky jsou kolem často terásky, na kterých se zřejmě kdysi cosi pěstovalo… Cesta se pak dostane o něco níže a vyjde z lesa. Tady jsme pořád vyhlíželi odbočku doleva, která by tu podle Mapy.cz měla být a která by měla mířit k té pěšině, po níž se dá dostat na pláž Potámos (kde jsme byli před pár hodinami). Ale odbočku jsme nenalezli a naopak jsme (zřejmě tou nepozorností) nezaregistrovali, že naše cesta někde uhnula ostře vpravo, a zamířili jsme chybně k nějakým mužíkům, které jsme viděli před sebou na návrší. To bylo špatně, takže jsme se pak odtud museli cestou necestou terénem ve svahu dostat dolů k nějaké polňačce, kterou jsme tam v porostu jalovců a borovic zeshora viděli. No a jak jsme byli na ní (byla značená, byla to ta, kterou jsme nahoře ztratili), tak potom už jsme se zase našli, dostali jsme se k pobřeží a podle vody došli domů. A protože jsme se neztratili a dokázali se úspěšně vrátit, tak jsme se rozhodli, že se za to musíme odměnit a zaskočili jsme si (už téměř za šera) na jedno točené do Agios Ioannis (asi 2,5 km tam a stejně zpátky). Vraceli jsme se s rozsvícenými čelovkami na hlavách.
PO 23/10 – Tento den jsme zase prohlásili zase za odpočinkový, a tak jsme se jen povalovali na pláži a koupali se a vůbec nic nedělali. Další dva dny nás čekal dvoudenní trek k nejjižnějšímu bodu Evropy, a to dá rozum, že jsme museli načerpat síly. A šli jsme je k večeru načerpat zase do Agios Ioannis (oni to zkracují, tuším na AGIANNIS, nebo tak nějak podobně), ale rozhodli jsme se, že tady vyzkoušíme tu druhou, spodní tavernu; kamarád tvrdil, že tam líp hrajou, ale moc se nám to tam nezdálo a navíc neměli točený, jen lahvový a za stejnou cenu. Aspoň se tam kamarád Honza v místní veřejné sprše oholil, nějak moc po tom toužil; tohle jsem ale já řešit nehodlal.
ÚT 24/10 – A tak jsme po ránu, po snídani, vyrazili. Do malého, 35litrového batohu Osprey (který jsem táhl z Prahy, narvaný ve velkém batohu Osprey Atmos!!... díky čemuž jsem měl menší problémy se zabalením potřebných věcí na dovolenou) jsme dali spacáky a karimatky a vařič a nějaké osobní drobnosti a do menšího, 20litrového Deuter, se dalo jídlo a plachta na přístřešek a rohože a taky nějaké osobní drobnosti. A taky jsme si museli nést dost vody, na ostrově jí zrovna moc není. Rozhodli jsme se, že začneme kousek na západ od místa, kde jsme bydleli, v ústí nějakého občasného potoka. Že trochu vystoupáme roklinkou, kterou potok vymlel v písku, a pak se vyšplháme doprava nahoru, kde bychom měli narazit na již značenou cestu, které se pak budeme držet až do vesnice Kastri. Roklinka je v pískovcích, nebo spíš v hodně utemovaném písku, a je v ní v jednom místě dokonce i nějaké malé jezírko…no, spíš jen hlubší louže. A vůbec se zdá, že spodní vody tam je docela dost. V roklince jsme se drželi pěšiny, která tudy běžela a cesta nebyla nijak problematická. Podle Mapy.cz jsme pak v jednom místě usoudili, že je čas vydat se z té roklinky doprava nahoru a tam jsme pak opravdu narazili na značenou dobrou cestu. Po chvíli nás to dovedlo do údolíčka, kde byla dvě jezírka sladké vody, která jimi pomalu protékala, a přes úžlabinu vlevo jsme viděli kostelík. Tak jsme se k němu došplhali, ale na nějaký zdroj vody (vyjma těch dvou jezírek) jsme v širém okolí nenarazili. Kostelík je Agios Giorgis. Malý a úhledný a kousek od něj je sezení – dřevěný stůl a lavice ve stínu stromu. Tak jsme si tam dali malé občerstvení a teprve pak pokračovali. Od kostelíka se musí vyjít trochu nahoru a tam pak už je k nalezení cesta (doprava, mužíci), která zpočátku jde nad těmi jezírky a údolím s potůčkem, jenž ta jezírka napájí, ale pak se odkloní a mírně stoupá. Tady je to taková polňačka na slunci. Potom cesta zase zaleze pod stromy a jde se ve stínu – a to bylo hodně příjemné, slunce pralo…Takhle se dojde k odbočce k dalšímu, trochu většímu kostelíku – Agios Nikolaos. Jsou u něj myslím i dvě hrobky. Po prohlídce jsme se vrátili zpátky na cestu a pokračovali původním směrem, a po projití brankou v plotě jsme se po chvíli dostali – na silnici!! Na asfalt!! Ale to bylo špatně a až podle Mapy.cz kamarád usoudil, že správně by bylo se vrátit ke kostelíku a odtud se vydat jinam. Což jsme tedy udělali a našli pěšinku (s „úžasnými“ výhledy na kraj, který jakoby z oka vypadl okolí našeho Mostu s povrchovými doly, akorát že ta barva nebyla tmavá, ale světlá), ale pak jsme tu pěšinu opustili a podle navigace se chvíli drali nějakým terénem a porostem. Nakonec jsme však na nějakou jinou cestu, vlastně už takovou tu jejich kamenito-štěrkovou silničku došli, a ta nás dovedla ke třetímu a nejhonosnějšímu kostelíku, který je na mapě označený jako Agios Paleonto; ale všimli jsme se později, že k němu směřují nějaké ukazatele s názvem mnohem delším (například Agios Panteleimonas). Tady je za zídkou kolem terasy kostelíka taky sezení a taky pod stromem, tak jsme i tohle využili a naobědvali se. Další cesta je pěkná a celkem orientačně jednoduchá. A značená. Prochází nějakou bývalou osadou Galana (s mnohými ruinami staveb) a pak je tam odbočka k dalšímu kostelíku – Agios Antonios. To se musí vystoupat o dejme tomu 20-30 m výše a tam je stavbička kostelíka, nalepená na skálu, s jejíž barvou už téměř splývá a jejíž vnitřní prostory jsou převážně v přirozené, ale zčásti i umělé jeskyni. Odtud to do vesnice Kastri už je jen kousek. Ale zaregistrovali jsme, že se nějak zatahuje, nahoře mraky, i když ne nějak hrozivé. Ve vesnici jsme se zastavili v hned první taverně, před kterou byly na ulici klasicky stolky, a dali si nějaké tekutiny – ty je přeci nutné pořád doplňovat, žejo… Tekutiny (ve skle) to byly pro každého dvě a přijímali jsme je za kontroly místní kudlanky (nábožné), která seděla na zdi za našimi zády. Mezitím ale slunce zmizelo a trochu foukalo, což sice na chůzi bylo celkem příjemné, ale kdyby bylo slunce, tak by nám to taky asi moc nevadilo, už jsme byli celkem zvyklí. A navíc ta oblačnost byla hodně nízká, prakticky jsme byli v ní, a to sebou taky neslo i to, že z ní tu a tam i něco hodně drobného vypadlo, všechno bylo takové lepkavé… Žádná slast. V taverně jsem se vyptal nějakého právě příchozího báglisty, jak je to dál s vodou, jestli ji máme nabrat tady, anebo až ve vesnici/osadě Vatsiana, kolem které bychom měli podle mapy taky jít. Tvrdil, že je tam bar a že je otevřený a že voda by tam tedy být měla. Dali jsme na něj. Další část cesty byla silnice, asfalt a později spíš beton, ale naštěstí téměř bez provozu. Kolem silnice tam rostou jehličnany, které vypadaly hnedle stejně, jako cypřiše, co dobře znám z Kréty. Ale neměly stejné plody a až doma jsem zjistil, že je to jiný druh jalovce, než který roste níže na dunách nedaleko moře. Tohle byl Juniperus phoenicea. V jedné zákrutě je tam taková vyhlídka na jižní moře. Dál tímhle směrem už je pak jen Afrika... Opravdu jsme byli hodně na jihu Evropy!! Došli jsme k nějakému stavení, majitel právě zavíral bránu, ale když nás viděl, tak jsme mohli dál. Bylo tam napsáno, že se to jmenuje Tripiti a usoudili jsme, že je to ten „bar“. Na verandě stolky byly, kolem ve dvoře ale děti, slepice, kočky, krůty, vedle verandy na špagátu kůň… Chlápek na náš dotaz a požadavek dodal každému jedno lahvové a my se dohodli, že třeba "cecíky" (tedy známé řecké jídlo tzatziki) bychom si dát mohli, a tak jsem si o to řekl. Dědek byl trochu překvapený a navrhnul, že nám to dá s brambory… To jsme zase byli překvapení my – ty „cecíky“ jsou jogurt, někdy s trochou majonézy, a s okurkou, koprem, česnekem a kořením, měli jsme je na Krétě mockrát, ale nikdy s bramborami… No ale kejvnul jsem na to, říkali jsme si, že asi místní specialita, tak proč ne. A opravdu to specialita byla – přinesl nám totiž KOZU!! S těmi bramborami… No, když už to bylo na stole, tak jsme něco ujedli… ale že bych to ještě někdy musel mít, tak to teda rozhodně ne. A pak jsme přišli na to, k čemu asi došlo. Já se ptal na TZATZIKY a dědek slyšel KATZIKY, což je ta koza. No, taky zkušenost…snažit se vyslovovat co nejjasněji alespoň tohle. Pak jsem se tedy ještě zeptal na vodu, ale prej že nic moc, špatná, a že si ji máme (pochopitelně od něj) koupit. Nějakou jsme ale ještě měli a já zašel na místní WC (klozetová mísa s nefunkčním splachováním v jakési dřevěné boudičce přímo na dvoře té haciendy, bez zavíracích dveří) a natočil tam zkusmo do jedné menší lahve tu „špatnou“ vodu, že ji budeme tedy mít jako „užitkovou“, a tak jsme si koupili jen jednu flašku, že s tím vším nějak vyjdeme. Pak se ale ukázalo, že ta „špatná“ voda je (aspoň pro nás) naprosto normální… No dědek udělal asi dobrej kšeft, když nám prodal tu jednu flašku vody…Vyrazili jsme dolů po štěrkové silnici (tabule se směrovkou Tripiti), stále to bylo značené. Minuli jsme nějaké turisty, co měli karavan zaparkovaný kus nad silnicí a zamávali jsme na sebe navzájem, a jak jsme sestupovali (a možná taky jak jsme se dostávali dál od nejvyššího kopce ostrova – Gavdos 350 m – který držel ten mrak), tak se projasňovalo; teplo bylo furt, ale foukalo. Sestoupili jsme k místu, které je na Mapy.cz označeno jako Aliki. Je to soubor několika staveb (zřejmě taky bývalá vesnice, jako ta Galana, přes kterou jsme šli ještě před Kástri) ve stavu ruin, některé stavby musely být docela rozsáhlé a asi tu kdysi žilo hodně lidí, protože svahy všude kolem jsou plné tarasovitých polí, nyní pochopitelně už neužívaných. Tohle místo (podle tabulky na rozcestí se to ale nejmenuje Aliki, jako na Mapy.cz, ale Pateridon – a stejně tak se to jmenuje i podle řecké mapy ANAVASI) je rozcestí – dá se odtud jít jak nahoru, tam, odkud jsme právě přišli my, tak pokračovat dolů k Tripiti, k tomu nejjižnějšímu místu Evropy, ale taky zhruba směrem k SZ po cestě, která se po pár km (asi po 3,5 km) dostane do civilizace, k místu s několika tavernami nad pláží, které se na mapě jmenuje Korfos. Tudy jsme ale hodlali jít až další den, nyní na nás čekal sestup k moři. Netrvalo to dlouho a byli jsme na takové pláni vedle moře, která se podle mapy ANAVASI jmenuje - Aliki!! Na Mapy.cz se zřejmě vloudila chybička. Vypadalo to jako vyschlé dno nějaké obří louže a asi to tak bude – není to moc vysoko nad hladinou moře a asi sem zimní bouře mohou nahrnout vodu, která se tu pak pomalu vsakuje. Tu planinu jsme přešli a zamířili mírně doleva k několika stromům, protože tam to vypadalo, že by to za nimi mohlo být chráněné před větrem od moře. Vpravo od té planiny sestupoval do moře takový hřeben, ve kterém jsme viděli obří díry skrz naskrz, vypadalo to pomalu jak most, a nad tím stojí obří židle jako symbol toho nejjižnějšího bodu Evropy (pokud se ovšem neberou na zřetel Kanárské ostrovy, kterou jsou španělské, nebo zámořská území Francie v Karibiku, anebo třeba i britské Falklandy – ale vlastně – to by šlo ne o Evropu, ale o EU...takže jsme tu byli dobře :-)). Rozhodli jsme se postavit přístřešek z té plachty, ale zjistili jsme závažný nedostatek – asi jsme na chvíli potratili mozky, když jsme se vydávali na cestu, ale nevzali jsme sebou kolíky k upevnění té plachty!! Blbové. No ale nějak jsme si poradili a plachta byla nakonec (na trekových holích) vztyčena. Taky jsme i trochu vařili, i když jsme měli žaludky pořád překozené tou kozí dobrotou ve Vatsiana. V noci pak začalo foukat jako „od pevniny“, což nebylo moc dobré, protože foukalo rovnou do toho přístřešku a bylo to tam pak jak ve větrném tunelu, dost dobrý turbo. A celou noc na tu plachtu, zvlášť při nárazech větru, něco padalo. Mysleli jsme si, že jsou to dešťové kapky z toho mraku, ale padalo to z toho stromu, jak jsme ráno zjistili.
ST 25/10 – Bylo tu ráno a bylo docela hezké, a i když pořád trochu foukalo, tak slunce to brzo vyvážilo – ten záliv s nejjižnější pláží Evropy je otočený k východu… Po snídani jsme tedy vyrazili k té židli. Ten jižní konec pláže pod svahy toho hřebene se židlí je k přenocování mnohem lepší, ale to jsme nevěděli, když jsme se sem včera dostali. Jsou tam docela hezká a před větrem krytá místa… Nechali jsme tam bágly a jen s foťákem a videokamerou a mobily (a kořalkou na přípitek) jsme se vydali nahoru. Vede tam docela snadná pěšina po skalách a za chvilku jsme tam byli. Dost tam fičelo, ale na slunci to nebyl problém. Po nezbytných dokladových snímcích kolem té židle a prozkoumání nejbližšího okolí (ke "zkoumání" je tam vlastně jen starý a nový maják) jsme slezli zase dolů a dali si koupel. Bylo to příjemné. No a pak zase „Na kůň, bratře Žižko“ a zpátky nahoru do Aliki/Pateridon a tam odbočit doprava. Cesta vede mezi keři až nízkými stromy jalovců. Po pár km (opravdu tak maximálně dvou) jsme se rozhodli slézt o necelých 100 m níž na pláž Lakkoudii. Krásná a hlavně s úžasně barevnými kamínky… Pobyli jsme tam přes poledne, dali si oběd. No a pak zas nahoru, ale jinou pěšinou, víc „sofistikovanou“, protože na ní byly místy vybudované i schody z plochých kamenů. Nahoře končila u podivné stavby: kamenný, docela velký (možná i tak 10x20 m?) hranol naležato, místy až tak dva metry vysoký, vypadalo to jako nějaká terasa nebo podstavec pro něco hodně velkého, protože to nemělo ani náznak střechy a žádná okna, žádné dveře… Od téhle stavby jsme se dostali za chvilku na tu původní cestu od Aliki. Potom tam je vedle cesty pod borovicemi takové stinné, odpočinkové a vyhlídkové místo nad nějakou strží, s dřevěnými stoly a lavicemi, a nad svahem se zábradlím z kůláčů. V případě potřeby docela dobré místo pro nocleh, ale bohužel taky bez vody. Do civilizace, do Kórfos, nám to trvalo už jen chvíli…možná hodinu? Možná ani to ne… Kórfos je vlastně takové nic, jedna taverna nad pláží a pak ještě jedna u silnice o trochu výš, a to je vše. Měl odtud jet bus „k nám domů“, do Agios Ioannis, ale nejel. Servírka nám vysvětlila, že ten bus sem dopoledne nikoho nepřivezl, tak proč by sem pro někoho odpoledne zase jezdil. To dá rozum, ne? Takže jsme vyrazili po asfaltu po svejch. Napřed nahoru přes takový vršek, potom jsme si zkrátili jednu zatáčku silnice po pěšině terénem, pak jde silnice dolů a tam jsme si dali druhou a podstatnější zkratku a byli jsme dole zas na silnici. Přes mostek nad nějakým asi občasným potokem, odbočku doprava do Sarakiniko jsme minuli a pokračovali po asfaltu. Silnice pak jde trochu nahoru, tu a tam nějaká stavba, no a po asi 7 km od toho Kórfos jsme byli nad tavernou v Agios Ioannis. Pochopitelně jsme se tam zastavili a dali si večeři. A doplnili tekutiny. Jak je v Řecku zvykem, na závěr nám donesli opět kořalku a tak jsme se na pláž Lavrakas a ke stanu dostali velmi mírně navátí.
ČT 26/10 – Už se nám to krátí, zítra odjíždíme. Už při jedné z cest do/z Agios Ioannis jsme pokukovali, že by se taky tady dalo – naposledy na Gavdu – přespat na téhle pláži blíž hospodě a nakonec jsme usoudili, že bychom se mohli dneska, někdy odpoledne, až nebude takové horko, sem opravdu přesunout, že bychom to pak neměli zítra, až budeme odjíždět, tak daleko na bus. A taky jsme to udělali. Přešli jsme s bágly celou pláž, vylezli nahoru po dunách a našli si docela dobré místo. A šli se koupat a pak zase do taverny (když jsme to měli už tak blízko). Ještěže jsme si při odchodu od stanu udělali na cestě, po které sem pak půjdeme za tmy zpátky, nějaké značky, abychom ke stanu vůbec trefili – dobře jsme udělali, s čelovkami na hlavách je vše najednou takové jiné…
PÁ 27/10 – Den odjezdu. Po snídani jsme se ještě zaskočili vykoupat (podle „jízdního řádu“ – přesněji papíru A4 s nějakými odjezdy busů, co nám dával řidič, když nás vezl od trajektu – měl bus do přístavu odjet o půl jedné, trajekt do přístavu mohl přijet tak ke druhé) a pak se sbalit a good by Gavdos. Před tavernou jsme použili veřejné sprchy a v taverně si dali pivo a kafe, s výhledem na klidné moře, abychom koukali, jak k nám jede trajekt. Nejel. Respektive měl se k ostrovu přiblížit nějak k snad půl druhé, ale bylo už hodně po dvanácté a nikde nic a přitom plavba z Kréty na Gavdos není záležitostí jen pár minut – spíš nějaké té hodiny. Pak se ale nakonec někde hodně v dáli ukázala taková prťavá bílá tečka, která se zvětšovala a zvětšovala, ale co bylo podstatné, bus furt nikde. Ale číšník nás pořád přesvědčoval, že všechno je OK, že tam, v hospodě, čeká na bus (a pak trajekt) spousta lidí, třeba i jeho otec. A i kamarád z Prahy – když už jsem byl dost nervózní a vyslal jsem k němu zprávu s dotazem – mně psal, že tak to tam chodí a že odjedeme, abych se nestrachoval. No dali jsme na ně, na všechny ty mudrce, a to jsme dělat neměli – měli jsme se na jejich moudra vykašlat a vyrazit pěšky do přístavu...tak hodinka a něco by to spravila... Nakonec jsme totiž zaznamenali, že lidí tam najednou nějak ubylo, no a pak se neslo vzduchem, že bus asi nepřijede a zbyli jsme tam už jen tři trubky (my dva a nějaký Řek, tak asi 45-50 let), co potřebovaly dovézt do přístavu k trajektu. S tím Řekem jsme to nějak začali řešit a nakonec jsem ho umluvil (mluvil ingliš), aby zkusil na místním parkovišti ukacat (řecky) jednoho maníka s velkým SUV s ložnou plochou, jestli by nás tam nehodil. Ten nakonec souhlasil (těch asi 7 km bylo pro něj na pár minut), tak jsme vlezli na korbu za bágly, které jsme tam naházeli, a ještě než se rozjel, tak tam přiskotačila ještě jedna oběť spolehlivosti místní dopravy – nějaký kluk asi tak kolem 20. Takže dobrý, jedem do přístavu, ale dobrý jen do té doby, než jsme začali sjíždět k vodě a viděli, jak nám trajekt odjíždí. Mohlo to být tak o deset minut… Takže co teď, vůbec jsem z toho nebyl klidnej... Měli jsme sice rezervu, mohli jsme odjet až v pondělí a do té doby to tady někde přečkat, ale v případě, že by se zhoršilo počasí tak, že by trajekty v pondělí nejezdily, tak bychom v tom dost lítali – letadlo z Chanie do Vídně bychom nechytili. V přístavu ale nějaká loď stála, klasická, ne trajekt, a ten Řek (musel se údajně dostat do Chanie ještě ten večer, letělo mu letadlo, tak byl hodně aktivní) zjistil, že to je (letos nová) linka mezi ostrovem Gavdos a známým rekreačním místem Plakias na jižním pobřeží Kréty. V přístavu je taková buňka, kde má pokladnu společnost ANENDYK, co provozuje tu trajektovou dopravu podél jižního pobřeží Kréty a na Gavdos, a když se okénko otevřelo, tak jsem tam naklusal a domluvili jsme se s pokladní, že nám jízdenky (ve Sfakii, když jsme na Gavdos jeli, jsme kupovali zpáteční) uzná a že si akorát připlatíme, protože do Plakias to stojí víc, než do Agia Roumeli, kam jsme se chtěli dostat. A řekla mi taky, že v Plakias pak čeká na loď bus, kterým se dá dostat to Rethymno na severním pobřeží, odjezd má v sedm. No tak jsme zvolili tuhle variantu s příplatkem a odjeli do Plakias. Ovšem tam nás čekalo překvapení – sama vesnice je hodně daleko od přístavu (kilák? možná 1,5 km? těžko říct…), bus odtud měl odjíždět v těch sedm, ale my vystoupili z lodi po ¾ na 7!! To bychom ten bus zcela jistě nechytili. Takže co teď. Vydali jsme se po silnici směrem k barákům, že to prostě nějak dopadne, a Honza zkusil stop. Asi třetí auto zastavilo, Němci. Vysvětlili jsme jim naši situaci a rozjeli jsme se. Mezi domy jsme přijeli ke kruháči, za kterým jsme viděli náš autobus, ale přes silnici červenobílá páska a policajti a objížďka. Němec se chytře vydal na taxíkem, že ten bude vědět nejlíp, kudy jet. A taky jo, najednou jsme byli hnedle u toho busu, který ovšem už blikal, že vyjede. Tak „náš“ řidič nelenil, najel před něj a tak ho donutil se nerozjet. My vyskočili, vzali bágly a nastoupili. Tak tohle teda klaplo na vteřinu!! Zanedlouho jsme byli v Rethymno na autobusáku a jen jsme vylezli, tak už hulákali, že bus do Chanie (kam jsme potřebovali odjet) už odjíždí. Taktak jsem stačil koupit jízdenky a jeli jsme. A když jsme pak přijeli do té Chanie, tak jsme si mohli zhluboka oddechnout, že to nejhorší máme za sebou. Takže dvojkombinace G+M na oslavu a hajdy zase na pláž přenocovat.
SO 28/10 – Dneska by měl být už klid. Vstát, sbalit se, snídaně, koupel a do města na bus v 11 do Sfakie. Na téhle dovolené už po druhé. Před tím ovšem zase G+M a kafe a pak už zase teda ten bus. Ovšem: jak jsme do něj nastoupili a jdeme uličkou najít si nějaké místo, tak najednou čeština – a ony tam seděly „ty“ 4 "dámy", které jsme potkali loni, když po ránu procházely kolem našeho ležení v ústí rokle Kladou z pláže Domata, kde nocovaly pro změnu ony!! No to bylo povídáního!! Dvě Jany, jedna z nich z Novohradských hor, jedna Táňa z Beskyd a Lucka z Jeseníku… Mířily do rokle Sfakiano, takže musely vystoupit ve vesnici Imbros… No, já tam byl letos na jaře a taky v roce předtím, takže dostaly tolik informací, co se do nich vešlo, a v Imbros jsme se rozloučili s tím, že se možná ještě jednou někde na tom jižním pobřeží třeba potkáme. Dámy totiž své krétské výlety pojímají hodně odpočinkově, sice spí venku a chodí s batohy, ale nepohrdnou dobrou hospodou a dobrým jídlem (a pitím…), ale nikam moc do kopců se neženou. My ale pokračovali na jižní pobřeží do Sfakie. Jak bus zastavil, tak jsem šel rychle k prodejně lístků na trajekt (chtěli jsme se přesunout do Agia Roumeli, kde jsme měli být již včera odpoledne) – ten trajekt měl odjíždět zanedlouho. Skutečně už tam stál, ale naloďovala se teprve auta. Tak jsem koupil lístky a čekal na kamaráda, až taky dorazí. Honza se totiž mezitím stavil v sámošce nakoupit nějaké tekutiny, aby se nám cestou náhodou nepřitížilo, pitnej režim je nutný dodržovat... No a netrvalo dlouho a vypluli jsme. Hezký den, slunečno, větřík...čeká nás pohoda…jak doufáme a jak bychom byli rádi. Takže jsme zase viděli od vody ústí rokle Ilingias, pláž Glika Nero a kostelík na hřebínku na západ od ní, pak pohlednou turistickou destinaci Loutro (kde trajekt zastavil), a na vrchu nad ním zbytky opevnění, taky kostel a ruiny nějakého opevnění nad zátokou, kde je přístav, pak jsme si připomněli místo „u zdi“ nedaleko špice poloostrova Mournés, kde jsme už mockrát nocovali, budovy osad Fínix a Likos, potom místo Marmara, kde ústí rokle Aradhéna a kde je taky dobrá hospoda, zahlédli jsme dokonce postavy, které po pobřežní větvi trasy E4 mířily k pláži Agios Pavlos, a pak samozřejmě i tu pláž samotnou s borovicemi hustě zalesněnými svahy nad ní, duny kolem taverny na této pláži, další duny u ústí rokle Eligias a konečně i náš cíl – Agia Roumeli, kde strávíme tři noci. Hned jak jsme vycházeli z trajektu, tak nás pozdravil Andreas, jeden z majitelů taverny Tarra, se kterým se už známe dlouhá léta a který z lodi zrovna vyjížděl v nějakém velkém SUV. Odešli jsme hned k borovým lesíkům, kde je „informal camp-site“. V Řece kupodivu tekla voda a v části nedaleko WC-sprch se utábořili (zase) hluční Rusáci, většinou adolescenti. Takovej Artěk. A někteří z nich nosili hrdě trika s velkým srpem a kladivem na zádech. Dementi. Naštěstí ale další den pak odtáhli, takže tam pak už vzduch nekazili. Ubytovali jsme se na místě, kde jsme byli v minulosti snad jen jednu noc, abychom se pak tedy pro další noc přesunuli jinam, ale tentokrát jsme tam už zůstali a nebylo to tam špatné, místo bylo i docela kryté před sluncem. A pak k večeru jsme zašli do Tarra, pozdravit se ještě jednou s Andreasem a jeho bráchou Sifisem a dát si něco k jídlu a pití… A bylo toho všeho docela dost a ke stanu jsme pak docházeli tak nějak…no, spalo se nám pak tuze dobře :-).
NE, PO, ÚT 29, 30/09, 01/10 – Pobytovka v Agia Roumeli. Vyjma běžných činností, jako je koupání a slunění se, nákup nějakých „nutností“ a posezení u piva a jídla, jsme měli naplánované jen dvě akce – návštěva pláže Agios Pavlos a pak (můj už druhý) pokus o dosažení ruin tzv. Východních pevností na hřebenu nad ústím rokle Samária. Z našich návštěv různých taveren vynikají jednak tři v (pro nás) „nové“ taverně na klidném místě pod svahem s pevností nahoře – jmenuje se Páchnes (docela jsme si ji oblíbili, příjemné klidné prostředí, točené levnější, než v Tarra, výtečné frapé…) – pak byla jedna na obvyklém místě, v Tarra, kde jsme se neskutečně přežrali, ale ještě byla další návštěva taverny, spojená s větším množství dobrého jídla, a ta se odbyla tzv. „U dědka“, v taverně Samária, kde jsme dostali neskutečně obří porce výtečného gyrosu, možná taky proto, že ten dědek si nás pamatoval už z minula. Návštěva pláže Agios Pavlos byla plnohodnotná, protože po úvodním občerstvení v taverně, když už jsme odcházeli se válet v písku a koupat se, se tam doloudaly ty 4 dámy, které jsme potkali v buse před několika dny, jak míří do rokle Sfakiano a které tady na pláži právě přespaly!! Takže jsme se s nimi vrátili a trochu pokecali, popili, fotky udělali a tak, a až potom jsme se rozešli – my do písku a ony na E4 směr Agia Roumeli. „Výlet“ k pevnostem už tak pohodový nebyl. Věděl jsem, že tam cesta nevede a že se budeme muset drápat poměrně prudkým a zalesněným svahem, a taky to tak bylo. Na místo Angelokampos se člověk dostane dobře – roklí Eligias vede nahoru dobrá pěšina, kterou je nutné na suťovišti opustit a vydat se doleva k borovicím. Pod nimi pak cikcak nahoru ke spodnímu konci žlebu a tam už je omužíkovaná stará stezka nahoru na již opuštěná pole (nebo možná vinice?). Někde jsem četl, že nahoru k ruinám těch pevností by se mělo jít podle zdi, ohraničující ta pole, a Loraine Wilson ve svém průvodci sice navrhuje jiný směr, ale že sama se tudy nikdy nevydala. No, myslím, že to není dobrá informace, ani jedno. My provedli to první, napřed podle zdi nahoru, a nebylo to to pravé ořechové. Prostě jsme se drápali pořád jen nahoru lesem v docela prudkém svahu, kde to místy na jehličí dost klouzalo, a mírně se stáčeli doleva. Tu a tam to vypadalo, že už nahoře jsme, když se objevila nějaká hnedle rovinka, ale o kousek dál to zase byl svah nahoru a pak opět a opět, konce to nebralo. Ale nakonec jsme se dostali (i dáky mapě na Mapy.cz) k ruinám první a pak i druhé pevnosti, na místa, kam se běžně nechodí, a byli jsme odměněni úžasnými pohledy do rokle Samária, na starou vesnici Agia Roumeli hluboko dole, naproti přes rokli byly hnedle nadosah vrcholy nad jejím západním okrajem – od severu Volakias, Psiristra, Kefála a Papouras, a dokonce k severu jakoby nad uzávěrem rokle se tyčil hřeben s vrcholy Melindanou a Mavri; a když se člověk ještě trochu otočil vpravo, jako k východu, tak měl hnedle nadosah horu Zaranokefála. To nemělo chybu, to se jen tak nevidí. Při sestupu se nám ale podařilo „objevit“ zbytky původní cesty, která vedla nejspíš od ruin malé snad strážnice na Angelokampos nahoru k těmhle pevnostem (zbyly z ní jen kratší části podezdění na několika místech, anebo jen v terénu mezi stromy její spíš jen tušený průběh). Ale celý sestup byl snad stejně namáhavý, jako výstup. Nakonec jsme se zpátky na ta opuštěná pole (Angelokampos) dostali, sice každý z nás trochu jinou cestou, ale v pořádku a – jak jsme se pak domluvili – každý z nás jen s jedním menším pádem. Dolů k moři, kde nás čekala hodně zasloužená koupel (ale v moři už poněkud rozbouřeném), to už problém nebyl, stejně jako těch asi 30 min do našeho ležení.
ST 02/10 (+ ČT 03/10) – A byl tu poslední den, dneska odlétáme. S malinkou obavou jsme od rána sledovali moře, jestli nejeví známky něčeho, co by bránilo v provozu trajektům, ale nic jsme nezaznamenali, a tak jsme se sbalili, něco málo nakoupili na cestu (hlavně něco v plechu) a myslím, že tak v půl jedenácté jsme nasedli zase na trajekt a odjeli, tentokrát směr Sfakia. Ani ve Sfakii jsme se pak moc dlouho nezdrželi – hned tam byl bus do Chanie. Za dvě hodiny jsme pak byli v Chanii, dali bágly do úschovny a přemýšleli, co teď. Na nějaké koupání to nebylo (vítr a vlny), tak jsme se jen tak trochu poflakovali, taky v tom byly nějaké gyrosy a piva, ve Sweet Corner na autobusáku jsme dali kafe a nakoupili nějakou snídani na letiště ve Vídni (přílet tam měl být lehce po půlnoci), nakoupili taky v samošce dary a večer odjeli na letiště. Tam klasika – přebalit bágl, zkontrolovat, jestli v palubních zavazadlech není něco, co tam být nesmí, pak batohy zabalit do cestovních povijanů a jít je odbavit. A pak skenery (prošli jsme bez problémů), poslední dobou obvyklý nákup v Duty-Free-Shopu (malý alkohol na cestu), chvíli čekat u „gate“ a pak už bus k letadlu, let a přílet do Vídně. Tam to bylo dost blbý, zabrali jsme sice vozejk na bágly, ale nebylo kde zakotvit. Chvíli jsme posedávali na štokrdlích nějakého zavřeného občerstvovacího stánku, taky jsme si dali kafe v jediné otevřené kafírně. Nakonec jsme se šli taky kouknout o patro níž, do prostor, ze kterých vedly jezdící schody na nástupiště vlaků a kde byly jak nějaké jízdní řády, tak i automaty na nákup jízdenek. A tady jsme se zasekli na dost dlouho než jsme to všechno prozkoumali. Žádný přímý vlak na vídeňské hlavní nádraží jsme nenašli, resp. našli, ale ten od letiště odjížděl hodinu po odjezdu našeho vlaku z vídeňského Hlaváku!! Nakonec jsme koupili nějaké lístky se zřejmě skupinovou slevou (stály nás oba dohromady tuším 4,60 €, zatímco když jsme se potřebovali dostat NA letiště z hlavního nádraží na začátku dovolené, tak nás to stálo oba dohromady asi 8,20 €, takže jsme si nebyli tak úplně jistí, jestli ty lístky jsou správně). Jenže tentokrát to bylo s přestupem ve stanici Rennweg, kterou jsme ovšem zpočátku na Mapy.cz nedokázali objevit. Nakonec jsme se ale nějak dopracovali k přesvědčení, že je to správné řešení, ale že na ten přestup v Rennwegu máme jen asi tři minuty a těžko říct, jak to zvládneme – jestli nebude potřeba se přemisťovat někam dál, třeba na jiné nástupiště... Ale taky by nám zřejmě z toho Rennwegu měly jet i další vlaky, kdyby nám ten první ujel, a furt by to bylo bohatě před odjezdem našeho žlutého rychlíku do Prahy (odjezd měl být v 6:39). A k tomu jsme si nebyli furt na stopro jistí, jestli jsme koupili správné jízdenky, aby nás pak někde nečekala pokuta… Ale nakonec to bylo vše OK. V prvním vlaku průvodčí nedorazil, ve vlaku se příští stanice vždy hlásila, a to i v ingliš, a ještě tam byly nějaké displeje s názvy stanic, takže to bylo OK. V Rennwegu jsme tedy vystoupili správně a náš druhý vlak odjížděl ze stejného nástupiště – z infotabulí jsme ho snadno identifikovali. Ani tady průvodčí nepřišel, a tak jsme najednou byli na vídeňském Hlaváku něco po páté ráno a měli jsme přes hodinu času do odjezdu našeho vlaku. Díky tomu, že bylo výrazně chladněji, než jak bylo na Krétě, potažmo na Gavdu, tak jsme se dali do intenzívnějšího hledání klasických nádražních prostor a nakonec jsme zjistili kudy kam – prostě jsme prošli nějakými dveřmi, nad kterými bylo napsáno, že tudy se jde buď do nějaké ulice, nebo na náměstí, to už nevím, ale co vím je to, že jsme najednou byli na nádraží, v hale v jeho nejspodnější části. Je to moderní stavba a spíš se podobá obřímu obchodnímu domu. Má to několik pater, uprostřed obří atrium, ve kterém jsou jezdící schody, a kolem na ochozech obchody a podobně. Tak jsme vyjeli trochu výš a našli místo, kde jsme si mohli sednout a tam jsme to přečkali. Před půl sedmou jsme vyšli na perón, vlak najel včas, jízdenky i místa jsme měli už zaplacené, takže tady žádný problém nebyl. A ani pak později. Nabídka ve vlaku stejná, dali jsme si koláč a nakonec taky i pivo a do PRG jsme dojeli jen o asi 10 min později, protože někde kolem Přelouče se cosi dělo na trati a chvíli jsme stáli a chvíli jeli hodně pomalu. Na pražském Hlaváku nás už klasicky čekal kamarád Aleš, se kterým jsme pak odjeli do Karlína do hospody (na oběd), již jsme si našli v mobilu už ve vlaku, a byla to výtečná volba (Pivovarský klub naproti Hudebnímu divadlu Karlín, velký výběr piv, výtečné jídlo…). Po dobrém jídle a pití jsme se pak mohli rozejít a pomalu si můžeme začít spřádat co o další dovolené.
Co já, já už mám tu první další jasnou, v půlce března Kréta (co jiného) a kamarád Honza se (celkem lehce) nechal opět přesvědčit k účasti, a už taky aspoň zhruba vím, co by se na ní mohlo dít (Sfakiano, Kali Lakkoi, Anopoli, Lagou a eventuálně až pod sedlo Rousiés a třeba až březnový Páchnes, taky třeba až na Katsiveli kouknout, jak kvetou krokusy, jedna z možností by ale byla zopakovat přechod přes rokli Aradhéna horním přechodem a vyšplhat se na místo Krousia nad Agios Ioannis a pak dolů na planinu… – ale to až podle toho, jako moc, nebo málo sněhová bude zima), no a pak ta druhá dovolená, zřejmě zase v termínu konec září, začátek října – taky bych měl už nějakou náplň, ale ještě nemám letenky, snad se podaří nakoupit nějaké z Prahy za rozumnou cenu.
