Ostrov Kréta - Levka Ori (Bílé Hory)

Takže letos (2022) jsem se sice trochu zpronevěřil Krétě a vyrazil na Madeiru, ale byl to však jen takový odskok, na Krétě jsem byl tento rok už v březnu, a ještě tam znovu pojedu v září…

Ale ta Madeira – já se tam chtěl podívat už hodně dávno, snad už v 90. letech, ale pořád k tomu nějak ne a ne dojít, a tak teda až letos, a vydali jsme se tam opět ve dvou, s mým obvyklým „krétským doprovoditelem“ kamarádem Honzou. Odlet byl z Prahy letem společnosti Smartwings a musím říct, že to nebyla ta úplně dobrá volba, i když je fakt, že letět jinak by bylo mnohem horší v tom, že bychom vždycky na cestě strávili mnoho hodin díky nutnosti přestupu, a někdy by bylo nutné na místě přestupu i přespat. Logisticky to tedy chybu nemělo, o tom žádná – sednout v Praze do letadla a za 4 hodiny z něj vylézt na Madeiře, ve Funchalu, to je pohoda. Ale další reality byly horší. Cena docela vysoká a nic moc za ni. Na palubě napřed za letu nabízeli kdeco (k jídlu a pití) za peníze a až potom, ke konci letu, chodili s nabídkou kalíšku vody "zadara". A navíc ten personál!! Letušky s otrávenými ksichty, neochotné a některé dokonce v letadle české společnosti nemluvily česky!!! To je snad světový unikát… Zpáteční let byl ale už o něčem jiném, bylo to letadlo společnosti Travel Service… I když – jak jsem se dočetl (a snad je to tak správně), tak letecká společnost sama se jmenuje Travel Service, ale Smartwings je její marketingová, obchodní značka, takže to je nejspíš jedno, a to samé; faktem ale taky je, že na letadle z Prahy bylo napsáno Smartwings a na tom zpátečním Travel Service. Zřejmě je to (zpáteční) letadlo ještě z doby před rokem 1998, kdy se obě společnosti tak nějak sloučily, či co, a nápisy na letadlech nepovažovaly za nutné změnit. Každopádně v tom zpátečním letu byl personál o sto a více procent příjemnější, pilotem a jeho hlášením počínaje a chováním letušek konče.

Tak to by bylo k dopravě z Prahy na ostrov a zpět. Další se asi nabízí srovnání těch dvou ostrovů – Kréty (kam stabilně jezdím už mnoho let) a pro mě nové Madeiry. Dá se to v kostce shrnout jako že Madeira, jmenovitě přinejmenším její hlavní město Funchal (ale nejen to), je Evropa, zatímco Kréta, včetně jejího hlavního města Iraklia, je Orient. Funchal upravený, zelený, chodníky pečlivě dlážděné, parky a zahrady upravené, domy tak nějak "evropské" a udržované, vypadá to tam, že vše má svůj řád… Iraklio nezelené (za což, samozřejmě, moc nemůže, na Krétě je výrazně méně vody) a hlavně takové neupravené, tu a tam docela bordel, auta parkují úplně všude i na místech se zákazem (jehož dodržování ale nikdo nikdy nevyžaduje), často klidně i pod zákazovou značkou... nevím, jak to popsat, snad nejednotné a … no, prostě tak nějak. A ještě jeden nápadný rozdíl tam člověk objeví – na Krétě snad, vyjma některých zcela nových „rodinných“ domů, není na baráku sedlová, nebo valbová střecha, možná z 95, a možná i víc procent, jsou střechy ploché, zatímco na Madeiře (a nejvíc je to patrné ve Funchalu) je ten poměr sice podobný, ale ve prospěch střech sedlových, či valbových, krytých nejčastěji červenými vlnitými taškami. Ale co mě dost zarazilo – jen na velmi málo domech s těmito střechami jsou okapy!! Takže při dešti voda teče dolů k základům domů a cáká všude kolem. Nevím, u nás by to asi dřív nebo později ty základy nějak poznamenalo, vlhko by se natáhlo do zdiva... Tady je to asi holt jinak.

Madeira je v porovnání s Krétou méně než desetinová, co se týče rozlohy (737 vs. 8261 km²). Téměř tam není možné být na pláži a trochu se koupat a slunit – přirozená písčitá pláž je tam jen jedna, malá, a pak tam jsou (snad) takové, kam je písek navezený z Afriky, ale nejspíš jich moc není. Oba ostrovy jsou hornaté, ale každý jinak. Madeira má sopečný původ, a je to na ní vidět – hory mají svahy velmi strmé až někdy kolmé, jsou hodně skalnaté s mnohými až kolmými útesy, jsou tam skalní stěny i hluboko zaříznuté rokle a údolí, ale vše je, pokud je to jen trochu možné, porostlé bujnou zelenou vegetací, holé jsou jen nejvyšší skalní útesy; a všude jsou známky přítomnosti vody, velké vlhkosti, především na severní straně hor, zatímco ta jižní je sušší. Na Krétě je naopak sucho, nejčastější horninou pohoří je poměrně propustný vápenec a nejvyšší partie hor Levka Ori (které tam znám nejlépe) mají dokonce oficiální status vysokohorské pouště – tzv. High Desert. Vápenec jako sedimentární hornina snadněji zvětrává a vytváří se z něj suť, takže strmost svahů hor na Krétě je výrazně menší než na Madeiře, nejčastější úhel sklonu svahů se pohybuje kolem 32° (samozřejmě vyjma stěn mnoha roklí, to mohou být téměř kolmé "skalní zdi" i pár stovek metrů vysoké). Svahy nejvyšších partií hor jsou na Krétě tedy pokryty převážně sutí a jsou téměř bez porostu. Stromy zde dosahují svého výškového limitu v asi 1550-1600 m, porosty keřů (převážně dřišťál) jsou zde jen v dolinkách většinou v nižších nadmořských výškách, i když znám jednu menší prohlubeň s rovným písčitým dnem o průměru asi 3-4 m (jednou jsme tam přenocovali) v údolí na jih pod hřebenem s nejvyšší horou Páchnes, a tahle prohlubeň je na okrajích obrostlá dřišťály a je v nadmořské výšce asi 2000 m. Takže je docela dobře možné, že i jinde v podobných, nebo dokonce i o trochu vyšších nadmořských výškách, rostou keře dřišťálů na podobných místech, ovšem tam jsem nebyl, takže to nevím. A výš, třeba až na vrcholech hřebenů a hor, nějaké jiné druhy rostlin (byliny) dosahují jen jednotlivě; vím například o krokusech jen nedaleko kaple na vrcholu hory Agio Pneuma, ve výšce 2262 m. Horniny na obou ostrovech jsou rozdílné - na Krétě tedy vládne vápenec a místně různé slepence (brekcie i konglomeráty), a jen na západě jsou trochu fylity (horniny metamorfované především z břidlic), nebo kvarzity, taky slíny, vše tedy původem usazeniny, zatímco na Madeiře je hlavní horninou čedič, nebo znělec, tedy horniny vyvřelé, vzniklé utuhnutím lávy, magmatu, jež zvětrávají mnohem obtížněji.

Nejvyšší hory Madeiry jsou Pico Ruivo s 1862 m, Pico das Torres s 1851 m a Pico do Arieiro s 1818 m, zatímco na Krétě má nejvyšší hora (Psiloritis) 2456 m a Páchnes, nejvyšší hora nejrozsáhlejšího horského komplexu (Levka Ori – Bílé hory), má jen o tři metry méně. A udává se, že v Levka Ori je na dvacet vrcholů vyšších, než 2 tisíce metrů.

Ačkoli je Madeira tak zelená a bývá prohlašována za zahradu Evropy, zpočátku to na mě dělalo dojem, že tu zeleň tvoří o trochu méně rostlinných druhů, než kolik jich roste na výrazně sušší Krétě. Ale je to jinak - na celé Krétě tvoří endemické rostliny zhruba 10 % všech cévnatých rostlin, zatímco na Madeiře je to zhruba 16 % (z udávaných 1226 taxonů cévnatých rostlin je endemitických taxonů 165). Ovšem poněkud jiné to je na Krétě v pohoří Levka Ori, kde to znám dobře. Srdce těch hor (tzv. Madáres) má, jak zmíněno výše, status tzv. "High Desert", tedy vysokohorské pouště, a zde tvoří endemitičtí zástupci flóry výrazně vyšší procento, udává se, že až 80 %!! Asi velkým problémem současné přírody Madeiry je (jak jsme se sami mohli přesvědčit) introdukovaný janovec, který tam porůstá obrovské plochy jak svahů, tak zarůstá i údolí mezi nimi a zatlačuje ostatní rostlinstvo. V nižších a dostupných polohách ho tam místní autority ničí ve velkém pomocí nějaké techniky (tu techniku jsme neviděli, ale výsledky její činnosti ano), ale na strmé srázy hor se s ní asi člověk nedostane, takže těžko říct, jak se s tím janovcem vypořádat tam. I když okolo horské trasy, po které jsme šli, jsme viděli, že i tady ho docela úspěšně klučí. Ale na prudkých až kolmých svazích to bude asi problém. Na Madeiře však rostou i další nepůvodní druhy (a je jich velmi mnoho!!), z velké části původem třeba z Austrálie, jako jsou eukalypty, či další, původně ozdobné prvky zahrad, ale i z jiných regionů (J. Afrika, J. Amerika, zastoupena je i jižní Evropa), jako například kalokvět, akácie, jehličnaté stromy (smrky, borovice) atd., atd. Myslím, že následující část textu z časopisu Živa (autoři jsou botanikové, M. Kuklík a V. Zelený) každému jasněji ukáže, jak to tam s rostlinami, a hlavně s těmi původními, je.

(https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/madeira-uzas-a-zmateni-botaniku-1.pdf )

Cestuje-li botanik do nějaké jemu dosud neznámé oblasti, má obvykle na základě literatury určitou představu o jejím původu, stáří, vegetaci a živočišstvu s charakteristickými druhy. I když počítá se značnými změnami následkem lidské činnosti, přece jen má snahu nalézt víceméně původní rostlinná společenstva s vůdčími druhy. Na Madeiře je to však, s výjimkou chráněných zbytků vavřínových lesů, prakticky nereálné. Krajinu v blízkosti vesnic a měst prostupují výsadby blahovičníků (Eucalyptus), akácií (Acacia) a jehličnatých stromů, introdukovaných z celého světa, příkré svahy hor pokryté jen slabou vrstvou půdy jsou beze zbytku využity na terasovitá políčka zajišťující základní obživu obyvatelstva. Pláně pod hřbety a štíty vrcholů bývají většinou zcela spasené, kolem silnic rostou místy souvislé pásy jihoafrického kalokvětu kapského (Agapanthus praecox subsp. orientalis) a motýlovce Gardnerova (Hedychium gardnerianum) z východního Himálaje, který se už invazně rozšířil. Daleko od zahrad i kolem vodních kanálů se šplhají zářivě žlutooranžové jihoamerické lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus) a mohutné keře japonské hortenzie velkolisté (Hydrangea macrophylla). Zřejmě záměrně vysazen byl statný okrasný keř balmín metlatý (Leptospermum scoparium) původem z Austrálie a Nového Zélandu, který jsme našli v sousedství vřesovců (Erica) a hlodášů (Ulex) ve výšce asi 1 200 m n. m. Botanik je zaskočen, znejistí a skoro se mu ani nechce do takových porostů vstoupit.

Dalším, a zřejmě dobrým a užitečným zdrojem informací o cévnatých rostlinách Madeiry pro ty, kteří by se chtěli s nimi seznámit hlouběji, by mohla být publikace Flora of Madeira autorů J. R. Press, Marian Short, N. J. Turland (Natural History Museum, London, England). Knížku jsem sice nečetl, ale vycházím z toho, že jeden z autorů - jde konkrétně o N. J. Turlanda - je taky autor velké knihy o rostlinách Kréty, a tuto publikaci naopak znám velmi dobře a je hodnotná, takže by se dalo předpokládat, že to tak podobně bude i s touto publikací o rostlinách Madeiry.

Nakonec, dobře je to vidět i v Botanické zahradě ve Funchalu – její převážná část je tvořena rostlinami na Madeiře nepůvodními, byť tam prospívají dobře, a jen kousek zahrady by měl být s rostlinami původními (toto speciální oddělení jsme tam však nenašli, i když k němu ukazují nějaké směrovky). Když se v té zahradě člověk začte do štítků s názvy rostlin, tak u jejich docela velkého množství je jako areál jejich původu napsaná právě Austrálie, J. Afrika a J. Amerika.

Zato fauna je na Madeiře hodně jednoduchá, myslím si, že ze suchozemských obratlovců by tam asi úplně "původní" (tedy takoví, kteří se tam tak nějak dostali "po vlastní ose" už hodně dávno, ještě před příchodem člověka) mohli být akorát létající živočichové, jako jsou ptáci a netopýři, pak možná jeden druh ještěrek a potom samozřejmě i různí mořští živočichové, jako je třeba i jeden – vzácný – druh tuleně. Ostatní suchozemští obratlovci, kteří tam aktuálně žijí, jako jsou hlodavci a jiní (myši, králíci, kočky, možná nějací hmyzožravci atd.) jsou taky (možná nechtěná) introdukce člověkem. Větší obratlovci tam volně nežijí (například malé či snad i velké šelmy, býložravci a tak). Některá dovezená hospodářská zvířata, jako kozy, ovce, králíci, krávy, ale i kočky, psi, buď unikla do přírody a vytvořila tam někdy naštěstí ne moc rozsáhlé populace (hlavně králíci), anebo se chovají hodně "přirozeně", takže člověk, když je potká, se nedokáže rozhodnout, jetli jsou to zvířata "divoká", nebo chovaná. Původní tam jsou ale taky i některé druhy bezobratlých. Na Krétě je to jinak – našly se tam paleontologické zbytky i velkých obratlovců, byť v „ostrovních“ (tedy malých) velikostech, jako je slon, hroch, kopytníci-přežvýkavci (z příbuzenstva jelenů) apod., a taky malých šelem. Ale nyní ji víceméně okupují (taky introdukované) kozy a ovce. Žijí tam plazi (několik druhů hadů a pár ještěrek, z toho jeden druh je endemitický), lze se tam setkat s jezevcem (viděli jsme je přejeté na silnici), pochopitelně tam žijí polodivoce i kočky, divoce několik druhů menších savců (hmyzožravci, plši, různí myšovití, netopýři, malé kunovité šelmy, na horách jsem dokonce potkal i zajíce!!, ale u toho bych si tipnul, že ho tam dovezl člověk jako lovnou zvěř). A samozřejmě ptáci, z nichž nejpůsobivější jsou orlosupi a dva druhy supů, plus několik druhů ze skupiny orlů a menších dravců. Na horách se lze setkat s orebicí a po celé Krétě žije mnoho druhů ze skupiny pěvců. Jak je z tohoto malého výčtu vidět, řekl bych, že Kréta - vzhledem k její blízkosti jak evropské, tak i africké i asijské pevnině - má faunu mnohem bohatší.

Místní doprava je na Madeiře a na Krétě rovněž rozdílná. Na obou ostrovech ji sice tvoří pouze autobusy (koleje tam nikde nejsou), ale na Madeiře je výrazně více linek, které zajíždějí i do nejmenších vesnic a míst s lidskými obydlími, a k tomu se přidávají ještě spoje mikrobusy, jenž je zřejmě možné si i objednat. Na obou ostrovech je často problém najít zastávku příslušného busu, což je na Krétě poněkud usnadněno tím, že bus – pokud na něj člověk mávne – často zastaví, i když člověk nestojí přímo na zastávce, ale i o tomhle se už dá mluvit spíše v čase minulém. Velkou výhodou autobusové dopravy na Madeiře je to, že všechny linky mají nějaké číslo a podle patřičné aplikace v mobilu (např. Rome2Rio,ta se nám osvědčila) lze snadno dohledat, odkud kam jedou, a ta čísla linek jsou taky na všech zastávkách, na kterých ta která linka staví; na velké části zastávek je také přístřešek. Nic z toho na Krétě, bohužel, neexistuje, tam – pokud se jednomu podaří nějakou zastávku najít (bývá to malá modrá tabulka s nápisem ΣΤΑΣΙ) – člověk neví, jaký bus a kdy tam staví (pokud vůbec nějaký) a zastávek s přístřeškem je tam obecně žalostně málo, jsou jen tu a tam ve městech, nebo v jejich blízkosti. Na Madeiře je zase matoucí, že někdy kolem zastávky bus projede, aniž zastaví, a zastaví až někde třeba jen o kousek dál na jiné zastávce. Na Krétě je docela výhodou, že dopravní obslužnost tam dělá jen jedna společnost - K.T.E.L. (pravda, je organizačně rozdělená na dvě části – východní a západní, ale pořád to je jen jedna, a ta samá společnost), takže existují jen jízdní řády pro každou z těch částí, které lze navíc na autobusových nádražích ve velkých městech získat i v tištěné formě (zato ale přímo na zastávkách nějaký jízdní řád člověk nenajde a nenajde tam ani informaci, odkud a kam jede autobus, který tam eventuálně zastaví; pokud tam vůbec nějaký symbol pro zastávku je…busy občas totiž zastaví na místech nijak označených, o kterých ví jen místní) a taky se k nim lze dostat ne webové stránce té dopravní společnosti. Na Madeiře ostrov obsluhuje více společností a jejich (papírové či někde vyvěšené) jízdní řády jsme nikde neobjevili, přestože jsme po nich pátrali. Je možné je ale najít v různých aplikacích v mobilu (eventuálně PC). Každá společnost má svoji aplikaci, anebo lze využít i aplikace pro vyhledávání spojení po celém světě (např. Rome2rio fungovala dobře). Jenže co dělat, když je člověk mimo signál, anebo dojdou baterie v mobilu…to by se kus papíru docela hodil. Ve Funchalu (a občas i někde jinde) lze nějaké jízdní řády najít i přímo na zastávkách busů, ale takové ne úplně dokonalé, nejsou v nich uvedeny všechny zastávky a vyznají se v nich snad jen domácí. Taky tam (ve Funchalu) jsou takové kiosky, kde se kupují lístky (často s automaty) a kde se taky dají získat nějaké informace.

Různé je samozřejmě rovněž počasí. Madeira, jež leží v Atlantiku asi 600 km západně od pobřeží Afriky, konkrétně od Maroka, by měla mít počasí tak nějak subtropické, zatímco pro Krétu ve Středozemním moři se počasí udává logicky jako středomořské. Když jsem sháněl informace o počasí na Madeiře, abych věděl, jaké oblečení a vůbec vybavení sebou vzít, tak se všude psalo, že snad každý kus ostrova má počasí jiné a že se tam hodně těžko nějaká dlouhodobější předpověď dá udělat, ale že obecně snad minimální teploty většinou neklesají "v obyvatelné zóně", tedy tam, kde jsou ještě nějaká stálá lidská sídla, pod tak asi +15 a maximální zase nevylezou nad přibližně +25 °C. Holt akumulační vliv chladnější mořské vody Atlantiku okolo. S narůstající nadmořskou výškou se ta minima a maxima budou ovšem trochu posouvat, to je jasné, a dokonce se píše i o tom, že je tam pro některé rostliny i nějaký mrazový/sněhový limit, přes který pro ně vlak nejede (snad tak od 1400 m výš?). Severní strana ostrova včetně svahů hor nad ní je bohatě zásobena dešti, díky severovýchodnímu pasátu tam prší, nebo aspoň mží téměř denně a roční úhrn srážek je asi 2000 mm. Díky tomu, že je tato část ostrova pod návětrnou stranou hor, ze kterých pak ta voda stéká, je zde hodně vlhko, avšak za horami, na jejich závětrné straně, je té vlhkosti už méně. Udává se, že na jižní straně hor může být místy roční úhrn srážek jen pouhých 400 mm. Taky proto se na Madeiře vystavěly známé "levády", které vedou vodu z vodou bohaté severní strany na stranu jižní, kde jí je podstatně méně. A na východě ostrova je poloostrov São Lourenςo, který je hodně suchý až vyprahlý a na kterém roste typická xerotermní (tedy suchomilná) vegetace. Pro Madeiru je taky typická oblast s vavřínovými lesy (ve výšce zhruba mezi 300-1300 m), která se nazývá laurosilva a je dokonce pod ochranou UNESCO jako součást světového dědiství. To na Krétě je to celkově mnohem jednodušší – zhruba od konce května, ale spíše až tak od půlky, či konce června, do téměř konce září se nedají očekávat nějaká delší období dešťů a vůbec nepříznivého počasí nikde na ostrově (samozřejmě nějsaký občasný liják i třeba s bouřkou přijít může, ale za den dva tam zas pere slunce), zatímco hlavní penzum dešťů tam spadne zhruba od prosince do února. Ale i tam funguje, i když v mnohem menší míře, systém závětrná/návětrná strana kopců/hor, a také obecně na západě ostrova je vláhy více a její množství směrem na východ klesá. Na Krétě je zcela běžné, že hory jsou v zimě pokryty sněhem (což jsem si sám v roce 2015 ozkoušel - viz příspěvek na tomto webu pro tento rok). Jeho vrstva sice kolísá, ale závěje na některých místech mohou dosáhnout i nečekaně velké mocnosti, až třeba kolem 10 metrů!! Na Madeiře prý sníh napadne jen na horách a brzo mizí, i když teploty pod nulou se tam občas vyskytnou taky, ale spíše jen krátkodobě. Údajně; na vlastní oči, či na nějakých fotkách jsem to neviděl. No, a co se týče teplot na Krétě – dole na pobřeží jen velmi vzácně napadne sníh a pokud jo, tak hned mizí. Minimální teploty tam i na pobřeží mohou hlavně v lednu, únoru, klesnout na i jen pár stupňů nad nulu, ale pod ní jen velmi vzácně a krátkodobě (tak spíš otázka hodin než dnů). S narůstající nadmořskou výškou jdou ovšem minima/maxima samozřejmě dolů, takže když člověk nocuje v třeba 1900 m na planině Katsiveli, tak i ve snad nejteplejším období, v první polovině září, tam může být v noci a k ránu docela chladno, i jen mírně pod +10 °C. Stalo se mi, že mně v nadmořské výšce asi 1230 m (planina Niátos) v druhé půlce dubna přes noc trochu zamrzla voda ve flaškách (i když přes den to pak bylo na tričko a kraťasy) a v údolí Petradhé/Potámos (kolem 1700 m) mi jiný rok v půlce května v noci namrzly kapky menšího deště na stan (a přes den to pak bylo taky na jen tričko a kraťasy). Na některých vyhlášených místech tam na horách vydrží nějaká závěj sněhu i do června, a třeba letos (2022) jsou na horách malé zbytky sněhu ještě na konci července a dokonce i na počátku září!!! Ale obecně je to tam mezi květnem a zářím i na horách s teplotami celkem v pohodě, hlavně přes den. Teploty na pobřeží, ale i v nižších nadmořských výškách, mohou od července do září vystoupat i nad +30 °C a držet se na té úrovni mohou i několik dní; holt vyhřáté Středozemní moře není chladnější Atlantik.

Madeira je – na rozdíl od Kréty – plná tunelů. Díky tomu, že jsou hory tak strmé, tak je asi jednodušší v nich udělat díru, než vyvést silnici v nějakých serpentýnách nahoru/dolů, aby se přes ty hory dostala, zato na Krétě je nejmilejší hračkou místních buldozer, který dělá ve svazích hor nové a nové, hlavně aspoň zpočátku bezpovrchové silnice (které jsou pak pro přírodu hodně škodlivé). Krátké tunely jsou na Madeiře ale i na trasách pro pěší, třeba na úseku mezi horami Pico do Arieiro a Pico Ruivo, eventuálně i sedlem Encumeada, no a aby nezůstalo jen při tom, tak tunely (a někdy i hodně dlouhými, až několik km!!) vedou i některé levády. Levády jsou koryta většinou betonová, kterými se rozvádí voda. Mohou to vzácně být malé a úzké kanálky se stěnami i dnem vydlážděnými malými kameny, ale z větší části jsou to opravdová betonová koryta různé velikosti a hloubky, vybudovaná nejčastěji vedle skály, což bývá současně i jedna stěna (a většinou i ta je aspoň částečně vybetonovaná), a ta druhá stěna toho koryta je pak z betonu celá, stejně jako i jeho dno. Podle levád se dá chodit po původně obslužných pěšinkách – někdy je to pěšinka hodně úzká, někdy je ale tak široká, že by tudy projelo snad i auto. Pokud jde leváda někde napříč v prudkém svahu, tak je u obslužné pěšiny zábradlí – zabetonované kovové sloupky s lanky většinou v bužírce. Občas je leváda vystavěná v docela dramatickém,  kolmém svahu, to pak je pěšina tak třeba jen asi tak 40 cm široká, a jak nahoře nad levádou, tak dole za zábradlím je to kolmá, hustou zelení porostlá stěna, která má několik desítek a možná i nějakou tu stovku metrů. Kolem levád se většinou jde docela dobře, nemívají prudký sklon, i když tu a tam je nutné, aby ten sklon byl příkřejší. Také jsme se setkali se situací, kdy se voda z koryta ve skále někde nahoře nad hlavou najednou řítí dolů v podobě menšího či většího vodopádu na cestu „o patro níž“, odkud pak zas slušně pokračuje v korytě. Takovými menšími vodopády jsme dokonce museli i projít, dvakrát. Trochu jsme tam zavlhli. Trochu dost, ale stejně jsme v té době šli v nepromokavém oblečení, protože neustále něco padalo...takže to zas tak moc nevadilo.

Naše putování po Madeiře mělo začít hned druhý den po příletu (přílet byl ve čtvrtek 23/06, kolem páté odpolední) výletem na poloostrov São Lourenςo na východě ostrova, ale nakonec jsme to změnili. Ubytování na tu jednu noc po příletu jsme našli ve Funchalu v hotelu B&B Zarco, který je zvláštní tím, že pokoje nemají čísla, ale jmenují se podle levád. Ještě v den příletu jsme zjistili, kde je ve městě prodejna s outdoorovým zbožím, označená v aplikaci Mapy.cz. Potřebovali jsme koupit plynovou bombu k vařiči. Prodejnu jsme našli a ráno jsme tedy napřed koupili tu bombu a pak teprve šli na nedalekou zastávku busu společnosti SAM, na bus č. 113, který nás měl dopravit na místo, kde začínal trek na onen poloostrov. Když bus přijel, tak už bylo na zastávce hodně přelidněno a cestou na dalších zastávkách dokonce možná i řidič odmítal přibírat další cestující, jak bylo plno. Pak jsme dojeli tím busem (přes menší města/místa, jako Caniςal, Porto Novo, Gaula, taky kolem letiště, a posledním nejvýznačnějším místem bylo městečko Machico) na konečnou (po silnici, po jejíž obou stranách byly zaparkovány desítky aut), kde začíná trasa ke špičce poloostrova. Vede po dobře vybudovaných chodnících. Ovšem když jsme uviděli ty davy, které se tam valily v obou směrech (jak na Sněžku!!), a taky byl docela vichr, tak jsme plány při představě, že se tam dereme taky, a navíc s velkými bágly, ještě plnými jídla, a s nejistotou, jestli by se tam někde vůbec dalo případně přespat, změnili, raději si koupili pivo a rozhodli se, že to rovnou vzdáme a odjedeme busem kus zpátky a pak na začátek následující trasy kolem Levada do Furado. Zpátky jsme odjeli (stejným busem 113) jen kousek, do toho města Machico, tam počkali asi půl hodiny a jiným busem se dostali nahoru na místo/sedlo Portela (670 m). To je vesnice hodně roztažená podle silnice a nad ní je v sedle jen autobusová zastávka, dvě hospody a jedna vydlážděná vyhlídka se sochou „Nossa Senhora do Bom Caminho“ (což by se možná dalo přeložit jako „Naše paní dobré cesty“? - nevím, portugalsky neumím, ale když se použije slovník v mobilu...tak jeden může být i za moudrého...). A tady jsme začali. Kousek nahoru po asfaltové silnici a hned tam byla odbočka doprava na značenou cestu podle Levada do Furado. (K názvu té levády: na Mapy.cz se v době, kdy jsme tam byli, od začátku jmenovala L. do Furado, ale o rok později jsem zjistil, že se zpočátku jmenuje Levada da Portela podle té vesnice dole pod jejím začátkem, a až u jednoho rozcestníku, za jezerem Portela - Lagoa da Portela, kam přichází také nějaká kamenitá silnička, se jmenuje Levada do Furado. To jen aby bylo úplně jasno co se týče jména té levády.) V knižním průvodci Marco Polo po Madeiře (pro ty, kteří tam chtějí jen chodit, to není moc použitelné, ten průvodce je hlavně pro ty, kteří si tam pronajmou auto!!) se píše o tom, že konečná vyhlídka na poloostrově São Lourenςo se jmenuje Ponta do Furado, a že to znamená něco jako „prostřelená skála“ díky vodou vymletým oknům v té skále. Takže „furado“ = prostřelený, takže Levada do Furado je prostřelení leváda? Hm. Jenže když jsem si zadal to „furado“ do překladače, tak na mě vyskočilo něco úplně jiného, a to že to znamená „znuděný“!! Tak nevím, ta leváda je „prostřelená“, nebo „znuděná“? S trochou nadsázky by to mohlo být obojí. „Prostřelená“ proto, že na několika místech prochází taky nějakými „průstřely“, „okny“ ve skále. Většinou to je krátký tunýlek, kterým ta leváda projde buď i s obslužnou pěšinou, anebo ta pěšina samotná jde venkem po té skále. V jednom místě to je však dobrých 20 metrů úzké skalní štěrbiny, kde se jde přímo po té levádě, přikryté zde betonovými deskami. Ale i „znuděná“ (nebo nudná?) by ta leváda mohla být, od místa Ribeiro Frio směrem k Portela se podle ní jde z větší části prakticky pouze téměř po rovině, nebo jen trochu „z kopce“ a ez žádných větších zajímavostí, a jen závěrečný úsek do sedla Portela je trochu příkřejší, jde se dolů po schodech z kůláčů a kolem je dost k vidění Ale zpět k naší cestě. Začátek dobrý, napřed ty schody z kůláčů a pro nás tedy nahoru. Proti nám, dolů, prošly tak dvě skupiny většinou postarších osob. Potom se cesta vyrovnala, stoupání výrazně ubylo a došli jsme napřed k nějaké vodní nádrži (Lagoa da Portela, takže nejspíš Portelské jezero?) a kousek za ním malý domek s úžasnou záplavou různých rostlin, většinou kvetoucích (místo se na mapě jmenuje Lamaceiros, ale na domku bylo portugalsky napsáno něco, jako že je to středisko květin, nebo tak něco). No a potom dál podle levády, až jsme později odpoledne došli na místo, které bylo v jednom příspěvku na internetu (https://czechtheworld.com/madeira-trek-prechod-pesky-s-batohem/#madeira) označené jako vhodné pro přenocování. A taky že bylo!! Kousek pod cestou kolem té levády je pod stromy ploché místo tak 10x10 m, nádhera!! Podle Mapy.cz by tam měla začínat nějaká malá pěšinka dolů do údolí; snad ano, nějaký náznak něčeho, co by se dalo považovat za pěšinku, tam vidět byl.... Jenže nás tam čekalo nemilé překvapení – pokazil se vařič!! Naštěstí až po kávě a večeři, ale čaj jsme již neuvařili. Byl to vařič Pinguin. Už se nám něco podobného stalo s jiným typem vařiče téhož výrobce, ale tenhle byl nový, co dali po reklamaci toho prvního!!! Takže pozor, vařiče Pinquin asi raději NEBRAT!! Nebo byste se mohli dostat někde v horách mimo rychlý dosah do civilizace do neřešitelné situace, kdy budete mít spoustu jídla, pro které potřebujete jen horkou vodu, budete mít hrnec, zapalovač a všechny další potřebnosti, ale když není ta horká voda (resp. není vodu na čem uvařit), tak co…leda tak buď zcepenět hlady nebo chroupat kryosušené kousky a zapíjet to studenou vodou. Brrrr... No ale co teď? Rozhodli jsme se tedy holt koupit vařič nový, což ovšem znamenalo přerušit naše putování hned po prvním dni, dostat se nějak zpátky do civilizace, tedy nejlépe Funchalu, a pokusit se koupit něco tam. Mysleli jsme si na ten outdoorový obchod, kde jsme koupili bombu, jenže se ukázal problém – podle internetu neměl o víkendu otevřeno!! A byla sobota... Tak jsme si řekli, že bychom mohli zkusit Decathlon, britský řetězec se sportovním zbožím, o kterém jsme věděli, že ve Funchalu je taky, a který by přes víkend otevřeno mít měl. To však bylo prozatím daleko, napřed jsme se museli nějak dostat do civilizace s nějakým dopravním prostředkem. Takže jsme se ráno sbalili, posnídali studenou vodu a sušenky, a vydali se dál podle levády; a zanedlouho jsme došli do Ribeiro Frio (v překladu snad Studený Potok). Tady kavárna i hospoda, suvenýry a tak, a taky zastávka busu. Jenže do Funchalu jel první bus až večer a bylo teprve k polednímu!! A na druhou stranu ostrova, do měst Santana nebo Porto da Cruz, by snad něco mohlo v dohledné době jet, ale to nebylo řešení, podle mapy tam žádný obchod s outdoorem nebyl. Tak co teď? Ale měli jsme kliku, zrovna se tam objevilo taxi a vyhodilo nějaké lidi, a tak jsme hned k němu naklusali, a že se tedy do Funchalu dostaneme takhle. Řidič byl myslím docela rád, že nepojede dolů prázdný, ale zpočátku jsme se s ním nemohli dohodnout na tom, aby nás dovezl k tomu Decathlonu – nevěděl, co to je za obchod, tím méně kde je. Kupodivu ani moc neuměl ingliš, ale nakonec se nám podařilo pantomimou mu vysvětlit, o jaký obchod nám jde, že se tam prodává sportovní zboží, a to už se pak celkem přičinlivě sám začal vyptávat personálu v okolních prodejnách, až v jedné z nich mu prodavač vysvětlil, kam nás má dovézt. Takže malé vítězství. Taxi napřed po silnici vyšplhalo nahoru do vesnice Poiso v sedle hlavního horského hřebene, kde je křižovatka silnic jak do hor na obě strany, tak i na severní a jižní stranu ostrova, a kde taky začíná jedna z horských pěších tras. Odtud pak silnice pokračovala už jen dolů přes vesnici Monte až do Funchalu. A kupodivu nás řidič vyhodil opravdu u toho Decathlonu! Za 40 €. Otevřeno měli, ale jediný vařič na plynovou bombu, který nabízeli, byl nějaký obří Campingaz na velkou 5kilogramovou bombu pro kempování s autem. Jakási asi pokladní, když jsem se jí vyptával, nám potvrdila, že žádný jiný (hlavně menší) vařič nevedou, ale zadarmo nám dala nápad, že by něco mohli eventuálně mít v nějaké „gas stejšn“, jak povídala, že je to oranžové a že je tam taky nápis „gulp“, což je madeirsky plyn. Dělalo to na nás dojem, že by se mohlo jednat o nějakou prodejnu, kde prodávají plynové bomby pro domácnosti i jinam, a že by tam tedy nějaké příslušenství, jako třeba různé vařiče, mít mohli. Jenže všechno bylo jinak. Ona nás napřed nasměrovala někam k nedalekému obchodu, něco jako je u nás Makro, ale tam nic. Odtud nás poslali dost krkolomně někam jinam (vyptával jsem se na ten „gas stejšn“, i když mi to bylo podezřelé, „gas station“ je přece taky benzinka…). Tam taky nic, takže tam "jinde" další dotaz a zase jiný směr…no, zkrátím to, nakonec jsme po takřka hodině opravdu byli u nějaké té (oranžové!!) benzinky, kde vařiče nevedou ani omylem!! A tak jsme si tam v blízkosti dali z lítosti pivo a kafe a místní pišingr. Usoudili jsme ale, že jsme původní pokyny asi nějak špatně pochopili a že jsme se od toho Decathlonu měli vydat na druhou stranu, kde bylo podle mapy také nějaké takové jako Makro, a nakonec jsme skutečně došli (bágly na zádech, do kopce z kopce na jižním svahu, slunce pralo) k nějaké další oranžové pumpě, kde byl i nápis „gulp“ a vedle složené velké plynové bomby!! Žeby teda? Ale ani tady jsme neuspěli (i když prodavač byl hodně vstřícný), a tak jsme si dali další pivo a rozhodli se tedy, že přes booking.com si někde ve Funchalu najdeme na dvě noci ubytování, v pondělí po ránu vyrazíme do toho outdooru, koupíme tam vařič (doufali jsme, že tam něco mít budou) a potom vyrazíme busem někam nahoru nad Funchal pokračovat v našem putování. Nocleh jsme si rezervovali v hotelu Monte Carlo. Budova zvnějšku i uvnitř ve „starém stylu“ s dřevěnými schodišti a s bazénem na střeše, ale co byl pro nás opravdový luxus, byla obří terasa, která k našemu pokoji patřila! Byla snad větší než samotný pokoj s (třemi) postelemi, a přitom ani ten nebyl žádné mrně (pokoj č. 18, kdyby se tam někdo chtěl taky ubytovat)!! Došli jsme do hotelu dost splavení, už jsme za sebou měli pár km jak nahoře dopoledne podle levády do Ribeiro Frio, tak i pak po městě pod sluncem a s bágly. A tak jsme se ubytovali, prohlídli si vše a vyrazili do města zjistit, jakým busem se kam nahoru lze dostat, abychom nějak smysluplně navázali na přerušený trek. Rozhodli jsme se pro místo Monte vysoko nad Funchalem (nmv. asi 600 m). Jenže problém byl najít napřed ten správný bus (zjistili jsme nakonec podle jedné mobilové aplikace, že by to měl být bus buď č. 20, nebo 21) a pak i tu správnou zastávku, kde onen bus ve Funchalu staví. Po nekonečném hledání a vyptávání se se nám to konečně podařilo, a tak jsme se mohli věnovat pobytovce ve městě a večeru si zašli do restaurace na večeři. Bylo to nedaleko hotelu Zarco, ve kterém jsme přespali první noc po příletu, naproti němu přes náměstí Praςa do Colombo. To bylo něco neskutečného to jídlo!! Steak z nějakého mladého býka určitého plemene (v jídelním lístku to bylo i pojmenované), udělaný „medium“, ale bylo to tak křehké a šťavnaté a … prostě mňam mňam. Ale i Honza se namlsal, měl myslím něco jako steak z lososa a podle něj lepšího nikdy nejedl. A potom v hotelu Monte Carlo jsme se na večer dívali z hotelové terasy přes domy na ohňostroj z přístavu - byly tam nějaké slavnosti. A večer jsme si na "naší" terase poseděli s pohledy na noční Funchal.

Ale abychom úplně neshnili, tak jsme se rozhodli, že v neděli si zajedeme jen tak nalehko na ten neuskutečněný výlet na poloostrov São Lourenςo, jenž vybíhá z ostrova na východ. Kterým busem se tam dostaneme a odkud jede, to už jsme věděli, to jsme si už jednou zkusili, takže s tímhle problém nebyl. Dojeli jsme tedy znova na tu konečnou, na točnu busu, kde začíná dobře vybudovaný chodník, po kterém se člověk dostane nejen k menší stavbě s občerstvením o nějaký ten km dále, ale ještě i o něco málo přes kilometr dál k úplně poslednímu bodu, k vyhlídce před cípem, na kterém je nejstarší maják na ostrově. Na konečné busu i po stranách příjezdové silnice byly zase snad stovky aut (byla neděle, na výlety se vydali i místní) a přijížděly tam i další busy cestovních kanceláří. Na mapě se tohle místo jmenuje Miradouro São Lourenςo, a jak jsme už věděli, tak to „miradouro“ znamená „vyhlídka“. A opravdu odtud byla vidět velká část jak toho poloostrova, tak i té samotné cesty, která nás čekala. Taky tam bylo pojízdné občerstvení ve dvou malých busech/dodávkách s odklápěcí postranní stěnou. Ceny lidové, malý (třetinkový) Coral (snad jediné místní pivo) za 3,50 €. No nekup to!! Ale vyrazili jsme, jde se tam dobře a šli jsme nalehko, bágly zůstaly v hotelu. Lidí jak v našem směru, tak i v protisměru se tam pohybovalo hafo, ale celkem to šlo, žádná vyslovená tlačenice tam nikde nebyla. Cesta jde nahoru-dolů, místy se schody, a kde je potřeba, je tam zábradlí. Chvíli jsme si taky poseděli na odpočinkovém místě s místním rackem. Napřed jsme si mysleli, že tam hnízdí a přišlo nám jako idiotský nápad jednoho túristy, že se tam někam, racek neracek, půjde nutně podívat, ale nakonec se ukázalo, že ten pták si tam jen tak seděl a hověl a možná čekal, jestli mu někdo nehodí nějaký pamlsek, něco do zobáku. Po několika dalších nahoru-dolů byl před námi sestup k planině, na které již zdálky byla vidět ta oáza s palmami a stavením piknikového a občerstvovacího místa (Casa do Sardinha), a měli jsme zde volbu dvou cest. Rozhodli jsme se jít vpravo a dostali jsme se tak jednak k místu, kde se asi i toleruje přenocování (je to pod svahem trochu zahloubený a kamennou zídkou ohraničený okrouhlý prostor tak 3-4 m v průměru s rovným plochým dnem, krytý tou zídkou před větrem). A jsou tam nedaleko ve skále taky schůdky k hladině moře a i malá lanovka – zřejmě to slouží k zásobování občerstvovací stanice a taky tam asi vystupují/nastupují lidi, co se na poloostrov nechají dovézt člunem. Skály kolem byly příkré, přístup k moři vyjma těch schůdků je tam prakticky nulový. K občerstvovací oáze to odtud daleko není, tak jsme si tam zašli na naši oblíbenou dvojkombinaci. Samozřejmě jsme tam nebyli sami a slyšeli jsme i hodně češtiny; a taky tam byli racci. Zdánlivě se tam jen tak poflakovali mezi stoly, ale ve skutečnosti čekali, jestli jim někdo nebude házet něco k snědku. O snad největším z nich obsluha říkala, že je to Jonatan. Byl to čipera, seděl na zídce a dělal jakoby nic, ale najednou rychlý pohyb a měl v zobáku ještěrku, která se tam neopatrně pohybovala. Už asi měl hlad, dlouho mu nikdo nic ke snědku nepředložil, tak se postaral o sebe sám. Po posezení jsme se vydali dál, až na konec trasy. Tahle část jde napřed dost do kopce (o asi 80 výškových metrů) na vrchol Pico do Furado, odkud se zase sleze mírně dolů na vyhlídku s křížem, a to je konečná. Je tam i infotabule, kde se píše, že dole, na úplném konci poloostrova (přístup jen z moře), jsou vidět celkem 4 ostrůvky, z nichž tři nejbližší jsou odděleny od sebe jen úzkými průlivy: osamělá skála vlevo nejblíže je Ilhéu de Agostinho, trochu dál je největší z nich, Ilheú do Desembacradouro – jinak taky Ilheú da Cevada ou da Metade, a nejvzdálenější z nich je Ilheú do Farol, taky Ilheú da Ponta de São Lourenςo ou de Fora. A o větší kus dál (asi tak do 20 km?) je protáhlý Ilheú Desertas, což bych odhadl na Opuštěný ostrov (ony to jsou ve skutečnosti tři ostrovy těsně u sebe a pár skal v moři kolem - nejbližší poloostrovu je Ilhéu Chão, uprostřed je z nich největší Desetra Grande a nejvzdálenější pak je Ilha do Bugio, ale to zdálky vidět není; to jsem zjistil až podle mapy). Píše se tam taky, že ten největší ostrůvek z těch tří blízkých se nazývá taky „cevada“ (což je ječmen) proto, že tam v 16. stol. lidé z městečka Caniçal ten ječmen vyseli a ostrov taky potom dokonce sloužil jako pastvina. Ten ostrůvek byl ale taky díky dobré možnosti kotvení oblíbený piráty, kteří tam měli i zdroj potravy (ječmen místních a ta zvířata na pastvě). Na nejvzdálenějším ostrůvku z těch tří blízkých byl v roce 1870 postaven maják, první na Madeiře. Začal fungovat 30. září. Původně byl vybaven dvojčočkou a nějakou lampou, napájenou olivovým olejem, ale po několika letech byl olej zaměněn za petrolej. Pak maják prošel ještě několika změnami, hlavně co se týče media pro světlo, až byl v roce 1983 automatizován a v roce 2000 tam byly instalovány solární panely, takže od té doby tam již ani není potřeba obsluha nějakého majákovníka. Zpátky jsme se už nikde nezastavovali, od občerstvení jsme šli tou druhou variantou, abychom tam poznali všechno, a na stanici busu jsme došli tak nějak docela akorát na to, že jsme si stačili dát nějaké tekutiny na udržení jejich správné hladiny v těle a odjeli busem zpátky do Funchalu. Večer jsme po výletu zašli na večeři do samoobslužné jídelny v sámošce Pingo Doce (levná láce, pro oba dohromady tak kolem 15 €, dá se ta sámoška lehce vygůglit) a rovnou si tam koupili i flašku červeného (výtečné, značka Colossal) a brambůrky a měli jsme pak večerní posezení na terase jako odměnu za dobře vykonaný výlet. I taková pobytovka má svá nesporná plus!!

A bylo tu pondělí a my vyrazili po ránu do outdooru. Otevřeno měli, a nakonec i docela vhodný vařič. Trochu odbočím – my jsme hned po příletu zjistili, kde ten obchod je, a druhý den koupili bombu a pokračovali pak podle itineráře. Měli tam bomby jak šroubovací, tak i s bajonetem typu Campingaz, a taky napichovací, vše v klasických dvou velikostech a ještě jedny velmi malé. Koupili jsme velkou, šroubovací, za 20 €. Jenže pak v tom Decathlonu jsme zjistili, že se tam dá ta hnedle samá bomba koupit výrazně levněji, za jen 9 €!! No ale zpátky k tomu pondělku: v tom outdooru tedy vařič měli a ukázal se jako skvěle vymyšlený – pod hořákem je taková převlečná kovová objímka na pružině, a když se ta objímka sesune dolů, tak aretuje hořák ve sklopené poloze i s těmi třemi ostře zakončenými packami, na kterých stojí při vaření hrnec (jsou taky sklopné). Celý vařič se dát uložit do měkkého pouzdra, které je možné pak připevnit na bombu odspodu, do jejího vypouklého dna, čímž se vytvoří takový jeden vařící komplet. Vařič sice zpočátku dělal trochu neplechu, občas začal hořet hodně málo, ale nakonec se po nějakém tom dni umoudřil a fungoval pak bez problému. Jeho značka je Optimus a u nás se prodává jako typ Crux třeba v prodejnách Ferrino za cenu pod 1500 Kč, jak jsem si potom zjistil..

A tak jsme měli vařič, bombu, plné bágly jídla a mohli jsme vyrazit. Vlezli jsme do busu č. 20, řidič souhlasil, že jede do zastávky Largo da Fonte, kam jsme se chtěli dostat a kde měla být snad i konečná, a tak jsme u něj koupili lístky a nechali se odvézt. Autobus se s námi vydal nahoru a nahoru a nahoru… Za nějakou dobu jsme už tak úplně nevěděli, kde jsme, a pak to i vypadalo, jako že s námi jede někam pryč, směrem, kam jsme se dostat ani nechtěli (sledovali jsme jízdu busu v Mapy.cz). Ale ten bus někam dojel, pak se otočil a zase jel zpátky, takže jsme se trochu uklidnili. Jenže mezitím kamarád v té aplikaci zjistil, že bychom měli na jedné zastávce vystoupit a nesnažit se dojet na tu teoretickou konečnou, protože se z té nějaké určité jiné zástávky dostaneme na značenou trasu do hor lépe, a hlavně – bylo to tam ve vyšší nadmořské výšce (asi 620 m), než kdybychom vystoupili až na té konečné!! Tak jsme před příslušnou zastávkou zazvonili na řidiče, že chceme ven, a přesto, že na nás řidič pokřikoval, že to ještě není ta stanice, na kterou jsme se ho původně ptali a kam jsme si kopupili lístky, tak jsme vylezli a trek mohl začít. Napřed jsme si trochu přebalili bágly a převlékli se a dali si loka kořalky (protože nás totiž čekalo značné převýšení a museli jsme se na to dobře duševně připravit) a vydali se pak podle mapy malou uličkou nahoru. Přitom nám ale občas trochu zamrholilo. Šli jsme dalšími úzkými uličkami stále nahoru, až jsme najednou byli za posledními domy. Tady jsme na chvilku ztratili směr, ale hned jsme ho našli, a to se k nám přidal pes. Běžel před námi a nijak neprudil, jen se neustále otáčel a kontroloval, jestli jdeme za ním. Neměli jsme důvod ho nenásledovat, takže spokojenost na všech stranách. Šlo se po široké lesní cestě a bylo to v pohodě, ale kolem byla džungle, do které by se snad bez mačety a pily asi dostat nedalo. Přišli jsme pak pod nějaký možná i ubytovací objekt u silnice nad námi (podle mapy by tam měla být taky nějaká kaple). To byla pro psisko konečná, tady možná začínal okrsek jiného čokla, tak najednou (naštěstí) zmizel. Už jsme si začali myslet, jestli se na nás nenalepí už nafurt, co bychom si s ním pak počali třeba v horách, že...Tady jsme se taky konečně napojili na značenou cestu a za chvilku se po ní dostali k silnici a k hospodě. Těšili jsme se na kafe (a pivo?), ale ouvejs – hospoda (Terreiro da Luta) zavřená!! A navíc začalo drobně pršet kontinuálně, či spíš jako by vypadávala vlhkost z mraků, které tam přihnal vítr. Tak jsme si na chvíli sedli na cestu a trochu něco snědli ze svých zásob. Cesta byla zvláštně vydlážděná, z menších a asi plochých kamenů, ale posazených ne tou plochou stranou na zem, ale ty kameny byly zapuštěny jakoby „nastojato“!! A navíc v takových vlnách napříč chodníkem. Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal. Mířili jsme k hoře Pico Alto, 1129 m. A už se začaly objevovat kytky a další rostliny, se kterými se dole ve městě člověk nesetkal. Na vrcholu hory je velká betonová mohyla a vydlážděná vyhlídka a dole o kus níž menší odpočinkový areál s přístřeškem, vodou a nedalekými WC (byly zamknuté). A hnusným počasím, které nás mezitím už úplně dostihlo. Nicméně jsme již byli na značené cestě a pokračovali jsme po krátkém odpočinku s kávou (a převléknutí se do protideštných oblečků v tom přístřešku) směr Casa da Ribeira das Cales napřed po malé dlážděné silničce (značená cesta vede někde pod ní) a až nedaleko nějakého domu jsme narazili zase na tu značenou cestu - tu silničku křížila. K onomu domu jsme pokračovali už zas po značkách. V domě je informační centrum nějakého ekologického centra (Centro de Recepςão do Parque Ecológico do Funchal). V jeho okolí spousta jakoby snad i zahradních úprav a taky o trochu výš dřevěné domky/bungalovy, údajně ekologické. Odtud jsme stále stoupali značenou cestou (Vereda do Burro) napřed jehličnatým, snad smrkovým lesem, a pak už pěšinkou v nižším podrostu ve svahu kaňonu potoka. To už ale za vichru a regulérního deště. V jednom místě jsme se ale odpojili od značené cesty, že bychom se tak po nšjaké cestě neznačené dostali k nějakým odpočinkovým místům, která na mapě jsou vyznačena. Už bylo dost hodin, tak to mohlo být i potenciálně místo k přenocování. Nahoře je planina, je tam na ní nějaký dům a vedle něj štěrkové parkoviště a štěrková příjezdová komunikace, a hlavně dva přístřešky. Ten u domu nic – je to sice zastřešená terasa přilehlá k domu, ale to zastřešení sestávalo v jednotlivých prken s mezerami mezi nimi (spíš zastínění než zastřešní), takže tam bychom se před deštěm a vichrem neschovali. Byla mlha, spíš asi mraky, a viditelnost byla mizivá. 30? 50? metrů? Těžko říct. Nakonec jsme o kus dál našli lepší přístřešek, stejný, jako pod Pico Alto, a taky u něj byla voda, ale přespat by v něm šlo jen ve velké nouzi. A venku hodně foukalo a pořád pršelo. Po kratším posezení zase jsme tedy zvedli kotvy a vyrazili mokří po malé asfaltové silnici. Odbočku vlevo na značenou cestu (onu Vereda do Burro) jsme úmyslně minuli a pokračovali dál až na hlavnější asfaltovou silnici ER202, protože na mapě byla označená kus od ní nějaká útulna, o které jsme si mysleli, že bychom tam mohli složit hlavu. Ale na žádnou cestu k útulně jsme nenarazili a díky velmi malé viditelnosti jsme ji ze silnice ani nezahlídli – měla by být vpravo kus od ní, o trochu níže. Na druhé straně silnice, vlevo, sice měly být taky nějaké objekty, a mimo jiné (podle mapy) i „shelter bez oken a bez dveří“, ale tuhle stranu silnice lemovala snad deset metrů vysoká kolmá skála bez jakékoli možnosti se přes/na ni dostat. K té silnici se pak po tou skálou připojila malá leváda - Levada do Blandy. A pořád pršelo a fičelo. Nakonec jsme přišli na nějaké rozcestí (Portão das Sorveiras), kde ta skála vlevo ustoupila. Vydali jsme se tu doleva po menší silnici (Caminho Florestal das Serras de Santo Antonio), že bychom se mohli nějak dostat k nějakému tomu přístřešku na přenocování. Tady Honza zjistil, že odtud doleva mírně nahoru se dá skutečně po nějaké pěšimě dostat k onomu přístřešku bez oken a dveří, a tak jsme se tam vydali. Opravdu tam byl jak ten shelter, tak nedaleko i ruiny nějaké trochu podivné vysoké stavby (bývalá meteostanice, jak jsme později zjistili) a o kus níže i nějaký dům. Byli jsme ve výšce asi 1600 m. Takže jako na Sněžce... Přístřešek dobrý, suchý, otvory oken byly celé vyskládány různými kameny a odpadem z té nedaleké podivné původně meteorologické stanice a otvor dveří byl takto vyskládán tak do jedné třetiny výšky, takže dovnitř ani moc nefičelo (navíc to vše bylo na závětrné straně té stavby), ale uvnitř to byl, jak se nám zdálo, docela humus – špína, černo… Blízký dům byl podle mapy soukromý, tak jsme tam ani nešli, a šli jsme se tedy kouknout do té meteo-ruiny. A nakonec jsme zůstali v ní, v jedné trošku poklizené místnosti jsme to na podlaze z dlaždic ještě vylepšili a postavili tam stan, i když ten tak úplně samonosný není. Dovnitř budovy sice fičelo rozbitými okny a ten vichr sebou nesl i ty mokré mraky, takže vlhko, ale fičelo to hlavně chodbou vedle té místnosti, kde jsme se rozhodli přenocovat; a nepršelo nám na hlavu, což bylo hlavní. Noc to ale stejně byla nic moc.

Bylo tady ráno a počasí se příliš nezměnilo, i když k menšímu zlepšení došlo – už přímo nepršelo, ale mlha/mraky kolem plus vítr k tomu zůstaly. Takže co teď? Nakonec jsme se rozhodli, že věci sbalíme a bágly necháme schované u té nedaleké (privátní a zamčené) budovy a půjdeme aspoň na Pico do Arieiro, 1818 m (třetí nejvyšší hora na Madeiře), když už jsme tu, a pak se holt uvidí, co podnikneme dál. Mělo to tam být asi tak 2,5 km. Cesta dobrá, už značená. Napřed zpátky dolů na tu malou silnici a kousek po ní vlevo k místu, kde z ní doprava a nahoru odbočoval značený chodník. Napřed dlážděný na místo Poςo da Neve s podivnou kupolovitou stavbou, ve které byla asi nádrž na vodu, a pak kus po silnici. Ale jak jsme se dostávali výš a výš, tak najednou mraky ustupovaly až ustoupily úplně a my šli se sluncem nad hlavou!! Paráda!! A vrchol s vedlejším (kontraverzním) radarem NATO, vrcholovou betonovo-kamennou mohylou a velkou budovou s občerstvením, hospodou a prodejnou suvenýrů o trochu níž byly ve slunci taky!! (Se jménem hory je to nejisté – někde, třeba prakticky na všech dřevěných směrovkách u cest, je to psané jako „Areeiro“, zatímco na mapách, a třeba i na tabuli přímo u toho velkého radaru NATO vedle vrcholu, se to píše jako „Arieiro“; tak nevím, jak je to správně.) Nahoře jsme se rozhodli, že – když je tam nahoře na hřebenech (a vidět bylo odtud daleko!!) tak slunečno – se vrátíme pro bágly dolů do té sloty a opět vyšplháme tentokrát i s nimi k hoře a budeme pokračovat v zamýšlené horské trase na další horu, Pico Ruivo (nejvyšší na Madeiře, 1862 m). Napřed jsme si ale dali pivo a kafe a místní čokoládovou buchtu, a až pak jsme sestoupili zase do těch hnusných mraků, vzali batohy a zas došli zpátky na horu. Teoreticky by to mělo být prvních 10 km chůze toho dne, ale na silnici se nám poštěstilo chytit stopa – Fabii s nějakými Portugalci, kteří se jeli na Pico Arieiro taky podívat, takže to bylo pro nás o něco méně chůze. Nahoře jsme si zopakovali krátký výstup po schodech k vrcholu, ale s bágly, a potom jsme se z té výstupové cesty odpojili a pokračovali, po výtečném dlážděném chodníku, směr Pico Ruivo. Napřed vyhlídka (portugalsky „miradouro“) Ninho da Manta (v překladu Hnízdo káňat?) s nádhernými rozhledy. Občas se zespoda, jako od severu nebo severovýchodu, z údolích vydral nahoru až na hřeben nějaký bílý, nebo světle šedý cár mraku, ale celkově pohoda a ani vítr už tolik neprudil. Cesta je tady hodně nahoru/dolů, ani zdaleka ne tak pohodová, jako kolem levád, ale chodník je to dobrý, z větší části dlážděný, často se schody, a taky hodně bezpečný, protože tam, kde je to třeba, je i zábradlí. Zpočátku bylo lidí na cestě spousta v obou směrech, mnozí se totiž z vrcholu Pico Arieiro vydají po chodníku dolů, ujdou kus, třeba na nejbližší „miradouro“, vyhlídku, a pak se opět vracejí, zřejmě k autům. Ale postupně lidí ubývalo, až zmizeli téměř úplně. Potkali jsme jen tu a tam pár osob, co šly odněkud z protisměru. Na cestě je několik tunelů. Většinou jsou krátké a přímé, odhadem tak do 30 m, ale jeden je docela dlouhý a mírně zatáčí. Tam už to bylo na světlo taky proto, že na mnoha místech ze stropu kapalo, a někdy i docela dost, a na zemi byly různě hluboké louže, kterým bylo radno se vyhnout. My měli jen celkem slabé čelovky a mobil nepomohl už vůbec, ale prošli jsme, byť hodně opatrně, docela sušší. V poslední části treku je chuťovka v podobě strmých kovových schodů. Často to je celá kovová konstrukce a je to na místě, kde – jak jsem se dočetl v průvodci – došlo před nějakým časem po deštích k nějakým sesunům, které poničily, a leckdy přímo zlikvidovaly ten původní chodník. Tady mi to dalo hodně zabrat, na takové strmé výstupy s báglem na zádech a po dost vysokých schodech už mé letité tělo moc stavěné není. Za touhle částí to ale už pro mě zase bylo celkem v poho, připojila se potom cesta od Achada do Teixeira, a to už nahoře vykukovala špička střechy chaty, Casa de Abrigo do Pico Ruivo. Došli jsme k ní za chvilku. Je před ní terasa se stolky a židlemi a přístřešek podobný těm, které jsme už potkali. Tady jsme se rozhodli, že si vezmeme pokoj. Potřebovali jsme vysušit věci, stan, spacák a vlastně všechno ostatní po té poslední mokré noci, a nevěděli jsme taky, jestli by někde v okolí bylo pro stan místo. Pokoj volný měli a nijak zvláť drahý. Bylo to tu hodně spartánské ubytování, do pokoje se vešly jen dvě postele a jeden malý noční stolek mezi nimi, a pak ještě jeden trochu větší stolek v nohách jedné z postelí, jinak to bylo bez skříně, bez police, bez třeba jen věšáku nebo alespoň háčku na zdi, takže vše bylo buď na zemi, nebo na postelích, případně na jejích pelestích. A světlo ani elektrika tam taky nebyly (nemohly se tedy dobít mobily, nebo powerbanky), na svícení jsme dostali jen nějakou aku-lampu s LED-diodami (ale u domácího se na požádání mobil dobít dal, elektrika tam zavedená tedy je; nebo jsou tam soláry?). Ovšem byly tam WC a koupelna, voda tam tekla, takže houby zle. U „pana domácího“ (podle fyziognomie asi nějaký mladý a trochu obézní Arab) jsme si koupili pivko, víno a nějaké brambůrky, a po večeři (uvařili jsme si na vařiči v pokoji, domácí nám to dovolil) jsme si udělali bene a pak se docela dobře vyspali.

Další den byl slunečný a nás čekal jednak výstup na horu a pak poměrně dlouhá etapa do sedla Encumeada.(Ta cesta se jmenuje Vereda da Encumeada.) Nahoru na Pico Ruivo to není dlouhé (šli jsme jen s foťáky, mobily a osobními dokumenty), bylo tam už hafo lidí. Někteří šli teprve nahoru jako my, ale dost už se jich vracelo. Nahoře nával, je tam vydlážděná plošina kolem vrcholové mohyly, a ta byla lidmi obsypaná. Takže jsme se tam ani moc dlouho nezdrželi a šli zase „domů“ pro batohy, abychom, po pivku, vyrazili. Na rozcestí s odbočkou na vrchol jsme si taky všimnuli plochého místa nedaleko, kde by jistě šlo postavit stan, a údajně (jak jsme se později dozvěděli) někde v okolí jsou ještě nějaké další podobné plácky, kde by to šlo taky. My pokračovali dál, což znamenalo sejít z toho rozcestí napřed dolů o asi 300 m, a potom se cesta pořád kroutila chvíli nahoru, chvíli dolů. Nádherné rozhledy, na jednu stranu, vpravo (to je k severu), víc mraků, ale vlevo (k jihu) jsme neustále jakoby obcházeli velké údolí s vesnicí Fajã dos Cardos. Ta je na konci silnice vedoucí od dalších vesnic v údolí, jako je Fajã Escura, Achada a hlavně Curral das Freias (v překladu něco jako Údolí nebo Útočiště jeptišek, i když to „curral“ znamená taky třeba salaš, ohradu apod.). Bylo tu vidět dost daleko do kraje. Sem, do těchto vesnic, by se podle Mapy.cz už člověk mohl dostat nějakým busem a od té vesnice na konci silnice by měla jít nahoru nějaká značená (a hodně strmá) trasa do hor. Čas od času se k té "naší" cestě někde opravdu připojila nějaká jiná. Na téhle etapě jsme se potkali jenom s celkem 3 dalšími dvojicemi a všichni jsme byli z ČR!! Tak trochu jsme to tam okupovali. V poslední části se jde pod vrcholy Pico Ferreiro a Pico Meio a taky docela dlouho téměř po vrstevnici pod kolmými skalními stěnami velmi tmavých skal. Tady už zase začalo být poněkud vlhko ve vzduchu, a taky i na zemi to bylo občas dost blátivé. Nakonec jsme začali sestupovat (docela dlouhý sestup o asi 400 m většinou po kůláčových schodech) do sedla Encumeada. Došli jsme před silnici na místo s nějakými infotabulemi a s cestou mírně nahoru k nějakému vysílači. Napřed jsme koketovali s myšlenkou, že by se tu dalo přespat, ale nakonec jsme se šli podívat k hospodě, objektu u silnice. Tam zklamání – hospoda zavřená. Naproti přes silnici je velké parkoviště a vedle objektu hospody další, a tohle druhé je menší, ale je i se stolky a lavicemi. Vede odtud taky ze svahu dolů pěšinka, zakončená schody, a tudy jsme se dostali o patro níž, napřed k nějaké levádě a pak až na jinou silnici (do Ribeira Brava), kde byla jednak autobusová zastávka a taky další hospoda. Nikde v okolí nebylo nic nadějného, kde bychom mohli přespat, ale nakonec jsme si našli místo na poměrně široké cestě kolem té levády. Už předtím jsme se bavili s nějakými kluky z Česka, co přišli dolů na silnici chvíli po nás, a ti věděli, že ta spodní hospoda (Boca da Encumeada) má otevřeno jen do osmi a taky to využili a hezky si tam poseděli, ale to my ne. Jak jsme sháněli to místo pro přenocování, tak jsme tu zavíračku téměř prošvihli. Ale kamarád se pak naštěstí nějak vnutil dovnitř a vyškemral na obsluze jednak točené do kelímku (a to si nechali hned taky natočit i ti maníci z ČR, když to viděli) a taky tam uvnitř v místním (ještě otevřeném) bufáči/prodejně suvenýrů koupil (zase) flašku červeného a brambůrky, takže jsme pak měli docela dobrý večer. Pivo jsme vypili venku u stolku na terase před hospodou a potom jsme odešli na vybrané místo pro stan, postavili ho tam a dali se do přípravy stravy. Ještě jsme ani nedojedli a začalo zase poprchávat. Všechno mokré, ale nefičelo a vysloveně nelilo, takže to šlo. A navíc jsme měli tu flašku červeného, kterou jsme načali už při večeři, a taky ty brambůrky, tak nám tam bylo houby zle. Jen to byl večírek takový trochu zavlhlý.

Ráno nic moc, pořád šedivo, ale aspoň přestalo pršet. Hned po ránu se tam objevili chlápci s dlouhými bidly s kovovými škrabkami na konci a dali se do čištění té levády. Oškrabávali ze stěn nánosy (asi nějaké řasy nebo mechy/lišejníky), ale to všechno padalo do vody, která to pak roznášela dál. Ono to asi není tak úplně dobrý nápad tu levádovou vodu používat k pití bez jakékoli úpravy… Nasnídali jsme se, pak napřed zaskočili na jedno a na kafe do včerejší hospody, a museli jsme se taky kouknout do prodejny suvenýrů/bufáče v té hospodě, protože nám docházela kořalka. Zásobeni byli dobře, obsah plastové půllitrové placatky nám pak moc chutnal. A teprve po takovém důležitém nákupu jsme vyrazili zpátky nahoru na silnici ER105 a kolem té druhé (zavřené) hospody po ní začali stoupat. Museli jsme vyjít o tak asi 250 m výš, abychom se dostali na začátek trasy kolem Levada da Serra. Takže teď chvíli, asi 3 km, asfalt. Nedaleko od té zavřené hospody jsme na místě, nazývaném podle mapy Barracão, přešli tunel, kterým vede hlavní silnice od severu na jižní pobřeží, ale protože ten tunel je pod silnicí pár stovek metrů hluboko ve skalním masívu, tak jsme o tom neměli ani páru. Doleva hluboko dolů začalo být postupně víc a víc vidět, jak se oblačnost/mlha začala trhat. Pohledy to potom byly i hodně daleké a utěšené. Museli jsme projít taky třemi silničními tunely, které nešlo nijak obejít. Do nich nejspíš pěší asi nemůžou (není tam osvětlení a ani chodník), ale zase na druhou stranu žádná zákazová značka tam nebyla, a co není zakázáno, to je přeci dovoleno, ne? Naštěstí nebyl žádný velký provoz, a pokud ano, tak v našem směru, a protože jsme šli spořádaně po levé straně silnice, tak jsme nikomu nevadili. Jen jeden jeliman, co jel v protisměru, si neodpustil na nás v tunelu pravděpodobně výstražně? zatroubit, i když jsme šli nalepení na stěnu tunelu, ale byl nám u p*****. Jak jsme se dostávali výš a výš, tak se opravdu víc a víc projasňovalo, a dokonce jsme si dali vedle silnice krátký a už trochu slunečný oddech. Byla tam taková plošinka a u ní něco jako horní konec nějaké jednoduché lanovky - takový nevysoký kovový sloup se silným kovovým lanem, asi na dopravu materiálu od silnice někam dolů (kam, to vidět nebylo), ale vše notně zrezivělé, takže těžko říct, jestli se to vůbec ještě používá. Nedaleko tohohle místa jsme už ale přišli k začátku značené trasy kolem levády (Levada da Serra), kam jsme se chtěli dostat. Ta trasa se podle mapy jmenuje Caminho do Pinácuio a Folhadal a chtěli jsme se tudy dostat na místo/areál Bica da Cana, kde by měl být i kemp. Jenže napřed jsme si museli užít občas i trochu adrenalinu v podobě chůze pod vodopády. Leváda jde zpočátku pod kolmou skalní stěnou, ze které tu a tam padají nějaké kapky, někdy i hustěji, sem tam i malý čůrek, ale naštěstí to padá většinou až mimo pěšinu (skála je místy dokonce i trochu převislá), ale na dvou místech je to menší vodopád a musí se jím projít. Jeden byl slabší a spíš se muselo projít rozcakující se vodou, jak z výšky padala na beton vedle cesty, tomu se vyhnout nedalo, ale ten druhý, ten byl dost výživný. Sice se dalo trochu se vyhnout té nejsilnější spršce tím, že to člověk vzal po betonových (ale neobyčejně klouzavých) okrajích levády co nejblíž skalní stěně, ale i tak jsme byli dost mokří. Dál už to pak byla pohoda, šlo se hustými porosty kytek, ze skály nad levádou do ní neustále stékaly další příděly vody a byla tam i taková betonová sběrná místa, kde se ty čůrky soustřeďovaly a nasměrovaly do koryta levády. Nakonec jsme přišli na skvělé odpočinkové místo pod skálou Pinácuio, kde jsme zase rozvěsili a rozložili pár kousků (včetně stanu), co potřebovaly na slunci vysušit, stejně jako my po tom vodopádovém extempore. Následující úsek podle levády byl pohodový, byť po deštích poněkud blátivý a z větví nad hlavami občas kapalo, ale jen do místa, kde z něj doleva příkře nahoru odbočuje nedlouhá, avšak o to výživnější kamenitá stezka na náhorní planinu s větrnými elektrárnami, kam jsme mířili. Ta stezka byla úzká, zarostlá a balvanitá, a hodně mokrá – byla samé bláto a klouzalo to tam. Ale brzy jsme byli na planině u silnice a několika infotabulí, v dohledu byla spousta větráků, a když jsme ušli kousek po té silnici (pořád ER105), tak jsme byli před vchodem do toho areálu Bica da Cana, kam jsme se chtěli dostat. U vchodu do areálu byla cedulka Cantinho do Bom Pastor, což jsme si přeložili jako Kantýna dobrého pastora - jinak tomu ani snad rozumět nejde - ale nevěděli jsme, jestli se tak jmenuje celý ten areál, anebo jen vitrína se soškou nějakého svatého/dobrého pastora?, která kus od silnice byla. Areál je to rozsáhlý, částečně řídce zalesněný a v mírném svahu. Je tam jedna velká vybydlená budova, která uvnitř vypadala, že ji možná občas obývají nějací bezdomovci a podobní (tu a tam byly na zemi i injekční stříkačky a jehly, rozervané matrace, hajzlpapír a tak podobně, ale zase na druhou stranu - kde by se tam bezdomovci vzali? takhle daleko od civilizace...), a mezi stromy byly spousty míst se stoly a lavicemi pro piknik a kempování, a dokonce i nějaká menší nádrž, nebo snad dokonce bazén s vodou. Je tam ale i jiná budova, uzavíratelná a uzamykatelná, uvnitř které jsou stoly na přípravu jídla, grily a dřezy s vodovodními kouhoutky na mytí nádobí. A v téhle budově jsou taky na její kratší straně WC. Takže docela komfort. Celý areál je částečně zalesněný snad dokonce evropskými smrky. Leží na okraji jakési náhorní roviny, která je větrnými elektrárnami přímo poseta, a mohli jsme se přesvědčit, že ty větráky rozhodně nejsou bezhlučné!! Naopak, někdy vydávají takový hluboký zvuk, ale pokud je člověk blíže, tak je to už spíš svistot v hlubší tónině. Nechtěl bych bydlet v doslechu!! Batohy jsme si vybalili uvnitř „kuchyňské“ budovy a dělali si tam i večeři, ale to tam zrovna dorazil nějaký asi policajt, nebo nějaký strážce (měl uniformu) a že prý co my tam a tak, vyzvídal. Ale objasnili jsme mu, že uvnitř se jen najíme a pak si venku postavíme stan, tak s tím neměl problém. Jen podotknul, že to pak snad v devět (?) večer přijde zamknout a do té doby že musíme z kuchyně zmizet. Najedli jsme se, stan venku postavili, a protože ten maník se už neobjevil, tak kamarád, než jsme zalezli do stanu, přičinlivě pozavíral a zevnitř zajistil červené plechové okenice, a nakonec zabouchnul i kovové vchodové dveře, což však nebylo tak úplně v cajku, protože zaklaply a už nešly zvenku otevřít, jelikož zvenku neměly kliku, ale kouli. Takže ráno už jsme dovnitř nemohli, abychom si tam třeba v suchu zabalili.

Ovšem ráno už bylo naštěstí o něčem úplně jiném než předchozí den a než minulá, poněkud deštivá noc. Od rána slunce a mírný větřík a docela teplo, takže snídaně byla venku u stolu s lavicemi, a hned jsme taky všude, kde to šlo, opět rozvěsili části stanu i spací věci, aby to trochu vyschlo. No a pak jsme to zase sbalili a vydali se na docela dlouhou etapu po trase Levada do Paul podle levády Levada da Serra do místa/chaty Rabaςal. Byla to nejdelší etapa, kolem 15 km. Její začátek tvořila hodně křovinatá dramatická vložka, kdy jsme se drali po téměř neznatelné pěšině kolem malého kanálku-levádky (někde tady začíná) hustými, dvou- či třímetrovými keři janovce. Naštěstí to nemá trny, ale po předchozích vlhkých dnech byly větve mokré, takže za chvíli jsme byli mokří taky. Tahle část (nebylo to dlouhé, snad kolem 1 km?) skončila u plotu a z kůláčů vybudovaném přechodu přes něj. A na druhé straně pastvina!! Nízký porost spasený do golfové výšky, žádné křoví, žádné janovcové houští, nic takového, a krávy daleko. A slunce. Sice jsme se pak na jednom místě, už jakoby pod pastvinou, museli dostat přes roklinu s velkými balvany a malým rybníčkem Brčálníčkem k jiné levádě, ale to bylo jen na protažení nohou. No a potom to už bylo takové až poněkud nudné, snad trochu zpestřené jen v druhé části dvěma menšími vodopády po straně levády, a pak taky výlovem dvou malých králíčků, kteří před námi utíkali a spadli při tom do levády, která byla na ně moc hluboká, aby se z ní dostali vlastními silami. Trasa vede ve svahu pod tou náhorní planinou furt kolem té levády, takže téměř po rovině. Nahoře na nás každou chvíli vykouknuly nějaké vrtule toho větrákového parku, ale taky jsme, v asi tak poslední třetině, šli pod hodně rozsáhlým fotovoltaickým parkem se solárními panely. Část cesty byla taky přes další pastvinu, takže otevřeným terénem s mnoha kravincemi, a i ty krávy jsme tam nakonec taky potkávali. Ale byly celkem přátelské...no, spíš vypadaly, jako že jim jsme u pr****. :-) Levádová trasa končí u kaple Fatimy pod silnicí ER105. Na druhé straně té silnice odbočuje dolů jiná, malá silnice, která se po necelých 2 km poměrně prudkého klesání (o asi 100 výškových metrů) dostane k našemu dnešnímu cíli, chatě Rabaςal. Před chatou je velká terasa se stolky a lavicemi, pod terasou jsou (do kasičky placené) WC a nedaleko nad chatou je taky místo pro kempování. Hospoda však měla bohužel už zavřeno, ale zase – jako se to podařilo už na Encumeadě – jsme se vnutili dovnitř a mohli jsme si v bufáči nakoupit něco „take away“. Takže dvě piva (na Madeiře se zásadně prodává pivo jen v třetinkách, takže to bylo spíš jen na chuť), sendviče, místní „madeirské“ piškoty a pro jistotu zase flašku červeného (tohle se jmenovalo Flor do Côa, Kakaový květ, a bylo taky moc dobré). A brambůrky. A že si to pivo spořádáme venku. Jenže jsme tam nebyli sami, okamžitě se tam slétly pěnkavy, většinou samci druhu, známého i u nás (Fringilla coelebs), ale nějaký místní madeirský poddruh, trošku odlišně zbarvený. Samiček tam bylo jen pár a agresivnější samci je nemilosrdně odháněli. A pěkně voražení byli všichni. Nabídl jsem jim svoje müsli a hned se o to začali rvát a hašteřit jen kousek od mých rukou, a někteří si klidně i na tu ruku sedli a zobali si tam. Ubytovali jsme se o trochu výš, na tom kempovacím místě. Byla tam sice tabulka o tom, že je tam kempování dovoleno pouze s nějakou licencí, ale říkali jsme si, že to je nejspíš jen nějaké povolení, které se dá (snad?) získat v té chatě, no a když měli už zavřeno…tak nás to zanechalo celkem klidnými; ráno stejně zase zmizíme a kdo by nás přes noc prudil s nějakou licencí... Je tam taky celkem velký přístřešek s nezbytným místem na grilování a na mytí nádobí uprostřed, a tam jsme si v suchu vybalili bágly (lavice a stolky byly mokré po nějakém předchozím dešti), sebrali stan a šli ho postavit. A pak jsme si tam taky udělali večeři a rovnou ji tam i na stojáka snědli. A nakonec jsme tam taky spořádali (taky na stojáka) i tu flašku červeného a brambůrky, protože mezitím zase začalo drobně pršet.

Další den nás čekala zase dlouhá trasa (asi 11 km), do místa Fanal, kde by (podle mapy) mělo být taky místo pro kempování. Po ránu (no, spíš později dopoledne, až před polednem) jsme si ale ještě zaskočili do hospody (uvnitř je to docela zajímavě vybavené a součástí výzdoby je i poměrně rozsáhlý herbář rozvěšený na stěnách v zasklených tabulích velikosti A4) a dali si i nějakou omeletku a pivo a kafe a tak podobně, jakoby už k obědu. Před odchodem na trasu kolem levády jsme ještě nakrmili pěnkavy, které obtěžovaly i ostatní turisty, jež se začali trousit k levádám v údolí a aby vydrželi tu náročnou trasou (v podstatě stále po rovině a cca 5 km chůze), tak se museli posilnit v restauraci. Kamarádovi si pak jeden pěnkavák dokonce sedl na chvíli i na hlavu (naštěstí měl kamarád čepici), měl odtud lepší rozhled. Hned pod chatou začíná trasa podle Levada Risco, ze které se zanedlouho odbočí na Levada das 25 Fontes. Byl to zas Václavák, spousta lidí v našem i v obráceném směru. Zpočátku to moc problém nebyl, cesta dost široká, ale později se ze široké cesty stala úzká pěšina kolem levády se zábradlím po jedné straně, a tam už se moc dva vedle sebe nevešli, kór když měl někdo (my) velký batoh. Velké množství lidí je tam zřejmě obvyklé, protože nechyběla informační tabule s návodem jak se správně vyhýbat, jaké boty si vzít a tak vůbec. V následujících úzkých úsecích jsme tedy řídili tímto návodem, a že to bylo třeba celkem často... Ta Levada das 25 Fontes míří k vodopádu stejného jména, a tam bylo doslova narváno. Ani jsme se tam moc nezdrželi, jen kouknout, pak pár fotek a rychle pryč. Na další cestě už to bylo lepší, lidí výrazně ubylo a my jsme si v jednom místě udělali odbočku podle malé levádky k jinému, malému, vodopádku, kterým tahle malá leváda začíná. Jenže trochu drámo – ono se tam musí jít přímo po úzkém okraji levády, protože tam vedle ní není obvyklá obslužná pěšinka. Což znamenalo asi 15-20 cm širokou, mokrou a kluzkou betonovou stranu koryta a bez zábradlí, přestože dolů to bylo kolmé hned od té levády, a jistě pěkných pár metrů hluboké. Ale nespadli jsme, takže dobrý. Pak jsme se zas vrátili a pokračovali v naší trase, podle mapy se jmenuje Palha Carga. Ta napřed kousek sestoupila do boční rokliny (teče tudy voda od toho malého vodopádu), aby pak začala neustále stoupat a stoupat a stoupat. Většinou to byly schody a většinou docela dost vysoké. V jednom místě tam bylo zase místo k rozhledu a odpočinku, a tam jsme opět, jako už párkrát, rozvěsili a usušili stan. Byla odtud taky vidět chata Rabaςal, od které jsme k polednímu vyšli, a byla už pěkně daleko. A pak zas nahoru a nahoru. Moc mi to tam nešlo, to stoupání po schodech bylo na mě už moc dlouhé, schody samy moc vysoké a musel jsem často zastavovat a odpočívat. Dostali jsme se tak ale o nějakých téměř 350 m výš, na trasu Vereda do Fanal, a té jsme se pak už drželi téměř až do cíle toho dne. Tahle cesta je zase něco úplně jiného, než jsme dosud zažili. Vede porostem víceméně otevřenou a jen mírně zvlněnou krajinou, většinou zarostlou vyššími křovinami či nízkými stromy. Přímo kolem pěšiny, vyšlapané v  hodně písčité půdě, jsou někdy poměrně vysoké porosty kapradin a za nimi křoví hlavně z místního druhu stromového vřesovce. Tady se mi už šlo zase dobře, žádná dlouhá stoupání, nebo klesání, a když přece jen něco, tak to brzo skončilo. Přechází se párkrát silnice a u jednoho vyhlídkového místa nedaleko ní jsme si udělali přestávku, uvařili kafe a pak pokračovali vlhkým lesem napřed trochu dolů a potom už tak nějak téměř po vrstevnici. Myslím, že ten les byl vavřínový. V jednom místě v lese najednou překvapení – kde se vzala, tu se vzala, na zemi mezi stromy byla hadice, jak to známe spíše z Kréty, a vedla k trubce s kohoutem (a vodou), jež tam z ničeho nic trčela ze země nahoru. V lese...Divné... Pokračovali jsme a hledali, kde bychom přenocovali. Podle info nějakých kluků z Česka, kteří nás před časem minuli, by tam nedaleko mělo být nějaké odpočívadlo i s vodou, a u něj že by se mělo dát dobře přenocovat, ale nic takového jsme nenašli; asi jsme té info ne dobře porozuměli, oni měli na mysli zřejmě místo, kolem kterého jsme prošli až další den. Trochu jsme pak byli nejistí, kudy jít, ale nakonec jsme se vydali takovou neznačenou trasou – nazvali jsme to kravskou dálnicí – prostě širokým průsekem nízkým porostem, kde bylo spousta kravinců, a i jejich zdroje se tam občas pásly. Jde se tudy tak nějak po rovině, čas od času tuhle cestu kříží (značená) cyklostezka. V jednom místě najednou ten porost na pravé straně zmizí a objeví se velká pastvina s nějakým domkem v pozadí. My se ale furt drželi té dálnice, která zahnula mírně doleva, a najednou byly před námi tři stožáry jako na vlajky. A jen kousek od nich a o trochu níž poměrně velký dům – byli jsme ve Fanalu, 1150 m (Posto Florestal Fanal). Na druhé straně domu stál o kus dál nějaký stan a kousek od něho bylo kůláči ohrazené místo se stoly, lavicemi a opět kuchyňským přístřeškem. A tam dvě osoby, asi obyvatelé toho stanu. Přímo před domem byla široká terasa s cestou a pod ní rozsáhlý plochý prostor s jednotlivě rostoucími obřími vavříny. A všude, kam oko pohlédlo, byly kravince!! Dole ze zdi na boku té velké budovy směrem k ohraničenému piknikovišti byl kohout s vodou, takže tohle dobrý. Chvíli jsme váhali, kde se ubytujeme, a nakonec jsme zvolili místo přímo před domem u menšího stromku a hned jsme tam stan postavili a říkali jsme si, že jídlo si uvaříme a sníme na terase toho domu. Což se ukázalo jako moudré řešení, protože se mezitím zas zatáhlo a začalo opět pršet. Takže jsme si na terase toho domu, sice pod střechou, ale dost ve špíně, udělali v dešti večeři, na stojáka ji snědli (nebylo kam a na co si sednout) a za mokra pak zalezli do stanu. V noci se rozpršelo ještě víc, občas byl ten déšť docela prudký, ale tentokrát nám pod stan nezateklo, jako se nám to tam už jednou (v sedle Encumeada) stalo, takže dobrý.

Ráno bylo tristní, pořád pršelo, a tak jsme se přesunuli zase pod střechu terasy domu a uvařili a snědli na stojáka snídani.  Pak jsme zabalili mokrý stan a vyrazili. Vůbec se mi to nelíbilo. Rozhodovali jsme se kudy jít a nakonec zvítězila varianta napřed silnice, potom odbočit na nějakou cestu podle levády a tak se dostat dolů k pobřeží do osady Ribeira da Janela. Došli jsme, stále za mrholení až mírného deště, na silnici ER209, a po asi 200 m jsme minuli ten „picnic site“, o kterém nejspíš mluvili ti kluci. Byl tam (zřejmě obvyklý) kuchyňský přístřešek, měla by tam tedy být i voda, a kolem přístřešku jednak stolky a lavice a i místa pro stan; ale taky by nás tam hned po ránu začala otravovat parkující auta - už tam stála... Silnice se širokou krajnicí mírně klesala, déšť přešel v mrholení a najednou se to začalo dokonce trhat, až vysvitlo i slunce!! Vršky, kde jsme nocovali, tak tam ale asi pořád pršelo/mžilo, ty byly stále v mlze/mracích. Po 1,4 km jsme došli k vyhlídce se stolem a lavicemi, a tady jsme, klasicky, zase rozvěsili mokré věci, hlavně tedy stan, ale taky bundy a další, a nechali to chvíli schnout. Po dalších asi 2,3 km cesty po silnici mírně dolů jsme došli k místu Cabeςo das Aduelas, kde od silnice odbočovala cesta podle Lavada da Ribeira da Janela, jež nás měla dovést až prakticky na pobřeží u vesnice Ribeira da Janela, a zde by měl být podle mapy kemp. Znamenalo to sestup z 860 m až k oceánu. Cesta kolem té levády byla zpočátku docela pohodová. Vavřínovým lesem a neustále dolů po schodech z kůláčů. Jenže jednak to bylo dolů většinou po schodech neustále a kolena i lýtka už se pak začala ozývat, a potom to taky po předchozích deštích začalo být místy hodně rozblácené (ještěže jsme nezvolili nějakou lesní trasu už od nocležiště!!), a v tom se už nešlo zrovna moc dobře. Ale zase nám to vynahradily pohledy na další rostliny, které jsme předtím ještě neviděli. Například obří, několikametrové stromové kapradiny, husté porosty divokých fuchsií s malými květy a podobně. Na jednom takovém výslunném místě jsme si dali na chvíli odpočinek a tam nás předešla nějaká dvojice mlaďochů. My pak pokračovali dolů a dolů a dolů a nebralo to konce. A najednou před námi byla ohrada, jako nějaká obora, či co. I s (neuzamčenými) vrátky. Ale šipka tu ukazovala doprava, kolem plotu té ohrady, tak jsme tudy šli. Jenže to bylo špatně, byla to terénní cyklostezka, a tak jsme se raději vrátili a zkusili jít dovnitř té obory. A to bylo správně!! Byla to príma cesta a schodům už odzvonilo, vonělo to tam eukalypty, rostly tam další stromové kapradiny a fuchsie - a najednou se z lesa vyloupla ta dvojice mlaďochů! I oni se nechali zmást tím špatně nastaveným ukazatelem, ale na rozdíl od nás se nevrátili na pohodlnou cestu, ale prodrali se lesem. A byli pochopitelně z Česka, jak jinak. Tak jsme se nimi dali do hovoru a došli tak až na konec lesa. Tam byla na kraji silnice utábořená skupinka čtyř holek – a odkud? No taky z Česka!! Madeira se zdá být téměř kolonií Česka!! Tady jsme se s mlaďochy rozešli, my si dali oddech a něco snědli a pak pokračovali napřed po silnici a potom po místních ouzounkých uličkách mezi domy vesnice Ribeira da Janela, která je roztažená vysoko po strmých svazích. Někde, jakoby v centru horní části obce a stále ještě docela vysoko nad hladinou moře (asi 380 m), jsme si dali v místním malém „baru“ pivko a výbornou kávu. O kus níže pod barem měl být podle Mapy.cz nedaleko kostela obchod. Kostel tam byl, ale obchod jsme nenašli. Pokračovali jsme dolů těmi úzkými a neuvěřitelně strmými uličkami (nedovedu si představit, že tudy může jet auto a přivézt do domu něco potřebného, co se nedá donést i nějakých pár desítek metrů od "hlavní" silnice v rukách – třeba novou lednici, či tak něco…), které měly uprostřed asi půl metru široké schodiště nízkých schodů. Takhle jsme se tou částí vesnice ve strmém svahu dostali až ke kempu. A to byl vlastně už tak nějak pomalu závěr dovolené, už nás žádné treky s bágly na zádech nečekaly. Do kempu jsme přišli později odpoledne, kdy už místní „úřad“ (recepce) nefungoval, ale nějaká paní, co tam zrovna byla (jak se ukázalo, tak v kempu mimo jiné uklízela) nám řekla (a jediná z personálu mluvila ingliš dobře!!), že to není problém, že se můžeme ubytovat, kde chceme, a nahlásit se až další den. Kemp byl docela volný, je dobře vybavený, míst pro stany je tam docela dost, zázemí myslím výtečné – kuchyňská část s dřezy a vodou, místo pro grilovačku, samozřejmě sprchy (ve kterých teče v určený čas i teplá voda) a WC, venku pod přesahující střechou stolky s lavicemi a naproti nim jakési venkovní dřezy asi pro přeprání nějakých věcí, dá se pronajmout za 1 € uzamykatelná skříňka, osvětlení kempu podle množství světla asi na fotobuňku, stojany s možností nabití mobilu, či jiného podobného zařízení – s vlastní nabíječkou, sušáky na vyprané věci atd. A všude čisto. Cena za jeden stan a dvě osoby pouze 9 € na den!! Tak jsme tam vybalili ještě mokrý stan (mlaďoši v kempu už dávno byli) a nechali ho větrat a dosušit, na šňůry blízkého sušáku rozvěsili další kousky vybavení, a odskočili jsme si do blízkého baru u silnice, kouknout se, co by se tam dalo koupit. Daly se tam koupit brambůrky, oříšky, a za levno stáčené červené, tak jsme si ho rovnou nechali 1,5 litru stočit do petlahve. Před návratem do kempu jsme si tam ale ještě dopřáli naši klasickou oblíbenou dvojkombinaci – pivo+kafe – a odešli bydlet. A večer jsme si ukuchtili večeři z pytlíku a pak měli zase bene s vínem a brambůrky.

Původně jsme nevěděli, jak dlouho tam zůstaneme, jestli jednu, nebo dvě noci, ale nakonec jsme se rozhodli pro dvě noci s tím, že si další den uděláme pěší výlet do nedalekého městečka Porto Moniz a zpět. Ovšem napřed jsem šel po ránu udělat zadost povinnostem s přihlášením se, a uviděl jsem, že teorie o tom, že by Madeira mohla být českou kolonií, nebude zas tak moc od věci. V recepci tam měli hlášku o tom, kdy teče teplá voda, a měli to tam ve všech světových jazycích, teda i česky!! Do Porto Moniz jsme došli snadno, je to jen asi dva km. Napřed stezkou nad kempem, která nás dovedla k silnici, potom kousek po ní nahoru k vyhlídkovému místu a pak se v místě, kde z místní staré silničky Antigo ER101 vedla odbočka do tunelu (Túnel do Barro, kterým vede V2, taková místní dálnice), vydat (na vlastní odpovědnost, jak hlásala velká tabule) po té bývalé, jež vede venkem pod skalnatými svahy, z nichž občas padají kameny (proto je to pro auta uzavřené). Silnička je nevím – asi 30 m nad mořem? Tak nějak. V jednom místě bylo pod ní políčko se sazenicemi monstery a uvažovali jsme, co to má znamenat, proč zrovna, pro nás pokojovku, by tam někdo chtěl množit…a až při návratu do Funchalu jsme zjistili, že na Madeiře má monstera taky plody a ty že se jí. A že jejich cena je pěkně mastná!! (I když jako jídlo to není zas tak moc nějaký zázrak.) Ta silnička se pak zase napojí na tu "dálnici", která vyleze z toho tunelu, ale ta po chvíli zase v dalším tunelu mizí (Túnel da Fajã do Manuel), zatímco stará silnička dojde v pohodě do centra města venkem. Porto Moniz je upravené malé městečko. Kdysi snad bylo po nějakou dobu i sídlem guvernéra ostrova. Význačným prvkem města jsou laguny mezi lávovými skalisky, ve kterých se dá dobře koupat na jinak skalnatém pobřeží s většinou poněkud rozbouřeným Atlantikem. Jenže to bývalo, ty laguny byly „vylepšeny“ betonovými hrázkami a betonovými plochami k ležení a voda do lagun je z větší části dopravována potrubím. A navíc ten, kdo se tam rozhodne jít se vyčvachtat (aktuálně to bylo za 3 €), tak je tam jak ve výloze – všude kolem jsou nad tím vyhlídková místa na tu „krásu“, takže člověk je tam pod drobnohledem davů jen kousek nad hlavou. Nic moc. Když člověk kouká na ty laguny, tak vpravo, nedaleko velké skály v moři s nějakou stavbou na vrcholku (asi maják Farol do Ilhéu Mole) jsou mezi skalisky taky laguny, kde se už nic neplatí a taky to tam není tak moc betonově zkrásněné; a i lidí je tam kolem trochu méně. Jenže furt je tam člověk, jak kdyby ho někdo vystavoval. Nedaleko je taky akvárium. Zašli jsme tam, ale po pravdě – nic moc. Trochu jsme se potom prošli po městečku, dali si zmrzlinu (žádná zvláštnota, spíš něco hodně průmyslového) a pak taky oblíbenou dvojkombinaci (pivo+káva), něco nakoupili k jídlu v sámošce (docela dobré obložené bagety k obědu, snědli jsme je na lavičce před sámoškou), a pak šli zas „domů“. U kempu jsme se napřed šli kouknout skalním oknem (vedou k němu schody) na pobřeží, k vodě, kde kamarád měl úpornou vizi, že by mohl vlézt do Atlantiku, aby o nic nepřišel a taky se v něm vykoupal. A opravdu tam pak mezi velkými kameny i vlezl, ale pak nakonec uznal, že vlny byly až moc velké na to, aby si i zaplaval, že by si s ním v tom kamení (i větší balvany a skály tam byly) mohly vlny pěkně zadovádět. Taktak se udržel těch kluzkých kamenů, aby ho to nespláchlo, takže moře ho jen opláchlo a za chvilku byl zas z vody venku, naštěstí bez úhony na těle. Na zpáteční cestě jsme se ještě šli kouknout do blízkého tunelu (kudy původně vedla ta stará silnice Antigo ER101), prošli jsme jím, prohlídli si, jak vlny občas cáknou až na tu silnici (je hezkých pár metrů nad hladinou!!), a zase se vrátili. U stanu jsme vzali plastovou flašku a šli si zase načepovat točené červené (celkem dobré, u nás se podobné prodává v lahvi jako stolní) a po večeři jsme si zase poseděli. A tentokrát jsme pozvali i jednoho nového obyvatele, takového trochu podivína z Dojčlandu. Kluk chodil bos (a večer zrovna teplo nebylo), byl strašně hovornej a neustále něco mlel velkou rychlostí, a co bylo fascinující, on si při tom připravoval do velkého, co velkého, přímo obřího hliníkového hrnce večeři. Kde ho vzal, těžko říct, v batohu ho asi nenosil. A to jsme koukali, co všechno tam přišlo!! No, „ajntopf“, nic jiného, asi to mají vrozené. Nakrájel tam postupně (studené) vařené brambory, různou zeleninu, pak tam kydnul z nějaké sklenice jakousi omáčku, různé kořenící přísady, přidal taky asi nějaké ořechy, či semena, už si ani nepamatuju, co všechno tam přišlo…a hrnec se plnil a plnil. A on to pak zamíchal všechno dohromady a taky to hned začal spořádávat, a ačkoli se to nezdálo být fyzicky vůbec možné, nakonec si to snad všechno do hlavy nacpal!! Obdivuhodné!!! No a my se šli vyspat, naposledy na této dovolené do stanu; další dvě noci ve Funchalu měly být už v hotelu.

Do Funchalu nám dopoledne jel bus přímo od baru s točeným červeným. Silnice (ta "dálnice" V2) to byla úžasně vyhlídková. Napřed ale projde tunelem Túnel dos Casais, potom dalším Túnel das Fajãs Contreiras, aby se dostala do městečka Seixtal. Odtud, vyjma krátkého úseku tunelem Túnel João Delgado, je ta silnice úžasně scénická. Na jedné straně moře a na druhé straně až kolmé svahy hor, ze kterých padaly z vysoka mnohé vodopády. Úchvatné!! Bus dojel do São Vicente a tam se vydal doprava přes ostrov na jižní pobřeží. Napřed vesnicí Rosário a zanedlouho se pak silnice zanořila zase do tunelů (Túnel da Encumeada, který vede mimo jiné i hluboko pod sedlem stejného jména) a najednou jsme byli nad městem Ribeira Brava (= Divoký Potok) na jižním pobřeží, odkud už to do Funchalu nebylo daleko. Ubytování (se snídaní) jsme měli zabukované v hotelu Orquidea. Hotel (náš pokoj) průměr, z okna jsme ale koukali přes asi tři metry širokou uličku do vybydleného domu, což vůbec žádná krása teda nebyla. Ale na ploché střeše hotelu byly stolky a židle a plastová křesla, a tak jsme si tam udělali večerní posezení s kafem a flaškou červeného. Druhý večer to už bylo jen víno, ale měli jsme tam společnost (kus vedle byla parta Čechů a taky skupinka Němců). Na večeři jsme chodili do sámošky Pingo Doce nedaleko pobřeží. Mají tam jídelní samoobslužný koutek a docela dobré jídlo, i když ne v nějak extra bohatém výběru. Ale v porovnání s nějakou restaurací jsme se tam oba celkem slušně najedli za cenu, za kterou by se někde v hospodě najedl jen jeden, a to ještě kdoví jestli. Měli jsme jeden den volný, a tak jsme si udělali výlet do místní Botanické zahrady. Zahrad je ve Funchalu hodně, ale do téhle se většinou jezdí kabinovou lanovkou. Jenže ne jednou, ale hned dvěma! Zaplatili jsme 34 € za osobu (byla v tom jízda jednou lanovkou nahoru a další kus dolů do té Botanické, vstup do zahrady a potom stejnou cestou oběma lanovkami zase zpátky nahoru/dolů do města) a vyjeli tou „velkou“ kabinovou lanovkou (pro 6 osob, roušky vyžadovány!!) s úchvatnými výhledy jak na město hluboko dole, tak i na divokou rokli přímo pod kabinou (řeka Ribeira de João Gomes) do místa/vesnice? Monte. Tady je konečná a od stanice se dá jít asi pět minut doleva a člověk dojde k Jardim Tropical Monte Palace, takže do Tropické zahrady paláce Monte (aktuální vstup 12,50 €). Tam jsme ale nemířili, od stanice jsme se vydali doprava a s jednou zastávkou na dvojkombinaci pivo+kafe jsme došli (chůze celkem asi 10 min) k horní stanici kratší a menší lanovky (taky kabinová, pro 4 osoby) a tou dojeli dolů do Botanické zahrady. Zahrada krásná, vystavovaných a volně rostoucích rostlin nepřeberné množství, ale velká většina z nich byly rostliny nepůvodní – z Jižní Afriky, Jižní Ameriky, z Asie, z Austrálie a některé taky z evropského kontinentu. Místní, snad původní, rostliny měly být v nějaké části, kam ukazovalo pár směrovek, ale TUHLE část jsme nenašli. Ale je to tam pastva pro oči, těžko to popisovat. Prostě paráda!! Strávili jsme tímhle výletem docela dost času, ale dole jsme si pak ještě stačili zajít na tzv. pláž, což bylo mírně vybagrované místo, takový záliv, s oblými kameny jen střední velikosti (tenisák, nebo jen o trošku větší) a tam jsme tedy oba vlezli do Atlantiku a trochu si i zaplavali. Myslel jsem si, že na moje zhýčkané tělo bude Atlantik moc studený, ale docela jsem to ustál. Plavky jsme sebou, jako obyčejně (třeba na Krétu), neměli, tak jsme použili nějaké (jedny) slipy a půjčovali jsme si je. A pak jsme si zase zašli do sámošky jednak na večeři v tamějším jídelním koutku, a jednak na nákup proviantu, co jsme chtěli vzít domů do ČR (hlavně tři flašky toho výtečného červeného). Ale předtím kamarád Honza ve stánku s ovocem nedaleko nábřeží nakoupil místní exotické ovoce, jako „australské“ či „surinamské“ třešně, říkají tomu pitanga, což je rostlina/strom rodu Eugenia, česky eugénie jednokvětá, která je pěstovaná jak pro plody, tak i jako okrasný strom, a taky plody "té" monstery, u nás často pěstované pokojovky; tyhle plody jsou takové zelené…no, tvarem to má asi nejblíže k penisu, eventuálně kukuřičnému klasu. Obojí ovoce bylo docela drahéa ty třešně výrazně lepší. A pak jsme odešli bydlet (přesněji napřed vypít jednu, a nakonec z toho byly dvě flašky červeného na střeše, a až pak do postelí).

A byl tu poslední den, kdy bychom taky měli odletět domů. Odlet měl být nějak před pátou odpolední (čtvrtek 07/07), ale protože jsme zaznamenali z domova poplašné zprávy o tom, jak to na letištích v Evropě i v zámoří je, jak personál nestíhá odbavovat lety a postarat se o kufry a podobně, a že se tvoří někdy až mnohahodinové fronty, tak jsme se rozhodli, že na letiště odjedeme raději dřív, a byli jsme tam už tak kolem poledního. Na letišti to ale na žádné drama nevypadalo. Moc letadel tam odtud neodlítá, takže se jen čas od času vytvořila JEDNA normální fronta u odbavení JEDNOHO letadla, a pak zas chvilku nic. V hale jsou na odbavení taky automaty, ale Smartwings/Travel Service v nich odbavit nešlo, takže jsme čekali, až se otevře přepážka. A když se to stalo, tak to byl fofr, jen chvilka a byli jsme bez kufrů (teda vlastně jen já, dohodli jsme se, že odbavíme jen jeden bágl, do kterého se dá kde co, hlavně trekové hole, tyče od stanu, a pro přílet na Madeiru i veškerou stravu; kamarád měl batoh, který se, když se zmenšil jeho obsah, dal zabalit do takové velikosti, že ho bylo možné vzít na palubu). A tak jsme byli v prostoru u „gates“ a mohli čekat. Letiště ve Funchalu (podle Mapy.cz údajně Aeroporto Internacional da Madeira – Cristiano Ronaldo, ale průvodce MARCO POLO pro něj má jiný název – buď Santa Catarina, anebo obecný Aeroporto Internationale do Funchal) není velké a od „gates“ se dá vyjít ven na terasu asi dva metry nad úrovní přistávací plochy, ze které se lze koukat na přistávání a odlety letadel. Dráha letiště je krátká a je nastavená ranvejí na velkých betonových sloupech. Jakmile se letadlo dotkne země, tak hned nastane prudké brzdění, a naopak při vzletu pilot napřed motory stojícího stroje pořádně natúruje, a pak najednou vyrazí za příslušného řevu motorů jak splašenej kůň. My se byli taky kouknout, co a jak se na ploše děje. Po „našem“ letadle ani vidu ani slechu, a přitom už se blížil náš „boarding time“! Ale pak se letadlo objevilo (nebylo na něm ale Smartwings, ale Travel Service), přistálo, dorolovalo na místo kousek od budovy, kde z něj lidi vystoupili - a najednou hláška že máme nastupovat!! To byl fakt fofr, stihlo se to snad za půl hodiny, aby lidi vystoupili a noví pasažéři nastoupili a ještě se vyměnila zavazadla a doplnily zásoby!! Odletěli jsme téměř na čas, možná snad jen s 5minutovým zpožděním. Ale ještě k tomu koukání na přistávající/odlétávající letadla – viděli jsme taky jedno neúspěšné přistání!! Bylo to takové netradičně a nápadně barevné letadlo, mělo široké světlé a zelené pruhy kolem trupu a bylo to německé společnosti Condor. Vypadalo jak obří housenka. No a tohle letadlo přistávalo a přistávalo a přistávalo, ale v místě, kde ostatní stroje, které jsme už viděli přistávat, dosedaly na ranvej, tak tenhle byl furt tak dva tři metry nad zemí. Asi by to pak nedobrzdil do konce dráhy, a tak se zase vznesl a někam odletěl. Jenže kam, to nevíme. Mysleli jsme si, že zakrouží a pokusí se o přistání znova, ale od okamžiku toho neúspěšného přistání do našeho odletu, při kterém jsem čuměl z okna, uplynula dobře hodina, ne-li víc, a to letadlo na ploše ještě nebylo. Tak nevím, co udělalo…na nejbližší pevninu (Afrika-Maroko) to je dobrých 600 km, podobně jako na Kanárské ostrovy, hydroplán to nebyl, aby přistál na vodě…do Portugalska je to ještě dál… Přistávací dráha ve Funchalu není obvyklá a přistávat tam můžou údajně jen piloti se speciálním výcvikem/školením. Letiště bylo otevřeno v roce 1964 a přistávací dráha byla tehdy jen 1600 m dlouhá. V roce 1977 tam však došlo k tragédii, kdy Boeing 727 portugalské společnosti TAP přistání nedobrzdil, a letadlo narazilo do nějakého mostu, díky čemuž zemřelo 130 osob. Dráha pak byla prodloužena o 200 m, ale až na počátku nového tisíciletí byla i díky penězům z EU prodloužena znova, na současných 2700 m. Ale i tak se stává, že díky nepříznivým povětrnostním podmínkám (hlavně se jedná o vítr, jeho sílu i směr) není letadlům dovoleno přistání, a ta pak musí kroužit někde mimo, prý třeba až 3 hodiny, dokud se podmínky nezlepší. Anebo přistanou jinde. Takhle možná dopadl ten Condor – buďto při našem odletu stále ještě někde kroužil, anebo doletěl někam jinam a tam buď přistál a skončil, anebo jen natankoval a odletěl pokusit se o přistání ve Funchalu znova.

Náš let domů byl ale dobrý, letušky příjemné, hlášení pilota bylo rozumět a v Ruzyni jsme přistáli načas. Sice pak trvalo docela dlouho, než mi bágl vyjel na karusel (v Praze to trvá VŽDYCKY dlouho, ale tentokrát to bylo ještě delší a bágly asi z letadla vyndávali a na karusel cpali jen po pár kusech), ale docela dobře jsme stihli bus 119 do města na konečnou na Nádraží Veleslavín a tam šli na tramvaj. A tady překvapení – liják!! Asi abychom nevyšli z madeirského zvyku. A i potom, když jsme vystoupili z tram a šli k metru, tak pršelo, ale déšť naštěstí už ustával. Kamarád pak vlezl do metra (ještě jezdilo, bylo teprve k půlnoci) a já se odebral domů po svých (nemám to od metra daleko) a kolem půlnoci jsem odemykal zámek u dveří do bytu.

Tak mám za sebou další (už druhou) letošní dovolenou v zahraničí, ale ještě mě čeká (září-říjen) jedna - a "pro změnu" na Krétě. :-) (letos jsem se s těmi zahraničními dovolenými fakt rozšoupl :-) )

O rostlinách Madeiry taky zde