Třebeničan 6

S bývalým policejním prezidentem Stanislavem Novotným o tom, kam odjely dvě naložené Avie z archivů StB už v roce 1988, proč byl listopadový převrat dlouho dopředu domluvený, proč většina lidí pluje po proudu a kdo je napojen na zahraniční penězovody.

Stanislav Novotný je studnice informací. Pokud se chcete dozvědět, kdo s kým, proč, kde a jak, on bude s největší pravděpodobností vědět. Na začátku 90. let se pohyboval ve vysokých patrech systému, ale zároveň proti němu nikdy nepřestal aktivně brojit. Ve funkci policejního prezidenta, do níž byl coby právník a tvář nezatížená propojením s  komunistickým režimem jmenován, se proto z výše uvedených důvodů moc dlouho neohřál. Byl totiž příliš zvědavý, aktivní, začal vrtat do minulosti i různých žhavých kauz a ještě se mu podařilo snížit kriminalitu. Něco takového, jak jistě uznáte, nemohlo šéfovi policie v Česku jen tak projít. „Přitvrzují, nedávno jsem se dozvěděl, že už nesmím ani do rádia. Prý moc argumentuji,“ směje se v dejvické kavárně Calma, kam dorazil s  lehkým zpožděním, neboť něco zařizoval. On totiž pořád něco zařizuje. Píše, přednáší, organizuje zajímavá setkání, propojuje lidi, a i když si nedělá zbytečné iluze, pořád doufá, že se dají věci posouvat kupředu. Má pro to výhodnou pozici – byl a je nezávislý. Za komunismu vystudoval práva, ale raději šel dělat topiče, knihovníka nebo sanitáře na ubytovně pro „osoby bez přístřeší“. „To byly práce, které mi umožňovaly si říct, že dělám něco užitečného, co má smysl, a  zároveň se příliš nemusím zapojovat do něčeho, co se mi zdá jako zmar,“ vysvětluje Stanislav Novotný v  rozhovoru pro Šifru.

Neměl jsem s tím žádné velké problémy. Vybral jsem si to dobrovolně, a ani jsem nikdy neměl potřebu vyčítat někomu, že si zvolil tuto cestu. Já jsem to tak prostě dělat nechtěl, to je celé. Když došlo potom k té změně, říkal jsem sice, že nechci nikomu nic vyčítat, ale nechci také, aby nejagilnější viníci marasmu převlékli kabát a dávali nám lekce z morálky a demokracie. Což se dnes děje opravdu ve velkém a to mě rozčiluje.“

Jako aktivní odpůrce minulého režimu jste patřil do okruhu českého disentu. Podobně jako vy, i spousta dalších disidentů dostala po listopadu příležitost. Vaše cesty se ale brzy rozešly a dnes si nemůžete přijít na jméno. Proč jste se stal disidentem i mezi disidenty?

Někteří se domnívají se, že to je samo o sobě nějaká zásluha, že byli proti nebo se tvářili, že jsou proti minulému režimu. Myslí si, že mají být bráni automaticky s úctou, ať činí cokoliv. Například oblast obrany a bezpečnosti státu, okolo které jsem se tehdy motal, jsem si představoval úplně jinak než pan Ruml nebo pan Havel a jiné podobné osoby, se kterými jsem hodně přicházel do styku. Pochopil jsem, že jejich zájem není totožný se zájmem českého státu. Postupně naopak vycházelo najevo, že prosazují zájmy jiného státu či států. Dnes už je velmi jasně patrné, že byli motivováni ze zahraničí. V 90. letech jste se dostal až na post policejního prezidenta.

Jak to na vnitru vypadalo?

Situace byla velmi divoká a nepřehledná, protože se tak trošku přestávalo už na začátku 90. let rozlišovat, kdo je kdo. Lidé byli sice formálně, oficiálně zařazováni do nějakých skupin, ale tak snadné to nebylo, protože tady byl dlouhodobě před listopadem 1989 připravován převrat a různí lidé hráli různé hry. Je to jako vlézt do klubka zmijí, kde kdekdo něco předstírá. Postupně člověk zjišťoval, že o to, co se proklamuje navenek, ani tak nejde.

Můžete být konkrétnější?

Začal jsem se zajímat o to, co se vlastně před listopadem dělo a proč, chtěl jsem se hlouběji podívat na naši minulost. V tom okamžiku jsem začal překážet. Zjišťoval jsem okolnosti, občas se dostal do archivů. Některé byly vybrakované. Bylo jasné, že se musí něco zamlžit – a  to v  mnoha věcech a  v  mnoha patrech. Například z  Ostrovní ulice, kde byl archiv starých materiálů Státní bezpečnosti ještě z  50. let, odjely dvě naložené Avie již v  roce 1988, kdy už byla v běhu příprava převratu.

Kam jely?

Na sovětské vojenské letiště. Na Správě vývoje automatizace SNB na Pankráci, kde byly tehdy počítače, o jakých se nám ještě ani nesnilo, se také ztratil magnetický záznam, který se jmenoval Centrální poznatkový fond. Na tomto nosiči byly všechny informace o lidech, kteří byli nějakým způsobem exponovaní. Ten se taky odvezl. Mimochodem, zaujalo mě v  prosinci 1989 třeba i  to, že u těchto věcí, o kterých jsem mluvil, pracovala dáma, která se poté přesunula na pracoviště, které vydávalo lustrační osvědčení. Všechno bylo „ošetřeno“.

Přesto jste pokračoval v hledání dál?

Ano, zajímalo mě také, jak to bylo s privatizací Lucerny a  pak jejím prodejem Chemapolu. Tam jsem ale tvrdě narazil. Na jednom koncertě, řadu přede mnou, jsem zřetelně slyšel, jak se Václav Havel ptá Jana Rumla, kdy už mě konečně vyhodí. Z archivů mizely další a další věci. Asi bychom se divili, kdybychom se dozvěděli pravdu o ikonách demokracie, ale i komunismu… Uvědomil jsem si, že paměť a nezkreslená historie jsou velmi důležité. Například proto, abychom pochopili, proč někteří lidé konají tak, jak konají. Proč často působí například v takzvaných neziskových organizacích a proč jsou tak obletováni a mají takový prostor v médiích. Kdyby se o těch věcech mluvilo, bylo by mnohem jasněji. To se dělo v celém východním bloku po pádu železné opony, a  je třeba pochopit, že celý ten proces všech těch převratů, protože já tomu

nemůžu říkat revoluce, byl domluvený z obou stran. Na jedné straně je dobře, že nedošlo k  žádnému krveprolití, na straně druhé se lidé, kteří nesli zodpovědnost za obrovské špatnosti, s klidem ujali odpovědnosti v  novém demokratickém státě. Jasně že nejde všechny lidi vyměnit, tomu rozumím, ale musí se říct, co se stalo. A ne potom honit lidi na nižších úrovních a  dělat z  nich nějaké zástupné oběti a snažit se tím odvést pozornost a mediálně celý převrat zastřít, aby nepadlo podezření na hlavní aktéry. Naznačoval jste, že šlo o  připravenou změnu poměrů, nikoli o svobodu vycinkanou klíči.

Co se tehdy vlastně stalo?

Systém socialistického tábora kolaboval. Jedna z výrazných motivací byla, že lidé, kteří mohli jezdit na Západ, zpravidla rozvědčíci všeho druhu, aparátčíci, lidé, kteří měli nějaká privilegia, zjišťovali, že se žije dle jejich názoru mnohem pohodlněji a lépe v západním světě. Oni byli zároveň u  informací a  obrovského znárodněného majetku a  uvědomovali si, že jsou sice jeho správci, ale nemůžou si na něj sáhnout. Po dlouhém sledování situace velmi rádi přistupovali na změny, které symbolizoval a odstartoval Michail Gorbačov. Ale bylo to oboustranné, protože Západ se také dostal do krize, což dnes vidíme velmi plasticky. Najednou se tady objevilo obrovské teritorium, které bylo lačné po spotřebě západních výrobků, a bylo možné jej celé zaplnit, a tím oddálit některé problémy, například s nekrytou měnou a zadlužeností.

Takže oboustranně výhodný obchod?

Ano.Privilegovaní lidé, kteří byli blízko důležitých informací, se stali privatizátory majetku v těchto zemích, a po dohodě je přeprodávali lacině nadnárodním korporacím. V tomto procesu došlo k odměnění lidí, kteří převrat zajišťovali, a zároveň k uspokojení těch, kteří byli rádi, že získali a obsadili nové teritorium.

Jak to bylo mezi disidenty? Ti netušili?

I mezi nimi byla privilegovaná kasta lidí, kteří se tvářili jako disidenti, ale byli schopni spolupracovat víc, než bylo potřeba, s minulým režimem, a pak i s novým. Řada lidí to ale myslela vážně,byli třeba na nějakém okresním městěa chtěli s tím něco dělat a svůj boj prohráli třeba až do zničení rodiny, byli úplně vyřazeni ze společnosti. Kdežto někteří privilegovaní, zvlášť v Praze, přijímali značné finanční prostředky ze zahraničí pod dohledem Státní bezpečnosti. A pak v tom pokračovali. Tady se samozřejmě nedaly jen tak konspirativně zavážet peníze bez této kontroly. To je velmi naivní a hloupá představa. Pokud někdo udržuje veřejnost v takovéto naivitě, tak má k tomu důvod. Pan George Soros se dnes rád hlásí k tomu, jak podporoval Chartu 77 nebo v Polsku Solidaritu.

Slyšel jsem mnohé nářky politických vězňů, kteří si stěžovali, že peníze určené jim do vězení nikdy nedorazily, protože je „privilegovaní“ rozfofrovali za alkohol, drogy a rokenrol. Je to pravda?

Těch stížností je celá řada, ale to by se muselo řešit přímo s těmi, kteří ty prostředky přijímali.

Bylo něco, co vás v archivech překvapilo?

Ani moc ne, protože ti lidi se stejně časem prozradili chováním sami. Jen mi potvrdili můj odhad. Malují si svůj portrét dlouhodobě. Někteří ale pracovali pod velikým tlakem a nedovolím si soudit například ty, kteří byli naverbováni v 50. letech ve vězení.

Ve funkci policejního prezidenta jste moc dlouho nevydržel…

Rok a půl. Celkem jsem na vnitru strávil čtyři a půl roku v různých pozicích. Už mě nebavilo přehrabovat se jen v archivech a minulosti, chtěl jsem dělat i něco praktického. Dostal jsem od ministraúkol, abych zastavil nárůst trestné činnosti. Když jsme se potom loučili, neboli když mě vyhazoval, tak jsem mu předložil všechny ty papíry, ze kterých vyplývá, že v roce 1994 kriminalita poprvé od roku 1989 dokonce výrazně klesla a zvýšila se objasněnost trestné činnosti. V dalších letech až do roku 2000 kriminalita opět stoupala. Jan Ruml seděl proti mně, nedokázal se mi podívat ani do očí, koukal někam do horního rohu místnosti a povídá: „Musíš si uvědomit, že politika je iracionální.“

Vy jste vlastně byl za komunismu někdo, komu se říká občanský aktivista. Dnes jste jím taky. Píšete články, mluvíte v některých necenzurovaných médiích a internetových rádiích, posíláte maily, pořád burcujete ke změně. To, čemu se dnes říká občanský aktivismus, ale často moc občansky nevypadá a aktivisté mají mizernou pověst…

Pověst jim zkazili politickou mocí placení aktivisté. Když něco vzniká shora a ne přirozenou cestou, tak je to vždy problém. Obzvlášť pokud se do toho pumpují peníze z veřejných rozpočtů, nebo dokonce zahraniční prostředky. To jsou takzvané politické neziskové organizace, které se míchají do politiky způsobem, který je nepřijatelný. Snaží se nahradit politické strany, ideologizují, a ať už si do vínku napíšou cokoli, vměšují se do něčeho, do čeho nemají. Často navíc kopou za cizí zájmy. Je to na hraně zákona a mělo by se to řešit. Nehodnotím neziskovky, které někomu nebo něčemu pomáhají a vznikají zdola, to je úplně jiný příklad. To jsou nezpochybnitelné a důležité věci. Představa neziskových organizací zakládaných shora podle Václava Havla ale není žádná občanská společnost. Vezměte si organizaci jako Člověk v tísni. Hned na začátku se vymyslela finta, jak ho napojit na veřejné peníze – proto vznikl při České televizi. Tímto způsobem se dostal hned k veřejným penězům a pak si budoval dál svoji pozici. Nejprve dostal peníze ze Spojených států a postupně ukrajoval stále větší krajíc ze státního rozpočtu. A to si nemyslím, že je v pořádku. Činnosti, které se takto podporují, může rovnou stát vykonávat sám. Není důvod žádného outsourcingu nějakým Člověkem v tísni, který je nakonec vůči státu neodpovědný a vykonává navíc nějakou podivnou agendu v zahraničí, jež je poměrně nejasná a neprůhledná. Existují i podezření, že někde dochází k distribuci vojenského materiálu a že se tedy vždycky nejedná třeba jen o stavbu nemocnic.

Slyšel jsem od kamarádky, která pracovala na zahraniční misi takové neziskovky, různé historky… Nic se ale zatím neprokázalo. Teď ale Člověk v tísni rozjíždí nový projekt ve školách – bude českým dětem vysvětlovat, co jsou dezinformace,

komu mají věřit a na kterou stranu se přiklonit. Na vymývání dětských mozků najali nejlepšího youtubera Kovyho. Jak je něco takového možné?

Tady už by bylo na místě zamyslet se nad trestněprávní odpovědností ministrů, kteří přidělují na takové věci peníze. Je třeba vědět, kdo takové věci odsouhlasil. My přece máme dát do pořádku školský systém, a ne že nám tam bude někdo z boku sunout svoje představy, jak má vypadat vzdělávání.

Jako dezinformace se dnes označuje každý odlišný názor a zveřejnění něčeho, co se nehodí. Vy jste zakládal Asociaci nezávislých médií, jež se tím zabývá a vystupuje proti cenzuře. Co vás k jejímu založení vedlo a co je jejím cílem?

Cítím obrovské omezování svobodného informačního prostoru, dnes zejména toho internetového, a tu strašlivou manipulovatelnost. Jde mi o to, aby ten prostor zůstal otevřený názorům, pozicím, informacím, které jsou třeba jiným nepohodlné, ale pro mě je to vizitka toho, jestli je demokracie životaschopná nebo není. Protože jakmile se začne omezovat, přestává platit voltairovské „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale dodo krve se budu bít za to, abyste to mohl říkat“. Pokud se omezuje svoboda projevu, demokracie končí, to je jasné. Tady kdekdo vyčítá nějakému webu, že zveřejňuje takové či onaké informace,ale pokud ty informace nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu, tak ať si říkají, co chtějí. A jestli s tím má někdo problém, ať argumentuje a hádá se o to, co je pravda a co není, ale ne aby tlačil na to, ať se konkurenční názor zakáže, omezí a ostrakizuje. Pokud to ještě někdo dělá za soukromé peníze, tak dejme tomu, ale pokud tak činí za státní, anebo ještě hůř za peníze ze zahraničí, jako se to děje v případě Člověka v tísni, Evropských hodnot a podobně, no tak to je zkorumpovaný člověk či organizace, jelikož jde za žold proti svobodě slova, proti demokracii.

Mluvili jsme o politických neziskovkách, ale podobně fungují i takzvaná „nezávislá“ a „svobodná“ média hlavního proudu. Jejich politická agenda je stejná jako u neziskovek, prosazují nesmysly jako třetí pohlaví, masovou migraci a protiruskou propagandu. Vypadá to jako z jednoho vrhu…

Samozřejmě že tu jsou nadnárodní programy, které jsou často oficiálně šířené z Evropské unie, protože jsou žádoucí a přijatelné pro současný establishment. Tomu establishmentu se poddávají i média, protože pokud se nebudou poddávat, budou mít problémy. Někteří mají už konkrétní představu, co smějí a nesmějí, protože jim bylo vyhrožováno jejich šéfy a těm zase jinými šéfy, jiní páchají sami na sobě autocenzuru, protože tuší, že kdyby se pustili jinou cestou a začali vysvětlovat třeba to, že genderová ideologie představuje vymyšlenost, která nesouvisí s ničím, co by bylo podepřeno seriózním výzkumem a co by dávalo smysl v existenci

lidské pospolitosti, alespoň v podobě, v níž je dnes uplatňována, měli by problémy. Lidé cítí, že kdyby šli proti, narazili by a mohli taky skončit. Existenční nutnost nebo pud jim velí, že nepůjdou proti proudu a nechají se unášet.

Chápu, že někdo, kdo má rodinu či hypotéku, nebude riskovat a mlčí. Ale rozmohla se vrstva jakýchsi novodobých svazáků jako odněkud z 50. let, kteří jsou tak aktivní v bonzáctví, podlézání a šíření hovadin, že mě to vede k otázce: Opravdu tomu, co hlásají, věří?

Velká část těchto lidí je napojena na nějaké penězovody. A na ně se pak samozřejmě nalepí spousta naivů.

Funguje současný režim podobně jako minulý? Tedy že je zde skupina, která je z materiálních, kariérních či společenských

důvodů ochotná udělat cokoli, pak ta, která je proti a kterou se systém snaží umlčet, a mezi tím mlčící většina? Liší se jen kulisy?

Je to podobné. A aby se to celé potvrdilo a legitimizovalo, zase se mění školní osnovy. U humanitních oborů se mění učební programy tak, že se stále snižuje jejich úroveň a zaplňují se víc a víc ideologickými školeními pro různé politology a sociology. Podobné vzdělávání už nelzebrát vážně. Je vidět, že se soustavně pracuje na tom, aby lidé dobře sloužili. Vzniká poloprivilegovaná, ale služební kasta. Potřebovali jsme od roku 1989 nějaký odstup. Ten už teď máme, a stále jasněji se jeví, že za využitím krize Východu byla krize Západu. Krize Západu se spojením obou bloků pouze oddálila. Ekonomicky se podařilo rozšířit odbyt a částečně

zničit konkurenci, šlo o využití zdrojů na Východě, hmotného i lidského potenciálu. V současnosti ale už ani to nestačí, a tak se rozehrává další hra, která s tím úzce souvisí: války v severní Africe či na Blízkém východě. Hledají se nové a nové metody, jak čelit vlastní krizi. V tomto případě jde o to, aby se podařilo roztočit ještě více kola zbrojního průmyslu, aby se podařilo získat nové zdroje, aby se podařilo fiktivní bankovní svět znovu napumpovat. A tak se třeba zničí území, které je pak potřeba obnovit. Ale to nepůjde donekonečna. Establishment má totiž zároveň strach z vlastních obyvatel. Krize se prohlubuje a má různé aspekty. Pro lidi je například viditelná masová migrace a umělé sociálně-náboženské konflikty, které se rozhořívají v západní Evropě. Vymýšlí se,

jak uživit ten potěmkinovský blahobyt, zaměstnat populaci novými problémy. Demokracii se utahují šrouby.

To, co platí pro Evropu, platí i pro upadající impérium Spojených států. Proto je Západ tak posedlý Ruskem, zemí s největší zásobárnou nerostných surovin na světě, a snaží se uchvátit země od Iráku přes Afghánistán po Venezuelu?

Ano. Rusko by se samozřejmě hodilo. Ale stačí se podívat do Afriky, co se dělo celou dobu tam. Ta zvěrstva, kterých si nevšímáme, protože jsme sebestřední. Svět je v plamenech. Ale to, co se stalo v naší zemi, bude mít samozřejmě velké důsledky. Třeba to, že jsme odevzdali 70 procent průmyslu do Německa nebo že si naše strategické firmy porcují velmoci…

Jaké ty důsledky budou?

Jde o odliv našeho bohatství. Jestliže se tady vyrábějí škodovky, ale je to Volkswagen, znamená to, že se účetně vykáží v Německu jako finální výrobek, přestože vznikl tady. Co z toho vyplývá? Že peníze tečou do Berlína. Ty takzvané benefity z Evropské unie několikanásobně převyšuje odliv peněz opačným směrem. Do starých zemí EU tak odevzdáváme daleko více, než dostaneme.

Jako kdybych vám sebral tisícovku a pak vám milostivě stovku půjčil... Nejsme ale jenom ekonomická kolonie, probíhá zde i sociálně-inženýrská globalizace, která zasahuje do života rodin, jež ovlivňuje smýšlení jednotlivců, převrací hodnoty. Proč nestačí to ekonomické drancování?

Kapři, kteří jsou na civilizační devastaci zainteresováni, ale nechtějí si vypustit rybník. Různé neziskové organizace se tak navíc začínají chovat jako média. Nová média. To je nová situace. Weby jako Evropské hodnoty, Manipulátoři, Demagog, Hlídací pes, Neovlivní, budované za prapodivné prostředky, jsou vehementně podporovány z různých dotací jenom proto, aby se účastnily propagandy. Tím se také odvádí pozornost od toho, že jsme krmelec Evropy, kolonie globalizátorů. Je třeba pochopit v souvislostech, jak všechno celostně probíhá. Ale to nestačí. Pak je třeba jít a začít něco dělat tady a teď. Nepřítel ve starověku, když chtěl pokořit a zničit nějaký národ, tak poté, co dobyl jeho území, znásilnil jeho ženy, případně muže popravil. Chci-li zničit nějaké společenství, musím zaútočit na národ a rodinu, na identitu. To, co se děje u nás, je útok na rodinu, na společenství, kde se cítíme nejbezpečněji a s nímž se ztotožňujeme. To, že se ty vazby záměrně rozrušují, má způsobit, aby rodina nedržela pohromadě, aby bylo národní společenství oslabeno. Sociálně-inženýrský útok je veden proti těmto společenstvím, s cílem atomizovat společnost, aby tu zbyli

jen osamocení, ovladatelní a ještě křehčí jedinci, kteří budou vydáni na milost systému. V podstatě otroci. Cihly ve zdi.

Jak se dá tomuto rozkladu čelit?

Mluvit, informovat a vysvětlovat. Musíme nejprve rozumět. S tím ale zase souvisí snaha tyto informace potlačit, monopolizovat média a podřídit je jedné ideologické představě, a snaha omezit hlas volajících na poušti.

Něco optimistického na závěr by bylo?

Lidi jsou jenom lidi. I ti nejrůznější manipulátoři a globalizátoři ztrácejí nervy a dělají chyby. A naděje je i v tom, že existují lidé, i když je jich hrozně málo, kteří jsou vzdorovití, odhodlaní a vzepřou se. Začnou sice dělat věci, které jsou pro ně finančně nevýhodné, ale přesto je nakonec udělají a zaujme to ty ostatní, kteří se pokusí je napodobit.

Zdroj: Šifra č. 3/2019: Proč se hroutí západní civilizace: Jsme ...