Hraničáři a hraničářky
Ahoj,
dlouhá odmlka, já vím, ale mělo to svý důvody. Na začátku jsem tu někde psala, že se může stát, že se dlouho neozvu. Ta chvíle nadešla, nejen proto, že jsem učitelka a teď mám prázdniny, což je super období na to se sebou něco dělat a snažit se zabojovat, protože času je víc. Navíc, v červnu jsem ke konci měsíce zase začala mít dost zvláštní stavy. Došlo mi, že některý věci mi prostě dělají daleko větší problém než dřív. Kupříkladu dřív jsem zvládala velký skupiny lidí, nevadilo mi to, nebyl ani problém jít do metra. A teď jsem najednou měla být na koncertě Eda Sheerana, kde bylo dalších 79 999 lidí. Bylo to chvilkama dost zvláštní, ale zvládla jsem to. Ale nešlo jen o to, šlo taky o věci, který mě posouvaly pořád jen směrem dolů - a jasný, ono se řekne snadno, že i pád na držku je pohyb dopředu, ale v tomhle případě to není ani tak pád na držku jako spíš pád na úplný temný dno, ze kterého podle vás už není úniku. A chvilkama je prostě ten pocit, že je to konec, silnější než cokoliv jinýho. A když už pak i okusíte ten stav, kdy vaší racionalitu převáží ta iracionální stránka, tak máte pocit, že jste mega selhali. Čím víc se tím zabývám a čím víc se tomu věnuju, dochází mi, že je potřeba o těch pocitech mluvit, ať jsou jakýkoliv. Ale s kým? S někým, kdo to nezažívá a jehož náhled na svět je v době "depky" (ne deprese, ale prostě ve špatným období) úplně racionální? To asi ne. Bylo potřeba se chytit stébla, protože toho se tonoucí chytá.
Poslední měsíc a kousek teda vymetám všemožný "akce" expresivních terapií, který nejsou ani nikde ofiko, prostě jsou to akce, který random někdo z nás udělá a vy tam přijdete a je to dost na pohodu. Buď se hraje na hudební nástroje a zpívá a dělá všechno možná v tomhle duchu - muzikoterapie, nebo se maluje - arteterapie, nebo se sehrávají různý životní scénky a reaguje se na ně - dramaterapie. Žádný léky, žádný extrémy, prostě jen to, co je běžně dostupný s lidma, který přesně znají váš pocit v době zmaru i váš pocit v době radosti. A vlastně my to asi máme o dost složitější, než lidi bez diagnózy, ale já bych nikdy za nic s nikym nevyměnila to období radosti, kdy moje pocity štěstí a pohody jsou tak intenzivní, až se mi z toho chce brečet, ječet, a všem zlepšovat dny. Je to tak dokonalej pocit, že ta temná období za to asi stojí prostě. Chvílema žiju s pocitem, že mě nikdy nemůže pochopit někdo "normální" (ač nemám slovo normální ráda, přesto ho použiju, protože to jinak nedokážu vyjádřit, za mě to je ale takhle - co je jako normální a kdo to kdy určil?), a tak si říkám, zda třeba začínat vztahy s někým, kdo je bez diagnózy, ale kdoví, kdo zná odpověď na to, jestli by to mělo být tak či jinak? A srdci neporučíš!
Tak vám prostě zase píšu, svoje pocity, slátaniny, plácám asi pátý přes devátý a nějak se v tom možná motám, ale ráda bych poznamenala, že je skvělý, že tahle naše skupinka lidí - na čemž se shoduji s hraničářkou na hraně - odkaz na její instagram zde - @hranicarka_na_hrane, prostě drží skvěle při sobě a je ochotná si vždycky vzájemně vypomoct. Nejlepší na tom je, že klidně můžete být cizí, přijdete na fb stránku, napíšete, že jste v krizi a ihned se vám ozve x lidí, abyste napsali, zavolali, šli ven, cokoliv. Je to vlastně hezký v tomhle světě, kdy jsou si lidé lhostejní a raději než vám do očí se dívají do mobilního telefonu.
Takže ne, neměnila bych!
A protože vím, jaký to je, když je vám špatně, připojuju sem mail, na který se kdykoliv kdokoliv z vás může ozvat s jakýmkoliv problémem.
soshranicari@seznam.cz
Mějte se!
A hodně sil!
K